Délský potápěč

… a odpověď na krátké přání k letošním Vánocům

Autor: Fredric Brown

Dwar Ev obřadně pájel zlatem poslední spoj. Sledovaly ho objektivy tuctu televizních kamer a subéter přenášel do všech koutů vesmíru tucet obrazů jeho práce.

Narovnal se a pokynul Dwarz Reynovi. Pak se postavil vedle vypínače, který obvod uzavře. Vypínače, který v jediném okamžiku propojí všechny gigantické počítací stroje na všech obydlených planetách vesmíru – na devadesáti šesti miliardách planet – do superobvodu a vytvoří superpočítač, jediný kybernetický stroj, v němž se spojí vešekeré vědění všech galaxií.

Continue Reading

Francis Fukuyama (2005)

Autor: Richard Hanania

Z tupení Francise Fukuyamy se stala zábava mnoha, kdo se považují za chytřejší, než skutečně jsou.  V twitterové zkratce se stal chlapíkem, podle kterého už se nikdy nemělo stát nic nového – a pokaždé, když se něco nového stalo, byl usvědčen z trapného omylu. Menšina těch, kdo jeho knihu Konec dějin a poslední člověk četli a dokonce porozuměli, ovšem chápe, že jeho teze nehlásala definitivní konec vedení válek nebo páchání genocid, jako spíš etablování liberální demokracie coby uspořádání společnosti bez skutečných, seriózních alternativ. A tak jakkoliv ve „válce proti teroru“ umírali lidé a my ostatní si na letištích budeme nejspíš muset zouvat boty donekonečna, nikdy na stole neležela možnost, že by muslimský fundamentalismus buď vážně ohrozil nejvyspělejší země světa, nebo snad předložil alternativu k jejich modelu vládu kdekoliv jinde než v těch nejzaostalejších koutech světa

Vzestup Číny byl ovšem od začátku něčím úplně jiným. Zdálo se, že země se 1,4 miliardou obyvatel je na cestě k tomu, aby ekonomicky překonala USA, a to bez čehokoli, co by připomínalo demokratické instituce nebo svobodný tisk. Dosáhla toho a navíc se stala světovým lídrem v oblasti vědy a technologií a s extrémně nízkou mírou kriminality, užívání drog nebo podílu dětí narozených mimo manželství. Tálibán ani ISIS skutečně neinspirují ostatní národy k tomu, aby je následovaly. V posledních letech však mnozí chytří analytici vážně argumentují ve prospěch „čínského modelu“, který klade důraz na technokratické dovednosti a politickou meritokracii namísto hlasování a zapojení občanské společnosti. Ti, kteří berou vážně lidský kapitál (tedy např. rozdíly v inteligenci populací, pozn. DP), jako například Garett Jones, by mohli poukázat na to, že v Číně i dnes žijí nejchudší Číňané na světě, takže bychom tamější komunistické straně neměli přičítat tolik zásluh. Nicméně většina lidí lidský kapitál vážně nebere, a tak by se na čínský úspěch mohlo pohlížet jako na výsledek neobvykle moudrých politických rozhodnutí.

Continue Reading

Mark Fisher

Autor: Mark Fisher

Ve svém bezpochyby nejpůsobivějším výkladu fungování kapitalismu od Marxových časů popisují Deleuze a Guatarri kapitalismus jako jistý druh virtuální možnosti, která pronásledovala všechny dosavadní sociální systémy jako strašák. Kapitál je v jejich pojetí „nepojmenovatelná Věc“, skandál, který primitivní a feudální společnosti „preventivně vymítaly“. Když pak kapitalismus konečně dorazil, přinesl sebou masivní desakralizaci kultury. Je to systém, který již nepodléhá vládě žádného transcendentálního Zákona; právě naopak, eliminuje všechny takovéto kódy, aby je opětovně zaváděl ad hoc. Podoba a limity kapitalismu nejsou předem dané, tento systém je definován (a redefinován) pragmatickými potřebami a improvizovanými řešeními. Kapitalismus tak v mnoha ohledech připomíná Věc ze stejnojmenného filmu Johna Carpentera: monstrózní, nekonečně tvárnou matérii schopnou vstřebat a metabolicky přeměnit všechno, s čím přijde do styku. Kapitál, tvrdí Deleuze a Guatarri, je „pestrobarevnou směsicí všeho, co kdy existovalo“, kuriózním hybridem ultramoderního a archaického. V době, kdy Deleuze a Guatarri pracovali na dvou svazcích Kapitalismu a schizofrenie (česky vyšel jen druhý svazek – Tisíc plošin v nakladatelství Herrmann a synové, 2019, pozn. DP), se ještě mohlo zdát, že se tendence kapitalismu k deteritorializaci* omezují především na finančnictví a že kultuře naopak dominují tendence k reteritorializaci.

Continue Reading

Mark Fisher

Autor: Mark Fisher

Dnes je snažší představit si konec světa než konec kapitalismu

V jedné z klíčových scén filmu Alfonso Cuaróna Potomci lidí (Children of Men, 2006) jde hlavní hrdina Theo ztělesňovaný Clive Owenem navštívit přítele do elektrárny v Battersea, proměněné v jakousi kombinaci vládní budovy a soukromé sbírky. Umělecké poklady – Michelangelův David, Piccassova Guernica nebo nafukovací prase skupiny Pink Floyd – jsou shromážděny v budově, která je sama zrenovovaným kulturním artefaktem. To je náš jediný letmý pohled do života elit, izolovaných před dopady katastrofy, která způsobila masovou neplodnost: celou jednu generaci se už nerodí žádné děti. Theo svému hostiteli položí otázku: „Jaký má tohle všechno smysl, když záhy nebude nikdo, kdo by se tomu mohl obdivovat?“ Budoucí generace už nemohou sloužit jako alibi, protože už žádné nebudou. Odpovědí je hedonistický nihilismus: „Snažím se na to nemyslet.“

Dystopie (tedy antiutopie) rámující děj filmu Potomci lidí je charakteristická pro pozdní kapitalismus. Nejedná se o důvěrně známý totalitární scénář znovu a znovu omílaný ve filmových dystopiích (klasickým příkladem je V jako Vendeta z roku 2005 od Jamese McTeiguea). V románu P. D. Jamesové, který Cuarónově filmu posloužil za předlohu, byla demokracie odstraněna a zemi vládne samozvaný Guvernér, tyto prvky zápletky však film prozíravě vypouští. Zkušenost nás poučila, že autoritářská omezení, která jsou všude kolem nás, mohou být zaváděna v rámci politické struktury, která formálně zůstává demokracií. Na tento vývoj nás připravila „válka proti terorismu“: normalizace krize vytváří situaci, ve které se zrušení protikrizových opatření, původně přijatých jako reakce na mimořádnou situaci, stává nemyslitelným (skončí tato válka někdy?)

Continue Reading

Autor: Mars Ultor

Můj intelektuální idol Stanislav Komárek píše ve svých pamětech, jak si v mládí dopisoval, stejně jako mnoho dalších, se sovětským žákem. Dopisy sovětských žáčků prý byly všechny stejné, politicky angažované a stylisticky od sebe k nerozeznání, prostě jako přes kopírák. Přesto se zdálo, že nebyly nikterak výrazně cenzurovány či kontrolovány. Sovětští žáci zřejmě smýšleli všichni stejně a psali autentické dopisy.

Podobně jsem sám dlouho přemýšlel nad tím, zda slzy Severokorejců po smrti Kim Čong Ila byly autentické nebo předstírané.

Poučení, které jsem si vzal z koronavirové epidemie je následující: Severokorejské slzy byly autentické. Společnost je nesmírně tvárná.

Simulacrum

Mediální strašení smrtí dosahuje neuvěřitelných met a naivita, s níž informují sdělovací prostředky o přijatých opatřeních, v nichž chybí elementární logika, je přímo do nebe volající (Zhruba ve stylu: Antivaxer nevěřil zprávám na Seznamu, nakazil se a zemřel strašlivou smrtí. V tajícím permafrostu v Rusku číhají stovky neznámých smrtelných virů. Proti mutaci sigma chrání dvaačtyřicátá dávka. – Poučné je samo o sobě rozkliknout si medailonky pětadvacetiletých pražských hipsterů, kteří tyto zprávy produkují.) Přesto se zdá, že společnost většinově mediálnímu obrazu světa věří. Jistě, je to snazší než věřit svému úsudku a racionalitě, což vyžaduje jistou intelektuální hrdost, zakořeněnost v myšlení a vyšší míru filosofické jistoty.

Continue Reading

Více policejního státu, prosíme!

Podle průzkumu by skoro polovina Britů podpořila vládní sledování telefonů za účelem účinnějšího vynucení dodržování pandemických opatření

Podle zjištění agentury pro výzkum veřejného mínění YouGov-Cambridge Globalism Project, který sleduje vývoj veřejného mínění v 25 zemích, se 45 % Britů souhlasně vyjádřilo k rozšíření sledovacích pravomocí vlády proti lidem, kteří nedodržují koronavirová opatření.

Continue Reading

The Prisoner (logo seriálu)

Autor: Stephen Dalton

Půlstoletí poté, co byl surrealistický špionážní seriál Patricka McGoohana The Prisoner poprvé vysílán v televizi, žijeme nyní všichni ve Vesnici?

Před 50 lety seriál The Prisoner (Vězeň) proměnil a povětšil televizní drama na avantgardní umění. Projekt své hlavní hvězdy Patricka McGoohana a George Marksteina se stal šedesátkovou klasikou: mihotání mezi Kafkou a Carnaby Street, 1] špionážní thriller, ovšem bližší Buñuelovi s Beckettem než Bondovi.

McGoohan v něm ztvárnil Číslo 6, bezejmenného tajného britského agenta, který z blíže neuvedených etických důvodů v návalu hněvu podává rezignaci. Okamžitě je omámen a unesen. Probouzí se ve Vesnici, malebném pobřežním vězeňském táboře přetékajícím atmosférou zlověstné přeslazenosti. Hlavním místem natáčení byl Portmeirion na severu Walesu, připomínající spíš Butlins 2] než Guantanamo, úžasný pseudo-středomořský fantaskní výtvor sira Clougha Williams-Ellise.

V průběhu 17 epizod se temné síly, které Vesnici řídí, pokoušejí donutit Číslo 6 prozradit skutečné pohnutky za jeho rezignací, přičemž využívají nápaditou plejádu vychytralých triků a technik k vymývání mozků. On však všem úspěšně vzdoruje: „Nenechám se zastrašit, zařadit do složky, orazítkovat, založit do šanonu, archivovat ani očíslovat“, odštěkává. „Můj život patří mně“.

Continue Reading

Svět bez mužů

Autor: Thomas F. Bertonneau

Propagační text na zadní přebálce brožovaného vydání románu Charlese Erica Mainea World without Men  (Svět bez mužů) z dílny brakového (pulp) nakladatelství Ace za 35 centů knihu přirovnává k 1984 George Orwella a Konci civilizace Aldouse Huxleyho. Obyčejně a s přihlédnutím k žánru i strašlivě nepovedené obálce by byla očekáváná skepse zcela na místě. V daném případě – přestože za uměleckou úrovní Orwellovy či Huxleyho klasiky poněkud zaostává – si však Maineovo dílo zaslouží vyzvednout ze záplavy brožovaného braku 50. let, v neposlední řadě i proto, že jeho ideologická vize dystopie vychází z kritiky ne přímo komunismu ani technokracie, ale feminismu.

Continue Reading

Stane se DARPA naší spásou v boji proti Covid-19?

Autorka: Whitney Webb

První část zde.

„Lidské bioreaktory“, „nanoterapeutika“ a genové vakcíny sponzorované agenturou DARPA

Jak jsme ukázali výše, DARPA s oblibou své kontroverzní vyvíjené technologie prezentuje jako snahu motivovanou pokrokem v medicíně a zdravotní péči. Kromě už nastíněných technologií tak velká část činnosti DARPA už delší čas blízce souvisí s péčí o zdraví, zejména vakcínami.

Continue Reading

DARPA – vítejte v krásném novém světě

Autorka: Whitney Webb

Technologie vyvinuté kontroverzní agenturou amerického ministerstva obrany DARPA nabraly díky současné koronavirové krizi čerstvý vítr do plachet. Jen málo pozornosti je však věnováno postranním motivům organizace pro vývoj uvedených technologií, jejich potenciálnímu vojenskému využití i nezamýšleným důsledkům.

V lednu, dlouho předtím, než měla koronavirová krize vyústit v uzavření společnosti, karantény i ekonomický úpadek v USA i jinde ve světě, americké zpravodajské společenství ve spolupráci s Pentagonem a Národní bezpečnostní radou (National Security Council, NSC) vytvořilo dodnes utajené plány pro reakci proti bezprostředně hrozící pandemii. Později se objevila nařčení, že rozvědky civilní i vojenské o vysoce pravděpodobné pandemii v USA věděly už loni v listopadu a dost možná ještě dříve.

Díky této předběžné informaci a mnoha simulacím, kterých bylo v USA během posledního roku podniknuto pro scénář globální virové pandemie přinejmenším šest různého rozsahu, se tedy vnucuje otázka: Proč vláda nejednala, ani se nepřipravila, jestliže jak možnost globální pandemie i nedostatky v reakci na ni byly předem známy? Jakkoliv se mainstreamová média povětšinou spokojila s vysvětleními z kategorie „neschopnost“, je jistě na místě zabývat se možností, že krize dostala ke svému rozvoji prostor záměrně.

Continue Reading

NieR: Automata (2017)

Autor: Buttercup Dew

„Taková bolest, takový smutek! Takové zoufalství! O tom nemůžeš nic vědět!“

(Následující řádky vyzrazují rozuzlení zápletky příběhu.)

NieR: Automata (2017) je vysoce oceňovaná videohra žánru JRPG („japonských her na hrdiny“) z dílny proslulého režiséra Taro Yoky, která nepřímo navazuje na jeho starší díla ze série NieR a Drakenguard. Sleduje osud dvojice „goticko-lolitovských“ androidů, 2B a 9S, v postapokalyptickém a postlidském světě, kde androidi vedou zoufalou partyzánskou válku o samé bytí proti strojům schopných sebereplikace. Hra je to velice dlouhá, plná zdánlivě pro příběh vedlejších informací (tzv. herní „lore“) a v neposlední řadě emocionálně dosti drsná. Příběh, herní mechanismy i motivy se pohybují na hraně metanarativu a promlouvají přímo k bytostně pravicovým metafyzickým zásadám: 2B s 9S jsou neustále nuceni bojovat nejen za překonání své vlastní slabosti a manipulací svých protivníků, ale i samotné premisy hry, tak aby jejich životy získaly autenticitu. Hra současně vyzdvihuje i zpochybňuje celou plejádu ideálů: od militarismu, oděném v hávu tajnůstkářství vyšších míst až po nepraktičnost pacifismu. Výpůjčka z Shakespeara se ubírá ohromně zábavným směrem a svých parodických automat se dočkají třeba i Kierkegaard, Hegel nebo Sartre s de Beauvoirovou. Hru Automata tak lze chápat jako bytostně japonský komentář existencialismu a – podobně jako další japonskou mechanickou ságu Neon Genesis Evangelion – také lekci o nutnosti toho postavit se vnitřním pochybnostem i sentimentalitě.

Continue Reading

Paul Craig Roberts

Autor: Paul Craig Roberts

Moje generace si dystopie jako Orwellův román 1984 spojovala se Sovětským svazem, zemí, kde veškeré výklady podléhaly striktnímu dohledu, a za kritiku Stalina čekal na člověka jednosměrný výlet do gulagu. Spojené státy i naše životy však byly čímsi zásadně odlišným. Postupem času se však rozdíly mezi životem v Sovětském svazu 20. století a na dnešním Západě postupně vytrácejí. Novináři jako Julian Assange dnes čelí podobnému týrání a mučení státní mašinérií, jako sovětský disident – možná horší. Západní média nejsou o nic „svobodnější“ než ta sovětská a noviny, televize i státní rozhlas slouží jako ministerstvo propagandy vlády a zájmových skupin za ní. Sociální sítě jako Facebook a Twitter systematicky upírají přístup na svou platformu každému, kdo projeví postoje neshodující se s vládnoucím řádem a programem. Zbavit se ochrany svobody slova prvním dodatkem americké ústavy se ukázalo být jako poměrně snadné, média totiž nejsou schopna ani ochotna uplatňovat jej.

Continue Reading

Spisovatel a cestovatel Jean Raspail se ženou doma v Paříži…

Přítomnost v sobě obsahuje budoucnost. Oznamuje ji. „Kde jsme v ní my?“ táže se tento tradiční katolík a monarchista.

Délský potápěč: Co Vás přivedlo k rozhodnutí přeložit a vydat Tábor Svatých, o ryze komerční záměr asi nejde?

Zuzana Adamson-Krupičková: Kniha mne zaujala z mnoha důvodů současně. Když se setkáte s románem, který byl napsán v roce 1973 a po pětačtyřiceti letech v tom, co bylo popsáno, žijete, a někdy slovo od slova, máte mnoho otázek: je to fascinující. Jak mohl Jean Raspail vědět, co se bude dít? A do takových podrobností? Pak si začnete připadat jako v nějaké hře, je možné, že dříve byla slepice, než vejce? Někdo vzal knihu a potom podle jejího scénáře poslal do Evropy migranty. A máte záhady, které vás nenechají v klidu. Karel Gott řekl v jednom rozhovoru, že světová dění řídí okultní společnosti.

Mám ráda díla, která jsou komplexní, celistvá, v nichž lze vnímat mnoho vrstev, taková, kde spisovatel dovede jít rovnou do středu – jádra věci nebo problému (vhledy) a která mají zároveň přesah – univerzální dimenzi. Tam nepatří Kundera, nepatří tam mnoho současných autorů (zanechávají rozpolcenost – autor ji přenáší na čtenáře). Já mám ráda celistvost vize.

Continue Reading

Jean Raspail

Tábor Svatých. Kniha prudká, šílená, tonická, ve svém neštěstí téměř veselá, ale divoká a občas brutální; pro vymyté mozky, které se množí jako epidemie, zaručeně odpuzující.

„Když si znovu čtu Tábor Svatých, raduji se, že jsem ho napsal v síle zralosti a přesvědčení. Nic z něho nepopírám. Ani čárku,“ upozorňuje jeho autor, Jean Raspail, v předmluvě ke třetímu francouzskému vydání z roku 2011, již český nakladatel chvályhodně připojil k románu jako vysvětlující dovětek. Zdejší čtenář se tak z první ruky dozví kde, kdy a jak tento milovaný i zatracovaný text vznikal, o jeho přijetí a šíření ve Francii i v zahraničí během bezmála pěti desetiletí, a hlavně o vztahu jeho osnovy a syžetu k budoucnosti: „Vyprávění se drží struktury jednoty času, místa a děje. Je to alegorie. Odehrává se během čtyřiadvaceti hodin, zatímco ve skutečnosti jde o proces potupného vstřebávání v průběhu let. Katastrofickou plnost procesu budeme moci změřit až v letech 2045–2050, až bude dovršena celá demografická přeměna. Ve Francii a u našich sousedů v urbanizovaných zónách, kde žije třetina populace, bude 55 procent obyvatel mladších 55 let mimoevropského původu…“ varuje Raspail, přičemž s údivem konstatuje, že o této „velké výměně“ se ve francouzském tisku píše, jako by to byla zcela přirozená věc.

Continue Reading

Jean Raspail – Tábor Svatých (2019)

Nový překlad Dr. Zuzany Adamson – Krupičkové, autorizovaný spisovatelem i francouzským držitelem práv

Kniha vychází také s pozoruhodnou kontroverzní esejí Jeana Raspaila s názvem Big Other (Velký Jiný), která by měla být povinnou četbou státních úředníků, představitelů komunit a politických reprezentantů i v České republice a na Slovensku.

Stěžejní dílo, prorocký román Jeana Raspaila, francouzského spisovatele oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…

Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.

Raspail je lepší než Orwell a Huxley. Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil demisi západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa.

Continue Reading

Sci-fi inspirace krajní pravice: od Jerryho „Luciferova kladiva“ přes Newtovu základnu na Měsíci až k Donaldově zdi

Autor: David Auerbach

Mnozí komentátoři prezidenta Trumpa vnímají jako radikální rozkol s minulostí. Podle konzervativního techno-futuristy Newta Gingriche ale Trump zvěstuje revoluci, po níž má nastat utopický vesmírný věk. Gingrich o tomto průlomu sní už celá desetiletí a do Trumpa vkládá naděje na jeho uskutečnění. Jeho vize je však jen jedním z bodů dlouhé linie, jež vychází z knihy Gingrichova přítele a legendárního autora sci-fi Jerry Pournelleho Luciferovo kladivo a přes Reaganovy „Hvězdné války“ či impeachment Billa Clintona pokračuje až k Trumpovi.

Continue Reading

Temný případ: Úvodní fotomontáž ropné rafinerie a stiptýzového klubu 1]

Autorka: Marian St. Laurentová

Z našeho současného pohledu (rok 2014) se mravopočestnost westernového žánru s jeho jasným vymezením dobra a zla jeví podivně. Jsou-li hrdinové skutečně symbolem vývoje kulturních hodnot, pak sympatičtí „teroristé“, zločinci a spící agenti v našem panteonu ukazují na hlubokou krizi národní identity. V tomto překrásném novém světě se zlo stalo novým dobrem, podvodníci obnovují víru v americký sen a ztroskotalí detektivové, sžíraní posttraumatickou stresovou poruchou, se stali strážci pořádku.

Z těchto nejistých a rozporuplných amerických poměrů se zrodil „southern“ coby „western“ naší doby. Ambientní a pohroužený přístup k historicky i geograficky baroknímu Jihu vytváří pro diváka metaforický prostor ke kontemplaci blíženeckých světů duchů jak naší preindustriální minulosti, tak postindustriální současnosti.

Continue Reading

Autor: George Monbiot

Těžko si asi představit tvrdší odsudek systému, než je epidemie mentálních poruch. A přesto se dnes ohromné množství lidí po celém světě potýká s úzkostmi, stresem, depresí, společenskými fobiemi, poruchami příjmu potravy, sebepoškozováním a osamělostí. Nejnovější a katastrofální data o psychickém zdraví anglických dětí globální krizi jen dokreslují.

Tento stav má i řadu druhotných příčin, ale ta hlavní se podle mě nikde nemění: lidské bytosti, ultra společenští savci, jejichž mozky jsou nastavené na interakci s ostatními lidmi, jsou od sebe odtrhávány. Zásadní roli při tom sehrávají nejen ekonomické a technologické proměny, ale také ideologie. Přestože je náš dobrý život a blahobyt neoddělitelný od životů ostatních, neustále kolem sebe slyšíme, že cesta k úspěchu vede přes tvrdé prosazování vlastního zájmu v konkurenčním prostředí a krajní individualismus.
Continue Reading

Autor: Thomas F. Bertonneau

Ray Bradbury (*1923) velice jasnozřivě předpověděl sociopolitický jev známý jako politická korektnost. Jeho dystopie z roku 1953 451 stupňů Fahrenheita je asi nejpádnějším důkazem prozíravosti takřka jasnovidecké. Většina čtenářů obecné rysy světa v knize, do jisté míry podobné dalším dílům v oblasti dystopií jako The Holy Terror (Diktátor) H. G. Wellse a 1984 George Orwella, dobře zná.

Desetiletí studené války znepřátelených bloků proměnila někdejší klasicky liberální společnosti k obrazu svých totalitárních rivalů do té míry, že všechny vykazují charakteristické rysy ideologické diktatury, založené na tvrdé represi jakéhokoliv odchýlení se od příslovečné stranické linie. Režim v Bradburyho románu sice manipuluje obyvatelstvem rafinovaněji než ve světě 1984, je však připraven použít úplně stejnou míru brutality. Skoro všichni mají nějaké zaměstnání; život pro ty, kteří nevydělávají, jako třeba žena hlavního hrdiny, sestává z nekonečného nasládlého rozptýlení v podobě každodenních interaktivních telenovel, jež diváci sledují z projektorů na stěně vysílajících do místností obraz v nadživotní velikosti.

Continue Reading

Americká gotika, akryl

Autor: Elizabeth Hobsonová

„Vyjádření bez nějaké limitující sebekázně zůstává čistě dětinským narcisismem; tak se chovají batolata.“

Kresby tužkou a obrazy malované akrylovými barvami V Holečka evokují mimosvětskou, ale přesto pozemskou a strhující sféru. Jeho temně surreální krajinky sice působí lahodně organicky, pokrývají je však postapokalyptické dystopické trosky a gigantické kosterní pozůstatky.

Smrt je v jeho díle častým motivem, někdy jako pochmurná ikonografie, jindy v podobě podvratného humoru. Když dojdete na konec stránky, kde leží ochablá šedá lidská ruka, dostává celá situace úplně nový rozměr.

Rád vytváří tyto poutavé bastardizace klasických děl, jako třeba portrét madony v renesančním stylu – ale s prasečím rypákem, nožičkami a bez očí (Das Tierdrama), George Washington s černýma očima postav z anime a chapadly (In His House at V’rnon, Dead Washingthulu Waits Dreaming) a americká gotika (Amerikan Gothique). Za své vzory považuje mj. H. R. Gigera, Zdzislawa Beksinskiho, Dariuse Zawadskiho, Cheta Zaru, Lori Earleyovou, Hieronyma Bosche, Auniu Kahnovou a Glenna Arthura.

Continue Reading