Délský potápěč

Edward Osborne Wilson, 10. 6. 1926 – 26. 12. 2021.

Na druhý svátek vánoční zemřel ve věku 92 let americký biolog a velikán vědy Edward O. Wilson. Některé jeho knihy se dočkaly překladu do češtiny, něco si o něm můžete přečíst i na našich stránkách.

Edward Osborne Wilson byl vynikající vědec. Když jsem studoval na vysoké škole, jeho práce způsobila převrat v mé intelektuální orientaci – po levicových, často etnicky motivovaných útocích z předchozích dekád pomohla obrodit evoluční přístupy k výkladu lidského chování. Zaplatil za to nemalou cenu. Jak se píše v článku o Wilsonovi na Wikipedii: „Objevila se také politická opozice. Sociobiologie znovu rozproudila debatu o přirozenosti a výchově. Wilson byl obviňován z rasismu, misogynie a sympatií k eugenice.“

Při jednom incidentu z listopadu 1978 byla jeho přednáška narušena Mezinárodním výborem proti rasismu, skupinou napojenou na marxisty z Progresivní strany práce, kdy jeden z členů na konferenci AAAS vylil Wilsonovi na hlavu džbán vody a skandoval „Wilsone, seš celej mokrej.“ Wilson později s jistou hrdostí vzpomínal, že byl ve své vědeckém hledání pravdy ochoten pokračovat i navzdory takovým útokům.

Continue Reading

Západ: Zhroutí se sám do sebe nebo padne pod náporem barbarů?

Autor: Giulio Meotti

„Bílá smrt“ je na postupu

Fernand Braudel ve své knize Grammaire des civilizations napsal, že Západu vtiskla podobu „stará Evropa“. Ameriku nazývá „Evropou-dcerou“ a Rusko „tou druhou Evropou“.

Mezi lety 1976 – 1991, tedy v posledních 16 letech sovětské vlády, se v Rusku narodilo o 11,4 milionu více lidí, než jich zemřelo, v počátečních šestnácti postkomunistických letech (1992 – 2007) naopak o 12,4 milionů více lidí zemřelo. Pak přišel Vladimir Putin a neblahý trend zvrátil: porodnost v Rusku se přiblížila míře potřebné k nahrazení obyvatelstva.

„Rusko dnes v porodnosti předstihlo některé evropské země,“ pochlubil se při každoročním televizním maratonu, během něhož zodpovídá otázky diváků, ruský prezident. „Porodnost se navíc zvyšuje tempem pro většinu evropských zemí nedosažitelným,“ dodal Putin. Naneštěstí má pravdu.

Continue Reading

Geny, mozek a inteligence: co je nového?

Autor: Emil O. W. Kirkegaard

V průběhu druhé poloviny 20. století marxističtí intelektuálové jako Stephen Jay Gould a Richard Lewontin úspěšně stigmatizovali pole výzkumu inteligence, zejména jejich rozdílů mezi jednotlivci i skupinami. Přestože téma zůstává do jisté míry tabuizované, přichází odsud v posledních letech natolik mocný a vytrvalý přísun nových poznatků o genetice a inteligenci, že většina lidí má problém nové poznatky vstřebávat. Ještě mnohem větší dojem tento vývoj nutně dělá, vezmeme-li v potaz zuřící kulturní revoluci na univerzitních kampusech a obrození ideologie nepopsaného listu („blank slate“) kulturními elitami.

Continue Reading

r/K teorie výběru

Autor: Anonymous Conservative

Biologové si už delší dobu všímají, že u druhů se vyvíjejí takové vzorce chování, které jim nejlépe umožňují účinně využívat jejich prostředí. Do této kategorie charakteristik behaviorálního života patří i reprodukční strategie, tedy – jak ostatně naznačuje už jméno – strategie využívané jednotlivci při reprodukci. V tomto článku se budeme zabývat dvěma strategiemi, jež popisuje r/K teorie výběru evoluční biologie.

Vědecké zdůvodnění r/K teorie výběru existuje už dlouhá desetiletí. Vzniklo, když si biologové položili otázku, proč se některé druhy rozmnožují pomalu, v monogamních svazcích a s vynaložením značné energie na rodičovství, zatímco jiné se množí explozivně, promiskuitně a jedním rodičem vykonávajícím rodičovské povinnosti. Jak však toto vědecké poznání dostávalo jasnější obrysy, badatelé si dosud neuvědomovali jeho význam pro naše moderní politické a ideologické bitvy. Pojmy r a K označují proměnné v rovnicích, které popisují potenciální proměnu populací v čase. r zde označuje maximální reprodukční tempo jednotlivce a K nosnou kapacitu prostředí.

Continue Reading

Kamarádi do deště

Dokončení zde.

Autor: Ron Unz

Přestože jsem se odjakživa živě zajímal o historii, až příliš naivně jsem věřil všemu, co stálo v mých učebnicích, a proto jsem považoval studium amerických dějin za beznadějně nudné a tak nějak mdlé.

Naopak obzvlášť fascinující mi vždy přišly dějiny Číny, nejlidnatější země světa a sídla nejstarší nepřetržitě existující civilizace: spletenec moderních revolučních nepokojů, náhlé znovuotevření Západu za prezidenta Nixona i následné Teng Siao-pchingovy hospodářské reformy, jež začaly napravovat desetiletí maoistického ekonomického strádání.

V roce 1978 jsem se na UCLA zapsal na seminář o politické ekonomii venkovské Číny a během následujícího semestru k tématu přečetl asi tři nebo čtyři desítky knížek. Zásadní dílo E. O. Wilsona Sociobiology: The New Synthesis vyšlo jen několik let předtím a po dekádách tvrdého politického tlaku vdechlo do oboru závan svěžího vzduchu. S přihlédnutím k Wilsonovým myšlenkám mi nemohly ujít očividné závěry z přečteného: Číňané mi vždy přišli jako vysoce inteligentní národ a tradiční rolnická ekonomika vesnické Číny vyvíjela nanejvýš intenzivní sociálně-darwinovský selektivní tlak, který tyto kognitivní kvality velice elegantně vysvětluje. O pár let později jsem tuto svou teorii „hodil na papír“ – s Wilsonem jako vedoucím práce a o několik desítek let ji oprášil a vydal jako analýzu pod názvem How Social Darwinism Made Modern China (Jak sociální darwinismus stvořil moderní Čínu).

Continue Reading

Bioleninismus

Autor: Nix

Jednou z nejzajímavějších teorií vzešlých z prostředí současného pravicového disentu je ta o biologickém leninismu – bioleninismu – jež popisuje nevyhnutelné zformování a vzestup koalice divných, neschopných, cizorodých a do civilizované společnosti nehodících se coby jednotného voličského bloku, opory elit liberálních demokracií.

Autor konceptu, známý jako Spandrell nebo „Bloody Shovel“, vychází ze základního leninistického modelu budování strany ze spodiny společnosti k převzetí státní moci a přesouvá jej do sféry biologie, zejména té dnes „závadové“: budování strany z lidí, kteří patří mezi ztroskotance každého společenského uspořádání. Přirozeně zde máme na mysli nebělošské, neheterosexuální a další dysfunkční formy života, jimž jsme nuceni se klanět coby živoucím světcům náboženského kultu rozmanitosti.

Continue Reading

James C. Russell – Germanizace raně středověkého křesťanství

Autor: Samuel T. Francis

Sociologický náhled na náboženskou transformaci

Když Oswald Spengler před mnoha lety napsal, že „křesťanská teologie je pramáti bolševismu“, snažil se touto hyperbolou vyjádřit své přesvědčení, že křesťanské přijetí idejí jako univerzalismus, rovnostářství, mír, všeobecného bratrství lidstva a bezbřehý altruismus pomohly vydláždit cestu a ospravedlnit etické a politické zásady socialistů a komunistů. Ti se však neshodli na všem, a tak jiný německý filozof Karel Marx prohlásil náboženství za sílu konzervatismu, opium mas, jež brání tomu, aby proletariát povstal proti svým třídním nepřátelům.

Oběma teutonským velikánům by ale nepochybně v lecčem prospělo znát knihu Jamese C. Russella The Germanization of Early Medieval Christianity (Germanizace raně středověkého křesťanství), která přinejmenším nepřímo promlouvá k otázce napětí mezi jejich odlišnými náhledy na úlohu křesťanství, jež dodnes zůstává na americké i evropské pravici předmětem často vyhrocených politických a ideologických debat. Hlavní otázka a ústřední bod této kontroverze se nijak nemění: je křesťanství pro úsilí pravice bránit euro-americký způsob života spíše přínosem nebo naopak břemenem? Podle křesťanů v našem táboře je jejich náboženský závazek nosným pilířem západní civilizace, zatímco pohané a sekularisté (především v Evropě) spolu se Spenglerem namítají, že křesťanství Západ podkopává svým univerzalistickým učením, jenž v jádru zavrhuje rasu, třídu a dokonce i rodinu a národ.

Continue Reading

Knihu S rozumem v koncích: Proč se stáváme méně inteligentními a co to znamená pro budoucnost vydalo vydavatelství Sol Noctis (ukázka a odkazy na distributory zde)

Autor: F. Roger Devlin

At Our Wit’s End: Why We’re Becoming Less Intelligent and What It Means for Our Future (S rozumem v koncích: Proč jsme stále méně inteligentní a co to znamená pro naši budoucnost)
Edward Dutton and Michael A. Woodley of Menie
Exeter, UK: Imprint Academic, 2018

My obyvatelé Západu jsme si už dávno zvykli, že vědecký i technický pokrok je normálním stavem věcí. Úpadek, zde tedy chápaný jako ztráta technologií a vědění, však v dějinách lidstva rozhodně není ničím neobvyklým. Současný Západ je sice v mnoha ohledech dost možná na ústupu, které jiné období našich dějin bychom však označili za zenit našeho vědeckého poznání a technologických možností, když ne dnešek? A nebylo by naprosto absurdní pokládat tento pokrok za dovršený?

Autoři Dutton s Woodleym namítají, že civilizace klidně může projít svým vrcholným bodem dlouho předtím, než se výčet jejích úspěchů zcela uzavře. Naše hvězdná hodina tak mohla nastat nikoliv v okamžiku, kdy jsou naše znalosti a schopnosti nejširší, ale tehdy, když se zvětšovaly nejrychleji. A podle obou mužů jsme tento bod minuli už před nějakou dobou.

Continue Reading

Konrad Lorenz

Smrtelné konvergence naší modernity popsal roku 1973 etolog Konrad Lorenz v knížce Osm smrtelných hříchů, kterou zakončil následujícím souhrnem…

Pojednal jsem o osmi rozdílných, avšak příčinně souvisejících procesech, které hrozí zničit nejen naši civilizaci, nýbrž i lidstvo jako druh. Jsou to tyto procesy:

Continue Reading

Petr Bakalář – Morana

Letos na konci léta vyšla kniha Morana s podtitulem Příručka pro trpící. Petra Bakaláře, jejího autora, se ptáme:

Co vás přivedlo k psaní o smrti a umírání?

Jednak několik osobních příkladů lidí, kteří jsou staří a nemocní a jejichž jediným přáním je zemřít, ale náš zdravotnický systém jim to nedovolí, jednak britský dokument Choosing to Die, kterým provádí Terry Pratchett a představuje u nás často tak démonizovanou švýcarskou společnost Dignitas.

Důležitá je i filosofie svobody: každý má právo si rozhodnout o svém životě sám a jen on sám je za to odpovědný – ne tedy úřady, komise apod.

To zní opravdu liberálně! A zdejší liberalisti už preludují k majdanům třicátého výročí „svobody“ neboli vítězství svého vyznání. I ten největší z nich, o letitých „konzervách“ mezi nimi ani nemluvě, vám ale nejspíš vytkne, že „taková kniha může být zneužita“ k impulsivním sebevraždám. Cítil byste se za ně v nějakém smyslu zodpovědný?

Continue Reading

Studie prokázala, že „rasa a jazyk hrají u dětí hlavní roli při procesu formování etnické identity“

Autor: Guillaume Durocher

Univerzita Britské Kolumbie (University of British Columbia, UBC) přišla s nanejvýš zajímavou studií zabývající se schopností velmi malých dětí rozlišovat a spojovat si různé rasy a jazyky. Podle vědců (zdůraznění G. D.):

Continue Reading

Yoram Hazony, vycházející (Davidova) hvězda trumpistického nacionalismu

Autor: Lance Welton

Náš šéfredaktor Peter Brimelow se v posledních dnech dostal do twitterové výměny názorů s izraelským filozofem Yoramem Hazonym, velebeným za svou knihu z roku 2018 The Virtue of Nationalism (Pozitiva nacionalismu). Všechno to začalo Peterovým pozváním na Hazonyho červencovou konferenci „National Conservatism“, jež však bylo obratem písemně zrušeno, prý kvůli Peterovým „publikacím a profesní spolupráci“, jež jsou „neslučitelné s naším pojetím národního konzervatismu, a vůbec tím, jak jej chápeme“. Poznatky z této debaty zní tedy jasně: Hazony buď „nechápe“, nebo rovnou lže o skutečnosti, že Izrael je etnostát a Židé jsou rasa.

Patrick Casey z AIM (American Identity Movement, de facto nová iterace identitářské organizace Identity Evropa – pozn. DP) ve fascinující twitterové výměně Hazonyho obvinil, že hájí výhradně „nacionalismus“ svého vlastního národa a vyslovil názor, že zatímco judaismus je „etno-náboženský“, bělošská identita „rasová“. Hazony odpověděl:

Rozdílem mezi námi není mé nedostatečné nadšení pro americký nacionalismus, ale přesvědčení, že národ není rasa a nacionalismus se nerovná rasismu.

Zmínil také „falešné, pseudovědecké konstrukce, kterými rasou posedlí šprti chtějí nahradit“ údajně občansky nacionalistické Spojené státy.

Hazony dokonce dodal, že „Izraelci vnímají svou zemi jako národní, ne rasový stát“ a že „Židé nejsou rasa, ale národ.“

Continue Reading

Kritika Benoistova pluriversa z pozic etnického nacionalismu

Autor: Michael O’Meara

Poznámka redakce DP: Esej byla napsána v roce 2005.

O růstu vlivu a prestiže The Occidental Quarterly svědčí i to, že se mu podařilo zajistit si rozsáhlý rozhovor s jedním z předních evropských protiliberálních myslitelů. Až příliš dlouho totiž americká (nejen) nacionalistická pravice setrvávala v intelektuálním zásvětí roztleskávaček volného trhu (Wal-Mart über Alles), intelektuálů sponzorovaných CIA (Burnham/Buckley), kirkovských reakcionářů, biblomilců a spikleneckých pošuků, kteří – jak Alain de Benoist podotýká v rozhovoru – bez výjimky bránili a brání systém, který ničí všechno, co se tito lidé údajně snaží ochránit a zachovat. V TOQ se však běloští nacionalisté, radikální tradicionalisté, biologičtí realisté a další odpůrci liberalismu pustili do odlišného projektu, protože se snaží přijít s intelektuální syntézou nejnovějších vědeckých poznatků a původních forem evropského myšlení ve snaze o nápravu nejen selhání amerického konzervatismu, ale také o nalezení odpovědí na historické-ontologické otázky národní existence. Continue Reading

Petr Bakalář

Úvod:

V dalším díle našeho seriálu máme opět možnost zabrousit do akademického světa a jeho ostrakizace nehodících se názorů a nehodících se výzkumů, tentokráte přímo na kontroverzní téma rozdílnosti lidských ras a to s průkopníkem vrozené teorie, která stojí v rozporu s mainstreamově uznávanou avšak nefunkční enviromentální teorií. Osobnost se jmenuje Petr Bakalář. Kontroverzní autor, syn slavného psychologa Eduarda Bakaláře a rozený kontrarián. Více o jeho výzkumech, zájmech a tématech si můžete přečíst v následujících knihách.

Continue Reading

Alain de Benoist (1977)

První část rozhovoru zde, druhá zde, závěrečná čtvrtá zde.

TOQ: V Manifestu tvrdíte, že moderní teorie tabula rasa je v rozporu s lidskou přirozeností. Jak spolu souvisejí vnímání člověka Nové pravice a to formované sociobiologií? Píšete totiž o lidských „dědičných předpokladech k některým schopnostem a způsobu chování“, omezené autonomii jednotlivce a plasticitě lidských bytostí, jež jim umožňuje „vzdorovat politickému a sociálnímu kondiciování“. Mohl byste být konkrétnější? Jaké vlastně je lidské biologické dědictví a jak působí na politickou kulturu?

AdB: Osvícenští filozofové jako Condorcet nebo Helvétius se domnívali, že se člověk rodí jako nepopsaný list, a že tedy jsou všechny jeho vlastnosti určovány vlivy prostředí. Přesto však věřili i v „lidskou přirozenost“. Byla to však přirozenost netělesná, předpolitická a abstraktní, již potřebovali pro svou teorii práv – tedy pojetí zcela odlišné od toho Aristotelova, podle něhož je člověk tvor inherentně společenský a politický. Tuto víru ve všemocnost vlivu prostředí převzala i většina ideologů progresivismu, kteří si bez výjimky představovali člověka budoucnosti jako nutně lepšího, protože bude žít v lepším prostředí (tento motiv optimistické víry v pokrok s nimi sdíleli i někteří sociální darwinisté jako Herbert Spencer). V oblasti vědy pracovala s teorií tabula rasa Lamarckova teorie dědičnosti získaných vlastností, kulminující v Sovětském svazu v osobě Trofima D. Lysenka. Tato teorie – již v poslední době podrobil kritice např. Steven Pinker (The Blank Slate: The Modern Denial of Human Nature, New York, 2002) — už dnes není udržitelná. Lidská přirozenost existuje, ale nemá nic společného s ideami filozofů 18. století. Prostředí jistě význam má, rozhodně však není všemocné. S vývojem vědy o lidském životě se stále více odhaluje realita biologické a genetické složky člověka, jež značně omezuje plasticitu lidské přirozenosti, nepotlačuje ji však docela. Význam pojmů jako svobodná vůle i svoboda jako taková totiž nelze jen tak snadno vymazat.

Continue Reading

Edward O. Wilson

Autor: Leon Neyfakh

Proslulý harvardský biolog Edward O. Wilson se jednoho pondělního odpoledne ze svého lexingtonského domu po telefonu dělil o nejnovější (článek vznikl v roce 2011) zážitky z nedávné série střetů s velkou částí vědecké komunity. K vysvětlení své stávající pozice v oboru si vypůjčil parafrázi slavných Schopenhauerových slov: „Každá nová myšlenka si musí projít třemi stádii“, prohlásil Wilson se stopou uličnického smíchu v hlase. „Nejdřív se jí posmívají nebo ji přehlížejí. Následně jí rozhořčeně odporují – a nakonec byla přece pro každého odjakživa očividná“.

Jednaosmdesátiletý Wilson má víc než dostatečný věk na to, aby se mohl stáhnout do ústraní svého statku a odtud čas od času vyjádřit podporu nějaké populárně naučné publikaci. V poslední době zabrousil i do světa krásné literatury: vydal román o mravencích, své specializaci, a také povídku v New Yorkeru. On však současně také energicky hájí novou a kontroverzní vědeckou tezi, která se momentálně nachází v druhé fázi Schopenhauerova schématu: rozhořčeného odporu.

Wilson se totiž na sklonku své vlivné a uznávané profesní dráhy snaží zcela překopat základy uznávané evoluční teorie o původu altruismu. Na jeho argumenty se snesla zuřivá kritika z řad vědeckého společenství. Minulý měsíc otiskl přední vědecký časopis Nature pět velmi silně formulovaných dopisů, podle jejichž autorů Wilson vlastně nepochopil evoluční teorii a v zásadě neví, o čem že to vlastně mluví. Pod jeden z nich se podepsalo ohromujících 137 vědců, včetně dvou Wilsonových kolegů z Harvardu.

Continue Reading

Edward Osborne Wilson

Autoři: Redakce TOQ

Už více než čtvrt století uplynulo od vydání přelomového díla Edwarda O. Wilsona Sociobiology. 1] Kniha se zabývá genetickými vlivy na sociální chování uvnitř skupiny a její spojení příbuzenství a biologie s normami lidského chování vyvolalo vědeckou revoluci, která propojila kritické proudy biologických a společenských věd, přestože se dopadu na lidské záležitosti věnovala pouze poslední kapitola knihy. Tento teoretický výtvor vycházející z pečlivého studia příbuzenského výběru, altruismu a skupinového evolučního chování předznamenává zásadní obrat celého oboru zpět ke staronovému uznání vlivu biologie na utváření lidské přirozenosti. Na příbuznosti založený altruismus má totiž obrovský význam při vysvětlování sociální kooperace a skupinové soudržnosti napříč kulturami, rasami a kmeny.

Wilsonova kniha vyvolala bouři rozhořčení. Rovnostářští ideologové ve společensko i behaviorálně vědních oborech Wilsona s vervou napadli a dlouhá léta se sociobiologii i její různé odnože ze všech sil pokoušeli zdiskreditovat.

Continue Reading

Sjezd Demokratické strany práv států (přezdívané „Dixiecrats“) v roce 1948

Autor: Chris Brand

Shrnutí

Jen stěží si lze představit výraznější kontrast než ten mezi multikulturalismem a multirasovou společností, prosazovaných vládnoucími politickými a kulturními elitami na straně jedné a kulturními a rasovými hodnotami Západu z před pouhého století. I když zastoupení nebělošských menšin na Západě ve statistikách negramotnosti, zločinnosti nebo AIDS stále značně převyšuje jejich procentní podíl v populaci, zůstává pro jakoukoliv veřejně činnou osobu sebemenší zpochybnění smysluplnosti multikulturalismu společenskou sebevraždou – jak si musel uvědomit i někdejší předseda Senátu Trent Lott (R-MS), když při vzpomínkách na protiestablishmentovou prezidentskou kandidaturu dixiekrata (kandidáta Demokratické strany práv států /States‘ Rights Democratic Party/) Stroma Thurmonda v roce 1948 pozitivně hovořil o časech starého segregovaného Jihu. Podle dnes platných kulturních a politických pravidel však musíme rasové menšiny nadšeně přijmout – nebo přinejmenším zdvořile ignorovat, v každém případě jsou však vyjmuty z jakýchkoliv kritických hodnocení. (Vyhýbat se rasové identifikaci se stalo zavedenou praxí BBC vždy, když se příslušník menšiny dopustí nějakého skutečně nebývale ohavného zločinu – např. v případě vraždy v Londýně, kdy byla desetiletá černošská dívka jménem Victoria Climbiéová zavražděna vlastní tetou a jejím přítelem.)

Tato ohromná proměna se z nemalé části udála také zásluhou vlivu Franze Boase (1858-1942), jehož učení, šířené z vlivných pozic oboru antropologie elitní skupinkou jeho někdejších studentů, změnilo intelektuální směřování celé sociální antropologie.

Continue Reading

Autor: Alain de Benoist

Překvapivá slova předáka „Nouvelle Droite” (Nové pravice)

Bylo to jako přílivová vlna. Letos (1979) v létě zaplnila „Nová pravice“ stránky novin, které se tváří tvář této neotřelé novotě dokonce na chvíli odtrhly od svého obvyklého letního „okurkového zpravodajství“ o lochneské příšeře. Právě slavná Nessie se totiž v červenci a srpnu, kdy zpravidla není moc o čem psát, často stará o čtenářsky vděčný obsah.

Nástup Nové pravice však komentátory vytrhl z letní letargie – mnozí totiž v její ideologii vidí nebezpečnou obrodu fašismu. Levice byla ve své rétorice naprosto hysterická, od Nouvel Observateur (francouzské krajně levicové noviny) až po Pravdu (ruské noviny, režimní hlásná trouba v někdejším Sovětském svazu), jež spisky Nové pravice neváhaly přirovnat k programu Adolfa Hitlera.

Louis Pauwels (jeden ze spoluautorů knihy Jitro kouzelníků, pozn. DP), šéfredaktor středopravicového časopisu Figaro Magazine, v němž Nová pravice dostala prostor k prezentaci svých myšlenek, byl sice vyzván, aby celou věc vysvětlil, hlavní postavou celého skandálu se však stal mladý sedmatřicetiletý intelektuál Alain de Benoist, který pro Figaro Magazine píše. Jako faktický ideový vůdce tohoto hnutí tak musel čelit rozhořčené kritice svých odpůrců.

Playboy, který jako první časopis na světě psal o „Nouveaux Philosophes” („noví filozofové“, někdejší maoističtí intelektuálové), také jako první zaznamenal existenci Nové pravice a v lednu 1979 vydal článek Alexandera Astruca na toto téma. Dnes Playboy v této debatě pokračuje rozhovorem s Alainem de Benoistem, který nedávno u nakladatelství Éditions Libres Hallier vydal knihu Les idées à l’endroit (Narovinu).

Continue Reading

Autor: Nelson Rosit

Biohistorie je studium dějin utvářených biologií. Biohistorie považuje biologickou stránku člověka i přírodní prostředí za významného činitele při utváření dějinných událostí. 1] Přestože ji Americká historická společnost neuznává za speciální kategorii v rámci disciplíny, je tento termín vědci běžně užíván, a to včetně akademických historiků.

Continue Reading