Délský potápěč

Plakat nebudeme

Autor: Constantin von Hoffmeister

Měl být skálou. Petrovým nástupcem. To, co jsme dostali, bylo uklouznutí, povzdech, měkký rozklad oděný do bílého. Vatikán přestal být pevností a stal se uprchlickým táborem, jehož brány se dokořán otevíraly pro každého cizince, každého nevěřícího, každý hlas, který se protestem a samolibým kraválem dožadoval vstupu. Papež František promlouval hashtagy a mumláním. Omlouval se za hříchy Západu těm, kdo vypálili jeho katedrály. Hřích se rozplynul v utrpení. Řád se rozpadl v empatii. Kristovo evangelium se proměnilo v příručku „oddělení lidských zdrojů“ pro globální Jih, rozdávanou jako pamflet na obědě v Davosu. Papež František poklekl před kamerou. Plakal za „lidi bez dokladů“, zatímco na nenarozené se zapomínalo.

Pastýř tradice se odvrátil od posvátné paměti. Latinské mše byly omezeny. Barokní stíny kadidla a viny se rozptýlily. Místo nich se na Svatopetrském náměstí třepotaly duhové vlajky. Pronášel projevy o „inkluzi“, kázal o „toleranci“, trval na tom, aby církev „přijala“ ty, kteří ji chtějí zbavit tajemství. Jeho slova o klimatu připomínala slova byrokratů z Bruselu. Jeho názory na kapitalismus se shodovaly s názory byrokrata z Buenos Aires. O hranicích mluvil, jako by hráze a limity nikdy neexistovaly. Jeho encykliky odrážely legislativní návrhy OSN. V jeho encyklice Fratelli Tutti („Všichni bratři“) byl každý bratr učiněn stejným, každá duše vtěsnána do stejnosti.

Božské se stalo rovností.

Tělo Kristovo bylo rozčleněno na nevládní organizace a kvóty pro migranty.

Continue Reading

Golda Rosheuvel jako královna Charlotte, manželka Jiřího III. a královna Spojeného království Velké Británie a Irska. (Seriál Bridgertonovi v produkci Netflix, 2024)

Autor: Václav Jan

– o obsesích světáčkovské pražské náplavy, dřevěném kačeru konzervativců a slušném člověku

Vyprávění tvoří vnímání světa. U dětí to bývalo vyprávění dospělých u kamen, za dlouhých zimních večerů, nebo když se dralo peří, vyprávění pohádek, příběhů, osudů, tradovaných v rodinách a kmenech po generace. Dnes je to u malých i velkých sugesce příběhů vyprávěných v televizích všeho typu. Chytří tvůrci dokážou propagandu dávkovat pomalu, nenápadně, a divák ji přijímá s jistou samozřejmostí, nebo i odporem, který ale slábne, jak je konzument postupně nahlodán pochybnostmi, že snad on nemá pravdu, že někde ustrnul, a že pravdu mají všichni ti, kteří kolem něj mluví úplně jiným jazykem. Oblíbení herci, moderátoři, moudří pánové v historických dokumentech. Kamarádi, učitelé, novináři. Jeho vlastní děti. Každopádně dospívá do stavu, kdy mu připadá lepší mlčet a smířit se, než si dělat problémy bez šance na změnu reality, zato s jistotou vnitřního neklidu a izolace.

Continue Reading

Oběti Katyňského masakru

Autor: A. J. Tůma

Když bylo východní Polsko v září 1939 obsazeno Stalinovou armádou, začaly okamžitě deportace do gulagů a masové zabíjení. Sověti cíleně likvidovali zejména polskou elitu.  Koncentrovali tisíce vojenských, policejních a zpravodajských důstojníků, soudců, kněží, lékařů, inženýrů, spisovatelů či učitelů ve speciálních táborech v Kozelsku, Starobělsku na Ukrajině a na ostrově Stolbnyj v Seligerském jezeře. Už začátkem roku 1940 Stalin s Berijou rozhodli o fyzické likvidaci těchto vězňů. Masakr se odehrál během dubna a května 1940, tedy právě před 85 lety. Exekuce probíhaly hlavně za tmy, hlavně v lesích poblíž vesnice Katyň ve Smolenské oblasti. Vražedná komanda zabila každou noc až 250 mužů. Byli stříleni ranou do týla, většinou ve speciálních odhlučněných místnostech, někteří pak rovnou venku u vykopaných masových hrobů. Krátká registrace vězně, poprava, vhození do jámy. Průměrně jedna vražda každé tři minuty. Katyň se stala symbolem. Ale NKVD v téže době pořádala popravy Poláků i na mnoha dalších místech. Celkový počet obětí tohoto zhruba dvouměsíčního řádění se odhaduje na 25 000.

Continue Reading

Kaja Kallasová na tiskové konferenci při návštěvě ukrajinského premiéra Šmyhala v Estonsku, 2024

Autor: Martin Kováč

Vědci se shodují, že historie je cyklická a dochází k opakování stejných scénářů v průběhu let. Historická spirála se však netýká jednotlivých osobností. Mohou se opakovat politické styly a reformy, ale stejné politické postavy nelze znovu vytvořit.

Média často vytvářejí paralely mezi historickými a současnými osobnostmi. Britský časopis New Statesman nedávno srovnal vysokou představitelku EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Kaju Kallasovou s někdejší premiérkou Velké Británie Margaret Thatcherovou. Obě političky zastávaly vysoké vládní pozice a mají reputaci kritiků Ruska. Je však Kallasová skutečně hodna srovnání se „železnou lady“?

Především je třeba si uvědomit geopolitickou hierarchii. Malé pobaltské Estonsko nelze postavit na stejnou úroveň jako vlivnou Velkou Británii. Navíc přínosy obou političek jsou neporovnatelné. Margaret Thatcherová zavedla reformy volného trhu a v 80. letech podnikla rázná opatření ke snížení inflace a nezaměstnanosti. Ačkoliv její politika měla i negativní důsledky, jako zavírání uhelných dolů a sociální nepokoje, její vliv na ekonomiku byl nepopiratelný.

Continue Reading

Ošklivý černoch a běloch s tváří andílka: skutečný misogynní vrah Hassan Sentamu a falešný misogynní vrah „Jamie Miller“

Autor:  Tobias Langdon

Jaký to dar z nebes pro levičáky! Už několik týdnů snáší superlativy na britské televizní drama Adolescent. V jejich očích minisérie odvážně nasvěcuje misogynní vraždy a ohromné nebezpečí, kterým pro ženy a dívky je toxická maskulinita. A realita – jako na zvolání – přispěchala za zvuků jejich velebení s dokonalým a velmi skutečným příkladem misogynní vraždy a toxické maskulinity. Titulky obsadil ohavný případ přesně na tyto motivy, paralely jsou znepokojivé: v seriálu misogynní školák ubodá děvče – jen za to, že ho na internetu šikanovala jako „incela“. Ve skutečnosti pak misogynní student „dvojího původu/míšenec/“ zavraždil nevinnou ženu 1] „během zběsilého útoku nožem“, jak to vyjádřila neochvějně feministická BBC. Podobně neochvějný deník The Guardian dodal, že mladík vykazoval „fascinaci noži i ‚zahořklost‘ vůči ženám“. „Co hůř“, pokračoval autor, „vražda ho dost možná sexuálně vzrušovala. [Ve vazbě] se policistky zeptal, jestli se o vraždě píše v novinách a následně před ní masturboval.“

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Jeroným Černý

Dne 7. dubna 2025 uplyne čtyřicet let od úmrtí Carla Schmitta, jednoho z nejvlivnějších a nejvýznamnějších politických a právních myslitelů 20. století. Schmittova analýza suverenity, politické teorie a vztahu mezi právem a mocí je dnes stále relevantní, zvláště když se podíváme na geopolitické rozdíly mezi Evropskou unií a politickými systémy, které vykazují větší rozhodovací akceschopnost – například trumpovským či putinovským cézarismem. Jeho koncepce nepřítele, suverénního rozhodování a kritika liberalismu nabízejí cenné nástroje k pochopení současného úpadku evropské liberální moci, čehož jsou si vědomi např. čínští, japonští či ruští státovědci.

Carl Schmitt se narodil 11. července 1888 v Plettenbergu, městě v pruské části Německa, do katolické rodiny nižší střední třídy. Jeho rodiče byli zbožní katolíci a tento náboženský vliv hrál klíčovou roli v jeho rané výchově i v intelektuálním formování. Vyrůstal v prostředí, kde se katolická identita stavěla do opozice vůči protestantské dominanci v Prusku, což formovalo jeho skepticismus vůči liberalismu a parlamentarismu. Podle Reinera Schürmanna (Heidegger on Being and Acting, 1987) byla Schmittova nedůvěra k sekulárnímu liberálnímu univerzalismu zakořeněna právě v tomto katolickém partikularismu, který není monistický.

Continue Reading

Marine Le Penová přichází v pondělí ráno k soudu v Paříži

Autor: Constantin von Hoffmeister

Marine Le Penové bylo zakázáno kandidovat do volených funkcí (a tím i ve francouzských prezidentských volbách v roce 2027). To je titulek – žádná metafora, žádná nuance, jen tvrdé padající ostří. Neporazili ji v aréně debat ani názorů. Prostě jí zabouchli bránu. Královna je odstraněna ze šachovnice, zatímco hra pokračuje, zmanipulovaná, třesoucí se strachem z jejího návratu. Tohle není jen soudní síň. Je to divadlo rituální popravy, kde stojí jako odsouzenec. Rozehrává se drama zbavené přímočarosti tragédie. Oběť je víc než politická postava. Ztělesňuje vzpouru národa. Francouzské soudy, jednající jako nástroje nadnárodního soustrojí, vyhlásily svůj rozsudek: Marine Le Penová je vinna z odvahy klást odpor. Tvrdí, že v letech 2004-2016 „zneužila“ přibližně 4,5 milionu eur tím, že zaměstnávala asistenty, kteří údajně sloužili její straně Národní sjednocení, místo aby se věnovali „legitimní parlamentní práci“. Skutečným přízrakem, který toto soudní řízení pronásleduje, je však samotná suverenita.

Continue Reading

Každá podobná scéna má svého podivína v klobouku a Bobošíkovou, která se znovu vynoří před volbami jako zombie a dá smrtelný polibek každému politickému projektu.

Autor: Jiří Boudník

Bývalý diplomat Petr Drulák kdysi rozjel projekt, který mohl nést trochu naděje na vytvoření skutečně levicové alternativy k progresivistickému blouznění. Mohl, ale nemá. A mít nebude. Protože tento pokus přitahuje sortu lidí, jejichž největší intelektuální vzepětí končí vzpomínkou na dobu, kdy stát dával byty, pivo stálo tři kačky a šéf odborů měl větší slovo než premiér. Místo obrody autentické levice se vytvořil klub rozhořčených nostalgiků, kteří se dokážou sjednotit jen ve vzteklém brblání nad současným světem, zatímco vlastní pozitivní program jim zoufale chybí.

Dobrá, dejme tomu, že chtěl zahájit něco nového. Zkusil termín „konzervativní socialismus“. To je asi jako kdyby se vegetarián rozhodl otevřít steakhouse. Historicky se konzervatismus a socialismus vždy bily hlava nehlava, a ani dnes to nevypadá jinak. Místo důrazu na práci, odbory a sociální spravedlnost zbylo jen křečovité mávání pěstí proti progresivistům. A jestliže z nějakého levicového projektu zbude jen to, čemu tleskají klausisté, moTůrci a postavy zlodějen 90. let, pak se to nedá považovat za úspěch, ale spíš za politický ekvivalent sešrotovaného trabantu.

Continue Reading

Kalmarská unie (1397 – 1523)

Autor: Jan Procházka

– geopolitika je klíč!

Pojem Skandinávie sensu stricto zahrnuje tři monarchie s členitým pobřežím na severních poloostrovech Evropy: Dánsko, Švédsko, Norsko, které v době Kalmarské unie tvořily jeden stát, mají velmi podobné jazyky, stejné luteránské náboženství i protestantskou mentalitu a přírodní podmínky. Název Skandinávie (Skandinávský poloostrov) je odvozen od historického regionu Skåne [skuóne] na jihu Švédska. Dánsko se rozkládá na Jutském poloostrově. Název poloostrova je odvozen od mocného germánského národa Gótů (Jutů), kteří třikrát v dějinách převálcovali Evropu, poprvé v době stěhování národů, podruhé v době normanských výprav v 10. a 11. století, potřetí v době Třicetileté války. Na dávnou gótskou přítomnost lze usuzovat z místních názvů Götaland [jetaland], Göteborg [jeteborj] nebo ostrov Gotland v Baltském moři.

Continue Reading

Rudolf Jičín: Filosofie dějin a politika (Praha: Délský potápěč, 2025), 205 s., 2 obr.

Osmý titul bílé řady Metanoia! Po všech Němcích a Italech, ba i Japonci, s hrdostí dodáváme, že konečně od českého autora – Rudolfa Jičína! 

Znalci vědí, Jičínovo životní dílo čítá sedm strojopisných svazků A4 o váze šest kilogramů. Tiskem mu však za života vyšlo pouhých pětatřicet stránek (nepočítáme-li knižní překlad Spenglerova spisku Člověk a technika), a to v první polovině devadesátých let, kdy ještě doznívalo popřevratové znejistění – systém svou rovnováhu teprve nabýval a hranice nedovoleného stále rýsoval. Bylo naší dávnou touhou shrnout těchto šest statí, roztroušených po „okrajových sbornících a obskurních časopisech“, do jednoho knižního titulu. Předobrazem mu je samizdat, který vznikl poté, co Rudolf Jičín od přelomu tisíciletí přepisoval strojopisné svazky do elektronické podoby. Název Filosofie dějin a politika, publikované statě i řazení textů tedy ponecháváme autorské.

Zatímco první polovina knížky obsahuje „věci, o kterých se psát smí“, jak se autor – ostatně mylně – domníval, druhá „věci o kterých je to zakázáno“: ovšem „nikoliv jen nějak oficiálně, ale především obecným veřejným míněním, vytvářeným většinou našich vysoce liberálních intelektuálů,“ vysvětluje Rudolf Jičín na začátku pátého svazku svých sebraných spisů, neboť: „Neexistuje jen úřední nesvoboda slova, ale také neúřední, která vyrůstá z nás samých a je mnohem horší.“ A my k tomu dodáme, že nejde ani tak o témata, spíše o způsob, jakým jsou pojednána. Oč konkrétně v těchto místy vskutku „nepublikova(tel)ných“ textech jde, věděli doposud jen čtenáři, jež by se dali spočítat snad i na prstech jedné ruky…

Continue Reading

Jean Raspail

Autor: Redakce

Četba Tábora Svatých je jako test. Odmítavá reakce svědčí o konformitě, vrozené prázdnotě, slabosti či vykořeněnosti,  kterou dnes systém, jenž není náš, nýbrž těch Jiných, implementuje od dětství. Přitakání svědčí o zachované sebeúctě.

Děj románu z roku 1973 lze shrnout několika řádky: na jihu Evropy ztroskotá stovka lodí s milionem migrantů, chudáků vyhnaných bídou, ženy, děti, rodiny… Jsou slabí, beze zbraní, budí soucit, výčitky, otázky svědomí. Když jsou tu, přijmeme na naší pevnině i s rizikem, že to dodá odvahu dalším milionům barevných? Evropa bude ohrožena zaplavením jejich proudy. Co tedy dělat? Poslat je zpátky? Použít sílu proti slabosti? Tážou se všichni nelhostejní k osudu jejich domoviny. Avšak záhy je prostě pozdě – váha blátěných spočívá v jejich množství. Země je jich plná, autority à la fialovci rezignují, domorodí prchají, nepořádek, zmatek, zdevastované hypermarkety. Vlast nakonec brání jen dvacítka Svatých, napůl vojáků a napůl civilů, kteří se opevnili v jedné vesnici a střílejí na vše, co se pohne. Než je rozbombardují („Našlo se osmnáct pilotů, kteří vykonali tuto práci a jeden generál, jenž ji zorganizoval.“) stačí ještě pobít stovky invazistů…

Continue Reading

Stále více připomíná starého Célina…

Autorka: Gioconda

Ještě než se Michel Houellebecq v polovině devadesátých let proslaví svým románovým debutem Rozšíření bitevního pole, zůstane poněkud v pozadí jeho knižní esej o H.P. Lovecraftovi. Houellebecq se s Lovecraftovými texty seznámil v době dospívání a s odstupem času přiznal, že se jednalo téměř o iniciační zkušenost. „Temný Mistr z Providence“ osamělému teenagerovi doslova učaroval: Lovecraftovy záhyby přeludné imaginace se dotkly temné struny Houellebecqovy latentní senzibilitity a vytvořily jistý základ, který měl na budoucího romanopisce nepochybný vliv. Na eseji o Lovecraftovi začíná Houellebecq pracovat někdy na konci osmdesátých let a svůj rukopis později nabídne Michelu Bulteauovi, který tehdy vedl alternativní edici Les Infréquentables (Nevhodní) při nakladatelství Édition du Rocher. Houellebecqův H.P.Lovecraft s podtitulem Contre le monde, contre la vie (Proti světu, proti životu) vyjde v roce 1991. Kniha tehdy nezaznamená žádný větší ohlas; zájem vzbudí až její reedice během devadesátých let, ale to už byl Houellebecq známým autorem. Je zde však jedna zvláštní okolnost. Při redigování rukopisu Bulteau trval na tom, aby Houellebecq některé pasáže zmírnil nebo odstranil. Houellebecq se podřídil a – habent sua fata libelli – rukopis původního textu byl zničen. Z hlediska geneze některých konceptů, které jsou považovány za kontroverzní dodnes, by jistě nebylo bez zajímavosti jejich srovnání. Přesto se však otevírají i další možnosti: lze si položit otázku, do jaké míry Houellebecqovo mladistvé setkání s Lovecraftem mělo vliv na systém myšlenkových vzorců v jeho pozdějším románovém díle.

Continue Reading

Paříž má novodobých Arsène Lupinů evidentně málo, je tedy evidentně potřeba „kulturního potvrzení.“

Autor: Václav Jan

O propagandě v popkultuře

Continue Reading

Marxismus-leninismus a Platónův komunismus, přestože se liší ve svých historických a filosofických základech, sdílejí společnou víru v elitní vedení.

Autor: Ladislav Olešovský

Ačkoliv marxismus-leninismus a Platónův komunismus vycházejí z rozdílných filosofických základů a historických kontextů, obě ideologie sdílejí podobný pohled na centralizovanou vládu elit, která má řídit stát ve prospěch celku. Tento systém se soustředí na výchovu ideově a ideologicky čistých vůdců, kteří mají být považováni za nositele pravdy a spravedlnosti, i když to často znamená omezení osobní svobody nebo autonomie.

Platónův kasárenský komunismus je koncept, který se nachází v jeho díle Ústava. Platón v této idealizované vizi státu navrhuje, aby společnost byla rozdělena do tří základních tříd: vládci (filosofové), strážci (vojáci) a dělníci (obchodníci, řemeslníci a rolníci). Vládu mají vykonávat filosofové-králové, kteří mají nejvyšší moudrost, neboť pouze oni dokážou poznat věčný řád a Pravdu. V rámci tohoto modelu je všem vládnoucím filosofům a strážcům zakázáno vlastnit majetek nebo mít rodiny, čímž se zajišťuje, že nebudou motivováni osobními zájmy. Jejich život je celý podřízen státní službě. Tento koncept kasárenského komunismu znamená, že se všichni filosofové a vojáci živí společně, bez individuálního majetku, a jsou zcela soustředěni na správu státu.

Continue Reading

Ilustrační foto: Kdo jsou Židé v Trumpově vnitřním kruhu? (Horní řada, zleva: Laura Loomer, Jared Kushner, Ivanka Trump, Stephen Miller. Spodní řada: Howard Lutnick, Lee Zeldin, David Friedman, Miriam Adelson.) Zdroj: Who are the Jews in Trump’s inner circle and how will they affect his second term? Times of Israel, 19. listopadu 2024.

Na tento komentář jsem narazil na stránkách Unz Rewiev pod článkem Jeffreyho D. Sachse What Ails America – and How to Fix It (Co trápí Ameriku – a jak ji vyléčit; 25. listopadu 2024). Nechci tvrdit, že bych jej podepsal v plném znění – osobně chovám přece jen více optimismu stran možnosti dosažení pozitivního výsledku v podobě vytvoření nové, nežidovské a politicky neliberální elity – rozhodně si však zasluhuje širší cirkulaci.

Kevin MacDonald

Autor: Anon[427]

Ameriku „trápí“ Židé. Ne „pravicoví“ Židé nebo „levicoví“ Židé. Ne republikánští Židé nebo demokratičtí Židé. Ne „globalističtí“ Židé nebo „nacionalističtí“ Židé. Ne sionističtí Židé nebo komunističtí Židé. Ne zbožní Židé nebo ateističtí Židé. Ne Židé střihu George Soros/MSNBC/NYTimes/mediální mogulové nebo Židé střihu Gad Saad/David Sacks. Jen Židé. Židé jsou problém. Židé jsou to, co nás sužuje.

A nejinak tomu bylo v doslova každé zemi, kde se kdy usadili – všude a vždy v jejich dějinách. Jejich mizerné chování bylo hlavní příčinou jejich vypovězení z více než 109 zemí v doslova tisíci (přes 1030 zdokumentovaných) případů. Židé nám ovšem (zcela neironicky) vysvětlují, že příčinou jsou předsudky všech ostatních, nenávist a závist vůči jejich nedostižnému intelektu, morálce a postavení B-hem vyvoleného národa.

Continue Reading

Jurij Mamlejev – Šatuni

Úryvek z románu u nás dosud neznámého ruského prozaika Jurije Mamlejeva Šatuni *

Večer přišel Alexej do Annina pokoje téměř v slzách.

V prostředí, ve kterém Anna žila, znamenaly život a metafyzika totéž. Žít rovnalo se prostoupit vlastní život věcmi onostrannými; proto tu láska nejednou splývala s uznáním vnitřního světa a takové uznání nebylo jenom přívažkem k lásce nebo mlčenlivým přitakáním.

Aljoša k tomuhle prostředí tak docela nepatřil; přitahovalo ho a zároveň děsilo; ale byl zamilován – dlouho a neopětovaně – do Anny, zamilován zčásti kvůli její záhadnosti, sounáležitosti s tím temným, iracionálním prostředím.

Dnes navíc chtěl v Annině osobě přesvědčit všechny ty podivné lidi, kteří toho na sebe vzali příliš mnoho, že pevná víra v Boha je pro člověka nadále spolehlivou oporou uprostřed všeho toho metafyzického chaosu, uprostřed toho padajícího listí smrtí, ohavných strojů a k šílenství vybičovaných mozků.

Continue Reading

Alfred Thayer Mahan (27. září 1840 – 1. prosince 1914)

Autor: Jan Procházka

V 19. století načrtl významný americký politický geograf Alfred Mahan v díle The Influence of Sea Power upon History, 1660-1783 model střetávání dvou typů civilizací: Civilizace mořská („Ocean Power“) a civilizace kontinentální („Continental Power“). Mořská civilizace je civilizací mezinárodního obchodu. Její páteř tvoří loďstvo, díky kterému v čase míru kontroluje světový obchod, v čase války kontroluje světové oceány, drží strategické úžiny a důležité přístavy. Oproti tomu kontinentální mocnost leží ve vnitrozemí a vojenská síla kontinentální moci se opírá o dělostřelectvo a pěchotu. Protože kontinentální síly nemají obvykle kvůli námořní blokádě ze strany oceánských sil přístup k volnému nemrznoucímu oceánu, tvoří dopravní páteř kontinentálních mocností železnice.

Mahanův model vlastně obnovil jedno z hlubokých antropologických dělení lidstva na „Írán a Turán“, národy spjaté s konkrétní zemí oživující produktivní síly zemědělství a průmyslu na jedné straně, a kosmopolitní vlastníky spekulativního kapitálu, obchodníky usazené v přístavech na druhé straně. (Ostatně už Platón v Zákonech uvádí, že ideální stát nesmí být přístav.)

Continue Reading

Horst Wessel a jeho vrah

Autor: Václav Jan

Mrazivá lednová noc před pětadevadesáti lety. Do berlínského činžáku na Große Frankfurter Straße vniká skupinka mladíků – pouličních rváčů a pasáků, organizovaných komunistů. Zvoní u bytu Horsta Wessela. Když Horst otevře dveře, poznává v některých výrostcích bývalé kumpány své družky. Než se vzmůže na odpor, jeden z nich, Albrecht Höhler, vytáhne pistoli a stiskne spoušť. Zpráva o zranění vedoucího místního oddílu SA se rychle roznese po okolí. Zraněnému spěchají na pomoc kamarádi. Na místě činu se brzy objeví také lékař, jistý Max Selo, který bydlí v sousedství. Je to ovšem Žid. Buď samotný Horst, nebo některý z jeho soudruhů ho proto odmítnou. Než se dostaví jiný lékař a než pak přijede sanitka, uběhne drahná doba. Do rány se dostane nečistota. Těžce raněný umírá na sněť po více než měsíci horečnatého deliria v nemocnici ve Friedrichshainu.

Je 23. února 1930. Horst Wessel se nedožil ani třiadvaceti let. I proto se z něj rychle stává Ježíš Kristus nacionálně socialistického náboženství.

Continue Reading

Ťiang Čching – Konfuciánský ústavní systém (Filosofia, 2020)

Autor: Ladislav Malý

Kniha ke studiu aneb jak starověká minulost Číny může utvářet její politickou budoucnost

Nedávno jsem si koupil knihu s názvem Konfuciánský ústavní systém (nakl. Filosofia, 2020). Napsal ji čínský současně žijící autor, vědec, Ťiang Čching, v překladu Milana Kreuzziegera. Zajímavé: obecně se říká, že v Číně probíhá jakási digitální diktatura, anebo taky diktatura a cenzura komunistická, ale při četbě textu pana Ťianga čtenář s úsměvem nabývá přesvědčení, že to všechno jsou na současnou Čínu nenávistné pomluvy.

Autor se zabývá novým sociopolitickým systémem, který by byl pro Čínu nejvhodnější, a vychází přitom z Konfucia (Konfucius 551–479 po Kr., v té době v Evropě kulminovala řecká kultura a filosofie – pozn. LM). Knížku jsem přečetl se zájmem a chutí, a protože má lidem zajímajícím se o politiku co říci, udělal jsem pár rešerší, s nimiž vás teď stručně seznámím.

Podle Ťiang Čchinga je nejlepším sociopolitickým systémem pro Čínu, a nejen pro ni, tzv. Cesta lidské autority, jejímž základem je otázka tří forem politické legitimity. Legitimita je rozhodující faktor pro určení toho, zda má vládnoucí právo vládnout. Cesta lidské autority – tvrdí autor –, spojuje tři sféry, což znamená, že politická moc, má-li být legální a spravedlivá, musí se opírat o tři druhy legitimity: Nebe, Země a Člověka.

Continue Reading

„Demokracie“ pak znamená, že subjekty přijímající toto dobrodiní (jehož obsahem může být v podstatě cokoliv od institucionálních směrnic stanovujících detaily povoleného myšlení i osobního chování až po fyzické útoky na ulici) se musí poníženě a bez jediného slůvka vzdoru podřídit – jakkoliv jsou jim jejich autoři a vykonavatelé podle práva rovni a nevládnou žádnou formálně vymezenou kněžskou ani jinou autoritou.

Autor: Doug Smythe

Bůh a morálka se v naší společnosti netěší příliš dobré pověsti. Oblíbený spisovatel a „slavný vědec“^TM Richard Dawkins shrnuje ortodoxně liberální pohled na Boha ve svém  krátkém vyjádření následovně:

Continue Reading