Délský potápěč

Muzeum Josefa Váchala

Autor: Ignác Bauer-Šíma

Nedlouho poté, co podivným řízením osudu obdržel titul zasloužilého umělce (což okomentoval s ironií jemu vlastní), 10. května 1969, zemřel ve Studeňanech u Jičína výtvarník a spisovatel Josef Váchal. Sám život jičínského rodáka v propojení s jeho tvorbou vytváří svérázné umělecké gesto, jehož magičnost a dráždivá nejednoznačnost svádí k nejrůznějším interpretacím. Těmi také česká literární věda a badatelská obec nešetří, neboť dříve napůl zapomenutý autor se v posledních desetiletích dostal natolik do módy, že lze právem hovořit o váchalovské inflaci. Ale i u něj najdeme bílá místa, postoje a názory, o nichž se většinou mlčí, případně jsou jejich významům a motivacím obrušovány hrany, aby nevyčnívaly z rámce stanoveného poválečnou mytologií. Váchal tak patří k dobrým příkladům permanentně probíhajícího „boje o kulturní paměť“, jehož podstatu v článku o Ezru Poundovi výstižně definuje Andrew Joyce: „I v těch případech, kdy je povoleno podezřelé kulturní osobnosti i nadále studovat, sociopolitické ideje těchto ‚poskvrněných‘ jednotlivců, byť jsou pro jejich charakter nebo intelektuální světonázor sebedůležitější, jsou z jejich společenských i profesních životopisů izolovány a často se k nim přistupuje jako k nešťastným ‚morálním poskvrněním‘ na jinak přijatelném a plodném životě.“

Continue Reading

Autor: Jiří Hejlek

Pohled filosofa a člověka, který čtvrt století pracoval v těžkém průmyslu jako manažer a podnikatel.

V posledních několika letech sledujeme v Evropě mohutnou vlnu úspěchů politických stran a hnutí, které se otevřeně staví do opozice vůči etablovaným stranám. Spojuje je přesvědčení, že současné uspořádání poměrů v Evropě je nadále neudržitelné, nemají-li být ohroženy životní zájmy evropských národů. Daleko citlivěji reflektují potřeby i mínění lidí ve svých zemích. V jejich programech najdeme různě odstupňované odhodlání opustit Evropský svaz (takto nazývám Evropskou unii) a obnovit státní suverenitu, odmítání uměle vytvořené měny euro, legislativní úpravy vedoucí k méně zprostředkovanému vlivu řadových občanů na veřejné dění, nechuť podílet se na válečných dobrodružstvích a zavržení multikulturalismu a politické korektnosti. To vše – i další programové body – je spojeno svorníkem snahy odvrátit invazi mimoevropských etnik na evropské území.

Jen občas těmito politickými body prosvítá jasněji formulovaná představa o ekonomické politice, natož aby taková politika byla sdílena většinou těchto politických sil. Z úst předních evropských představitelů tohoto politického tábora jsem slyšel spíše opakovat obvyklá klišé zastánců liberální ekonomiky o svobodném trhu, o volném pohybu lidí, zboží, služeb a kapitálu, ba o pokračování v politice volně plovoucích směnných kurzů. V současné situaci již můžeme vidět symptomy blížícího se rozpadu globálního ekonomického systému, který je právě založen na zmíněných principech. Zároveň je třeba si uvědomit, že tento kolaps souvisí s hodnotovým rozpadem naší civilizace obecně a s problémy, kterými se zabývají programy svobodných stran, jak právě byly popsány, zvlášť.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

V roce 1911 hned za svůj první román Monsieur des Lourdines obdržel Prix Goncourt, francouzskou nejvýznamnější literární cenu. V roce 1923 pak za svůj další román, slavný La Brière, patřící s šesti sty tisíci prodanými výtisky k vůbec nejúspěšnějším knižním titulům meziválečné Francie, získal Velkou cenu Francouzské akademie. A deset let poté byla jeho La réponse du Signeur v rozsáhlé čtenářské anketě zařazena mezi dvanáct největších francouzských románů za posledních padesát let. K dalším jeho čtenářsky velice oblíbeným titulům patřila La Meute (Smečka), avšak teprve v roce 1937 napsal knihu, která hluboce ovlivnila nejen světonázor mnoha jejích čtenářů, ale také určila další umělecko-politický a lidský osud autora: La Gerbe des Forces (Svazek sil).

Tento text uznávaného, váženého a tehdy již šedesátiletého spisovatele je vlastně zprávou o jeho dvou cestách z let 1935 a 1936 do nacionálně-socialistického Německa. Cílem těchto výprav, které Châteaubriant pojal jako pouť za poznáním, bylo přesvědčit se na vlastní oči, jak – a jestli vůbec – Hitlerovo Nové slovo proměnilo člověka a zemi. Neboť jakožto aristokrat a katolický tradicionalista Châteaubriant hledal účinný lék na (tehdy jím bolestivě pociťovaný) děsivý společenský rozklad: zatímco po celé devatenácté století se ještě setrvačně udržovaly různé společenské vazby zděděné z ancien régime, po první světové válce se prudce uvolnily a takto odvázaní jedinci se z někdejšího emancipačního ideálu poprvé stávali žitou společenskou, lépe řečeno davovou normou. Biograf, rozhlas etc.

Continue Reading

Říšská propaganda na Ukrajině (foto z knihy Avantgarde für Europa: Ausländische Freiwillige in Wehrmacht und Waffen-SS, 2004)

Autor: Karel Veliký

V původních a dominujících říšských plánech se území dnešní Ukrajiny mělo stát příkladnou kolonií, zdrojem surovin, potravin a levné pracovní síly (do září 1942 putovalo za prací do Říše jeden a půl milionu Ukrajinců), a nahradit tak Němcům koloniální državy, které si západní velmoci v předchozích staletích dobyly v Africe, Asii i jinde. Drang nach Osten představuje geopoliticky a historicky daný směr výboje. Zatímco pro západní, haličské části se předpokládalo, že domorodé obyvatelstvo časem k Německé říši přilne obdobně, jako za stopadesátileté nadvlády k Říši rakousko-uherské, pro východní oblasti se počítalo s osídlováním germánskými kolonisty. Domorodecké samosprávy přitom v hierarchii neměly překročit určitý stupeň (poradní sbory, pomocné organizace).  Překážkou těchto záměrů byl ovšem radikální ukrajinský nacionalismus, tíhnoucí ze své podstaty – jako každý nacionalismus – již více ke vzdáleným představám (současná historiografie proto hovoří o „intelektuálních konstruktech“) než k bezprostřední rodné hroudě. A tyto představy byly neslučitelné s říšskými: již od září 1941 byli proto jejich přední nositelé často internováni v německých koncentračních táborech, kde požívali statutu čestných vězňů.

Necitelný způsob vedení německé správy, podmíněný mentalitou vítězného dobyvatele, zřejmou kulturní organizačně-technickou převahou, jakož i přirozenými předsudky a umělou indoktrinací, však brzy zklamal i tu širokou vrstvu ukrajinského obyvatelstva, která německou armádu v létě vítala jako osvoboditelku ze sovětsko-bolševického jha. Přesto se desetitisíce, ba statisíce Ukrajinců rozhodlo sloužit novým pánům v tzv. ochranných praporech a u jednotek pomocné policie, které nabývaly postupně na významu s rostoucím partyzánským hnutím. Nemalou úlohu v tom dozajista hrálo hospodářské zabezpečení rodin z německého žoldu.  Další možnosti tohoto uplatnění skýtala domobrana, střežící infrastrukturu, pomoc v protiletecké obraně a také dozorování v německých koncentračních táborech – všechny ukrajinské jednotky podléhaly již tehdy vyššímu velení SS.

Continue Reading

Abel Bonnard (vlevo)

Autor: Karel Veliký

Pocházel z rodu Bonapartů, dosáhl skvělého vzdělání (École normale supérieure; Sorbonna; École du Louvre), jako básník debutuje ještě před první světovou válkou (sbírky Les Familiers, Les Royautés, Les Histoires), září v Belle Époque, patří k Proustovu světu … (Zde je nutno zdůraznit, že Proust, podobně jako Bergson, byl antipozitivistou.)

V roce 1914 je mobilizován. Po dekorování válečným křížem obdrží roku 1919 i Řád čestné legie. Stejně jako před válkou mnoho cestuje, tentokrát i za hranice Evropy. Za cestopis En Chine z několikaměsíčního pobytu v „Zemi Středu“ mu v roce 1924 Francouzská akademie uděluje již třetí (totiž po dvou výše uvedených sbírkách: „Domácí zvířata“ a „Království“) své ocenění, tentokrát Grand Prix de littérature. A knížka má i značný prodejní úspěch.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Když odsoudíte Brasillacha k trestu smrti, jaký trest budete požadovat pro obchodníky s děly? J. Isorni, obhájce

6. února 1945, devět hodin třicet osm minut, vězení v Mont-Rouge. Robert Brasillach provolává slávu Francii. V tu chvíli ho sráží salva popravčí čety.

Takto v šestatřiceti letech skončil život jednoho z nejnadanějších a nejkultivovanějších mladých spisovatelů nejen své generace, ale Francie vůbec. Bystrý „normalien“ (čili absolvent École normale supérieure) mnohostranných zájmů debutoval jako romanopisec sotva ve třiadvaceti letech (Voleur d´etincelles – Zloděj jisker, 1932), to už ale působil i jako redaktor listu L´Action Française. Během třicátých let se s dalšími svými navýsost poetizujícími romány L´Enfant de la nuit (Dítě noci, 1934), Le Marchand d´oiseaux (Ptáčník, 1936) a Comme le temps passe (Jak ten čas plyne) stal miláčkem pařížského literárního milieu, unešeného jak jeho ryzím talentem, elegancí stylu a obsahů, tak samotným mládím tohoto mládí tolik milujícího autora.

Continue Reading

Arno Breker portrétuje Dalího (1974)

6. únor 1934 perem Salvadora Dalího

Loni touto dobou jsme k nezdařené „národní revoluci“ ve Francii zveřejnili již několik článků a překladů, které nyní doplňujeme úryvkem z románu španělského surrealisty…

Hrabě z Grandsailles vrhl poslední pohled na pláň, vstal od stolu a se svým příznačným kulháním se vydal chodbou k přijímacímu pokoji… Došel do středu místnosti, kde narazil na vévodu a vévodkyni ze Saintonges, kteří vstoupili v tomtéž okamžiku protějšími dveřmi, a políbil je na obě tváře. Vévoda vyhlížel nanejvýš pohnutě, ale než stačil otevřít ústa, zaslechli bouřlivou diskusi, která na prahu náhle umlkla. Objevil se mladý markýz z Royancourtu s ovázanou hlavou, po boku s Edouardem Cordierem a monsieur Fauceretem, a všichni tři se hnali ke Grandsaillesovi, pokoušejíce se jeden druhého odstrčit. Camille Fauceret uchopil jeho ruku, jemně ji stiskl a zvolal:

„Váš chráněnec markýz z Royancourtu se dostal do pěkné šlamastyky! Tentýž večer, co vstoupil do Královských kamelotů, bojuje po boku s komunisty a hodlá svrhnout jedinou vládu, která ví, co chce, a která má dost odvahy, aby si to vynutila, jedinou pořádnou vládu!“

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

(pokračování)

Pokud existuje omluva či vysvětlení pro kolaboraci, pak je třeba říci, že i ona byla pokusem o to, dát Francii budoucnost. Jean-Paul Sartre

Nejhrubějšího zacházení, včetně mrzačícího mučení a umučení, se zpravidla (a také „přirozeně“) dostalo „pěkně za horka“ těm nejslabším: „kurvám“ (tj. ženám, co „chrápaly s Němci“ – také proto, aby přilepšily svým hladovým dětem)

Collabos povstali z popela třetí republiky: „Porážka ve čtyřicátém byla zajisté porážkou svobody, ale u nás se říkalo, že byla spíše porážkou ležérnosti, nedbalosti, šlendriánu a požitkářsky ochablého ducha, zkrátka porážkou třetí republiky,“ píše Alain Robbe-Grillet a tím „u nás“ myslel svou kultivovanou středostavovskou rodinu. Tento názor sdílela značná část Francouzů, kteří vznik Vichy s legendárním maršálem v čele kvitovali s nadějí, ba radostí. Naopak de Gaulle byl tehdy téměř osamocený a důvěru si musel tvrdě vybojovat i mezi Angličany. Většina obyvatelstva zvolila vyčkávací postoj a spolupracovala z nezbytí či z nízkosti (masové anonymní udávání). Menšina začala spolupracovat dobrovolně: vzdělanci, politici, vojáci, umělci, dělníci, úředníci, podnikatelé atd. Někteří pak, když se vítr obrátil, stačili ještě (trapně či elegantně) změnit stranu, jiní šli „až do konce“. „Zhroucení Třetí říše bylo naopak vnímáno jako zhroucení určitého pojetí pořádku, který nám mohl připadat jako úpadek přísného, totalitního uspořádání světa,“ pokračuje Robbe-Grillet. Počet zabitých kolaboušů (domnělých i skutečných) při poválečných „divokých čistkách“ kolísá mezi 7 až 40 tisíci v historiografiích vítězů, zatímco odhady ze strany pronásledovaných přesahují počet 100 tisíc (Paul Sérant). Soudně bylo k smrti odsouzeno kolem 7 tisíc lidí, přičemž přes patnáct set těchto rozsudků bylo skutečně vykonáno. Celkem se nějaký postih dotkl až jeden a půl milionu Francouzů. Proti 300 tisícům z nich bylo zahájeno soudní řízení. Přes 40 tisíc lidí bylo odsouzeno k vězení, 50 tisíc ke ztrátě občanských práv. Tolik základní čísla.

Continue Reading

„Příspěvek k fromantismu“

Copak mohu klidně přihlížet tomu, že Američané chtějí z Francie udělat bordel, a co teprv Rusové…, musím tedy vzkřiknout, dokud je mi to ještě dovoleno. A je jedno, že můj výkřik bude udušen. Jacques Chardonne

Francie byla za druhé světové války rozdělena, jak územně, tak v myslích. V prvním případě na část podléhající německé správě („Paříž“, „sever“) a na část se správou francouzskou pod vedením maršála Pétaina (Vichy, „jih“), v tom druhém na stoupence spolupráce, kteří byli četní na začátku, když Říše vítězila, a pak na stoupence odporu proti ní, kteří byli četní na konci, když prohrávala. Každá z těchto oblastí měla své lidi, své plány a sny, vlastní členění, rozpory a obtíže. A svou představu o zradě.

3. července 1940 na přístav Mers-el-Kébir zaútočilo britské loďstvo, aby potopilo „spojeneckou“ francouzskou flotilu. Ta byla vážně poškozena, bezmála dvanáct set námořníků zahynulo. V té době už generál de Gaulle začal v Londýně s Churchillovou podporou budovat své odbojové hnutí „svobodných Francouzů“.

Continue Reading

Mladý militant Alain de Benoist

Autor: Alain de Benoist

Čtyřiačtyřicet let po textu „Qu’est-ce qu‚ un militant?“ (Kdo je militant?), napsaným pod pseudonymem Fabrice Laroche, se Alain de Benoist vrací ke své minulosti militanta v článku reagujícím na naše šetření o současném stavu militantství!* [ARS MAGNA, 2007] 

Žádáte mě, abych popsal svou „vizi“ militanta roku 2007 a „jaké že jsou rozdíly, ale také společné body s těmi z předchozích generací“. Představu žádnou nemám a mluvit na toto téma z doslechu nelze. Zato vám mohu říct, že v mládí jsem poznal a vyznával kněžský typ militantnosti, do něhož jsem se vrhnul po hlavě (i srdcem). „Kněžskou“ [sacerdotal] nazývám tu militantnost, která si neklade žádné meze. Tehdy jsme chtěli dělat Revoluci a zdálo se nám nepředstavitelné nebýt v jejích službách sedm dní v týdnu dvacet čtyři hodin denně. Takže jsme neskonale pohrdali těmi, kteří se jen bavili, brali si dovolenou, věnovali se hlavně svým studiím, rodině nebo přítelkyním, tedy militanty na „částečný úvazek“ a těmi, kdo prostě zůstali „sympatizanty“.

Continue Reading

„Nebyla snad v prvních desetiletích našeho století v české literatuře osobnost tak nenáviděná a odmítaná nastupující levičáckou uměleckou avantgardou jako A. Procházka.“ Foto z r. 1923, necelé dva roky před smrtí…

Autor: Karel Veliký

U příležitosti výročí jeho narození vyzdvihujeme z hlubin zapomnění „principielní projevy a protesty proti věcem, které šly jinak: nezměnily-li jich, aspoň theoreticky stojí dosud proti nim. “ (Na okraj doby, 1919)

Před sto třiceti lety šel Arnošt Procházka cestou, kterou sami už také známe. V devadesátých letech coby mladý muž směle s Moderní revue otevíral zapařená okénka české vyhlídky: zejména do Francie, ale i jinam do Evropy, jak severní, tak i jižní.  Zato pražské Němce a Židy, dávající městu ráz, po němž se zdejším „pravnukům“ tzv. českých realistů a humanistů tolik stýská, rád neměl („samá němčina, ze všech koutův a skulin vylézala, rozpínala se, hlučela a hulákala, vyšklebovala se a zpíjela“). Patřil k těm vybraným „krasoduchům“, kteří – jak kdosi napsal –„ znali verše kdejakého druhořadého francouzského básníka, ale o svém německy píšícím sousedu z vedlejší ulice nechtěli vědět nic“. Jako takový po Velké válce přivítal vznik Československé republiky slibující potlačení dosud převládajícího žido-německého živlu a jeho sebevědomého (z českého pohledu pak nestoudně drzého) vlivu. V tomto smyslu se Procházka, jinak vlastně jeden z prvních novodobých českých zástupců nadnárodní république des lettres, stal nacionalistou. Avšak vznik republiky přinášel též demokratizaci, tj. „vládu davů“, po ruské říjnové revoluci navíc hodně bolševizovaných. (Zde je na místě připomenout, že celá ideologie naší I. republiky vycházela z revoluce francouzské: z jejího nacionalismu, demokratismu, socialismu a pokrokářství, neboť všechny tyto proudy v ní již byly zastoupeny; poválečná česká politická reprezentace se bez výjimky shodla na pokrokářství a, s výjimkou anarchizující krajní levice („tito anarchisté jsou také – té hanby! – slouhové každého cizáka“), rovněž na nacionalismu; na pravici a levici ji dělila „pouze“ otázka rychlosti „pokroků“ demokratizace a socializace.)

Continue Reading

Ženská zkáza mocí mouřenína! Rasová vize českého spisovatele…

Valkýra je méně známý román Františka Zavřela, pojmenovaný podle životní úlohy jeho heroiny. Děj se odehrává ke konci třicátých let: „Sotva dvacet roků po světové válce blížila se jí Evropa znovu. Propasti mezi jednotlivými státy prohlubovaly se každým dnem. Propasti mezi nepřátelskými ideami se již prohlubovat nemusely. Jelikož neměly dna… Nežilo se již v době poválečné, nýbrž předválečné a bylo to patrné na všem.“

Hlavní hrdinkou dění je Eva ***, operní diva, jejíž ztvárnění Wagnerovy Isoldy a poté i Valkýry proslavilo rodačku z městečka „uprostřed Železných hor“ („kam její děd přišel z Prus“) v Berlíně a následně po celém kulturním světě. Oním děním je líčení Valkýřiny paraboly, od rychlého vzletu k zářným hvězdám („blíženci“ Wagner – Nietzsche) „nadsvětí“ k ještě rychlejšímu pádu k beztvarým mátohám „podsvětí“ (ústav pro duševně choré – kremace na berlínském ústředním hřbitově).

I tato Zavřelova kniha je plná autobiografických narážek, vyznání k velkým osobnostem a tematických posedlostí. Takto autor např. popisuje jedno z Eviných zasvěcení:

Continue Reading

Martí Teixidor – „Dresden 1945-Europa 1981“

Autor: Karel Veliký

Lehká úvaha nad těžkou otázkou…

Organická pravda je filosofický termín z díla Alfreda Rosenberga. Stručně řečeno znamená, že pravdivé je především to, co slouží k přežití „těla“ národa nebo rasy. Organickou pravdu tak samotní Němci např. našli, když se po porážce v květnu 1945 hromadně vzdávali své nacionálně-socialistické víry a příslušnosti: jako kdyby s Říší zmizeli i nacionální socialisté, „nacisty“ zůstali hlavně ti mrtví. Ostatně ti, kteří se své víry vzdát rozhodně nehodlali a nepadli předtím v boji či neshořeli ve fosforovém pekle bombardování, se vskutku často zabíjeli sami (jistě několik desítek tisíc lidí), jiní umírali v internačních táborech, mnozí emigrovali. 1] Mnohamilionové tělo národa však žilo dál. Zbité, potrhané, popálené, zubožené, ale živoucí. A netrvalo ani dvě desetiletí, aby se toto tělo opět narovnalo, takřka zacelilo a navenek ozdravilo.

Continue Reading

Kde státní moc ochabne, zjevně ulici ovládnou „kmeny“. Pak si vyberte…

Co už i mainstreamoví experti říkali a psali před deseti a více lety? Poznamenali jsme si…

Continue Reading

Eugène Deloncle v černé uniformě Národní lidové legie, bezpečnostní služby Národního lidového sjednocení (24. července 1941)

Autor: Karel Veliký

aneb náhled na jeden z pokusů užití teroru k urychlení postupujícího rozkladu stávajícího režimu

Po únorových událostech roku 1934 opustilo na protest proti nečinnosti Charlese Maurrase Francouzskou akci (Action française, AF) několik desítek členů. Byl mezi nimi i Eugène Deloncle (1890-1944), bývalý technik, jenž se po válce stal lodním inženýrem, poté ředitelem několika společností a expertem u pařížského kasačního soudu. Přes pracovní vytíženost dokázal kolem sebe shromáždit dostatek mužů, povětšinou rovněž bývalých maurrasovců, aby v prosinci 1935 založil vlastní Národně revoluční stranu (Parti national révolutionnaire, PNR). Když ale levicová vláda v červnu příštího roku většinu iniciativ – lig, spolků a sdružení – krajní pravice zakázala, Deloncle svou PNR rozpustil a rozhodl se pokračovat v ilegalitě. Zprvu pod názvem Tajná organizace národně-revoluční činnosti (Organisation secrète d’action révolutionnaire nationale, OSARN), jenž záhy ustoupil stručnějšímu Tajnému výboru revoluční akce (Comité secret d’action révolutionnaire, CSAR), jehož členové již byli vybíráni ještě přísněji a hlavně, aby pocítili větší sounáležitost a důvěru ve vlastní úlohu, podstupovali zasvěcující obřad v kápích po karbonářském vzoru (k nim nejlépe film bratrů Tavianiových Alonzanfán), při němž na výraz svého „znovuzrození“ obdrželi nové jméno – „řádovou“ přezdívku. V AF proto tyto své disidenty ironicky přejmenovali na cagoulardy (z fr. la cagoule – kápě, kutna) čili „zakuklence“ (i když v tomto překladu se vytrácí osten zednářského salonarda).

Continue Reading

Isabel Medina Peralta

Isabel je teprve osmnáct a studuje na Madridské univerzitě. Vede ale i dívčí sekci mládežnické organizace španělské Falangy a v této funkci letos 13. února promluvila při slavnostním shromáždění na počest vojáků Modré divize, padlých na východní frontě. Zatímco na hřbitově promlouvala jen ke třem stům účastníků, ozvěnu jejích slov mohlo záhy zaslechnout celé Španělsko. Neboť v její řeči mj. zaznělo:

Je naší nejvyšší povinností bojovat za Španělsko a za Evropu, teď slabou a likvidovanou nepřítelem, nepřítelem, který bude stále stejný, i když pod různými maskami: židem. Protože nic není jistější než právě tohle: žid je vinen.

Continue Reading

Pierre Drieu la Rochelle v sychravé Paříži…

Pierre Drieu La Rochelle o únorových dnech čtyřiatřicátého… svědectví třetí a poslední

„Vy nechápete, co se děje. Tenhle národ není mrtvej, jak jsme si všichni mysleli, probral se z apatie. Opustil sice vesnice a kostely a nechal se nacpat do fabrik, kanceláří a kin, ale hrdá krev v něm tak docela nevyschla. Jakmile zlodějna a vyděračství přesáhnou určitou mez, nemůže odolat mocnýmu volání Erínyií. Což proběhlo v ulicích. Teď přišel váš čas, teď vy, mužové politiky, musíte ven, aby vás postavili do čela. Vypadnout z kuolárů. Vůdci se musejí spojit, tak jako se spojily oddíly. Poněvadž ty se tam, na náměstí, spojily, Clérenci; viděl jsem komunisty vedle nacionálů. Chybělo málo, aby ta výbušná směs zažehla celou Francii. Chápeš to? Jdi za komunistickou mládeží a ukaž jí společnýho nepřítele veškerý mládeže: senilní korupční radikalismus.“

Clérence na Gillese, který byl ještě celý pryč z prožitku noci 6. února, pohlédl s údivem, rozpaky i rozhořčením.

Continue Reading

6. únor 1934: Den občanské války

Autor: Robert Brasillach

Básníkova vzpomínka na 6. únor 1934… a co bylo potom.

Přesto naše současníky mohly pohltit i vážnější starosti. Do našich zábav a osobních životů náhle a ve stále rychlejším tempu pronikaly veliké události, revoluce, válka, peníze a smrt. Poslední měsíce roku 1933 způsobily, že se nad Francií rozprostřel podivný soumrak násilných úmrtí. V noci, den před Vánoci, si železniční neštěstí u Lagny příznačně vyžádalo dvě stě mrtvých – obrovský, dosud nedosažený počet. A v novinách jsme se z pár řádků dozvěděli, že Crédit municipal, zastavárna v Bayonne, se zapletla do jakýchsi podvodů. Z této skoro bezvýznamné zprávy vznikla o několik dní později největší režimní aféra. Poznali jsme už jiné. Čítali jsme, jak se „namočili“ parlamentáři zleva i zprava, s notným pohrdáním se bavili nad Oustricovou aférou i aférou Hanauové a jejím Gazette du Franc, nad nimiž tak naivně držela ochrannou ruku nejvyšší místa. V parlamentním režimu jsou obdobné skandály běžnou záležitostí. Ale ještě jsme neměli možnost poznat drama natolik veliké, bohaté a tajemné, aby otřáslo celou zemí. Aférka z Bayonne, odsunutá na třetí stránku, se zčistajasna rozšířila. Středem hrozivé sítě, jejíž součástí byla ta největší jména, se zdál být Alexandre Stavisky, židovský šejdíř z Oděsy. Krátce před svým zatčením uprchl do Savojska a počátkem roku 1934 ho našli mrtvého v jedné vile u Chamonix. Sebevražda? Říkalo se. Vražda? Byla určitě pravděpodobnější. Zastavit aféru již nebylo možné. Kompromitovaní s rukou na srdci přísahali, že do ní nebyli zapleteni. Zjistilo se, že podvodník požíval nevysvětlitelné shovívavosti a soudní nepostižitelnosti, že ho přijímala celá Paříž. A najednou se k němu nikdo neznal, byl ubožákem bez konexí. Tolik lží, tolik mrzkého pokrytectví město rozbouřilo. Horečka stoupala od začátku ledna, na bulváru Saint-Germain lidi vytrhali mřížky u stromů; parlamentáře s četníky vypískali. Tak se chystali na vzpouru – nebo revoluci.

Continue Reading

Náměstí. Svornosti?

Autor: Karel Veliký

Mrtví, zranění, křičí se, střílí, u Elysejských polí planou ohně, krev, hněv, zmatek. O necelý týden později přichází Fronta, tehdejší pražský radikálně pravicový týdeník, s vysvětlením, „Co se děje ve Francii“ a proč. Autor titulní stati, Jaroslav Slavata, píše:

Continue Reading

Svatý Remigius křtí Chlodvíka

Znepokojivý příběh z počátků Francie o základech křesťanské Evropy – i o lidech obecně…

Continue Reading