Jean Raspail, věhlasný francouzský cestovatel a spisovatel, zemřel (13. června 2020) ve věku 94 let. Tento muž je v našich kruzích dobře znám nejen ve Francii, ale po celém světě, díky svému kontroverznímu románu z roku 1973 Tábor svatých, kde si autor představil, co by se mohlo stát, kdyby se na březích jižní Francie znenadání objevil milion imigrantů ze Třetího světa.
Šéf francouzské kontrarozvědky Alexandre de Marenches v 80. letech prý daroval jeden výtisk prezidentu Ronaldu Reaganovi. Můj dědeček zase daroval knížku mému otci – jedná se o klasické dílo západní identity v obležení.
Místo posledního slova přikládám překlad jednoho z jeho posledních veřejných vystoupení, článku otištěného v listu Le Figaro 17. června 2004.
Rozhovor s Alainem de Benoistem o francouzské reakci na koronavirus pro stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier(ilustrační foto: France 24)
BV: Teď, kdy se věci obracejí k lepšímu, lze už říct, zda vláda – viditelně vyvedená z konceptu – udělala tváří tvář epidemii příliš mnoho, příliš málo nebo „tak akorát“?
AdB: Těžko to říct jinak: reakce oficiálních míst na Covid-19 byla bez přehánění katastrofální. Pět měsíců po vypuknutí epidemie jsme stále nedosáhli testovacích kapacit, které měly být k dispozici už v momentě prvních úmrtí. Vláda se nejprve snažila realitě vyhýbat (sem to nikdy nepřijde, je to jen chřipka), aby následně přešla ke zdánlivě nekonečnému defilé zmatečných, protichůdných pokynů a vládních lží. Neexistovaly žádné plány, byť v posledních letech před novou pandemií z Asie varovali mnozí. Prvotní příčinu však hledejme v neschopnosti elit myslet v delším časovém horizontu.
„Je třeba být jim bohem, anebo ničím,“ napsal o davech francouzský antropolog a polyhistor Gustave Le Bon. Jeho krátká osobitá studie s názvem Psychologie des foules [1] (1895) zároveň hlásá, že lidstvo vstupuje do věku davů, živlu, „s nímž se nediskutuje o nic víc než s cyklonem“ a který právě usmýkal své dosavadní vůdce: spisovatele, tisk a politiky. I proto se Le Bon (1841-1931), vášnivý odpůrce socialismu a Velké francouzské revoluce, rozhodl vychovat nového pastýře, takového, který se nenechá svým stádem rozdupat.
Sám Le Bon nevěřil, že by bylo možné davy řídit, a svou knihu mínil jako příručku pro toho, kdo se nechce nechat řídit jimi. Přesto prokazatelně vychoval politika, jehož moc nad tímto živlem dodala slovu „dav“ nové konotace. Od dob Benita Mussoliniho se spisovatelé nezřídka zaměřují na dav „totalitní“ (H. Arendtová), případně přímo „fašistický“ (Wilhelm Reich, freudiánský židovský marxista). „Četl jsem všechna díla Gustava Le Bona; a ani nevím, kolikrát jsem znovu pročítal jeho Psychologie des foules. Je to hlavní dílo, k němuž se dodnes často vracím,“ vyjádřil se duce. A dodal, že ochota davu „uvěřit neuvěřitelnému“, kterou dokazuje Le Bon, se mu samotnému stala praktickým východiskem.
Nesnesitelná lehkost ubývání aneb Strach nad městem (nová publikace Václava Jana vychází v dubnu v nakladatelství KnihyABB)
Autor: Václav Jan
Sexuální revoluce a oslava dekadence se staly kulturním programem liberální demokracie, neboť podle freudovských šarlatánů fašismus je jen projevem potlačené sexuality, takže prevencí proti němu jsou rozvolněná morálka a hodnotová relativizace. V Evropě nastal ráj deviantů všeho typu, jevy z okraje společnosti se posunuly do středu dění, hranice mezi mravností a zvráceností, mezi vznešeností a oplzlostí byly smazány ve jménu pokroku. Teoretici Nové levice při psychologickém testování zajatých Němců vyzkoumali, že důstojníci wehrmachtu a SS se vyznačovali smyslem pro pořádek, úctou k tradicím, zásadovostí, vlastenectvím či rozhodností. Přítomnost těchto vlastností ve společnosti byla tedy shledána nadále nežádoucí, neboť by znamenala hrozbu inklinace společnosti k nacismu. Konzervativní hodnoty začaly být pod touto záminkou programově zesměšňovány, zpochybňovány, nenáviděny a destruovány. Na výsluní přízně se vydrápal pornografický antifašismus jako sjednocující náboženství materialistické Evropy.
Když opouštím svůj oblíbený šestnáctý obvod na západě Paříže a vydávám se na schůzku do východní části města, beru to pěšky a oklikou, je hezké počasí a při svižné chůzi se nejlépe přemýšlí. Procházím Fochovu třídu s její neživotnou elegancí. Zaslepená a zabedněná okna luxusních činžáků, patřící k opuštěným bytům šejků a playboyů z pláží všech moří, kteří se zde ukáží jen párkrát do roka, už ani neuráží rezignované tuláky v metru, ani ty šťastnější, co se tlačí v bytových mikrojednotkách vzadu za Montmartrem. To je prostě Paříž.
Robert Brasillach (31. března 1909 – 6. února 1945)
Autor: Robert Brasillach
Epizoda, o níž mám teď podat zprávu, je z celého mého vyprávění pro mě nejobtížnější. Ne že by René o svých válečných zážitcích mlčel. Právě naopak, bavili jsme se o tom dost často, nebo spíš on mi o tom často vyprávěl, když jsme spolu sedávali za nádherných marockých nocí a po horoucím dni vychutnávali chlad. V těch pozdních večerních hodinách, když zhasla všecka světla a temnotu prosvětlovaly už jen naše cigarety, René začínal mluvit a s široce rozevřenýma očima evokoval dobu v zákopech: hlídky na předsunutých postech a hodiny čekání před útokem.
Jenže jak lze člověku, který válku nezažil, podat jasnou představu o tom, jaká opravdu je? Umím si představit strasti i dobrodružství z pampy Jižní Ameriky i ledové pustiny Aljašky. Dokážu si představit život cestovatele v Tibetu i život zlatokopa, ale do života vojáka, to znamená člověka, který byl kdysi dobré čtyři roky vojákem a jehož teď denně potkávám, člověka, který se honí za autobusem jako všichni ostatní a někdy nosí v knoflíkové dírce vybledlou zelenou stužku, se vžít neumím.
Francouzský spisovatel Renaud Camus byl odsouzen za kritiku imigrace k podmíněnému dvouměsíčnímu trestu odnětí svobody. Krom toho musí také jako „kompenzaci“ zaplatit dvojici protirasistických organizací 1800 eur.
Renaud Camus byl za „podněcování rasové nenávisti“ odsouzen už v roce 2014 – autor knihy Le Grand Remplacement (Velká výměna), v níž popisuje kolonizaci Francii (a Evropy obecně) islámskými migranty, tedy není, co se kontroverzí týče, žádným novicem.
Italský týdeník La Verità informoval, že známý intelektuál a spisovatel má kromě podmíněného dvouměsíčního trestu ještě zaplatit nemalou sumu peněz dvojicí „antirasistických“ organizací SOS Racisme a Licra, které byly spoluúčastníky procesu.
Francouzský občanský nacionalista a antisionistický intelektuál Alain Soral byl minulý týden potrestán dvěma roky odnětí svobody za sdílení rapového videa „Gilets-Jaunes”.
Klip (na Youtube nemusí vydržet věčně…) se nese v duchu typickém pro Žluté vesty: zaznívají tak výpady proti francouzským médiím, politickým i finančním elitám i volání po přímé demokracii, především ve formě známého návrhu referenda z občanské iniciativy (Référendum d’Initiative Populaire, RIC).
Autor videa vyzývá také k anulaci zákona o bankách z června 1973, známém jako „Pompidou-Rothschildův zákon“ podle tehdejšího francouzského prezidenta a investiční banky, pro niž před vstupem do politiky pracoval. Podle kritiků uvrhla tato norma Francii do dluhového otroctví, protože namísto finanční soběstačnosti prostřednictvím národní banky vytvořila podmínky pro závislost země na půjčkách na finančních trzích.
Moje generace si dystopie jako Orwellův román 1984 spojovala se Sovětským svazem, zemí, kde veškeré výklady podléhaly striktnímu dohledu, a za kritiku Stalina čekal na člověka jednosměrný výlet do gulagu. Spojené státy i naše životy však byly čímsi zásadně odlišným. Postupem času se však rozdíly mezi životem v Sovětském svazu 20. století a na dnešním Západě postupně vytrácejí. Novináři jako Julian Assange dnes čelí podobnému týrání a mučení státní mašinérií, jako sovětský disident – možná horší. Západní média nejsou o nic „svobodnější“ než ta sovětská a noviny, televize i státní rozhlas slouží jako ministerstvo propagandy vlády a zájmových skupin za ní. Sociální sítě jako Facebook a Twitter systematicky upírají přístup na svou platformu každému, kdo projeví postoje neshodující se s vládnoucím řádem a programem. Zbavit se ochrany svobody slova prvním dodatkem americké ústavy se ukázalo být jako poměrně snadné, média totiž nejsou schopna ani ochotna uplatňovat jej.
Tři aktivisté hnutí Génération Identitaire (GI) byli ve čtvrtek 11. července předvoláni před soud v Gap v souvislosti s akcí, která měla zvýšit povědomí o nebezpečích spojených s ilegální imigrací. Všem obžalovaným hrozí tvrdé tresty.
GI spustila v dubnu 2018 alpskou operaci v rámci širší iniciativy Defend Europe. Ta měla mít tři hlavní část: Nejprve aktivisté plánovali uzavřít hranici, aby ilegálním imigrantům znemožnili vstup na francouzské území. Následně rozmístili pohyblivé týmy, jež měly monitorovat okolí, a konečně se chtěli pokusit rozkrýt, odkud ilegální imigranti přicházejí, kdo jim při tom pomáhá a jaká je organizace převaděčů.
Zoufalé snahy kliky lidí z National Review Williama Buckleyho zkrotit torye, a tak si získat uznání a přízeň establishmentu jako „zodpovědní“ konzervativci, si zasluhují rovným dílem výsměch i opovržení. Redaktoři ve svém pochvalném hodnocení návrhu George Balla (mylně označeného za George Willa) „vyslat flotilu záchranných plavidel“ pro uprchlíky z jihovýchodní Asie citují Ballova slova:
Co by mohlo pozvednout ducha našeho národa více než účast na tomto ohromném humanitárním podniku? Co by mohlo lépe potěšit naše srdce – a vzbudit obdiv celého světa –než pohled na flotilu našich vlastních lodí, jak se hotoví k nejvelkorysejší milosrdné operaci v lidských dějinách?
Flotila? Snad „Flotila poslední naděje“? Realita znovu dohání a předbíhá fikci a stává se bizarní parodií sebe sama. Na pozadí znějící vědoucí smích vychází z úst autora Tábora SvatýchJeana Raspaila. Lidé z člunů, demografický ekvivalent ropné skvrny, jsou každodenně vyplavováni na naše břehy, aby zasadili ránu z milosti našemu už tak dost temnějícímu genofondu zítřka. Raspail to jasně viděl už včera, ale dokonce ani on si ve svých vizích hlubin západní slabosti a degenerace nedokázal představit, že se Západ „nespokojí“ s pouhým ochromením z této podívané, ale sám aktivně vyšle vlastní plavidla, aby invazi z Asie (psáno v roce 1980 – pozn. DP) co nejvíc dále urychlila.
Christian de La Maziére v šedesátých letech s přítelkyní – zpěvačkou Dalidou
Autor: Karel Veliký
Před deseti lety u nás vyšly jedny z nejcitovanějších memoárů 2. světové války: Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne.
Sen o Evropě
Kniha „věrnosti a zmaru“, jak ji nazval jeden francouzský kritik, je pro českého čtenáře zajímavá již svým líčením protektorátní Prahy a výcvikového prostoru u Benešova, především je ale velkolepým svědectvím o životě a smrti v černém řádu (viz ukázky).
Autora, aristokrata jménem Christian de La Maziére (nar. 1922), fascinovala politika již od čtrnácti let. Otec, důstojník, ho vychovával v nekompromisním tradicionalismu a nacionalismu. Konzervatismus však hocha brzy omrzel. Chtěl být hlavně revoluční, protože: „Svět, v němž jsme žili, otročil penězům a byl poskvrněn sociální nespravedlností.“ Díky norimberským vlajkám a reflektorům objevil východisko: národní socialismus, který se jevil vyváženě slučovat hlavní tradice se současnými požadavky. Během občanské války ve Španělsku, kde soupeřily fašismus a komunismus, pak nabyl dojmu, že kapitalismus a parlamentní demokracie jsou definitivně odsouzeny k zániku. Po porážce Francie se proto aktivně angažoval za Novou Evropu jako novinář, až „se ocitl v bodě, kdy je dále možno se angažovat jen se zbraní v ruce“ – to bylo však již v době, kdy Angloameričané otevřeli druhou frontu a řada Francouzů otočila o 180° – přidávali se k nim. Christian de La Maziére se však rozhodl zůstat věrný a „naplnit své evropské poslání“ (pod klenbou Speerovy světelné katedrály se totiž rodilo „nové náboženství“) v právě se formující divizi Charlemagne.
Poznámka Guillaume Durochera, překladatele z francouzštiny: Text je výňatkem ze závěrečné kapitoly knihy Jean-Marie Le Pena Mémoires: Fils de la nation (Paris: Muller, 2018), s. 396-398.
[Občanská válka mezi gaullisty a jejich odpůrci] se v průběhu 50. let poněkud zklidnila, popřípadě přesunula do jiných oblastí. Kvůli Alžírsku se však plnou silou rozhořela nanovo. Po roce 1959 došlo ke zjevnému obratu: de Gaulleovi zastánci se proti němu ostře vymezovali – a nebyli to žádní nýmandové, ale i „velká zvířata“ jako Soustelle. 1] Nevyhnutelným výsledkem bylo další kolo čistek, které v roce 1962 zlomilo jakýkoliv odpor v armádě 2] stejně tvrdě, jako čistky z let 1944-45, možná ještě víc. Nejvíce byli postiženi upřímní gaullisté.
Zopakuji to znovu: stejně jako za války i v Alžírsku spočívala generálova selhání spíš v jeho morálním postoji než politickém konání.
Ukončení alžírské války bylo zpackané hospodářsky i politicky. Krim Belkacem 3] dával k dobru historky, jak samotní francouzští vyjednavači, byl to myslím Jean de Broglie, 4] během jednání v Luzernu 5] šeptali Alžířanům: „Měli byste chtít taky Saharu.“ 6]
Z židovských dějin: disputace mezi křesťanskými a židovskými učenci
Autor: David B. Green
Všechno to začalo exkomunikovaným Židem a jeho stížnostmi na obsah Talmudu papeži
17. června 1242 byly v Paříži na příkaz papeže a francouzského krále spáleny všechny nalezené rukopisy Talmudu.
Celý proces, završený zažehnutím hranic, na nichž prý shořelo tolik svazků soupisu hebrejského práva a zvyklostí, že je museli přivézt dvěma tucty povozů, však trval několik let.
Celé to začalo nařčeními židovského odpadlíka z francouzského La Rochelle jménem Nicholas Donin.
Donin byl pro své kacířské názory židovskou obcí vyloučen někdy kolem roku 1229. V roce 1236 se vydal do Říma, aby papeži Řehořovi IX. předložit soupis svých stížností proti Talmudu.
Spisovatel a cestovatel Jean Raspail se ženou doma v Paříži…
Přítomnost v sobě obsahuje budoucnost. Oznamuje ji. „Kde jsme v ní my?“ táže se tento tradiční katolík a monarchista.
Délský potápěč: Co Vás přivedlo k rozhodnutí přeložit a vydat Tábor Svatých, o ryze komerční záměr asi nejde?
Zuzana Adamson-Krupičková: Kniha mne zaujala z mnoha důvodů současně. Když se setkáte s románem, který byl napsán v roce 1973 a po pětačtyřiceti letech v tom, co bylo popsáno, žijete, a někdy slovo od slova, máte mnoho otázek: je to fascinující. Jak mohl Jean Raspail vědět, co se bude dít? A do takových podrobností? Pak si začnete připadat jako v nějaké hře, je možné, že dříve byla slepice, než vejce? Někdo vzal knihu a potom podle jejího scénáře poslal do Evropy migranty. A máte záhady, které vás nenechají v klidu. Karel Gott řekl v jednom rozhovoru, že světová dění řídí okultní společnosti.
Mám ráda díla, která jsou komplexní, celistvá, v nichž lze vnímat mnoho vrstev, taková, kde spisovatel dovede jít rovnou do středu – jádra věci nebo problému (vhledy) a která mají zároveň přesah – univerzální dimenzi. Tam nepatří Kundera, nepatří tam mnoho současných autorů (zanechávají rozpolcenost – autor ji přenáší na čtenáře). Já mám ráda celistvost vize.
Tak je to konečně tady! Po pěti letech byl zvolen nový Evropský parlament! Co že to je Evropský parlament? Na tom přece až tolik nesejde. Co se lidské stránky celé věci týká, jedná se o odkladiště vysloužilých politiků a zároveň arénu, kde se otrkávají mladé (stále vykořeněnější a kosmopolitnější) naděje. Politicky pak má jistý vliv na regulace velkého společného evropského trhu, třetí největší ekonomiky na světě. Většina pozorovatelů však volbám věnuje pozornost proto, že jsou jakýmsi okénkem do hlav Evropanů, a tím pádem i korouhví budoucího politického vývoje.
V roce 2014 jsem psal o průlomovém úspěchu a zvolení asi dvou stovek nacionalistických a/nebo euroskeptických europoslanců. Výsledky této vyhlížené „revoluce“ v průběhu poslední pětiletky však byly v podstatě nulové, pomineme-li posílení finančních i politických zdrojů těchto nacionalistů.
Jak to tedy dopadlo tentokrát? Účast dosáhla 50,9 % a vzepřela se tak trendu vytrvale klesajícího zájmu. Jedná se o nejvyšší volební účast v evropských volbách od roku 1994 (56,7 %). Zdá se tak, že ve věku Trumpa, Macrona a Salviniho je stále více lidí přesvědčeno o naléhavosti zapojení do voleb.
Tábor Svatých. Kniha prudká, šílená, tonická, ve svém neštěstí téměř veselá, ale divoká a občas brutální; pro vymyté mozky, které se množí jako epidemie, zaručeně odpuzující.
„Když si znovu čtu Tábor Svatých, raduji se, že jsem ho napsal v síle zralosti a přesvědčení. Nic z něho nepopírám. Ani čárku,“ upozorňuje jeho autor, Jean Raspail, v předmluvě ke třetímu francouzskému vydání z roku 2011, již český nakladatel chvályhodně připojil k románu jako vysvětlující dovětek. Zdejší čtenář se tak z první ruky dozví kde, kdy a jak tento milovaný i zatracovaný text vznikal, o jeho přijetí a šíření ve Francii i v zahraničí během bezmála pěti desetiletí, a hlavně o vztahu jeho osnovy a syžetu k budoucnosti: „Vyprávění se drží struktury jednoty času, místa a děje. Je to alegorie. Odehrává se během čtyřiadvaceti hodin, zatímco ve skutečnosti jde o proces potupného vstřebávání v průběhu let. Katastrofickou plnost procesu budeme moci změřit až v letech 2045–2050, až bude dovršena celá demografická přeměna. Ve Francii a u našich sousedů v urbanizovaných zónách, kde žije třetina populace, bude 55 procent obyvatel mladších 55 let mimoevropského původu…“ varuje Raspail, přičemž s údivem konstatuje, že o této „velké výměně“ se ve francouzském tisku píše, jako by to byla zcela přirozená věc.
Nový překlad Dr. Zuzany Adamson – Krupičkové, autorizovaný spisovatelem i francouzským držitelem práv
Kniha vychází také s pozoruhodnou kontroverzní esejí Jeana Raspaila s názvem Big Other (Velký Jiný), která by měla být povinnou četbou státních úředníků, představitelů komunit a politických reprezentantů i v České republice a na Slovensku.
Stěžejní dílo, prorocký román Jeana Raspaila, francouzského spisovatele oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.
Raspail je lepší než Orwell a Huxley. Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil demisi západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa.
Mladý Dominique Venner (vlevo, ve výsadkářské uniformě) během protestu proti alžírské nezávislosti.
21. května 2013 Dominique Venner ukončil svůj život, když si v pařížském chrámu Notre Dame vložil do úst hlaveň zbraně. „Sebevražda odpůrce rovnosti manželství“, „sebevražda někdejšího příslušníka OAS“ 1]… takto byla jeho smrt předložena veřejnosti.
Ani po pěti letech, přestože památka tohoto aktivisty v řadách radikální pravice dosud žije, ale bohužel v mediálním hlavním proudu nedošlo k zásadnější korekci tohoto nesprávného výkladu.
Tento historik a spisovatel se zúčastnil všech bitev krajní pravice 50. a 60. let – vždyť svůj ideál popisoval jako „vojensko-mystický řád“. Později však s aktivní činností ve skupinách, jež podle něj sklouzávaly ke sterilnímu aktivismu a do štítu si hrdě vytyčovaly své porážky, skoncoval. Ještě než se etabloval v jednu z čelních postav Nové pravice, s níž sdílel víru v etnopluralismus, pohanství i elitářství, vytvořil si Venner svou vlastní ideologii.
Udržoval si nezávislost na politických stranách i klanech. Pohnutky jeho rozhodnutí vzít si život byly stejně jako u každé sebevraždy osobní, a tak je na místě zachovávat ve všech komentářích jistou míru zdrženlivosti. Přesto lze však jednoznačně říct, že jeho důvody zůstanou lidem, kteří nesmýšlejí obdobně jako on, v podstatě kompletně nesrozumitelné. Jeho slova o tom, jak se „postavit smrti“ z knihy rozhovorů Šok dějin (Le choc de l’histoire, Via Romana), vydané roku 2011, zapůsobí na toho, kdo se nepohybuje na intelektuální pravici, jako cosi z jiného světa.
Jeho čin odkazuje v prvé řadě k etice cti a života antických Římanů a Řekům, kteří si o své smrti chtěli rozhodnout sami. Zapadá to do jeho pojetí pohanství: pohan nevěří na „záhrobní svět“ – jeho život se odvíjí tady a teď a jeho osud nespočívá v rukou jiného pána, určuje si jej sám svými volbami. Jedná se o čin náležející politické sféře, jak ukazuje i následující prohlášení: „Považuji za nezbytné obětovat se ke zlomení letargie, která na nás tak dusivě spočívá.“
Vlevo: úžasná satira na pulty všech trafik, vpravo: nenávist, kterou nesnese ani web Alaina Sorala
Autor: Jean Marois
Alain Finkielkraut se nedávno nechal slyšet: „Soral je tou vůbec nejnebezpečnější a nejzlověstnější postavou francouzského veřejného života.“ Abychom plně porozuměli významu jeho slov, musíme nejprve vědět, kdo je to Alain Finkielkraut – a také kdo je to Alain Soral.
Finkielkraut patří k nejvlivnějším neokonzervativcům ve Francii. Tento někdejší trockista se dnes označuje za nacionalistu. Dokonale tak ztělesňuje to, co Soral nazývá nacionálním sionismem, ideologii s novým nátěrem, masivně propagovanou židovskými „intelektuály“ i komentátory v médiích. Ti poté, co nejprve halasně vyzývali ke zrušení hranic a zaplavení Evropy masami imigrantů, nabádají dnes Francouze, aby si vzali příklad z Izraele a jeho nakládání s muslimy.
„Finky“, jak mu škádlivě říkáme, krom toho ale symbolizuje také aroganci etnocentrických Židů, kteří dostávají v televizních pořadech fakticky neomezený prostor, aby si mohli postěžovat na antisemitismus a nový holokaust, který jistě číhá hned za rohem. Je pravda, že když Finkielkraut vystrčí nos na shromáždění Žlutých vest, uslyší nelichotivé „Sale sioniste!” („Špinavý sionisto!“), což jak všichni řádní lidé vědí, ve skutečnosti znamená „Sale juif! („Špinavý Žide!“), a to zas na oplátku není nic menšího než potenciální holokaust. A tak pokaždé, když Finkielkrautovi někdo na ulici spílá, což se čas od času stává, je to z toho ohromný poprask a samotný prezident musí vydat náležitou deklaraci: „Antisemitské urážky, jejichž byl terčem, jsou naprostým popřením všeho, čím jsme a co z nás dělá tak úžasný národ. Nehodláme je proto tolerovat.“ Takhle důležitý tedy pan Finkielkraut je! A abych nezapomněl: Finkielkraut byl zvolen do prestižní Académie Française, čímž se zařadil mezi tzv. „Nesmrtelné“, jakkoliv není zcela jasné, čím si to zasloužil. Podobně jako Bernard-Henri Lévy ale i Finkielkraut píše knížky, jejichž čtenost klesá úměrně jejich stále masivnější propagaci.
Spatřil jsem právě jedno z dramat země. Zasáhl jsem potřebnými gesty. Rozumějme si: nikoli ledakterými, ne gesty toho, jenž neví; gesty, kterým jsem se pomalu naučil, se vší něhou svého srdce, gesty, která mi přešla do nervů a do svalů, ponenáhlu, možno říci po krůpějích, řádně naučena, řádně v mé krvi, gesty neúchylnými. Byla to ubohá gesta lidí. Zprvu jsem tak za to neměl. Zvěděl jsem to proto, že ač jsem je učinil, narazil jsem na mocnou přehradu.
Od té chvíle si říkám: „A přece, ty! …“
Ba arci, i já!
Byl to krásný déšť. Jedno z oněch rozechvění dubnových: veliké rozmachy větru, pak šlehání studené vody jako tisíceré řemínky důtek, obloha tak nízká, že bylo vidět všecka napínání a dmutí jejích svalů.
Ale k večeru si oblékám plášť, narážím baret a jdu ven. V jizbě plné dýmkového kouře pomalu mne už obluzovaly přízraky z dna moří. Dva políčky větru mne uzdravují a sílí. Vidím počasí, jaké jest, dím si „můžeš na pahorek“, a vystupuji tam.
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
Autor: Jean Giono
***
***
Nejnovější komentáře