Délský potápěč

Alexandr Solženicyn (11. prosince 1918, Kislovodsk – 3. srpna 2008, Moskva)

Autor: Miroslav Červenka

Letitou recenzi na Solženicynovu knihu Rossija v obvale z roku 1998, která o pouhý rok vyšla v českém překladu u nakladatelství Rybka Publishers a Práh, připomínáme coby další příspěvek k poznávání příčin nynější tragédie na Východě.

Kdo mě a mé názory blíže zná, ví, že nejsem zrovna vášnivým milovníkem Ruska, jež pro mne již od roku 1968 představovalo centrum všeho zla a mravního i ekonomického úpadku. Nikdy jsem rovněž neměl v lásce ruskou kulturu, a když jsem četl Jeden den Ivana Denisoviče i Souostroví Gulag, vnímal jsem je jako knihy ze vzdáleného ruského světa mající pouze okrajovou souvislost se situací u nás. To se však v žádném případě netýká autorovy poslední práce, jež se ke mně dostala až na několikeré doporučení mého dobrého známého, jemuž i touto cestou vřele děkuji, neboť kniha rozšířila a změnila můj dosavadní náhled a obzor.

Continue Reading

Stalin žije

Autor: Pavel Kamas

Aneb ruský „denacifikacní“ narativ

Válečná propaganda nabízí zajímavé perspektivy nejen při zpětném rozboru po skončení války samotné, ale ještě za jejího běhu. Jak známo, kremelská administrativa si za oficiální důvod pro svou „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině zvolila „denacifikaci“. Moc dobře věděla proč, a lépe zvolit nemohla. Jak směrem k vlastním lidem, tak ke světové veřejnosti.

Uchu ruského obyvatelstva, dodnes vychovávaného sovětsko-komunistickým dějepisem, nemůže nic lahodit lépe než „denacifikace“, upomínající běžného Rusa na takřka mýtické poslání boje za světové dobro z dob „velké vlastenecké války“, jak se sovětské účasti na Druhé světové válce v Rusku dodnes říká. Něčemu takovému by imaginární a dnes již otřepaný „boj proti terorismu“, jenž byl záminkou pro války v Čečensku, Gruzii a na Kavkaze, nemohl zdaleka konkurovat. Ruští propagandisté tak postulovali „nepřítele“, kterého „zná“ každý Rus už z obrázkových knížek ve školce, „ví“, že je to nejhorší zlo, a bojovat proti němu nemůže být nikdy špatně.

Pokud chtěl Kreml pro své „tažení na Západ“ získat sympatizanty i mimo Rusko, opět nemohl zvolit lépe: „Nacistický“ strašák je společným produktem obou (kapitalistických i komunistických) vítězů Druhé světové války, a proto účinkuje stejné dobře na obou „polokoulích“. Lhostejno, zda v nových postkomunistických či „starých“ západních zemích, také na Západě stačí často i velmi vzdělaným a inteligentním lidem zamávat před očima hákovým křížem, aby odložili ratio na noční stolek a spustil se v nich řetězec „antifašistických“ pavlovových reflexů. Kdo bojuje proti „fašismu“ a nacismu“ a dodá potřebné obrázky, má většinu „slušných lidí“ vždy na své straně.

Continue Reading

I kdybychom připustili, že ukrajinská prohra by skutečně otřásla americkým systémem tak, jak se nepovedlo válkám ve Vietnamu, Iráku či Afghánistánu, opravdu by to byla pro disidenty výhra?

Autor: Greg Johnson

Mike Maxwell z nakladatelství Imperium Press přišel na substackovém účtu Imperium Press s dobře promyšleným protiargumentem mých postojů k válce na Ukrajině. Bílí nacionalisté by podle něj měli podporovat ruský vpád na Ukrajinu, jelikož Ukrajince podporují Spojené státy i drtivá většina členských zemí NATO, porážka Ukrajinců tudíž znamená porážku i pro naše vlády, což usnadní činnosti disentu. Jak píše, „naším nejvyšším národním zájmem je dosti očividně ponížení a prohra naší domácí nepřátelské vládnoucí elity“. Jeho teze mě hned z několika důvodů nepřesvědčuje.

V prvé řadě – skutečně by ukrajinská porážka zasadila NATO a Spojeným států tvrdý úder? Amerika přežila ponižující neúspěch ve Vietnamu. Oklepala se i z nákladnějších a nedávnějších ostudných debaklů v Afghánistánu či Iráku. Nevidím proto důvod, proč by jí hypotetická porážka Ukrajiny Rusy měla zasadit nějakou zdrcující ránu. USA ani NATO dokonce s Ruskem neválčí, „jen“ pomáhají Ukrajině. Jestliže Amerika dokáže přežít přímou porážku ve válce s vlastní účastí, jistě by zvládla i prohru spojence, jako je Ukrajina.

Continue Reading

Francis Fukuyama (2005)

Autor: Richard Hanania

Z tupení Francise Fukuyamy se stala zábava mnoha, kdo se považují za chytřejší, než skutečně jsou.  V twitterové zkratce se stal chlapíkem, podle kterého už se nikdy nemělo stát nic nového – a pokaždé, když se něco nového stalo, byl usvědčen z trapného omylu. Menšina těch, kdo jeho knihu Konec dějin a poslední člověk četli a dokonce porozuměli, ovšem chápe, že jeho teze nehlásala definitivní konec vedení válek nebo páchání genocid, jako spíš etablování liberální demokracie coby uspořádání společnosti bez skutečných, seriózních alternativ. A tak jakkoliv ve „válce proti teroru“ umírali lidé a my ostatní si na letištích budeme nejspíš muset zouvat boty donekonečna, nikdy na stole neležela možnost, že by muslimský fundamentalismus buď vážně ohrozil nejvyspělejší země světa, nebo snad předložil alternativu k jejich modelu vládu kdekoliv jinde než v těch nejzaostalejších koutech světa

Vzestup Číny byl ovšem od začátku něčím úplně jiným. Zdálo se, že země se 1,4 miliardou obyvatel je na cestě k tomu, aby ekonomicky překonala USA, a to bez čehokoli, co by připomínalo demokratické instituce nebo svobodný tisk. Dosáhla toho a navíc se stala světovým lídrem v oblasti vědy a technologií a s extrémně nízkou mírou kriminality, užívání drog nebo podílu dětí narozených mimo manželství. Tálibán ani ISIS skutečně neinspirují ostatní národy k tomu, aby je následovaly. V posledních letech však mnozí chytří analytici vážně argumentují ve prospěch „čínského modelu“, který klade důraz na technokratické dovednosti a politickou meritokracii namísto hlasování a zapojení občanské společnosti. Ti, kteří berou vážně lidský kapitál (tedy např. rozdíly v inteligenci populací, pozn. DP), jako například Garett Jones, by mohli poukázat na to, že v Číně i dnes žijí nejchudší Číňané na světě, takže bychom tamější komunistické straně neměli přičítat tolik zásluh. Nicméně většina lidí lidský kapitál vážně nebere, a tak by se na čínský úspěch mohlo pohlížet jako na výsledek neobvykle moudrých politických rozhodnutí.

Continue Reading

Claudio Mutti a Alexandr Dugin

Rozhovor redakce Gazetta dell‚Emilia  s Claudiem Muttim, vedoucím časopisu geopolitických studií Eurasia, o válce na východě.

Gazetta: Zatímco my mluvíme, válka mezi Ukrajinou a Ruskou federací pokračuje. Můžete nám říci, co se na pozadí války ve východní Evropě opravdu děje?

Mutti: Spojené státy využívají Ukrajinu, aby mezi Rusko a zbytek Evropy vrazily klín. Což neříkám já, ale velice vlivný zdroj, jistě nepodezřelý z antiamerikanismu: George Friedman, předseda Strategic Forecasting Inc., známé jako Stratfor. Když Friedman mluvil k Chicagské radě pro světové záležitosti (Chicago Council of Global Affairs), řekl: „Prvořadý zájem Spojených států, pro nějž jsme vybojovali války století (první, druhou a studenou), tkví v zabránění propojení mezi Německem a Ruskem, poněvadž semknuté představují jedinou sílu schopnou nás ohrozit. Zásadní obavou Spojených států je, že se německý peněžní kapitál a technologie spojí s ruskými přírodními zdroji a pracovními silami. Je to jediné spojenectví, které Spojeným státům nahání strach, už jedno století se mu snažíme zamezit.“

Continue Reading

Robert Spieler, Alexandr Dugin a Robert Steuckers na identitární konferenci pořádané na zámku Coloma v Sint-Pieters-Leeuw, 2005.

Rozhovor s Robertem Steuckersem k zavraždění Darji Duginové a o myšlenkách jejího otce pro bretaňský identitární web Breizh-info.com

Breizh-info.com: Darja Duginová se stala obětí bombového útoku, který pravděpodobně mířil na jejího otce. Jaký zájem vede cizí tajné služby, aby se pokusili likvidovat myslitele? V čem mohou teorie Alexandra Dugina pro mocné v Kyjevě a ve Spojených státech, stejně jako pro globalistické elity, představovat problém? Které ideové linie Alexandra Dugina jsou ty hlavní?

Robert Steuckers: Myslím, že atentát mířil na otce i dceru s předpokladem, že cestují v tomtéž voze. Nicméně dosud provedené šetření se kloní k závěru, že hlavním cílem byla sama Darja, jelikož osoba podezřelá z odpálení výbušného zařízení měla pronajatý byt ve stejném domě, kde bydlela Alexandrova dcera. O důvodech a zájmech služeb, ukrajinských nebo západních, které by je k takto ohavnému činu motivovaly, bych si spekulovat nedovolil, jakkoli doba války stírá hranice běžného jednání. Darja Duginová byla velice aktivní: řídila digitální zpravodajskou agenturu nazvanou „Telegramm“, která nepřetržitě poskytovala informace o světovém dění. Ty se v ruském jazyce objevovaly na geopolitika.ru a na jejím vlastním účtu na Telegramu. Poté se zdálo, že dík dobré znalosti francouzštiny našla nové poslání v tom, že promlouvala k frankofonním Afričanům, kteří již ve svých zemích nehodlají snášet francouzskou aroganci a přejí si poručnictví Paříže nahradit spoluprací s Ruskem, jak ukazuje vzorový příklad Mali. Sám Dugin pro potřeby svých krajanů, kteří toho o afrických problémech zjevně moc nevědí, sepsal nástin afrických dějin. Ve snaze připomenout Africe nejskvělejší a nejzajímavější stránky její historie jsem tuto stručnou studii tradicionalistického myšlení z etnologického hlediska přeložil. Překlad si lze přečíst zde.

Continue Reading

Darja Duginová

Breizh-info.com: Můžete se našim čtenářům představit? Není pro vás někdy těžké nosit jméno Dugin, a být tak nutně připodobňována svému otci?

Darja Duginová: Vystudovala jsem historii filosofie na Filosofické fakultě Moskevské státní univerzity. Můj výzkum se zaměřil na politickou filosofii pozdního novoplatonismu, předmět nekonečného zájmu. Hlavní myšlenkovou linií politické filosofie pozdních novoplatoniků je rozvíjení schématu shody duše a státu a existence obdobného trojného uspořádání v obou. Jako má tři základy duše, tak jsou tři oblasti i ve státě (a platonici popisují indoevropský model, později dokonale teoreticky zpracovaný v díle Dumézilově) – tento model se projevuje ve starověku a středověku. Dnes se existenciální a psychické chápání politiky v mnoha ohledech vytrácí, jsme navyklí vnímat politiku jen jako techniku, ale platonismus mezi politickými a psychickými procesy odhaluje hlubokou souvislost. Tento komplexní pohled na politické procesy je dnes naléhavě nutné obnovit, tzn. zkoumat existenciální politiku.

Continue Reading

Pjotr Arkaďjevič Stolypin

Autor: Spencer J. Quinn

Vysoký muž  se nesl s  hrdostí, pohledný, sebevědomý ve svém dobře padnoucím lehkém bílém redingotu. Přestože působil málem královsky, car to nebyl – byť jako premiér k tomu neměl úplně daleko. Přesto měl kolem sebe Pjotr Stolypin jen nepočetnou osobní ochranku, když se 14. září 1911 vydal do kyjevské opery. Jeho vztahy s carem v poslední době trochu ochladly, neboť trval na tom, aby místní vlády v západních guberniích (tzv. zemstva) kontrolovali Rusové, nikoliv vlivní polští velkostatkáři. Odcizoval se také carevně, hlavně pro svůj chlad k jejímu velkému příteli Rasputinovi.

Přesto se díky svému nanejvýš úspěšnému působení v křesle ministerského předsedy cítil v bezpečí. V jeho milovaném Rusku se dařilo hospodářství i lidem a hrozba revoluce, která Romanovce dlouhá léta strašila, se zdála být zažehnána. I přízrak války jako by se rozptýlil, vždyť Stolypinovi se nedávno podařilo přemluvit cara, aby nenařizoval mobilizaci proti Rakousku-Uhersku kvůli banálnímu sporu na Balkáně. Zahraniční politika pro něj byla tak snadná – nikdy nedokázal pochopit, proč v ní ostatní tolik tápou. Jak nám říká Alexandr Solženicyn ve svém Srpnu 1914:

Byl na vrcholu svých sil i moci a jeho mladistvý elán prostupoval celou vládou. Nic neskrýval, stál celému Rusku na očích a nenechával za sebou žádná temná místečka, odkud by mohly vzklíčit pomluvy. Dostával tak svému příjmení (столб, stolp – sloup), skutečný pilíř ruského státu. Dokázal se stát středem ruského života jako žádný car před ním.

Continue Reading

Alexandr Dugin

Budoucnost určí silné a svrchované civilizační pospolitosti

Lorenzo Maria Pacini přináší rozhovor s Alexandrem Duginem o tom, jaký svět nás čeká po ukončení „zvláštní vojenské operace“ na Ukrajině v důsledku následných geopolitických změn.

Alexandře Geljeviči, současný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou mění globální geopolitické uspořádání multipolárním způsobem. Jaká bude podle vás mezinárodní architektura – řekněme za pět let – až boje skončí? Co přesně se změní, jaké mocenské poměry na světové šachovnici vzniknou a/nebo se nakonfigurují?

Nejprve se vytvoří systém tří pólů. Každý z nich bude mít svou vlastní oblast odpovědnosti, svou vlastní rezervní měnu, svůj vlastní soubor kulturních hodnot a svou vlastní nezávislou strategii.

Nevznikne jedno normativní lidstvo (jako projekce liberálního Západu a jeho norem a pravidel), ale tři. Nikoli jeden liberální řád založený na západních pravidlech, ale tři různé civilizační řády – s různými ideologiemi. To bude zdrcující rána globalizaci.
Continue Reading

Petr I. Veliký

Kapitolu z Posvátných monster Eduarda Limonova publikujeme coby příspěvek k výkladům počátků evropeizace, resp. modernizace Ruska…

Vysokánský chlap s úzkými rameny a širokým pasem, jehož tvář zdobí důstojný knír. Malinká hlavička (v tom má můj kamarád Šemjakin úplnou pravdu), tělo hromotluka a mysl ambiciózní až šíleně. Z jeho doby se dochovalo množství dokumentů, takže je možné posoudit, jaký byl doopravdy.

Pro zahraniční diplomaty v Moskvě to byl svérázný syn pluku. Budoucí car se pohyboval mezi cizinci celé dětství. A dobře dělal. Ruský život té doby byl jako stojatá voda v rybníku, hnijící, odporný a zaostalý, úplně jako dnes. A to i život bojarů. Tak to ostatně bývalo odjakživa, že ryba hnije od hlavy, od bojarů, kteří teprve před dvěma sty lety přestali být feudálními bandity, kontrolujícími v čele ozbrojených družin svá hájemství, a najednou seděli a potili se v kožiších ve státní službě: stali se z nich úředníci. Pomlouvali, hádali se, tloustli a kradli. Petr už jako malý kluk utrpěl šok (ve třídě charkovské základní školy č. 8 nám o tom vyprávěla naše vytáhlá zrzavá učitelka, které jsme přezdívali „koště“), když na vlastní oči viděl, jak střelci, poštvaní bojary, zabili jeho příbuzné, přímo v Kremlu, na carském schodišti a v carských komnatách, takže měl střelcům a bojarům co oplácet. Střelce později přikázal oběsit na zdech Kremlu a Novoděvičího kláštera přímo před oknem komnaty své sestry, carevny Sofie. A bojary ponižoval celý život.

Continue Reading

Let’s Go Brandon!

Poznámka Délského potápěče: Než se začtete do sžíravé kritiky člověka, co v současnosti vystupuje jako prezident Spojených států, doporučujeme vám přečíst výtah ze studie „Jak destabilizovat Rusko a přetížit jeho síly,“ kterou publikoval jeden z nejrespektovanějších think-tanků v USA, RAND Institute, v roce 2019 a zkonfrontovat závěry studie s událostmi za posledních min. 12 měsíců.

Autor: The Saker

Prezident „Biden“ 1] (tj. „kolektivní“ Biden, nikoli skutečný Brandon 2]) napsal pro New York Times zajímavý článek s názvem „Prezident Biden: Co Amerika bude a nebude dělat na Ukrajině“. 3] Celý článek je přístupný po zaplacení a opravdu nestojí za to ho zveřejňovat v plném znění. Chci se jen vyjádřit k několika „Bidenovým“ tezím.

Za prvé, budu ignorovat odporný zvyk nazývat USA „Amerikou“, když samotná Kanada a Brazílie jsou téměř tak velké jako Spojené státy. Kromě toho má USA pouze 9 833 520 km², zatímco celková plocha Ameriky je 42 549 000 km². Konečně, v Americe je 35 zemí, ale budiž, pokud slovo „Murica“ evokuje představy Kapitána Ameriky a mávání (v Číně vyrobenými) vlajkami – pak dobře. Podívejme se na několik klíčových vět:

Continue Reading

Autor: Jan Procházka

Každou velkou společenskou událost, kterou válka bezpochyby je, lze nahlížet jako propletenec příčin a důsledků, jako jev mnohovrstevnatý, který těžko zredukovat na jednu vypointovanou vyprávěnku ve stylu Perníkové chaloupky. Parafrázujme v této souvislosti Hannah Arendtovou: „Legendy jsou určené pro elity, ideologie pro lid a masmédia pro lůzu“. Přesto určitá zkondenzovaná obecná poučení o válce na Ukrajině formulovat lze, přičemž na věci, které jsou zatížené hysterií, je dobré se podívat racionálně. A tedy první teze:

Válka na Ukrajině je návratem klasické geopolitiky

Válka na Ukrajině je návratem geografického determinismu a klasické geopolitiky. Geografie drtivě válcuje ideologii. Geografie vysvětluje skoro vše, ideologie nevysvětluje téměř nic.

Na ukrajinský konflikt nelze nahlížet očima ideologie jako na konflikt „ukronacistů“ či „banderovců“ s ruskými „internacionalisty“. Právě tak jej nelze redukovat na konflikt etnický (ruskojazyčné a ukrajinsky hovořící obyvatelstvo), náboženský (konflikt ukrajinské a ruské církve), ani na konflikt „Rusáků“ a „komoušů“ proti liberálnímu Západu, založeném na „evropských hodnotách“, tím méně za jakýsi „vpád nových Mongolů“ do střední Evropy.

Ten hoch ty nácky ale kosí…

Každé z těchto hledisek selhává:

V čele Ukrajiny stojí prezident židovského původu, židovští oligarchové financují bataliony složené z ukrajinských nacionalistů a neonacistů. Nacionalističtí militanti z praporu Azov jsou po všech těch akcích Power najednou opěvováni v českém tisku jako hrdinové, insignie divize SS Galizien na uniformách bagatelizovány, masakry Poláků a volyňských Čechů banderovci v Haliči jsou zapomenuty, brutální pogromy prováděné ukrajinskými militanty za II. světové války jsou jen jakýmsi trapným nedopatřením. Vzpomínám na Zemanův inaugurační projev z r. 2013, kde jsme se dozvěděli, že největším nebezpečím v České republice jsou „kmotři“ a „neonacisté“. Jako třeba Kolomojský a Pravý sektor?

Continue Reading

Putinovo Rusko je stejně jako Amerika multikulturní, mnohorasové impérium, ovládané vykořeněnou, sociopatickou a výrazně etnicky cizí elitou, která využívá multikulturní propagandy i rasové „výměny“ jako nástrojů k oslabování vlivu bělošské většiny.

Autor: Greg Johnson

Ve své argumentaci v debatě s E. M. Jonesem o válce na Ukrajině jsem tvrdil, že nacionalisté na Západě – a vlastně na celém světě – by měli podporovat Ukrajinu proti ruskému agresorovi. Podle Jonese bychom Ukrajinu podporovat neměli.

Jones začal dějinami Židů a jejich činnosti na Ukrajině, zřejmě v přesvědčení, že jakmile se někde objeví Židé, nemůže na tom být ani zbla dobrého. Následně se snažil ukázat, že se ve skutečnosti nejedná o válku Ruska s Ukrajinou, ale Ruska s Amerikou. Jeho argumentace nebyla příliš podložena fakty, takže se této lince budu věnovat jen letmo a soustředím se na důležitější aspekty celé věci.

Nečiní mi sebemenší potíže uznat nadměrné židovské zastoupení ve vlivných pozicích na Ukrajině i na Západě, totéž ovšem platí také o Rusku. Jelikož tedy na obou stranách konfliktu najdete Židy, ať už se postavíte na libovolnou stranu, ocitnete se tam po boku nějakých Židů. Válku tak nelze chápat jako konflikt Židů s Nežidy. Těžko vysvětlit, čím se obě strany odlišují poukazem na to, co mají společné. Jádrem této války je jiný, hlubší střet Ruska s Ukrajinou, který rozdělil také židovské společenství.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora: Těmito slovy jsem otevíral debatu (která je ovšem alespoň prozatím skryta za „paywallem“ – pozn. DP) na téma „Západní nacionalisté by měli v současné válce podporovat Ukrajinu proti Rusku“. Hájil jsem tuto pozici, dr. E. M. Jones opačnou. Rád bych poděkoval Fróði Midjordovi a jeho Guide to Kulchur, organizátorům této debaty.

Západní nacionalisté by měli v současné válce podporovat Ukrajinu proti Rusku. Měli bychom rozlišovat dvě základní podoby této podpory: morální a materiální.

Argument pro morální podporu je vcelku prostý.

Coby nacionalista podporuji světový řád suverénních národních států. Suverénní státy se nemusejí zodpovídat ostatním zemím, což je ostatně definice suverenity. V ideálním případě se zodpovídají výhradně svému vlastnímu lidu. Suverénní země mají právo neshodovat se svými sousedy. Suverénní země mají právo volit si své přátele i nepřátele. Rusko by vojenskou agresí rádo upřelo Ukrajině právo přiklonit se k Evropě a Americe. To pro nacionalisty představuje překročení morální hranice. Z pohledu obyčejného nacionalismu se Ukrajina coby suverénní země chovala zcela v právu a Rusko tato práva porušuje. Proto by nacionalisté ze všech zemí světa měli v této válce podpořit Ukrajinu, nikoliv Rusko.

Continue Reading

Když si nasadím brýle a podívám se na sebe očima zbytku světa, vidím monstrum, loutkovodiče, Zelenského pána, který spřádá apokalyptické plány. Můžu to začít měnit ve skutečnost. – Ihor Kolomojskyj, New York Times, listopad 2019.

Autor: Andrew Joyce

V roce 2015 byla v Japonsku provedena fascinující studie, která zjistila, že krysy nejenže v souladu s okřídleným rčením „opouští potápějící se loď“, ale také se chovají velmi altruisticky vůči uvězněným krysám, aby jim pomohly uniknout. Pomáhají si navzájem a prchají jako skupina. Na tuto studii jsem si vzpomněl, když jsem si přečetl článek, který 14. února zveřejnil deník Moscow Times a který popisoval hromadný nedělní odlet „nejméně 20 charterových letů (…) z Kyjeva, což je více než kdykoli jindy za posledních šest let letových záznamů“. Soukromá letadla přepravovala většinu ukrajinských oligarchů, kteří byli zjevně zasvěceni do konkrétních náznaků blížící se války v době, kdy se o plnohodnotné ruské invazi hovořilo, ale zdaleka nebyla jistotou. Jedinou výjimkou se zdá být Petro Porošenko, který se objevil v ulicích hlavního města s puškou v ruce. Od jejich odchodu se prchající oligarchové z mediálních diskusí o dění na Ukrajině vytratili, což je tím podivnější, že ze samotného významu slova oligarchie vyplývá, že tito miliardáři donedávna měli mimořádný vliv na politické směřování své země. Léta spekulací o politickém vlivu a záměrech těchto oligarchů nyní náhle nahradily zjednodušené, protichůdné a s nonsensem hraničící narativy: ten o nevinné demokratické Ukrajině bojující proti ruskému imperialismu/kvazifašismu a druhá o ruské „zvláštní vojenské operaci“ s cílem „denacifikace“ Ukrajiny. V následující eseji nechci kritizovat či vyvracet ani jednu z těchto očividně pomýlených perspektiv, jako spíš obrátit část pozornosti zpět k oligarchům, konkrétně dvojici židovských oligarchů: Ihoru Kolomojskému a Viktoru Pinčukovi.

Continue Reading

Autor: Morris van de Camp

Přinášíme rozhovor s ukrajinskou přispěvatelkou Counter-Currents Olenou Semenyakou. Olena se v současnosti nachází v Kyjevě na Ukrajině. Včera (6. března 2022) si udělala čas a poskytla mi rozhovor prostřednictvím e-mailu. Kromě opravy překlepů a drobných gramatických nedostatků není tento rozhovor editovaný.

Jak to v Kyjevě teď vypadá? S jídlem, vodou, elektřinou atd.?

Využívám příležitost poskytnout vám krátký rozhovor v době, kdy dochází k dočasnému zpomalení vojenských akcí na Ukrajině. Před několika dny Rusové zasáhli plynovod, což postihlo část města, ale škody již byly odstraněny. Jejich cílem byla budova Ministerstva obrany Ukrajiny. KyivKhlib nadále peče chléb pro město, ačkoli fronty jsou obrovské a základních produktů, jako je například mléko, je nedostatek. Humanitární pomoc dodává potřebným potraviny a zdravotnické potřeby. Metro je využíváno 24 hodin denně jako kryt. Jeden vlak, zhruba každou hodinu, objíždí město jako dopravní prostředek. Celkově jsou však občané vyzýváni, aby své čtvrti opouštěli pouze v případě nutnosti.

V Kyjevě platí zákaz vycházení, obvykle od 20:00 do 8:00. Na každém rohu města jsou kontrolní stanoviště a mosty jsou pro osobní auta uzavřeny. Cílem je bojovat proti ruským sabotážním skupinám, které se snaží proniknout do města a také odhalovat a blokovat tajné sabotéry. Před měsícem pronikli ruští agenti do všech měst a pronajatých bytů a nyní zanechávají na budovách, stromech a silnicích značky, které ve tmě svítí, aby naváděly ruské rakety a také aby verbovaly kolaboranty. Sabotéry a ty, kteří jsou přistiženi při podezřelém fotografování pozic ukrajinské armády, zatýkají jednotky územní obrany. Jednotek je nyní tolik, že pro dobrovolníky není dostatek zbraní.

Continue Reading

Putlere! – Banderovče!

Autor: Jim Goad

Jako by utrpení posledních dvou let nestačilo, jako bychom neměli dost mentální i sociální destabilizace, temné a sadistické síly, které tahají za nitky vesmíru, se rozhodly přihodit na naše hřbety novou světovou válku. No, paráda! Nejsem si jistý, jestli nám zbývá dostatek kolektivního rozumu, abychom se s takovouto ránou dokázali vypořádat. Ale jak špatné to může být? Rýsuje se z toho ta nejhorší světová válka vůbec?

Abychom předešli nedorozumění: ze svých středoškolských studií i důsledné indoktrinace popkulturou jsem nabyl dojmu, že zatím poslední světová válka, ta která skončila před skoro 80 lety, znamenala pro nacisty rozhodnou porážku. Jedním z nejsilnějších důsledků prohrané války bývá krom jiného i nerozdělitelné propojení ideje vaší samotné existence s představou nenapravitelného zla. Nikoliv náhodou darebáci nakonec vždycky válku prohrají a jen blázen nebo lhář by nepřiznal, že poválečná léta byla pro nacisty jedna velká PR katastrofa.

Ale možná mají nakonec antifašisté přece jen kus pravdy, protože nacisté si podle všeho zachovali tolik síly, že se hlavní účastníci tohoto potenciálního nového globálního vzplanutí navzájem obviňují z nacismu, takže pokud skutečně doklopýtáme až ke světové válce, budou nacisté bojovat proti nacistům, aby jednou a provždy zbavili svět nacistů, což velmi návodně naznačuje jisté velmi nedořešené otázky a odpovědi 2. světové války.

Continue Reading

Jakov Sverdlov, významný židovský bolševický komisař v raných letech režimu – dokonce coby předseda Ústředního výkonného výboru de iure hlava státu – se prý vydatně zasloužil o popularitu nejen kožených bund, ale dokonce i kalhot. Tady ho máte po Leninově levici (na obrázku vpravo):

Autor: Karl Nemmersdorf

Ve své eseji „Ted Gold a Židé ze skupiny Weatherman“ (na webu TOO vyšla v září 2017) jsem při nástinu možné podoby ovládnutí Spojených států radikální skupinou Weatherman napsal: „(Byl by to) signál k návratu tajné policie, složené z Židů v kožených bundách a s nosy od koksu, kteří by podnikali zátahy na góje a následně je v zatuchlých kobkách znásilňovali, mučili a vraždili. Jednou už se to stalo se, vyhledejte si to.“ Tento pravda dosti drásavý historický odkaz jednoho z čtenářů, který se podepsal jako „Jim“, uvedl do jistých rozpaků. Napsal, ať už ironicky nebo vážně (ovšem zábavně): „Kde bych ty informace o Židech, kteří s nosy plnými kokainu znásilňovali hlava nehlava, mohl najít?“ S jistým zpožděním jsem se  rozhodl blíže podívat na nově dostupné důkazy pro jednotlivé části mého výroku: kožené kabáty, kokain, mučení, znásilňování a vraždění v „zatuchlých kobkách“. A pochopitelně i židovské čekisty.

Čeka

Když se bolševici počátkem listopadu 1917 chopili moci, která se řečeno s klasikem „válela v ulicích“, nijak se netajili svým záměrem vládnout za pomoci teroru a síly. Během několika málo týdnů tak vznikla úderná pěst permanentní revoluce, „Vsěrossijskaja čerezvyčajnaja komissija po borbě s kontrarevoljucijej i sabotažem pri Sovětě narodnych komissarov RSFSR, česky Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR, zkráceně Ve-Čeka nebo Čeka. Lenin do jejího čela postavil polského rudého fanatika Felixe Dzeržinského, který se obklopil houfy Lotyšů, Židů a ruských odpadlíků, s jejichž pomocí se jal týrat ruský národ. Z Čeky se v podstatě okamžitě stali pachatelé jedněch z nejhorších orgií masového vraždění v lidských dějinách a muži židovského původu, kteří si podobně jako další židovští levičáci zachovali svou židovskou identitu, v ní zanechali nepominutelnou stopu.

Continue Reading

Anatolij Solonicyn jako Spisovatel ve Stalkerovi

Autor: Mark Gullick

Všichni studenti moskevské konzervatoře z Šostakovičovova ročníku byli zastřeleni. Do posledního, na Stalinův rozkaz. A když se ptali… čím tomuto osudu unikl, Stalin řekl: „Šostakovič um psát hudbu k filmům. Tu potřebujeme, protože potřebujeme film. Filmem totiž můžeme působit přímo na myšlení mas!“ — Jonathan Bowden, “Hans-Jürgen Syberberg: Leni Riefenstahl’s Heir”

Sovětské úřady mi plivly na duši. – Andrej Tarkovskij

Sovětský svaz byl lidstvu strašlivým prokletím, a jak tomu u takovýchto prokletí zpravidla bývá, mohou se s námi táhnout. Fanatická komunistická ideologie SSSR drtila ducha obyvatel země a desítky milionů z nich nakonec zavraždila. Co se jejího působení na kulturu týče, sotva nalezneme lepší a názornější příklad nihilismu než sovětské nakládání s umělci. Přesto tento neúspěšný lidský experiment vydal velké kulturní počiny, ovšem pravda spíš navzdory než díky sovětským úřadům. S tím jak se Británie i Amerika stále těsněji přibližují ovzduší všudypřítomné a vševidoucí cenzury, stále podobnější Sovětskému svazu, tak může být dosti poučné podívat se na jedno z těch děl a příběh jeho vzniku.

Continue Reading

Autor: Pepe Escobar

První tisková konference Tálibánu po nedávném ikonickém„saigonském“ okamžiku geopolitického otřesu v Kábulu, vedená mluvčím hnutí Zabihulláhem Mudžádhidem, byla sama o sobě přelomová.

Kontrast s rozháranými tiskovkami na vyslanectví Tálibánu v pákistánském Islámábádu po 11. září 2001, ještě než dopadly první americké bomby, by snad ani nemohl být výraznější – máme tu co do činění s úplně novou politickou entitou.

Některé věci se však nemění. Anglické překlady jsou stále otřesné. Tady najdete dobré shrnutí prohlášení Tálibánu, zde velice podrobný souhrn v ruštině.

Continue Reading