Délský potápěč

Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta

Autor: Ladislav Malý

– došlo do redakce! Z memoárů národního konzervativce…

Dny utíkají jeden za druhým a než se člověk naděje, rok je pryč; jak stárnu už roky ani nepočítám. Ve Vzpomínkách si vybavuji události svého mládí, kdy tělo nebolelo, člověk se z ranního probuzení těšil na očekávání kouzla života, svit slunce působil rozkoš, v zimě přikrylo zemi neuvěřitelné množství čistého sněhu. Příroda svým pravidelným koloběhem ukazovala na normálnost světa, to všechno odvál čas…

Prožil jsem celé období komunismu v Československu. I přes zdání jakési normálnosti světa, náš národ prožíval škaredou dobu. Ve své knize se snažím dost neuměle vykreslit čas svého mládí, přičemž se stylizuji do postavy Krištofa –, Krištof je moje literární alter ego. Snažím se uplynulý čas podávat tak, jak jsem ho na pozadí světového dění skutečně prožil a jak působil a ovlivňoval nejen můj, ale charakter nás všech, jimž bylo dáno v Československu žít. Byla to doba, která nás všechny svou neláskou pohltila, zatvrdila naše srdce a zatemnila mozek. Nedílnou součástí mého života bylo hledání správné životní cesty, popisuji svou cestu duchovního růstu a ukotvení v katolické církvi.

Continue Reading

[ngg src=”galleries” ids=”4″ display=”imagebrowser” maximum_entity_count=”500″]

Autor: Karel Veliký

U vzniku Lidových novin, které prý „znamenaly zásadní zvrat v české žurnalistice“ (viz Wikipedie) stál roku 1893 advokát židovského původu Adolf Stránský. Původní rodinné příjmení se neuvádí, ale „ti, kdo si mění jména“ volili, jak známo, často právě ta co možná nejčeštější, např. Luboš Dobrovský býval Hamerschlag, Bencion Bať se stal Stanislavem Budínem atd. Mívali-li i dva posledně jmenovaní nemalý vliv na tvorbu tzv. veřejného mínění (jen jejich stručné životopisy stojí opravdu za přečtení, včetně osudů potomků a příbuzných!), pak Adolf Stránský a jeho syn Jaroslav zcela zásadní, jak koneckonců dokládá i zde citovaná „otevřená encyklopedie“ (otevřená jak pro koho, že?). Nepřeháníme příliš, řekneme-li, že to právě oni podle vlastního zájmu a měřítka mezi Čechy a Moravany prosadili novou, dodnes povšechně uznávanou stratifikaci české společnosti na vrstvu lepší, vzdělanou, slušnou a inteligentní (vzorně buržoazní, zato vždy s nějakou tou bolševnickou ratolestí), totiž filosemitskou, a na n e k u l t u r n í antisemitskou luzu, hloupou, zakomplexovanou, deprivovanou, neschopnou, nenávistnou, záštiplnou, patologickou ssedlinu – za ta desetiletí je těch jako-odborných i neskrývaně pohrdlivých adjektiv ještě mnohem víc.

Continue Reading

Lévy a Babiš. Kdo přijal v „neosobní kanceláři“ koho?

Radim Lhoták se zamýšlí nad příkladnou slepotou, s níž se česká oficiální média rozplývala nad chytráctvím levicového globalisty Bernarda-Henri Lévyho a přitakávala jeho pejorativním odsudkům Andreje Babiše.

Autor: Radim Lhoták

Nejpomatenější věta, jakou jsem v poslední době zaznamenal na českých zpravodajských portálech, vyšla z úst Bernarda-Henri Lévyho a zněla: „Česká republika, tak jak ji mám rád, jak ji vidím v představách, má dva duchovní otce – Václava Havla a Milana Kunderu.“

Jedno je jisté, Bernard-Henri Lévy získal veřejné ocenění „přední francouzský spisovatel a filosof“ jenom proto, že se stal dobře placenou hlásnou troubou globalistů usilujících o nový světový řád, jehož podstatou je odlidštění člověka, morální relativizace a ne-řád ve formě liberální svobody být kýmkoli a nikým zároveň. Tato svoboda není rozlišitelná od anarchie, s níž se na výsluní dostávají osobnosti typu Lévyho, které mají v povaze sebestřednost, narcisismus a svévoli, nebo také potřebu „zajímavého života“ a být za každou cenu vidět, protože jinak by měli pocit hluboké prázdnoty. To jsou přesně vlastnosti lidí, v jejichž jádru bychom marně hledali něco duchovního, neboť vpravdě duchovní člověk nemusí vyčnívat a nepotřebuje být obdivován.

Continue Reading

„Zpochybňovat Izrael je nepřípustné…“ Václav Havel

Autor: Kerry Bolton

„Vnitřní nepřítel je mnohem nebezpečnější než vnější – přestože se zdá být jedním z nás, představuje cizorodý prvek. Lze rozlišit dva hlavní aspekty jeho nebezpečnosti: zaprvé jeho činnost samotnou, zadruhé pak jeho užitečnost vnějšímu nepříteli… Poválečná americká okupace a vyplenění Evropy se mohla uskutečnit jen díky spolupráci michelovské vrstvy, 1] která se napříč Evropou nabídla nepříteli k vytvoření a obsazení postů ve vazalských vládách a churchillovských režimech. V tomto mezičase mezi Druhou a Třetí světovou válkou 2] roste Michel coby americký agent v nebezpečnosti výše, než by to kdy mohl dokázat sám o sobě. Tak se situace vykrystalizovala následkem dějinného vývoje, který od 19. století pro něj učinil celý jeho světonázor v podstatě k ničemu, dokonce i pro účely sabotáže, zatímco pro Američany zůstává užitečným nástrojem k ovládání Evropy. Tak nemoc kultury, šířená kulturou retardace zůstává přítomna v evropském organismu jedině následkem americké okupace“ – Francis Parker Yockey 3]

Václav Havel, poslední československý a první český prezident, zemřel 11. prosince 2011. Chvalořeči, snášející se na jeho osobu, nám nabízí vynikající příkladovou studii role „vnitřního nepřítele“ v procesech kulturní patologie. V Havlově osobě před sebou máme zvláště pokleslý exemplář michelovského prvku, usilující o duchovní, politické, kulturní a ekonomické podmanění organismu západní kultury silami kulturního parasitismu, perverze a zaostalosti. Kulturní patologové by Havla skutečně mohli zařadit do kategorie genus michelus, spolu s jeho současníky Borisem Jelcinem, Lechem Wałęsou a Michailem Gorbačovem.

Nejnápadnějším symptomem příslušnosti zdánlivě normálního člověka ke genus michelus je záplava poct a chvály, linoucí se z klaky mediálních osobností, politických a plutokratických představitelů a především samých orgánů prznitelů kultury (culture distorters – Yockeyho termín pro „nositele kulturní nákazy“ – pozn. red. DP). V tomto případě se Havlovi – stejně jako hojně oceňovanému Gorbačovovi 4] – dostává chvály především za roli, již sehrál při dekonstrukci sovětského bloku.

Pád Varšavské smlouvy svého času „pravice“ (od nacistů po konzervativce) přivítala a dodnes si jej připomíná coby „inspirující“ – což bohužel ponejvíce svědčí o intelektuální plochosti větší části „pravice“, která není schopná rozpoznat sovětský blok coby jedinou významnou konzervativní sílu ve světě a USA jako celosvětového zvěstovatele rozkladu. 5] Této americké úlohy si nebyl vědom jen Yockey, ale také – a to s velkým nadšením – trockisté, z nichž se mnozí posunuli do role jestřábů studené války 6] a neokonzervativních stratégů, jako mezi jinými Ralph Peters. 7]

Continue Reading