Délský potápěč

Richard Hanania

Autor: Richard Hanania

Proč je nenávist k Americe obvykle nenávistí k lidskosti?

Alexej Navalnyj podle všeho zemřel v trestanecké kolonii a načasování této tragické události zafungovalo jako naprosto dokonalá ukázka morální i intelektuální prázdnoty antiamerické pravice v pohledu na Rusko, bezprostředně po sérii ponižujících videí Tuckera Carlsona, kde natáčí různá místa v Moskvě a označuje město za nebe na zemi. Jedna věc je mýlit se běžným a pochopitelným způsobem, zcela jiná pak vydat se do cizí země a vyhlásit: „V téhle chudé zemi se dá za americké dolary nakoupit spousta jídla! Dokonce vymysleli, jak zabránit odvážení nákupních vozíků!“ Tahle zjednodušená shrnutí plně nezachycují podstatu jeho videí – opravdu jej musíte vidět, jak přičichává k čokoládovému dortíku v moskevské napodobenině McDonald‘s, aby následně prohlásil ruský fast food za neskonale lepší, jelikož se tam nepoužívají geneticky modifikované potraviny.

Krátce před ruským vpádem na Ukrajinu jsem napsal esej, kde jsem se snažil ukázat iracionalitu protiruské nenávisti systémových liberálů. Jedním z mých oblíbených motivů se během let stala myšlenka, že konzervatismus je do velké míry opozičním fenoménem, poháněným reaktivním odporem ke svým domnělým protivníkům. A pravičáci pochopitelně museli prokázat naprostou pravdivost mé teze tím, že se stali inverzní karikaturou levice a jejího postoje vůči Rusku.

Continue Reading

Da Jeune Europe alle Brigate Rosse (Società Editrice Barbarossa, 1992). Tato krátká publikace se zabývala vztahem mezi Jeune Europe a maoistickou krajní levicí, kdy se staré kádry JE ocitly v řadách Rudých brigád na nejvyšší úrovni.

Autor: Yannick Sauveur

Hnutí Jeune Europe pod vedením Jeana Thiriarta (1922-1992), bylo zřejmě nejúspěšnějším pokusem o vytvoření autenticky nadnárodního evropského hnutí. Thiriart byl obráncem myšlenky Historické strany, „osvícené skupinky, předvoje, skupiny schopné zrodit národ“. Strana předchází národu (či společenství se sdíleným osudem), který chce vytvořit – evropskému národu. Od roku 1962 se buňky Jeune Europe začaly šířit po celé Evropě a dokonce i za její hranice. Vliv Jeune Europe byl však dosti okrajový, zejména s ohledem k početní slabosti jejich struktur. „JE“ byla také kvůli aktivní podpoře OAS zakázána ve Francii. Jen belgická a italská větev se tak dočkaly své chvíle na slunci.

U italské sekce organizace Jeune Europe ale lze oprávněně mluvit o relativním úspěchu jak v oblasti akceschopnosti a organizovanosti jejích struktur, tak originality nastolovaných témat. Za úspěch lze považovat také její vytrvalost, italská pobočka zůstala totiž funkční nejdéle, až do roku 1970.

Následují studie o Giovane Europa („Mladá Evropa“) je předložena v de facto původním znění z roku 1980, s výjimkou několika drobných úprav a nových informací.

Zrození Giovane Europa-Continente

Giovane Europa se zrodila na „na pravici“. Jeune Europe ve skutečnosti vzešla z Giovane Nazione. Inspirace francouzskou organizaci Jeune Nation a jejími zakladateli, bratry Jacquesem a Pierrem Sidosovými, je očividná, na jižní straně Alp byli totiž velice populární.

Giovane Nazione začala jako studentská organizace založená Pierfrancem Bruschim (*1940) a Renatem Cinquemanim. Její první interní věstník vyšel v listopadu 1962 a do listopadu následujícího roku jej pak následoval další tucet vydání.

Vidíme v nich neoficiální pochvalné zmínky o „soudruhu Renatu Curciovi,“ který šéfoval Giovane Nazione (mládežnická organizace Italského sociálního hnutí /MSI/ – pozn. DP), jak se dozvídáme z vnitřních bulletinů hnutí (vydání č. 4 a 5 z února a března 1963), a který se o několik let později stal velitelem Rudých brigád. Renato Curcio tehdy patřil ke skupině Albenga a vedení Giovane Nazione ho chválilo za dokonalou organizaci, řízení činnosti uvnitř skupiny a také provedení „překladu z našeho evropského tisku“. 1]

Continue Reading

Let’s Go Brandon!

Poznámka Délského potápěče: Než se začtete do sžíravé kritiky člověka, co v současnosti vystupuje jako prezident Spojených států, doporučujeme vám přečíst výtah ze studie „Jak destabilizovat Rusko a přetížit jeho síly,“ kterou publikoval jeden z nejrespektovanějších think-tanků v USA, RAND Institute, v roce 2019 a zkonfrontovat závěry studie s událostmi za posledních min. 12 měsíců.

Autor: The Saker

Prezident „Biden“ 1] (tj. „kolektivní“ Biden, nikoli skutečný Brandon 2]) napsal pro New York Times zajímavý článek s názvem „Prezident Biden: Co Amerika bude a nebude dělat na Ukrajině“. 3] Celý článek je přístupný po zaplacení a opravdu nestojí za to ho zveřejňovat v plném znění. Chci se jen vyjádřit k několika „Bidenovým“ tezím.

Za prvé, budu ignorovat odporný zvyk nazývat USA „Amerikou“, když samotná Kanada a Brazílie jsou téměř tak velké jako Spojené státy. Kromě toho má USA pouze 9 833 520 km², zatímco celková plocha Ameriky je 42 549 000 km². Konečně, v Americe je 35 zemí, ale budiž, pokud slovo „Murica“ evokuje představy Kapitána Ameriky a mávání (v Číně vyrobenými) vlajkami – pak dobře. Podívejme se na několik klíčových vět:

Continue Reading

Duginova Amerika (doprovodná ilustrace: propagandistický plakát – rovněž známý ve verzi „Liberators“ – norského výtvarníka Haralda Damsletha)

Autor: Matt Parrott

Alexandr Dugin je populární, dobře postavený a akademicky uznávaný profesor na Moskevské státní univerzitě (recenze pochází z roku 2012, o dva roky později Dugin díky mediální kampani o místo vedoucího Katedry sociologie mezinárodních vztahů přišel – pozn. DP). Na rozdíl od svých severoamerických a západoevropských protějšků nejsou jeho myšlenky ruskými mainstreamovými médii cenzurovány a víceméně se těší přízni Putinovy vlády. Je nepochybně nejvýznamnějším myslitelem nové pravice v Rusku a domácí vliv spolu s ambiciózními snahami o budování mezinárodních partnerství a vztahů z něj učinily pravděpodobně nejvýznamnějšího myslitele nové pravice na světě.

Jeho nedávno napsaná a přeložená kniha Čtvrtá politická teorie je zásadním milníkem v globálním vývoji ideové školy nové pravice. Snaží se v ní hovořit k opravdu celosvětovému publiku, ačkoli jeho provinční předpojatost a perspektiva pravidelně od tohoto cíle odvádějí pozornost. Pokouší se zde překročit rámec moderních liberálních paradigmat a hodnot, ale přítomen je i kus autocenzury, vychytralosti, Realpolitik, odbočování od tématu atd.

Continue Reading

Roger Coudroy

Autor: Christopher Othen

Tmavovlasý muž s obočím jako tahy tlustým zvýrazňovačem spočinul v neoznačeném hrobu někde v palestinské půdě. Roger Coudroy zemřel v pouhých 35 letech a dodnes zůstává jedním z méně známých mučedníků pro ty, kteří se ideologicky naklání tak daleko doprava, že se ocitají v téměř vodorovné poloze.

„První Evropan, který položil život za palestinskou věc“, tak zní nadpisy blogů. Není to ovšem tak úplně pravda. V poušti pod svými arabskými pseudonymy navždy odpočívají také němečtí, bosenští nebo britští dobrovolníci arabských armád, kteří v jejich uniformách padli roku 1948 ve válkách, z nichž se zrodil Izrael. Coudroy byl ale už příslušníkem mladší generace.

Belgický inženýr zahynul v noci 3. června 1968, pravděpodobně při střetu komanda Fatahu (frakce Organizace pro osvobození Palestiny, OOP) s izraelskými vojáky. Stalo se to v prvních dnech opotřebovávací války, která následovala po porážce arabských armád v šestidenní válce. Palestinští guerilloví bojovníci pronikali na izraelské území, aby zde podnikali teroristické útoky proti civilním cílům, izraelské letectvo zase bombardovalo tábory OOP v Jordánsku a egyptskou infrastrukturu.

Věc Palestinců se v té době těšila značné podpoře mladých západoevropských levičáků i režimů východního bloku. Coudroye ale v žádném případě na levici zařadit nemůžeme.

Continue Reading

In Memoriam Jean Thiriart (1922-1992) 1]

Autor: Jean Thiriart

Evropský konstrukt zrozený z Římských smluv (25. 3. 1957) by se měl rozvinout v evropský stát. Tento počin má svou nezpochybnitelnou cenu, a proto bychom jej neměli ve jménu jistých forem sentimentality odsuzovat. Evropský společný trh je dobrá věc, problémem jsou však značně omezené ambice projektu. Snaží se přijít se státními strukturami, což je současně příliš moc i příliš málo: Evropy bude dosaženo teprve, až bude státem i národem, tedy až bude mít strukturu i povědomí.

Jsme v historii první a jediní, kdo projevil vůli ji uskutečnit. Z našeho komunitaristického proudu vůbec poprvé vyrostl koncept evropského nacionalismu. Ten se podstatně, vlastně naprosto zásadně, liší od idejí evropské hegemonie (ať už to byla Napoleonova nebo de Gaulleova francouzská Evropa či Hitlerova Evropa německá) i Evropy nezávislých vlastí. Rozdíl mezi Evropským státem a evropským národem se pak podobá dichotomii anorganického a organického, hmoty a života, chemie a biologie, atomu a buňky.

Continue Reading

Nepřítel Evropy: islám nebo Amerika?

Autor: Michael O’Meara

Le coup d’Etat mondial: Essai sur le Nouvel Impérialisme Américain
(Globální převrat: Esej o novém americkém imperialismu)
Paris: L’Æncre, 2004 (Arktos, 2017)

Fas est ab hoste doceri. (Sluší se poučit i od nepřítele.) Ovidius

Letos (recenze byla napsána v roce 2004 – pozn. DP) na jaře Guillaume Faye už pošesté za posledních šest let vydal knihu, jíž znovu překreslil a nově definoval obsah evropského nacionalismu (zde ovšem „nacionalismus“ neznamená obranu „národního státu“ 19. století, ale Velké Evropy). Stejně jako všechny předchozí knihy adresuje i Le coup d’Etat mondial jak aktuální problémy, tak i věčné otazníky nad budoucností evropského lidu. V tomto duchu tak přináší zdrcující kritiku „nového amerického imperialismu“ i jeho protipólu, evropského antiamerikanismu, a současně je jeho kniha také příspěvkem do širší nacionalistické debaty o osudu Evropy. Tato diskuse se v kontextu Schmittova vymezení Freund/Feind odvíjí především od odpovědi na otázku: Kdo je vlastně nepřítelem Evropy? Pro Schmitta znamená tato otázka určit, kdo ohrožuje evropský systém států a tím pádem také její jedinečnou biokulturu.

Continue Reading

Lawrence Auster

Autor: Lawrence Auster

Masová muslimská imigrace do Ameriky spolu s globální muslimskou nenávistí k Židům představuje pro americké Židy bezprecedentní nebezpečí – „dokonalou bouři“, kvůli které musí alespoň někteří Židé bolestivě přehodnotit svou tradiční podporu co nejotevřenější imigraci. Alespoň to tvrdí Stephen Steinlight ve svém nekompromisním článku High Noon to Midnight: Why Current Immigration Policy Dooms American Jewry (Z pravého poledne k půlnoci: Proč se může stávající imigrační politika stát zkázou amerického Židovstva) pro Centrum imigračních studií. Někdejší ředitel národních záležitostí Amerického židovského výboru a dnes hlasitý veřejný zastánce imigrační reformy Steinlight svým soukmenovcům zdůrazňuje, že spolu se zbytkem Ameriky stojí před zásadní volbou. Pokud se odvrátí od svého extrémně liberálního přístupu k imigraci a pomohou Ameriku nasměrovat k rozumnějším pravidlům migrace, bude možné značně zpomalit a možná i úplně zastavit nárůst muslimského společenství v zemi, a tak zachovat dobré podmínky pro život Židů v Americe. Jestliže ale Židé i další vytrvají ve své politice otevřených hranic, během krátkých 30 let se Židé stanou obleženou a bezmocnou menšinou v islamizované, antisemitské Americe.

Continue Reading

Alain de Benoist

První část rozhovoru zde, druhá zde, třetí zde.

TOQ: Kam byste ve své osobní identitě (sám jste řekl, že se pokládáte za Normana, následně Francouze a konečně pak Evropana) zařadil fakt, že jste „běloch“ – nebo podle vás tento termín postrádá význam?

AdB: Lidské rasy existují, jelikož v některých oblastech může mít rasová příslušnost statisticky významnou prediktivní hodnotu. Příslušnost k jedné rase namísto jiné tedy má svůj význam, stejně jako jej má to, jestli je člověk vysoký nebo malý nebo zda patří k lidskému druhu místo k paviánům či třeba broukům. To však ještě neznamená, že tato biologická data jsou klíčem k odemknutí a pochopení celých lidských dějin. Člověk může uznat význam ekonomiky, aniž by hned vše redukoval na ekonomické faktory, stejně jako může uznat realitu rasy, aniž by se s její pomocí snažil vysvětlit úplně všechno. Započtení etnických faktorů nevysvětluje takřka nic ve vnitřních dějinách populací, ty totiž vycházejí ze socio-historické specifičnosti lidské existence.

Continue Reading

G. Faye

Autor: Guillaume Faye

Poznámka překladatele do angličtiny

Následující projev zazněl 17. května 2005 v Moskvě a jeho francouzský přepis vyšel na ruském webu Athenaeum.

Přinejmenším ze tří důvodů mám za to, že stojí za to šířit tento projev v nacionalistických kruzích: první důvod si postupně začíná uvědomovat stále více anglicky mluvících nacionalistů – Guillaume Faye je dnes asi nejzajímavějším, i když ne vždy nejpřípadnějším mluvčím za geneticko-kulturní dědictví související s bělošským odporem. Vše co napíše nebo řekne o tom, kým jsme, za co bojujeme a kudy vedou hlavní frontové linie, stojí za hlubší úvahu. Ve Francii, Belgii, Nizozemí, Španělsku, Portugalsku, Itálii a nyní i v Rusku podnítily jeho myšlenky důležité debaty (přestože ty se v některých případech zvrhly do ad hominem invektiv, které pro nás nejsou důležité).

Zadruhé si tento článek zasluhuje pozornost také z metapolitických důvodů. Faye je veterán první velké kampaně usilující o „gramsciánství zprava“ – tedy pokusů vést kulturní válku proti etnocidním zásadám vládnoucí liberální kultury. S tím souvisí i jeho výjimečnost mezi neliberálními nacionalisty: svou tvůrčí silou přišel s jazykem a diskurzem dalece přesahujícím těsné mantinely našeho hnutí, který se může stát radikální alternativou protibělošského jazyka a diskurzu stávajícího systému.

Třetím důvodem pak je skutečnost, že tato řeč je výstižnou i působivou syntézou idejí – vize – rozvíjených Fayem v sedmi knihách (a nespočtu kratších článků) vydaných od průlomového L’Archéofuturisme (1998). I v jen prozatímně nastíněné podobě se nám tyto myšlenky snaží ukázat cestu skrze to, co slibuje být největší bouří naší kolektivní existence, současně však promlouvají k čemusi mnohem prvotnějšímu.

Continue Reading

Michael O’Meara

Autor: Brett Stevens

New Culture, New Right: Anti-Liberalism in Postmodern Europe
Michael O’Meara
224 stran, 1st Books

V knize New Culture, New Right (Nová kultura, Nová pravice) se Michael O’Meara pouští do důkladného přehledu poválečného konzervativního obrození. Všechny pojmy, o nichž se mluví, jsou v knize rozebrány bez přehnaně sebestředné kritiky. Jedná se o hutné, podrobné a technicky přesné dílo, takže rozhodně není pro každého. Pro všechny, kteří se vážně zabývají možnostmi nabízenými Novou pravicí, je však povinnou četbou.

Vášnivě napsaný útlý svazek (jen něco málo přes 200 stran) se rychle stal jednou z mých nejoblíbenějších knih o Nové pravici. Je napsán z velké části akademickým stylem, ale co je důležitější, přináší exkurz jejími dějinami prostřednictvím hlavních myslitelů a bod po bodu ukazuje vývoj myšlenek, jež se staly součásti Nové pravice. Nejedná se o propagandu ani oddechové čtení, ale výklad politických dějin prostřednictvím filozofie.

Continue Reading

Autor: Tomislav Sunić

Latinský neologismus „homo americanus“ do jisté míry slouží jako hanlivé označení amerikanizovaného občana i jeho životního stylu. Americký člověk – homo americanus – i se svou puritánskou etikou často bývají v Evropě terčem posměchu a americký systém, mentalita a především zahraniční politika jsou na Starém kontinentu předmětem kritických antropologických i politických studií. Autoři některých z nich zaujímají apriorně konfrontační postoj, další pak lze zařadit spíše do kategorie společenskopolitické satiry 1] a jiné se pokoušejí vědecky prokázat mezery a omyly americké zahraniční politiky. Přestože drtivou většinu Evropanů s Američany spojuje rasový původ, jejich společnosti se od sebe liší, v některých ohledech i dosti zásadně. S postupující amerikanizací evropské společnosti si však můžeme klást otázku: proč bychom měli fenomén homo americanus studovat výhradně v Americe? Nadnárodní jedinečnosti amerického systému na počátku 21. století je třeba kriticky zkoumat v příslušných akademických oborech. Jako nejlepší přístup ke kritickému rozboru předmětu homo americanus a jeho konkrétní systém se však jeví interdisciplinární výzkum a historická komparace.

Kdo tedy je tento homo americanus, a kým byl vůbec definován? V jakém časovém období, na jakém místě a čí terminologií? A hovoříme-li o průměrném homo americanus, máme na mysli nějakého finančního žraloka z východního pobřeží USA nebo předválečného básníka jako byl Edgar Allan Poe; revolučního amerického heretika jako Thomas Jefferson, nebo srovnatelně heretického Američana, jakým byl George Fitzhugh? A pokud vezmeme za ztělesnění typu homo americanus soudobého neokonzervativního akademika, neměli bychom se ztotožnit i s jeho závěry a soudy o americkém systému? Dnešní neokonzervativec se může považovat za skutečného Američana právě tak silně, jako kdysi jižanští agrárníci, přestože jejich etnické a politické loajality by snad ani nemohly být vzdálenější. Každé vymezení pojmu homo americanus se tedy nevyhnutelně odvíjí od společenské, intelektuální, rasové a etnické pozice pozorovatele i pozorovaného.

Continue Reading

Tříštivá bomba svržená americkým letectvem na Jugoslávii s nápisem „Ještě pořád chcete být Srby?“ Kraljevo, Srbsko 23. května 1999.

V nedávno zveřejněné eseji o F. P. Yockeym cituje autor K. Bolton „manifest“ triumfalistického neokonzervativismu, pamflet M. A. Ledeena, který vznikl bezprostředně po 11. září 2001. Zde ho čtenářům předkládáme v plném znění – Redakce DP.

Autor: Michael Arthur Ledeen

I přes všechny ty vzrušené řeči o novém druhu terorismu a novém druhu války jsou modely pro chápání toho, co jsme zažili, i co musíme udělat poměrně staré. Teroristé přijali metody 40. let (kamikaze) a přidali koňskou dávku vymývání mozků ve stylu let padesátých, aby vytvořili své četné mandžuské kandidáty. S původními piloty kamikaze jsme se vypořádali dostatečným posílením obrany, abychom je dokázali zabít ještě předtím, než nás zasáhnou, a zničením země, která je na jejich sebevražedné mise vysílala. Dnes tak musíme učinit znovu.

Continue Reading

Autor: Michael O’Meara

Avant-Guerre: Chronique d’un cataclysme annoncé
(Budoucí válka: Kronika nadcházejícího kataklyzmatu)
Guillaume Faye, Paris: L’ Æncre, 2002

Čtenářům The Occidental Quarterly možná není dílo Guillaume Fayeho tolik známé, mezi evropskými nacionalisty se však těší rostoucí oblibě.

Mladý Faye, spolu s Alainem de Benoistem jeden z architektů evropské Nové pravice, ke konci 80. let opustil politiku, aby se věnoval práci v médiích. V roce 1998 se však vrátil a rychle se svou energickou tvorbou vystřelil zpět do pozice předního intelektuála nacionalistické pravice.

Od té doby stihl vydat pět knih; všechno vlivné příspěvky k boji proti multikulturalismu, imigraci z Třetího světa i globalizaci. 1]

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Komunismus se sice zhroutil, ale kulturní studená válka pokračuje, oděná do hávu „osvobozování“ států považovaných za nedostatečně „demokratické“. Amerika tak dnes má svou vlastní verzi Trockého „permanentní revoluce“, již američtí stratégové nazývají „permanentní konflikt“. S tímto termínem podle všeho přišel v článku téhož jména přední vojenských stratég major Ralph Peters, který pracoval mj. pro úřad Deputy Chief of Staff for Intelligence (DCSINT). Jeho práce jasně ukazuje „převracení kultury“ coby promyšlenou strategii globální nadvlády; připomíná nám tak, že režim šiřitelů zvrácené kultury má dnes k dispozici technologické prostředky nesrovnatelně silnější a všudypřítomnější než filmy a literatura Yockeyho epochy:

Continue Reading

Musíme se navrátit k vizi živoucího kosmu; musíme.
Nejstarší Pan je v nás a nelze jej popřít.

Autorka: Manon Welles

Kniha The Plumed Serpent (Opeřený had) je příběhem pohanské aztécké revoluce, která se v době Mexické revoluce (1911-17) šířila Mexikem. V knize vydané roku 1926 se setkáváme též s motivy antikapitalismu, antiamerikanismu, romantismu, nacionalismu a prvotních a tradičních rolí žen a mužů.

Její hlavní protagonistkou je čtyřicetiletá vdova po irském revolucionáři Kate Leslieová. Se svými odrostlými dětmi z prvního manželství si není příliš blízká a ve svém truchlení při hledání samoty a změny dočasně zakotví v Mexiku.

Zde se setkává s intelektuálem Donem Ramónem Carrascem, který se snaží v zemi vykořenit křesťanství a kapitalismus a nahradit je kultem aztéckého boha Quetzalcoatla („opeřený had“) a mexickým nacionalismem. Na jeho stranu se přidává i generál mexické armády Don Cipriano Viedma. Ramón se stará o vedení, poezii a propagandu, které pomáhají hnutí nastartovat, Cipriano pak o vojenské záležitosti.

Continue Reading