Tag Archive | Dystopie

Neoliberalismus vytváří osamělost, která trhá společnost na kusy

Atomy

Autor: George Monbiot

Těžko si asi představit tvrdší odsudek systému, než je epidemie mentálních poruch. A přesto se dnes ohromné množství lidí po celém světě potýká s úzkostmi, stresem, depresí, společenskými fobiemi, poruchami příjmu potravy, sebepoškozováním a osamělostí. Nejnovější a katastrofální data o psychickém zdraví anglických dětí globální krizi jen dokreslují.

Tento stav má i řadu druhotných příčin, ale ta hlavní se podle mě nikde nemění: lidské bytosti, ultra společenští savci, jejichž mozky jsou nastavené na interakci s ostatními lidmi, jsou od sebe odtrhávány. Zásadní roli při tom sehrávají nejen ekonomické a technologické proměny, ale také ideologie. Přestože je náš dobrý život a blahobyt neoddělitelný od životů ostatních, neustále kolem sebe slyšíme, že cesta k úspěchu vede přes tvrdé prosazování vlastního zájmu v konkurenčním prostředí a krajní individualismus.
Continue Reading

Posted in Analýzy, Biologie a Ekologie, Kritické texty, Kultura, Převzato, Texty

451 stupňů Fahrenheita Raye Bradburyho, politická korektnost a měkký totalitarismus

Autor: Thomas F. Bertonneau

Ray Bradbury (*1923) velice jasnozřivě předpověděl sociopolitický jev známý jako politická korektnost. Jeho dystopie z roku 1953 451 stupňů Fahrenheita je asi nejpádnějším důkazem prozíravosti takřka jasnovidecké. Většina čtenářů obecné rysy světa v knize, do jisté míry podobné dalším dílům v oblasti dystopií jako The Holy Terror (Diktátor) H. G. Wellse a 1984 George Orwella, dobře zná.

Desetiletí studené války znepřátelených bloků proměnila někdejší klasicky liberální společnosti k obrazu svých totalitárních rivalů do té míry, že všechny vykazují charakteristické rysy ideologické diktatury, založené na tvrdé represi jakéhokoliv odchýlení se od příslovečné stranické linie. Režim v Bradburyho románu sice manipuluje obyvatelstvem rafinovaněji než ve světě 1984, je však připraven použít úplně stejnou míru brutality. Skoro všichni mají nějaké zaměstnání; život pro ty, kteří nevydělávají, jako třeba žena hlavního hrdiny, sestává z nekonečného nasládlého rozptýlení v podobě každodenních interaktivních telenovel, jež diváci sledují z projektorů na stěně vysílajících do místností obraz v nadživotní velikosti.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Kultura, Zajímavé knižní tituly

Cesta pustinou s V Holečkem

Americká gotika, akryl

Americká gotika, akryl

Autor: Elizabeth Hobsonová

„Vyjádření bez nějaké limitující sebekázně zůstává čistě dětinským narcisismem; tak se chovají batolata.“

Kresby tužkou a obrazy malované akrylovými barvami V Holečka evokují mimosvětskou, ale přesto pozemskou a strhující sféru. Jeho temně surreální krajinky sice působí lahodně organicky, pokrývají je však postapokalyptické dystopické trosky a gigantické kosterní pozůstatky.

Smrt je v jeho díle častým motivem, někdy jako pochmurná ikonografie, jindy v podobě podvratného humoru. Když dojdete na konec stránky, kde leží ochablá šedá lidská ruka, dostává celá situace úplně nový rozměr.

Rád vytváří tyto poutavé bastardizace klasických děl, jako třeba portrét madony v renesančním stylu – ale s prasečím rypákem, nožičkami a bez očí (Das Tierdrama), George Washington s černýma očima postav z anime a chapadly (In His House at V’rnon, Dead Washingthulu Waits Dreaming) a americká gotika (Amerikan Gothique). Za své vzory považuje mj. H. R. Gigera, Zdzislawa Beksinskiho, Dariuse Zawadskiho, Cheta Zaru, Lori Earleyovou, Hieronyma Bosche, Auniu Kahnovou a Glenna Arthura.

Continue Reading

Posted in Kultura

Budoucnost dystopické literatury

Stephen King - The Stand Movie

Where Next?

Autor: Bradley J. Birzer

Tato krátká série o antiutopické literatuře si nečinila ambice posloužit jako více než pouhý úvod. Mnozí autoři by si zasloužili studium a podrobnější analýzu. Skvělý Kurt Vonnegut při zamýšlení se nad vládami, které se vydaly špatnou cestou, přišel s nejtemnější satirou v dílech Mechanické piano (Player Piano, 1952), Matka noc (Mother Night, 1961), Kolíbka (Cat’s Cradle, 1963), a knize Jatka č. 5 (Slaughterhouse-Five, 1969). Autor hororů Stephen King napsal dvě apokalyptické dystopie: Svědectví (The Stand, 1978) a Pod kupolí (Under the Dome, 2009). Další pisatel hororů Ira Levin přispěl žánru slušným, ale nijak výjimečným románem Ten báječný den (This Perfect Day, 1970), který si díky jeho zápletce mimořádně oblíbili libertariáni. Ve svém románu z roku 1979 Alongside Night se J. Neil Schulman zamýšlí nad tím, jak by mohl vypadat skutečný pád. Swastika Night (1937) Murray Constantinové (vl. jménem Katharine Burdekin, pozn. DP), Muž z vysokého zámku (The Man in the High Castle, 1962) Philipa K. Dicka a Moon of Ice (1988) Brada Linaweavera rozvíjejí zvrácenost i pohanskou teologii nacismu, především její aplikaci na širší společnost, možná dokonce i za oceánem – v USA. David Brin, oceněný cenami Hugo a Nebula, napsal příběh o patriotismu a znovuvybudování společnosti po jejím zhroucení Pošťák (The Postman, 1985). [1] O pět let později přišel – alespoň ve sci-fi kruzích – neméně proslulý Gordon R. Dickson s dosti podobným románem Wolf and Iron. Za přečtení stojí oba. S. M. Stirling vytvořil mistrovskou mystickou – hraničící s fantasy – sérii The Emberverse o Oregonu, kde po převrácení fyzikálních zákonů není možné provádět žádné chemické a elektrické reakce, čímž se stává veškerá moderní technologie zastaralou – a paladinové a wiccani se spojí v boji proti samozvanému Napoleonovi. [2]

Continue Reading

Posted in Kultura, Zajímavé knižní tituly

Dystopická vize Aldouse Huxleyho

Aldous Huxley

Aldous Huxley

Autor: Bradley J. Birzer

I další z vynikajících autorů dystopických děl této rané éry, Aldous Huxley, vyšel z prostředí britské privilegované vrstvy. Z otcovy strany byl jeho pradědem T. H. Huxley, z matčiny strany pak byl prasynovcem Matthewa Arnolda – Aldous Huxley tedy pocházel z rodu plného výrazných myslitelů a velkých duchů. Své mistrovské dílo Konec civilizace aneb Překrásný nový svět  však vytvořil celých 25 let po vydání Pána světa, v roce 1932. Když Benson zemřel, bylo Huxleymu teprve devatenáct. I Huxley ve svém díle předestírá vcelku blahobytnou a aseptickou podobu dystopie. Coby plod meziválečného období totiž ještě jeho dílo nemuselo čelit realitě vyhlazovacích táborů holokaustu a ani o gulazích se v letech 1931-2 ještě příliš nevědělo. Právě tato zvěrstva utvářela syrové a temné vize Orwella a Atwoodové, zatímco Benson s Huxleym ještě směli doufat v klinicky čistou dystopii.

Podobně jako řada dalších anglických autorů dystopií se i Huxley pohyboval ve stejném prostředí a udržoval styky s mnoha intelektuály, umělci, spisovateli a učenci své doby. Nehledal odloučenost umělce, ale neúnavně debatoval s komunitou mužů a žen pera. Kritizoval klíčové postavy jako Christopher Dawson – a ony jeho. Nikoliv bezdůvodně se Orwell obával, že Huxley náleží ke stoupencům a žákům zesnulého básníka a literárního kritika-mučedníka T. E. Hulmeho. V prosinci 1943 je označil za „neoreakcionáře“ a dodal, že jejich vliv odpovídá jejich inteligenci, talentu a přesvědčivosti. S očividným podivem pak pokračoval popisem jejich inkorporace zdánlivě nesourodých prvků katolicismu, konzervatismu a anarchismu do jejich myšlení i díla. Mezi „hulmeovce“ zařadil T. S. Eliota, Grahama Greena, Evelyna Waugha a Aldouse Huxleyho1. A Huxley se nepochybně řadí mezi významné anglické literáty 20. století.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Kultura, Zajímavé knižní tituly

Robert Hugh Benson: první na poli dystopií

Monsignor R. H. Benson v říjnu 1912

Monsignor R. H. Benson v říjnu 1912.

Autor: Bradley J. Birzer

První průkopníci na poli antiutopií 20. století vzešli z prominentních britských rodin. Ten zřejmě úplně první z nich, Robert Hugh Benson, byl třetím synem E. W. Bensona, arcibiskupa z Canterbury (1882-1896). V souladu s přáními svého otce složil Robert svaté sliby, aby se stal anglikánským knězem, následně však v roce 1903 Británii šokoval konverzí ke katolicismu. Do své smrti v roce 1914 stihnul Robert sepsat a vydat nesmírně vysoký počet knížek pro děti, pobožností, článků, her, hagiografií, historických i současných románů i science fiction. [1] Bensonovo mistrovské sci-fi dílo Pán světa bylo poprvé vydáno roku 1907. Nepochybně si byl vědom, že nic podobného se – s výjimkou několika posledních stran Twainova Yankeeho z Connecticutu na dvoře krále Artuše – dosud ve vydavatelských domech neobjevilo. V předmluvě ostatně vědoucně prohlásil: „Jsem si plně vědom, že jde o šokující knihu.“ [2] A v prostředí mírumilovné edwardiánské Anglie roku 1907 jí jistě byla.

V roce 1917 už však působila jako romantická tužba po ztraceném světě – natolik Velká válka proměnila svět. Víc než romantickou se ale jevila prorockou, podobně jako vize kardinála Newmana o zničeném světě z minulého století. Pán světa vykresluje svět ovládaný nesvatým spojenectvím či spojením svobodných zednářů a komunistů. Bensonovi komunisté se ale ve srovnání se nesčetnými ukrutnostmi svých protějšků ze skutečného světa – od bolševické revoluce dodnes – jeví takřka krotce. V románu spíš připomínají salonní levičáky než zrůdy, které jen o desetiletí později vedly nemilosrdné sovětské gulagy. V Pánu světa ještě existuje katolická církev, víra v její učení však hluboce upadla a většina zbývajících disidentů žije v někdejší Itálii, kde vznikla rezervace. Ve skutečnosti všichni odpůrci napříč celým spektrem žijí poblíž starobylého města Řím. Na rozdíl od většiny antiutopických společností se té zednářsko-komunistické daří vcelku dobře a její ekonomika vzkvétá. Její vůdci věří, že se jim podařilo vytvořit „nové lidstvo“ s tím, jak „se vnější skutečnosti staly nesmírně mocnými; a víra – kromě těch, kteří zjistili, že Vůle a Milost jsou vším a emoce ničím – připomíná batole lezoucí mezi obřími stroji.“ Aby uspokojili představivost svých obyvatel, přebírají komunisté-zednáři vnější formu mše, zbavují jí podstaty a naplňují ji sekulárním obsahem. Namísto uctívání božského směřuje nová mše o zbožštění lidstva.

Continue Reading

Posted in Kultura, Religionistika, Zajímavé knižní tituly

Vzestup dystopické literatury

Smrt ducha je cenou za pokrok.

Smrt ducha je cenou za pokrok.

Autor: Bradley J. Birzer

Kultura nedokáže přežít bez náboženství – alespoň ne na dlouho. Slovo kultura vychází z kořene cultus, výrazu označujícího skupinu lidí, nejčastěji spojených příbuzenstvím, kteří se sdruží k uctívání totožného božstva či božstev. Jakmile se zformuje společné uctívání a chápání teologie, vyvine se z tohoto základu kultura. Následuje ji ekonomika, politika a právo. Ideologové útočí na tyto povrchové složky společnosti – ekonomiku, politiku a právo – ve snaze přetvořit kulturu se jim ale daří jedině překrucovat a ničit.

Někteří, zejména ve 20. století, ani tak Boha neztratili, jako Ho spíš začali postupně nenávidět. Zvláště to platí pro ty, kdo přijali za svou starobylou herezi křesťanství: gnosticismus. [1] Politický filozof 21. století Eric Voegelin napsal:

„Smrt ducha je cenou za pokrok. Toto tajemství západní apokalypsy zjevil Nietzsche, když vyhlásil, že Bůh je mrtev a že byl zavražděn. Gnostické vraždy, o níž mluvil, se stále dopouštějí ti, kdo Boha obětují civilizaci. Čím horlivěji je veškeré lidská energie vrhána do velikého podniku spásy prostřednictvím světově imanentní činnosti, tím více se lidské bytosti, které se tohoto podniku účastní, vzdalují životu ducha. Jenže život ducha je zdrojem řádu v člověku i ve společnosti, a tak je právě úspěch gnostické civilizace příčinou jejího úpadku.“ [2]

C. S. Lewis tento fenomén trefně popsal ve své filozofické knize Zničení člověka a fantastickém díle pro dospělé Ta obludná síla. Ve Zničení člověka dospěl k závěru, že tato výměna morálky za technologický pokrok není ničím menším než „faustovským paktem: vzdej se duše a na oplátku dostaneš sílu.“ [3]

Continue Reading

Posted in Kritické texty, Kultura, Převzato, Religionistika, Zajímavé knižní tituly

Průvodce dystopickou literaturou

„Ve skutečnosti zůstává společnost vždy nedokončená, v pohybu a její klíčové problémy nelze vyřešit sociálním inženýrstvím.“ Thomas Molnar

„Ve skutečnosti zůstává společnost vždy nedokončená, v pohybu a její klíčové problémy nelze vyřešit sociálním inženýrstvím.“ Thomas Molnar

Autor: Bradley J. Birzer

Úvod

Už skoro tak dlouho, jak mám to potěšení číst, se setkávám s dystopickou literaturou. Začal jsem 451° Fahrenheita a Marťanskou kronikou, brzy už jsem hltal Konec civilizace aneb: Překrásný nový svět, Farmu zvířat a 1984 spolu s díly Roberta Heinleina, Ursuly Le Guinové, Arthura C. Clarka a Isaaca Asimova. S neukojitelnou touhou po dalších podobných příbězích jsem pokračoval s dosti krotkou knihou Iry Levina Ten báječný den a vcelku únavnou knihou Ernesta Callenbacha Ecotopia. Odtud jsem směřoval k postapokalypickým příběhům Nevila Shutea, Stephena Kinga, Jerryho Pournellea, Whitleyho Striebera a Gordona Dicksona i k temným komiksovým románům Franka Millera a Alana Moorea. Na vysoké škole jsem objevil Margaret Atwoodovou a Philipa K. Dicka, Vernora Vinge a Waltera M. Millera, Jr. Nádavkem k literárnímu putování jsem také hltal science fiction na stříbrném plátně a televizní obrazovce – vše od původních sérií Star Treku a Prisonera po Planetu opic, od Blade Runnera po Dark City a Batman začíná.

Narodil jsem v roce 1967 do silně progoldwaterovské rodiny a vyrůstal v 80. letech poblíž sila jaderných střel Titan II – považuji se proto za dítě Studené války a silně protisovětského vyznavače svobody. To, co jsem četl v děsivých sci-fi a dystopických nočních můrách, se už v nedávné době odehrálo v nacistickém Německu či Rakousku a za mého života odvíjelo v Sovětském svazu, Číně, Severní Koreji, Mosambiku, Nikaragui, Angole či Kambodži. V relativním bezpečí života pod široširým nebem kansaských Velkých plání jsem si uvědomoval, že polovina světa musí přežívat pod nějakou formou režimu s toxickou ideologií, v odlidšťujících anti-rájích plných strachu, nenávisti a šílenství. Hudba, kterou jsem poslouchal – Kansas, Rush, Emerson, Lake, Palmer nebo Pink Floyd – můj existenciální angst ze světa a jeho nezměrné nelidskosti jen umocňovala.

Continue Reading

Posted in Kultura, Religionistika, Zajímavé knižní tituly

Bradburyho Chodec: Chůzí k prohlédnutí

Ray Bradbury - The Pedestrian

Ray Bradbury – The Pedestrian

Autor: Robert M. Woods

Zasazen do městského listopadového večera roku 2053, je Chodec působivou povídkou o kráse chůze coby lidské činnosti a její nebezpečnosti v čase, kdy lidé přestali chodit, dívat se, poslouchat i myslet. Chůze „byla tím, co dělal pan Leonard Mead nejraději.“ Právě během oněch „deseti let procházení se“, „obyčejného procházení“ „každý večer hodiny a hodiny“ se Leonardu Meadovi otevřel nezkalený pohled na jeho svět. Pan Mead vlastně představuje model pro nás všechny. Je až s podivem, co všechno Leonard během svých procházek spatřil.

Pan Mead svého býval času „spisovatelem,“ ale teď – když se „časopisy ani knížky už neprodávaly“ – už nepíše. Dost možná, že Leonard psával, aby viděl – a nyní se za stejným účelem prochází. Mead žije v čase, kdy většina lidí zůstává uvnitř svých domovů s „obrazovkou.“ Během svých pravidelných procházek Leonard pozoruje, jak lidé roku 2053 bezduše prochází svými prázdnými a odcizenými životy. Jejich domy jsou popsány jako „hrobkám podobné budovy“ obývané „šedými přízraky.“ V této pustině se Mead vydává na své každodenní „pouti“ po ulicích zarostlých trávou – především z důvodu absolutního zanedbávání dalšími chodci.

Continue Reading

Posted in Kultura, Převzato, Recenze, Zajímavé knižní tituly

Odpočívej v pokoji, Rayi Bradbury

Ray Bradbury (1966)

Ray Bradbury (1966)

Autor: John Morgan

Ray Bradbury, spisovatel nejlépe známý díky románům Marťanská kronika, 451° Fahrenheita, a autor stovek dalších povídek, zemřel 5. června 2012 ve věku 91 let. S jeho osobou ztrácí Amerika nejen jednoho ze svých nejlepších spisovatelů, ale také jednoho z našich posledních skutečných spisovatelů.

Snažím se neužívat těchto slov – „skutečný“ nebo „spisovatel“ – lehkovážně. Říkám spisovatel, protože jsem skálopevně přesvědčen, že Bradbury – jakkoliv jistě nebyl jedním z „nejhlubokomyslnějších“ nebo nejsofistikovanějších spisovatelů minulého století – se pravděpodobně přiblížil kořenům angstu naší doby ve svém díle blíže než kdokoliv jiný.

Naprosto záměrně jsem ho nenazval ani „spisovatelem science fiction“, jelikož jak sám kdysi poznamenal, jedinou z jeho prací, která by se dala označit nálepkou sci-fi, bylo 451 stupňů Fahrenheita, zatímco zbytku jeho díla by více slušelo označení fantasy nebo horroru, spolu s několika knihami – jako Pampeliškové víno – řadícími se do literárního mainstreamu.

Pokud jde o termín „skutečný“, užil jsem jej z několika důvodů. Zaprvé patřil Bradbury k vymírajícímu druhu spisovatelů, kteří se naučili psát předtím, než se Amerika stala postgramotnou, „informační“, společností, poohlížející se po zábavě a komentáři společenského dění spíše v televizi a později na internetu namísto knih. Dále také proto, že se Bradbury stal spisovatelem z vnitřního puzení – jak proto, že se k tomu cítil povolán, tak proto, že na tom vcelku doslova záviselo jeho živobytí.

Continue Reading

Posted in Kultura, Zajímavé knižní tituly

The Road: Apokalyptický film vzbuzující špatný dojem

Autor: Trevor Lynch

Film The Road dokázal, že The Road Warrior vypadá jako utopie. Příběh je založen na novele Cormaca McCarthyho a režíroval jej John Hillcoat. Ve filmu The Road hraje Viggo Mortensen otce a Kodi McPhee jeho malého syna bojující o přežití a dostanou se v Americe na “pobřeží” zpustošené nějakou ekologickou apokalypsou.

Tato událost zjevně vyhladila všechna zvířata a rostliny, nějak však minula lidské bytosti zanechané živoření na konzervovaných potravinách a když ty dojdou, začne se objevovat kanibalismus. Nejde už o groteskní předpoklad nějakého průměrného zombie filmu, nýbrž o domýšlivost a neskromnost rádoby uměleckého filmu, kde režisérův styl z něj dělá hloupost.

Po dvou trýznivých hodinách burácení větru, deště, olověných nebes, deprese, plácání o sebevraždě, sebevraždě, a ještě jednou o sebevraždě, hladovění, léčkách, zemětřesení, padajících stromech, nedůvěře, nelidskému jednání člověka proti člověku, a kde se potulují gangy kanibalů — prostě jedna zpropadená věc za druhou — dochází deus ex machina ke šťastnému konci.

Continue Reading

Posted in Kultura, Převzato, Recenze


Víte, že…

Video

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Markus Willinger – Generace identity

Guillaume Faye – Proč bojujeme (dotisk)

Guillaume Faye - Proč bojujeme
K objednání zde! ČR: Knihytisky, Náš směr SLOVENSKO: Protiprúdu

Myšlenka dne

„Moderní svět je špatný, protože je civilizovaný. Moderní filosofové tvrdí, že se jim nelíbí věčný trest na onom světě. Můžou být spokojeni. Stvořili věčný trest už zde, na tomto světě. Škvařit se navěky v pekle je samo o sobě dost zlé, ale octnout se v pekle na mírném ohni a ještě muset uznat, že teplota je snesitelná – to je přímo nesnesitelné.“ – G. K. Chesterton

Tweets

Archív