Délský potápěč

Položme si otázku: kdyby se to stalo v coloradském Denveru nebo v Texasu, mohl by útočník náhodně střílet po lidech?

Autor: Donna Rachel Edmundsová

Muž, který uprostřed střelcova řádění křičel nadávky na mnichovského vraha, říká, že kdyby měl zbraň, tak ho zastřelí. Místo toho mu nezbylo než se ho pokusit zdržet hozením prázdé láhve od piva.

Poté co byly záběry toho, jak z balkonu svého bytu v pátém patře nadává pachateli Alimu Sonbolymu, zveřejněny na Twitteru, se Thomas Salbey stal internetovou senzací.

V rozhovoru pro MailOnline ale Salbey říká, že by Sonbolymu raději než ostré výrazivo adresoval kulky.

„Mohl jsem na něj hodit jen prázdnou láhev od piva. Kdybych měl zbraň, tak po něm budu střílet. Střelil bych ho do hlavy,“ tvrdí Salbey.

„Popíjel jsem po práci pivo, když jsem zaslechl výstřely, nejdřív v McDonald’s. Bum bum bum – tak to znělo,“ popisuje páteční události.

Continue Reading

#Merkelsommer

Autor: Atlantic Centurion

Události nabírají skoro neuvěřitelný spád: jako by nestačila nedávná vlna teroristických útoků v Evropě Paříž (zasažená opakovaně), Brusel a Nice. K těm však došlo ve frankofonní Evropě s jejím jedinečným problémem s maghrebskými Araby. Během minulého týdne ale došlo k zásadnímu obratu v násilí páchaném cizinci. Jak píše BBC:

• 18. července nezletilý uprchlík z Afghánistánu (z Třetího světa) sekerou a nožem napadl pasažéry vlaku ve Würzburgu a pět jich zranil. Policisté ho zastřelili.
• 22. července německý mladík iránského původu (z Třetího světa) nejprve v Mnichově zastřelil devět lidí a pak obrátil zbraň proti sobě.
• 24. července jednadvacetiletý syrský uprchlík (z Třetího světa) zabil mačetou jednu ženu a pět lidí zranil, následně se pokusil utéct a byl zatčen.
• Téhož dne se sedmadvacetiletý Syřan (z Třetího světa), jehož žádost o azyl byla zamítnuta, odpálil před barem v Ansbachu. Zraněno bylo patnáct lidí.

Continue Reading

EU stojí na pokraji sociálního a kulturního kolapsu.

Autor: The Saker

Evropa se nachází ve stavu volného pádu, o tom už nemůže pochyb. EU ve skutečnosti sužuje několik zásadních bolestí zároveň – a každá z nich má dostatečný potenciál na to stát se katastrofou. Pojďme se na ně postupně podívat.

EU o 28 členech nedává ekonomický smysl

Do očí nejvíce bijícím problémem EU je skutečnost, že naprosto postrádá ekonomický smysl. Zprvu, zkraje 50. let, šlo o malou skupinku nepříliš odlišných států, odhodlaných integrovat své ekonomiky: tzv. Vnitřní šestku, která založila Evropská společenství (ES): Belgii, Francii, Západní Německo, Itálii, Lucembursko a Nizozemsko. V 60. letech se k tomuto jádru připojilo dalších sedm zemí (Vnější sedmička), která nestála o členství v Evropských společenstvích, ale chtěla se přičlenit k Evropskému sdružení volného obchodu (EFTA). Jednalo se o Rakousko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko a Spojené království. Společně lze tyto země označit za blok víceméně pokrývají „většinu západní Evropy.“ Přes své nedostatky reflektovaly smlouvy skutečnost, že účastnické země mají mnoho společného a jejich národy chtějí spojit své síly. Po roce 1960 se stal kurz evropské integrace velice složitým, a přestože nepostupoval přímou linií, ve výsledku dospěl i přes četné dílčí nezdary k nekontrolovatelnému růstu, ne nepodobnému zhoubnému nádoru. Dnes se EU pyšní 28 (!) členskými zeměmi, které pokrývají i oblasti tradičně označovanou za „střední“ a „východní“ Evropu – a dokonce i bývalé sovětské pobaltské republiky. Přestože však byla tato expanze pro evropské elity lákavá z ideologických důvodů, postrádá bohužel toto masivní rozšiřování ekonomický smysl. Co mají společného Švédsko, Německo, Lotyšsko, Řecko a Bulharsko? Pochopitelně dosti málo.

Continue Reading

Kde kdo, politik, hokynář, podvodník, mudrlant, muslim, křesťan, žid nebo cikán se otírá o evropské hodnoty a jimi zdůvodňuje své partikulární zájmy a sobecké záměry.

Autor: Radim Lhoták

Úvaha inspirovaná knihou Adriana Romualdiho Kultura pro Evropu.

Pro dění na zplaněném poli Evropské unie je příznačné, že kde kdo, politik, hokynář, podvodník, mudrlant, muslim, křesťan, žid nebo cikán se otírá o evropské hodnoty a jimi zdůvodňuje své partikulární zájmy a sobecké záměry.

Přitom ani nemusí být součástí onoho „trhového sjednocení“ nízkých pudů a sklonů pod taktovkou unijních vůdců usazených na hřbetech ubohých Evropanů. Stačí, když v podobě přivandrovalce usiluje o podíl na medovém koláči upečeném z posledního nektaru evropských včelstev napadených finančními parazity a zhoubnými nákazami sociopatie a malomyslnosti.

Pokud vůbec tuší, o čem se mluví, nikterak se nenamáhá osvětlit, co si pod oněmi evropskými hodnotami vlastně představuje. Vědomí evropských hodnot bude bezesporu jiné v případě Petra Porošenka usilujícího o evropské krytí jeho nekalých obchodů s národní svébytností Ukrajiny a protiruským tažením USA, jinak budou chápány v souvislosti s péčí o osud běženců v hlavě multikulturní Angely Merkel a jinak s nimi bude manipulovat ve svých emancipačních proklamacích feministicky rozjařená absolventka genderových studií.

Continue Reading

Loď Tel Aviv, vlastněná loďařským magnátem Arnoldem Bernsteinem, jejímž kapitánem byl bývalý německý velitel ponorky.

Autor: Mark Weber

Zkraje roku 1935 vyplula z německého přístavu Bremerhaven do palestinské Haify osobní loď. Na zádi se skvělo její hebrejským písmem vyvedené jméno „Tel Aviv“ a na jejím stěžni vlál prapor se svastikou. A přestože plavidlo vlastnili sionisté, jeho kapitán byl členem nacistické strany. O mnoho let později vzpomínal jeden z pasažérů na tuto kombinaci symbolů jako na „metafyzickou absurditu.“ [1] Absurdita či ne, jedná se jen o jeden výjev z málo známé kapitoly dějin: rozsáhlé spolupráce sionismu s Hitlerovou Třetí říší.

Společné cíle

V dějinách se na „židovskou otázku,“ tj. náležitou pozici Židů v nežidovských společnostech, pokoušeli odpovědět různí lidé v mnoha zemích. V 30. letech 20. století se velmi sblížil pohled na řešení této komplikované otázky u židovských sionistů a německých nacionálních socialistů. Shodovali se na tom, že Židé a Němci náleží k svébytným a odlišným národnostem, i na tom, že Židé do Německa nepatří. O Židech žijících uvnitř hranic Říše tak nemluvili jako o „Němcích židovské víry,“ ale jako o příslušnících svébytného národního společenství. Sionismus (židovský nacionalismus) jako jednu ze svých zásad stanovoval povinnost sionistických Židů přesídlit do Palestiny, „židovské domoviny.“ Jen sotva se mohli považovat za upřímné sionisty a zároveň si nárokovat rovnoprávnost v Německu nebo kterékoliv jiné „cizí“ zemi.

Continue Reading

Gabriele d´Annunzio

Autor: Karel Veliký

Politické vize Gabriela d´Annunzia (dokončení)

V druhém románu Claudio Cantelmo – un nobile – při setkání se starým knížetem, přiznává, že od starých královských rodů, nelze pro Itálii očekávat už nic: „Ať je na trůně Bourbon nebo Savojský, Král je přece vždy nepřítomen; neboť nenazývá se Králem člověk, který podrobiv se vůli mnohých přijetím úřadu velmi vymezeného a úzkého, ponižuje se, vykonávaje jej s pílí a skromností veřejného písaře, který se obává, že bude bez slitování propuštěn.“ Je proto zcela marné doufat, že se v této tlící krvi znenadání ještě zvedne nějaké heroické vření. „A nejen království, všechny věci veliké a vznešené a krásné, všechny svrchované ideality, které byly jeden čas slávou Člověka, bojovníka a vládce, všecky se chystají zmizet v nezměrné hnilobě, která plyne a pozvedá se. Neřeknu vám, kam až dospívá podlost, protože bych musel užít slov, která by urazila váš sluch; a potom by bylo nutno očistit vzduch nějakým zrnkem kadidla“,

Continue Reading

Gabriele d’Annunzio

Autor: Karel Veliký

Politicko-umělecké vize Gabriela d’Annunzia

D’Annunziovy romány dnešního čtenáře odrazují hlavně tím, kvůli čemu byly kdysi tak žádané – tzn. líčením milostných dobrodružství, většinou z prostředí „posledních výhonků staré aristokracie a patricijských rodů“. Do těchto příběhů plných erotismu, dobově odvážného, však básník „hudby slov“ od poloviny 90. let 19. století stále vyšší měrou vkládal své názory muže, který je v opozici proti vládnoucímu stavu věcí – tedy proti měšťácké Italiettě (Italietta – „malá Itálie“, ekvivalent „čecháčkovství“, pozn. DP) bohaté na parlamentní intriky, bankovní skandály, korupci a hustou síť protekcionářství, zkrátka na všechno to, co je spíše než průvodním jevem samou podstatou liberalismu. 1] Ilustrujme si to na dvou významných dílech tohoto příštího vojáka a „Vůdce svobodného státu Fiume“ 2] vzniklých ještě v rozkladném a rozkládajícím se fin de siècle: na „wagnerovském“ Ohni (Il Fuoco, 1895) a „nietzscheovských“ Pannách ze skal (Vergini delle roce, 1900).

V prvním Stelio Effrena – poeta giovane e geniale – ač milovník latinské kultury, je si jasně vědom epochálního významu Wagnerova regeneračního projektu („jeho reforma má jakousi analogii s reformou, o niž se pokoušel Luther“).

Continue Reading

Horst Mahler

Autor: Max Rodenberg

Ke konci 60. let pracoval berlínský advokát Horst Mahler jako právník pro Mimoparlamentní opozici (Außerparlamentarische Opposition, APO), spoluzakládal Socialistický německý studentský svaz (Sozialistischer Deutscher Studentenbund, SDS) a patřil k teroristické Frakci Rudé armády (Rote Armee Fraktion, RAF). Minulý týden si podal přihlášku do neofašistické Národně demokratické strany Německa (NPD).

Mahlerův zájem o členství v NPD přišel po několikatýdenní kampani za zákaz strany. Na tiskové konferenci v Bruchsalu poblíž Karlsruhe minulou sobotu Mahler – který sám sebe popsal jako „oponenta státostrany“ – vyzval ty, kteří „mají na srdci zájem Německa,“ aby „posílili řady vlastenců otevřeným vstupem do NPD – bez ohledu na možné osobní následky.“ „Dnes se musíme všichni chovat jako ve válce a Německá říše si žádá naši účast na obraně německého národa a osobních obětí… Výhrady či osobní třenice by měly být odloženy stranou – jedná se zde o osud Německa a Německé říše.“

Continue Reading

Obálka Kennedyho knihy „Children of the Sun“ (1998).

Předmluva Briana Chidestera

Když se v květnu 1948 stala skladba „Nature Boy“ jedničkou hudebního časopisu Billboard, pováleční Američané považovali jejího autora Edena Ahbeze zároveň za proroka naděje i podivuhodnou zvláštnost.

Jeho upřednostňovaná image (dlouhé vlasy, plnovous a sandály) ostře kontrastovala s tehdejším obyčejným slušným Američanem. Jak ale tento rozhovor se spisovatelem Gordonem Kennedym ukazuje, měly alternativní hodnoty – které Ahbez uvedl do světa populární hudby a které o 20 let později ovládly subkulturu mládeže konce 60. let  – své průkopníky mnohem staršího data.

Kennedy napsal Children of the Sun (Děti slunce), knihu popisující vzestup primitivismu, naturopatického léčitelství a ekologické uvědomělosti na jejich cestě z Německa 19. století na západní pobřeží USA v meziválečné periodě předcházely volné lásce a květinové síle.

Continue Reading

Viktor Orbán

Maďarský premiér Viktor Orbán bránil svůj odmítavý postoj proti uprchlíkům, z nichž tvoří drtivou většinu muslimové, kdy řekl v rozhovoru, že islám „nikdy nebyl součástí Evropy.“

V rozhovoru na téma rekordního přílivu uprchlíků pro německý týdeník Focus prohlásil, že „jazyk evropské elity je ideologický a dogmatický.“

„Islám nebyl součástí Evropy, přišel k nám,“ řekl dále Orbán týdeníku Focus.

Uznal, že desítky tisíc tureckých migrantů v Německu, kteří do země dorazili v 60. letech za prací, nyní „tvoří součást německé, a tím pádem i evropské historie.“

„Duchovně ale islám nikdy do Evropy nepatřil. Jsou to pravidla jiného světa.“

Continue Reading

Martin Schulz, předseda Evropského parlamentu – „jako jediný v Evropském parlamentu nemá maturitu.“ (zdroj: Wikipedia)

Martin Schulz aktivně působí v evropské politice už takřka třicet let, a tak ho není třeba podrobněji představovat. Mnohým obyčejným lidem však není příliš jasný obsah jeho funkce, protože spousta lidí se neorientuje v úloze a pravomocích evropských institucí v prostředí EU po schválení Lisabonské smlouvy.

Ve své funkci předsedy EP se Schulz podílí na určování celkového směřování mezinárodních vztahů a také plní roli strážce základních hodnot EU. Evropský parlament je první institucí Evropské unie, která byla před schválení Lisabonské smlouvy všeobecně považována za zbytečnou žvanírnu, postupně se z ní ale stává jeden z nejvlivnějších legislativních orgánů, jak co týče zákonodárných pravomocí, tak svých pravomocí při dohledu nad výkonnou složkou.

Neformálně samozřejmě politické zkušenosti v kombinaci s konexemi na představitele národní politické moci znamenají, že členský stát může zpravidla považovat nabytí takto vysoké evropské funkce svým občanem za výhodné.

Schulz pochází z Německa, co tedy považuje za raison d’etre této země? Jeho vlastní slova, jak je pro Haaretz zprostředkoval Schulzův přítel Avraham Burg, ukazují na zajímavou odpověď:

[…] Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz je můj blízký přítel. Ve většině otázek spojených s izraelsko-palestinským konfliktem se neshodneme. Jeho názory se blíží izraelskému mainstreamu nebo postoji předsedy socialistů Isaaca Herzoga. Jednou mi v upřímném rozhovoru řekl: „V mých očích existuje nové Německo jedině proto, aby zajistilo existenci státu Izrael a židovského národa.“ […] Zdroj: Haaretz, ‚Pěkně poděkujte Martinu Schulzovi‘, Avraham Burg, 14. února 2014.

Continue Reading

Hotelová síť Wyndham se nachází i v Turecku (na snímku Wyndham Istanbul Kalamis Marina), Bahrajnu, Kataru nebo Saúdské Arábii. V těchto zemích ale uprchlíky z nějakého neznámého důvodu nechtějí.

Autor: Anonymous Conservative

Zrovna jsem narazil na tento článek:

„Berlínský senát oznámil smělý – a mnozí by dodali zcela nevhodný – plán ubytovat 10 000 migrantů v berlínských hotelích střední až luxusní kategorie, což má přijít celkem na přinejmenším 600 milionů euro.

Senát vypracoval návrh smlouvy s Grand City Hotels o pronájmu 22 hotelů k ubytování migrantů ve městě. Podle německých novin Frankfurter Allgemeine Zeitung (18.000 Euro je Flüchtlingsbett in Berlin?, FAZ 1. února 2016, pozn. DP) začal senát vyjednávat s londýnským Hampton Holding, majitelem populárních berlínských hotelů Holiday Inn a Wyndham.“

Vyznavači r-strategie se očividně snaží zavděčit rozzlobeným cizincům. Němečtí bezdomovci nemají bohužel pro sebe dostatečně velkou reputaci pro svou násilnost a nenávist k Němcům. Nejde ale jen o to.

Continue Reading

„Pokud přijedeš do Maďarska, musíš ctít naši kulturu!”

Autor: Ed West

Není žádným tajemstvím, že naše vztahy s Ruskem jsou nejchladnější od roku 1991, kdy Boris Jelcin během jednoho ze svých alkoholických oken skoncoval s komunismem. Stále jasněji se však objevují známky vypuknutí nové ideologické studené války – a já si nejsem jistý, jestli ji vyhrajeme.

Německý postoj k odlišným názorům během několika posledních měsíců leccos napověděl. Nedávno přední eurokrat – podivným marxistickým jazykem, který tito lidé tolik milují – pokáral Maďary za odmítnutí „nevyhnutelnosti rozmanitosti.“ Další obvinil malou středoevropskou zemi z toho, že „stojí na špatné straně směřování dějin.“ Angela Merkelová pak přirovnala ty, kteří drží lidi mimo ke komunistům, kteří kdysi drželi vlastní lidi uvnitř.

Německo nechce dotlačit středoevropské státy k přijímání uprchlíků jen z praktických nebo humanitárních důvodů; Západ dnes definuje sám sebe prostřednictvím multikulturní ideologie. Být Evropanem znamená pokládat hranice za relikt minulosti a „rozmanitost za nevyhnutelnou.“

V kontrastu se Západem se Rusko stále silněji kloní k staromódnímu pojetí státnosti, zatímco jeho zahraniční politika vychází z vestfálského konceptu suverenity (i když v praxi jej ne vždy dokonale uplatňují, zejména ve svém sousedství). Minulý měsíc se v Rusku konala „konference o suverenitě“, kde různé separatistické skupiny – některé od pohledu úplně fantazistní – dostaly možnost promluvit o svých budoucích plánech.

Continue Reading

Chování uprchlíků je omlouváno a ženy se mu mají přizpůsobit.

Autor: Roosh Valizadeh

Liberální establishment už léta opakuje, že následkem rozbujelé „kultury znásilnění“ se Západ stal pro ženy podobně nebezpečným jako africké slumy. Snaží se nás přesvědčit, že běloši – které nikdo nenaučil, že znásilňovat se nemá – beztrestně znásilňují na univerzitách, v klubech, barech a během schůzek. Násilí na ženách dosáhlo takové míry, že jste jistě narazili na tucty právě probíhajících znásilnění. Dokonce i já byl označen za „učitele a instruktora znásilňování“ víckrát, než bych dokázal spočítat – jen proto, že mužům radím, jak co nejúčinněji (a nejlegálněji) dosáhnout dobrovolného sexu.

Tento týden pronikly na veřejnost zprávy o útocích početných davů syrských uprchlíků na ženy v německém Kolíně nad Rýnem:

Během silvestrovské noci 1 000 mužů, popisovaných jako Arabové a Severoafričané, v německém městě Kolín nad Rýnem sexuálně napadlo přes 90 žen. Útoky se neodehrály odděleně a náhodně rozptýlené po obřím městě největší spolkové země, ale výhradně v blízkosti hlavního nádraží. Šéf kolínské policie Wolfgang Albers označil incident (spíše desítky incidentů) za „zločin zcela nového rozměru.“

Myslel jsem, že úřady neprodleně začnou s programy nebo brožurkami, které budou mít za cíl naučit Syřany, jak neznásilňovat Němky. Ty se ale místo toho rozhodly učit ženy, jak převzít odpovědnost za své bezpečí – tedy právě to, co po celá desetiletí přirovnávali k „obviňování obětí.“ Kvůli tomuto očividnému dvojímu standardu můžeme bez větších pochybností dospět k závěru, že „kultura znásilnění“ není nic víc, než politická zbraň namířená proti mužům v západních zemích. Nemá nic společného s ochranou žen – jde čistě o oslabení Zápaďanů a odebrání jejich řádných práv v oblasti sexuálních střetnutí.

Continue Reading

Místopředseda NPD Karl Richter na konferenci The London Forum, listopad 2015.

Vážený pane předsedo,
dámy a pánové

Je to sice klišé, ale přesto vás chci coby Angličany na úvod „oblažit“ citátem slavného Angličana. Velmi dobře totiž dokresluje mou zprávu o situaci v Německu. Většina dnešních Němců buď dávno zapomněla – nebo nikdy neslyšela – slavná slova někdejšího britského premiéra Winstona Churchilla, který se kdysi nechal slyšet:

„Němci neznají správnou míru: buď se vám vrhají k nohám – nebo po krku.“

Při hodnocení současné situace v Německu bychom na tato slova neměli nikdy zapomínat.  A věřte mi, že pro mě jako pro Němce je současné dění v mé zemi stejnou záhadou jako pro zbytek světa. Racionálně jej nikdo vysvětlit nedokáže.

Jen pár slov o mě, abych vás ujistil, že vím, o čem mluvím: Na pozvánce na toto setkání jsem se o sobě dočetl, že jsem „vycházející hvězdou“ německé politické scény. To jsou velice lichotivá slova. Osobně si ale nejsem jistý, jestli se někdo s našimi názory skutečně může stát „vycházející hvězdou“ politiky – ať už v Německu nebo kdekoliv jinde v nemocné Evropě dnešních dní – nebo jestli mají lidé jako my mnohem větší šanci skončit v koncentračních táborech evropské ideopolicie.

Jsem si ale zcela jistý, že mám tu pochybnou čest sledovat vývoj Německa z bezprostřední blízkosti. Od roku 2008 jsem radním v hlavním městě Bavorska Mnichově. Jak jste si asi všimli, v posledních týdnech se Mnichov vstal hlavním vstupním bodem současné masivní migrační vlny do Německa.

Continue Reading

Danke Mutti Merkel!

Nejnovější analýzy vycházející z oficiálních údajů německých statistiků ukazují, že nekončící invaze Třetího světa do Německa během pouhých čtyř let vytvoří barevnou většinu ve věkové skupině mezi 20 a 30 lety a neevropskou většinu v rámci celé společnosti během jediné generace.

Analýza týmu profesora A. F. Kovácse z Univerzity Johanna Wolfganga Goetheho ve Frankfurtu nad Mohanem vyšla v Německu v časopise The European pod názvem „Pravda o uprchlické krizi“ (Wahrheiten zur Flüchtlingskrise). Podle Kovácse zastánci současné „bezprecedentní imigrace“ jako kancléřka Merkelová tvrdí, že „jeden, dva či tři miliony jsou kapkou v moři v porovnání s asi 79-80 miliony obyvatel dnešního Německa.“

Takové tvrzení je však podle profesora Kovácse nesprávné, protože nebere v potaz věkové demografické skupiny, na které má tento příliv dopad.

Dále upozorňuje, že podle čísel zveřejněných Německým spolkovým úřadem pro migraci a uprchlíky (Bundesamt für Migration und Flüchtlinge, BAMF) mezi barevnými příchozími v drtivé většině převažují lidé mezi 20 a 35 lety, a často i mladší.

Continue Reading

Hitler tady, Hitler tam, všude kam se podívám!

Autor: Greg Johnson

Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889. Každoročně kolem dvacátého dubna zažívají nacionalistické weby nevyhnutelnou vzrušenou debatu o Hitlerovi a jeho odkazu. Debatující se zpravidla shluknou kolem dvou pozic, které lze zjednodušeně popsat jako: „Hitler je problém“ a „Hitler je řešení.“

Označit Hitlera za problém fakticky znamená odmítnout nepřijatelné břemeno viny za spoluúčast. Hitler se stal bezkonkurenčně nejvíce nenáviděnou postavou celé naší požidovštělé kultury. Nenávist k Hitlerovi popravdě zůstala posledním morálním hodnocením schvalovaným i moderními morálními relativisty. Máme povolen jediný pevný morální bod: Hitlera coby ztělesněné zlo, kdy všechna menší zla jsou zly proto, že jsou „jako Hitler“ – což v konečném důsledku znamená, že všichni běloši jsou zlí kvůli své spřízněnosti s Hitlerem.

Argument „shoďme to na Hitlera“ vypadá asi takto: Kdyby Adolf Hitler nevyvolal 2. světovou válku, nevyvraždil šest milionů Židů a nepokusil se ovládnout celý svět, bělošský nacionalismus by požíval dobrého jména a dost možná i dosáhl hmatatelných politických výsledků. K diskreditaci rasového realismu, eugeniky, striktní imigrační politiky i nacionalismu v očích bělochů na celém světě došlo kvůli Hitlerovi. Má-li tedy bělošský nacionalismus mít sebemenší šanci změnit svět, musíme rituálně odsoudit a zavrhnout Hitlera a všechno, za co se stavěl – spolu s jeho moderními následovníky.

Považuji tento argument jak za morálně opovrženíhodný, tak i politicky naivní.

Continue Reading

George „Krev a kuráž“ Patton

Na konci 2. světové války jeden z předních amerických vojenských velitelů přesně odhadl válkou vyvolané změny globální mocenské rovnováhy a předpověděl ohromné nebezpečí komunistické agrese vůči Západu. Jako jediný z amerických vrchních velitelů prosazoval okamžitou akci – dokud trvá převaha Ameriky – k neutralizaci této hrozby. Naneštěstí jeho varování zůstala oslyšena a on sám byl promptně umlčen velice příhodnou „nehodou“, při níž přišel o život.

Před dvaatřiceti lety, onoho strašlivého léta 1945, americká armáda právě dokončila likvidaci Evropy, nastolila vojenskou okupační správu mezi troskami zbídačeného Německa a začala vykonávat spravedlnost vítěze vůči poraženému. Generál George S. Patton, velitel 3. americké armády, se stal vojenským správcem velké části americké okupační zóny v Německu

Mezi nejvyššími spojeneckými veliteli byl Patton obecně pokládán za „nejbojovnějšího“, výrazně smělejšího a agresivnějšího než většina generálů a jeho bojová dravost nepochybně nemalou měrou přispěla ke spojeneckému triumfu. Osobně vedl své vojáky do řady nejtužších a nejrozhodnějších bitev války na Západě: v Tunisku, na Sicílii, při prolomení Siegfriedovy linie, při zastavení německé zimní protiofenzívy v Ardenách – zejména při výjimečně nesmiřitelných bojích kolem Bastogne na přelomu let 1944-5.

Za války Patton sice respektoval odvahu a bojovou zdatnost německých vojsk  – především ve srovnání s kvalitou některých amerických spojenců – přesto ale ani on neunikl nenávistí nasáklé válečné propagandě, zosnované cizími vládci amerických médií. Považoval Německo za hrozbu americké svobodě a nacionálně socialistickou vládu za obzvlášť odpornou instituci. Proto neustále mluvil o touze zabít co možná nejvíce Němců a v podobném duchu vedl i své jednotky. Tyto krvelačné tirády mu vynesly přezdívku „Krev a kuráž“ Patton.

Continue Reading

Budou muslimové pro EU 21. století tím, čím Germáni pro říši Římskou?

Autor: Karel Veliký

Historie islámu v Německu začala v Prusku. Roku 1739 bylo 22 někdejších tureckých válečných zajatců krále Friedricha Viléma I. (1688–1740) přijato do pruské armády. K dispozici dostali i vlastní modlitebnu. Koncem 18. století dosáhl počet muslimů v pruské armádě cirka tisícovky. Nešlo už o Turky, nýbrž o Tatary z rozděleného Polska. Plnili vesměs funkce dnešních průzkumníků a diverzantů. Praktikování víry bylo podporováno, existovala tudíž funkce pruského vojenského imáma. Plukovní matriky takto uvádějí např. poručíka Osmana, „kazatele pruských mohamedánů“. Na tuto tradici plodně navázaly Wehrmacht a Waffen-SS. Ve třetí říši byly pro mulláhy, vykladače islámu u muslimských jednotek, zavedeny vzdělávací kurzy. Naproti tomu v dnešním Bundeswehru žádná zvláštní péče o duchovní potřeby vojáků islámského vyznání neexistuje!

První mešitu ve střední Evropě nechal r. 1915 zřídit německý císař Vilém II. (1859 – 1915) ve Wünsdorfu. Ostatně již dávno před válkou tento monarcha u Saladinova hrobu v Damašku prohlásil: „Mohu jeho sultánské veličenstvo a tři sta milionů mohamedánů ujistit, že německý císař bude navždy jejich přítelem.“ Osmanská říše byla na oplátku jedním z nemnoha spojenců obklíčené Německé říše. Thorak své první monumentální práce tesal ještě za Výmarské republiky v Turecku Kemala Atatürka. Nacionálně-socialistické Velkoněmecko pak arabský svět pokládalo za přirozeného spojence proti britskému imperialismu a Berlín se stal dočasným domovem jednoho z nejrespektovanějších islámských duchovních, velkého muftího Amína al-Husajního. Koncem května 1933 byla do seznamu spolků v říši rovněž zapsána berlínská pobočka Islámského světového kongresu, roku 1941 byl – rovněž v Berlíně – založen Islámský ústřední institut. Na něj v roce 1962 navázal Zentralinstitut Islam-Archiv-Deutschland Stiftung, sídlící dnes v Soestu, jehož ne nepodstatnou náplní je zpracovávat pruskou tradici islámu. Neboť mnoho muslimů německého původu se s touto tradicí ztotožňuje – jednou z nejofenzivněji vystupujících skupin tohoto směru je súfijský „Tauhid-Orden“ .

Continue Reading

V díle Arno Brekera se člověk setkává s prvky starého Egypta, řecké klasiky a italských renesančních škol, stejně jako odkazem Augusta Rodina.

Autor: Frithjof Hallman

Když 19. července tohoto roku oslavil v rodném Düsseldorfu své 80. narozeniny, obešla se událost bez pozornosti kontrolovaných médií západního světa. Přestože významný americký ilustrátor a průkopník kinetického sochařství Alexander Calder v roce 1974 označil Brekera za „nejdůležitějšího sochaře klasické tradice naší doby“, světové proslulý existencialistický filozof Martin Heidegger napsal, že „Arno Breker nastavil standardy sochařství mimo pouta času“ a někteří jej vnímali jako moderního Michelangela, dopustil se v očích vládců médií neodpustitelného prohřešku: pracoval pro Adolfa Hitlera. Za trest se z něj tedy stala „ne-osoba.“

Díky Brekerově výjimečnému nadání a proslulosti, jíž už ve 30. letech dosáhl, pověřil Hitler mladého sochaře vypracováním návrhů a zhotovením četných monumentálních soch pro výzdobu veřejných budov, náměstí a fontán v německé metropoli Berlíně. Po skončení 2. světové války nedošlo jen k vymazání Brekerova jména z učebnic dějin umění, ale také k úmyslnému zničení velké části jeho díla. Američtí pěšáci objevili sklad s mnoha jeho sochami a škodolibě je sbíječkami a rámovými pilami rozdrtili na prach. Další skupiny amerických a sovětských sil napadly jeho veřejná díla dláty a dynamitem. Naštěstí se demokratickým a komunistickým vítězům nepovedlo najít všechny Brekerovy sochy.

I bez Hitlerem zadaných zakázek by si ale Breker vysloužil od vládců médií a jejich lidu nehynoucí nenávist. Celé jeho dílo totiž ztělesňuje árijského heroického ducha síly, krásy a světla v časech, kdy byly na piedestal coby modely postaveny povrchní židovský modernismus a kult ošklivosti. Ať už si to některý z 229 tisíc ve válce padlých Američanů uvědomoval nebo ne, konflikt byl vybojován k zajištění triumfu druhého nad prvním.

Continue Reading