Dragoš Kalajić – Samuraj (1977)

Džunjú Kitajama (nar. 1902) v Japonsku studoval religionistiku. V roce 1924 odjel do Německa, aby prohloubil své znalosti filosofie, indologie, sanskrtu a latiny. Čím víc si své nové působiště zamilovával, tím víc ho mrzelo i uráželo neporozumění, podceňování, ba pohrdání vlastní rodnou zemí, s nimiž se mezi Němci tu a tam setkával – a to i na universitě a v knihách autorit, jakými jsou Oswald Spengler nebo Adolf Hitler. Rozhodl se proto svéráz japonské kultury, o němž se tehdy v Německu vědělo málo nebo nic, Němcům vysvětlovat. Důležitým shrnutím tohoto dlouholetého úsilí, jakož i hlubokého a mnohostranného autorova vzdělání se stala kniha West–östliche Begegnung: Japans Kultur und Tradition (Setkání východu se západem: Japonská kultura a tradice), jejíž první vydání spadá až do válečného roku 1941. To už byl pan Kitajama na základě jmenování říšským ministrem pro vědu, výchovu a lidové vzdělávání čestným profesorem kulturních a náboženských studií východní Asie při marburgské universitě.  Druhým významným profesorovým knižním titulem je pak Heroisches Ethos z roku 1944, řazený na školách SS a vyššího stranického vzdělávání k nepovinné doporučené četbě. Pan Kitajama však nebyl pouhým teoretikem: sám cvičil a posléze i vyučoval bojová umění. S tím vším úzce souvisí i jeho stať o samurajství, kterou zde čtenáři předkládáme v českém překladu a plném rozsahu:

D u ch  j a p o n s k é h o  r y t í ř s t v í

„Nejkrásnější ze všech květů má třešeň. Nejušlechtilejší z lidí je rytíř.“ Tento výrok je pro ducha japonského rytířství, jenž je od 12. století, kdy se v Japonsku rytířský stav ujal moci, nositelem nejvyšší japonské etiky, nad jiné symbolický. Rytíř stojí, ještě více než kterýkoli jiný smrtelník, před neúprosným zákonem pomíjivosti života. Musí umět kdykoli bez bázně pohlédnout smrti do tváře. Smrt však pro japonského rytíře není ani krutým koncem ani spásou ze „slzavého údolí“. Pro japonského rytíře jsou život a smrt mnohem více jednotou. Smrt je naplněním života tak jako je plod naplněním existence květu.

Třešňový květ není jen jakousi romanticky vonnou symbolizací japonské krajiny, nýbrž je věrným obrazem japonského rytířského ideálu. Mladistvé slunce vychází v Japonsku za časného rána na obzoru Tichého oceánu a zdraví triumfující ostrovní Říši; panenská krajina, zahalená do krásy třešňových květů, mu pozdrav opětuje. Slunce se zrcadlí v květech a srdce země se chvěje plno svěžesti a jasu. Tato slavnostní scéna se opakuje denně po bezmála dva měsíce. Když slunce vystoupá do středu blankytně modré oblohy, začínají třešňové stromy své květné roucho tiše shazovat a v poslední chvíli květy umírají. Tragika zániku, rmutně se dotýkající člověka a mámící z mnohého básníka bolestné žalozpěvy, ožívá v přírodě.  Pro japonská srdce je to slavnostní okamžik. Vrcholem života je smrt. Rozloučení s já na nejvyšším stupni lesku života, jako u opadávajících třešňových květů, je pro Japonce klenotem jeho existence, do něhož se odívá bez nářku a žalu.

Uvědomělým a zduchovněným prožitkem smrti dodává člověk obrazu svého života poslední a rozhodující rámec. Smrt je víc slavnostní než zarmucující. Nikoli proto, že člověku věstí rajský život na onom světě, nýbrž proto, že moment smrti v sobě skrývá naplnění (životní formy – tedy její dokonání podmiňující dokonalost – pozn. DP). Strom setřásá květy, aby uzrál plod. Tak pomíjivý život podléhá nepomíjivé harmonii smrti.

Smrt japonského rytíře nepotkává ani příliš brzy ani příliš pozdě. Neboť tento rytíř není před smrti bezradný či bezmocný, nýbrž je s ní důvěrný. Smrt člověka nepřemáhá. Naopak: Člověk poráží smrt tím, že ji zvládá a zahrnuje do života. Smrt je člověku pomáhající přítelkyní a učitelkou tomu, kdo se hodlá životním bojem probít až k smrti. Japonský rytíř byl v lidu právě tím, kdo toto zdolání a opanování smrti povýšil na princip svého způsobu života a existenční formy. Vše neobyčejné stále žije v důvěrném sousedství se smrtí. Jen ze smrti získáváme nadlidské síly, překvapující lidi obyčejného žití, v dějinách však tvoří nadobyčejné. Proto se japonští rytíři od mládí učili, aby uvykli smrti. Nic strašlivého, čím jednou může být život ohrožen, nesmí zůstat neznámé. Strach a hrůza jsou reakcemi života, od smrti přicházejí odvaha a činná síla. Proto byli synové rytířů často vystavováni nelidským zkouškám, aby se důvěrně se smrtí sblížili, ničeho se neobávali a před ničím vylekaně necouvli. Byli vychováváni k smrti.

Má to pokračování…

K autoru

Pro našince je ovšem nejzajímavější, že počátkem roku 1945 přijel profesor Kitajama do Prahy, aby na Karlově universitě založil a vedl nový ústav pro východoasijská studia a do doposud poklidného města přesunul z bombardovaného Marburgu japanistickou knihovnu. Dne 9. května byl zatčen v budově tehdejšího japonského vyslanectví na Malé Straně a internován v koncentračním táboře pro poražené Němce. Po sedmi měsících nucených prací se o jeho propuštění významně zasloužil vedoucí pražského Orientálního ústavu a profesor Kitajama tam – jako jediný japonský lektor v Praze – začal ještě v roce 1946 vyučovat japonštinu. V Sokole se později vrátil i ke cvičení bojových umění a stal se dokonce spoluautorem brožurky o sebeobraně. Podrobněji o jeho (nejen poválečné) činnosti svědčí podklady shromážděné autorem této stránky: kitayama-junyu.info. I tak zůstává spornou např. otázka Kitajamovy repatriace. Zatímco některé německo-italské zdroje uvádějí, že mu v návratu do vlasti (či alespoň na Západ) bylo bráněno komunistickými úřady, zde se – a snad i oprávněně – tvrdí, že si v poválečném Československu přál zůstat.

Džunjú Kitajama zemřel v Praze dne 19. ledna 1962.