Délský potápěč

Julius Evola

Autor: Andrea Scarabelli

V rušném roce 1938 podnikl Evola další dvě cesty. První následovala po německé výpravě a přivedla jej do Prahy, města prostoupeného po anšlusu [Rakouska] plíživým strachem. Když sem na samém začátku července dorazil, nalezl město přeplněné návštěvníky desátého všesokolského sletu. Pod heslem ve zdravém těle zdravý duch panslavistická organizace Sokol prosazovala všestrannou výchovu mládeže schopnou sjednotit tělo a ducha. Půlmilionu jeho členů proudilo do „stověžatého“ města v atmosféře pohlcené mezinárodním děním – jako by je pobízela tíha dějin přeměňující sraz na jakousi oslavu odehrávající se na pokraji propasti. Dokonce ani Evola nebyl vůči tomu zcela imunní. Byl svědkem „nepopsatelného entusiasmu obyvatelstva, představení odehrávajícího se na Masarykově stadionu, které zde k sobě přivedlo 210 000 lidí“; v „oblíbených nočních podnicích“ i „zvucích národních písní a slovanských pochodů“ byl svědkem „jedinečné atmosféry“ sjednocující „obyvatelstvo se sokolským hnutím různých národů.“ Avšak v uličkách na Malé straně o těchto pražských nocích již bylo možné cítit blížící se evropskou katastrofu. 1]

V této horečné atmosféře se setkal s ministrem zahraničí Kamilem Kroftou, jenž mu pověděl, že nelze zcela vyloučit Evolou předloženou (a v Bělehradě diskutovanou) hypotézu „o politice úplné autonomie různých menších středoevropských a balkánských států, včetně Československa, které by se jednostranně neodvolávaly na Londýn a Paříž, nebo které by jinak nenarušovaly mezinárodní politiku Osy.“ 2] Avšak Krofta požadoval, aby tyto mocnosti poskytly nějaké záruky. Se sudetským povstáním z 13. září a anexí Sudet Třetí říší z 1. října ovšem věci nabraly jiný směr. To, co Britové a Francouzi chválili jako krok k zachování míru, bylo ve skutečnosti jednou z příčin druhé světové války.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Letos konečně vyšly v českém překladu dvě významné práce (Metafyzika sexu, Jezdit na tygru) Julia Evoly (1898 – 1974), tradicionalisty a filosofa, který u nás po celé 20. století zůstal prakticky neznám, a to překvapivě i v kruzích apolitických „hermetiků“.  O jakékoli recepci jeho díla v českém prostředí proto nemůže být – alespoň prozatím – ani řeči (na rozdíl od některých sousedních států jako jsou Německo, Rakousko, ba i Maďarsko). Sám „arcireakcionář“ však přinejmenším dvakrát naši zemi navštívil.

Prvně se v Československu ocitl někdy v posledním měsíci roku 1937, snad jen na cestě z Mnichova do Vídně (?). V poznámce ke svému článku Panorama della Mostra antiebraica di Monaco (Panoráma protižidovské výstavy v Mnichově) totiž vysvětluje, že materiál, který je podkladem tohoto textu, mu byl spolu s ostatními (katalog mnichovské výstavy, katalog protibolševické výstavy v Berlíně, vědecká díla o židovské otázce) zabaven na česko-německém hraničním přechodu v Podmoklech – s tím, že jde o publikace na československém území zakázané. 1]

Continue Reading

Autor: Jan Cholínský

Beneš a Nečas aneb kdo koho vlastně zradil

Prezident Beneš se ve svých veřejných proslovech během druhé světové války a po válce a ani ve svých pamětech o Nečasově misi nezmínil – nezapadala totiž do jeho vysvětlení „mnichovských“ událostí. Jako zkušený pragmatický politik věděl, že tato jeho diplomatická aktivita je z hlediska udržení vlastní důvěryhodnosti pro veřejnost „nevysvětlitelná“. V případě zveřejnění mise během války by těžko mohl získat vedoucí místo v zahraničním odboji a v případě zveřejnění po válce by byla ohrožena jeho další politická kariéra, byť již byla zajištěna diktátem Národní fronty a omezením svobod v oblasti sdělovacích prostředků. Nepochybně by se rovněž rozplynul pracně vybudovaný mýtus o Benešovi jako o prezidentu „Budovateli“.

Continue Reading

Autor: Jan Cholínský

Z francouzské strany však přišla překvapivá a dnes již ne příliš známá informace o tom, že ještě 20. 9. večer si Hodža s vědomím Beneše objednal u Francie a Velké Británie prostřednictvím vyslance de Lacroixe nátlakové „ultimatum“, aby vše naoko vypadalo jako tuhý diplomatický boj a přijetí podmínek odstoupení území tak bylo pro československou veřejnost stravitelnější. Hodža, podle depeše francouzského vyslance odeslané z Prahy do Paříže 20. 9. večer, argumentoval tím, že československá vláda, její prezident a armádní velení, se potřebují krýt před vlastním obyvatelstvem a tato forma intervence je prý jedinou možností, jak zabránit sebevražednému střetnutí s německou armádou a zachránit mír.(12) Vyslanci tedy se souhlasem svých vlád údajné Hodžově žádosti vyhověli a oním požadovaným „nátlakem“ se stala jejich návštěva u Beneše v brzkých ranních hodinách 21. 9. na Pražském hradě, která ovšem podle jejich verze byla jen diplomatickou šarádou.

Continue Reading

Autor: Jan Cholínský

Dvacáté století v českých dějinách je možné nazvat nejen stoletím osmiček (a devítek) podle datace přelomových událostí, ale také stoletím manipulace veřejného mínění, vytváření propagandistických legend a zakořenění mylných myšlenkových stereotypů. Jedním z nich je sklon svalovat vlastní chyby na účet jiných, který se zrodil při zániku tzv. první republiky, když její prezident prohlásil „Západ nás zradil“ (načež abdikoval a odletěl na Západ).

Continue Reading