Délský potápěč

Zvrhlé umění: „Umění je vše a vše je uměním. Pak nezbývá než neustále doplňovat katalog toho, co ještě nebylo doposavad prohlášeno za umění. Většinou zbylo už jenom to, co bylo předmětem studu a hnusu – fekálie a rozkládající se mrtvoly“ (zdroj: Sacrum Imperium, 27. ledna 2010)

Autor: Václav Jan

Negativní reakce vyvolal v Brně plán na uvedení hry Naše násilí a vaše násilí, ve které mimo jiné Ježíš Kristus znásilní muslimskou ženu. Hra by měla být uvedena v divadle Husa na provázku v rámci festivalu Divadelní svět Brno. Část brněnských zastupitelů a občanů ji odmítá.

„Politika by neměla hodnotit a ovlivňovat umění. Festivalový program dává lidem na výběr různá představení a poskytuje divákům dostatečné množství informací, aby se mohli svobodně rozhodnout, zda představení navštívit nebo ne,“ vzkázal nespokojencům mluvčí Brna Filip Poňuchálek.

Continue Reading

Zbraně nezabíjejí lidi, zabíjejí je další lidé (zdroj: The Daily Mail, 4. dubna 2018)

Autor: Robert Tracinski

Kdybyste chtěli vytvořit parodii odhalující pošetilost snah o kontrolu zbraní, mohla by vypadat nějak následovně.

Continue Reading

Šafr, Janda, Štetina – všichni jedna rodina

Autor: Václav Jan

Žijeme ve stavu řízené rezignace. Nikoli vědomá sounáležitost s režimem a jeho cíli a východisky, víra v jeho smysl, ale spíše podvědomá, iracionální obava z jiných řešení, je uvozujícím motivem sdílené loajality. Jejím kořenem není souhlas jako pozitivní vztah k systému, ale strach jako negativní motivace. Motivace pregnantně vyjádřitelná příslovím „Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše“, přičemž v tomto případě (díky šikovně upraveným učebnicím „ornitologie“) v existenci holuba (případně ve vlastní schopnost se ho zmocnit) téměř nikdo nevěří – což je psychologická podstata této metody.

Continue Reading

Corbynova zeď, jářku!

Autor: Morgoth Penguin

Osobně sice dávám před tímto levičáckým příspěvkem do žánru „vyobrazení kliky globalistických a bankéřských pletichářů“ přednost počinům krajně pravicových nacionalistů, protože mi levicová propaganda přijde v porovnání s „našimi“ výtvory příliš krotká a nedostatečně naléhavá, ale co naplat, Jeremymu Corbynovi se líbilo tohle a panenko svatá – jaká spoušť!

Je jasné, že se jedná o otázku základních lidských práv, protože jakákoliv kresba, karikatura nebo umělecké ztvárnění maligní internacionalistické kliky, která tyje z krve a potu lidstva, je pošlapáním lidských práv Židů – z nějakého důvodu totiž v této klice vidí sami sebe.

Continue Reading

Jeden z mnoha muslimských gangů, tentokrát z Telfordu. Jeho členové – Ahdel Ali, 25, Mubarek Ali, 29, Mohammed Ali Sultan, 26, Tanveer Ahmed, 40, Mohammed Younis, 60 a Mohammed Islam Choudhrey, 53 – byli odsouzeni k mnohaletým trestům vězení v roce 2013. (Zdroj: Shropshire Star)

Autor: Liam Deacon

BBC, která podle kritických hlasů ignorovala skandál v Telfordu, označila v nejnovějším článku „čísla obětí za zveličená“.

Reportáž BBC také zpochybňuje tvrzení místní konzervativní poslankyně Lucy Allanové, že obětmi byly většinou bělošské dívky z dělnických vrstev, když cituje vyjádření policisty, podle nehož se běloši dopouštějí zneužívání dětí stejně často.

Místo aby se věnoval desítkám obětí, které předstoupily se svými příběhy, začalo veřejnoprávní britské médium svůj článek slovy vysokého policejního důstojníka, superintendenta Západní Mercie Toma Hardinga, podle něhož v řadách policie „panují značné pochybnosti“ o počtech zneužitých dívek.

Continue Reading

Go ahead, make my day.

Autor: Alex Fontana

DiGeorgio: S naším Harrym to máte tak: On nemá oblíbence – nenávidí všechny stejně: Anglány (limeys), Irčany (micks), Židáky (hebes), tlustý Taliány (fat dagos), negry (niggers), bělochy (honkies), Číňany (chinks), prostě všechny.
Chico: A co takhle Mexičany?
DiGeorgio: Zeptejte se ho.
Harry: Spics obzvlášť.

(Harry s mrknutím na DiGeorgia odchází)

(Drsný Harry, 1971)

Slavoj Žižek opakovaně přišel se zdánlivě nesmyslnou tezí, že levice by si v rámci boje proti rasismu měla osvojit „progresivní rasismus“. Jeho součástí by mj. bylo vyprávění rasistických vtipů, které by spolupodílnictvím na obscenitě pomohly vytvořit „solidaritu“. Vtip a smích by se tak fakticky staly mechanismem k utišení a zamaskování velice skutečných a prozíravých kmenových instinktů, především pak u bělochů, jejichž země čelí vlnám invaze cizích konkurentů.

Continue Reading

Autor: Tomislav Sunić

Latinský neologismus „homo americanus“ do jisté míry slouží jako hanlivé označení amerikanizovaného občana i jeho životního stylu. Americký člověk – homo americanus – i se svou puritánskou etikou často bývají v Evropě terčem posměchu a americký systém, mentalita a především zahraniční politika jsou na Starém kontinentu předmětem kritických antropologických i politických studií. Autoři některých z nich zaujímají apriorně konfrontační postoj, další pak lze zařadit spíše do kategorie společenskopolitické satiry 1] a jiné se pokoušejí vědecky prokázat mezery a omyly americké zahraniční politiky. Přestože drtivou většinu Evropanů s Američany spojuje rasový původ, jejich společnosti se od sebe liší, v některých ohledech i dosti zásadně. S postupující amerikanizací evropské společnosti si však můžeme klást otázku: proč bychom měli fenomén homo americanus studovat výhradně v Americe? Nadnárodní jedinečnosti amerického systému na počátku 21. století je třeba kriticky zkoumat v příslušných akademických oborech. Jako nejlepší přístup ke kritickému rozboru předmětu homo americanus a jeho konkrétní systém se však jeví interdisciplinární výzkum a historická komparace.

Kdo tedy je tento homo americanus, a kým byl vůbec definován? V jakém časovém období, na jakém místě a čí terminologií? A hovoříme-li o průměrném homo americanus, máme na mysli nějakého finančního žraloka z východního pobřeží USA nebo předválečného básníka jako byl Edgar Allan Poe; revolučního amerického heretika jako Thomas Jefferson, nebo srovnatelně heretického Američana, jakým byl George Fitzhugh? A pokud vezmeme za ztělesnění typu homo americanus soudobého neokonzervativního akademika, neměli bychom se ztotožnit i s jeho závěry a soudy o americkém systému? Dnešní neokonzervativec se může považovat za skutečného Američana právě tak silně, jako kdysi jižanští agrárníci, přestože jejich etnické a politické loajality by snad ani nemohly být vzdálenější. Každé vymezení pojmu homo americanus se tedy nevyhnutelně odvíjí od společenské, intelektuální, rasové a etnické pozice pozorovatele i pozorovaného.

Continue Reading

Smrt normálům: Online kulturní války od 4chanu a Tumbleru po Trumpa a alternativní pravici

Autor: Claus Brinker

Angela Nagleová
Kill All Normies: Online Culture Wars from 4chan and Tumblr to Trump and the Alt-Right
Winchester, UK: Zero Books, 2017

Zvolení Donalda Trumpa prezidentem šokovalo mnohé, především na levici, tak skálopevně přesvědčené, že nenáviděný magnát nemá sebemenší šanci zvítězit. Od loňského listopadu tak musela řada dříve politicky arogantně sebejistých levičáků notně přehodnotit své chápání americké politiky. Objevila se proto záplava nápadů s cílem vysvětlit, „co že se to vlastně pokazilo“: od směšných a fakty nepodložených spikleneckých teorií o Rusku až po o něco upřímnější pokusy připsat vinu na konto neschopnosti Demokratické strany lépe oslovit voliče.

Ale i ti pravdymilovnější hledači z řad levice se zpravidla zdráhají nahlédnout hlouběji pod povrch událostí na to, co se skutečně děje: tradiční politické dělení se rychle mění a od někdejšího zavedeného chápání americké levice a pravice se stále víc přesouvá ke konfliktu nacionalismu s globalismem.

Continue Reading

Autor: Gregory Hood

Římská republika se zrodila, když Lukrécie, žena římského šlechtice Tarquinia Conlatina, byla zneuctěna synem posledního římského krále etruského původu, Sextem Tarquiniem. Zneuctěná Lukrécie si vzala život a rozhořčené šlechtické rody povstaly, aby pomstily svou pokořenou dceru: Římané svrhli cizí vládce a založili nový stát přetrvávající staletí, který se stal synonymem celé etapy vývoje západní civilisace.

Ve Spojeném království však probíhá vývoj zcela opačný: někdejší centrum říše, nad níž slunce nezapadá, se dnes stalo domovem izolující se a nepřátelské cizí skupiny obyvatelstva, která domácí ostrovy kolonizuje. Už více než deset dochází v Rotherhamu a dalších městech ke „groomingu“ (blíže k významu slova zde: grooming – pozn. DP) motivovanému nepokrytou rasovou nenávistí, útokům a znásilněním anglických dívek. Přinejmenším jedna z obětí spáchala sebevraždu. Aristokracie kdysi Velké Británie, ať už ta vymezená titulem nebo jen fakticky svým bohatstvím a mocí, však v rozhořčeném hněvu k pomstě svých dcer nepovstala. Veřejní služebníci, kteří zločiny úmyslně přehlíželi, dokonce ani nebyli potrestáni.

Continue Reading

Sjezd Demokratické strany práv států (přezdívané „Dixiecrats“) v roce 1948

Autor: Chris Brand

Shrnutí

Jen stěží si lze představit výraznější kontrast než ten mezi multikulturalismem a multirasovou společností, prosazovaných vládnoucími politickými a kulturními elitami na straně jedné a kulturními a rasovými hodnotami Západu z před pouhého století. I když zastoupení nebělošských menšin na Západě ve statistikách negramotnosti, zločinnosti nebo AIDS stále značně převyšuje jejich procentní podíl v populaci, zůstává pro jakoukoliv veřejně činnou osobu sebemenší zpochybnění smysluplnosti multikulturalismu společenskou sebevraždou – jak si musel uvědomit i někdejší předseda Senátu Trent Lott (R-MS), když při vzpomínkách na protiestablishmentovou prezidentskou kandidaturu dixiekrata (kandidáta Demokratické strany práv států /States‘ Rights Democratic Party/) Stroma Thurmonda v roce 1948 pozitivně hovořil o časech starého segregovaného Jihu. Podle dnes platných kulturních a politických pravidel však musíme rasové menšiny nadšeně přijmout – nebo přinejmenším zdvořile ignorovat, v každém případě jsou však vyjmuty z jakýchkoliv kritických hodnocení. (Vyhýbat se rasové identifikaci se stalo zavedenou praxí BBC vždy, když se příslušník menšiny dopustí nějakého skutečně nebývale ohavného zločinu – např. v případě vraždy v Londýně, kdy byla desetiletá černošská dívka jménem Victoria Climbiéová zavražděna vlastní tetou a jejím přítelem.)

Tato ohromná proměna se z nemalé části udála také zásluhou vlivu Franze Boase (1858-1942), jehož učení, šířené z vlivných pozic oboru antropologie elitní skupinkou jeho někdejších studentů, změnilo intelektuální směřování celé sociální antropologie.

Continue Reading

Autor: Paul Gottfried

Asi před deseti lety jsem vydal knihu The Strange Death of Marxism (Podivná smrt marxismu), v níž jsem se usilovně snažil ukázat, že současná levice není marxistická, ale post-marxistická. Na rozdíl od tradičních marxistů i evropských demokratických socialistů je totiž levice, která si na Západě od pádu (a vlastně už před ním) SSSR upevňuje pozice, kulturně radikální. Ekonomické reformy jsou pro ni však až na druhé koleji. Dnešní levice se tak dokáže smířit se soukromým podnikáním a dokonce i velkými korporacemi – ovšem pod podmínkou, že vládne silou vnutit svou představu proměny společnosti a kultury stále bezmocnějším občanům i jejich stále indoktrinovanějším dětem. Ne že by tato levice pociťovala nějakou přehnanou lásku k čemukoli soukromému, včetně hospodářských transakcí, přistupuje však k hospodářské sféře života jako k něčemu, co dokáže kontrolovat i bez nutnosti znárodňování, čímž se navíc může vyhnout v minulosti s katastrofickými výsledky vyzkoušeným postupům socialistických vlád. Naše vládnoucí vrstvy dospěly k racionálnímu závěru, že je lepší nechat tržní mechanismy běžet a z  generovaných zisků si pod pohotově připravenými záminkami vždy něco ukrojit. K tomu všemu si elita na svých občanech donekonečna vynucuje dodržování stále komplikovanějších pravidel chování, údajně s cílem boje proti „diskriminaci“. Postmarxistická levice tak usiluje především o kontrolu nad kulturou, vláda samotná je pro ni spíše jen instrumentem – a právě onen typ správního státu, který se od 60. let v každé západní společnosti tak prudce rozbujel, se ukázal být pro sociální inženýry a „komisaře citlivosti“ ideálním nástrojem.

Continue Reading

Logo druhého Mezinárodního eugenického kongresu, 1921

Autor: Richard Lynn

V průběhu posledních sto let došlo k naprostému obratu v postoji veřejnosti k eugenice. Během prvních dvou třetin 20. století většina kapacit přírodních i společenských věd eugeniku podporovala. Ve Spojených státech patřili mezi zastánce eugeniky laureáti Nobelovy ceny Herman Muller, Linus Pauling, Joshua Lederberg a William Shockley i přední psychologové Edward Thorndike, Lewis Terman či William McDougall. Mezi stoupence se počítaly i četné prominentní osobnosti mimo vědecký svět: prezident Theodore Roosevelt, děkan Harvardu Charles Wilson, děkan Yaleu Irving Fisher, děkan univerzity Stanford David Starr Jordan a Oliver Wendel Holmes, soudce Nejvyššího soudu.

Continue Reading

Autor: Andrew Joyce

Dnes (12. září 2017, pozn. red.) byli před londýnským soudem tři muži, z toho dva britští vojáci, obviněni z „terorismu“ kvůli údajnému členství v zakázané skupině National Action.

Na veřejnost zatím nepronikly žádné informace, jak a proč policie dospěla k závěru, že desátník Mikko Vehvilainen, vojín Mark Barrett a Alexander Deakin patřili k zakázané organizaci. Zajímavější však jistě jsou obvinění trojice mužů: podle všeho mají bez výjimky souvislost s šířením nebezpečných memů a šťavnatou online konverzací v chatových místnostech, kam veřejnost zavítá skutečně málokdy.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

„Ti, kdo stojí v cestě poklidné revoluci, činí násilnou revoluci nevyhnutelnou“ – John Fitzgerald Kennedy

6. prosince 1969 se v severní Kalifornii konal festival Altamont Free Concert, kde mezi dalšími slavnými jmény vystoupili Santana, The Jefferson Airplane, Crosby, Stills, Nash & Young, a The Rolling Stones. Pořadatelé měli ambice udělat z něj něco jako Woodstock (ten se konal o čtyři měsíce dřív ve venkovské oblasti státu New York) západního pobřeží. Altamont však skončil v záplavě násilí a chaosu, když se stal scénou jedné vraždy, tří smrtelných nehod a nespočtu rvaček a méně závažných zločinů. Spolu s případem Tate-La Bianca (vraždy spáchané „Rodinou“ Charlese Mansona) o několik měsíců dřív bývají události na Altamontu všeobecně považovány za umíráček kontrakultury šedesátých let.

Mám neblahé tušení, že události manifestace Unite the Right ve virginském městě Charlottesville ze soboty 12. srpna se do dějin zapíší jako Altamont alternativní pravice – ale samozřejmě jen tehdy, pokud s tím něco neuděláme.

Continue Reading

Xhosové dnes

Autor: Spencer Quinn

Etnonacionalisté všech odstínů rádi mluví o odlišnostech mezi lidmi, především těch rasových. To samozřejmě dává smysl, neměli bychom však zapomínat, že všem lidem jsou společné i jisté vlastnosti, jež přesahují rámec prosté ctnosti a neřesti a zasahují do sfér nadějí, obav, extáze i děsu. Naše chování se tak i přes rasové, kulturní či náboženské odlišnosti často hodně podobá. U některých skupin mohou být samozřejmě projevy sofistikovanější, výsledky se však od sebe nemusí příliš lišit.

Přestože je odděluje propast půldruhého století, učenost, jež by naplnila několik civilizací a přinejmenším jedna standardní odchylka IQ, málo známý africký kmen, který se v polovině 19. století vlastními silami fakticky vyhladil, má až znepokojivě mnoho společného se současnými Brity a jejich neschopností správně zareagovat na smrtící útoky džihádistů, jako byly ty spáchané letos v květnu a červnu.

Continue Reading

Základní podmínka úspěchu amerického vesmírného programu.

Autor: Paul Kersey

Úmrtí Johna Glenna ve věku 95 let je jen další z řady připomínek, že éra nekonečných možností bohužel pomalu končí. Bojový pilot námořní pěchoty ve 2. světové válce a Koreji Glenn se v roce 1962 stal prvním Američanem na oběžné dráze Země. A s Glennovou smrtí odchází také možnost, jak vyvrátit jeden z podivnějších příběhů zrozených v „letošním roce,“ který má však našlápnuto stát se definitivní verzí příběhu misí Mercury a Apollo: „Dosud nevypovězený pravdivý příběh“ na Vánoce uvedeného filmu Skrytá čísla (Hidden Figures), podle něhož byly opravdovou hybnou silou za americkým dobýváním vesmíru černošky.

Podle knihy Margot Lee Shetterlyové Hidden Figures: The American Dream and the Untold Story of the Black Women Mathematicians Who Helped Win the Space Race, (Skrytá čísla: Americký sen a neznámý příběh černošských matematiček, které pomohly zemi zvítězit ve vesmírných dostizích) na jejíž motivy byl film natočen, Glenn o Katherine Johnsonové, černošském ženském mozku, který údajně stál za největším počinem NASA (National Aeronautics and Space Administration – Národní úřad pro letectví a kosmonautiku), údajně řekl:

„Ať čísla zkontroluje to děvče,“ řekl astronaut. „Pokud podle ní čísla sedí,“ dodal, „můžeme se to do toho dát.“

Glenn údajně požadoval ještě jednu kontrolu před svým letem do vesmíru – přezkoumání orbitální trajektorie vytvořené počítačem IBM 7090.

Když je teď Glenn po smrti, nikdy se už nedozvíme, zda tato slova skutečně zazněla. Jedná se však o součást vytrvale revizionistického přístupu k dějinám NASA, jejímiž zaměstnanci byli až do ukončení programu Apollo na počátku 70. let takřka výhradně běloši.

Continue Reading

Autoři: F. Roger Devlin & Richard B. Spencer

O rase se toho už namluvilo tolik, že mnohým při každé další zmínce o ní těžknou víčka nebo se dokonce lehce zvedá žaludek. Většina těchto „debat“ však sestává především z nesplnitelných přání, navzájem se vyvracejících tezí a nepokryté zlé vůle.

Jistě to dobře znáte:

Všechny rasy jsou si navzájem rovné, ale běloši ty ostatní utlačují… rasa ale vlastně vůbec neexistuje – a proto musíme usilovat o dosažení větší rasové rozmanitosti!

Je tedy velmi snadno pochopitelné, proč je tolik lidí z celé problematiky zmatených a znechucených – především mezi bělochy, na jejichž bedra je kladen lví podíl viny a nepřátelství.

Jde to ale i jinak.

Continue Reading

Bělošská genocida – fait accompli?

Od 1. do 24. února 2017 došlo v Jižní Africe přinejmenším k 15 vraždám farmářů, oznámila skupina na ochranu lidských práv menšin AfriForum během vzpomínkového obřadu ve městě Middelburg, konaném na památku britské občanky Sue Howarthové, které byla umučena při zatím posledním rasovém útoku černochů na bělochy v této africké zemi.

Vzpomínkového obřadu a kladení věnců se podle tiskové vyjádření Afriforum zúčastnili lidé z AfriForum, Jihoafrického zemědělského svazu Transvaalu (TAU SA) i mnozí místní.

„Lidé jsou mučeni a vražděni a my chceme docílit toho, aby vláda začala tyto vážné zločiny brát vážně a řešit,“ řekl šéf bezpečnosti společenství v AfriForum Ian Cameron.

Podle mluvčího AfriForum Hillela Coetzera má být obřad také připomínkou všech obětí tzv. Plaasmorden („vraždy farmářů“) za poslední dva měsíce. Organizátoři chtějí také přivést pozornost k neschopnosti vlády aktivně zasáhnout.

Continue Reading

Původkyně falešné zprávy Ulla Jelpkeová, vpravo, zachycená loni v únoru při pravidelném vzpomínkovém pochodu na počest zakladatelů německé komunistické strany Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta.

Nejnovější tvrzení systémových médií (u nás např. zde, zde či tady – pozn. DP), že v Německu v roce 2016 došlo „každý den k deseti útokům“ proti „uprchlíkům,“ se ukázala jako zcela nepodložená. Bližší pohled na původní data totiž dokazuje, že dvě třetiny „útoků“ nemají s fyzickými útoky na „uprchlíky“ nic společného a že do těchto údajů bylo zahrnuto přinejmenším 156 zločinů spáchaných samotnými „uprchlíky.“

Zpráva o údajných „deseti útocích denně“ proti uprchlíkům vyšla od (vlastními slovy) marxistické političky a poslankyně za stranu Die Linke (Levice) Ully Jelpkeové, která ji zveřejnila na svém webu.

Strana Die Linke je přímým následnickým subjektem komunistické strany SED, až do roku 1990 vládnoucí východoněmecké strany. Jelpkeová je mluvčí strany pro domácí záležitosti.

Na svém webu Jelpkeová napsala, že v průběhu loňského roku došlo k „3500 ohlášeným útokům na uprchlíky a jejich ubytovací zázemí,“ což dokládala zprávou německého ministerstva vnitra, vypracované v odpovědi na její parlamentní otázku ohledně těchto „útoků.“

Přiložila i odkazy na dvojdílnou zprávu ministerstva, zde a zde.

Tato zpráva však ani v nejmenším nedokládá tvrzení Jelpkeové, právě naopak.

Continue Reading

The Occidental Quarterly: Co nasměrovalo vaši kariéru a váš zájem obecně k výzkumu empirických stránek osobnosti, IQ, rasovým odlišnostem a eugenice?

Richard Lynn: Prvním zásadním vlivem na mé myšlení byl jistě můj otec, genetik a eugenik. Během studia psychologie na Cambridgi jsem narazil na knížku Francise Galtona Dědičný genius (1869), v níž tvrdí, že klíčem k civilizaci je inteligence, že existují rasové rozdíly v inteligenci a že ve vyspělých civilizacích se průměrná inteligence snižuje, protože ti nadanější mají méně dětí. Přečetl jsem také knihy Cyrila Burta a Raye Cattella, které potvrzují trend méně početného potomstva u inteligentnějších lidí. Přišlo mi to jako nesmírně důležitý poznatek pro budoucnost naší civilizace.

TOQ: Kdo měl největší vliv při utváření vašich názorů a perspektiv coby psychologa? (Historická osobnost, kolega, mentor nebo akademik.)

 RL: Francis Galton v podstatě shrnul vše zásadní. Jediné co mu uniklo, byla vysoká inteligence Číňanů a Japonců.

TOQ: Jaké to bylo pracovat s Hansem Eysenckem?

RL: Velice inspirativní. Zastával teorie dědičnosti v době, kdy se prakticky celý obor přikláněl k vlivu prostředí. Jeho úsudek byl velice spolehlivý a vždy mi ochotně pomohl.

Continue Reading