Délský potápěč

Alexandr Solženicyn (11. prosince 1918, Kislovodsk – 3. srpna 2008, Moskva)

Autor: F. Roger Devlin

Celým smyslem revoluce bylo učinit samotnou existenci člověka jako on něčím nemožným. Z tvárné hlíny lidské přirozenosti chtěli noví vládci uplácat nové stvoření, které by hladce zapadlo do beztřídní společnosti budoucnosti. Takový byl důvod cenzury, propagandy vydávající se za vzdělávání, vynucené konformity, zákazu cestování i vězeňských táborů. Na svých líbánkách prý četl Kapitál, ale osm let nucených prací, které mladému kapitánovi Rudé armády dali za pár nepozorných poznámek o Stalinovi, jakoby jeho vidění světa očistilo od všech ideologických překroucení i malicherných a osobních nízkých ohledů. Později se nechal slyšet, že už necítil svůj život jako něco jen a pouze svého – jako by dostal za úkol říci pravdu za miliony těch, kteří byli umlčeni ve jménu lži.

Continue Reading

A takhle nějak se to stalo…

Autor: Chris Roberts

A proč by na nich nemělo záležet ani vám.

Idealistům se to asi nebude líbit, ale politika je něco za něco. Podporuji politiky, kteří podle mého soudu udělají něco pro mě a lidi, na kterých mi záleží. Proto by mi sotva mohlo záležet míň na nekonečné sérii nařčení a spekulací ohledně toho, co jistí Rusové možná udělali či neudělali, aby napomohli Donaldu Trumpovi ke zvolení. Ať už totiž zní odpověď jakkoliv, je mi to jedno. Přesvědčivě tento konkrétní projev liberálního šílenství popsal J. M. Bernays v časopise The Baffler:

Empirická otázka – zda se to stalo či ne – momentálně ustupuje hlouběji zakořeněné psychologické potřebě mediálních komentátorů, expertů a profesionálně manažerské vrstvy zachovat si vědomí vlastního já, zatímco dochází k aktivní dekonstrukci objektivních historických podmínek, v nichž se jim tolik dařilo. U liberálů tak libidózní ponoření se do dramatu dosud neodkrytého Trumpova ruského skandálu potlačuje veškeré myšlenky na to, že neoliberální uspořádání, jež se pokoušejí obnovit, už je vlastně mrtvé, a že Trump sám je jedinečně bizarním americkým projevem celosvětového trendu: nakažlivé prohlubující se nacionalistické reakce proti finančně integrované globální ekonomice, založené na relativně volném pohybu zboží i lidí. Jeho vzestup je umíráčkem celé epochy i mnoha základních postulátů o hospodářském i politickém životě, jež formovaly pohled současných liberálů na svět.

Continue Reading

Autor: Mark Hackard

Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.  Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Marek 8,34-35

V den svých devatenáctých narozenin, 23. května 1996 visel vojín Jevgenij Rodionov za ruce v tmavé a špinavé kobce poblíž vesnice Bamut. Když mladík předcházejícího roku vstupoval do ruské armády, jen stěží si mohl představit takto temný osud. Rodák z moskevské oblasti narukoval k pohraničním silám vyslaným hlídat na severním Kavkaze malou základnu nedaleko hranice se vzpurným Čečenskem. Když 13. února s třemi druhy stáli na kontrolním stanovišti na zapadlé pašerácké cestě, jako by se stali ztělesněním zanedbanosti armády v Jelcinově Rusku: nedostali pušky a dokonce ani rádio. A tak během několika málo hodin tyto sotva dospělé brance, nezralé mladíčky daleko od do domova, zajal tucet dobře vyzbrojených čečenských bojovníků jedoucích po cestě v ukradené sanitce. Přestože nedaleko se nacházející důstojníci slyšeli volání o pomoc, odepsali své vojáky jako obyčejné dezertéry.
Continue Reading

Jeden z hlavních autorů Národního manifestu, ukrajinský „nacionalista“ Oleg Ťahnybok a Victoria „Fuck the EU!“ Nuland.

Zástupci nejvýznamnějších ukrajinských „nacionalistických“ skupin podepsali takzvaný Národní manifest 1] – spolehlivý plán na likvidaci zbytků ukrajinské státnosti, jíž se po Majdanu jen tak tak a s vynaložením všech sil daří držet hlavu nad hladinou.

Oleg Ťahnybok ze strany Svoboda si toto gesto nemůže dost vynachválit. Národní manifest, který podepsal společně s Andrijem Bileckým (Národní korpus /politické křídlo praporu Azov, pozn. DP/), Andrejem Tarasenkem (Pravý sektor), Stěpanem Bracjunem (Kongres ukrajinských nacionalistů), Bogdanem Červakem (Organizace ukrajinských nacionalistů) a Sergejem Mazurem (organizace C14 /známá pod názvem Sič/Січ), podle něj představuje „osudový okamžik.“

Manifest sám je směsicí 20 bodů shrnujících společné cíle ukrajinských „nacionalistů.“ Ve skutečnosti jde však o program směřující k naprosté likvidaci zbytků ukrajinské státnosti, kde se volně mísí nesmysly, megalomanie a bezbřehá nevědomost ohledně politických i hospodářských skutečností.

Continue Reading

Autor: Croix

V únoru tohoto roku došlo k podpisu Memoranda mezi ruským podnikem Rosněfť a National Oil Production, což  je libyjská národní ropná společnost. Tento dokument je všeobecnou dohodou o navázání vzájemné spolupráce v oblasti průzkumu ložisek a těžby ropy (současná úroveň těžby libyjské ropy činí 0,6 milionu barelů denně, přičemž v roce 2011 před svržením režimu Muammara Kaddáfího to bylo 1,6 miliónu). Vstup Ruska do boje o těžební práva na libyjský plyn a ropu, do kterého už jsou zapojeni všichni nejznámější giganti oboru z kontinentální Evropy, Velké Británie a Spojených států amerických, vzbudil velice nelibou reakci Západu. Britský ministr obrany Fallon se ostře ohradil vůči vstupu ruské společnosti do soutěže o libyjské ropné a plynové zdroje, když tento krok označil za ruské „testování reakce NATO.“

Continue Reading

Alexej Uljukajev, už se dosmál…

Autor: The Saker

Zatímco celý svět se zatajeným dechem sledoval výsledky amerických prezidentských voleb, pustil se Vladimir Putin do něčeho pozoruhodného – nechal na základě obvinění z vydírání a korupce zatknout Alexeje Uljukajeva, ministra hospodářství v Medvěděvově vládě. Od léta tajnou službou odposlouchávaný Uljukajev byl zatčen v nočních hodinách i s dvěma miliony amerických dolarů. Druhý den ráno ho Putin oficiálně zbavil funkce.

Podle ruských vyšetřovacích orgánů vymáhal Uljukajev dvoumilionový úplatek za posudek, díky němuž získal Rosněft (ruský státem řízený ropný gigant) poloviční podíl v Bašněftu (další obří ropná společnost). Uljukajev se podle všeho pokoušel vyhrožovat Igoru Sečinovi, prezidentovi Rosněftu a člověku s blízkými vazbami na Vladimira Putina i ruské bezpečnostní a zpravodajské služby.

Continue Reading

Слава Україні! Героям слава!

Autor: Vladislav Malcev

K čemu je ruské ultrapravici islám?

Osmnáctého února [2016] vrchní soud potvrdil rozsudek vynesený vůdci Bojové organizace ruských nacionalistů (Боевая организация русских националистов, BORN) Iljovi Gorjačevovi (Илья Горячев). Zdálo by se tedy, že za případem BORN byla udělána tečka. Mnozí z účastníků nicméně zůstali ve stínu, stejně jako činnost některých kompliců Gorjačeva, o nic méně významných představitelů ruské ultrapravice. Tito lidé založili v Rusku skutečná neonacistická hnutí, přičemž společně s jejich náboženstvím převzali zkušenosti a principy radikálních islamistů. Lenta.ru se pokusila vyjasnit, čím radikální islám ruské ultrapravičáky tak přitahuje, a zda se máme obávat pravověrných nacistů.

Árijský islám

Minulý rok na podzim média aktivně probírala příběh Daniila Ljaščuka (Даниил Ляшук), běloruského neonacisty, který nějakou dobu žil v Petrohradu. Po odjezdu na Ukrajinu konvertoval k islámu, přijal jméno Danijal al-Takbír (známý také pod přezdívkou Mudžáhid, pozn. DP) a vstoupil do řad svou krutostí a vysloveně zločineckými aktivitami nechvalně proslulého policejního praporu Tornado. Ani poté, co se stal muslimem, se Ljaščuk nevzdal nacismu (založil na [VK] skupinu o muslimských divizích SS) a rasismu. Nyní se ale opíral o poněkud méně autoritativní zdroje, například Šamila Basajeva, podle něhož Rusové skutečně pocházejí z opic, jak pravil jejich Darwin, ale muslimové jsou potomky prvních lidí, které stvořil Bůh.

Continue Reading

Zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA se v EU nesetkalo s přílišným nadšením.

Autor: Igor Pšeničnikov

Evropa ustrnula. Evropské elity, které ještě nedávno šly vstříc „světlým zítřkům“ ve stopách Spojených států amerických, jasně cítí, že dnes nad Evropou jako Damoklův meč visí otázka: Co bude s Evropskou unií?

Ve vystoupeních Donalda Trumpa během volební kampaně a v jeho prohlášeních po inauguraci je EU jako celek zmiňována s urážlivou vzácností.  Jednotlivé členské země – to prosím ano. Ale EU jako struktura, jak to vypadá, vůbec není zahrnuta do agendy nového prezidenta, nebo tam má jen velmi nevýznamné místo.

Vztahy USA a EU se do poslední chvíle jevily jako nedílné spojení dvou hlavních hráčů západního světa, jako jeho vojenský a finančně – ekonomický základ. Ale nový americký prezident dal najevo, že Evropská unie ho nezajímá.

Deník Politico například píše: „NATO a EU byli 60 let jádrem transatlantických bezpečnostních a obchodních vazeb. Soudě podle rozhovorů, které Trump dává, už to tak není.“

Continue Reading

„Pokud budou země NATO pokračovat v politickém nátlaku na Rusko a neustoupí, bude režim dříve či později nucen začít s alespoň částečnou liberalizací.“ (tak pravil „ruský nacionalista“) Dmitrij Savin

Autorka: Dace Kalniņa

Dimitrij Savin je ruský nacionalista, kvůli své proukrajinské činnosti momentálně žije v exilu. Formální důvody jeho pronásledování mohou část západních nacionalistů překvapit – záminkou jeho trestního stíhání bylo jeho aktivní vystupování proti masové imigraci (tzv. podněcování národnostní nenávisti).

Nejdřív mi prozraď, proč jsi vlastně opustil Rusko?

Jako zásadový odpůrce neobolševického Putinova režimu jsem už od prvních dní krymské krize vystupoval jednoznačně proti anexi Krymu i válce vyprovokované na jihovýchodní Ukrajině, protože jsem je považoval za zločin proti ruskému i ukrajinskému národu, a na tomto postoji nemám důvod cokoliv měnit.

Continue Reading

Rusko, narozdíl od USA, zaujalo jednoznačnou pozici

Autor: Croix

Jako titulek tohoto článku se hodí použít hokejovou terminologii, protože ruská pozice v globální hře tomu dosud odpovídá. Až do tohoto roku, roku 2017, Rusko hrálo v podmínkách permanentního oslabení proti soupeři s plně obsazeným družstvem na ledě. Vedle toho je třeba mít na paměti ještě pátou kolonu v ruské „sborné,“ která dosud pracuje na soupeře proti vlastnímu týmu. Je možné přirovnání také k další hře, která velmi odpovídá ruské povaze a to k šachům, ve kterých byl ruský tým v čele s Vladimírem Putinem nucen zahajovat každou novou partii za podmínek chybějících některých figur.

To vysvětluje způsob vedení ruské hry, který byl pro mnohé příznivce i nepřátele Ruska jen těžko pochopitelný. Nicméně v rámci možností byla hra sehrána nejlepším možným způsobem. V situaci, kdy ruské vojensko-politické síly a ekonomické podmínky nedovolovaly ideální nasazení prostředků na rázné řešení každého problému, zatímco protivník v čele s USA disponoval mnohem větším množstvím zdrojů. Výchozí pozicí pro Washington i Moskvu jsou totiž 90. léta minulého století, tedy v prvním případě vítězství a (zdánlivě) definitivní triumf, ve druhém rozklad a zánik Sovětského svazu, handicap z těžkého rozvratu 90. let zbylého Ruska, z nějž se dosud plně nevzpamatovalo, natož aby se přiblížilo alespoň vzdálené ztracené síle Moskvy z dob SSSR. Ponechme na tomto místě stranou příčiny, které k tomu vedly, byly ostatně již opakovaně rozebírány autory všech táborů, byť s různou měrou přiblížení se k realitě.

Continue Reading

Autor: Ruslan Ostaško

Také jste si všimli, že se západní média z ničeho nic přestala zajímat o trpící civilisty v Allepu? Jako by někdo stisknul tlačítko a všechny slzy jako na povel okamžitě oschly a falešné twitterové účty falešných sedmiletých dívenek údajně trpících pod Putinovými bombami se odmlčely. Nikoho to nezajímá. Nevidíme už ani žádné evropské protesty na podporu moderních syrských demokratů, kteří zajatcům řežou hlavy jen občas. Skoro se zdá, že pro západní média přestala syrská krize v podstatě existovat a její hrdinové se museli z titulních stran evropských listů přesunout až někam na konec přílohy.

Co se vlastně stalo? Proč západní diplomaté i politici náhle o syrském problému zmlkli a přestali nás oblažovat prohlášeními o odpudivém chování Ruska v Sýrii? Co se změnilo? Asad koneckonců stále vládne a ruská letadla shazují bomby na teroristy.

Řeknu vám, co se změnilo.

Continue Reading

Željko „Arkan“ Ražnatović a Eduard Limonov

Přední italský deník Il Corriere Della Serra otiskl ve své nedělní příloze La Lettura velký rozhovor s Limonovem.

„Během roku prošla ruská společnost radikální proměnou. Přes dvacet let jsme jako národ i země žili v ponížení. Museli jsme přijímat jednu porážku za druhou. Ruskem vytvořený stát, Sovětský svaz, spáchal sebevraždu – u níž mu asistovali chamtiví cizinci. Třiadvacet let jsme setrvávali v kolektivní depresi. Velké národy neustále vyžadují vítězství, i když ne nutně vojenská, každopádně by se měly považovat za vítěze. Připojení Krymu k Rusku vnímají Rusové jako dlouho vzývané vítězství. Konečně! Skoro by se to dalo přirovnat ke španělské rekonquistě.“ – Eduard Limonov

Během svého života všude byl a všechno vyzkoušel. Edouard Venjaminovič Savenko alias Eduard Limonov. Rváč z ghetta, možná agent KGB, žebrák, vagabund, komorník progresivního amerického magnáta, trendy básník a spisovatel pařížských salónů, neodolatelný svůdník, během rozpadu Jugoslávie odstřelovač u Arkanových tygrů, politik, zakladatel Národně bolševické strany, po jejímž zániku se podílel na vzniku strany Jiné Rusko.

Limonov, trpký jako ovoce, které si zvolil jako svůj pseudonym, je však především antihrdinou, estétem a outsiderem, který si vědomě zásadně volí stranu, na níž byste neměli stát – aniž by se však kdy kvůli tomu stal poraženým.

Continue Reading

Autor: Ruslan Ostaško

Protože z Washingtonu přicházejí neustále protichůdné informace, které jsou zkresleně interpretovány ruskými politickými analytiky a médii (stejně jako v ČR a po celé Evropě, pozn. překl.), na sociálních sítích vzniká určitý zmatek. V komentářích zpráv z USA se bijí na smrt a lámají svá kopí zastánci teze „Trump je náš!“ se stoupenci tvrzení „Trump to vzdal!“

Pojďme se na to podívat s chladnou hlavou.

Za prvé. Trump není „náš“ a je třeba být opravdu pohádkově naivní na to, aby bylo možné Trumpa považovat za nějakou americkou analogii Gorbačova. Trump bude hájit pouze americké zájmy a pouze zájmy těch zájmových skupin, které ho přivedly k moci. To je dobře. A dobře je to proto, protože Trump a jeho stoupenci víceméně správně a pragmaticky chápou, jaké jsou zájmy USA. Většinou se nacházejí v hospodářské oblasti, v níž spolu Rusko a USA nemají rozpory, kvůli kterým by bylo nutné jít do ostré konfrontace až na úrovni vojenského konfliktu. Mezi Čínou a USA takové spory existují. Například konflikt kolem kurzu juanu a kolem Trumpových plánů vracet výrobu z Číny zpět do USA.

Continue Reading

V následujícím rozhovoru s německým novinářem Manuelem Ochsenreiterem Richard a Nina Spencerovi otevřeně hovoří o nedávných výhružkách smrtí i nejrůznějších pomluvách na jejich adresu. Richard bývá označován za autora termínu „alternativní pravice.“

Manuel Ochsenreiter: Pane a paní Spencerovi, posledních pár týdnů pro vás muselo být dost obtížných: proti vaší rodině se rozjela cílená kampaň v tradičních i sociálních médiích, vaše údajné adresy se objevily na internetu a stali se terči obtěžování a výhrůžek fyzickým násilím. Důvodem je podle všeho fakt, že Richard Spencer se v posledních měsících prezidentské předvolební kampaně dostal díky několika provokativním a kontroverzním veřejným akcím do povědomí veřejnosti coby jeden z nejviditelnějších představitelů tak zvané „alternativní pravice.“ Co byste k tomu mohli říct?

Richard Spencer: K politice se z různých pozic vyjadřuji už přes deset let. Dnes mě často označují za jednoho z předáků alternativní pravice, což je zastřešující označení pro americká protiestablishmentová hnutí a myšlenkové proudy, které hledají cestu z hluboké kulturní, politické a dokonce filozofické krize Západu. Sám se snažím přijít s alternativou k bezduché konzumeristické globalizaci a vytvořit pozitivní identitu pro lidi evropského původu, aby ve svých domovinách mohli znovu prosadit své kulturní a historické kořeny a postavit se intervencionistickým válkám v cizině. Nedávný a po pravdě nebývalý vzestup zájmu médií je z části i zásluhou Hillary Clintonové a jejího srpnového projevu, v němž se pokusila zdiskreditovat svého soupeře Donalda Trumpa tím, že ho spojila s výslovně označeným alternativně pravicovým hnutím. Jakkoliv bylo Trumpovo zvolení tvrdým políčkem do tváře globalisticky orientovaného establishmentu, Trump není alternativní pravice. Svým způsobem ztělesňuje starší vizi Ameriky na prvním místě (America First, pozn. DP), která i přes své pozitivní prvky nijak nehledá příčiny zmíněné hluboké krize USA, Evropy a západního světa vůbec. Systémová média se však přesto i po jeho triumfu vytrvale snaží podkopat Trumpovu pozici, když se věnují našemu hnutí do bodu úmyslného zkreslování reality za pomoci všech obvyklých označení, která takovéto pokusy o dehonestaci zpravidla doprovázejí – přestože já sám jsem vždy zdůrazňoval nutnost odložit ideologie 20. století.  Tato mediální kampaň vyústila v pokračující útoky mafiánského střihu, které se zdaleka nesoustředí jen mé politické aktivity a komentáře.

Continue Reading

Prof. Dr. Bernd Rabehl v jeho bytě v berlínské čtvrti Kreuzberg.

Jak pod pláštíkem „denacifikace“ došlo k okupaci, porobě a kolonizaci Německa

Profesora berlínské Svobodné univerzity dr. Bernda Rabehla, nejbližšího spolupracovníka Rudiho Dutschkeho (předák a mluvčí levicového německého studentského hnutí 60. let), považují jeho následovníci i kritici za „nejvýznamnějšího teoretika studentského hnutí roku 1968 v Německu.“ Rabehl, jeden z prvních opravdových disidentů na Západě, který bojoval proti levicové i pravicové diktatuře, tvrdí, že americká hegemonie pod záminkou šíření demokracie a „amerického způsobu života“ likviduje evropské svobody i kulturu.

„Americká válka proti Srbsku v prvé řadě směřovala proti Rusku. Není mi ovšem jasné, proč se do ní nechala zatáhnout německá vláda. Jedním z nejdůležitějších úkolů Německa by totiž mělo být právě vytváření dobrých vztahů s Ruskem.  Německo tak promarnilo historickou příležitost – proti Rusku jsme vybojovali krvavé války, je tedy načase začít ve vztahu s Kremlem prosazovat dlouhodobě mírovou politiku,“ říká Rabehl v rozhovoru s bělehradským novinářem Nikolou Živkovićem.

Continue Reading

Kolín nad Rýnem, Nový rok 2015 (Vladimír Putin třetí zleva)

Autor: Dave Burke

Ruské a syrské tajné služby prý ve snaze vystrnadit kancléřku Merkelovou z úřadu mohou povzbuzovat uprchlíky v Německu k organizaci sexuálních útoků.

S pozoruhodným obviněním přišel expert z Evropské rady pro zahraniční vztahy (ECFR), podle něhož by se cizí mocnosti mohly před volbami plánovanými na příští rok pokusit Německo destabilizovat.

Podle odborníka think-tanku na Rusko Gustava Gressela není vyloučeno, že jisté malé množství uprchlíků s vazbami na Kreml a syrské tajné služby by mohlo být zmobilizováno za účelem odklonit přízeň voličů od kancléřky.

V odkazu na kolínské novoroční sexuální útoky pro Bild Gressel řekl: „Co by se stalo, kdyby se něco podobného jako silvestrovská noc v Kolíně zopakovalo na letním festivalu před volbami?

„Jak by to asi ovlivnilo výsledek Merkelové? Jaký by to mělo dopad na volby do Bundestagu? Jde pochopitelně o extrémní příklad, ale nikoliv nemožný.“

Continue Reading

Scéna z nápravného zařízení v Grozném

Někdejší vězeň popisuje, jak se v ruských věznicích daří radikálnímu islámu

„Muslimové byli zticha jen o Velikonocích“

Nedávno ruská Federální vězeňská služba (FSIN) oznámila, že hodlá uvnitř svých zařízení věnovat větší úsilí boji s vězeňskými společenstvími radikálních muslimů – džamáty. Odborníci Ruského institutu pro strategická studia (RISI) dokonce vyzvali k vytvoření oddělených zón pro islamisty, aby tito nemohli mezi vězni rekrutovat nové přívržence. Student fakulty ekonomiky na Moskevské státní univerzitě Viktor Lukovenko pro server Lenta.ru promluvil o vězeňských džamátech, jejich fungování i náboru nových členů. Z vězení, kde strávil přes pět let, vyšel teprve nedávno.

Lenta.ru: Kde sis odseděl svůj trest?

Viktor Lukovenko: V červenci 2010 jsem dostal do moskevské věznice Butyrka, kde jsem strávil asi rok. Na jednu stranu to sice je „ukázkové“ vězení v hlavním městě, ale v zásadě jde o nejtypičtější příklad moskevské věznice. Převoz do Burjatska přes Čeljabinsk a Krasnojarsk trval skoro měsíc. A pak čtyři roky ve věznici se zvýšenou ostrahou č. 8 («Исправительная колония № 8») v Ulan-Ude.

Jaká byla etnická skladba lidí ve vězení?

V moskevských vězeních tvořili drtivou většinu, tak 80%, imigranti z Kavkazu a Střední Asie. Já byl na cele, kde jsme z dvaceti lidí byli jen dva Slovani, jinak samí Ázerbájdžánci, Gruzínci, Uzbeci, Tádžikové a Kyrgyzové. Spousta „kápů“, cel nebo dokonce celých budov v Butyrce byli třeba Ázerbájdžánci.

Continue Reading

Duterteho plány přímo ohrožují strategické pozice USA a silně oslabí celkové postavení USA v Tichomoří v případě úplné realizace.

Autor: Croix

Dne 19. listopadu 2016 se má v peruánské Limě sejít současný filipínský prezident Duterte s ruským prezidentem Vladimírem Putinem. Podle Putinova tiskového mluvčího Dmitrije Peskova se na této schůzce bude projednávat spolupráce v oblasti účasti ruských firem na těžbě filipínské ropy a také navázání spolupráce mezi Filipínami a Ruskou federací ve vojenské oblasti. Většina veřejnosti v mainstreamových i alternativních médií  všeho druhu zajisté zaregistrovala místy velmi drsné výroky filipínského prezidenta na adresu Spojených států amerických a zvlášť na adresu úřadujícího amerického prezidenta Baracka Obamy. Takové peprné detaily není třeba si připomínat, ale to podstatné z jeho výroků ano. Duterte mimo jiné řekl, že USA mohou zapomenout na dohodu EDCA o rozšíření vojenské spolupráce s Filipínami, pokud on zůstane u moci. Dále uvedl, že jeho země chce uzavřít smlouvy o spolupráci s Ruskem a Čínou v ekonomické i obranné sféře. Rovněž uvedl, že se chce dočkat doby, kdy na Filipínách nebudou přítomny žádné jiné vojenské jednotky krom těch filipínské armády, čímž měl na mysli americké vojenské základny, které se dlouhodobě na Filipínách nacházejí a které chce v horizontu asi dvou let uzavřít.

Americká reakce na tyto kroky je pozoruhodná. Žádná ultimáta a tvrdá vyjádření, natož fyzické protiakce, silový nátlak. Nic významného v tomto směru Washington nepředvedl. Podívejte, co je dneska vůči USA beztrestně možné!

Continue Reading

Francisco Goya: Saturn požírající svého syna (detail), 1823.

Autor: Michail Děljagin

Předseda rady Centra pro strategický výzkum (CSR), bývalý ministr financí Alexej Kudrin navrhl odložit provádění květnových prezidentských dekretů, pokud jde o růstu mezd ve veřejném sektoru. (Příčinou je údajný nedostatek peněz v rozpočtu – pozn. překl.) Přitom v předvečer Kudrinova návrhu místopředsedkyně vlády Ruské federace (RF) Olga Goloděcová bědovala, že máme 5 milionů chudých, tedy lidí, kteří žijí pod hranicí chudoby a mnoho z nich jsou státní zaměstnanci. Tato pro stát zahanbující čísla ovšem neodrážejí skutečnou situaci. Pokud budeme hovořit o chudých, to znamená o lidech, jejichž současný příjem nestačí na to, aby si koupili i jednoduché domácí spotřebiče, tak zde máme podle sociologů stabilně více než 80% chudých, 100 milionů chudých – výsledek, který je naplňován dlouhodobě. Osob s příjmy pod životním minimem máme 19,5 milionů – to je oficiální údaj od Rosstatu. Je samozřejmě možné říci, že část z nich vydělává ve „stínové ekonomice“, ale přesto jde o počet mnohem větší, než 5 milionů. Takže paní Goloděcová, zdá se, nerozumí státním statistikám; nicméně, je známá skutečnost, že se tato žena proslavila mnoha vyhlášeními téže kategorie.

Continue Reading

Robert Steuckers – The European Enterprise: Geopolitical Essays (Manticore Press, 2016).

Autor: Kerry Bolton

Recenze knihy Roberta Steuckerse The European Enterprise: Geopolitical Essays. Vybral a přeložil dr. Alexander Jacob (Manticore Press, 2016).

Anglofonní pravice intelektuálně zaostává za tou západní a ruskou o celé světelné roky, protože jí chybí dostatečně hluboké filozofické základy, z nichž lze následně vést účinnou akci. Naštěstí poslední léta přinesla anglickým mluvčím, kteří jiným jazykem nevládnou (jako například autor těchto řádek), překlady klíčových evropských myslitelů, z nichž asi těmi nejzásadnějšími jsou autoři vycházející z Nové pravice a z prostředí okruhu Duginových neoeuroasianistů. Významným krok kupředu pro anglofonní čtenáře pak znamenal vznik společnosti Arktos Media zajišťující překlady vlivných evropských myslitelů jako Guillaume Faye a Alain de Benoist. Nyní se navíc jako kvalitní vydavatel tradicionalistických a filozofických knih objevil u protinožců (Australasie, i když pod vedením v cizině žijící Novozélanďanky Gwendolyn Tauntonové) Manticore Press, jehož nejnovějším počinem je soubor devíti esejí o 300 stranách, sebraných z přednášek přeložených indickým akademikem dr. Alexanderem Jacobem. Pokrývají desetiletý úsek (do roku 2015) myšlení belgického geopolitického teoretika a proevropského aktivisty Roberta Steuckerse, jednoho z představitelů evropské Nové pravice, který roku 1994 zřídil vlastní think tank Synergies européennes.

Eseje jsou důležité, protože přinášejí čtenářům široké pozadí životně důležité otázky místa Evropy ve světě z pozice vědecké geopolitiky. S ohledem na palčivý nedostatek analýzy náležité úrovně anglofonní pravice geopolitika dodnes vděčí za mnohé právě tak britskému teoretikovi 19. století Halfordu Mackinderovi, jako německému teoretikovi Karlu Haushoferovi, kteří oba psali o kontrole velké masy souše jako prostředku vlády nad světem – právě oné oblasti, v současnosti sužovaných četnými konflikty a americkým vměšováním v mnoha podobách. Tato tradice geopolitického učení přišla s teorií o trvalém konfliktu mezi dvěma odlišnými tendencemi geopolitické kontroly: námořními a pozemskými mocnostmi.

Continue Reading