Délský potápěč

Podpořte knihu Markuse Willingera – Generace identity!

Autor: Gregory Hood

Generace identity: Vyhlášení války
Markus Willinger
Arktos, 2017.

Vzkaz americké pravici: je načase začít se chovat jako dospělí.

Myšlenky mají následky

„Šikmá plocha“ zpravidla bývá označována za argumentační faul (logical fallacy) – kromě světa politiky. Myšlenky totiž nakonec skutečně bývají dováděny až do svých logických důsledků. Co víc, dovádí je do nich lidé, kteří jim vlastně ani pořádně nerozumějí. A tak demokracie „panského národa“ (Herrenvolk), založená ve Spojených státech americkými Otci-zakladateli, nekonečnou sestupnou trajektorií pomalu degraduje ve stále dekadentnější noční můru – protože se má za to, že „všichni lidé jsou stvoření sobě rovní.“

Continue Reading

Ugandská fotbalová reprezentace.

Autor: Alex Fontana

„Fotbal má dnes nesmírnou společenskou zodpovědnost, jíž musí naplnit.“ — Antidiskriminační sociolog a výzkumník „fotbalového chuligánství“ Gerd Dembowski

Nedávná série článků oslavující multikulturalismus a Mistrovství světa ve fotbale tvrdí, že etnicky rozmanité fotbalové týmy jsou lepší. 1] Člověk si nutně klade otázku: lepší v čem a pro koho?

Continue Reading

Autor: John Morgan

V sobotu 11. března jsem měl to potěšení připojit se k členům Identitás Generáció (Generace Identity), jedné ze dvou maďarských poboček evropského identitárního hnutí (tou druhou je Identitesz), při jejich první akci rozdávání potravin budapešťským bezdomovcům. Identitáři se touto akcí zařadili do bohaté a rozmanité mozaiky nacionalistických stran, skupin a aktivit, jimž se dnes v Maďarsku tak daří.

Toto konkrétní datum aktivisté zvolili z toho důvodu, že se v jednom oblíbeném podniku konala konference maďarské pobočky Amnesty International a několika dalších nevládních skupin za účelem organizace rozdávání potravin potřebným. Identitáři tak doufali v možnou koordinaci svého úsilí s těmito skupinami – jak kvůli posílení svých logistických možností, tak jako gesto podané ruky pravice směrem k levici.

Continue Reading

Mecanopolis: Pane Ryssene, právě jste vydal knihu Les Espérances planétariennes (Planetaristické naděje), v níž konečně odhalujete logiku globalismu a jeho náboženských kořenů. 1] Příliš dlouho se totiž intelektuálové v nacionalistickém hnutí vyhýbali těmto kontroverzním tématům i jednoznačným odsudkům kosmopolitní propagandy. Mohl byste nejprve našim čtenářům objasnit název vaší knihy?

Hervé Ryssen: Analyzoval jsem díla židovských intelektuálů, abych tak lépe pochopil jejich vnímání světa. Když jsem přečetl tucty politických esejí, románů a nejrůznějších vyprávění, uvědomil jsem si, s jak železnou pravidelností se v nich objevuje výraz „naděje.“ Ta pro ně pochopitelně znamená naději na lepší svět, mesiáše a „zaslíbenou zemi.“ Nezapomínejme totiž, že zatímco křesťané spasitele už dostali a přijali, Židé na toho svého stále čekají. Toto mesianistické očekávání je srdcem hebrejského náboženství a židovské mentality obecně – a to i u ateistických Židů. To je naprosto zásadní. Co se pojmu „planetaristický“ týče, označuje tento neologismus prostě touhu po světě bez hranic.

Má práce se soustředí výlučně na židovské intelektuály. Přestože si většina lidí myslí něco jiného, užití slova „Žid“ zatím ještě trestné není. Uvědomuji si, že mnozí lidé v nacionalistické sféře se orosí, jakmile to slovo zaslechnou, nejspíš proto že se bojí byť jen zaslechnout antisemitské poznámky, které jsou dnes skutečně tvrdě stíhány. Osobně z toho ale obavy nemám, protože moje práce se opírá výhradně o židovské zdroje. Řekněme, že k problematice zaujímám racionální a troufám si říct i nezaujatý postoj.

Continue Reading

British Union of Fascists Women’s Drum Corp

Autorka: Amanda Bradley

Julie V. Gottlieb
Feminine Fascism: Women in Britain’s Fascist Movement, 1923–45
New York: I. B. Tauris, 2003

Termínem „ženský fašismus“ (feminine fascism) Julie V. Gottliebová popisuje progresivní, ale tradicí inspirovanou ideologii britských fašistů. Netoužili po návratu do časů, kdy ženy plnily výhradně role matek a hospodyň, ale brali v potaz nově nabytá práva žen v politickém i pracovním prostředí – s přidaným fašistickým důrazem na kázeň a charakter.

Kniha Feminine Fascism: Women in Britain’s Fascist Movement předkládá chronologický popis britského fašismu, počínaje rokem 1923 a první fašistickou skupinou v zemi, British Fascisti, založenou Rothou Lintorn-Ormanovou, tedy ženou. Tato skupina byla hlavní fašistickou organizací v zemi až do vzniku British Union of Fascists (BUF) sira Oswalda Mosleyho v roce 1932. Rozebírá úlohu žen v obou skupinách s důrazem na jedinečnou podobu feminismu, která se u členek a členů vyvinula a uzavírá popisem internace a procesů s fašistkami po 2. světové válce. V poslední čtvrtině knihy čtenář najde stručné životopisy mnoha předních postav ženského fašismu v Británii.

Continue Reading

Hermann Löns, Der Werwolf (dřevoryt Hans Pape)

Autor: Greg Johnson

Civilizující génius evropského člověka byl tak mocný, že se mu na čas podařilo zkrotit dokonce i válku samotnou. Ne každou válku lze ale vybojovat civilizovaně – jen ty mezi civilizovanými evropskými státy. Pravidla svazující válku se nevztahovala na války proti nestátním subjektům, jako v případě koloniálních válek proti divochům, občanské války a revoluce, v nichž se ocitá v sázce samotný stát, či nepravidelná válka proti partyzánům a guerillám, kterým se zabývá Schmittovo dílko Teorie partyzána (1962). 1]

Teorie partyzána a Pojem politična

Podtitul Teorie partyzána zní „Poznámka na okraj k pojmu politična,“ což jej přímo spojuje se Schmittovou klasickou statí Pojem politična (1932), kde politično definuje a zároveň brání před různými formami antipolitického utopismu.

Politično podle Schmitta vychází z reality lidské odlišnosti: existuje nespočet různých národů a podskupin se svébytnými identitami a způsobem života, které se mohou vzájemně střetávat. Tyto odlišnosti přerůstají v nepřátelství, což je velice závažná věc, jelikož může vést až k válce. Politika má kořeny v nepřátelství a jedním z jejích hlavních účelů je řízení a usměrňování nepřátelství. Proto Schmitt pojem politična nevztahuje na rutinní „domácí“ politiku, ale na potenciálně krvavé záležitosti vyššího řádu: zahraniční politiku, války, občanské války a revoluce. Politickými v schmittovském slova smyslu se domácí vztahy mohou stát v případě dostatečné polarizace – jakmile ale přerostou v občanskou válku nebo revoluci, přestávají být domácími.

Continue Reading

Materiál na ženění?

Autor: F. Roger Devlin

Závěr eseje F. Rogera Devlina o feminismu, sexuální revoluci a vztazích pohlaví. Předchozí díly naleznete zde: Část první Část druhá Část třetí 

Zapomenutí muži

Pokus o vytvoření ženské sexuální utopie byl odsouzen k neúspěchu ještě předtím, než začal. Ženská přání směřují k nemožnému, navzájem si překážejí a nepředvídatelně se mění. Proto musí jakýkoliv program, který tlačí muže (nebo „společnost“) ke splnění ženských přání, nevyhnutelně selhat – a to i kdyby se k jeho plnění všichni muži dobrovolně zavázali. Klidně dopřávejte ženám jednu výsadu za druhou a trestejte muže – nemůže to fungovat, protože ženské touhy vždy budou v předstihu před legislativou a povedou k novým a novým požadavkům.

Revoluce možná nedosáhla svých cílů, ale něčeho jistě dosáhla. Zničila monogamii a pevné rodiny. Vytvořila polygamní prostředí, kde ženy beze studu a agresivně nahánějí hrstku mužů. Vedla ke snížení počtu narozených dětí a zajistila, že mnoho z těch narozených bude dospívat bez otce. A konečně – což se zmiňuje zřídka – spoustě slušných mužů zavřela dveře při hledání manželky.

Continue Reading

Knut Hamsun

Autor: Kerry Bolton

K 65. výročí úmrtí slavného norského spisovatele přinášíme tuto esej o jeho životě, díle, myšlení a odkazu z pera Kerryho Boltona.

Poznámka editora:

Tato podstatně rozšířená verze dříve uveřejněné eseje o Knutu Hamsunovi tvoří šestou kapitolu knihy Kerryho Boltona Artists of the Right: Resisting Decadence, vydané nakladatelstvím Counter-Currents.

Přestože měl Knut Hamsun (1859–1952) zásadní dopad na směřování evropské i americké literatury 20. století, celá desetiletí se nedočkal většího ohlasu, tím méně pak náležitého ocenění a poct, ani ve svém rodném Norsku.

Napodobit jeho styl se pokoušeli Ernest Hemingway i Henry Miller, který Hamsuna označil za „Dickense své generace.“ Thomas Mann napsal: „Nikdy předtím nebyla Nobelova cena udělena zaslouženěji.“ Herman Hesse považoval Hamsuna za svého nejoblíbenějšího spisovatele. Hamsun, obdivovaný Wellsem, Kafkou či Brechtem, 1] se těšil nesmírné popularitě nejen v Německu, ale zejména v Rusku, kde mezi jeho nejzapálenější příznivce patřil Maxim Gorkij. Dokonce i po nástupu komunismu nezmizela Hamsunova díla navzdory jeho politickým názorům z regálů knihkupectví a ovlivnila přední bolševické postavy jako Alexandru Kollontajovou či Ilju Erenburga. 2]

Continue Reading

Dříve dívky vychovávali s tím, že jednoho dne z nich budou manželky a matky a také je učili potřebným dovednostem.

Autor: F. Roger Devlin

Další díly naleznete zde: Část první Část druhá Část čtvrtá

Návrat k primitivismu

Veřejná diskuse na téma sexuální revoluce se zpravidla zaměřuje spíše na to, co se děje (znásilnění na schůzkách a tzv. „hook-ups“), než na to, co se neděje – tedy vytváření stabilních rodin. Čas od času zveřejňované průzkumy naznačují spokojenost mužů s jejich „sexuálními životy“ a nespokojenost žen s jejich. To svádí k dojmu, že dnešní muži skutečně mají „víc sexu“ než v časech předcházejících protestům skupinky pomýlených děvčat před 40 lety. Lidé jako by se domnívali, že mužské sexuální utopie harému pro každého muže bylo skutečně dosaženo.

Nedá velkou práci dokázat, že to pravda nejen že není, ale ani být nemůže. Rodí se zhruba stejně děvčat jako chlapců (ne tak úplně: novorozenců mužského pohlaví je asi o 5% víc ženského – ne pro každého hocha se tedy najde nějaké děvče). Když dojde k odstranění omezení a překážek ženské sexuální žádosti, nezvýší se celkové množství mužům dostupného sexu, jen se nově rozdělí stávající nabídka a společnost se stává polygamní. Vzniká tak situace, kdy většina mužů zoufale a marně hledá ženu, zatímco většina žen se podobně zoufale vrhá k nohám hrstky výjimečně přitažlivých mužů. Tito muži – pro které ostatně bylo nalezení partnerky snadné vždy – mají tedy žen vícero.

Charakteristickým znakem společností ve stadiu úpadku bývá znovuobjevení se primitivních kulturních norem z časů úsvitu civilizace. Sexuální emancipace tedy vlastně mezi lidi znovu uvádí pářící chování paviání smečky.

Continue Reading

Fuck Rape Culture? Není to contradictio in adjecto (stejně jako celý feminismus)?

Další díly naleznete zde:  Část první Část třetí Část čtvrtá

Autor: F. Roger Devlin

Plod sexuální revoluce: „Znásilnění na schůzce“

Několik let po začátku sexuální revoluce se začaly objevovat zprávy o nesmírném množství mladých žen – čtvrtině až polovině – které se staly obětmi znásilnění. Když oběti vypověděly své příběhy, šok se proměnil ve zmatení. „Pachatelé znásilnění,“ jak se ukázalo, na své oběti nečekali ukrytí ve stínu ozbrojení – a dokonce ženy ani nenapadli. Ne, tato „znásilnění na schůzce“ se odehrála v soukromí, nejčastěji na kolejích, a nedošlo při nich na výhružky ani násilí. Ve skutečnosti se blížily představám většiny z nás o znásilnění jen velice málo.

Co se to tedy vlastně dělo?

Vezměte dívku příliš mladou, než aby dokázala pochopit, co je to erotická touha, a vystavte ji několika letům propagandy, která jí opakuje, že v této oblasti má právo na všechno a jakýmkoliv způsobem – bez jakýchkoliv odpovídajících povinností k Bohu, svým rodičům nebo komukoliv jinému. Nedávejte jí jakoukoliv radu stran toho, co by pro ni bylo záhodno chtít, jak by mohla pokusit usměrňovat své chování nebo po čem by se měla dívat u mladého muže. Také ji naučte, že představa o odlišnostech mezi pohlavími je směšná pověra, kterou náš osvícený věk postupně překonává – se závěrem, že mužská sexuální žádost se od té její v ničem neliší ani není nijak zásadně intenzivnější. A zatímco dospívá fyzicky, ponechejte ji pod ochranou rodičovského domu bez jakékoliv vlastní zodpovědnosti.

Continue Reading

Občanský národ (proposition nation). Jak se vám líbí?

Autor: John Morgan

Všichni jsme moc dobře věděli, že to ani nemůže být jinak: liberálové se v následujících čtyřech letech budou pohoršeně snažit zablokovat jakýkoliv krok prezidenta Trumpa, ať už bude ve skutečnosti seberozumnější či sebenepatrnější. Sledovat v příštích letech liberály, jak se rozhořčují nad novými a novými údajnými políčky lidské slušnosti, bude nepochybně nevyčerpatelným zdrojem pobavení. (Jen bych rád upřesnil, že zcela úmyslně užívám místo termínu levičák „liberál,“ liberalismus totiž v současném americkém politickém prostředí neoznačuje jen levici, ale také velkou část pravice.)

Dosud očividně nejvýraznějším příkladem – a to Trump nesedí v Oválné pracovně ani dva týdny – pak je povyk v reakci na jeho zákaz vstupu občanům sedmi muslimských zemí na americkou půdu a s ním spojené devadesátidenní přerušení přijímání všech uprchlíků.

Na liberální nářky, že jde o akt barbarismu v moderních amerických dějinách nevídaný, lze snadno reagovat pečlivým vyvrácením jejich „argumentů,“ jak se toho umně chopil Aedon Cassiel ve svém nejnovějším článku. Můžeme poukázat na skutečnost, že Obama pomocí dekretů/exekutivních příkazů zakázal během svého úřadování vstup do země cizincům z konkrétních států přinejmenším šestkrát nebo namítnout, že všech sedm zemí dotčených Trumpovým opatřením bylo jmenováno i v Obamově vlastním Zákoně na vylepšení programu odebrání víz a předcházení cestování teroristů z roku 2015.

Continue Reading

Příroda si s muži zažertovala

Další díly naleznete zde:  Část druhá Část třetí Část čtvrtá

Autor: F. Roger Devlin

Čtenářům tohoto webu (psáno pro Counter-Currents Publishing, pozn. DP) dozajista nemohl uniknout katastrofický propad bělošské porodnosti posledních desetiletí. V tomtéž období se naše společnost stala bez stínu pochybnosti tou sexem nejvíce posedlou v dějinách. Tyto dva souběžné trendy spolu jen těžko mohou nesouviset. Mnozí dobře mínící konzervativci se s námi shodují na nechuti k současnému stavu, nikoliv však v popisu situace ani jejím původu. Správná diagnóza ale je prvním předpokladem účinné strategie.

Otřepanou frázi „sexuální revoluce“ bychom neměli dle mého mínění brát na lehkou váhu. Podobně jako v případě Francouzské revoluce, modelové moderní politické revoluce, šlo o pokus vytvořit utopii, nikoliv však politickou, ale sexuální. A podobně jako ta Francouzská, prošla i sexuální revoluce třemi stádii: nejprve libertariánskou či anarchickou fází, kdy mělo k nastolení utopie dojít samovolně odvržením starých pravidel; prostřední – vládou teroru, kdy se jedna z frakcí chopila moci a pokusila se své plány uskutečnit diktátem; a konečně třetí – „reakce,“ kdy se opět postupně prosadila lidská přirozenost. Tato esej se bude blíže zabývat tímto vývojem.

Dvě utopie

Nejprve se zamysleme nad tím, co to vlastně sexuální utopie je – a začněme u mužů, kteří jsou v každém ohledu jednodušší.

Continue Reading

Black bloc v Praze v roce 2000.

Autor: Martin Aurelio

V 90. letech a prvních letech nového století se nacházelo antiglobalizační hnutí pevně na levici. Dnes, když tuto úlohu převzala pravice, bude zajímavé pozorovat, jak velká část levice udělá čelem vzad a také jestli se pravici podaří uspět tam, kde levice opakovaně selhala.

Když v roce 1994 vstoupila v platnost Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA), prvním hnutím, které proti ní vystoupilo, byli zapatističtí povstalci v jižním Mexiku, kteří dokument označili za „rozsudek smrti“ pro mexické (většinou indiánské) rolníky. 1. leden 1994 si zvolili k ohlášení své revolty právě proto, že ten den nabyla účinnosti i NAFTA. Ze zapatistů se rychle stala cause célèbre americké i evropské levice, především díky výřečnému a charismatickému vůdci subcomandantemu Marcosovi. (Ten je zajímavý i rasového pohledu, protože přestože se zapatisté prezentují jako hnutí indigenismo, jejich mluvčí a stratég – a jediný, kdo z celého hnutí svět zajímal – byl světlý Mexičan, kterému v žilách zřejmě kolovalo více španělské než indiánské krve.)

První velký protiglobalizační protest se odehrál při zasedání Světové obchodní organizace (WTO) v Seattlu roku 1999. Šlo o dnes proslulou „Bitvu v Seattlu,“ nekonečně levicí oslavovanou jako vítězství, protože protestujícím se skutečně podařilo na celý den znemožnit zasedání WTO, přestože v delším časovém horizontu tím nedosáhli vůbec ničeho. Je oslovována také díky vzniku krátkodobého (velmi krátkého – doslova pár dní) spojenectví odborových skupin zastupujících americký průmysl a ekologických skupin jako Earth First! Pod transparenty s nápisy „Teamsters a Turtles – konečně pohromadě“ pochodovali bok po boku odboráři spolu s levičáckou mládeží „pouličního divadla“, přestože z toho kontrastu v ten moment byli poněkud nesví.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora:

Poněkud zkrácenou verzi následujícího textu jsem přednesl na druhém setkání New York Forum 16. července 2016. Rád bych tímto poděkoval týmu NY Forum i všem přítomným.

Superhrdinský žánr v komiksu i filmu z větší části vytvořili Židé. 1] V některých svých textech a recenzích filmů jsem se snažil ukázat, že superhrdinové velkou měrou symbolicky představují Židy. 2] Podobně jako Židé jsou to outsideři a „monstra.“ Ke všemu jsou to ale také outsideři nesmírně mocní. Aby tedy nevyvolávali mezi většinovým obyvatelstvem, v jehož středu žijí, strach a hněv, musejí v zájmu splynutí praktikovat krypsi.

Superhrdinové také „změkčují“ vnímání Židů: navzdory takřka naprosté židovské hegemonii v médiích a vzdělávacím systému přežívají v obecném povědomí představy o tajných židovských klikách kujících proti gójům škodlivé pikle – od sionských mudrců přes Projekt pro nové americké století (Project for a New American Century) až po Úřad pro zvláštní plánování (Office of Special Plans). Aby tedy obecenstvo naočkoval před automaticky podezřívavým postojem k těmto klikám, vykresluje superhrdinský žánr tyto nesmírně mocné a tajnůstkářské outsidery – jednotlivě i ve skupinách jako Liga spravedlnosti, X-Men nebo Avengers – jako obránce morálních zásad rovnostářského humanismu a velkorysé služebníky zájmům lidstva.

Continue Reading

Vypojení ze systému?

Autor: Gregory Hood

Aby přežili, potřebují běloši nutně získat státní moc. Jak ji získáme, kde, na jakých ideách či kultuře by se měla zakládat a jak k ní dospějeme, zůstává otevřeno debatě. Státní moc bude posledním krokem politického, metapolitického, kulturního, ekonomického a vojenského projektu, který se potáhne dlouhá léta – přesto jinudy cesta nevede.

Zní to jako spousta práce – dokonce práce nebezpečné, těžké nebo nudné. Proč se tedy obtěžovat? Proč se neschovat od katakomb, neotevřít lahvové a nepočkat si, dokud svět kolem nás nepohltí plameny?

Co se stane, když neuděláme nic? Co se stane, když neuděláte nic vy?

Bílí Američané nevěří, že by věci mohly skončit špatně. Možná mají pravdu. Řekněme si to na rovinu: ať už bude politický vývoj jakýkoliv, běloši budou disproporčně zastoupeni mezi bohatými, vzdělanými a mocnými příslušníky společnosti – alespoň dokud budou existovat. Odpůrci masové imigrace poukazují na Brazílii jako nevyhnutelný výsledek pokračování současného vývoje. Brazílii samozřejmě v zásadě ovládají běloši, kteří drží většinu vlivných pozic ve vlivných společnostech a finančním odvětví. Na jihu země stále vzkvétají společenství brazilských Němců, kteří si uchovávají tradice staré vlasti. Jestliže se bude americká budoucnost podobat Brazílii, bělochům zůstanou otevřené dveře k prestižním pracovním pozicím, přiměřeně klidným bělošským čtvrtím a v zásadě slušnému životu.

Continue Reading

Obraz Niccola Machiavelliho od Santiho di Tita: „Blaho mé vlasti má přednost i před spásou mé duše.“

Autor: Dominique Venner

Obrátili proti němu dokonce i jeho vlastní jméno – označení „machiavellista“ bývá jen stěží pronášeno pochvalně a člověk z něj okamžitě vycítí nádech lstivosti a proradného násilnictví. A přesto vedla Machiavelliho k sepsání jeho nejslavnějšího a nejkontroverznějšího díla Vladař starost o svou italskou vlast. V jeho časech, zkraje 16. století, byl navíc slavný Florenťan jediný, komu na této geografické entitě záleželo. Lidé mysleli na Neapol, Janov, Řím, Florencii, Milán či Benátky, nikoliv na Itálii jako takovou – na to měla uplynout ještě další tři století, což jen dokazuje, že nikdy není na místě zoufat si. Proroci vždy káží v duchovní poušti – dokud jejich sny nevzburcují nepředvídatelnou vášeň lidu.

Význačný úředník a diplomat Niccolò Machiavelli se narodil ve Florencii roku 1469 a zemřel v roce 1529. V politickém dění své doby sehrál významnou úlohu, profesní zkušenosti však urážely jeho vlastenecký cit a přiměly jej vážně se zamýšlet nad uměním správy věcí veřejných. Sudičky pro něj v životě přichystaly řadu kotrmelců – když v roce 1492 zemřel Lorenzo Nádherný, bylo mu 23 let. Téhož roku se stal papežem Alexandr VI. Borgia, který na čas jmenoval svého syna Cesareho (ne všichni tehdejší kardinálové a papežové dodržovali celibát) velice mladým kardinálem. Později se mladý Borgia díky francouzskému králi stal vévodou z Valentinois. Cesare při naplňování svých nesmírných ambic příliš nehleděl na užité prostředky. I přes jeho konečné selhání Machiavellimu Cesareho vášeň imponovala.

Continue Reading

Faustovská civilizace se obrátila k rovnostářství

Autor: Eugène Montsalvat

„Každá velká kultura je tragedie; dějiny lidstva jako celku jsou tragedie. Zločinné rouhání a pád faustovského člověka jsou však větší než všechno, co kdy viděli Aischylos a Shakespeare. Výtvor se pozvedává proti tvůrci: jako kdysi mikrokosmos člověk proti přírodě, tak se bouří nyní mikrokosmos stroj proti nordickému člověku. Pán světa se stává otrokem stroje. Ten ho nutí, nás, a sice všechny bez výjimky, ať to víme a chceme nebo ne, jít ve směru jeho dráhy. Poražený vítěz je šíleným společníkem vlečen k smrti.“ Oswald Spengler, Člověk a technika [1]

Jedinečné rysy faustovské civilizace, jak ji definoval Spengler, v současnosti působí k záhubě Evropy. Faustovského člověka charakterizuje nutkání k nekonečnu, touha prorazit fyzické či intelektuální lidské meze. Spengler za prvotní symbol faustovské duše označil „čistý prostor bez hranic“. Stejně jako Goethův Faust usiluje i po něm označená civilizace o neomezené poznání.

S úpadkem této civilizace se však z nekonečna stává nenasytný chřtán, ohrožující přežití jakékoliv tradice; všeobjímající nástavba faustovské duše, pohlcující ve svém zániku všechny národy světa. Od země odtrženého faustovského člověka čeká osud Ikarův. Plody jeho ducha – racionalismus, liberalismus, industrialismus a globalizace – ohrožují identitu a tradice v celosvětovém měřítku.

Continue Reading

Autor: Patrick Le Brun

V době vzniku a úvodních let fungování think tanku Nové pravice GRECE považovali jeho členové – mezi něž patřily takové intelektuální těžké váhy jako Alain de Benoist či Pierre Vial – za nezbytné jasně se distancovat od minulých selhání a model, k nimž části pravice té doby dosud oddaně vzhlížely. Tato nová generace autorů, kterým zpravidla v době kulturní revoluce roku ´68 ještě nebylo ani třicet, si jasně uvědomovala, že nostalgická věrnost prohraným bojům – bylo jich několik – brání tomu získat si u svých krajanů většinovou politickou a kulturní podporu. Tak vznikla mezera, kterou levice nikterak neváhala v plné míře využít.

Ve svých esejích a brožurách se lidé z GRECE systematicky zabývali tím, čím nejsou, aby si tak ujasnili, čím se vlastně pokoušejí stát. Neusilovali o návrat k monarchii, režimu ve Vichy, předkoncilnímu ultramontanismu, klasickému liberalismu atp. Při zběžném pohledu se tím pádem mnozí stoupenci pravice ptali: „A co vlastně zbývá?“ Díky této tlusté čáře za minulostí si mnozí uvědomili, jak dalece ztratili kontakt se skutečnou podstatou toho, za co bojovali jimi tolik ctění předci.

Podobně tlustou čáru se dnes alternativní pravice snaží udělat i na americké pravici. Přestože si její intelektuálně nejvytříbenější prvky hojně vypůjčují z Nouvelle Droite, není zběhlost v této evropské škole myšlení pro smysluplnou akci v rámci amerického snažení nezbytná. Na tento nový začátek je ostatně nejvyšší čas. Dnešní doba velí konat – a to ne jen za nějaký hodnotový systém, ale za samotné přežití našich lidí. Naše genocida je nedílnou součástí základního kódu stávajícího systému a politické slepé uličky krajní pravice a košer poltergeistů, kteří lákají hledače pravdy podobně jako světlo lampy můru, lze připodobnit k nebezpečným propadlům nastraženým do cesty. Musíme přijít s něčím novým – nebo zemřít.

Continue Reading

Autor: Jef Costello

1. Jsem Jackova nejoddanější Vesmírná opice

Dlouho jsem se zdráhal psát o Klubu rváčů, jelikož bych tím porušil první dvě pravidla Klubu rváčů. Už ale nemůžu mlčet – a mám toho na srdci opravdu hodně. Takže postavte hodně vody na kafe a vyčleňte si na mě hodinku času. Můžu vám slíbit, že to bude stát za to.

Klub rváčů nahradil Síť (1977) coby můj nejoblíbenější snímek – ne proto, že by šlo o kvalitnější filmařinu nebo snad „nejlepší film všech dob.“ Klub rváčů ke mně totiž promlouvá úplně jinak než ostatní filmy. Viděl jsem ho mnohokrát se spoustou různých lidí a za nejrozmanitějších okolností (zvlášť dobře k němu pasuje Jägermeister). Film se pouští do křížku s problémy mými i naší doby obecně; odráží mé vlastní nejhlubší frustrace a nejtemnější tužby; a přináší (nebo tak alespoň působí) mnoho správných odpovědí na naše neduhy (přestože ideologie filmu obsahuje jednu zásadní mezeru, jak posléze vysvětlím).

Žádný film mě nedokáže inspirovat tak jako Klub rváčů. Když se cítím na dně a v depresi z „dnešního světa“ nebo mé neschopnosti zasadit banalitu svého každodenního života do kontextu, jedno pozdně večerní promítání Klubu rváčů mě postaví zpátky na nohy a připomene mi mou „misi.“ Musím se přiznat, že do jisté míry mi to je poněkud trapné – Klub rváčů totiž (řekl bych) míří na podstatně mladší diváky. Jeho estetika v mnoha ohledech naprosto náleží současnosti a nezapomínejme, že přes jeho velikost máme co do činění s hollywoodským produktem. Jsem vzdělaný muž a přečetl jsem všechna hlavní díla západního kánonu. Jak by pro mě mohl být nový hollywoodský film (ze všech lidí zrovna s Bradem Pittem!) tak důležitý? A přesto všechno tomu tak je – a nikomu se za to nehodlám omlouvat.

Continue Reading

Kde je ten pitomec? Pizza už je studená jak psí čumák a on zas určitě někde kouří…

Autor: Aedon Cassiel

Někdy v roce 1997 vytvořilo osm Pákistánců v jednom více než stotisícovém anglickém městě jádro skupiny zahrnující až tři stovky podezřelých, kteří celá léta zneužívali, skupinově znásilňovali a prodávali jako prostitutky podle těch nejstřízlivějších odhadů více než tisícovku místních dívek, často nezletilých.

Policie nakonec musela čelit obviněním nejen z přehlížení, ale dokonce podílu na zneužívání – někteří policisté dokonce pákistánským gangsterům dodávali drogy a dávali jim echo, kdykoliv se doslechli, že jejich kolegové pátrají po dětech v rukou násilníků.

Jiní se báli gangy vyšetřovat nebo na jejich chování veřejně upozorňovat, protože obviňovat místní menšinové etnické společenství z takto masivní a odpudivé zločinné činnosti by nebylo politicky korektní – slovy jednoho anglického autora „obavy z nálepky rasismu přebily obavy ze zneužití dalších dětí.“

Kde ale myslíte, že se o monstrózním skandálu objevily první zprávy?

Continue Reading