Francouzský občanský nacionalista a antisionistický intelektuál Alain Soral byl minulý týden potrestán dvěma roky odnětí svobody za sdílení rapového videa „Gilets-Jaunes”.
Klip (na Youtube nemusí vydržet věčně…) se nese v duchu typickém pro Žluté vesty: zaznívají tak výpady proti francouzským médiím, politickým i finančním elitám i volání po přímé demokracii, především ve formě známého návrhu referenda z občanské iniciativy (Référendum d’Initiative Populaire, RIC).
Autor videa vyzývá také k anulaci zákona o bankách z června 1973, známém jako „Pompidou-Rothschildův zákon“ podle tehdejšího francouzského prezidenta a investiční banky, pro niž před vstupem do politiky pracoval. Podle kritiků uvrhla tato norma Francii do dluhového otroctví, protože namísto finanční soběstačnosti prostřednictvím národní banky vytvořila podmínky pro závislost země na půjčkách na finančních trzích.
Vysoké pokuty a vězení pro francouzské identitáře za akt odporu proti ilegální imigraci, beztrestnost pro zákon okázale porušující zastánce otevřených hranic
Proevropské antiimigrační hnutí Generace Identity (GI) se proslavilo po celém světě svými často velice spektakulárními akcemi, ať už obsazení vládních a unijních budov nebo vypravením vlastní lodi do Středomoří s cílem zastavit pašeráky migrantů. Něco takového se však neobejde bez rizika.
Na jaře loňského roku se francouzští aktivisté GI, znechucení neschopností nebo neochotou francouzské vlády řešit migrační krizi a zastavit tok ilegálních migrantů do země, rozhodli vzít věci do vlastních rukou symbolickým, ale efektivním nenásilným gestem.
Gilad Atzmon: „Mnozí pozorovatelé vysvětlují rostoucí oblibu alternativních teorií a vysvětlení vzestupem nedůvěry v současnou vládnoucí třídu, její ideály, zájmy i reprezentanty.“
Autor: Gilad Atzmon
Bezprostředně po údajné sebevraždě Jeffreyho Epsteina v jeho cele minulý týden se strhla hotová lavina narativů, které protiřečí proměnlivým oficiálním vysvětlení. Lze předpokládat, že spolu s Epsteinovým tělem bude pohřbeno také nejedno hanebné tajemství mnoha z nejmocnějších tohoto světa. Přestože názor, že lidé dost mocní na to ožebračit celé světadíly nebo vyvolat světové války, v nichž zahynou desítky milionů lidí, jsou celkem snadno schopni zařídit smrt jednoho registrovaného sexuálního devianta v newyorské vězeňské cele, se přinejmenším potenciálně jeví jako racionální, každý, kdo s podobným, třeba i nanejvýš uvěřitelným vysvětlením přišel, byl okamžitě odsouzen jako šiřitel „konspiračních teorií“.
Moje generace si dystopie jako Orwellův román 1984 spojovala se Sovětským svazem, zemí, kde veškeré výklady podléhaly striktnímu dohledu, a za kritiku Stalina čekal na člověka jednosměrný výlet do gulagu. Spojené státy i naše životy však byly čímsi zásadně odlišným. Postupem času se však rozdíly mezi životem v Sovětském svazu 20. století a na dnešním Západě postupně vytrácejí. Novináři jako Julian Assange dnes čelí podobnému týrání a mučení státní mašinérií, jako sovětský disident – možná horší. Západní média nejsou o nic „svobodnější“ než ta sovětská a noviny, televize i státní rozhlas slouží jako ministerstvo propagandy vlády a zájmových skupin za ní. Sociální sítě jako Facebook a Twitter systematicky upírají přístup na svou platformu každému, kdo projeví postoje neshodující se s vládnoucím řádem a programem. Zbavit se ochrany svobody slova prvním dodatkem americké ústavy se ukázalo být jako poměrně snadné, média totiž nejsou schopna ani ochotna uplatňovat jej.
Globální metropole – z pouště písečné do pouště duchovní
Autor: Guillaume Durocher
Neměli bychom podceňovat sílu globalismu a jeho železné logiky. Pravdou totiž je, že navzdory nechuti západních nacionalistů k etnické rozmanitosti jsou nejbohatší části Západu nejen nadmíru rozmanité, ale navíc i dál bohatnou. Hovořím pochopitelně o našich tak zvaných „globálních metropolích“, mezi něž řadím města jako New York, Paříž, Londýn a mimo Západ třeba Singapur nebo Dubaj. V jistém ohledu lze za globální metropoli považovat také severokalifornskou Bay Area, tj. San Francisco a širší okolí Silicon Valley. Měli bychom se proto snažit porozumět prosperitě těchto měst i jejich budoucím vyhlídkám.
Západní nacionalisté mají sklony spojovat si „diverzitu“ s melaninem obdařenými skupinami s nevysokou průměrnou inteligencí a v relativním srovnání vysokou zločinností i závislostí na dívkách sociálního zabezpečení. Západní příznivci globalizace – dobrá pětina bělošské populace, rekrutující se často z těch vzdělanějších a inteligentnějších vrstev společnosti – však mají etnickou rozmanitost spjatou s globálními metropolemi, v nichž žijí. Ty jsou z ryze ekonomického pohledu dokonale funkční, což těmto lidem většinou úplně postačuje. Zatímco nacionalistům se při zmínce o „diverzitě“ vybaví hrůzné výjevy islámského terorismu nebo velezrady v podobě masového sexuálního zneužívání anglických dívek gangy Pákistánců, pro globalistu „diverzita“ znamená mnohem spíš ten věčně otevřený stánek s kebabem na roku ulice, milou mexickou chůvu nebo schopné asijské spolupracovníky z kanceláře. Proto nedokáží pochopit, proč jsou někteří lidé tak „plní nenávisti“.
Náš šéfredaktor Peter Brimelow se v posledních dnech dostal do twitterové výměny názorů s izraelským filozofem Yoramem Hazonym, velebeným za svou knihu z roku 2018 The Virtue of Nationalism (Pozitiva nacionalismu). Všechno to začalo Peterovým pozváním na Hazonyho červencovou konferenci „National Conservatism“, jež však bylo obratem písemně zrušeno, prý kvůli Peterovým „publikacím a profesní spolupráci“, jež jsou „neslučitelné s naším pojetím národního konzervatismu, a vůbec tím, jak jej chápeme“. Poznatky z této debaty zní tedy jasně: Hazony buď „nechápe“, nebo rovnou lže o skutečnosti, že Izrael je etnostát a Židé jsou rasa.
Patrick Casey z AIM (American Identity Movement, de facto nová iterace identitářské organizace Identity Evropa – pozn. DP) ve fascinující twitterové výměně Hazonyho obvinil, že hájí výhradně „nacionalismus“ svého vlastního národa a vyslovil názor, že zatímco judaismus je „etno-náboženský“, bělošská identita „rasová“. Hazony odpověděl:
Rozdílem mezi námi není mé nedostatečné nadšení pro americký nacionalismus, ale přesvědčení, že národ není rasa a nacionalismus se nerovná rasismu.
Zmínil také „falešné, pseudovědecké konstrukce, kterými rasou posedlí šprti chtějí nahradit“ údajně občansky nacionalistické Spojené státy.
Hazony dokonce dodal, že „Izraelci vnímají svou zemi jako národní, ne rasový stát“ a že „Židé nejsou rasa, ale národ.“
Jak prchavá je světská sláva! V dávném roce 1998 mě Jihoasijský svaz novinářů (South Asian Journalists Association) vyhlásil „Novinářem roku“ za článek, který jsem napsal o Indii.
Nedlouho nato mi však ocenění rozhořčeně odebrali poté, co jsem napsal, že Indie by v jejich dlouholetém sporu s Pákistánem o Kašmír měla usilovat o kompromis. Nedůtkliví Indové kritiku neradi, dokonce ani od starého přítele…
Tento týden premiér Naréndra Módí a koalice jeho pravicové strany Bháratíja džantá (BJP) drtivě zvítězili ve volbách, když si zajistili 302 z 542 parlamentních křesel. Ctihodná opoziční Strana Kongresu, jež dlouhá léta stála v čele země, utrpěla zdrcující porážku.
Neměli bychom nad tím jen tak mávnout rukou. Indie je plus minus největší demokracií na světě a v roce 2020 se má stát třetí největší ekonomikou na světě. Je to ale také vlivná jaderná velmoc s mezikontinentálními hlavicemi odpalovanými ze země i z moře, které mají kapacitu zasáhnout Severní Ameriku, Evropu i tradičního indického rivala, Čínu.
Dlouhá léta píši o nebezpečí neúmyslné nebo i záměrné nukleární války s Pákistánem o kašmírské jablko sváru. Má literární prvotina „Válka na střeše světa“ se věnuje jak možnosti budoucí války Indie s Čínou o himalájské velikány nebo Barmu, tak indicko-pákistánského konfliktu o Kašmír.
Tak je to konečně tady! Po pěti letech byl zvolen nový Evropský parlament! Co že to je Evropský parlament? Na tom přece až tolik nesejde. Co se lidské stránky celé věci týká, jedná se o odkladiště vysloužilých politiků a zároveň arénu, kde se otrkávají mladé (stále vykořeněnější a kosmopolitnější) naděje. Politicky pak má jistý vliv na regulace velkého společného evropského trhu, třetí největší ekonomiky na světě. Většina pozorovatelů však volbám věnuje pozornost proto, že jsou jakýmsi okénkem do hlav Evropanů, a tím pádem i korouhví budoucího politického vývoje.
V roce 2014 jsem psal o průlomovém úspěchu a zvolení asi dvou stovek nacionalistických a/nebo euroskeptických europoslanců. Výsledky této vyhlížené „revoluce“ v průběhu poslední pětiletky však byly v podstatě nulové, pomineme-li posílení finančních i politických zdrojů těchto nacionalistů.
Jak to tedy dopadlo tentokrát? Účast dosáhla 50,9 % a vzepřela se tak trendu vytrvale klesajícího zájmu. Jedná se o nejvyšší volební účast v evropských volbách od roku 1994 (56,7 %). Zdá se tak, že ve věku Trumpa, Macrona a Salviniho je stále více lidí přesvědčeno o naléhavosti zapojení do voleb.
Dries Van Langenhove na setkání s Viktorem Orbánem
Autor: Guillaume Durocher
Vlámský nacionalista Dries Van Langenhove se v posledních několika letech dostal do hledáčku pozornosti celostátní belgické politické scény. Založil skupinu Schild & Vrienden (Štít a přátelé, S&V), která si rychle získala věhlas svými spektakulárními přímými akcemi a umným využíváním sociálních sítí. Van Langenhove v současnosti vede kandidátku strany Vlámský zájem (Vlaams Belang, VB) ve vlámské provincii Brabantsko a po volbách plánovaných na 26. května se takřka jistě stane poslancem belgického federálního parlamentu. Hvězdný vzestup pětadvacetiletého mladíka je skvělým příkladem spolupráce nového evropského identitárního hnutí s tradičnějšími nacionalistickými organizacemi.
Schild & Vrienden vznikl jako internetová diskusní skupina v srpnu 2017. Název upomíná na středověký vlámský bojový pokřik z válek s Francouzi. Skupina velice rychle organicky rostla, s tím jak stále víc mladých Vlámů zjišťovalo, že ve svém znepokojení z imigrace a kulturního úpadku nejsou osamocení. „Někteří lidé měli blízké přátele, o kterých ani nevěděli, že mají pravicové názory,“ říká Dries Van Langenhove. „Dnes je u nás snazší přiznat se k transgenderismu než ke konzervatismu. Na každého, kdo se vysloví proti potratům v pokročilém stupni těhotenství, se společnost dívá jako na blázna.“ V nadsázce proto dodává, že se z S&V stal tolik potřebný „bezpečný prostor“ pro nacionalisty a konzervativce, obklíčené fanaticky levicovou kulturou kampusů.
Vlevo: úžasná satira na pulty všech trafik, vpravo: nenávist, kterou nesnese ani web Alaina Sorala
Autor: Jean Marois
Alain Finkielkraut se nedávno nechal slyšet: „Soral je tou vůbec nejnebezpečnější a nejzlověstnější postavou francouzského veřejného života.“ Abychom plně porozuměli významu jeho slov, musíme nejprve vědět, kdo je to Alain Finkielkraut – a také kdo je to Alain Soral.
Finkielkraut patří k nejvlivnějším neokonzervativcům ve Francii. Tento někdejší trockista se dnes označuje za nacionalistu. Dokonale tak ztělesňuje to, co Soral nazývá nacionálním sionismem, ideologii s novým nátěrem, masivně propagovanou židovskými „intelektuály“ i komentátory v médiích. Ti poté, co nejprve halasně vyzývali ke zrušení hranic a zaplavení Evropy masami imigrantů, nabádají dnes Francouze, aby si vzali příklad z Izraele a jeho nakládání s muslimy.
„Finky“, jak mu škádlivě říkáme, krom toho ale symbolizuje také aroganci etnocentrických Židů, kteří dostávají v televizních pořadech fakticky neomezený prostor, aby si mohli postěžovat na antisemitismus a nový holokaust, který jistě číhá hned za rohem. Je pravda, že když Finkielkraut vystrčí nos na shromáždění Žlutých vest, uslyší nelichotivé „Sale sioniste!” („Špinavý sionisto!“), což jak všichni řádní lidé vědí, ve skutečnosti znamená „Sale juif! („Špinavý Žide!“), a to zas na oplátku není nic menšího než potenciální holokaust. A tak pokaždé, když Finkielkrautovi někdo na ulici spílá, což se čas od času stává, je to z toho ohromný poprask a samotný prezident musí vydat náležitou deklaraci: „Antisemitské urážky, jejichž byl terčem, jsou naprostým popřením všeho, čím jsme a co z nás dělá tak úžasný národ. Nehodláme je proto tolerovat.“ Takhle důležitý tedy pan Finkielkraut je! A abych nezapomněl: Finkielkraut byl zvolen do prestižní Académie Française, čímž se zařadil mezi tzv. „Nesmrtelné“, jakkoliv není zcela jasné, čím si to zasloužil. Podobně jako Bernard-Henri Lévy ale i Finkielkraut píše knížky, jejichž čtenost klesá úměrně jejich stále masivnější propagaci.
Al-Bagdádí: Za pět let se toho může změnit opravdu hodně
Autor: Patrick Cockburn
Znovuobjevení se vůdce Islámského státu (ISIS) Abú Bakra al-Bagdádího vyvolalo podobný rozruch, jako tomu bylo v případě Usámy bin Ládina po 11. září. Tento dopad je o to silnější, že po březnové ztrátě posledních území, oficiálně ovládaných ISIS, už mnozí skupinu odepisovali coby závažnou hrozbu.
Masakr více než 250 civilistů na Šrí Lance prokázal, že Islámský stát neztratil schopnost dostat se na globální titulní stránky sebevražednými útoky proti civilistům. „S radostí v srdci jsem vyslechl zprávy o našich bratřích na Šrí Lance, kteří převrhli křižácké kolébky, a pomstili tak naše bratry v Baghúzu,“ prohlásil al-Bagdádí.
Těsně před atentáty v Kolombu a jeho okolí přísahal vůdce místní teroristické buňky věrnost al-Bagdádímu.
Kolik se toho skutečně změnilo zveřejněním prvního videozáznamu vůdce ISIS za pět let? Jeho nové vystoupení jistě má značný symbolický význam, protože se objevovaly opakované zprávy o jeho zabití nebo vážném zranění. Posiluje to dojem, že Islámský stát navzdory sérii direktů a porážek zůstává fungující organizací, jakkoliv ztratila většinu svých vojenských kapacit.
Matteo Salvini na tiskové konferenci poté, co opilý marocký recidivista zabil dva Italy
Autor: Guillaume Durocher
To, že nejpříznivější zprávy z prostředí západoevropské politiky budou přicházet z Apeninského poloostrova, jsem přiznám se skutečně nečekal. Kdo mohl tušit, že nesourodá vláda vzešlá z loňských voleb – nestálá koalice nacionalistické Legy Mattea Salviniho a vágně populistického Hnutí pěti hvězd – vydrží tak dlouho a dosáhne tolika úspěchů? Italský parlamentní režim je přece proslulý svou nestabilitou a častým střídáním vlád. Přesto jde zatím tento nezvyklý slepenec od úspěchu k úspěchu.
Globalisté, především instituce Evropské unie a různé proimigrační nevládní organizace, často přímo či nepřímo zapojené do sorosovských struktur „otevřené společnosti“, přijali za svou fakticky zločinnou politiku. Jejich cílem totiž nebylo snížit počty ilegálních imigrantů, ale „vyřešit“ problém „záchranou“ migrantů ještě na moři, na dohled severoafrického pobřeží, a tak rozdrolit vnější hranice Evropy i jednotlivých zemí.
Stojedna let finské nezávislosti aneb rozkošná Miss Helsinky za rok 2017
Autor: Harri Honkanen
Nad ránem 28. září 1994 se v Baltském moři potopil trajekt MS Estonia. Z 989 lidí na palubě jich děsivých 852 přišlo o život. Šokující bylo, že asi 650 z nich bylo později nalezeno v podpalubí – nedokázali uvěřit, co se děje, a tak se ani nepokusili zachránit své životy.
Proč? Jedno z možných vysvětlení: lidé bývali lovnou zvěří, takže je pro ně tváří tvář neodvratné hrozbě přirozené ztuhnout. Toto nebezpečí však bylo neodvratné jen v hlavách obětí: řada lidí unikla, zatímco jejich paralyzovaní přátelé a příbuzní zahynuli.
Odlišná hypotéza zní: tito severští lidé – vysoce adaptovaní pro studené prostředí – vykazují vysokou míru úzkostnosti. Proto si svou budoucnost pečlivě plánují a velice jim záleží na tom, jak o nich smýšlejí ostatní. I díky tomu vytvářejí velice harmonické společnosti. Snáze ale také podléhají emocím, což znamená vysoké množství sebevražd – 14 smrtí vlastní rukou na 100 000 obyvatel ve Finsku i v Estonsku v roce 2015, zatímco ve Spojeném království pouhých 7 – a tendenci stahovat se z reality. Vyvinuli se v důvěřivá stvoření, poslušná vůči autoritám i pravidlům, ovšem naprosto bezradná v džungli naprostého chaosu.
Jako by snad liberálové čerpali z pokoření se násilníkům a ustupování rasově motivovaným požadavkům sexuální požitek.
Autorka: Ilana Mercerová
Je dost těžké litovat liberály tehdy, když sklízejí ovoce politiky, kterou se snaží vnutit i nám ostatním.
Žena středního věku, bojovnice proti deportacím migrantů z jejího rodného Švédska, byla znásilněná právě uprchlíky, za něž tak srdnatě virtuálně bojovala.
Na ulici před barem potkala dva sotva zletilé Afghánce – odpusťte si mravokárné poznámky, prosím – které následně doprovodila do jejich daňovými poplatníky financovaného bydlení. Zbytek příběhu asi není třeba sáhodlouze rozepisovat, dále už to známe.
Za evropskou posedlostí dovozem vysokých snědých mladíků z Blízkého východu hledejme zástupy nadržených sluníčkářek 1] v přechodu.
„Batikované čarodějnice“ – tak říká těmto zvráceným existencím jeden kontroverzní švédský youtuber.
Před pár desítkami let se svět pomalu přestával zajímat o globální nárůst populace, protože porodnost ve většině zemí se rychle dostávala pod kontrolu. V roce 2012 však OSN přiznala hrstce těch, kteří podobné věci sledují, že značně podcenila počty narozených Afričanů, protože mylně důvěřovala statistickým údajům poskytnutým tamními vládami. Jak ale postupně africké země začínají zvládat vedení přesnějších statistik, došlo lidem v OSN, že jejich blahosklonnost stran populační exploze v Africe nebyla na místě a porodnost v Africe klesá podstatně pozvolněji, než se původně soudilo.
V roce 2015 tak OSN vydala nové odhady se zrevidovanými odhady africké populace – směrem nahoru.
Asi před deseti lety jsem vydal knihu The Strange Death of Marxism (Podivná smrt marxismu), v níž jsem se usilovně snažil ukázat, že současná levice není marxistická, ale post-marxistická. Na rozdíl od tradičních marxistů i evropských demokratických socialistů je totiž levice, která si na Západě od pádu (a vlastně už před ním) SSSR upevňuje pozice, kulturně radikální. Ekonomické reformy jsou pro ni však až na druhé koleji. Dnešní levice se tak dokáže smířit se soukromým podnikáním a dokonce i velkými korporacemi – ovšem pod podmínkou, že vládne silou vnutit svou představu proměny společnosti a kultury stále bezmocnějším občanům i jejich stále indoktrinovanějším dětem. Ne že by tato levice pociťovala nějakou přehnanou lásku k čemukoli soukromému, včetně hospodářských transakcí, přistupuje však k hospodářské sféře života jako k něčemu, co dokáže kontrolovat i bez nutnosti znárodňování, čímž se navíc může vyhnout v minulosti s katastrofickými výsledky vyzkoušeným postupům socialistických vlád. Naše vládnoucí vrstvy dospěly k racionálnímu závěru, že je lepší nechat tržní mechanismy běžet a z generovaných zisků si pod pohotově připravenými záminkami vždy něco ukrojit. K tomu všemu si elita na svých občanech donekonečna vynucuje dodržování stále komplikovanějších pravidel chování, údajně s cílem boje proti „diskriminaci“. Postmarxistická levice tak usiluje především o kontrolu nad kulturou, vláda samotná je pro ni spíše jen instrumentem – a právě onen typ správního státu, který se od 60. let v každé západní společnosti tak prudce rozbujel, se ukázal být pro sociální inženýry a „komisaře citlivosti“ ideálním nástrojem.
Jen stěží mohla být nějaká americká politická organizace během posledních několika desetiletí terčem většího množství negativní publicity celostátních zpravodajských i zábavních médií než Ku Klux Klan (KKK). Tak například i bělošského aktivistu Davida Dukea, který skupinu opustil před více než 35 lety, média dodnes označují za jednoho z bývalých vůdců KKK, a také díky tomu se k Dukeovu vyjádření podpory prezidentské kampani Donalda Trumpa přistupovalo jako k události celostátního dosahu a významu.
20. listopadu 1936 byl ve věku pouhých 33 let pro-komunistickou vládou popraven vůdce španělského fašistickéhohnutí Falange Española (Falanga), politik a právníkJosé Antonio Primo de Rivera. V následující občanské válce generál Francisco Franco porazil levicové republikány a Španělskuvládl až do roku 1975. Kult mučedníka Primo de Rivery však podle mnohých využíval velmi cynicky a falangisté byli politicky odstaveni na druhou kolej.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
20. listopadu 1936 byl ve věku pouhých 33 let pro-komunistickou vládou popraven vůdce španělského
Nejnovější komentáře