Délský potápěč

Události na Majdanu a jejich následky je třeba chápat nejen jako místní povstání nebo snahu o „demokratické reformy“. Představují klíčový moment v širším geopolitickém boji o vliv ve východní Evropě, v němž se Ukrajina stala ústředním bojištěm.

Autor: Constantin von Hoffmeister

Constantin von Hoffmeister odhaluje [k desátému výročí Euromajdanu], jak západní vliv přetvořil kdysi autonomní Ukrajinu v geopolitické bojiště

Při zkoumání proměny Ukrajiny v posledním desetiletí, zejména od zlomového okamžiku protestů na Majdanu, které začaly 21. listopadu 2013, je zásadní prozkoumat hlubší geopolitické a společenské důsledky těchto událostí. Protesty, které původně vyvolalo pozastavení podpisu asociační dohody s EU ze strany ukrajinské vlády, rychle přerostly v úplný převrat a změnily samotnou strukturu ukrajinské společnosti a její postavení na euroasijské scéně.

Ukrajina, která vznikla po Majdanu, jen málo připomíná Ukrajinu dřívějška. Národ, který se kdysi vyznačoval určitým stupněm rozvoje a soběstačnosti, se od té doby proměnil ve stín své minulosti, v území uprostřed společensko-politického a hospodářského chaosu. Vláda, která nastoupila po těchto bouřlivých událostech – často zesměšňovaná jako klauni, teroristé a narkomani – představuje víc než jen změnu ve vedení státu. Předznamenala radikální odklon od někdejší cesty země, odklon, v jehož důsledku Ukrajina přišla o skutečnou nezávislost a stala se vazalským státem, který je neustále závislý na podpoře zvenčí.

Continue Reading

Pět až deset procent obyvatel Šalomounových ostrovů v Melanésii má výrazně světlé vlasy; foto: Sean Myles (zdroj)

Autor: Mars Ultor

Paralely mezi Středomořím, Mexikem a Polynésií jsou natolik nápadné, že řada misionářů a badatelů, kteří Polynésii v osmnáctém a devatenáctém století objevili, viděla v Polynésanech „potomky Židů“, „Féničanů“ či „Egypťanů“. Nějaký přímý vliv těchto civilizací snad můžeme dnes vyloučit, ale vidět v Oceánii (a rovněž v jižní Indii a Indonésii) nejperifernější periferii jakési dávné, globální, mořské, „atlantické“, „želví“ či „hadí“ civilizace, o níž psal Vladislav Zadrobílek, bychom mohli.

Jak je možné, že v různých, velmi vzdálených kulturách se objevují stejné tradice, zvyky a symboly v jakýchsi totožných vzorcích a „balíčcích“? Buď v dávných dobách lidé cestovali mnohem více, než si dokážeme představit, nebo z jakéhosi kolektivního nevědomí vyskakovaly v inspiraci nějakými mocnostmi či sférami na různých místech tytéž vzorce asi jako plodnice z podhoubí, které je samo nezjevné (pro mě asi nejstravitelnější metafora).

Continue Reading

Claudio Mutti a Alexandr Dugin

Rozhovor redakce Gazetta dell‚Emilia  s Claudiem Muttim, vedoucím časopisu geopolitických studií Eurasia, o válce na východě.

Gazetta: Zatímco my mluvíme, válka mezi Ukrajinou a Ruskou federací pokračuje. Můžete nám říci, co se na pozadí války ve východní Evropě opravdu děje?

Mutti: Spojené státy využívají Ukrajinu, aby mezi Rusko a zbytek Evropy vrazily klín. Což neříkám já, ale velice vlivný zdroj, jistě nepodezřelý z antiamerikanismu: George Friedman, předseda Strategic Forecasting Inc., známé jako Stratfor. Když Friedman mluvil k Chicagské radě pro světové záležitosti (Chicago Council of Global Affairs), řekl: „Prvořadý zájem Spojených států, pro nějž jsme vybojovali války století (první, druhou a studenou), tkví v zabránění propojení mezi Německem a Ruskem, poněvadž semknuté představují jedinou sílu schopnou nás ohrozit. Zásadní obavou Spojených států je, že se německý peněžní kapitál a technologie spojí s ruskými přírodními zdroji a pracovními silami. Je to jediné spojenectví, které Spojeným státům nahání strach, už jedno století se mu snažíme zamezit.“

Continue Reading

Pokud jde o zasetí – a zisk – z nejednoty, Erdoganovo Turecko je docela eso

Autor: Pepe Escobar

Podle krásně pojmenovaného Zákona o boji proti americkým protivníkům prostřednictvím sankcí (CAATSA) Trumpova administrativa podle očekávání zavedla sankce proti Ankaře za to, že se odvážila zakoupit ruské protiraketové obranné systémy země-vzduch S-400. Sankce se zaměřily na tureckou státní agenturu SSB, která rozhoduje o nákupech pro armádu.

Odpověď tureckého ministra zahraničí Mevluta Cavusoglua byla rychlá: Ankara neustoupí – a tak rozvažuje nad tím, jak zareagovat.

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Alexandr Dugin

Velký prostor a Reich ve Schmittově chápání

Schmitt napsal své dílo v předvečer druhé světové války, kdy se pokoušel porozumět obrazu, který měl před sebou. Snažil se pragmaticky opodstatnit zahraniční politiku nacistického Německa. Chtěl pochopit politický obraz zahraniční politiky v teoretické rovině. Schmitt vyřešil oba tyto problémy v textu, jímž se zabýváme.

V Monroeově doktríně rozlišil dva vzdálené obsahy, které vzájemně postavil do kontrastu (tj. původní, pojící se na konkrétní velký prostor, a deformovaný, ideologicko-imperialistický versailleský typ). Kromě toho na původní verzi Monroeovy doktríny aplikoval vědecké pojmy „velký prostor“ a „řád velkých prostorů“, na jejichž základě navrhl vystavět systém mezinárodního práva.

Podtrhl, že v konceptu „velkého prostoru“ ani jedno ze slov vytvářejících tento pojem nemá kvantitativní (přírodovědecký) obsah – jejich obsah je kvalitativní, dějinný, a chcete-li, posvátný. „Velký“ odkazuje nejen na fyzický rozměr, ale i na úroveň vnitřní organizace, konsolidace, na usměrnění integrace expanze do sociálně-kulturní, civilizační, strategické a politické jednoty. Toto je význam, v němž uplatňujeme rozměr „velikosti“ velkých prostorů. Rozměr „prostoru“ je rovněž chápán nikoli jako abstraktní fyzická kategorie, nýbrž jako konkrétní krajinný útvar – lesy, pole, hory, řeky, pláně, pahorky – formující prostředí bytí národů a ras. Koncept velkého prostoru se v tomto smyslu přímo přibližuje pojmu „říše“ (německé das Reich znamená doslova „říše“, „císařství“, „carství“).

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Alexandr Dugin

Řád velkých prostorů

Carl Schmitt ve své knize Völkerrechtliche Grossraumordnung mit Interventionsverbot für raumfremde Mächte: ein Beitrag zum Reichsbegriff im Völkerrecht (Mezinárodní právo řádu velkých prostorů se zákazem intervence zahraničních mocností: příspěvek ke konceptu Říše v mezinárodním právu), původně vydané roku 1939, předkládá stěžejní koncept, jenž se stává základem neoeurasijského projektu v Rusku počátkem 21. století. Ačkoli Schmitt psal tento text ve vztahu k Německu konce třicátých let, což se samozřejmě odráží v tom, o čem pojednává, význam tohoto spisu zdaleka přesahuje jeho historický, politický a geografický kontext, jelikož pokládá základy zvláštního politicko-právního způsobu myšlení, který je nejpravděpodobněji odsouzen k tomu, aby se uskutečnil až ve 21. století. Rozhodně má zásadní význam pro současné Rusko.

Continue Reading

Stezkami Eurasie

Od 4. do 15. června se v rámci tzv. letní univerzity za rok 2019 uskutečnila pod názvem „Stezkami Eurasie“ série putovních přednášek po různých italských městech a městečkách (s jednou zastávkou ve Švýcarsku) na aktuální i nadčasová témata:

Umění, čas a duch – trasy úniku z tekuté společnosti (Benevento);

Púlnoční slunce – od typu zvláštního člověka k radikálnímu subjektu (Miláno);

Subjekty v akci – čtvrtá politická teorie v kinematografii (Gavirate);

Populismus – nástroj nebo poslání? (Castiglione Olona);

Nový multipolární svět – jaké scénáře pro Švýcarsko? (Lugano);

 Civitas – identita a diverzita: radikální subjekt ve čtvrté politické teorii (Messina);

Jaká je budoucnost Evropy? (Neapol);

Evropské uvědomění vyjma populismu – obnova geopolitického mýtu (Řím);

Identitas – rovní, ale odlišní (Udine).

Continue Reading

Autor: Redakce Katehon

Aby se Evropa – včetně Ruska – mohla úspěšně postavit atlanticismu (globální spotřebitelské monokultuře, „McWorldu“,…), musí si zcela bezpodmínečně vybudovat vědomí vlastní kolektivní identity.

Letos začaly Spojené státy vytvářet z volně spojených východoevropských zemí vážně míněný protiruský blok. Stalo se tak v reakci na kroky Ruska na Krymu a povstání na Donbasu. Rusko navíc posílilo spolupráci (včetně vojenské a technické) s Čínou, Indií, Íránem a Latinskou Amerikou. Reakcí Američanů byla aplikace osvědčené strategie Anakonda.

Veškerou americkou aktivitu v oblasti lze vysvětlit pomocí Mackinderovy teorie Heartlandu (vnitrozemí Eurasie – pozn. DP), která od své formulace na počátku 20. století neztratila nic ze svého významu. Mackinderovy teze tak obstojí i dnes.

Continue Reading

V Libyi jsme zabránili válce, svět byl bezpečnější, hájí se Clintonová. „Udělali jsme svět bezpečnějším.“

Autor: Mark Hackard

Díky výhodné geografické pozici své země mezi dvěma největšími oceány byli Američané v zásadě ochráněni před následky války, chaosu a hrůz Velké (eurasijské) hry. Od lekce ve Vietnamu se americkému vojenskoprůmyslovému komplexu daří uskutečňovat své expediční války napříč světem se ztrátami na úrovni přijatelné pro americké občany, důsledně manipulované vlasteneckými apely a rozptylované celou uměle vytvořenou realitou zábavy. Čas od času ale disneyovským oparem pornografie, sportovních přenosů a televizní zábavy probleskne paprsek pravdy o americké úloze ve světě, dokonce i z míst, odkud by to čekal skutečně málokdo. Jedním z těchto vzácných případů je i filmové zpracování bengázské katastrofy z 11. září 2012 režiséra Michaela Baye 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází.

Od Baye, proslulého roubováním komiksových explozí, vyspělých zbraní a obdařených modelek na stříbrné plátno, by asi nikdo nečekal nesmlouvavý odsudek americké zahraniční politiky na Blízkém východě. Jeho směšná série filmů Transformers přece byla nesmírně oblíbená u dětí i dospělých, přestože její obsah by se dal popsat jako fantazie průměrného třeťáka. Za svou práci na 13 hodinách si však Bay zaslouží uznání a to nejen za umnou rekapitulaci útoku džihádistů na americká zařízení v Benghází a smrt vyslance Chrise Stevense.

Continue Reading

Přesahy aneb L‘ altro Che. Ernesto Guevara mito e simbolo della destra militante.

Autor: Rexhino Abazaj

Po rozhovoru s italským filozofem Diegem Fusarem, otištěném v posledním čísle Libero, jsem si musel položit otázku, proč levicový magazín někomu takovému popřává sluchu.

Doktor filozofie dějin Fusaro působí v Miláně. Vydává knížky u nejprestižnějších vydavatelství a pravidelně se objevuje v televizi. I když je skvělý řečník, nedokáže jeho talent zakrýt politické přesvědčení.

Tradiční nakladatelství italské levice Feltrinelli svěřilo Fusarovi monografii Antonia Gramsciho – nikdo si však už podle všeho nevšímá, že Fusarův Gramsci je protivědecký nacionalista, přímo spojený s teorií pravicového gramscianismu Alaina de Benoista ze 70. let.

Překrucování díla marxistických teoretiků se zdá být Fusarovým nejoblíbenějším koníčkem. V jednom ze svých článků se pokouší naverbovat Lenina do protievropského tažení na obranu buržoazního národního státu. Nemusíte být zrovna marxista-leninista, abyste věděl, že Lenin rozhodně nebyl fandou buržoazních národních států. Fusaro v pasážích o národě a národním státu zůstává vágní – užívá nejasných formulí, nejčastěji výpůjček od Gramsciho. Jak totiž ten poznamenal ve svých Sešitech z vězení, naše perspektiva by nepochybně měla být internacionální, výchozí bod však musí být národní.

Continue Reading

Geographic realities are stable and permanent. They actually matter and all the idealistic disguises created to wage useless wars or delaying wars (Carl Schmitt) are only ponderous parasitic burdens to blind the naïve.

Robert Steuckers

I have always insisted on the fact that these both war stages were strategically linked. It would be silly to believe that the Syrian situation has nothing to do with the stalemate in East Ukraine. Historically both areas are so-called “gateway regions” on the rimlands around the Russian dominated heartland as the US geostrategist Saul B. Cohen could demonstrate in his works. As the globalist geopolitics of the United States aims at preventing any Pan-Eurasian synergies in the Old World (or on the World Island to take over MacKinder’s vocabulary) or any long term cooperation between Central Europe and Russia, it’s quite natural to let organize by dubious proxies skirmishes or long term wars on territories that could have an important linking function between major regions on the Eurasian continent. The present-day Ukrainian territory East of Crimea linked Europe (represented by the Genoese and Venetian commercial bases) to Asia at the time of Marco Polo, the great Mongol Khans or even later. The Syrian coast was the entrance gate to the long land roads to India and China. The vital necessity to control it, lead to the eight crusades Western Europe waged during our Middle Ages (Spengler explained why the notion of Middle Ages is only valid for Europe).

Continue Reading

Čím více se Evropa rozchází s Ruskem, tím více „Starý svět“ ztrácí roli významného geopolitického centra.

Autor: Sergej Pankin

Pokud chceme adekvátně pochopit postmoderní „nový, skvělý svět“ ve všech jeho geopolitických, právních, mezinárodních a ideologických projevech, musíme zcela odmítnout ideologická dogmata globalizace a jednopolárního světa. O to více proto, že atlantistické ideologémy, na jejichž základě je interpretován „hlavní program současné epochy“ jako epochy přechodu od vícepolárnosti k jednopolárnosti pod vedením  atlantismu, metodologicky velice připomínají tezi marxismu-leninismu o „hlavním významu současné doby jako přechodu od kapitalismu ke komunismu.“  Kapitalismus a komunismus jsou pouze zaměněny za jednopolaritu a vícepolaritu.  Nový postmoderní svět už málo souvisí se soupeřením hlavních ideologií éry moderny  upadajících do zapomnění – kapitalismem, komunismem a fašismem.

Po rozpadu každého impéria začíná ostrý boj o jeho geopolitické následnictví. Výjimkou v tomto ohledu nebyl ani rozpad Sovětského svazu. Z tohoto důvodu je postkomunistické Rusko dodnes cílem geopolitického nátlaku – ještě mnohem ostřejšímu, než jaký byl vyvíjen na Sovětský svaz.

Continue Reading

Manuel Ochsenreiter na Mezinárodním fóru v Doněcku, 11. – 12. května 2015

Zatímco jsme připravovali a organizovali tento kongres, mnoho našich kolegů a přátel nám říkalo, že je bláznivé chystat takové setkání – ze všech míst v Donbasu – právě v Doněcku. Je to riskantní, říkali. Může to být nebezpečné, varovali nás. Je to „válečná zóna,“ tvrdili.

Avšak kde jinde by se mělo diskutovat o mírovém řešení pro Donbas, než zde – v samotném Doněcku? Je důležité, nesmírně důležité, být právě zde, kde Evropa krvácí ze své otevřené rány.

Když vidíme, jak evropská masmédia a mainstreamoví politici referují o válce v Donbasu, tak můžeme nabýt dojmu, že se tento konflikt odehrává „mimo Evropu“ – někde hodně daleko. Novináři kopírují zprávy jeden od druhého a politikové poté tyto vzájemně okopírované zprávy citují. Kdokoli, kdo zde byl osobně, tak jako my právě teď, ví:

Mediální zpravodajství o událostech této krvavé války je jednostranné, špatné a zaujaté.

Německý kancléř Otto von Bismarck jednou řekl: „Lidé nelžou nikdy tolik jako po lovu, během války a před volbami.“ (Mimochodem, on měl vůbec častokrát pravdu…)

Continue Reading

Honoré Daumier (1808 –1879), litografie, „Bankéř“

Autor: Alain de Benoist

Staletí nenabývají charakteru, pod nímž později vstoupí do dějin, okamžitě. A tak 20. století vlastně začalo až roku 1914. Bude se na 21. století vzpomínat jako „století roku 2015“? Aniž bychom se pokoušeli o předpověď budoucnosti, která zůstává z definice nepředpověditelná, můžeme se podívat na dnešní události, které nám na oplátku pomohou načrtnout obecný rámec budoucnosti. Jistá je jedna věc: svět nikdy nebyl tak nepředvídatelný a nikdy jsme nebyli svědky tak dalekosáhlých společenských otřesů. V každé oblasti života dochází k novému a novému promíchávání balíčku karet. Staré otázky mizí a nové se zjevují na obzoru.  Jaké jsou tedy hlavní síly pohánějící tento proces?

Pozadí odvíjející se scény všichni známe velice dobře. Mezi hlavními problémy následujících dekád zaujmou úlohu těch nejpalčivějších přinejmenším čtyři: nevyhnutelné vyplýtvání přírodních zdrojů; budoucnost mezinárodních migrací a mezietnické vztahy; vzestup nových typů válek (války o ropu a o vodu, války ve vesmíru a kyberválky), včetně plánované fúze elektroniky a lidských bytostí. A co ty ostatní?

Bude 21. století stoletím eurasijským? USA trpí obsedantní obavou z čínsko-ruské aliance jako předstupně vzniku obřího kontinentálního bloku. Poté co se pustily do série agresivních geopolitických válek, se pokusí o cokoliv, aby obklíčily Čínu a Rusko, a aby prosadily transatlantickou dohodu o „volném trhu“, jež má za cíl odříznout Evropu od Ruska a kontrolovat ceny ropy. Vše se navíc bude odehrávat s jejich navyklou brutalitou podle hesla: „Pokud nejste naši vazalové, jste proti nám.“ Události na Ukrajině – tedy skutečném geostrategickém pilíři Eurasie – už nyní znovu roznítily Studenou válku, která vlastně ale nikdy neskončila. Majdanská „revoluce“ byla od počátku více protiruská než proevropská, ale v konečném důsledku z ní měli prospěch Američané. Spojené státy jsou připraveny udělat cokoliv – absolutně cokoliv – aby si podržely svůj status „nepostradatelného státu.“

Continue Reading

Bůh banksterské internacionály

Autor: Mark Hackard

Geopolitická analýza – umění interpretovat mocenské vztahy prizmatem neosobní geografie – může být jistě pro pozorovatele „Velké hry“ užitečným nástrojem, není však bez limitů. Jako příklad nám může posloužit znovu rozdmýchaná konfrontace mezi USA a Ruskem. Think tanky a političtí insideři s úspěchem šíří své teorie o tom, jak jsou Spojené státy a Rusko od temných dob Studené války až do našich časů odsouzeny do role účastníků hry s nulovým součtem o budoucnost Eurasie a světa. Deterministické teorie lze ovšem využít i k ospravedlnění kořistnické politiky a pseudovědecké formulky nezřídka jen umně zastírají manipulace parazitických elit. Profitování na lidském utrpení a smrti mnohých, drancovaní zdrojů a přetváření celých společností k vlastnímu obrazu našly ospravedlnění v tvrzeních o historické nevyhnutelnosti a nezbytnosti „pokroku“.

Přestože modernímu publiku lze snadno vnutit obrázek Ruska a Spojených států coby věčných rivalů ve stylu Říma a Kartága nebo Ivana Draga a Rockyho Balboy, neměli bychom zapomínat, že původně šlo o spojence. Od vyhlášení americké nezávislosti přispívalo rusko-americké přátelství k míru a bezpečnosti obou zemí více než jeden a půl století. Kateřina Veliká chytře podpořila nezávislost amerických kolonistů, kterým se podařilo osvobodit se z područí vykořisťovatelské oligarchie jednající skrze britskou Korunu.

Continue Reading

V únoru 2012 navštívil Alexandr Dugin Nové Dillí, kde se zúčastnil 40. světového kongresu Mezinárodního sociologického institutu, jehož hlavním tématem bylo „Konec hegemonie Západu z pohledu společenských věd“. Profesor Dugin byl tak laskav a odpověděl na otázky zástupců nakladatelství Arktos, kteří se rovněž kongresu zúčastnili.

Účelem tohoto rozhovoru bylo, aby nám profesor Dugin objasnil některé jeho základní názory, s cílem rozptýlit nedorozumění a zkreslené informace, které převládají o něm, Eurasijském hnutí (včetně jeho pobočky Globální revoluční aliance) v anglicky hovořícím světě. Za vydavatelsvtí Arktos rozhovor vedli ředitel Daniel Friberg a šéfredaktor John B. Morgan.

Rozhovor vyšel u příležitosti účasti Alexandra Dugina na konferenci Identitární ideje (Identitär Idé), kterou uspořádala švédská organizace Motpol dne 28. července 2012 ve Stockholmu a zároveň u příležitosti vydání jeho knihy The Fourth Political Theory (Čtvrtá politická teorie) vydavatelstvím Arktos. Jde o první knihu Alexandra Dugina publikovanou v angličtině.

Continue Reading

Autor: Petr Kalinič, Vladimír Naxera

1. Úvodem

Po rozpadu Sovětského svazu se v Rusku v reakci na změnu mezinárodního prostředí začala rozvíjet celá řada teoretických přístupů, které se pokoušely vyjadřovat k úloze, kterou by Rusko mělo v nové mocenské konfiguraci hrát. I přes výraznou polarizaci, jakou je možné v průběhu 90. let vysledovat mezi ruskými odborníky, politiky i veřejností, však došlo k obecnému konsensu v několika elementárních otázkách. Jednalo se především o názor, že Rusko by mělo zůstat velmocí se signifikantním vlivem na mezinárodní společenství, jako prioritní by měly být vnímány národní zájmy Ruské federace a shoda proběhla také v otázce restaurace geopolitiky, která se postupně stala značně respektovanou (a nejen) teoretickou koncepcí pro „exaktní deskripci“ a aktivní formování prostorové dimenze politiky (Sergunin 2000: 45).

Geopolitika, která začala být po ukončení bipolární konfrontace oživována v mnohých státech postkomunistické Evropy, se pak nejvýrazněji prosadila právě v Rusku (srovnej Guzzini 2003). A to nejen jako teoretická a akademická disciplína, která bývá běžně vyučována na prestižních univerzitách. Geopolitika se v Rusku stala populární ve smyslu „nové ideologie“, jako nová „velká věda“ (ve smyslu silně normativního prizmatu) namísto zhroutivšího se komunismu (Nowak 2010: 98). V tomto kontextu je pak zmíněné „ruské geopolitické narativum“ rovněž proponováno jako „věda o vládnutí“ (Dugin 1999: 14).

Continue Reading

Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace

Historik Emil Voráček patří nejen mezi první české badatele, kteří systematicky věnovali práci významnému ruskému meziválečnému myšlenkovému proudu, který dnes znovu nabývá na síle a na významu, jakým eurasijství jistě je, ale mezi světové badatele, kteří tak učinili vůbec, neboť eurasijství zatím byla věnována pouze jedna ucelenější monografie.

Svou roli bezpochyby hrálo několik desítek let intelektuálního vakua, je pochopitelné, že v Sovětském svazu nemohl být věnován myšlenkovému proudu, který se zrodil v lůně post-říjnové emigrace takový prostor, jaký by si zasloužil. Avšak pád Železné opony a Sovětského svazu způsobil z hlediska eurasijství dvojí pozitivní dopad: jednak umožnil opětovný a otevřený zájem o vlastní minulost a za druhé celkové klima přálo opětovným diskusím nad pozicí Ruska a „ruské ideje“ vůbec.

Co si pod „eurasijstvím“ představit? V zásadě jde o myšlenkový směr, který byl sice bolševickou revolucí katalyzován, nicméně jeho duchovní počátky můžeme vysledovat již dříve a to u osob spisovatele Dostojevského a koncepcí historika a sociologa Nikolaje Jakovleviče Danilevského.

Continue Reading