Délský potápěč

Kresba M. Havlíčka k článku „Kamikaze – sebevražda“

Z knihovny Černého řádu (dokončení)

Je jasné, že japonská rytířská věrnost je založena na samostatné etice mimo pragmatické úvahy. Tomu nebrání, že prakticky tvořila hlavní základ feudálních lenních vztahů. Což byl – tady v Evropě i tam v Japonsku – stejný případ. Dnes máme předpisující a také zakazující zákony, jejichž smysl je v tom, aby garantovaly jistotu existence jedince ve skladbě státu. Dříve byla vodítkem, zajišťujícím život rytíře, věrnost, a její porušení vše zničilo. V tomto smyslu vykazuje evropské rytířství s japonským silnou podobnost, v podstatě v tom spočívá obecný závazek každého rytířství. Rozdíl mezi nimi je v tom, že věrnost japonského rytíře nebyla formálně vázána sliby či přísahami, nýbrž že se utvářela jako samozřejmý předpoklad absolutního pouta mezi družiníkem a vládcem, mezi druhy navzájem. Zástavou věrnosti japonského rytíře byl život jeho a jeho rodiny až do smrti. Tato zástava byla neustále naplňována příkazy vydávanými vladařem a jejich vyřízením.

Continue Reading

Meč se nazýval „duší rytíře“

Rytíř je nemyslitelný bez svého meče. Nosí jej stále při sobě a tak se stal jeho aktivním společníkem. Odpovídá svérázu japonského národního charakteru, že ne každé umění si nárokuje zvláštní oblast, nýbrž že všechna umění jsou sloučena do jediné živé syntézy, ba že umění je od života vlastně neoddělitelné. Takto světské skutky lidského života nejsou estetizovány ve špatném smyslu, nýbrž tříbeny a povzneseny do duchovna. Rytířský zápas není věcí rozkolu, vzpoury či závisti, nýbrž umění, a meč, řemeslný předmět výkonu tohoto umění, je uměleckým předmětem, plodem zduchovněného uměleckého řemesla. Meč je nejzhuštěnějším symbolem japonského ducha a v každém Japonci žije jakožto světonázorová směrnice.

Continue Reading

Dragoš Kalajić – Samuraj (1977)

Džunjú Kitajama (nar. 1902) v Japonsku studoval religionistiku. V roce 1924 odjel do Německa, aby prohloubil své znalosti filosofie, indologie, sanskrtu a latiny. Čím víc si své nové působiště zamilovával, tím víc ho mrzelo i uráželo neporozumění, podceňování, ba pohrdání vlastní rodnou zemí, s nimiž se mezi Němci tu a tam setkával – a to i na universitě a v knihách autorit, jakými jsou Oswald Spengler nebo Adolf Hitler. Rozhodl se proto svéráz japonské kultury, o němž se tehdy v Německu vědělo málo nebo nic, Němcům vysvětlovat. Důležitým shrnutím tohoto dlouholetého úsilí, jakož i hlubokého a mnohostranného autorova vzdělání se stala kniha West–östliche Begegnung: Japans Kultur und Tradition (Setkání východu se západem: Japonská kultura a tradice), jejíž první vydání spadá až do válečného roku 1941. To už byl pan Kitajama na základě jmenování říšským ministrem pro vědu, výchovu a lidové vzdělávání čestným profesorem kulturních a náboženských studií východní Asie při marburgské universitě.  Druhým významným profesorovým knižním titulem je pak Heroisches Ethos z roku 1944, řazený na školách SS a vyššího stranického vzdělávání k nepovinné doporučené četbě. Pan Kitajama však nebyl pouhým teoretikem: sám cvičil a posléze i vyučoval bojová umění. S tím vším úzce souvisí i jeho stať o samurajství, kterou zde čtenáři předkládáme v českém překladu a plném rozsahu:

Continue Reading