Délský potápěč

Kapitalistický stát je původní produkt buržoazního levičáctví.

Autor: Radim Lhoták

Lidstvo si ve svém vývoji prošlo již dlouhou historií, delší, než se obecně přepokládá, a zažilo rozličné režimy společenského uspořádání a zřízení. Z mnohých se poučilo, leckteré přijalo jako vzor, v drtivé většině případů však nedocenilo jejich základní funkci – totiž dopad na charakter a složení společnosti jako celku.

Hlavním kritériem pro hodnocení mocenského režimu je, jakou společnost vytváří, jaká sociální struktura a jaký charakter společenských vrstev či tříd je důsledkem jeho panování. V časech Moderny jsme si zvykli na zkreslené rozlišování mezi dvěma základními principy určujícími především způsob ekonomické reprodukce moderního státu a tvorbu blahobytu pro jeho občany. Jde o pravicový a levicový režim řízení, kdy první hledí především na svobodu podnikání a tržní mechanismy jeho samoregulace, kdežto druhý zajímá hlavně přínos pro řadové občany a jejich sociální zabezpečení, které se snaží vymáhat státními regulativy chování tržních subjektů. Dá se říci, že v prvním případě jsme svědky liberalismu lidského nabývání a v druhém případě liberalismu lidských potřeb. Pravice straní osobnímu zisku a nedotknutelnosti nabytého majetku, levice požaduje přerozdělování a spravedlivou distribuci vytvořených hodnot. Alespoň tak tomu bylo do nedávné doby.

Continue Reading

Vláda odborníků

Autor: Radim Lhoták

Patří již k běžnému koloritu západních států a jejich liberálně demokratického zřízení, že prakticky všechny deklarované pilíře jejich fungování vytvářejí pouhou iluzi krásné a vzdušné stavby, za níž se skrývá obludná kobka svírající a zotročující své obyvatele v zájmu někoho docela jiného. Ať už mluvíme o volném trhu, lidských právech, svobodě individua, občanské společnosti, nebo právním státě, vždy jsme ve vleku přeludu, jehož vnější či dojmová stránka a způsob, jak je vykládán před veřejností, jsou zcela něco jiného než jeho skutečný účinek na fungování společnosti jako takové. Naprosto stejný charakter má i „lék na neschopnost politiků“ nesoucí název „vláda odborníků“.

Continue Reading

Svrchovanost – zprava i zleva (2022). Knihu lze objednat v eshopu nakladatelství Dauphin nebo v online knihkupectví Kosmas.

Autor: Petr Drulák

K expanzi atlantického liberálního impéria do střední Evropy

Po roce 1989 nabývají středoevropské státy suverenitu, symbolickým momentem byl odchod sovětských vojsk ukončený rokem 1991. Národní svrchovanost je velkým cílem roku 1989, píseň, která se stává hymnou sametové revoluce oslavuje právě obnovení suverenity: „Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých / Zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí.“ Středoevropané si v roce 1989 přejí jít jinou cestou než doposud, i když příliš nevědí jakou. Ve velké většině si nepředstavují, že by z jednoho impéria přešli k druhému. Nechtějí se zcela vzdát socialismu a obrátit ke kapitalismu a už vůbec nestojí o členství v NATO. Chtějí sami hledat a tvořit. Přesto toto období středoevropské svrchovanosti netrvá dlouho. Během devadesátých let se seznamují s liberálním impériem. Svoji suverenitu opouštějí, když mezi lety 1999 a 2004 vstupují do NATO a EU.

Tento vývoj je výsledkem jak objektivních podmínek, tak politického působení. Objektivní podmínky můžeme shrnout do tří faktů. Za prvé středoevropské ekonomiky jsou na pokraji bankrotu a potřebují partnerství s vyspělejším Západem; o totéž usilovaly v osmdesátých letech i komunistické vlády. Za druhé středoevropské státy nejsou strategicky soběstačné, nejsou schopné samy bránit své území, potřebují garance či spojence, opět nejlépe na Západě. Za třetí středoevropské národy žízní po uznání své evropské identity zpochybněné čtyřicetiletým pobytem v sovětském impériu.

Ze všech těchto důvodů je vyjednávací váha Středoevropanů vůči Západu zanedbatelná. Kromě rétoriky nemají žádné silnější páky, hodně toho potřebují a aktiva, která mohou imperiálním investorům nabídnout, mohou sice být zajímavá, ale nikoliv natolik, aby výrazně zmírnila onu asymetrii. Z této asymetrie vychází politické působení – podmínky partnerství diktuje liberální impérium. Nejde o rovnocennou spolupráci, nýbrž o včlenění do impéria, jehož průběh a podmínky stanovuje jednostranně impérium. Nezapomeňme však, že se jedná o liberální impérium, které v podobných případech nesahá k silovému přinucení. Naopak, nechává se přemlouvat. Liberální elity působí na nové elity tak, aby pochopily, co se od nich čeká. Musejí prokázat, že jsou připraveny plnit všechny podmínky a trpělivě žádat o přijetí do impéria. Příslušníci elit, kteří to zvládnou, jsou kooptováni atlantickou elitou, mohou se dočkat různých odměn i puncu modernosti a evropskosti, ti ostatní jsou marginalizováni či eliminováni.

Continue Reading

Mark Fisher

Autor: Mark Fisher

Ve svém bezpochyby nejpůsobivějším výkladu fungování kapitalismu od Marxových časů popisují Deleuze a Guatarri kapitalismus jako jistý druh virtuální možnosti, která pronásledovala všechny dosavadní sociální systémy jako strašák. Kapitál je v jejich pojetí „nepojmenovatelná Věc“, skandál, který primitivní a feudální společnosti „preventivně vymítaly“. Když pak kapitalismus konečně dorazil, přinesl sebou masivní desakralizaci kultury. Je to systém, který již nepodléhá vládě žádného transcendentálního Zákona; právě naopak, eliminuje všechny takovéto kódy, aby je opětovně zaváděl ad hoc. Podoba a limity kapitalismu nejsou předem dané, tento systém je definován (a redefinován) pragmatickými potřebami a improvizovanými řešeními. Kapitalismus tak v mnoha ohledech připomíná Věc ze stejnojmenného filmu Johna Carpentera: monstrózní, nekonečně tvárnou matérii schopnou vstřebat a metabolicky přeměnit všechno, s čím přijde do styku. Kapitál, tvrdí Deleuze a Guatarri, je „pestrobarevnou směsicí všeho, co kdy existovalo“, kuriózním hybridem ultramoderního a archaického. V době, kdy Deleuze a Guatarri pracovali na dvou svazcích Kapitalismu a schizofrenie (česky vyšel jen druhý svazek – Tisíc plošin v nakladatelství Herrmann a synové, 2019, pozn. DP), se ještě mohlo zdát, že se tendence kapitalismu k deteritorializaci* omezují především na finančnictví a že kultuře naopak dominují tendence k reteritorializaci.

Continue Reading

Autor: Jan Procházka

Že se Američané v českém rybníčku chovají jako na dobytém území, jsme si zvykli. Je to se vzpomínkou na vylodění v Normandii a následný pochod Evropou i pochopitelné.

Ani se nepozastavujeme nad tím, jak nás pochlastávající nájezdníci v centru Prahy s naprostou koloniální samozřejmostí oslovují na ulici anglicky a ptají se, „kde je tu bar s českýma holkama“, přičemž očekávají odpověď v obecném erasmáckém pidginu. Ani nás už nepřekvapuje, že naše děti povinně maturující z angličtiny šprtají otázky typu British royal family nebo Political system in the US. Jazyk našich vládců je totiž vyučován zároveň jako target culture, zavedeníhodný, žádoucí a kýžený ideál, a to přestože největší počet mluvčích angličtiny již dávno není v Británii, ale v Indii (na třetím a čtvrtém místě po USA pak v Pákistánu a Nigérii).

Už jen čekám, kdy bude coby nový státní svátek zaveden Black Friday.

Continue Reading

Mark Fisher

Autor: Mark Fisher

Dnes je snažší představit si konec světa než konec kapitalismu

V jedné z klíčových scén filmu Alfonso Cuaróna Potomci lidí (Children of Men, 2006) jde hlavní hrdina Theo ztělesňovaný Clive Owenem navštívit přítele do elektrárny v Battersea, proměněné v jakousi kombinaci vládní budovy a soukromé sbírky. Umělecké poklady – Michelangelův David, Piccassova Guernica nebo nafukovací prase skupiny Pink Floyd – jsou shromážděny v budově, která je sama zrenovovaným kulturním artefaktem. To je náš jediný letmý pohled do života elit, izolovaných před dopady katastrofy, která způsobila masovou neplodnost: celou jednu generaci se už nerodí žádné děti. Theo svému hostiteli položí otázku: „Jaký má tohle všechno smysl, když záhy nebude nikdo, kdo by se tomu mohl obdivovat?“ Budoucí generace už nemohou sloužit jako alibi, protože už žádné nebudou. Odpovědí je hedonistický nihilismus: „Snažím se na to nemyslet.“

Dystopie (tedy antiutopie) rámující děj filmu Potomci lidí je charakteristická pro pozdní kapitalismus. Nejedná se o důvěrně známý totalitární scénář znovu a znovu omílaný ve filmových dystopiích (klasickým příkladem je V jako Vendeta z roku 2005 od Jamese McTeiguea). V románu P. D. Jamesové, který Cuarónově filmu posloužil za předlohu, byla demokracie odstraněna a zemi vládne samozvaný Guvernér, tyto prvky zápletky však film prozíravě vypouští. Zkušenost nás poučila, že autoritářská omezení, která jsou všude kolem nás, mohou být zaváděna v rámci politické struktury, která formálně zůstává demokracií. Na tento vývoj nás připravila „válka proti terorismu“: normalizace krize vytváří situaci, ve které se zrušení protikrizových opatření, původně přijatých jako reakce na mimořádnou situaci, stává nemyslitelným (skončí tato válka někdy?)

Continue Reading

Kde státní moc ochabne, zjevně ulici ovládnou „kmeny“. Pak si vyberte…

Co už i mainstreamoví experti říkali a psali před deseti a více lety? Poznamenali jsme si…

Continue Reading

Rozhovor s Alainem de Benoistem o francouzské reakci na koronavirus pro stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier (ilustrační foto: France 24)

BV: Teď, kdy se věci obracejí k lepšímu, lze už říct, zda vláda – viditelně vyvedená z konceptu – udělala tváří tvář epidemii příliš mnoho, příliš málo nebo „tak akorát“?

AdB: Těžko to říct jinak: reakce oficiálních míst na Covid-19 byla bez přehánění katastrofální. Pět měsíců po vypuknutí epidemie jsme stále nedosáhli testovacích kapacit, které měly být k dispozici už v momentě prvních úmrtí. Vláda se nejprve snažila realitě vyhýbat (sem to nikdy nepřijde, je to jen chřipka), aby následně přešla ke zdánlivě nekonečnému defilé zmatečných, protichůdných pokynů a vládních lží. Neexistovaly žádné plány, byť v posledních letech před novou pandemií z Asie varovali mnozí. Prvotní příčinu však hledejme v neschopnosti elit myslet v delším časovém horizontu.

Continue Reading

Dočkáme se v roce 2020 rozmachu nacionalistické levice?

Autor: Andrew Joyce

„Lidský život je nepřetržitým bojem, nikoliv pouze metaforickým; nejen s nouzí nebo nudou, ale také opravdovým bojem s ostatními lidmi. Člověk naráží na všech stranách na protivníky, žije v ustavičném konfliktu a umírá s mečem v ruce.“

Arthur Schopenhauer – Parerga und Paralipomena (kap. XII. „Dodatky k nauce o utrpení světa“)

Přestože pro lidi v prostředí pravicového disentu je mezi filozofy podle všeho favoritem Nietzsche, osobně mám značnou slabost pro Arthura Schopenhauera. Jeho popudlivý filozofický pesimismus byl vždy blízký mému vlastnímu temperamentu a během let jsem tak opakovaně a rád nacházel nečekanou útěchu v jeho kvazibuddhistické a vysoce soucitné konceptualizaci utrpení. Pojetí života coby nekončících střetů se soupeři je nedílnou součástí Schopenhauerovy filozofie – i mého osobního náhledu na politiku i filozofii. Asi nemusím nijak sáhodlouze prokazovat, že lidé zapojení do pravicového disentu si rozhodně nemohou stěžovat na nedostatek protivníků.

Continue Reading

Melting Pot

Již zítra vystoupí francouzský intelektuál, filozof a spisovatel Alain de Benoist na diskusním fóru Melting Pot, pořádaném v rámci festivalu Colours of Ostrava

Konec liberalismu
Global stage
18. 7. 2019 14:15 – 15:15

Ekonomický a kulturní liberalismus dlouhá léta dominoval evropské politice a stal se obecně uznávaným světonázorem evropských elit, politické pravice i levice. Vytvořil však také masu vyloučených lidí, kteří ztratili důvěru v liberální elity a našli naději u nové generace antisystémových politiků. Jak z toho ven?

Doprovázet ho bude politolog a diplomat Petr Drulák v současné době vykonávající funkci velvyslance ČR ve Francii.
Continue Reading

Plnou parou do neznáma aneb proč nás „praví-co-ví populisté“ nespasí (foto: Program TOP 09 je tvrdý, shoduje se pravice i levice, TN Nova. 2010)

Pravicové populistické strany jsou pro vlastence důležité, jelikož jde o jediné politicky významnější subjekty, které na Západě vystupují proti imigraci. To však ještě neznamená, že by všichni pravicoví populisté ze zásady odporovali veškeré migraci. Dokonce lze bez většího přehánění říct, že jejich současné politické požadavky by ještě před několika málo lety z velké části byly naprosto přijatelné pro strany umírněné pravice a dokonce i levice.

Continue Reading

Lévy a Babiš. Kdo přijal v „neosobní kanceláři“ koho?

Radim Lhoták se zamýšlí nad příkladnou slepotou, s níž se česká oficiální média rozplývala nad chytráctvím levicového globalisty Bernarda-Henri Lévyho a přitakávala jeho pejorativním odsudkům Andreje Babiše.

Autor: Radim Lhoták

Nejpomatenější věta, jakou jsem v poslední době zaznamenal na českých zpravodajských portálech, vyšla z úst Bernarda-Henri Lévyho a zněla: „Česká republika, tak jak ji mám rád, jak ji vidím v představách, má dva duchovní otce – Václava Havla a Milana Kunderu.“

Jedno je jisté, Bernard-Henri Lévy získal veřejné ocenění „přední francouzský spisovatel a filosof“ jenom proto, že se stal dobře placenou hlásnou troubou globalistů usilujících o nový světový řád, jehož podstatou je odlidštění člověka, morální relativizace a ne-řád ve formě liberální svobody být kýmkoli a nikým zároveň. Tato svoboda není rozlišitelná od anarchie, s níž se na výsluní dostávají osobnosti typu Lévyho, které mají v povaze sebestřednost, narcisismus a svévoli, nebo také potřebu „zajímavého života“ a být za každou cenu vidět, protože jinak by měli pocit hluboké prázdnoty. To jsou přesně vlastnosti lidí, v jejichž jádru bychom marně hledali něco duchovního, neboť vpravdě duchovní člověk nemusí vyčnívat a nepotřebuje být obdivován.

Continue Reading

Francouzská revoluce dnes…

Autor: Dimitrios Konstantakopoulos

Časopis Le Point patří k vlajkovým lodím francouzského konzervativního „pravého středu“. Na titulní stránce jednoho z prosincových čísel se objevil titulek „Francie čelí svým dějinám: 1648, 1789, 1830, 1848, 1871… čtyři století revolucí“.

Výtvarným motivem obálky pak byl obraz Pierre-Jérômeho Lordona, na kterém se v pařížské Rue de Babylone lid střetává s vojskem během revoluce 1830. Snad právě tam se inspiroval někdejší Chiracův ministr Luc Ferry, když před několika dny volal po intervenci armády a vyzýval policii, aby na Žluté vesty začala střílet ostrou municí.

Nebuďte ale překvapení, když o tom v televizi neuslyšíte, ani se nikde nedozvíte, že míra policejních represí a násilností ve Francii, měřená počty mrtvých, zraněných a zatčených, už nyní přesáhla vše, co země zažila od roku 1968. Překvapovat by vás nemělo ani to, že nevíte o nové kampani Žlutých vest, vyzývající k bojkotu bank, nebo že jste byli vedeni k víře, že hlavním tématem protestů jsou ceny pohonných hmot nebo výše minimální mzdy.

Continue Reading

Automatizace: Roboti přicházejí, dělníci odcházejí

Autor: Kevin Roose

Přestože to na veřejnosti neradi přiznávají, chtějí vás mnozí z vašich šéfů co nejrychleji nahradit stroji.

Vím to, protože jsem minulý týden strávil mezi korporátními hlavouny na každoročním setkání Světového ekonomického fóra v Davosu.

Před zraky veřejnosti řada z nich lomí rukama nad možnými negativními dopady rozvoje umělé inteligence a automatizace na pracující. Vystupují v panelových diskuzích věnovaných budování „na lidi orientované umělé inteligence“ pro „čtvrtou průmyslovou revoluci“ – což v davosštině znamená zavádění strojového učení a dalších vyspělých technik – a hovoří o nutnosti vytvořit záchrannou síť pro ty, kteří následkem automatizace přijdou o práci.

Continue Reading

Jair Bolsonaro

Nicolas Gauthier: Jair Bolsonaro, zvolený v říjnu 2018 brazilským prezidentem s podporou více než 55 % voličů, se počátkem roku ujal úřadu. Levice ho častuje sprškou svých oblíbených nálepek (homofob, rasista, sexista atd.) a hovoří o nové vlně „populismu“. Z jeho vítězství jsou prý nadšení i všichni „pravičáci a ultrapravičáci“. Řadíte se mezi ně?

Alain de Benoist: Ani náhodou. Bolsonaro se sice skutečně nepochybně vyvezl na vlně současného trendu, když se mu podařilo získat hlasy širokých vrstev, které dříve podporovaly Dělnickou stranu. Musím však připomenout, že populismus nemá pevně danou ideologickou náplň. Jde tak spíš o otázku stylu a reakce na zákon politické nabídky a poptávky, který lze ovšem kombinovat s různými ideologiemi („populistou“ tak byl i bývalý prezident Luiz Inácio Lula). Pravice vždy reflexivně reaguje na prohlášení o obnově „práva a pořádku“. Problém ovšem spatřuji v tom, že právo může být nespravedlivé a pořádek často bývá spíš shora posvěcený chaos.

Continue Reading

Jak mimozemšťané podporují globalizaci

Autor: Václav Jan

Zdá se, že vrcholnou fází globalizace by měla být globalizace vesmírná, soudě podle tun komiksů a záplavy filmů, které nás připravují na setkání s mimozemšťany.

Podle hollywoodských představ má setkání s vesmírnými bytostmi dva možné scénáře: bud budou zákeřní a nebezpeční, a tudíž se musíme ve vlastním zájmu sjednotit a odhodit pozemské spory, abychom jim mohli čelit. Ve druhém případě budou vyspěle tolerantní, a jejich moudrá multikulturní vstřícnost bude mít přímo mezigalaktický rozměr. Před takovými tvory bychom se museli stydět za naše primitivní rasové předsudky, za naši zastydlou pozemskou malost, která v nekonečném vesmíru ztrácí smysl. Jinými slovy: ať tak nebo tak, údajná kosmická výzva v představách jejích konstruktérů čistě náhodou kopíruje myšlenkový koncept otců pozemské globalizace a relativismu, je jejím vyšším filozofickým axiomem a stvrzením, servírovaným v atraktivním obalu populární vědy a masové kultury. Předpokládá zcela samozřejmě odmítnutí a postupné prolnutí a odumření prakticky všech dosud směrodatných národních, rasových, kulturních, náboženských identit.

Continue Reading

V oblastech jako Oaxaca emigrace zcela zdecimovala místní společenství i hospodářství: muži odešli pracovat na americké farmy a jatka, takže doma zůstali jen staří, ženy a děti.

Autorka: Angela Nagleová

Zájmy korporací a morální vydírání

Otevřené hranice se příliš široké podpoře veřejnosti netěší, ale taková imigrační politika, která by odpovědnost za uplatňování zákonů kladla na bedra zaměstnavatelů namísto imigrantů, naopak ano. Podle průzkumu veřejného mínění provedeného listem Washington Post a televizí ABC News podporuje zavedení povinného využití federálního ověřovacího systému (E-Verify), který by zaměstnavatelům znemožnil využívat práci ilegálních imigrantů, téměř 80% dotázaných, více než dvojnásobek příznivců vybudování zdi podél mexické hranice. 11]

Proč se tedy prezidentská předvolební kampaň točila kolem stavby obrovské zdi? Proč se současné imigrační debaty soustředí na kontroverzní taktiku ICE mířit na migranty – tím spíše, když podstatně humánnější a populárnější metoda, tj. přinutit zaměstnavatele najímat jen legální zaměstnance, je současně i ta nejúčinnější? 12] Stručná odpověď zní, že podnikatelské lobby dlouhodobě úspěšně blokují a sabotují iniciativy jako E-Verify a levice dávno upustila od jakékoliv vážně vedené diskuse o těchto otázkách.

Continue Reading

„Radikální levice“ v 21. století

Autorka: Angela Nagleová

Dlouho předtím, než poprvé zaznělo „Postavme zeď!, obletěla celý svět výzva „Strhněte tu zeď!“. Prezident Reagan ve svém slavném projevu z roku 1987 vyzýval k odstranění „jizvy“ v podobě Berlínské zdi s tím, že jí ztělesněné omezování volnosti pohybu není ničím menším než „otázkou svobody celého lidstva“. Reagan zapáleně pokračoval: ti, kdo „se odmítnou připojit ke svobodnému společenství“ se následkem působení ohromné síly globálních trhů rychle stanou „překonanými“. A tak se také stalo. Leonard Bernstein na oslavu dirigoval „Ódu na radost“, Roger Waters zahrál svou „The Wall”. Hradby překážející pohybu pracovní síly a kapitálu se ale hroutily napříč celým světem, nejen v Berlíně. Byl vyhlášen konec dějin a otevřela se Amerikou vedená epocha globalizace.

Za těch 29 let, co Berlínská zeď stála, zemřelo při pokusech o její překonání asi 140 lidí. V zaslíbeném světě globální ekonomické svobody a prosperity zahynulo na americko-mexických hranicích jen za rok 2017 412 lidí a o rok předtím se jich víc než tři tisícovky utopily ve Středozemním moři. Popové hity i hollywoodské filmy o svobodě bychom však v těchto případech hledali marně. Kde je tedy problém?

Continue Reading

Lynč aneb situaci ve „středočeském Buchnově“ nám musí vysvětlit americký Žid. (ilustrační foto: Dva Romy odsoudili za útok v Duchcově, Blesk 19. března 2014)

Autor: Václav Jan

Přehlídka antirasisticky angažovaných titulů v dramatické tvorbě domácí i zahraniční (zejména severské) provenience na obrazovkách České televize je odrazem sílícího proudu popkulturní tematizace progresivních a preferovaných společenských témat prostřednictvím žánrů konzumovaných nejširší cílovou skupinou, jako jsou typicky kriminální seriály a filmy. Mezi ně se zařadil právě vysílaný tuzemský seriál Lynč.

V den vysílání premiéry jeho prvního dílu si uvědomělý divák České televize v hlavním vysílacím čase přišel na své. Mohl postupně na obou hlavních programech sledovat díla, která výrazovými prostředky své doby alarmují proti nebezpečí bílého rasismu. Tato harmonie podzimního večera pod taktovkou angažované dramaturgie mohla působit až trochu přeexponovaně, ve skutečnosti to však není žádná výjimka, nýbrž pravidlo, a především zákonitý výsledek rostoucí kumulace atributů výchovného konceptu veřejnoprávního média v neoliberalistické společnosti.

Continue Reading

Jonathan Wateridge – Další cihly do zdi

Autor: Karel Veliký

Sociologie je vědní obor vzniklý v 19. století, jehož cílem je zkoumat a vyhodnocovat společenský (= sociální) život jedinců v rámci různých lidských skupin. Pracovníky oboru shromážděné a vyložené poznatky zpětně prostřednictvím poznání proměn stavu člověka a jeho společenských vazeb slouží k jeho subtilnějšímu ovládání a ospravedlnění vládnoucího systému či naopak ke zpochybnění toho či onoho společenského dění.

V tomto drobném článku se zaměříme na otázku společenské prestiže: v kupecké diktatuře je to především trh a k němu zaměřené dispozice, které – řečeno žargonem buržoazní sociologie – diferencují jedince v jejich společenské prestiži, tj. „tržním postavením a jeho uplatněním na společenském trhu“, ať už v kladném či záporném smyslu. Neboť trh ve společnosti, které dominují kupecké hodnoty a principy (zisk na prvním místě!) je pravou strukturou moci, v níž vlastnictví určitých „atributů“ zvýhodňuje některé jedince či skupiny vůči jiným. A že dnes obchodní zájmy společensky vedou dokonce i nad zájmy výrobními, průmyslovými, o tom nemůže být sporu.

Continue Reading