Délský potápěč

Womp womp, Paki.

Autor: Morgoth

Ve slavném filmovém zpracování Kmotra je scéna, kdy se ambiciózní gangster Solozzo dozvídá, že přestože jeho pohůnci postřelili Dona Corleona pěti ranami, ten pokus o atentát přežil a zotaví se. Oddělat kmotra může vyřešit spoustu vašich problémů, ale když úkol zkazíte, musíte se připravit na nejhorší.

My Britové se dnes probouzíme do nového rána pod vládou nového šéfa zločineckého syndikátu poté, co se naše veselá banda internetových komentátorů a filozofů neúspěšně pokusila vyřídit starého bosse prostřednictvím kampaně Zero Seats (Nula křesel – pro torye). Cílem tohoto tažení bylo nadobro přelámat páteř nejstarší a nejzrádnější politické straně v dějinách s nadějí, že tím hodíme vidle i do ozubených kol systému samotného. Naneštěstí Peter Hitchens a finanční pobídky mířené na voliče poválečné generace podle všeho zafungovali jako kevlarová vesta systému, který si tak zachoval jistou míru stability. Zvláštní povaha tohoto tvrzení vynikne ještě viditelněji při pohledu na to, jak strana s více než 4 miliony hlasy získala slabší zastoupení v parlamentu než subjekt s 210 tisíci hlasů(!)

Continue Reading

Bratři Mašinové v Poděbradech – zleva Ctirad, Josef a Milan Paumer

Autor: Karel Veliký

Proparlamentářský teror „Bratrů“ a antiburžoazní odboj NAR: srovnání! Příspěvek k KVIFF 24!

Proti „násilí útisku“ se odedávna staví „násilí osvobození“. Následující text srovnává dvě odbojové skupiny z nedávné minulosti, jejichž členové hrubě porušovali zákony v přesvědčení, že proti stávajícímu – institucionalizovanému – právu stavějí právo vyšší, žitou – individualizovanou –  spravedlnost.

První skupinu, českou, nám zdejší systémoví správci, resp. jim vstříc vycházející scénáristé a filmaři, loni představili coby kladný vzor, neboť přece „bez svobody nelze žít a je nutné za ni bojovat“ hned ve dvou podobách, a to v hraném snímku Bratři (r. T. Mašín, 2023), a dokumentárním Útěk do Berlína (r. M. Froyda – J. Novák, 2023). Od devadesátých let jim předcházela řádka knih rozličné úrovně, takže o Mašínech a jejich činech každý, kdo čte DP, jistě už něco slyšel. Proto k nim jen stručně: synové protiněmeckého odbojáře nehodlali uchopení moci v zemi stalinisty v únoru osmačtyřicátého roku jen sledovat a brblat. Rozhodli se cvičit v podvratné činnosti, shromáždit zbraně, peníze, podobně naladěné mladé muže a začít s diverzemi. Spoléhali přitom na pomoc a podporu ze Západu, na jehož rozhlasových vlnách se vysílalo („štvalo“) ve smyslu, že stalinistický režim se beztak sám dlouho neudrží, že jej stačí jen trošku popostrčit a zhroutí se, navíc hned za hranicemi stojí americké jednotky, připravené v pravý čas zasáhnout apod. – svědkové nedávné protiruské propagandy z prvních měsíců bojů na Východě vědí, jak přesvědčivě to může znít a Mašínům v padesátém roce bylo jen osmnáct a dvacet let…

Continue Reading

„Je to úžasná doba pro čtenáře.“ Joseph O’Neill doma v Brooklynu.

Spisovatel o svobodě představivosti a o tom, jak se moderní společnost sebeléčí prostřednictvím fotbalu

Když Joseph O’Neill, spisovatel irského původu, který už čtvrt století žije v New Yorku, zrovna nepíše nebo si nedělá starosti o svět, můžete ho najít, jak sjíždí videa fotbalových fanoušků na YouTube. „Je velmi uklidňující poslouchat ty fanoušky Man United, kteří se rozplývají nad (manažerem klubu Erikem) Ten Hagem,“ říká mi z brooklynského domu, který sdílí s newyorskou spisovatelkou Rivkou Galchenovou a jejich desetiletou dcerou. „Je lákavé tvrdit, že jak svět spěje k fašismu, fotbal se stává spíše opiátem: OxyContinem popkultury.“

Ve své nejnovější knize Godwin se O’Neill – jehož román Netherland z roku 2008 (česky: Nizozemě, 2009), jeden z nejlepších, jaké kdy byly o kriketu napsány, mu zajistil místo na literárním nebi – zabývá fotbalem. Nebo spíše překvapivě improvizovaný svět mezinárodních fotbalových agentů. Z Pittsburghu přes Evropu do Istanbulu a městský fotbalový stadion v Beninu je to zčásti komická odysea, v níž se zklamaný spisovatel Mark Wolfe a jeho bratr pokoušejí vypátrat zřejmě výjimečného dospívajícího hráče kdesi v Africe, přičemž jim k tomu stačí jen fámy. Je to však také román o penězích a hodnotách, v němž tento kdysi dělnický sport, nyní provozovaný obscénně bohatými a často poháněný talenty z chudších afrických, karibských a jihoamerických rodin, slouží jako metafora postkoloniální mocenské dynamiky.

Continue Reading

Sonnenmensch

Autor: Václav Jan

Co to bylo za lidi? Heidegger, Pound, Céline, George, Hamsun, Wagner, Spengler? Nejskvělejší německý filosof, největší americký básník, nejoriginálnější francouzský romanopisec, nejslavnější norský spisovatel? Skladatelé, vizionáři, renesanční osobnosti. A všechno fašisti nebo protofašisti! Co třeba tenhleten prokletý Nietzsche? Tolik opovržení davem, tolik zhnusení člověkem, ba snad nenávisti!? Ale když pronikneme tou jeho cynickou přímočarostí kamsi dospod, nebo snad vzhůru, je tam tolik lásky k člověku, tolik starosti o něj, tolik zoufání si nad tím, jak nám to Bytí kazí všichni ti kramáři, křesťané, krávy, ženy, Angličané a jiní demokraté. Je to možné, tolik pohrdání a něhy zároveň? Jinak je to: je vůbec možné, aby to tak nebylo v Člověku, když se na chvíli zastaví a přemýšlí o světě, a přitom také myslí? Jen vrcholně rozcitlivělý cynik pronikne analýzou až k popisu nejtrapnější malosti, na kterou stydno jen pomyslet. A vrcholná imaginace ratia, zejména vrtá-li se analyticky v člověku, je vždy schopna i hloubky emoce syntetizující všechny ty lítosti nad lidmi v tvrdě vyřčený, ale přece soucit s člověkem. A to už je i pochopení – a snad i odpuštění. A naopak, vidí-li ten vzývavec tak jasně z nadhledu všechen balastní kontext, a zase potenciál, a jiskří v něm radost nad hemžením v tušeném, a ano, zahlédnutém řádu věcí, není možné, aby byl zároveň tak mdlým a přehlédl ubohost jediného každého osudu dvounohého hmyzu.

Continue Reading

Neoliberální modernita zvítězila….

Autor: Andrea Zhok

Vím, že ve světě se dějí neskonale důležitější a závažnější věci, ale přesto si dovolím nedělní zamyšlení.

Doneslo se mi, že se konala pěvecká soutěž zvaná Eurovize.

Nebudu se pouštět do výčitek vůči divákům, protože podle záběrů, které jsem viděl kolovat, byli ti, kdo ji viděli, už potrestáni dost a není třeba se rozčilovat.

Zjišťuji však, že soutěž vyhrál jakýsi „Nemo“, který se nechává fotografovat v šatech pro panenky a vsází všechny své karty pěveckého talentu na další vzrušující „provokaci“, že je fluidní (při psaní o této provokaci mě usnula ruka).

Zdá se, že tomuto pánovi/mladé dámě/roztodivné entitě (nebudu odbíhat od tématu, zaškrtněte si příslušnou kolonku) to opravdu jasně myslí. A tady si nedělám legraci.

Continue Reading

Jdeme do toho! (Aneb Lipavský na linii dotyku s Ruskem)

Autor: Karl Richter

O první světové válce stále převažuje názor, že evropské národy do ní vstoupily z čiré zaslepenosti a politické hlouposti. Bestseller australského historika Christophera Clarka Náměsíčníci (2012) je dobrým příkladem tohoto názoru. Je však nepřesný. Mezinárodní zednářské a finanční kruhy pracovaly na Velké válce, svržení monarchií a zavedení západní demokracie po celá desetiletí. První světová válka byla výsledkem dlouhodobé politiky zájmových a intrikářských západních zákulsiních kruhů.

To platí i pro druhou světovou válku. I když byl Hitler nejvýraznějším účastníkem, není již žádným tajemstvím, že byl pouze hybatelem, protože druhá světová válka byla s koncem té první předem daná. Jen Polsko se ve dvacátých a třicátých letech několikrát pokusilo zahájit válku proti Německu s pomocí západních mocností. Podnětem v roce 1939 bylo nakonec pokračující terorizování německého etnika v Polsku – a povzbuzování k němu ze strany britsko-amerických strůjců. Mimochodem, přesně stejnou konstelaci, až na hlavní účastníky, vidí Putin dnes před sebou. Na rozdíl od Hitlera čekal osm let, od roku 2014 do roku 2022, než přišel na pomoc sužovanému ruskému obyvatelstvu v sousední zemi. V rozsáhlém rozhovoru, který s ním v únoru vedl Tucker Carlson, dal Putin jasně najevo, že si je historických paralel vědom.

Continue Reading

Alain de Benoist

Autor: F. Roger Devlin

Následující text je překladem přednášky F. Roger Devlina z jarního setkání Counter-Currents 2023

Termín populismus se v Americe hojně rozšířil od vzestupu Donalda Trumpa, v Evropě pak ještě o něco dříve, jako negativně zabarvené zastřešující označení protiimigračních protestních stran. Po všelidovém hlasování o Brexitu a zvolení Trumpa prezidentem se v anglicky hovořícím světě vyrojily knihy o populismu jako houby po dešti. Vsadil bych si, že za mnoha z nich stojí zadání vypočítavých vydavatelů, kteří doufali ve snadný zisk z náhle módní materie. Během zimy 2018-19 se na webu Counter-Currents objevila série recenzí řady těchto nových titulů, sám jsem napsal čtyři z nich.

Celkem podle očekávání byla kvalit těchto publikací různá. Napsali je povětšinou chytří, tituly náležitě vyzbrojení akademici. Jednoho z nich jsem tehdy popsal, že „působí dojmem celoživotního ‚vzorného studenta‘, sběrače výsledků spojením vrozeného nadání, píle a absencí jakékoliv chuti zpochybňovat sebemenší aspekt vládnoucího přesvědčení doby.“ Tento profil mi přijde velmi typický. Akademické prostředí i dnes stále láká ambiciózní, vysoce inteligentní lidi, stále více však funguje jako systém sociální reprodukce pro verbálně orientovanou část manažerské třídy. Mladí lidé sem přicházejí v naději, že se stanou součástí vládnoucí elity, což ovšem předpokládá mj. přizpůsobení svého způsobu uvažování po vzoru těchto elit. Těžko tak v podobném prostřední můžeme očekávat smělé výzvy hegemonické ideologii. V některých oblastech poznání na tom příliš nesejde, při studiu populistických trendů v západní politice nabývá však tato vlastnost zásadní důležitosti. Ať už populismus znamená cokoliv, stal se pro vládnoucí třídu nepochybně výzvou. A podobně jako byste se asi při hledání nejpádnější kritiky katolické církve neobrátili na Vatikán nebo se nevyptávali Usámy bin Ládina na slabá místa islámského radikalismu, neměli by se zájemci o pochopení výzvy, již populismus představuje pro elity, obracet na elitní instituce vysokého učení. Z jistého odstupu by nás tak měly slabiny tohoto díla překvapovat méně než jeho občasná silná místa.

Continue Reading

Hrdlička ve své pracovně coby kurátor Národního muzea Spojených států (1930)

Autor: Jan Procházka

Česko-americký antropolog Aleš Hrdlička (1869–1943) byl v letech 1910 až 1941 správcem sbírek fyzické antropologie Smithsonova institutu a jedním ze zakladatelů americké biologické antropologie. Do Spojených států přišel ve svých třinácti letech, vyrůstal v chudých poměrech, nakonec se díky své píli stal jednou z nejvyšších autorit americké antropologie. Byl zakladatelem renomovaného časopisu American Journal of Physical Anthropology a spoluzakladatelem československého časopisu Antropologie.

V sedmdesátých letech bylo zvykem zdůrazňovat, že Aleš Hrdlička – ač Američan – byl komunistou, velkým odpůrcem nacistického Německa, rasových teorií a eugeniky. Tato ne zcela pravdivá charakteristika Aleše Hrdličky propadla dokonce i do středoškolských učebnic. Ještě v devadesátých letech se vyzdvihovalo, že Hrdlička „antropologickými metodami prokázal“, že Amerika byla osídlena ze Sibiře, kdy předkové amerických Indiánů přišli přes Beringovu úžinu. „Zakladatel moderní antropologie“, píše profesor Vojtěch Fetter roku 1953 (Dr. Aleš Hrdlička, světový badatel ve vědě o člověku), „zemřel po druhém záchvatu mrtvice v září 1943, v době, kdy jeho starou vlast okupovala Německá říše, proti jejímž rasovým zákonům Hrdlička vždy protestoval.“ „Lidstvo je jednotného původu a všechna plemena jsou vzájemně rovnocenná. To je základní výsledek výzkumu, kterému se věnoval antropolog Aleš Hrdlička, který většinu života prožil v USA,“ píše o Hrdličkovi web Aktuálně v žánru středověké legendy.

Continue Reading

Jižní Korea čelí demografické krizi

Autor: David M. Zsutty

Už tak velice nízká porodnost v Jižní Koreji se v roce 2023 dále propadla na pouhých 0,72 dítěte na ženu, což je přibližně jen třetina hodnoty nutné pro zachování velikosti populace (2,1). Na webu BBC se dokonce objevil článek, jehož autorka si klade otázky, proč se tolik Korejek rozhodlo zůstat bezdětných. Jižní Korea a její děsivá situace nám ovšem může posloužit jako užitečná případová studie demografického úpadku, jelikož země není na rozdíl od většiny západních států ovládána k většinovému obyvatelstvu nepřátelsky naladěnou elitou.  Naopak, celá řada jihokorejských politiků opakovaně označila nízkou porodnost za „celonárodní problém“, bez nějaké snahy využít jí jako záminku k otevření stavidel masové imigrace. Problémem pak v Jižní Koreji pochopitelně není ani bělošská etnická etnická neuróza či vina. Díky tomu můžeme oddělit a prostudovat další proměnné, a tak se přiblížit možným řešením pro budoucnost, v níž budou nepřátelské elity v našich zemích sesazeny ze svých pozic.

Některá tvrzení z odkazovaného článku BBC můžeme okamžitě takříkajíc zmuchlat a zahodit do koše. Silně pochybuji, že něco tak banálního jako domácí práce je skutečnou podstatou problému neochoty žen rodit. Pokud by to byla pravda, jejich dekadence by byla natolik hluboká, že jakékoliv pokusy o záchranu nestojí za tu námahu. Krtinec domácích prací však snadno vyroste v horu, není-li dosaženo správné rovnováhy mezi kariérou a soukromým životem, což bylo z celého článku BBC o Jižní Koreji zjištění asi nejnápadnější.

Continue Reading

Autor: Tomáš Lofo Lofaj

„Bojuj za svoju zem a prijmi smrť, ak to bude nutné, lebo smrť je víťazstvom a oslobodením duše.”

Julius Evola

Úvod

V druhej časti našej eseje sa hlbšie pozrieme na otázku slobody a možnosti uplatniť metafyziku vojny v reáloch súčasného politického zriadenia, či už ako pomoc, alebo ako fundamentálne východisko pre existujúce alebo novovznikajúce tradicionalistické hnutia. Obšírnosť témy a zdrojov k nej by si iste zaslúžili hlbšie a dôkladnejšie preskúmanie téz a ich následné naplnenie. Cítil som potrebu poukázať na pseudo-alternatívu a jej konformizmus, ktorý sa nijako nelíši od „hlavného prúdu“. Predkladám tu len časť tejto koncepcie, teda môj „Weltanschauung“, a pokladám ho minimálne za zaujímavý pre ďalšie rozvíjanie a jeho smerovanie

Čo nám teda nasledujúce dni ukázali? Zamysleli sme sa nad možnosťou byť slobodný skrz vojnu a tak pokračovať v kontemplácii pri úsvite nového cyklu? Ako teda vnímame slobodu z pohľadu praktickosti?

Continue Reading

Filippo Tommaso Marinetti

Autor: Přemysl Čech

Konec války byl již na dosah a čím dál tím bylo jasnější, že Itálie bude stát na straně vítězů. Jenže po mírových jednáních ve Versailles mnohým Italům, a nejen veteránům, radost zhořkla. Neboť, jak řekl nacionalista Enrico Corradini, západní velmoci jednaly s chudou Itálií jak kapitalista s proletářem, takže za svou bojovou práci (a 600 tisíc padlých) dostala jen ubohé drobty: odraly jí, co to jen šlo. „Velká proletářka“ sice na úkor starého mocnářství získala oblast Horní Adiže/Jižních Tyrol, jenže rozsáhlá historická území s početnou italskou majoritou, povětšinou sídlící při jaderském pobřeží, připadla nově vzniklému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, tedy pozdější Jugoslávii! To byl i případ města, které Italové nazývají Fiume (Řeka). Dnes je známější pod chorvatským názvem Rijeka.

Fiume bylo coby corpus separatum velkým „italským ostrovem ve slovanském moři“. Jeho obyvatelé proto očekávali, že po válce připadnou pod vládu v Římě. To se však nestalo a Fiume bylo vyhlášeno svobodným přístavem, který si nepokrytě nárokovalo slovanské království. Což bylo pro národně uvědomělé i vlastenecky cítící Italy, zejména mezi frontovými navrátilci, drzé a naprosto nepřijatelné.  Jedenáctého září 1919 proto d’Annunzio v čele několika stovek dobrovolníků velkolepě vkráčel (Santa Entrata) do města, aby jej vojensky obsadil.  Předpokládal, že tímto krokem donutí tehdejší slabou italskou vládu k rezignaci a nově zvolená bude mít tolik kuráže, aby rozhodnutí Versailleské smlouvy napadla, zpochybnila a dosáhla její úpravy. Nic takového se však nestalo.

Continue Reading

Než slepě uvěřit v báchorku o zlatém věku demokracie, a tak za každou cenu zůstat v pozlacené kleci ideologie, vytvořené specificky pro nás dobře placenými PR mágy plutokratické oligarchie, bychom tak raději měli odemknout zamčené dveře historie a pečlivě pod drobnohledem studovat založení i vývoj americké imperiální republiky.

Autor: Gabriel Rockhill

K nejvytrvaleji opakovaným tvrzením o Spojených státech patří asi to, že se jedná o demokracii. A když už snad toho přesvědčení na moment pohasne, bývá to obvykle jen proto, aby tak ještě lépe vynikly škodlivé výjimky z ústředních amerických hodnot nebo zakládacích principů. Tak si například rádoby kritici často stěžují na „ztrátu demokracie“ kvůli zvolení směšných autokratů, drakonickým krokům státního aparátu, odhalení nějaké neobyčejné protiprávnosti nebo korupce, smrtící zahraniční intervenci a dalším podobným činnostem, považovaným za nedemokratické výjimky. Totéž lze říct i o druhu kritiků, kteří konání americké vlády vytrvale stavějí do kontrastu se zásadami zakladatelů Ameriky, zdůrazňují jejich vzájemný rozpor a zjevně vkládají naděje do možného vyřešení tohoto nesouladu.

Continue Reading

Humza Yousaf (bývalý premiér Skotska za Skotskou národní stranu) se svojí ženou a rodiči

Autor: Morgoth

K nevýhodám ideologie či světonázoru, které zaujímají stanoviska i k věcem srdci velmi blízkým, patří i jejich relativně nižší odolnost vůči lidem zvnějšku, ochotným přijmout vaše postoje cynicky, přitakávat vám a opakovat vaše mantry pro svůj vlastní prospěch. Je to sice poněkud depresivní, ale idealisté vcelku často končívají jako hejlové a kavky silně machiavelistických nebo přímo zlovolných lidí. V našem prostředí online aktivismu to pozorujeme vcelku pravidelně: na scéně se objeví mladá, pohledná žena, která se zajímá, o čem se to hoši vlastně baví, díky jejich ochotě stoupá postupně vzhůru, aby následně, ze své nově nabyté čelní pozice, zvrhla kýble špíny na důvěřivce, jimž za své postavení vděčí.

Abychom byli spravedliví, vyvolala tato opakovaná zkušenost svého druhu imunitní reakci v podobě hluboké nedůvěry k nově vynořivším se hvězdičkám obou pohlaví. Mnohem závažnějším problémem je, když si v hlavním proudu zavedené instituce či jednotlivci „nasadí“ vaše argumenty jako svého druhu oblek, aby odsáli v nich obsaženou energii a proměnili je v bezpečnou stravu pro masy. Touto cestou se v poslední době pojem „Velké výměny“ posouvá stále blíž hlavnímu proudu, zbaven všech ostřejších hran a existenciálních ostnů, proměněný v mdle nijaké debaty o demografické struktuře voličů amerických demokratů.

Continue Reading

Gabriele d’Annunzio

Autor: Přemysl Čech

Gabriele d’Annunzio a Filippo Tommaso Marinetti; dva italští umělci, básníci, spisovatelé, ale také bojovníci a dobrodruzi. Neobyčejné životy dvou přátel a zároveň rivalů. Muži natolik podobní, a přesto tak odlišní. V našem jazykovém prostředí osobnosti, které jsou známé spíše hrstce nadšenců, přestože se překlady jejich prací rozhodně nerovnají nule.  Současníci, kteří své životy prožili dost možná v nejbouřlivější epoše evropských dějin, kdy zanikaly staleté monarchie a rodila se masová (modernistická) hnutí, deroucí se k moci. Pojďme si společně alespoň v omezeném rozsahu připomenout jejich pozoruhodné činy, které v mnohém připomínají vyprávění dávných heroických příběhů našich tisíciletých dějin.

Začněme u „Commandanta z Fiume“, po němž je pojmenována vždy alespoň jedna ulice v každém trochu větším italském městě. Řeč je samozřejmě o Gabrielu d’Annunziovi. Abychom společně pochopili o jak důležitou a vlivnou postavu italského veřejného života přelomu devatenáctého a dvacátého století jde, vraťme se na úplný začátek. 12. března roku 1863 se do středostavovské rodiny  v Pescaře narodil chlapec, jenž dostal jméno Gabriele. Původní rodinné příjmení Rapagnetta otec změnil na honosnější d’Annunzio.* Jeho umělecký talent nezůstal dlouho skryt a už v šestnácti letech vydal svoji prvotinu Primo vera. Po skončení Liceo Cicognin (střední škola) v Pratu v roce 1881 nastoupil na římskou univerzitu La Sapienza, kde se téměř okamžitě stal členem všemožných literárních sdružení a taktéž přispíval do místního tisku.  V roce 1889 mu v Miláně vyšel první román Il Piacere, který byl mimořádně úspěšný (česky vyšel pod lehce matoucím názvem Dítě rozkoše již r. 1898).

Continue Reading

Všem, kdo viděli filmovou adaptaci Potomků lidí režiséra Alfonso Cuaróna z roku 2006, nejspíš utkvěla v paměti jeho estetická stylizace Británie, která na svém úpadku stále nerozlišitelněji připomíná Třetí svět.

Realita společnosti s nízkou porodností

Dvě zřejmě nejvlivnější dystopická díla sklonku minulého století rozvíjejí podobný motiv: náhlý propad porodnosti. Kniha Margaret Atwoodové z roku 1985 Příběh služebnice – odehrává se v Americe počátku 21. století – představuje svět, kde blíže neurčená pohroma učiní drtivou většin žen neplodnými. Potomci lidí (1996) Phyllis Dorothy Jamesové odehrávající se v Británii roku 2021 pracují s fiktivní katastrofou, která způsobila neplodnost u všech příslušníků mužského pohlaví.

Obě knihy napsaly ženy britského původu, matky a jsou plné křesťanských témat. Ani jedna z autorek nemohla tušit, že v době vzniku jejich děl započala porodnost v bohatších zemích planety svůj setrvalý a podle všeho nezadržitelný pokles. Nepochybně zasluhují uznání za předvídavost, s níž identifikovaly nízkou porodnost – namísto strachu z „populační exploze“ imaginace 60. a 70. let – jako zásadní politickou otázku blízké budoucnosti.

Vize Jamesové se ukázala jako relativně jasnozřivější, nejspíš proto, že Atwoodová se při budování svého dystopické vize neinspirovala v prvé řadě na Západě, ale revolucí v Íránu koncem 70. let. Jakkoliv se kostýmy z televizního zpracování románu staly oblíbenou proprietou amerického „protitrumpovského odboje“, těžko můžeme při pohledu na nevelkou zbožnost Donalda Trumpa a vlastně i stále větší části amerického obyvatelstva brát vážněji jejich přepjatá varování před údajně nastupujícím neopuritanismem.

Continue Reading

Autor: Tomáš Lofo Lofaj

„Všetko solárne spasenie pre toho, kto si je vedomý moci“

Stephen E. Flowers

Úvod

Ľudstvo už od jeho vzniku sprevádza potreba vyjadrenia svojich vnútorných pocitov. Tie je možné vyjadriť rôznymi formami umeleckého prejavu, od nástenných malieb v jaskyniach, či prvých písomných prameňov, cez rytiny do dreva či skulptúry z mramoru, cez obrazy maľované rôznymi technikami a materiálmi, až po hudbu ako najvšednejší spôsob vyjadrenia svojich emócii a pocitov aj pre najprimitívnejších ľudí, pričom je ale zároveň komplexná a pozdvihujúca ducha doby, aristokratická. Spomenúť môžeme aj tanec, šport a mnoho ďalšieho, až po zdegenerované socialistické betónové obludy, plátna poliate exkrementami, či vystavené toaletné záchody a zdegenerovaná, moderná, sémanticky prázdna literatúra a hudba. Tým všetkým a mnohým iným sa dajú vyjadriť naše vnútorné pochody, teda dať im tvar a pustiť ich do éteru, bez ohľadu na ich prínos pre vyššie ciele, bez ohľadu na ich kultúrny či osobný dosah.

Continue Reading

Cesta z Berghofu na Mooslahnerkopf

Autor: Václav Jan

Ještě k Eckartovi

K poctě básníkově (o němž zde obsáhle pojednáno na jiném místě) bylo v olympijském parku v Berlíně 2. srpna 1936 slavnostně otevřeno Dietrich-Eckart-Freilichtbühne (Přírodní divadlo Dietricha Eckarta). Diváci viděli premiéru dramatu E. W. Möllera Hra v kostky ve Frankenburgu, tematizující události rolnické vzpoury v Horním Rakousku roku 1626. Kruhový amfiteátr v působivé přírodní kulise byl poté dějištěm mnoha velkolepých, zejména operních představení. Mimořádným byl Wagnerův Rienzi z roku 1939, na jehož inscenování se podílel samotný Hitler, který tuto operu miloval a vlastnil i její originální partituru.

Scéna byla vybudována v údolní kotlině a vznikla jako součást projektu přírodních amfiteátrů Thingplatz. Venkovní divadla byla koncipována v odkazu na romantiku starogermánské tradice a antické ideály. Probíhala zde představení v souladu s filozofií nacionálního socialismu, zdůrazňující princip hrdinství a provázanost německého člověka s jeho rodnou zemí, což bylo symbolizováno prolnutím divadelní scény a dramatických přírodních kulis.

Continue Reading

Myšlenky jsou odpovídající dvoranou k nesnadno přístupnému paláci „obrysů morfologie světových dějin“. Příležitostí, jak znovuobjevit jeho základy, hojnost a krásu.

Knihu Oswald Spengler – Myšlenky lze objednat ve znovuotevřeném knihkupectví Délského potápěče! Obchod je ve zkušebním provozu, proto veškeré připomínky, návrhy a doplňky přivítáme na našem redakčním mailu.

U Délského potápěče dochází k bezprecedentní situaci: namísto obvyklé periodicity jeden knižní titul ročně, a to na podzim, jsou tu dvě knížky vyšlé těsně za sebou a na jaře! Stalo se to shodou různých okolností, nevyšel ani náš záměr, aby vyšly alespoň společně – rozešly se termíny. Jde o stav výjimečný a nebude se opakovat, naopak, přinejmenším do konce letošního roku u nás s největší pravděpodobností nevyjde již nic, vyjma snad nějakého dotisku (co Degrellovy Planoucí duše?).

Obě knihy, Poundova i Spenglerova, obsahují zjištění a postřehy platné i pro dnešní dobu. Obdoby s nynějším politicko-ekonomickým děním jsou tak nápadné, že ani není třeba na ně příliš upozorňovat. O vizionářství autorů se přitom jedná jen zčásti, spíše je to tak, že obdobnosti v nastavení vládnoucího systému („poměry“), pod jehož tlakem žili oni a v němž stále žijeme i my, vytvářejí ve své podstatě obdobné jevy a skutečnosti. A určité vyhraněné povahy, surové i kultivované (obecným i zvláštním) studiem, na ně reagují odmítnutím a odporem.

Spenglerovy Myšlenky provází anotace „Pilíř, o nějž se lze opřít v otřásajících se časech zániku Západu a jeho přeměny ve světovou civilizaci všech kultů a ras.“ Zde je místo ji trochu rozvést – sousloví „zánik Západu“ pochopitelně odkazuje k autorovu nejznámějšímu dílu; Západem je v něm však míněn okcident (Abendland) jakožto nástupnické státy západní části říše římské, protipól části východní, byzantského a později pravoslavného a mohamedánského orientu. Nikoli tedy jen a pouze Západ (west–ouest) v moderním smyslu coby tvůrce „obchodně-kapitalisticko-tržního-modelu civilizace“ (Dugin), který vznikal při vodách Atlantiku přibližně až od konce sedmnáctého století a k němuž se tak horlivě ze své žabí perspektivy hlásí nynější správci eurozóny Česko pro cizí vládce – vždyť tento west-ouest stejně jako instituce Evropské unie není totožný ani s neskonale hlubším a vyšším pojmem Evropy!

Continue Reading

Radim Lhoták

U příležitosti vydání jeho třetí knihy jsme Radima Lhotáka (nar. 1953) požádali, aby nám něco málo řekl o své životní pouti za tisíci a tisíci řádky, které v průběhu let napsal. Souhlasil s výhradou, že za něho nejlépe hovoří jeho texty, a zaslal nám následující stručné vyznání…

Mám-li hovořit o sobě a učinit jisté veřejné vyznání, musím dopředu upozornit, že jsem nenapravitelný introvert. To samo o sobě představuje zábranu, nicméně svým literárním dílem se otevírám tak jako tak, tudíž bude lépe se dopředu do toho kyselého jablka zakousnout a říci na rovinu alespoň to, co může zajímat mé čtenáře.

Continue Reading

Daniel Defoe – Robinson Crusoe (Odeon, 1975)

Autor: Roberto Pecchioli

V době kultury vymazávání (cancel culture, občas překládané jako „kultura rušení“ – pozn. DP), kdy se i Beethovenova hudba a Homérovy eposy odsuzují podle neuchopitelného soudu současnosti, kdy je Shakespeare obviňován ze sexismu, antisemitismu a pohrdání postiženými, je zvláštní, že jedno z nejvýznamnějších děl anglické literatury, Robinson Crusoe Daniela Defoa (1660-1731), je zpochybňováno jen zřídka. Vyšlo v roce 1719 a okamžitě zaznamenalo mimořádný úspěch, který trvá dodnes, ačkoli dnes je považováno především za mistrovské dílo dětské literatury. Zápletka je dobře známá: námořník Robinson unikne ze ztroskotané lodi a přistane na opuštěném ostrově, kde žije dvanáct let sám. Daří se mu, jak nejlépe umí, najde víru v Boha a pak potká domorodce, „vznešeného divocha“, kterého zachrání před kanibalským kmenem. Nazve ho Pátek podle dne v týdnu, kdy na něj narazí, vychová ho, naučí ho anglicky a udělá z něj poddaného. Po osmadvaceti letech se Robinsonovi podaří spolu s Pátkem vrátit do civilizace, aby s ním zažil další dobrodružství. Jeho ostrov se mezitím stává mírumilovnou španělskou kolonií, jejíž je jmenován guvernérem.

Málokterá zápletka je politicky nekorektnější než Robinson. Proč na něj tedy „bdělí“ (woke) neútočí s takovou vehemencí, jakou nešetří Danteho, přes Michelangela – jeho Sixtinská kaple provinile představuje pouze bělochy – až po Aristotela, zavrženého za to, že ve 4. století před naším letopočtem ospravedlňoval – v Řecku – otroctví? Dokonce i rozzlobení „bdělí“ mají vodítko a náhubek, a to od nejvyšších stupňů globalismu, od pánů, kteří je usadili na trůn, do čela novin, televizních sítí, vydavatelských domů a mediálních konglomerátů. Důvod je prostý: Robinson je symbolem, dokonalou reprezentací jejich ideologie, jednoho ze základních mýtů liberálního individualismu.

Continue Reading