Délský potápěč

Ne, není to Winston Churchill. Muž na obrázku nebyl ani zdaleka tak zlý…

Autor: Kerry Bolton

Aleister Crowley (1875–1947), který sám sebe rád nazýval „Velkou bestií 666“, dodnes zůstává relevantní postavou v subkultuře okultismu i současné populární kultuře. Zatímco ho někteří oslavují jako filozofa, mága a proroka, pro jiné je především zvráceným egomaniakem. Povětšinou je ale zájem o Crowleyho osobu motivován poněkud morbidním zájmem a jeho celkovou excentričností.

Vesměs se však ví jen poměrně málo o Crowleym coby sociálním a politickém teoretikovi, který se věnoval otázkám industrialismu, demokracie či vzestupu masového člověka a společnosti. Jeho politické myšlení vychází z Nietzscheho kritik morálky a v jeho metafyzických kritikách modernity lze často vysledovat paralely s tradicionalismem Reného Guénona a Julia Evoly.

Nietzscheho vliv je na první pohled patrný už v jeho ambici vytvořit nové náboženství, jež by nahradilo „otrockou morálku“ vlastní „Osiridovu eónu“, na Západě ztělesněném křesťanstvím. Nový eón „síly a ohně“, Hórův eón, „korunovaného a triumfujícího dítěte“, bude vyrůstat z nové „panské morálky“ vyjádřené v Crowleyho novém náboženství „Thelema“, tedy „Vůle“ ve smyslu Nietzscheho „vůle k moci“: nekonečné usilování o vyšší individuální i kolektivní formy.

Continue Reading

Tim Huhn – From This Day Forward

Autor: Anton Stigermark

„Wyndham Lewis je dosti paradoxní postava ve všech možných ohledech: dalo by se říct, že z jedné strany, té řekněme silně tradicionalistické a perenialistické, je Lewis vlastně součástí stávajícího světa – byl to ultramodernista, arcimodernista. Vlastně měl hlavní zásluhu na vzniku jediného smysluplného ‚domorodého‘ modernistického hnutí na těchto ostrovech, ‚vorticismu‘. A přesto byl Lewis také postavou ultrapravicovou a hierarchickou. Takže podle mé interpretace Wyndhama Lewise – který zemřel v 50. letech, a tak ho dnes už můžeme hodnotit s dostatečným odstupem více než půl století – to byl člověk, který věřil v pravicovou verzi toho, čemu dnes říkáme modernistický projekt.“

 — Jonathan Bowden, “Elitism, British Modernism, and Wyndham Lewis”

Říci, že do toho, co je dnes známo jako modernita, byly vkládány velkolepé naděje, by bylo hodně slabým slovem. Osvícenští filozofové jako Condorcet, Voltaire či Marat věřili, že k rozmachu vědy a technologie se přidá i soubor odpovídajících hodnot. To je jeden ze zajímavých aspektů modernity: přesvědčení, že moderní vědní obory povedou k moderním idejím. Má-li být společnost vystavěna na vědě a technologii, pak lze podle zastánců této teorie logicky dovodit, že moderním se stane i myšlení lidí a síla rozumu tak triumfuje.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Komunismus se sice zhroutil, ale kulturní studená válka pokračuje, oděná do hávu „osvobozování“ států považovaných za nedostatečně „demokratické“. Amerika tak dnes má svou vlastní verzi Trockého „permanentní revoluce“, již američtí stratégové nazývají „permanentní konflikt“. S tímto termínem podle všeho přišel v článku téhož jména přední vojenských stratég major Ralph Peters, který pracoval mj. pro úřad Deputy Chief of Staff for Intelligence (DCSINT). Jeho práce jasně ukazuje „převracení kultury“ coby promyšlenou strategii globální nadvlády; připomíná nám tak, že režim šiřitelů zvrácené kultury má dnes k dispozici technologické prostředky nesrovnatelně silnější a všudypřítomnější než filmy a literatura Yockeyho epochy:

Continue Reading

Ohlédnutí za festivalem Stella Natura

Autor: Greg Johnson

Minulý víkend jsem se byl podívat na hudebním festivalu Stella Natura v krásném prostředí Sierra Nevady nedaleko Soda Springs v Kalifornii. Stella Natura je festival neofolkových a blackmetalových kapel z Evropy i Severní Ameriky. Zvlášť jsem toužil slyšet Changes, Fire and Ice a kapelu Waldteufel. Také jsem věděl, že na akci bude hodně lidí, kteří sdílejí můj zájem o neopohanství, tradicionalismus i pravicovou politiku. Nakonec jsem zjistil, že tam bude dost mých přátel i přátel mých přátel. Proto se mi Stella Natura zdála být ideálním místem pro to vychutnat si přírodu a umění, potkat staré přátele i poznat nové.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Yockey a Huxley k „měkké“ totalitě

Pro pochopení Yockeyho postojů k americké „etické syfilitidě“ a „duchovnímu malomocenství“ nám jistě prokáže dobrou službu znalost románu Aldouse Huxleyho z roku 1932 Konec civilizace aneb Překrásný nový svět. 1] Huxley se ukázal být mnohem zdatnějším prorokem než Orwell a velice přesně popsal, jak „vládci světa“ v budoucnu nastolí svou globální diktaturu nikoliv silou zbraní, ale otroctvím „rozkoši“. Všeobecná dostupnost sexu i drog pomůže vytvořit otupělou společnost, v níž každý nadšeně přijme své nesvobodné a podřízené postavení. Když se v roce 1958 Huxley ke svému největšímu dílu vracel, popsal v něm nastíněný režim následovně:

…světový stát, kde válka vymizela a kde je prvotním a nejdůležitějším úkolem jeho vládců udržet své poddané v klidu. Toho se jim daří dosáhnout (mimo jiné) uzákoněním značné míry sexuální svobody (umožněné zrušením rodiny), která obyvatele Překrásného nového světa preventivně brání před jakoukoliv podobou ničivého (nebo tvůrčího) emocionálního napětí. 2]

V Orwellově 1984 je žízeň po moci ukájena způsobováním bolesti, v Konci civilizace pak o nic méně ponižující rozkoše. 3]

Continue Reading

Autor: Maurice Bardèche

Při příležitosti výročí úmrtí Maurice Bardècheho přinášíme závěrečný díl třídílné minisérie, první část naleznete zde, druhou zde.

Účelem fašistického státu je formovat lidi podle určitého modelu. Na rozdíl od demokratických států se ty fašistické nezdráhají učit také morálku. Vůli a energii národa totiž fašisté považují za ten vůbec nejcennější národní kapitál. Proto pokládají podporu oněch kolektivních vlastností, jež dávají národu tvar a chrání jeho energii, za svou nejvyšší prioritu. Snaží se tak rozvíjet národní vlastnosti jako kázeň, láska k pořádku a práci či smysl pro povinnost a čest. V praktickém prostředí každodenních úkolů se tyto národní morální zásady projevují smyslem pro zodpovědnost, solidaritou, povědomím o povinnostech velení a pocitu uspokojení se s přijatým řádem a důležitým úkolem.

Toto cítění se však neučí ve školách pomocí hesel napsaných na tabuli. Má-li jej výchova v dítěti probudit, režim sám ho pak dále musí rozvíjet v mužích – spravedlivostí dělení národního důchodu, svým příkladem i úkoly, jež stanovuje.

Continue Reading

V stávajícím systému nemáme budoucnost.

Autor: Greg Johnson

Bělošští nacionalisté věří, že nevytvoříme-li homogenní bělošské státy, kde se naši lidé budou moci bez přítomnosti a zásahů ostatních rozmnožovat a naplnit svůj osud, naše rasa vyhyne. Ale dokonce i ti z bělochů, kteří považují tuto myšlenku za v zásadě správnou, pokládají vytvoření bělošských států za buď nemožné, nebo nemorální, protože by k tomu bylo třeba etnických čistek. Je třeba znovu překreslit hranice a desítky milionů lidí se musejí sbalit a přestěhovat se.

Má-li být Evropa zachována, musejí odejít nejen všichni Afričané, lidé původem z Blízkého východu, jižní a východní Asie, ale také jejich potomci. Ve většinově bělošských koloniálních státech Severní a Jižní Ameriky i u protinožců je třeba upravit podmínky pro zbytky původního obyvatelstva a nějaké území by snad mělo vyhrazeno také pro potomky barevných otroků. Přesto však i tak zbývá repatriovat miliony nedávných imigrantů a jejich rodin.

Continue Reading

Při příležitosti 100. výročí narození Francise Parkera Yockeyho přinášíme první část třídílné série, v níž Kerry Bolton, autor připravované definitivní Yockeyho biografie, hodnotí jeho myšlení a dílo z pohledu dneška. Základní přehled Yockeyho osudu naleznete zde, další vhodnou zastávkou pro zájemce o tohoto autora pak jistě i kapitola z jeho opus magnum Impérium o liberalismu. – Redakce

Autor: Kerry Bolton

„A tak dnes Fronta osvobození (Liberation Front) staví před Evropě dva velké úkoly: (1) zcela vypudit všechno cizí ze své duše i evropské půdy, očistit evropskou duši od šmíry materialismu a racionalismu 19. století i s jeho kultem peněz, liberální demokracií, společenskou dekadencí, parlamentářstvím, třídním bojem, feminismem, vertikálním nacionalismem, finančním kapitalismem, šovinistickými státy, bolševismem Moskvy i Washingtonu, etickou syfilitidou Hollywoodu a duchovním malomocenstvím New Yorku; (2) vytvořit evropské Impérium jako uskutečnění úchvatné  evropské vůle k politickému imperialismu bez hranic.“ — Francis Parker Yockey 1]

Francis Parker Yockey (alias Ulick Varange) zažil v posledních desetiletích jisté obrození, když jeho myšlení nezemřelo spolu s ním v roce 1960 v cele sanfranciského vězení, a to především díky obětavému úsilí lidí jako Willis Carto, William Pierce a H. Keith Thompson i mladším autorům jako Michael O’Meara. O Yockeym vyšla rozsáhlá biografie, 2] a dlouze se jím zabývá i Martin Lee ve svém díle o „neonacismu“. 3] Mé vlastní nakladatelství Renaissance Press pak má v nabídce celou řadu s Yockeym souvisejících materiálů, včetně dosud nevydaných rukopisů. 4] Ve Francii prodává Yockeyho práce i sekundární yockeyovskou literaturu Christian Bouchet a De Filippiho italský překlad Londýnské proklamace v krásně provedeném svazku považuji za skutečně příkladný počin. 5]

Continue Reading

Autor: Spencer Quinn

Kdo byl Georg Franz Koltschitzky? Pod tímto jménem ho znali Rakušané. Nebo se ve skutečnosti jmenoval Jerzy Franciszek Kulczycki? Zeptáte-li se Poláka, dostane se vám právě této odpovědi. Pro Maďary pak byl Đuro Kolèic (někteří maďarští a rakouští historikové ho pokládají za Srba ze Somboru a jeho polskou identitu jako pouhou kamufláž, pozn. DP). Ukrajinci mu říkali Юрій-Франц Кульчицький. „Po našem“ tedy Jiří František Kolčický.

Byl to hrdina? Špion? Posel? Prostý kupec? Chamtivý darebák? Nebo snad muž, který roku 1683 při druhém obléhání Vídně samojediný zachránil Evropu před osmanskými hordami? Anebo byl vším a ničím z výše popsaných věcí, ale jen jako velký šejdíř s potěšením sledoval, jak v průběhu let narůstá jeho reputace až do rozměrů legendy?

Georg Franz Kolschitzky, jak mu budeme říkat, se narodil roku 1640 poblíž města Sambor. Tehdy patřilo město Polsku, dnes leží na západě Ukrajiny. Ukrajinští historici věří, že byl synem starého ortodoxně rusínského rodu, přestože jeho otec přestoupil ke katolicismu, tehdy polskému státnímu náboženství. Na druhé straně dnešní Koltschitzkého vzdálený potomek Jerzy Sas Kulczycki přísahá, že jeho prapředek byl etnický Polák. Kulczycki je historik, badatel v genealogii a člen Polské heraldické společnosti. Něco by tedy o celé materii asi měl vědět – nebo ne? Jako u všech s Koltschitzkým souvisejících věcí není odpověď vůbec jednoznačná: možná, snad, možná ne…

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Stephen Mitford Goodson
Hendrik Frensch Verwoerd: South Africa’s Greatest Prime Minister

Jedná se o citacemi důsledně vybavený a přesvědčivý životopis „muže ze žuly“, jehož bych si troufl označit nejen za „největšího premiéra“ Jižní Afriky, ale dokonce za jednoho z největších státníků naší doby.

Nedávno jsem na tomto webu recenzoval další Goodsonovu knihy A History of Central Banking (Dějiny centrálních bank) a Inside the South African Reserve Bank (Uvnitř jihoafrické centrální banky), v nichž autor bohatě čerpá ze svých zkušeností profesionálního finančního poradce a někdejšího šéfa Jihoafrické rezervní banky, který se za kroky v jejím čele ve své době stal terčem cílené kampaně za svou hlasitou kritiky machinací v této instituci. Goodson je jedním z hlavních představitelů tažení proti systému financování na dluh v Jižní Africe. Jisté rebelantství ostatně naznačuje už jeho prostřední jméno: Mitford.

Kniha je profesionálním počinem, plným zajímavých fotografií, včetně té S. E. D. Browna, jemuž je také věnovaná. Starší čtenáři si možná vzpomenou, že tento muž v letech 1955-1990 redigoval The South African Observer. Brown spolu s Ivorem Bensonem patří mezi nejvýznamnější anglicky hovořící zastánce Afrikánců a apologety apartheidu.

Continue Reading

Arno Breker – Fackelträger (1940)

Autor: Maurice Bardèche

Druhý díl ze třídílné minisérie, první část naleznete zde, závěrečnou třetí tady.

Fašismus v protikladu k tomu demokratickému předkládá svůj vlastní alternativní obraz člověka i pojetí svobody, od onoho velebeného demokratického velice odlišné.

Demokracie svobodu nijak neomezuje, snad kromě zákazu škodit ostatním. Demokraté ale rychle zjišťují, že člověk může škodit vládě, aniž by škodil ostatním a jejich zákoníky se tak rychle plní politickými prohřešky. Že však člověk může poškodit národ jako celek zneužitím svobody, aniž by nutně škodil jednotlivým lidem, by nikdy nepřiznali.

Fašismus proti tomuto anarchickému pojetí svobody staví své vlastní, společenské, jež páchání újmy národu nepřipouští – povoluje však vše ostatní. Bylo by omylem domnívat se, že omezování svobody jednotlivce nebo myšlení patří k duchu fašismu. Když se vlády v zemi ujme fašismus, v každodenním životě se nic nemění: navzdory oblíbenému pořekadlu cinknutí domovního zvonku v sedm ráno skutečně ohlašuje mlékaře.

Continue Reading

Prof. Pavel Kalina pro Délský potápěč

Letní poznámky na okraj poznámek

Autor: Pavel Kalina

Roman Joch se v úvodu svého článku o eseji Michaela OʼMeary ptá:

„Jak může identitář požadovat změnu identity země? V tom je vnitřní rozpor identitářské pozice. Pro identitáře je identita daná, je to základ, axiom, který je třeba respektovat.“

Zajímalo by mě, jak Roman Joch k této představě přišel. Když pominu zjevnou ironii (a možná také nadsázku) v jeho otázce, zbývá pořád ještě určité myšlenkové jádro, která zřejmě odpovídá tomu, jak si řada lidí, ať už se identifikují s politickou levicí či pravicí, pojem identity vykládají.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

„Ti, kdo stojí v cestě poklidné revoluci, činí násilnou revoluci nevyhnutelnou“ – John Fitzgerald Kennedy

6. prosince 1969 se v severní Kalifornii konal festival Altamont Free Concert, kde mezi dalšími slavnými jmény vystoupili Santana, The Jefferson Airplane, Crosby, Stills, Nash & Young, a The Rolling Stones. Pořadatelé měli ambice udělat z něj něco jako Woodstock (ten se konal o čtyři měsíce dřív ve venkovské oblasti státu New York) západního pobřeží. Altamont však skončil v záplavě násilí a chaosu, když se stal scénou jedné vraždy, tří smrtelných nehod a nespočtu rvaček a méně závažných zločinů. Spolu s případem Tate-La Bianca (vraždy spáchané „Rodinou“ Charlese Mansona) o několik měsíců dřív bývají události na Altamontu všeobecně považovány za umíráček kontrakultury šedesátých let.

Mám neblahé tušení, že události manifestace Unite the Right ve virginském městě Charlottesville ze soboty 12. srpna se do dějin zapíší jako Altamont alternativní pravice – ale samozřejmě jen tehdy, pokud s tím něco neuděláme.

Continue Reading

Autor: Christopher Pankhurst

Fakta sice jsou důležitá, mnohem důležitější ale bývají příběhy. Fakta – izolovaná data – lze snadnou zapomenout, ale příběhy se shlukují do infrastruktury našeho světonázoru. Jejich prostřednictvím si utváříme tento světonázor, který následně ovlivňuje, jaké příběhy vyslechneme v jakési nekonečné smyčce zpětné vazby – a právě proto má kontrola nad narativem tak nenahraditelný význam.

Když ráno 14. června vyšlehly plameny z Grenfell Tower, příběh se fakticky psal sám: nejchudší lidé v zemi žijící hned vedle těch nejbohatších. První veřejně identifikovanou obětí byl syrský uprchlík Mohammed Alhajali. O dvě míle dál si někdo nedávno koupil střešní byt ve věžáku na 3 Merchant Square za sedm a půl milionu liber – snad jeden z ruských oligarchů, oněch polomytických stvoření, která si zřejmě jen tak z rozmaru kupují tucty drahých nemovitostí v nejlukrativnějších částech Londýna. Příběh dvou měst, příběh dvou imigrantů. Continue Reading

Autor: Balázs Varga

V tomto krátkém článku představím své myšlenky ohledně postmoderního, postliberálního a řekl bych i post-nacionálního věku.

Nejprve bych asi měl vysvětlit, co vlastně myslím „postnacionalismem“.

Obhájci postmoderny, postliberalismu a globalizace rádi mluví o konci klasické politiky, států, společností i národů.

Kvůli levicové indoktrinaci masovými médii a vzdělávacím systémem dnes obyvatelé západních zemí přemýšlejí o záležitostech týkajících se lidské rovnosti, internacionalismu a globalismu jinak než dříve. Levicoví ideologové obvykle zdůrazňují nutnost pochopit, že žijeme v postnacionalistickém věku a že multikulturalismus a sociální stát naprosto změnily to, co jsme dlouhá staletí nazývali „národem“. Nutno uznat, že v jistém slova smyslu mají kus pravdy.

Vlastenci milované idealistické představy ohledně národů totiž selhaly. V západní Evropě je to patrné při pohledu na masovou imigraci a probíhající „migrační krizi“, která už bohužel stihla do značné míry změnit strukturu společnosti. Ve střední Evropě se situace od západní liší, protože nás paradoxně vysoký západní životní standard prozatím ochránil před masovou imigrací a naše společnost tak zůstala v jistém smyslu konzervativnější. Nicméně liberalismus a kapitalismus jsou tu pevně zakořeněny a spotřebitelská společnost je velkým problémem i zde.

Continue Reading

Maurice Bardèche (1907-1998)

Druhý díl naleznete zde, třetí závěrečný tady.

Autor: Maurice Bardèche

Diktatura je věčná. Římané, když se jejich vlast ocitla v ohrožení, pozastavovali působení republikánských svobod. Stejně tak Konvent. Režim „vlasti v nebezpečí“ je režim autoritářský, nastolený ve vážných případech (Ernstfall) k zachování nezávislosti a k záchraně země vůbec. Válčící státy, obležená města nebo země rozdělené občanskou válkou musejí být řízeny autoritářsky, bez ohledu na svou aktuální politickou reprezentaci.

Typické pro tyto metody je omezení ustálených svobod a především jistě ukáznění svobodné rozpravy. Toto ukáznění může být, případ od případu, dobrovolné či vynucené. Smyslem těchto dočasných autoritářských režimů je po dobu trvání krize sjednotit všechny síly země v mocný svazek a nedovolit tak soukromým zájmům nebo zahraničnímu působení využívat síly potřebné ke společné obraně k vlastnímu prospěchu.

Může se však toto autoritářské řízení státu, přijímané – a někdy dokonce vyžadované – lidmi v časech krize, stát běžnou metodou vládnutí i po pominutí nebezpečí? Fašismus je přitakávající odpovědí na tuto otázku. Podle fašistických stran právě lehkomyslné a rutinní zneužívání svobody vede k pravidelným obdobím nebezpečí, kdy se v ohrožení ocitají nezávislost i samotné přežití národa. Cítí tedy potřebu předejít návratu těchto pravidelných krizí a přijmout jistou míru národní disciplíny jakožto normální. Stávající podmínky politického života podle nich vystavují všechny země neustálému nebezpečí. Opatření nezbytná k zajištění jejich nezávislosti a spásy musejí být podniknuta bezodkladně, nemá-li země zůstat bezbranná, až přijde nebezpečí.

Continue Reading

Autor: Trevor Lynch

Dunkerk je emocionálně nejsilnější a nejpůsobivější snímek Christophera Nolana. Vypráví o evakuaci 400 000 britských, kanadských a francouzských vojáků, kteří se za 2. světové války po porážce od Němců ocitli v pasti na plážích u Dunkerku.

Jde o zvláštní film, tím spíše v kontextu tvorby Christophera Nolana, který obvykle točí dlouhé snímky se složitými zápletkami, propracovaným rozvojem postav a spoustou dialogu. Dunkerk však trvá jen 106 minut, nemá jednu příběhovou linku a skládá se skoro výhradně z akčních pasáží. Sice se v něm objevuje mnoho postav, většina jich však zůstává bezejmenných, ztvárněná neznámý herci. A hrstka slavných jmen pak hraje vedlejší role. Nesledujeme žádný skutečný vývoj postav a ve filmu se vlastně ani moc nemluví.

Continue Reading

S jistým odstupem přinášíme dokončení rozhovoru s Haroldem Covingtonem, jehož první část naleznete zde. Pozn. DP.

Autor: Greg Johnson

GJ: Mnoho našich lidí se soustředí jen na všechny ty nesčetné negativní náznaky a trendy.  Vidíte ale také nějaká pozitiva? Myslíte, že se ještě najdou i dobré důvody pro to mít naději?

HC: Ale jistě – pokud si ovšem člověk neplete naději s optimismem.

Základní historickou pravdou totiž zůstává, že nic netrvá věčně. Proto mi teze Francise Fukuyamy o liberální demokracii jako o „konci dějin“ připadá jako nesmysl. Všechno jednou skončí – i současný sionistický světový řád, a to dost možná už i za života lidí, kteří dnes chodí po světě. Nemusí skončit tak, jak chceme, a není vůbec vyloučené, že s sebou stáhne do propasti i celou bílou rasu a západní civilizaci. Jisté ale je, že skončí. Úkolem této a příští generace pak bude zajistit, abychom přežili pád tohoto ohromného zla a zachovali při tom i něco, co by alespoň připomínalo západní civilizaci.

I přes všechny naše slabiny a nedostatky totiž pořád jsme tou nejinteligentnější, potenciálně nejstatečnější a nejvytrvalejší rasou na zemi. K tomu znečistit a nechat vyhasnout celý lidský genotyp je třeba trochu víc než sto let liberálního vymývání mozků, politické korektnosti a Happy Meals z McDonaldu. Někde hluboko uvnitř nás stále jsme muži a ženami podobnými našim předkům, někdy ale holt je náš genetický „scénář“ moc hluboko na to, abychom jej dokázali přečíst.

Continue Reading

Autor: Frank Martell

Po celonočních oslavách revolučního vítězství zazněla na první schůzi nové komunistické vlády v Nikaragui hned na úvod otázka: „Tak – a co budeme dělat teď?“ Daniel Ortega a jeho soudruzi odpověď neměli. Sandinisté měli sice dovednosti potřebné k úspěšnému dovršení revoluce, ale jejich neschopnost vládnout učinila z revoluce ve výsledku jen krátkou a marnou epizodou. Podobná nedostatečnost ideologického myšlení a sofistikovanosti sužovala a sužuje mnohá revoluční hnutí, včetně těch nacionalistických. Za klasický příklad nám může posloužit rumunské legionářské hnutí, z jehož selhání i úspěchů si i dnešní nacionalisté mohou vzít cenné lekce.

Continue Reading

Identitářství v praxi: Členové Identitás Generáció před kinem Corvin, jedním z největších center odporu během Maďarské revoluce v roce 1956, u připomínky jejího šedesátého výročí 23. října 2016.

Autor: John Morgan

Následující esej o identitářství jsem napsal na žádost maďarské pobočky Generace Idenity Identitás Generáció, za účelem překladu do maďarštiny. Původní anglická verze se poprvé objevuje zde.

Byl jsem požádán, abych představil koncept identitářství. Jakkoliv se toho velmi rád zhostím, je poněkud paradoxní, aby evropské skupině kázal o identitářství právě Američan. Panují totiž ne zcela neopodstatněné pochyby, zda něco jako autentická americká identita vůbec existuje. Přestože můj kolega Greg Johnson v jednom ze svých textů dosti přesvědčivě tvrdí, že se mezi lidmi evropské krve v Americe zformovala velice svébytná identita – nebo dokonce identit několik – pravdou zůstává, že se americká identita běžně zavedeným kategoriím dosti vymyká. Podle posledního sčítání lidu žije v USA stále ještě až kolem 70 % podle vládních škatulek „bělochů“, jak se souhrnně označují všichni lidé evropského původu. Paradoxně do této oficiální kategorie spadají i Židé a Arabové, přestože jsou původu blízkovýchodního, zatímco Hispánci tvoří samostatnou etnickou skupinu, i když jde nejčastěji o lidi v různém poměru smíšené evropské a indiánské krve.

Continue Reading