Jim Goad

Autor: Greg Johnson

Jim Goad, nejlepší satirik mezi americkými novináři od H. L. Menckena (1880-1956, pozn. DP), je po smrti.

James Thaddeus Goad se narodil 12. června 1961 v pensylvánském Ridley Parku. Zemřel 22. června 2026 ve městě Albuquerque v Novém Mexiku, po letech problémů se zhoršujícím se zdravím, nedlouho po svých 65. narozeninách.

Jim byl nejmladší ze tří synů katolické rodiny ze skromnějších poměrů. Byl velice nadaný nejen jako spisovatel, ale také herec a hudebník. Než se naplno přiklonil k psaní, plánoval stát se hercem – proto se po maturitě přestěhoval do New Yorku. Dokonce herectví začal studovat na New York University u Stelly Adlerové. Nakonec se však rozhodl pro studium novinařiny na univerzitě Temple ve Filadelfii, které zdárně dokončil v roce 1985.

Následně se Jim i se svou tehdejší přítelkyní Debbie Rosalieovou přestěhovali do Los Angeles, kde pracoval pro Los Angeles Reader. V roce 1987 se s Debbie vzali. V roce 1991 sestavil první vydání průkopnického „zinu“ ANSWER Me!, následované dalšími třemi čísly v letech 1992, 1993 a 1994.

Díky úspěchu ANSWER Me! nabídlo nakladatelství Simon & Schuster Jimovi smlouvu na dvě knihy a stotisícovou zálohu. Manželé se odstěhovali do oregonského Portlandu, kde Jim napsal svou první knihu The Redneck Manifesto: How Hillbillies, Hicks, & White Trash Became America’s Scapegoats (Manifest rednecka: jak se z křupanů, venkovských balíků a bělošské špíny stala snadná oběť pro celou Ameriku; New York: Simon & Schuster, 1997). Přes ANSWER Me! a The Redneck Manifesto jsem v roce 2000 objevil Jimovo dílo i já.

ANSWER Me! v zásadě tvoří soubor odvážných až provokativních rozhovorů s lidmi jako průkopník LSD Timothy Leary, pasák Iceberg Slim, satanista Anton LaVey, sériový vrah Richard Ramirez, rasista David Duke nebo rasista Al Sharpton, doplněný eseji na nepříjemná témata jako sebevražda, sérioví vrazi, pedofilie nebo znásilnění, neomylně doprovázených znepokojivými fotografiemi, kolážemi a karikaturami.

Asi málokoho překvapí, že šlo o nanejvýš kontroverzní projekt a ANSWER Me!  čelilo zákazům pro pohoršování. Někteří jej dokonce obviňovali jako inspiraci pro střelbu v Bílém domě nebo čtveřici sebevražd slavných osobností včetně Kurta Cobaina. Kontroverze ale jen vybudily zájem čtenářů: posledních dvou vydání se vytisklo 13 tisíc a během následujících let se objevovaly nové a nové dotisky ANSWER Me! ve stále přepychovějších edicích, jasný to doklad jeho postavení coby ikony transgresivní popkultury.

Krom Jima Goada jsem prostřednictvím ANSWER Me! poznal také brilantního kreslíře Nicka Bougase (A. Wyatt Mann) nebo Adama Parfreyho, Boyda Rice a Shauna Partridge.

ANSWER Me!  bylo společně s Apocalypse Culture Adama Parfreyho mou „vstupní drogou“ do světa před internetové kontrakultury 80. a 90. let vyrůstající z pařeniště zinů a alternativních pidi-nakladatelství: transgresivní, misantropické, politicky nekorektní, proti rovnostářství, rasistické, sexistické a s jasným krajně pravicovým nádechem.

Při pohledu zpět ANSWER Me! působí jako analogový prapředek fór typu 4chan a 8chan, potažmo celého ekosystému online pravice. Tehdy šlo o nezbytné prostředí pro zrod a růst heretických myšlenek, které však už dnes stále pevněji zapouštějí kořeny v hlavním proudu, takže se „edgy“ stylizace nutně jeví jako zbytečně outsiderský přívažek.

The Redneck Manifesto pojednává o protibělošském rasismu s důrazem na to, jak bohatí liberální běloši vyrobili z chudých bělochů příhodné viníky „rasismu“, vše pokrývajícího vysvětlení vytrvale dysfunkční černošské menšiny. Zřejmě největším rouhačstvím proti oficiálnímu občanskému náboženství, jehož se Goad v knize dopouští, jsou pak úvahy nad hanebnou historií bělošských otroků ve Spojených státech.

Manifest nepředkládá návrhy na politické řešení amerických rasových problémů, vybízí ovšem k odvržení bělošské viny, což samo o sobě zavání revolucí. Navzdory Goadovu záměrnému cynismu a neustálému vtipkování jde o díle silně prostoupené morálním zápalem. Jeho kritika liberalismu je sžíravá a obrana bělošských obětních beránků plná hlubokého soucitu.

V době svého vzniku byl Goadův Manifest právě tak politicky nekorektní jako ANSWER Me!. Jelikož ale politika bělošské identity ušla za posledních třicet let poměrně dlouhou cestu, působí kniha na dnešní poměry téměř krotce, což je myslím dobré znamení.

Svůj výtisk Manifestu jsem si pořídil 6. července 2000. Přečetl jsem ho rychle a s takovým nadšením, že jsem cítil potřebu autora kontaktovat. Záhy jsem se však dozvěděl, že v roce 1998 byl Goad odsouzen na dva a půl roku odnětí svobody v oregonském vězení za násilí proti své přítelkyni, striptérce Anne „Skye“ Ryanové.

Jim se s ní dal dohromady ještě během svého manželství s Debbie v roce 1997. Podle všeho se k sobě manželé nehodili: Debbie byla značně podprůměrného intelektu – což je u dcery židovského doktora s podivem – a silně neurotická. V listopadu 1997 si Debbie vymohla proti Jimovi dočasný soudní zákaz přiblížení s tím, že ji fyzicky ubližoval a vyhrožoval smrtí. V prosinci bylo jejich manželství rozvedeno. Když byl však v květnu 1998 Jim zatčen za násilí pro Skye, Debbie nechala zákaz přiblížení stáhnout s tím, že se Goad změnil. V roce 2000 podlehla Goadova první žena rakovině vaječníků.

Jim bezpochyby měl svou temnou stránku. Své dětství s brutálním otcem a nedbalou matkou popisoval jako peklo. Chodil do katolické školy a jeptišky, které ji vedly, označoval za sadistické. Mladý Jim se doma i škole nelaskavým zacházením naučil rozdávat rány stejně nemilosrdně, jako je musel přijímat.

Stopy sadismu ostatně byly patrné i v jeho osobnosti. Z ANSWER Me!  se lidé očividně měli cítit nesví. Jeho humor často býval krutý. Nikdy si ale nevybíral nevinné oběti a podobné chování se mu hnusilo. Hledání všemožných hromosvodů pro svou zdánlivě nevyčerpatelnou zásobu hněvu však věnoval nemalé úsilí.

Příliš se netajil ani svými trnitými a obtížnými vztahy s ženami. U některých z nich se skoro zdálo, že sám sebe trestá. Prozradil mi, že když potkal svou třetí ženu Normu, měl pocit, že si tuto dobrou ženu, která mu jednoduše přála štěstí, nezaslouží. Naštěstí se ale rozhodl přestat sám sebe trestat a užívat si život Když jsem jen týden před jeho skonem s Jimem mluvil naposled, ptal jsem se, jak se má paní. „Je to anděl,“ odvětil.

Jeho druhá, autobiografická kniha Shit Magnet: One Man’s Miraculous Ability to Absorb the World’s Guilt (Port Townsend: Feral House, 2002 /Magnet na sračky: k zázračnému nadání jednoho muže pojmout všechnu vinu světa/) vznikla během výkonu trestu. Nelíbila se mi ani za mák a velice mě štvalo, že takto nadaný spisovatel, který zjevně prohlédl závojem vládnoucích lží naší doby, marní svůj čas na rochnění se v sebelítosti a ospravedlňování.

Pod pseudonymem J. P. Nash jsem zveřejnil hodně kritickou recenzi „Redneck Rousseau: Jim Goad’s Shit Magnet“ a poslal ji lidem z webu Vanguard News Network. Lze ji shrnout následovně: „Shit Magnet je snad nejohavnější literární počin na poli sebelítosti a ospravedlňování z pera narcistní, hraniční osobnosti od Rousseauových Vyznání – a literárně skoro stejně tak výborný“. Jima jsem viděl jako podivný mix nihilismu s narcistou, jehož niterná svoboda nihilismu nenašla plodné vyjádření kvůli narcistní potřebě pro veřejné uznání.

Když jsem později Jima poznal osobně, došlo mi, jak moc jsem se mýlil: Jim nebyl nihilista. Jistě, o morálce mluvil s despektem, protože jasně viděl, že většina lidí ji zneužívá jako prostředek k naparování nebo osobnímu prospěchu. Ani on však nebyl prostý silného morálního cítění, smyslu pro spravedlnost nebo tendence k sebemrskačství. Co jsem považoval za „narcistní“ falešnost, tak byla obyčejná žízeň po spravedlnosti.

Jim z recenze pochopitelně nebyl ani v nejmenším nadšený a já octnul na jeho seznamu nepřátel. Přestal jsem jeho dráhu sledovat, ale o mnoho jsem nepřišel, jen dílka Trucker Fags in Denial, s ilustracemi Jima Blancharda (Seattle: Fantagraphics, 2004) a Jim Goad’s Gigantic Book of Sex (Port Townsend: Feral House, 2007).

Někdy v polovině první dekády tohoto století se Jim přestěhoval nedaleko Atlanty, oženil se svou druhou ženou Shannon a narodil se mu syn Zane (*2008), který bohužel trpí silným autismem.

Jim se znovu objevil na mém příslovečném radaru v dubnu 2009 díky pravidelným sloupkům pro Taki’s Magazine. Nešlo si je nezamilovat, protože se v plné síle vracely k silným stránkám Manifestu: k popukání vtipné a zároveň hluboké štulce liberálnímu, feministickému a duhovému svatouškovství, právě tak jako nenávisti vůči bělochům, mužům a heterosexualitě.

Nejlepší věci z tohoto období najdete ve výborech The New Church Ladies: The Extremely Uptight World of “Social Justice” (Stone Mountain, Georgia: Obnoxious Books, 2017), Whiteness: The Original Sin (Obnoxious Books, 2018), The Bomb Inside My Brain (Obnoxious Books, 2019 a Gender Psychosis: Insanity and Sexual Identity (Obnoxious Books, 2020).

Některé jeho věci pro Takimag jsem znovu publikoval i zde na Counter-Currents. Jimovi ovšem stále ležela v žaludku moje recenze Magnetu na sračky a znemožnil mi přidávat komentáře na webu Takimag. V listopadu 2019 si Jim neodpustil sarkastický komentář k mému vyhoštění z Norska. Reagoval jsem lichotkami (upřímnými) v naději na zakopání válečné sekery. Jim odpověděl soukromou zprávou: „Velkorysá odpověď, Gregu.“ Zapředli jsme konverzaci, urovnali naše neshody a k mému neskonalému překvapení se stali přáteli.

Jimovi moje nelichotivá recenze připadla nespravedlivá a já jsem jeho rozvážný a právnický argument uznal. Dodal však, že mu recenze přišla dobře napsaná, což je od někoho jako Jim Goad cenný kompliment.

Jim nebyl v Taki’s Magazine úplně spokojený. Letmo jsem to propočítal, oslovil pár našich mecenášů a předložil mu nabídku. V říjnu 2020 tak Jim přibyl do naší stáje a až do ledna 2025 psal dva sloupky týdně, celkem přes čtyři stovky.

Dával jsem mu spoustu volnosti, redigoval ho minimálně a vyplácel bez prodlení. Výměnou za to jsem dostával texty náležící k tomu nejlepšímu, co vytvořil, přepečlivě editované a doručované se strojovou předností. Žádné výmluvy, žádné chování primadony, jen ryzí profesionalismus. Byla radost s ním pracovat.

Osobně jsme se poprvé setkali v roce 2022 v rozpálené Atlantě. Kavárna OK byla přeplněná, takže jsme nakonec obědvali v židovském lahůdkářství. Cítil jsem jistý osten pochyb: vždyť Jim sám se ve svých textech nijak netajil tím, jak … nesnadné často bývalo s ním vyjít. Ve skutečnosti ale všechno proběhlo jako na drátkách. Celé období naší spolupráce bylo prosto sebemenšího náznaku dramatu.

Poznámka na okraj: Jim měl na internetu spoustu odpůrců a kritiků. Rádi ho „nachytávali“ a předhazovali světu zahanbující fakta z jeho života, jako by snad objevitelsky vykopali dosud pohřbené tajemství. Každé jedno z těchto odhalení však mělo tentýž zdroj: Jima Goada v jedné ze svých knih. Nešířili tak o něm lži, ale tihle nadutí šejdíři zcela jistě lhali o sobě samých, když předstírali, že jsou čestnější než on.

Když jsem Jima zlanařil ke Counter-Currents, jasně a zřetelně mi dále najevo, že se nevstupuje do žádného „hnutí“ a nepřidává se k „věci“. Nedlouho předtím zrušil své vystoupení na konferenci American Renaissance, jelikož měl pocit, že popis jeho tvorby z něj dělá součást „hnutí“. Jim se zcela jasně považoval za vlka samotáře.

Neměl jsem s tím sebemenší problém, protože jsem přesvědčen, že bělošský nacionalismus získává na síle, když lidé „vně“ našeho hnutí vyslovují naše teze a právo na to je nahlas formulovat. Jima tato odpověď uspokojila.

Svěřil jsem se mu s tím, že mi podobné obavy připadnou lehce „autistické“. Byl to komentář takříkajíc na jedno použití, ale Jim si to vyložil doslovně, což mi opět připadlo poněkud autistické, jakkoliv jsme se shodli, že se toto označení nadužívá. Dodal však, že „je na /autistickém/ spektru“. Jim se obával, že kdyby se stal součástí „věci“, úplně by to pohltilo jeho život, tak jako kdysi katolicismus během jeho dospívání.

Na podzim 2024 se Jim s Normou přestěhovali do Nového Mexika. Jim už nemohl Georgii ani cítit a toužil po novém začátku, který se však ukázal jako nanejvýš stresující a náročný. Někdo snáší stěhování jako psi, pro které je to dobrodružství. Jiní ovšem spíše jako kočky, pro něž je to čirý děs. Jim bohužel náležel do druhé kategorie.

Jim měl nesčetné zdravotní potíže. Už v roce 2008 mu vyoperovali nádor na mozku. Následovala dvě kola rakoviny prostaty. Trpěl také na srdce. Stěhování proběhlo krátce po dovršení druhého kola chemoterapie. Rakovina a stěhování patří k nejvíce stresujícím událostem, jaké si lze v životě představit. Když se obojí sejde, musí být zátěž zdrcující. Jim to nějak překonal, po svém stěhování však působil velice nervózně a v těžké depresi.

Přestože ve svém divokém mládí vyzkoušel snad všechny drogy, které tehdy byly k mání, Jim, jehož jsem znal, nepil a neužíval žádné látky, jež by mohly ovlivnit jeho mentální rozpoložení. Proto se vzpíral radám nechat si předepsat léky proti úzkostem a depresím. Projevoval známky toho, čemu říkám „‚To nejde‘ myšlení“, což jsem vnímal jako projev deprese.

V lednu 2025 se Jim Goad autorsky odmlčel. Nabídl jsem mu nějaké peníze za přetisknutí jeho nejlepších věcí z minulosti. Po čase je ale přestal posílat. Když jsem pátral po důvodech, odvětil, že už nic dobrého nemá. Tehdy mi bylo jasné, že jeho deprese je nanejvýš skutečná.

Pohrával jsem si s nápadem, že by mohl sestavit výbor svých článků pro Counter-Currents, k tomu ale musel nejprve překonat to, co ho sužovalo.

Chyběl mně i svým fanouškům – lidé se mě na něj neustále vyptávali. Mluvili jsme spolu stále vzácněji. Když jsem se ho ptal, jak se má, svědomitě popsal svůj stav, což jako by jen prohloubilo jeho depresi.

Naposledy jsme spolu mluvili 14. června, kdy jsem mu oznámil, že jeden z jeho nejdražších přátel je nevyléčitelně nemocný. Zajímalo mě, jestli by mohl napsat nekrolog. Nemohl, sotva zvládat odpovědět na e-mail. Měl ovšem noviny ohledně svého zdraví: jeho rakovina se vrátila.

Jim Goad patří k nejzajímavějším a nejnadanějším lidem, které jsem poznal. Stejně jako s Jonathanem Bowdenem, Leo Yankevichem a Charlesem Krafftem se s ním nyní musíme rozloučit. Poneseme s sebou vzpomínku na jeho život i dílo. Zapomenout bychom však neměli ani na jeho smrt – jako připomínku toho, že náš zbývající čas nesmíme promarnit.

Plány na vzpomínkový obřad zveřejním, zatím bych rád vyzval Jimovy přátele a kolegy, aby své vzpomínky sdíleli i se čtenáři Counter-Currents. Normě by hodně pomohlo, kdyby se ozval i Jimův správce webu.

Na Jima na onom světě čeká jeho otec Alton Howard Goad, matka Margaret Mary Goadová, starší bratr Alton Howard Goad, Jr.— kterému se říkalo Bucky –  brutálně zavražděný ve Francii v roce 1969, když bylo Jimovi osm, a jeho první žena Debbie.

Přežil ho jeho o 13 let starší bratr John Francis Goad, druhá žena Shannon, syn Zane, třetí žena Norma, zástupy jeho přátel a příznivců a pochopitelně jeho dílo, jehož vliv i uznání pro něj budou jen a jen narůstat s tím, jak si bílí Američané stále s menším nadšením budou nechávat srát na hlavu.

Vzpomínka Grega Johnsona Ode to Jim Goad vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 19. července 2026.