Délský potápěč

Techtle mechtle pod svastikou…

Autor: Václav Jan

– aneb „USAF-krematoria“ opět na scéně, tentokrát v Íránu

Na serveru Idnes v cyklu Slavné fotografie zveřejnili tuto fotografii z berlínského Muzea topografie teroru. S popiskem, že jde o „Hitlerovu kýčovitou vizi německého národa. Bez Židů, Romů, postižených a homosexuálů…“ Barevný snímek zobrazující mladý pár na pláži. „Nebylo by na něm nic šokujícího,“ píše Idnes, „kdyby nebyl pořízen v roce 1939 a kulisu k romantice v dunách netvořily fáborky s hákovým křížem.“ Jak má fotografie na čtenáře působit, plyne z dalšího textu. Jde o pocity, které popsal po návštěvě muzea jistý australský turista:

Continue Reading

„Válka není od toho, aby se vyhrála, ale aby byla nepřetržitá.“ George Orwell

Autor: Jaromír Borecký

Že by Írán představoval „bezpečnostní riziko“ pro Spojené státy? Že by farmáři v Nebrasce nemohli v noci spát kvůli ohrožení přicházejícímu z Íránu? Ne, chystá se jen další válka za židovské (izraelské) zájmy. Dlouhodobá strategie je taková, že Izraelité nutí Spojené státy vyřazovat regionální protivníky Izraele jednoho po druhém: Kdo se nenechá podplatit jako Egypt (1978), Jordánsko (1994), Saúdská Arábie či Maroko (2020), je americkými a levantskými Izraelity s podporou evropských přisluhovačů napaden a vybombardován. Libanon, Irák, Libye, Sýrie. Teď je na řadě Írán. Další bude na řadě Turecko. A pak ještě dorazí Alžírsko.

Že má Írán strategickou polohu, velké zásoby ropy, zemního plynu? Že kontroluje Hormuzský průliv? Že má Írán regionální spojence v Libanonu, Jemenu nebo Sýrii? To jsou již úspěšně zničené rozvrácené státy. Důvod, proč jej nenávidí, je přeci jen jiný. Írán je hrdá civilizace, stát, který má v samotném názvu „země Árjů“, kde ústavní zákon neumožňuje finanční spekulace, stát, který zakazuje Židům a dalším etnicko-náboženským menšinám řídit finanční a zahraniční politiku, vstupovat do bezpečnostních složek a zastávat vysoké úřady. Který nepodlehl sankcím a vydírání, který si zachovává vysoký stupeň politické suverenity, který nemá žádný státní dluh u západních bank. A to se neodpouští.

Continue Reading

Afrikanští uprchlíci z Jižní Afriky přilétají v pondělí 12. května 2025 na mezinárodní letiště Dulles poblíž hlavního města Spojených států Washingtonu, D.C. (Zdroj: Al Jazeera)

Autor: Greg Johnson

Čas od času se mě někdo zeptá, jak vidím život našeho hnutí „po Trumpovi“. Otázka není úplně jednoznačná, ono „po“ lze totiž chápat nejen jako začátek, ale také konec současného Trumpova volebního období.

Život od Trumpova znovuzvolení nebyl pro americké bílé nacionalisty vůbec špatný, protože prezident dělá to, k čemu dlouhodobě vyzýváme: utěsnil jižní hranici, deportuje ilegály, omezuje programy relokace uprchlíků (s výjimkou bělochů z Jižní Afriky!), vytváří tlak na pracovní víza H-1B, zrušil program USAID, odbor ministerstva spravedlnost pro rasové vztahy Community Relations Service, vystupuje proti „woke“ a DEI (mj. pozitivní diskriminace), podnikl kroky proti odpírání bankovních služeb z ideologických důvodů a dokonce si troufnul i na některé fragmenty ultimátní liberální modly – dědictví éry boje za občanská práva z 60. let. Bonusem pak budiž i to, že Trump nestojí za Izraelem zdaleka tak otrocky, jak jsem očekával.

Continue Reading

Rio Preisner

Autor: Rio Preisner

Proti čemu stojíme a čeho jsme se stali svědky? Pokusu přechodu od poslední fáze zanikajícího okcidentu ke Globalopoli: „organizovaná anarchie“ a „rutinizace konfliktu“ – 50 let staré koncepty k řízení masové konzumní společnosti…

Liberální politologie je umocněně internacionalistická, a když hovoří o nacionalismu, myslí tím nejen extrémní formy šovinismu z konce devatenáctého století (mimochodem vypěstované tzv. nacionál-liberalismem), nýbrž v podstatě jakékoli národní uvědomění, jakoukoli historickou formu národů, národního společenství, národní kultury a ovšem i států vzniklých na bázi národa nebo federace národů. Mezinárodní politická koncepce liberální politologie se diametrálně liší nejen od historické koncepce „koncertu národů“, ale i od konceptu „spojených národů“, směřujíc ke kvalitě zcela jiného, totiž globálních mocenských silokřivek – Zbigniew Brzezinski mluví v této souvislosti o „globálním politickém procesu“ –, které probíhají a míří mimo jakékoli hranice národů a jejich států, ani v nejmenším nerespektujíce historické tradice, zvyklosti, podmínky, nýbrž ubíhajíce cestami ducha „technotronického věku“, ducha, který nevane ubi vult (což by tyhle historicistické spekulace z kořenů vyvrátilo), nýbrž vane zákonitě směrem, který elitní mozek liberálních politologů – s přispěním marxistů – hravě rozpoznal a předzjednal.

Continue Reading

Mapa znázorňující Scottův plán Anakonda z roku 1861

Autor: Jan Procházka

Za jádrové oblasti považujeme ty regiony, kde se uskutečňují významná rozhodnutí, kde sídlí obyvatelstvo, administrativa, kde se nacházejí obchodní a finanční centra. Jádrové oblasti se vždy nacházely tam, kde vedly významné dopravní trasy, kde vzkvétal obchod, kde probíhala směna zboží, poznatků a technologií. Tyto regiony měly také přístup k bohatství, které z mezinárodního obchodu plyne.

Od nástupu evropského novověku po současnost se svět podivuhodným způsobem přepóloval. V předmoderním světě byly jádrové oblasti především ve vnitrozemí pevnin, kde vedly splavné řeky a karavanní stezky. V době mezinárodní kontejnerové dopravy je tomu přesně naopak, jádrové oblasti jsou vázány na rozhraní pevniny a moře, zatímco regiony, které byly v předmoderní době rozvinuté, hustě osídlené a bohaté, jsou dnes zapadlou periferií. Podívejme se třeba na současné Timbuktu (v dnešním Mali) nebo Samarkand či Chorézm (dnešní Uzbekistán).

Continue Reading

Trump ve středu na schůzce s poradci podpořil údery na íránská jaderná zařízení. Jeho čtvrteční zmínka o období vyjednávání byla podle magazínu The Atlantic záměrným klamáním a „kouřovou clonou“.

Autor: Simplicius

Trump to udělal znovu: pod záminkou, že dá Íránu „dva týdny“ na vyjednávání, místo toho zahájil tajný útok, jakmile byly všechny prostředky připraveny, a později prostřednictvím tradiční estrády „Meet the Press“ (rozuměj: prostřednictvím své mluvčí Karoline Leavitt) prohlásil, že rozhodnutí učiní do dvou týdnů, přičemž dva dny technicky spadají do tohoto časového rámce.
Continue Reading

V pátek 20. června selhal izraelský obranný systém Iron Dome, když nejméně sedm íránských raket zasáhlo cíle v Tel Avivu a okolních městech.

Autor: Podivný Pán

Dnes ráno (24. 6.) jsme se od amerického prezidenta Donalda Trumpa dozvěděli, že válka mezi Izraelem a Íránem je zažehnána. Sláva! Další sionistická divadelní fraška skončila. Ovšem do doby, než si Izraelci vydupají zase jinou.

Jak se můžeme dočíst ve 13 let staré zprávě na serveru Lidových novin („Izrael chtěl útočit na Írán, Mossad nebyl připraven“), Izrael chtěl útočit na íránská jaderná zařízení už v roce 2010. Už tehdy se na Západě všichni izraelofilové zaklínali, že Írán je krok od získání jaderné bomby. A že by tedy měl by být – jakožto nezávislý, suverénní stát – demokraticky a svobodně, možná i humanitárně, vybombardován. Kupodivu, navzdory tehdejším varováním izraelských politiků a jejich západních poskoků, Írán žádnou jadernou zbraň nevyrobil ani během následujících téměř 15 let. S těmi varováními to evidentně nebude, slovníkem obyvatel Izraele, až tak „košer“.

Continue Reading

Kalmarská unie (1397 – 1523)

Autor: Jan Procházka

– geopolitika je klíč!

Pojem Skandinávie sensu stricto zahrnuje tři monarchie s členitým pobřežím na severních poloostrovech Evropy: Dánsko, Švédsko, Norsko, které v době Kalmarské unie tvořily jeden stát, mají velmi podobné jazyky, stejné luteránské náboženství i protestantskou mentalitu a přírodní podmínky. Název Skandinávie (Skandinávský poloostrov) je odvozen od historického regionu Skåne [skuóne] na jihu Švédska. Dánsko se rozkládá na Jutském poloostrově. Název poloostrova je odvozen od mocného germánského národa Gótů (Jutů), kteří třikrát v dějinách převálcovali Evropu, poprvé v době stěhování národů, podruhé v době normanských výprav v 10. a 11. století, potřetí v době Třicetileté války. Na dávnou gótskou přítomnost lze usuzovat z místních názvů Götaland [jetaland], Göteborg [jeteborj] nebo ostrov Gotland v Baltském moři.

Continue Reading

Alfred Thayer Mahan (27. září 1840 – 1. prosince 1914)

Autor: Jan Procházka

V 19. století načrtl významný americký politický geograf Alfred Mahan v díle The Influence of Sea Power upon History, 1660-1783 model střetávání dvou typů civilizací: Civilizace mořská („Ocean Power“) a civilizace kontinentální („Continental Power“). Mořská civilizace je civilizací mezinárodního obchodu. Její páteř tvoří loďstvo, díky kterému v čase míru kontroluje světový obchod, v čase války kontroluje světové oceány, drží strategické úžiny a důležité přístavy. Oproti tomu kontinentální mocnost leží ve vnitrozemí a vojenská síla kontinentální moci se opírá o dělostřelectvo a pěchotu. Protože kontinentální síly nemají obvykle kvůli námořní blokádě ze strany oceánských sil přístup k volnému nemrznoucímu oceánu, tvoří dopravní páteř kontinentálních mocností železnice.

Mahanův model vlastně obnovil jedno z hlubokých antropologických dělení lidstva na „Írán a Turán“, národy spjaté s konkrétní zemí oživující produktivní síly zemědělství a průmyslu na jedné straně, a kosmopolitní vlastníky spekulativního kapitálu, obchodníky usazené v přístavech na druhé straně. (Ostatně už Platón v Zákonech uvádí, že ideální stát nesmí být přístav.)

Continue Reading

Horní mapka ukazuje republikánské červené státy a demokratické modré státy; mapka níže rozložení sil mezi Unií a Konfederací v roce 1861; v rámci Spojených států dochází k vnitřnímu pnutí a konfrontaci mezi regionem příznačně nazývaným „Nová Anglie“ a jakýmsi „Americkým Ruskem“ velkých rovin pokrývajícím Velké pláně a povodí Mississippi

Autor: Jan Procházka

Řada komentátorů si všímá, že ve Spojených státech je nakročeno s rostoucím napětím ve společnosti k nové občanské válce (1861 – 1865). Dnes v Americe existuje značný rozdíl mezi obyvateli venkova na jedné straně a obyvateli měst na druhé straně. Ve státech, které jsou zemědělské, kde se provozuje těžba a těžký průmysl (Velké pláně a řeka Mississippi), s převahou venkovského obyvatelstva a maloměsta, vedou Republikáni, zatímco v pobřežních pásech (východním a západním), které jsou urbanizovány, kde bují sektor služeb, financí, obchodu, kde sekundárnímu sektoru vévodí vojensko-průmyslový komplex a informační technologie, vedou Demokraté.

Na mapě USA vykrystalizovalo geografické omezení, které nelze téměř nijak přesáhnout. Situace nápadně připomíná americkou občanskou válku mezi Unií a Konfederací. To, co platí pro všechny pevniny, platí i pro Spojené státy – i v jejich rámu existuje napětí mezi jádrem a periferií. A protože USA jsou konvenční silou nepřemožitelné (stejně jako Rusko nebo Čína), jediné, co mohou jejich protivníci činit, je přiživovat tento proces, tedy v praxi podporovat odtržení Texasu či Kalifornie, a vytvořit Američanům jejich vlastní Ukrajinu. Tak snadné jako v Rusku oslabeném v období „smuty“ 90. let to ovšem nebude, jelikož obyvatelé jednotlivých amerických států nepatří na rozdíl od Ruska k žádné vlastní národnosti, ani mezi nimi neexistují staleté křivdy. V 19. století počítali američtí demokraté (Manifest Destiny) přirozeně s tím, že civilizační jádro Ameriky by mělo být uvnitř kontinentu na Mississippi. Ovšem když za prezidenta Wilsona a ještě později za pokračování světové války převzaly Spojené státy bývalé Britské impérium a jeho roli ve světě, přirozeně nabyly souběžně s tím i „oceánskou“ sídelní strukturu, v níž dominuje přelidněný pobřežní pás (s oligarchickou kastou ovládající přístavy, banky a klíčová ministerstva) s populačně vyhnívajícím vnitrozemím, které „Atlanťanům“ dosud stále generuje pšenici, měď, uhlí, zemní plyn a blonďaté manželky.

Continue Reading

Americká vojenská přítomnost v Evropě v roce 2024 (zdroj: CSIS)

Autor: Podivný Pán

Jedním z důsledků vítězství Donalda Trumpa v posledních amerických prezidentských volbách bylo, mimo jiné, i oprášení tématu Evropa a její samostatnost. Začalo se skloňovat prakticky okamžitě po prvních předběžných výsledcích, a to v celém mainstreamu, včetně největších hlásných trub režimu: České televize, Českého rozhlasu a Seznam Zpráv.

Do popředí se spolu s tímto tématem dostaly i palčivé otázky o budoucnosti NATO. To je taková ta hodná americká organizace, která už dlouhé dekády „chrání“ nás, bázlivé evropské strašpytle. Jeden by se zeptal, proč NATO například houževnatě bombardovalo Srbsko v roce 1999, ale nezasáhlo při migrantské krizi roku 2015. Proč jeho jednotky nevytvořily neproniknutelný štít na jižní hranici silně ohrožené Evropy a nehlídaly ji. Odpověď je jednochá. Hlavním úkolem NATO není chránit Evropu. Hlavním úkolem této organizace je bedlivě dohlížet na to, aby naše evropské politické špičky náhodou nezběhly na zcestí a nezatoužily po nezávislosti na Washingtonu. Však to známe, podobné svědomité ochránce z druhé strany barikády jsme u nás měli od roku 1968.

Continue Reading

Jason Kessler

Autorka: Anne Wilson Smith

Jason Kessler
Charlottesville and the Death of Free Speech
Dissident Press, 2024

Od demonstrace Unite the Right (UtR) ve virginském Charlotesville uplynulo sedm let, její dopady a síla v našem každodenním politickém diskurzu se však příliš neumenšily. Naopak, stále ještě nájemník Bílého domu a údajný prezident Spojených států Joe Biden nepřestává během své (mezitím neslavně ukončené, pozn. DP) kampaně vyvolávat přízrak „Charlottesville“. Bohužel téměř okamžitě po skončení této osudné událost kolem ní vyrostl mýtus, který rychle a takřka úplně zastínil realitu.

Akce jsem se zúčastnila a pozorně sledovala její zpravodajské pokrytí v průběhu i po skončení, proto jsem cítila nesmírnou vděčnost k (hlavnímu organizátorovi) Jasonu Kesslerovi za jeho odvážnou snahu veřejně hájit nespravedlivě očerňované protestující. Podobně silné však bylo mé znechucení a rozčarování, že dokonce i „konzervativní“ média se přidala k zástupu těch, kteří Kesslerovi – a vlastně jakémukoliv zastánci účastníků Unite the Right – znemožnili vysvětlit své pozice širšímu publiku. Právě tato frustrace z neochvějného postavení zlovolné nepravdy výrazně přispěla k mému rozhodnutí napsat v roce 2021 knihu Charlottesville Untold  (Charlottesville – co nezaznělo).

Continue Reading

AIPAC

Autor: Dave Chambers

Po svém odchodu z televize Fox News loni v dubnu se politický komentátor Tucker Carlson vydal cestou vlastního nezávislého podcastu, který jen na YouTube běžně dosahuje stovek tisíc přehrání. Letos (2024) v červnu si jako hosta pozval republikánského kongresmana Thomase Massieho, zvoleného v okrsku na severu státu Kentucky. Massie, který proslul svým zásadovým postojem proti zahraničním intervencím, se ve své straně – i celém Kongresu – nápadně vymyká také svým pravidelným hlasováním proti zahraniční pomoci Izraeli.

V roce 2021 Massie jako jediný republikán ve sněmovně hlasoval proti zajištění financování izraelského systému protivzdušné obrany Železná kupole. 1] V nedávné době pak Massie vyslovil své „ne“ hned několika rezolucím na podporu židovského státu v průběhu dosud trvající války v Pásmu Gazy. Jak napsal The Nation, jeho historie hlasování „vyvolala ostrou kritiku mezi neokonzervativci, kteří se obávají obrození nějaké podoby někdejšího republikánského izolacionismu, z podstaty podezíravého k vojenským zásahům i balíčkům zahraniční pomoci. Obzvlášť hlasití byli lidé spojení s AIPAC, kteří zdůraznili jeho opakované hlasování proti pomoci Izraeli nebo zamítavý postoj k vyjádřením podpory Netanjahuově vládě.“ 2]

Continue Reading

Vlajka vítězů

Autor: Andrej Mitrofanov

Navzdory tomu, že ruská zvláštní vojenská operace (SVO) na demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny běží, v poslední době jsou v mediálním prostoru cítit určité „vibrace“.

Na jedné straně ozbrojené síly Ruské federace postupně posouvají linii bojového kontaktu a okusují z Ukrajiny kilometr po kilometru, letecké pumy s jednotným plánováním a korekčními moduly ničí blízké týlové oblasti nepřítele a vysoce přesné zbraně dlouhého doletu systematicky vyřazují nepřátelskou infrastrukturu, výrobní zařízení, muniční sklady, vybavení a ničí koncentraci živé síly nepřítele. Zároveň má nepřítel i své vlastní „peremogy“. Nepřátelské telegramové kanály tvrdí, že ofenzívu provádí ruské ozbrojené síly za cenu obrovských ztrát, ukrajinský vojensko-technologický komplex pravidelně útočí na ruský týl včetně infrastrukturních zařízení, západní země předávají Ukrajině stále výkonnější a účinnější modely zbraní a vojenské techniky. Další „červená linie“ již byla překročena a stíhačky F-16 již byly převedeny na Ukrajinu. Potenciálně by SVO v tomto formátu mohla trvat řadu let. Někteří hovoří o pěti letech nutných k úplné porážce Ukrajiny, jiní věří, že Rusko bude schopno dojít do Kyjeva za dva roky.

Otázkou je, zda jsou skuteční aktéři tohoto konfliktu spokojeni se současným stavem, s možnými termíny ukončení SVO a hlavně s perspektivou úplného vojenského vítězství Ruska nad Ukrajinou?

Continue Reading

Tak vás tu bratři, máme. (Polská armáda obsazující Těšínsko 3. října 1938)

Autor: Podivný Pán

…aneb když si Západ hraje na morální autoritu

Aktuální geopolitická situace mi v mnohém připomíná roky 1938 až 1945. Opět tu máme absolutní Dobro, samozřejmě reprezentované Západem, které odvážně bojuje s absolutním Zlem, reprezentované někým, kdo odmítá přijmout diktát Washingtonu. Být mimozemšťan, který dnes poprvé přistál na Zemi, ukápla by mi slza dojetím nad tou nesmírnou šlechetností, laskavostí, spravedlností, zásadovostí, pravdomluvností a dalšími výjimečnými vlastnostmi, kterými Západ a jeho čelní představitelé oplývají. Tedy, alespoň dle jejich vlastních vyjádření a informací (pro)režimních médií. Naopak, s odporem bych si odplivl nad chamtivostí, brutalitou, bezohledností, prolhaností, krvežíznivostí a zákeřností soupeřů Západu, byv poučen od stejných zdrojů. Jenže jak víme, realita a propaganda si jsou často na hony vzdálené. Ale vezměme to pěkně popořadě.

Continue Reading

Než slepě uvěřit v báchorku o zlatém věku demokracie, a tak za každou cenu zůstat v pozlacené kleci ideologie, vytvořené specificky pro nás dobře placenými PR mágy plutokratické oligarchie, bychom tak raději měli odemknout zamčené dveře historie a pečlivě pod drobnohledem studovat založení i vývoj americké imperiální republiky.

Autor: Gabriel Rockhill

K nejvytrvaleji opakovaným tvrzením o Spojených státech patří asi to, že se jedná o demokracii. A když už snad toho přesvědčení na moment pohasne, bývá to obvykle jen proto, aby tak ještě lépe vynikly škodlivé výjimky z ústředních amerických hodnot nebo zakládacích principů. Tak si například rádoby kritici často stěžují na „ztrátu demokracie“ kvůli zvolení směšných autokratů, drakonickým krokům státního aparátu, odhalení nějaké neobyčejné protiprávnosti nebo korupce, smrtící zahraniční intervenci a dalším podobným činnostem, považovaným za nedemokratické výjimky. Totéž lze říct i o druhu kritiků, kteří konání americké vlády vytrvale stavějí do kontrastu se zásadami zakladatelů Ameriky, zdůrazňují jejich vzájemný rozpor a zjevně vkládají naděje do možného vyřešení tohoto nesouladu.

Continue Reading

Na aversu amerického státního znaku jsou imperiální symboly, na reversu osvícenské nebo zednářské symboly, jako by se tím chtělo symbolicky sdělit, že Spojené státy mají imperiální křesťanský líc a osvícenský či zednářský rub.

Autor: Mars Ultor

Státní symboly – vlajky, hymny, znaky – mají, stejně jak národní mýty, tajemnou moc. 1]  Zdá se, že státní symboly nejsou výtvorem nějakých nahodilých historických procesů, ale jsou dány moderním státům či národům při jejich vzniku, a na nevědomé úrovni tvarují jeho kolektivní mentalitu, je v nich vetkán smysl, osud, celý příběh zrodu i zániku. Jsou jakýmsi nevědomým vyjádřením kolektivní mentality, zakladatelských idejí, postavení ve světě a v hierarchii státních útvarů, podobně jako různé symboly na uniformách určují hierarchii v rámci armády, různé figury a tvary šítů v heraldice ihned prozrazují postavení nositele u dvora.

Continue Reading

Jakkoliv uvadání „tvrdé“ i „měkké“ síly Pax America s tím, jak konkurenti hegemona dotahují, bylo do jisté míry geostrategicky nevyhnutelné, americké elity – dekadentní, zchátralé a oddané sionistům – implozi měkké síly a rychlé oslabování té tvrdé mocně urychlují.

Autor: Matt Parott

Leckdo jistě namítne, že na post-mortem analýzu amerického impéria je ještě příliš brzy. Osobně jsem přesvědčen o opaku. Neschopnost Bidenovy vlády prosadit příměří a humanitární pomoc pro Palestince v Pásmu Gazy přichází jako poslední hřebík do rakve morálně-podpůrného narativu amerického impéria.

Ať už se zeptáte Arménů z Karabachu, Gruzínců na Kavkaze, Ukrajinců nebo Arabů z úrodného půlměsíce, mytická představa Ameriky coby šampiona lidských práv, bojovníka za mezinárodní uspořádání založené na pravidlech a symbol míru a prosperity, utrpěla nezhojitelné rány. Z Ameriky se stal nemocný muž globální politiky, cynicky a paranoidně prosazující partikulární zájmy vlivných hráčů vnitropolitického kolbiště.

Continue Reading

Multipolarita je velkou příležitostí pro Evropu konečně nabrat vlastní kurz, poslat americké poradce tam, odkud přišli, a začít dělat vlastní politiku.

Autor: Jan Procházka

Ačkoliv jsem se již mnohokrát ve svých úsudcích mýlil, naposledy ohledně rusko-ukrajinského konfliktu, kdy jsem do poslední chvíle nevěřil, v co se tento regionální konflikt nakonec zvrhne, přeci jen bych se pokusil extrahovat z probíhajícího konfliktu v Pásmu Gazy jakási poučení o povaze světa, do kterého nyní vstupujeme.

Předně, nemyslím si, že by Palestinci z Pásma Gazy mohli v probíhajícím konfliktu „zvítězit“, ať už se tím myslí cokoliv. A nemyslím si, že srovnání s jomkipurskou válkou (1973) je v tomto případě trefné. V roce 1973 čelil Izrael plnohodnotné frontální invazi dvou průmyslových a moderně vyzbrojených států, jakož i tisíců dobrovolníků z Iráku, Jordánska a Severní Afriky – a Izrael navzdory počátečním neúspěchům, kdy vše vypadalo ztraceně, stejně dokázal uhájit svou existenci. Egyptský prezident Anwár as-Sádát se nechal Američany podplatit, stal se jakýmsi „egyptským Gorbačovem“ (také za to dostal Nobelovku), načež byl za svou zradu zavražděn, Syřané se stáhli zpět snad pod hrozbou jaderného úderu na Damašek (ověřit to s jistotou kromě spekulací v literatuře nemůžeme, ale podle odhadů držel Izrael již v 60. a 70. letech patrně deset nebo dvacet jaderných bomb).

Continue Reading

David Duke – populista

Na dnes více než třicet let starý záznam rozhovoru s Davidem Dukem, tehdy členem Sněmovny reprezentantů státu Louisiana, natrefil náš redakční kolega v ošumělé knížce novináře a scénáristy Radka Johna Jak jsem viděl Ameriku (1990), odložené do knihobudky. Nejde však pouze o kuriozitu, pásnoucí k začátku letní sezony, za ta uplynulá desetiletí se přece mnohé americké problémy, kdysi vzdálené, exotické, pomalu stávají i našimi problémy – vždyť doháníme, napodobujeme, seč můžeme – proto jsme se jej v poněkud zestručnělé podobě rozhodli reprodukovat. Leccos bude středoevropskému (!) čtenáři dosti povědomé…

Otázky kladou mladí pokrokoví novináři z různých zemí, Rus Lev ze Sovětského svazu, Izraelec Rafi, Leonissah ze Zimbabwe,  Odette z Chile, dále Carmen, Nasir a jednou se ptá i sám John, „Čech židovského původu“. Do „fenoménu Duke“ je „na válečné poradě“ ve svém bytě uvádí nejmenovaný „nezávislý žurnalista“ z New Orleansu. Z jeho dlouhého proslovu vyjímáme:

Continue Reading