Nový překlad Dr. Zuzany Adamson – Krupičkové, autorizovaný spisovatelem i francouzským držitelem práv
Kniha vychází také s pozoruhodnou kontroverzní esejí Jeana Raspaila s názvem Big Other (Velký Jiný), která by měla být povinnou četbou státních úředníků, představitelů komunit a politických reprezentantů i v České republice a na Slovensku.
Stěžejní dílo, prorocký román Jeana Raspaila, francouzského spisovatele oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.
Raspail je lepší než Orwell a Huxley. Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil demisi západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa.
Když se na alternativní pravici hovořívá o vzestupu „bělošské politiky identity“ nebo rostoucím rasovém napětí, odkazuje se na trendy a fenomény, jež by potenciálně mohly vést k nacionalistické politice a novému směřování západní společnosti směrem k etnocentrismu a zachování kultury. Stejně tak dobře se ale před našimi zraky mohou odehrávat poslední záchvěvy dožívajícího existenčního modelu západních národů. S výjimkou hrstky východoevropských zemí je nacionalismus Evropanů a eurokolonialistů (evropská diaspora mimo Evropu – pozn. překl.) mnohem víc občanský než etnický nebo rasový: Američanem, Britem, Francouzem, Němcem atd. tak může být nebo se stát kdokoliv. Národnostní projevy se proto zakládají takřka výhradně na lokalitě a někdy snad ještě jazyce, zřídkakdy však na společných biologických, kulturních, historických, politických nebo geografických kořenech. Většina Američanů by se shodla, že Američanem může být člověk kterékoliv rasy. Jak lze tedy s takovýmto postojem vůbec hovořit o kterémkoliv evropském státě jako o něčem jiném než správní jednotce atlanticistického společenského a ekonomického uspořádání (které je pak samo založeno na zásadách antinacionalismu)?
Jedna starobylá britská legenda vypráví o skotském králi Robertu Bruceovi. Ten na útěku před Angličany nalezl dočasné útočiště v chatrči (podle jiných verzí pověsti v jeskyni). Jak tak seděl ve svém ubohém úkrytu, znavený prohrami i neustálým pronásledováním, všiml si pavouka, kterému se také hatily jeho záměry. Snažil se totiž připojit své vlákno ke vzdálenějšímu koutu stropu, který se mu však nedařilo dosáhnout. Pavouk proto houpáním tam a zpět postupně získával rychlost, dokud se nu nakonec nepodařilo napojit své sítě, a tak získat dobrý základ pro svou konstrukci.
Král Robert si z toho odnesl morální ponaučení o nezbytnosti vůle, odhodlání a neochoty vzdávat se.
Zatímco Bruce v chatrči pozoroval pavouka, Francouzi oslavovali nedávné dokončení katedrály Notre-Dame. Trvalo jim to sice celé století, ale podobně jako pavouk se nenechali odradit.
Se západními národy je v zásadě amen. Zůstane jen diaspora – nebo vůbec nic. Stojíme tak na rozcestí: buď nás pohltí materialistický multikulturní chaos, nebo se staneme tím, čím jsme, tj. vyhnanci ze zaniklého světa
Pátá politická teorie (5PT) věří, že bychom místo nacionalismů na státní úrovni měli své úsilí soustředit na to, jak se stát kmenem v diaspoře. Jinak řečeno tedy dokážeme „zachránit“ jedině tu část evropských a eurokoloniálních národů, která o to stojí a to spojením se do pevně provázaného kmenového společenství – nikoliv konverzí odnárodněných mas k našemu stále více okultnějšímu (occultatio=skrývání, skrytému – pozn. DP) světonázoru, tvořenému zásadami jako etnocentrismus, rasový realismus, tradiční role pohlaví, nativismus, reakční politika atd. Neříkám to jako zlý rasista či fašista, ale coby člověk, jemuž záleží na pokračování vlastního národa, který ovšem nemůže existovat, bude-li od kořene proměněn na něco úplně jiného, cizího. Přestože jistou míru ohebnosti a změnu lze považovat za snesitelnou a v některých případech dokonce i žádoucí, o úplné výměně to rozhodně říct nelze. A jelikož jsou národní podjednotky západní civilizace bez života a neschopné zajistit svou další existenci, musíme se poohlédnout jinde a vrátit k prapůvodním úrovním lidské společenské organizace, chceme-li zachovat úplnost našeho dědictví a současně do něj i začleňovat inovace propojené budoucnosti.
Globalismus a jeho projevy: Muslimové dávají najevo, že Francie je jejich. Policisté jen pasivně přihlížejí.
Autor: Peter Goodchild
Postupný rozklad západní civilizace lze pozorovat na celé plejádě vzájemně souvisejících politických jevů: multikulturalismu, globalismu, „otevřených hranicích“ či mizení národů. Většina obyvatel Západu však žije v iluzorním světě. I když třeba v televizi nebo na počítači „sledují zprávy“, neuvědomují, že hlavní zpravodajské kanály bez výjimky patří obrovitým korporacím, jež mají své vlastní skryté globalistické cíle. Většina lidí dnes nečte seriózní knihy, takže jejich kontakt s informacemi, které jdou skutečně do hloubky, je přinejlepším omezený. Když na ně trochu zatlačíte, obvykle se dočkáte odpovědi ve smyslu „No, já si myslím…“
Domnívají se, že lidé evropského původu nesou vinu za celá staletí poměrně nejasně definovaných zločinů, mezi něž se dost možná počítají i třeba abeceda, vzdělání, demokracie, moderní medicína či věda. Soudí, že svět by měla řídit osvícená diktatura a všechnu historii, národní cítění, rodičovství a dokonce i pohlaví je třeba z našich mozků vymazat.
Dostali jsme se na historické rozcestí, kde musíme znovu všechno kompletně přehodnotit. Všechny staré úmluvy se rozpadly na prach, stejně jako drtivá většina kdysi platných společenských dohod. Člověk stojí na prahu znepokojivé budoucnosti, která se příliš nepodobá čemukoliv, co známe z dějin našeho druhu. Nemáme tedy na co odkazovat a s čím srovnávat. Naše další směřování se odvíjí od toho, k čemu se přikloníme: buď k souboru horkou jehlou šitých moderních hodnot – anebo k časem prověřeným zásadám, jež nazýváme tradicí.
Přání do nového roku – Ať je hůře dříve, než bude pozdě
Autor: Václav Jan
Po roce masarykovských orgií nás čeká rok orgií havlovských. A v zákulisí tohoto maňáskového divadla budou plynule pokračovat procesy, které nás i se všemi tatíčky a zakladateli mají smést do pekel zapomnění, a to pokud možno tak, aby si toho Evropan, oslněn barvami nákupních galerií a ohlušen pompézními zvuky rachejtlí, zátek od šampaňského, humanitárního bombardování a Ódy na radost, pokud možno ani nevšiml.
Demografický vývoj směřuje nezpochybnitelně k tomu, že se Evropa během několika málo generací změní v muslimský kontinent, v civilizaci Třetího světa. Ať už budou v příštích letech „vládnout“ strany liberální, konzervativní, multikulturní, antiislámské nebo jakékoli jiné ze současného spektra sil, které mají reálný vliv na politicko-ekonomické poměry, bude tento vývoj nezastavitelný a jedinou otázkou zůstane, zda bude akceptován z pozice nadšeného souhlasu, odevzdané rezignace nebo bezmocné kritiky.
Nakladatelství Arktos přináší první anglický překlad z díla čelního představitele evropské Nové pravice Pierra Krebse. Krebs se narodil roku 1946 ve francouzském Alžírsku a ve Francii studoval právo, žurnalistiku, sociologii a politologii. Koncem 60. let začal aktivně působit v pravicovém politickém milieu. Usadil se v Německu a v Kasselu v roce 1980 založil Thule Seminar, „společnost pro výzkum indoevropské kultury“. O jeho činnosti zdá se projevuje nemalý zájem i německý Verfassungsschutz (Spolkový úřad pro ochranu ústavy).
Mimo zde recenzovaného díla je dr. Krebs také autorem knih Die europäische Wiedergeburt (Evropské obrození), Das unvergängliche Erbe: Alternativen zum Prinzip der Gleichheit (Trvalé dědictví: alternativy k zásadě rovnosti) a studií o Valérym a Wagnerovi. Kniha V boji o bytí poprvé vyšla německy už v roce 1996, doplněné francouzské vydání pak v roce 2000.
Krebs ve své, podle mého povědomí originální, terminologii načrtává ostré rozdělení na „Evropu“ a „Západ“. „Evropou“ označuje širší rasovou a kulturní tradici, hodnou podle něj obrany; „Západ“ pak pro Krebse představuje soudobé „západní společenství hodnot“, jež má plné ruce práce s humanitárním bombardováním, vynucováním tolerance u ovládaného obyvatelstva pod hlavněmi pušek, upřednostňováním cizinců před vlastními nebo s tažením za vymazání všech odlišností, včetně těch mezi muži a ženami.
Stojedna let finské nezávislosti aneb rozkošná Miss Helsinky za rok 2017
Autor: Harri Honkanen
Nad ránem 28. září 1994 se v Baltském moři potopil trajekt MS Estonia. Z 989 lidí na palubě jich děsivých 852 přišlo o život. Šokující bylo, že asi 650 z nich bylo později nalezeno v podpalubí – nedokázali uvěřit, co se děje, a tak se ani nepokusili zachránit své životy.
Proč? Jedno z možných vysvětlení: lidé bývali lovnou zvěří, takže je pro ně tváří tvář neodvratné hrozbě přirozené ztuhnout. Toto nebezpečí však bylo neodvratné jen v hlavách obětí: řada lidí unikla, zatímco jejich paralyzovaní přátelé a příbuzní zahynuli.
Odlišná hypotéza zní: tito severští lidé – vysoce adaptovaní pro studené prostředí – vykazují vysokou míru úzkostnosti. Proto si svou budoucnost pečlivě plánují a velice jim záleží na tom, jak o nich smýšlejí ostatní. I díky tomu vytvářejí velice harmonické společnosti. Snáze ale také podléhají emocím, což znamená vysoké množství sebevražd – 14 smrtí vlastní rukou na 100 000 obyvatel ve Finsku i v Estonsku v roce 2015, zatímco ve Spojeném království pouhých 7 – a tendenci stahovat se z reality. Vyvinuli se v důvěřivá stvoření, poslušná vůči autoritám i pravidlům, ovšem naprosto bezradná v džungli naprostého chaosu.
Slabost a plytkost „tradiční“ pravice byla a zůstává terčem opakované drtivé kritiky z řad skutečné pravice. Už roku 1896 Robert L. Dabney popsal americké republikány jako „stranu, která nikdy nic nezachová,“ a která vždy bručí proti každé nejnovější levicové inovaci, aby ji nakonec volky nevolky přijala do té míry, že se stala „pouhým stínem, který věrně následuje radikalismus při jeho postupu kupředu.“ Tato vyprázdněnost umožnila, aby otěže strany – ovšem že po provedení náležitých čistek mezi příslušníky staré gardy – převzali do rukou kryptotrockističtí neokonzervativci.
Už jen opakování kritiky tohoto typu však naznačuje, že pouhý důkaz – a jeho opětovné znovunalézání – sám o sobě nestačí. Kritici sice měli pravdu, systém „silné levice a bezpáteřní pravice“ však proměnit nedokázali. Psi sice umějí na karavanu štěkat, ne ji však vést a ani ti nejpronikavější kritici Konzervatismu s. r. o. v USA zatím skutečné moci nikdy nedosáhli.
Mimo hlavní proud stojící pravice tedy musí hledat alternativy, kterou jdou dál a hlouběji než k této „prosté“ kritice. O totéž se však dlouho před námi a nástupem internetu zdatně pokusili jiní. Přestože se o nich v hlavním proudu dnes takřka nemluví, podařilo se těmto disidentům vytvořit poměrně široce rozkročené intelektuální hnutí blízké francouzskému deníku Le Figaro. Dostali se v intelektuálním světě do módy, vyvolali rozsáhlou debatu o širokém záběru politických témat, a aby nahradili levici v její pozici kulturního hegemona schopného utvářet normy, narativy a ústřední koncepty mainstreamu, pouštěli se i do skutečně průkopnických oblastí. Toto hnutí vešlo ve známost jako Nouvelle Droite („Nová pravice“).
Jean Raspail The Camp of the Saints Social Contract Press, 1994
Tábor svatých vyšel už před skoro 45 lety, i dnes však zůstává jedním z nejproročtějších děl o zničení západní Evropy imigrací z Třetího světa.
Sám jsem se o románu doslechl, když se o něm opakovaně zmínil Steve Bannon, který o migrační krizi prohlásil „Není to vlastně ani tak migrace, jako spíš invaze. Osobně tomu říkám ‚Tábor svatých‘“. Už dříve se pak Bannon slyšet: „Je to skoro jako invaze střihu Tábora svatých do střední a následně západní a severní Evropy“. O knize padla několikrát zmínka v pořadu Tuckera Carlsona a doporučil ji i republikánský iowský poslanec Steve King.
Irská zelená pátá kolona v akci. Škoda, že jejich rodiče nebyli naladěni na stejnou vlnu.
Autor: Eugene O’Brien
Citovat v podobném okamžiku slova Ronalda Reagana snad může působit nepatřičně. Zkuste mne však vyslechnout. Reagan se v 80. let proslavil předpovědí, že pokud fašismus někdy přijde do Ameriky, bude to v hávu liberalismu. Jeho slova nebyla jen nebývale hlubokomyslná, ale také až nepříjemně přesná. Uplynulý týden pro mě byl nesmírně bolestivý. Na budoucnost života v Irsku – zemi, kterou už skoro nepoznávám – se tak dívám s velice zlou předtuchou.
V dalším díle našeho seriálu máme možnost poprvé a doufám, že naposled nahlédnout do perzekucí v akademické sféře, kdy člověk přihlášením se k vlastenectví a tradičním hodnotám a tím nemyslím falešný konzervatismus, jako ho představuje například TOP09 (v USA termín cuckservative), může zažít vyhazov z vysoké školy, konec přístupu do medií, blokaci svých internetových článků, bránění distribuce své knihy a její prezentace a celkovou společenskou ostrakizaci. Disidentem současnosti může být tedy i akademik bez vzetí do vazby či rovnou vsazení do vězení. Petr Hampl je toho důkazem, více již v následujícím rozhovoru.
S kontroverzním sociologem tedy (nejen) o humoru, nové knize, islámu, disidentství, rasismu, kapitalismu, nové pravici, vyprázdněností slov a budoucnosti.
První část rozhovoru zde, druhá zde, závěrečná čtvrtá zde.
TOQ: V Manifestu tvrdíte, že moderní teorie tabula rasa je v rozporu s lidskou přirozeností. Jak spolu souvisejí vnímání člověka Nové pravice a to formované sociobiologií? Píšete totiž o lidských „dědičných předpokladech k některým schopnostem a způsobu chování“, omezené autonomii jednotlivce a plasticitě lidských bytostí, jež jim umožňuje „vzdorovat politickému a sociálnímu kondiciování“. Mohl byste být konkrétnější? Jaké vlastně je lidské biologické dědictví a jak působí na politickou kulturu?
AdB: Osvícenští filozofové jako Condorcet nebo Helvétius se domnívali, že se člověk rodí jako nepopsaný list, a že tedy jsou všechny jeho vlastnosti určovány vlivy prostředí. Přesto však věřili i v „lidskou přirozenost“. Byla to však přirozenost netělesná, předpolitická a abstraktní, již potřebovali pro svou teorii práv – tedy pojetí zcela odlišné od toho Aristotelova, podle něhož je člověk tvor inherentně společenský a politický. Tuto víru ve všemocnost vlivu prostředí převzala i většina ideologů progresivismu, kteří si bez výjimky představovali člověka budoucnosti jako nutně lepšího, protože bude žít v lepším prostředí (tento motiv optimistické víry v pokrok s nimi sdíleli i někteří sociální darwinisté jako Herbert Spencer). V oblasti vědy pracovala s teorií tabula rasaLamarckova teorie dědičnosti získaných vlastností, kulminující v Sovětském svazu v osobě Trofima D. Lysenka. Tato teorie – již v poslední době podrobil kritice např. Steven Pinker (The Blank Slate: The Modern Denial of Human Nature, New York, 2002) — už dnes není udržitelná. Lidská přirozenost existuje, ale nemá nic společného s ideami filozofů 18. století. Prostředí jistě význam má, rozhodně však není všemocné. S vývojem vědy o lidském životě se stále více odhaluje realita biologické a genetické složky člověka, jež značně omezuje plasticitu lidské přirozenosti, nepotlačuje ji však docela. Význam pojmů jako svobodná vůle i svoboda jako taková totiž nelze jen tak snadno vymazat.
Miroslav Sládek a bývalý předseda francouzské Front National Jean-Marie Le Pen při prohlídce muzea mladoboleslavské Škody, 6. května 2004.
Úvod
Dnes přinášíme jeden z nejzajímavějších rozhovorů na téma politického disidentství s bývalým poslancem Federálního shromáždění a poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Miroslavem Sládkem. Sám Miroslav Sládek byl velkým bouřlivákem let devadesátých a s jeho jménem je spojeno několik kontroverzních kauz, sám o nich a svém životě vydal následující knihy: A tak to vidím já (1992), Znamení doby (1994), To, co mám na mysli, je svoboda (1995), Právě Váš hlas rozhodne (1996), Nikdy jsem Vám nelhal (1998) a Nikdy se nevzdám (2006).
S PhDr. Miroslavem Sládkem, předsedou SPR-RSČ tedy (nejen) o persvázi, knihách, politických procesech, Analýze 17. listopadu, Davidu Dukeovi, zahraničních kontaktech a o rekordním počtu politických vystoupení.
Jenže Prolomení hradeb není zajímavé jen opakovanými cenzurními pokusy. Jedná se o knihu, které se za necelé tři měsíce prodalo 7000 výtisků a která je na cestě stát se jednou z nejprodávanějších politických knih v českých dějinách. To se z článků v mainstreamovém tisku ovšem nedozvíte. Stejně jako se nedozvíte, že Hampl je plně kvalifikovaný sociolog (PhDr., Ph.D.), který se v posledních letech podílel např. na velkém výzkumu alternativních forem lidského kapitálu a byl editorem sborníku na toto téma. Co hůře, žádný z autorů článků na iDnes, Novinkách, Aktuálně, Tiscali a dalších serverech knihu zjevně ani neotevřel. Citovány jsou autorovy bojovné a nekorektní poznámky na sociálních sítích, nejspíš na základě předpokladu, že kniha je sestavena právě z nich.
Není. Není to dokonce ani kniha o islámu, jak někteří mylně vyvozují z Hamplova dřívějšího angažmá v Konvičkově Bloku proti islámu. Přitom se stačí pozorně podívat na titulní stránku, kde najdete podnadpis „Proč západní civilizace podléhá islámu a jaká je naděje na její záchranu.“ Prolomení hradeb je knihou o vývoji Západu, o islámu se hovoří pouze okrajově.
Jazyk slouží k tomu, aby nám poskytl mapu abstraktní reality. Z toho důvodu slouží politická terminologie k dosažení účelu politiky, a tím je dle Carla Schmitta „umění rozeznání a neutralizování nepřítele“. Jinými slovy zakládá dichotomii přítele a nepřítele. Abyste měli politického nepřítele, musíte mu dát jméno. S takovými dualistickými tendencemi našeho abstraktního myšlení není divu, že rozsáhlé spektrum možných politických postojů je rozťato na dvě půlky universálními pojmy pravice a levice.
Praktická aplikace levicové nebo pravicové politiky je jakákoli, jen ne statická: dokonce i jejich nejzákladnější ideje se, zdá se, mění z generace na generaci. Není mezi nimi žádný usmiřující střed: alespoň ne žádný, co by byl stálý. Jsem přesvědčen o tom, že hegelovská dialektika, dichotomie teze a antiteze, jež jsou překonány syntezí, tu vůbec nenachází uplatnění. Hegelovská dialektika snad může řešit vysoko abstraktní filosofické problémy, jestli je k tomu použita těmi několika lidmi, co jsou k tomu kvalifikováni, ale nemožno ji uplatnit pokoušíme-li se porozumět dynamice parlamentních demokracií.
Před pár desítkami let se svět pomalu přestával zajímat o globální nárůst populace, protože porodnost ve většině zemí se rychle dostávala pod kontrolu. V roce 2012 však OSN přiznala hrstce těch, kteří podobné věci sledují, že značně podcenila počty narozených Afričanů, protože mylně důvěřovala statistickým údajům poskytnutým tamními vládami. Jak ale postupně africké země začínají zvládat vedení přesnějších statistik, došlo lidem v OSN, že jejich blahosklonnost stran populační exploze v Africe nebyla na místě a porodnost v Africe klesá podstatně pozvolněji, než se původně soudilo.
V roce 2015 tak OSN vydala nové odhady se zrevidovanými odhady africké populace – směrem nahoru.
Minulý týden jsem se podrobně věnoval kritice pravicového aktivismu, což zcela podle očekávání vyvolalo četné reakce. Záměrně jsem vynechal obhajobu možných alternativ, jimiž se míním zabývat na tomto místě. Podobně jako termín „aktivismus“ označuje celou škálu příbuzných činností, jsou i jeho alternativy širokou skupinou činností, kterým říkáme pasivismus. Minulý týden jsme si řekli, co nedělat – tedy čím si člověk na pravici zajistí výprask, zatčení, uvěznění, exil nebo dokonce smrt. Nezapomínejte, že nic z výše uvedeného není triumfem, ale prohrou. Ještě se k tomu vrátím, jelikož celá řada lidí zůstává přesvědčena, že tento typ porážky je ve skutečnosti přestrojeným vítězstvím.
Nejprve si tedy vyjasněme, čím pasivismus není. Přestože znějí pasivismus a pacifismus podobně, nejde o totožné věci, ale jen o hříčku jazyka.
Svoboda se v našich společnostech stala kultem, fetišem a modlou; axiomaticky se jedná o konečný cíl Člověk, stejně jako jím kdysi měla být spása duše. Slovo se viditelně objevuje na národních měnách; rituálně se jej znovu a znovu dovolává žargon obou (amerických – pozn. DP) politických stran, které se samozřejmě označují za jediné pravé ochránce Svobody proti té druhé; a veškerý přípustný politický diskurz i debata se točí kolem otázky, jak docílit co největší míry svobody coby nejvyššího – a vlastně jediného legitimního – cíle veškeré legislativní snahy
Čím přesně ona Svoboda má být, není vždy úplně dobře patrné – jisté však je, že my na Západě ji máme, díky čemuž jsme korunou veškerého Stvoření a vrcholkem lidské evoluce, zatímco naši zaostalejší bratranci na Východě, kteří se dosud plně nevzdali svého barbarství a pověr, i nadále úpí pod tíhou despocie. Že bychom pak této despocii měli vyhlásit válku a zničit ji, i kdybychom při tom měli sami zemřít, aby mohli všichni požívat sladkých plodů Svobody, jež lze na každý pád získat jedině v tomto životě, pak nejen že dává smysl, ale je natolik zjevné, že případný pochybovač by se takto okamžitě odkopal jako šílenec či nemorální člověk.
***
Kniha obsahuje: vedle 370 výroků o pojmech, majících ve Spenglerově myšlení zásadní význam, jako např. osobnost, dějiny, válka, právo, stát, tradice atd., v původním výboru správkyně autorovy – do té doby z valné části nezveřejněné – pozůstalosti, též rozsáhlý překladatelský a redakční výběr z knih Preussentum und Sozialismus a Jahre der Entscheidung s aktuálními poznámkami a vysvětlivkami, jakož i úplnou, komentovanou bibliografii nakladatelství Délský Potápěč.
*** Objednávejte v Knihkupectví Délského potápěče nebo na Kosmasu
.
Ezra Pound – „Přítomen!“
***
Ezra Pound míří přímo na jádro systému, v nemž žijeme – a zasahuje! Politika – ekonomie – poezie; články, básně, poznámky, manifesty, překlady a eseje z doby Italské sociální republiky.
*** Objednávejte ZDE
.
Radim Lhoták – Zpěvy nemilosti
***
„Zpěvy nemilosti“ jsou literární miniatury odrážející společenské fenomény doby. Jak už se ale dá očekávat, píše-li je Radim Lhoták, budou kontroverzní, provokativní, břitké, přitom však podnětné, otevřené a k zamyšlení vedoucí. Dvacet šest krátkých úvah z pera filosofujícího esejisty a literáta, který publikoval výhradně na alternativních webech…
*** Objednávejte ZDE
.
Knut Hamsun: Až do konce! – DOTISK!
***
Politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945. Knut Hamsun je příkladem Muže, který se nepoddal, nepodvolil a už vůbec v šířícím se křiklavém chaosu nezbloudil. Ač sražen, zůstal na svém.
*** Objednávejte ZDE
.
Paul Sérant: Fašistický romantismus – DOTISK!
***
O politickém díle několika francouzských spisovatelů – Robert Brasillach (popravený), Pierre Drieu La Rochelle (sebevrah), Lucien Rebatet (rebel), Abel Bonnard (estét), Alphonse de Châteaubriant (mystik) a „fantaskní jezdec“ Louis-Ferdinand Céline (sardonik).
*** Objednávejte ZDE
5. května 1818 se v Trevíru narodil německý židovský filosof, politický publicista, kritik klasické ekonomie a teoretik dělnického hnutí, socialismu a komunismu Karl Heinrich Marx. Mezi jeho nejznámější díla patří Komunistický manifest a nedokončený Kapitál. Z jeho myšlenek vyšla celá řada směrů v levé části politického spektra, a to jak oficiální ideologie socialistických států (marxismus-leninismus), tak nejrůznější variace neortodoxního marxismu, například frankfurtská škola.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
Nejnovější komentáře