Délský potápěč

Autor: Guillaume Durocher

Noam Chomsky patří k nejvlivnějším intelektuálům na světě a je zřejmě nejvýznačnějším žijícím levicovým intelektuálem vůbec. Jeho domovská univerzita, Massachusettský technologický institut, se kdysi pochlubila, že Chomsky je nejcitovanější žijící osobností ze seznamu citací humanitních věd mezi lety 1980 a 1992. A skutečně – Chomsky byl tehdy jediným současným autorem v první desítce, vedle Shakespeara, Platóna či Bible. Chomsky si i dnes udržuje v akademickém prostředí značný vliv a jeho dílo je tak velice hojně citováno v humanitních publikacích.

Stařičký Chomsky se dnes pro krajní levici stal bezmála světcem, a tak jsou její příznivci značně znepokojeni podivnou a přehlíženou skutečností: Hlasitý odpůrce nacionalismu i imperialismu Chomsky totiž v jádru je sionistický zastánce etnicky židovského státu Izrael.

Hnutí BDS (Boycott, Divestment and Sanctions Movement, česky doslova: Hnutí Bojkot, Stažení investic a Sankce) zažívá na západních univerzitách s nárůstem podílu barevných studentů, kteří v Izraeli vidí rasistický stát, raketový rozmach. Jeho příznivci však ke své konsternaci zjišťují, že Chomsky osobně podkopává jejich odpor proti izraelskému útlaku Palestinců.

Continue Reading

Woodrow Wilson

Úvodní část této třídílné studie amerického bělošského nacionalisty W. L. Pierce si můžete přečíst ZDE.

Autor: William Pierce

Na Prvním sionistickém kongresu v srpnu 1897 prohlásil Theodor Herzl při nástinu svého plánu na využití války mezi gójskými národy ku prospěchu židovských snah: „Po skončení evropské války se sejde mírová konference. Na tento moment se musíme připravit.” 1]

Když tedy Pařížská mírová konference 18. ledna 1919 konečně začala, byli Židé připraveni více než dobře: zajistili si předem výhru jistěji než byť ten nejprohnanější falešný hráč. Všichni spojenečtí vyslanci – především ti britští a američtí – byli předem „zpracováni“: Často opakovaně čelili přemlouvání, vyhrožování, byli upláceni, nuceni a nakonec umluveni k podpoře sionistických požadavků na vyrvání Palestiny z turecké moci a následné předání kontroly sionistickým Židům.

Židé se také podíleli na přípravě pokladů, seznamujících delegáty s historickými, politickými a ekonomickými fakty, potřebnými pro jejich misi. Proto v materiálech připravených „zpravodajskou sekcí“ americké delegace v kolonce „doporučení“ stálo, že „Židé by měli být podpořeni v návratu a kolonizaci Palestiny“ a americká vláda by měla v budoucnu „uznat Palestinu coby židovský stát, jakmile se ten stane realitou.“ 2]

Continue Reading

Autor: Kevin MacDonald

Přinášíme přepis projevu profesora Kevina MacDonalda „Může židovský model pomoci Západu přežít?“, který přednesl při příležitosti převzetí Literární ceny Jacka Londona 31. října 2004 na recepci ve Washingtonu, D. C.. Tuto cenu spojenou s finanční odměnou 10 tisíc dolarů uděluje TOQ  autorům, jejichž dílo odráží výbojného, smělého ducha Jacka Londona s cílem podpořit nadčasové hodnoty západní civilizace.

Nejprve bych rád poděkoval všem, kdo se podíleli na vzniku a organizaci ceny Jacka Londona. Skutečně to pro mě hodně znamená. Považuji za důležité debatovat o židovských otázkách co možná nejotevřeněji a nejupřímněji a s takovou intelektuální disciplínou, jaké jsem schopen. Velký Američan Joe Sobran kdysi napsal:

„Není možné vypovědět úplný příběh (prezidentské) kampaně (Pata Buchanana v roce 1996), dokud nebudeme moci o židovských zájmech debatovat stejně otevřeně jako o lobby křesťanské pravice… Židé samozřejmě nejsou všemocní a tím méně pak bez výjimky špatní. Jsou však úspěšní a tím pádem i mocní. Jejich moc je však jedinečná v tom, že se i přes značnou viditelnost nachází za hranicemi normální a přípustné kritiky. Sami se pak chovají, jako by jejich úspěch byl nějakým špinavým tajemstvím a jakmile se o něm někdo zmíní, okamžitě začnou panikařit a uchylují se k urážkám a obviněním. Židovská kontrola velkých médií ve věku právem nazývaném mediální činí vynucené mlčení současně paradoxem i něčím paralyzujícím. Přežití ve veřejné sféře si dnes žádá, abyste o tomto vlivu dobře věděli, ale zároveň se o něm nikdy nezmínili. Pokrytecká etiketa nás nutí předstírat, že Židé jsou bezmocnými obětmi – pokud však jejich bezmocnou slabost neuznáváte s dostatečnou úctou, zničí vás. Jde o pozoruhodný projev zuřivého etnocentrismu spíše než zlovůle, jakéhosi kradmého rasového superpatriotismu.“ 1]

Continue Reading

Arthur Balfour

Autor: William Pierce

Kolem poloviny 19. století se Židů ve střední a východní Evropě zmocňoval stále silnější neklid. Průmyslová revoluce a všechny s ní spojené změny v obchodu, dopravě a způsobu života rozbily staré vzorce a stvořily nové příležitosti, k jejichž maximálnímu využití se Židé začali hotovit a organizovat.

Vytvořili dvě nová hnutí: první, hlásající internacionalismus a třídní boj, bylo určeno primárně pro gójskou spotřebu. Šlo o komunismus, jehož zakladatelem byl Žid Karel Marx.

Druhé – určené striktně Židům  – kázalo židovský nacionalismus a solidaritu. Byl to sionismus a jedním z jeho prvních zastánců byl Moses Hess, blízký společník a přítel Marxe. Jeho kniha, Řím a Jeruzalém – vydaná v roce 1862 – se stala jedním ze zásadních děl sionistického hnutí.

Sionisté usilovali o vytvoření etnicky čistého židovského státu coby centra, odkud by mohli řídit činnosti Židů rozptýlených v gójských zemích – a nakonec i tyto země samotné. Za tímto účelem skupinky evropských Židů začaly v 70. a 80. letech 19. stol. skupovat půdu v Palestině a zakládat kolonie.

Continue Reading

Zástupci Agudath Israel v Bílém domě.

Autor: Nathan Guttman

Jednou z mnoha změn zavedených novým prezidentem ve snaze zvrátit kroky svého předchůdce bylo i to, že Bílý dům prezidenta Trumpa přestal zveřejňovat záznamy o návštěvnících. Kdyby ovšem zůstaly veřejné, odhalily by, jak zásadní proměnu vneslo prvních sto dní Trumpova vládnutí do vnitřní mocenské struktury 1] židovského společenství.

Continue Reading

Když mluvím o anglo-sionistickém impériu, mám na mysli vládnoucí ideologii lidí z 1%, elity, tvořící „stát ve státě“. Luke Ford

Autor: Luke Ford

1) Anglo:

USA jsou impérium. S asi tisícovkou zámořských vojenských základen (záleží, jak je počítáte), nepopiratelně mesianistickou ideologií, vyšším vojenským rozpočtem než zbytek světa, více než 16 zpravodajskými agenturami a dolarem coby světovou měnou nelze pochybovat o tom, že se Amerika stala impériem planetárního rozsahu.

Odkud se toto americké impérium vzalo? Ani to není kdovíjak obtížná otázka – je následníkem impéria britského. Navíc se americká říše ve skutečnosti opírá o specifickou skupinu zemí: státy zapojené do systému ECHELON – Austrálii, Kanadu, Nový Zéland, Spojené království a pochopitelně USA. Co mají tyto země společného? Jde o následnické státy Britské říše, kde se mluví anglicky. Povšimněte si, že Francie, Německo nebo Japonsko do této elitní společnosti nepatří, i když jsou zřejmě pro Ameriku důležitější než takový Nový Zéland – a rozhodně mnohem vlivnější.

„Anglo“ část tedy nelze rozporovat. A přesto: i když je „Anglo“ etnicko/kulturně/jazyková kategorie, zatímco „sionista“ politicko/ideologická, jen velice zřídka slýchávám námitky, když mluvím o „Anglo(sféře)“ – na rozdíl od sionismu.

Continue Reading

Project Syndicate

Autor: Guillaume Durocher

Project Syndicate je prestižním zdrojem syndikovaných (syndication agency) komentářů (op-ed) se sídlem v Praze. Přispěvateli jsou takřka bez výjimky prominenti, včetně „45 nositelů Nobelových cen a 111 hlav států“ a mnoha dalších významných a uznávaných osobností. Osobně považuji Project Syndicate za velice účinnou hlásnou troubu názorů globálního establishmentu (podobně jako časopis The Economist).

Jeho vliv se obtížně vyčísluje, přestože se podle slov svých představitelů objevuje v 476 médiích 154 zemí světa. Deklarovaným cílem je rozšiřování komentářů zástupců západního establishmentu do rozvíjejících se zemí, především ve střední a východní Evropě:

Zpravodajské organizace z vyspělých zemí se finančně podílejí na financování práv na komentáře z Project Syndicate, díky čemuž je můžeme novinám a dalším médiím v rozvíjejících se zemích nabízet zdarma nebo za snížené sazby. Jelikož neodmítáme žádnou publikaci jen kvůli nedostatku finančních prostředků, podařilo se Project Syndicate navázat pevné vztahy s nejuznávanějšími listy v zemích, kde působíme. Díky tomu se na oplátku Project Syndicate stal ještě atraktivnějším prostředkem k vyjádření pro nejpřednější autory světa, kteří jinde nenacházejí takto skutečně globální čtenářskou obec.

Continue Reading

Autor: Rachel Elboim-Drorová

Theodor Herzl

V naději, že tím přiměje sultána prodat Židům Palestinu, podporoval Theodor Herzl brutální protiarménskou politiku.

Sionistické hnutí se arménskou otázkou intenzivně zabývalo už od masového vraždění Arménů Turky v polovině poslední dekády 19. století – dokonce ještě před Prvním sionistickým kongresem. Herzl vycházel z představy následující výměny: Židé zaplatí obří dluh Osmanské říše výměnou za získání Palestiny, kde si následně se souhlasem mocností zřídí vlastní stát. Usilovně se pro tento plán snažil získat sultána Abdula Hamida II., ale bezvýsledně.

Herzlův diplomatický zástupce agent Philip Michael Nevlinski (také sultánův poradce) mu řekl: „Místo peněz nabídněte sultánovi politickou podporu v arménské otázce, a on váš návrh – přinejmenším částečně – rád přijme.“ Křesťanské evropské země vraždění arménských křesťanů muslimskými Turky silně kritizovaly a na různých místech vznikaly výbory na podporu Arménů. Evropa také nabídla útočiště vůdcům arménského povstání. Pro turecké banky se stalo velkým problémem získat půjčky od evropských bank.

Continue Reading

Loď Tel Aviv, vlastněná loďařským magnátem Arnoldem Bernsteinem, jejímž kapitánem byl bývalý německý velitel ponorky.

Autor: Mark Weber

Zkraje roku 1935 vyplula z německého přístavu Bremerhaven do palestinské Haify osobní loď. Na zádi se skvělo její hebrejským písmem vyvedené jméno „Tel Aviv“ a na jejím stěžni vlál prapor se svastikou. A přestože plavidlo vlastnili sionisté, jeho kapitán byl členem nacistické strany. O mnoho let později vzpomínal jeden z pasažérů na tuto kombinaci symbolů jako na „metafyzickou absurditu.“ [1] Absurdita či ne, jedná se jen o jeden výjev z málo známé kapitoly dějin: rozsáhlé spolupráce sionismu s Hitlerovou Třetí říší.

Společné cíle

V dějinách se na „židovskou otázku,“ tj. náležitou pozici Židů v nežidovských společnostech, pokoušeli odpovědět různí lidé v mnoha zemích. V 30. letech 20. století se velmi sblížil pohled na řešení této komplikované otázky u židovských sionistů a německých nacionálních socialistů. Shodovali se na tom, že Židé a Němci náleží k svébytným a odlišným národnostem, i na tom, že Židé do Německa nepatří. O Židech žijících uvnitř hranic Říše tak nemluvili jako o „Němcích židovské víry,“ ale jako o příslušnících svébytného národního společenství. Sionismus (židovský nacionalismus) jako jednu ze svých zásad stanovoval povinnost sionistických Židů přesídlit do Palestiny, „židovské domoviny.“ Jen sotva se mohli považovat za upřímné sionisty a zároveň si nárokovat rovnoprávnost v Německu nebo kterékoliv jiné „cizí“ zemi.

Continue Reading

Ken Livingstone v podání časopisu The Economist

Autor: Francis Carr Begbie

Pokud se vám zdá, že Donald Trump to nemá proti otevřeně zaujatým mediím snadné, pak se podívejte na dění v Británii, kde labouristé už několik měsíců trpí za opovážlivost vymezit se proti židovské politické agendě.

V posledních dnech ale umělou pseudokrizi „labouristického antisemitismu“ konečně dostihl zákon nepředvídaných následků. Nikdo ovšem nemohl tušit, že se proti původcům obrátí natolik dokonale, ani že bude mít takový potenciál otevřít světu oči ohledně reality židovské moci v současné Británii.

Došlo k tomu v rozhovoru BBC s předákem levého křídla labouristů a někdejším starostou Londýna Kenem Livingstonem. Byl vyslýchán ohledně nepříliš bystré muslimské labouristické poslankyně, která přišla o svůj post kvůli dva roky starému přeposlání tweetu – přestože se veřejně čtyřikrát omluvila. Pod tlakem, aby vyjádřil politovaní, Livingstone nakonec nevydržel a vyslovil ona osudná slova:
Continue Reading

Třetí intifáda – zapal to a nech to hořet…

Dokud se podle německého politického analytika Manuela Ochsenreitera budou moci Ankara a Rijád prezentovat coby „ochránci palestinských zájmů,“ situace Palestinců se nijak nezlepší.

Řekl to v rozhovoru pro palestinskou zpravodajskou agenturu Qods (Qodsna), jehož kompletní přepis následuje.

Qodsna: Kvůli čemu se protahuje současná Třetí intifáda na okupovaných palestinských územích? Myslíte, že za ní stojí protesty proti selhání mírových rozhovorů, jak někteří naznačují?

Ochsenreiter: Intifádu bychom měli chápat nejen jako boj Palestinců proti izraelské okupaci ale jako palestinský boj za svrchovanost a sebeurčení – tedy kolektivní lidská práva.

Pes je ale zakopán hlouběji než u selhání mírových jednání.

Dokud budou Izrael a jeho spojenci blokovat skutečnou změnu v oblasti, palestinský boj bude pokračovat jako boj každého okupovaného národa za svou nezávislost, svrchovanost a sebeurčení.

Qodsna: Jsme svědky dvojího chování západních zemí ohledně smrti západních občanů (velký povyk) a každodenního zabíjení Palestinců (všeříkající mlčení). Jak vnímáte toto pokrytectví a dvojí standard?

Ochsenreiter: Skutečně jde o velice zjevný dvojí standard, který by nás ale neměl překvapit, protože tyto podivné rozpory nalezneme u samých základů západní liberální kultury.

Když umírají pod palbou izraelských raket Palestinci, Libanonci při atentátu v Bejrútu nebo Syřané v syrské válce, míra západního soucitu je dosti omezená.

Jakmile ale zahynou při teroristických útocích lidé v Paříži, všichni evropští a američtí politici i média spustí obří a hlasitou mediální kampaň.

Continue Reading

„Řeči o humanitářství a ohledech neznamenají v porovnání se záchranou našich bratří na jihu a napříč Izraelem a obnovou míru v naší zemi vůbec nic.“ Dov Lior

Přední sionistický duchovní z židovské osady na Západním břehu v sobotu v průběhu pohřbu izraelského otce se synem – které zastřelili palestinští teroristé – prohlásil, že pařížské útoky byly s ohledem na to, co Evropané „udělali našim lidem před 70 lety,“ zasloužené.

O výroku vrchního rabína izraelské osady Kirjat Arba Dova Liora jako první informovala zpravodajská agentura Walla!

„Hříšníci v krví nasáklé Evropě si to zaslouží za to, co před 70 lety udělali našim lidem,“ řekl Lior.

Kontroverzní rabín se už v minulosti pochvalně vyjádřil o knize „Králova tóra“ z roku 2009, jejímž spoluautorem byl známý představitel radikálních osadníků rabín Jicchak Šapira, a která připouští ve válce i zabíjení nežidovských civilistů.

Continue Reading

For Cultural Purposes Only (2009)

Autor: Adania Shibli

Palestinský filmový archiv zmizel během izraelského obléhání Bejrútu v roce 1982. Snímek Sarah Woodové For Cultural Purposes Only oživuje paměť na jeho obsah slovním popisem a kresbami. Roznítil i osobní vzpomínky palestinské autorky Adanie Shibliové.

Čas od času, když s někým mluvíte např. o vašem prvním dni ve škole, se druhý člověk okamžitě pustí do vzpomínání na svůj vlastní první den ve škole. Dobře si uvědomuji, jak otravné to může být. Přesto právě tak budu postupovat při zamyšlení nad experimentálním filmem Sarah Woodové For Cultural Purposes Only.

Film se skládá ze záblesků vzpomínek, paralelně se odvíjejících slovem i obrazem. V zvukové části tak slyšíme řadu lidí, včetně palestinských filmařů, popisovat jednotlivé scény, na něž si vzpomínají ze shlédnutých palestinských filmů, které byly přinejmenším ve svých původních verzích ztraceny po zmizení Palestinského filmového archivu při obléhání Bejrútu v roce 1982. Ve své vizuální části se režisérka pokouší tyto scény – které už dnes nemůžeme shlédnout – zdokumentovat pomocí jejich vykreslení.

Continue Reading

Uprchlíci by měli hledat útočiště v synagogách.

Autor: Gilad Atzmon

Během včerejška se Německo pustilo do Velké Británie ohledně uprchlické krize. Německo očekává, že do konce tohoto roku přijme 800 tisíc žadatelů o azyl. Británie se rovněž připravuje na vzrůstající uprchlickou pohromu – uzavřením svých bran. Musím uznat, že německá kritika nepostrádá určitý smysl. Nakonec, byl to Tony Blair a jeho labouristická vláda, kdo zahájili zločinnou válku, která vedla k této globální humanitární krizi. Ale Blair v tom nebyl sám. Ve skutečnosti byl pouhým šábes gójem.

Když Blair zatáhl Británii do války v Iráku, jeho hlavním fundraiserem (obstaravatelem finančních prostředků na volební kampaň, pozn. DP) byl „Lord bankomat“ Levy z lobbistické skupiny Labour Friends Of Israel. Dopisovatelé Jewish Chronicle David Aaronovitch a Nick Cohen byli předními obhájci nemorálních intervencionistických válek nejen v britských masmédiích. Od té doby jsme byli svědky úsilí židovské lobby, která činila otevřený nátlak na zahajování více a více válek (v Sýrii, Íránu, Libyi atd.). Ve Francii to byli Rada židovských náboženských obcí (CRIF) a Bernard Henri Levy, kdo prosazovali intervenci v Libyi, díky které se ze Středozemního moře stala smrtící past.

Continue Reading

Al-Fatah: Palestine (1970)

Autor: Celluloid Liberation Front

Úvahy nad mezinárodní filmovou tvorbou z období palestinského ozbrojeného odporu

„V boji s nimi není kritika vášní hlavy, je hlavou vášně. Není anatomickým nožem, je zbraní. Její předmět je jejím nepřítelem, kterého nechce vyvrátit, nýbrž zničit. Neboť duch oněch poměrů je už vyvrácen. Samy o sobě nestojí tyto poměry za přemýšlení, ony jen existují jako něco opovrženíhodného a opovrhovaného. Kritika si nepotřebuje vyjasňovat svůj poměr k tomuto předmětu, protože je jí jasno, na čem je. Kritika tu už není samoúčelem, nýbrž jen prostředkem. Její podstatný pathos je rozhořčení, její podstatná práce odhalování. […] Zbraň kritiky nemůže ovšem nahradit kritiku zbraní, materiální síla musí být svržena materiální silou, avšak i theorie se stává materiální silou, jakmile se zmocní mas. Theorie je schopna zmocnit se mas, jakmile demonstruje ad hominem, a ad hominem demonstruje, jakmile se stává radikální. Být radikální znamená jít na kořen věci.“ Karel Marx, Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva

Bez ohledu na výsledek jejich boje, budou – a vlastně už nyní jsou – dějiny Palestinců s největší pravděpodobností předmětem násilné manipulace příslušející psancům této země a poraženým. Aby delegitimizovaly stav uznaný mezinárodním právem, musí síly utlačitele vykreslit příběhy a dějiny v novém světle a pro (s)potřebu naivních čtenářů a pasivních diváků – chtivých dalšího příběhu o „dobru,“ triumfujícím nad „zlem“ – vytvořit nejnovější jedem prýštící narativ. 1] Masovými médii šířená propaganda dokáže zázraky: etnické čistky lze vykreslit jako sebeobranu, apartheid jako spravedlivou nezbytnost a odpor jako terorismus. Utlačovaní vždy čelí dvojí nespravedlnosti, současně směřující proti jejich současnosti i minulosti; jejich dějiny jsou překrucovány a jejich právo na sebevyjádření upíráno.

Continue Reading

„Pokud nechce být pan Corbyn po svém zvolení považován za nepřítele britské židovské komunity, musí bez prodlení a vyčerpávajícím způsobem zodpovědět celou řadu otázek.“ Jewish Chronicle, 12. srpna 2015.

Autor: Gilad Atzmon

Vztah Jeremyho Corbyna a britských Židů lze shrnout poměrně snadno:

Zatímco Corbynův úspěch představuje nesmírně populární posun britského politického myšlení, proti němu organizovaná židovská kampaň znovu dokazuje, jak se Židé obracejí proti národu, v jehož středu žijí.

Raketově rostoucí oblibu Jeremyho Corbyna mezi Brity lze snadno vysvětlit. Po desetiletích nadvlády kulturního marxismu, rozdělující politiky identity a sionistického neokonzervatismu nad britskou levicí působí Corbyn jako závan svěžího ideologického vzduchu. Podle všeho sjednocuje Brity, záleží mu na slabých, odmítá zahraniční vojenské intervence a celkově ztělesňuje návrat k osvědčeným levicovým hodnotám, stojícím v protikladu k blízkému vztahu New Labour s velkokapitálem a vyvoleností. Záleží mu i na studentech i mládeži a přemýšlí o jejich budoucnosti. Slibuje odčinit Blairem a Cameronem způsobené škody. Zatímco Británie sleduje vzestup a široce populárního ideologického hnutí, řada židovských institucí vnímá Corbyna jako arcinepřítele. Raději by ho odklidily a k jeho diskreditaci už teď použily takřka všechny dostupné triky.

Continue Reading

Kopie dopisu německému atašé v Istanbulu zmiňující nabídku na spolupráci ze strany „Národní vojenské organizace v Palestině“

Autor: Allan C. Brownfeld

Obvinění kritiků Izraele z „antisemitismu“, s cílem umlčet otevřenou debatu o americké politice na Středním východě, patří už dlouhá léta k osvědčeným postupům.

V široce diskutovaném článku „J’Accuse“ (Commentary, září 1983), obviňuje Norman Podhoretz přední americké novináře, noviny i televizí sítě z „antisemitismu“ kvůli způsobu zpravodajského pokrývání války v Libanonu a kritice chování Izraele. Mezi takto obžalované patří Anthony Lewis z The New York Times, Nicholas von Hoffman, Joseph Harsch z The Christian Science Monitor, Rowland Evans, Robert Novak, Mary McGrory, Richard Cohen a Alfred Friendly z The Washington Post a mnoho dalších. Tito jednotlivci a jejich mediální organizace nemuseli čelit kritice kvůli nepravdivému informování nebo slabých novinářských standardům – namísto toho se jim dostalo nálepky antisemitů.

Podhoretz deklaroval: „… První krok na cestě k moudrosti představuje v tomto případě poznání, že se musíme zabývat očerňováním Izraele, nikoli chováním Izraelců, jež ho vyvolalo… Čelíme erupci antisemitismu.“

Abychom Normana Podhoretze a další jemu podobné pochopili, musíme si nejprve uvědomit, že obsah termínu antisemitismus prošel výraznou proměnou. Donedávna byli takto označovanými provinilci zpravidla lidé iracionálně nesnášející Židy a judaismus. Dnes se však používá naprosto odlišně – způsobem ohrožujícím nejen svobodu slova, ale také samotný obsah pojmu antisemitismus.

Continue Reading

Alfred M. Lilienthal

Autor: Alfred M. Lilienthal

Za sychravé, deštivé noci cestoval postarší bohatý pár z Hartfordu ze svého domova na setkání. Jak auto pomalu zatáčelo doleva k vjezdu do Židovského komunitního centra, z mlhy se vynořil další vůz a vrazil do něj. Moje sestřenice – pro své nesčetné filantropické a občanské aktivity v rámci komunity nesmírně oblíbená – zemřela ještě před příjezdem do nemocnice. Její manžel byl těžce raněn.

Od otištění mého článku v Reader’s Digest (Israel’s Flag Is Not Mine, pozn. DP), v němž jsem byl na kordy s hlavou Sionistické organizace rabínem Abba Hillel Silverem, se na mě moji hartfordští příbuzní dívali jako obyčejného šílence – nebo dokonce zrádce. Dřívější blízké rodiny vztahy ochladly do bodu takřka naprostého ostrakismu. Krev je však hustší než voda, a tak jsem spěchal do Connecticutu k poslednímu rozloučení s úžasnou ženou jako jeden z 800 hostů nedělní pocty v přecpané synagoze – přesně té, z níž jsem byl o třicet let dříve rabínem za přítomnosti mnoha rodinných příslušníků během svátečních služeb vykázán za to, že jsem se odvážil veřejně vystoupit proti sionismu.

Přiletěl jsem z Washingtonu a přenocoval jsem v domě jiného bratrance, od něhož mě mé kacířské postoje rozdělily už před vydáním zmíněného článku v Digestu. Vzpomínali jsme s bratrancem Bernem dlouho do noci a řeč nevyhnutelně přišla i na blízkovýchodní krizi. Řekl mi: „Víš, nikdy jsem vlastně nebyl sionista. Ale židovským uprchlíkům se nějak musel zajistit domov. Proto jsem vždy podporoval stát Izrael, daroval velké sumy UJA a dokonce organizoval jejich hartfordskou sbírku.“ Tyto důvody, tak typické pro tisíce dalších Židů, mají na svědomí kompletní ovládnutí americké židovské komunity sionismem.

Continue Reading

Důvodem, proč jsou tyto filmy vyráběny, je právě okupace muslimského světa USA a jejich spojenci, vytvářející atmosféru extrémní islamofobie.

Ohlédnutí za psychologickou operací „Innocence of Muslims“, která předcházela útoku na redakci „humoristického“ magazínu Charlie Hebdo

Jak v muslimském světě pokračují rozhořčené – a někdy násilné – reakce na film „Nevinnost muslimů“, zobrazující Mohameda v negativním světle, přicházejí rozliční pozorovatelé s interpretacemi důvodů muslimského hněvu.

Jedním z nich je i Tariq Ali, renomovaný pakistánsko-britský vojenský historik, autor a novinář, který se tématy politického islámu a Středního Východu intenzivně zabýval. Se zpravodajem Rádia Svobodná Evropa/Svoboda (RFE/RL) Frudem Bezhanem mluvil o současné situaci coby následku desetiletí americké politiky.

RFE/RL: Proč vyvolala „Nevinnost muslimů“ tolik násilných reakcí? Existují historické, náboženské nebo politické důvody, proč urážky náboženství v muslimském světě často ve srovnání se ostatními náboženstvími a oblastmi světa vedou k násilnostem?

Tariq Ali: Měli bychom se spíše ptát, proč tyto karikatury a filmy vznikly právě teď. Proč nevznikaly po většinu 20. století? Důvodem, proč jsou tyto filmy vyráběny, je právě okupace muslimského světa USA a jejich spojenci, vytvářející atmosféru extrémní islamofobie.

Continue Reading

Mediální „realita“

Autor: Ted Sallis

Další den a další násilný útok vašeho přátelského místního neevropského Kavkazoida na evropské půdě. Hlavně žádné obavy – naší vládci vše kontrolují a brzy vysvětlí dle obvyklého vzorce.

Americká média kupříkladu označují střelce jako „rodného syna“ Dánska, jako by šlo o nordického Skandinávce, vikinského berserka nebo snad zádumčivě introspektivního Hamleta, a ne o levantského semitského Araba, který – pochopitelně – nemá v Dánsku vůbec co dělat. Zprávy mluví o palestinské etnicitě, která – pokud se to zakládá na pravdě – by mohla ještě snáze vysvětlit jeho radikalizaci s tím, jak izraelské nakládání s touto skupinou přilévá olej do ohně hněvu islámského světa.

Skutečně: úloha Židů v pokračující evropské občanské válce nízké intenzity je vcelku zajímavá, i když si odmyslíme divočejší spiklenecké teorie, jimiž se zde nehodlám zabývat. Na jedné straně muslimy rozpaluje do běla izraelský útlak Palestinců a reflexivní západní (především americká) podpora židovského jednání. Židé ovšem také výrazně podporují muslimskou imigraci do západních zemí coby součást dlouhodobého cíle rozpuštění rasového a kulturního dědictví evropských národů. Navíc představují Židé hybnou sílu za „zákony proti podněcování nenávisti“, na jejichž základě jsou Evropané stíháni při sebemenší námitce proti tomuto nahrazování genocidních rozměrů.

Continue Reading