Délský potápěč

Abel Bonnard (vlevo)

Autor: Karel Veliký

Pocházel z rodu Bonapartů, dosáhl skvělého vzdělání (École normale supérieure; Sorbonna; École du Louvre), jako básník debutuje ještě před první světovou válkou (sbírky Les Familiers, Les Royautés, Les Histoires), září v Belle Époque, patří k Proustovu světu … (Zde je nutno zdůraznit, že Proust, podobně jako Bergson, byl antipozitivistou.)

V roce 1914 je mobilizován. Po dekorování válečným křížem obdrží roku 1919 i Řád čestné legie. Stejně jako před válkou mnoho cestuje, tentokrát i za hranice Evropy. Za cestopis En Chine z několikaměsíčního pobytu v „Zemi Středu“ mu v roce 1924 Francouzská akademie uděluje již třetí (totiž po dvou výše uvedených sbírkách: „Domácí zvířata“ a „Království“) své ocenění, tentokrát Grand Prix de littérature. A knížka má i značný prodejní úspěch.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Když odsoudíte Brasillacha k trestu smrti, jaký trest budete požadovat pro obchodníky s děly? J. Isorni, obhájce

6. února 1945, devět hodin třicet osm minut, vězení v Mont-Rouge. Robert Brasillach provolává slávu Francii. V tu chvíli ho sráží salva popravčí čety.

Takto v šestatřiceti letech skončil život jednoho z nejnadanějších a nejkultivovanějších mladých spisovatelů nejen své generace, ale Francie vůbec. Bystrý „normalien“ (čili absolvent École normale supérieure) mnohostranných zájmů debutoval jako romanopisec sotva ve třiadvaceti letech (Voleur d´etincelles – Zloděj jisker, 1932), to už ale působil i jako redaktor listu L´Action Française. Během třicátých let se s dalšími svými navýsost poetizujícími romány L´Enfant de la nuit (Dítě noci, 1934), Le Marchand d´oiseaux (Ptáčník, 1936) a Comme le temps passe (Jak ten čas plyne) stal miláčkem pařížského literárního milieu, unešeného jak jeho ryzím talentem, elegancí stylu a obsahů, tak samotným mládím tohoto mládí tolik milujícího autora.

Continue Reading

Arno Breker portrétuje Dalího (1974)

6. únor 1934 perem Salvadora Dalího

Loni touto dobou jsme k nezdařené „národní revoluci“ ve Francii zveřejnili již několik článků a překladů, které nyní doplňujeme úryvkem z románu španělského surrealisty…

Hrabě z Grandsailles vrhl poslední pohled na pláň, vstal od stolu a se svým příznačným kulháním se vydal chodbou k přijímacímu pokoji… Došel do středu místnosti, kde narazil na vévodu a vévodkyni ze Saintonges, kteří vstoupili v tomtéž okamžiku protějšími dveřmi, a políbil je na obě tváře. Vévoda vyhlížel nanejvýš pohnutě, ale než stačil otevřít ústa, zaslechli bouřlivou diskusi, která na prahu náhle umlkla. Objevil se mladý markýz z Royancourtu s ovázanou hlavou, po boku s Edouardem Cordierem a monsieur Fauceretem, a všichni tři se hnali ke Grandsaillesovi, pokoušejíce se jeden druhého odstrčit. Camille Fauceret uchopil jeho ruku, jemně ji stiskl a zvolal:

„Váš chráněnec markýz z Royancourtu se dostal do pěkné šlamastyky! Tentýž večer, co vstoupil do Královských kamelotů, bojuje po boku s komunisty a hodlá svrhnout jedinou vládu, která ví, co chce, a která má dost odvahy, aby si to vynutila, jedinou pořádnou vládu!“

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

(pokračování)

Pokud existuje omluva či vysvětlení pro kolaboraci, pak je třeba říci, že i ona byla pokusem o to, dát Francii budoucnost. Jean-Paul Sartre

Nejhrubějšího zacházení, včetně mrzačícího mučení a umučení, se zpravidla (a také „přirozeně“) dostalo „pěkně za horka“ těm nejslabším: „kurvám“ (tj. ženám, co „chrápaly s Němci“ – také proto, aby přilepšily svým hladovým dětem)

Collabos povstali z popela třetí republiky: „Porážka ve čtyřicátém byla zajisté porážkou svobody, ale u nás se říkalo, že byla spíše porážkou ležérnosti, nedbalosti, šlendriánu a požitkářsky ochablého ducha, zkrátka porážkou třetí republiky,“ píše Alain Robbe-Grillet a tím „u nás“ myslel svou kultivovanou středostavovskou rodinu. Tento názor sdílela značná část Francouzů, kteří vznik Vichy s legendárním maršálem v čele kvitovali s nadějí, ba radostí. Naopak de Gaulle byl tehdy téměř osamocený a důvěru si musel tvrdě vybojovat i mezi Angličany. Většina obyvatelstva zvolila vyčkávací postoj a spolupracovala z nezbytí či z nízkosti (masové anonymní udávání). Menšina začala spolupracovat dobrovolně: vzdělanci, politici, vojáci, umělci, dělníci, úředníci, podnikatelé atd. Někteří pak, když se vítr obrátil, stačili ještě (trapně či elegantně) změnit stranu, jiní šli „až do konce“. „Zhroucení Třetí říše bylo naopak vnímáno jako zhroucení určitého pojetí pořádku, který nám mohl připadat jako úpadek přísného, totalitního uspořádání světa,“ pokračuje Robbe-Grillet. Počet zabitých kolaboušů (domnělých i skutečných) při poválečných „divokých čistkách“ kolísá mezi 7 až 40 tisíci v historiografiích vítězů, zatímco odhady ze strany pronásledovaných přesahují počet 100 tisíc (Paul Sérant). Soudně bylo k smrti odsouzeno kolem 7 tisíc lidí, přičemž přes patnáct set těchto rozsudků bylo skutečně vykonáno. Celkem se nějaký postih dotkl až jeden a půl milionu Francouzů. Proti 300 tisícům z nich bylo zahájeno soudní řízení. Přes 40 tisíc lidí bylo odsouzeno k vězení, 50 tisíc ke ztrátě občanských práv. Tolik základní čísla.

Continue Reading

„Příspěvek k fromantismu“

Copak mohu klidně přihlížet tomu, že Američané chtějí z Francie udělat bordel, a co teprv Rusové…, musím tedy vzkřiknout, dokud je mi to ještě dovoleno. A je jedno, že můj výkřik bude udušen. Jacques Chardonne

Francie byla za druhé světové války rozdělena, jak územně, tak v myslích. V prvním případě na část podléhající německé správě („Paříž“, „sever“) a na část se správou francouzskou pod vedením maršála Pétaina (Vichy, „jih“), v tom druhém na stoupence spolupráce, kteří byli četní na začátku, když Říše vítězila, a pak na stoupence odporu proti ní, kteří byli četní na konci, když prohrávala. Každá z těchto oblastí měla své lidi, své plány a sny, vlastní členění, rozpory a obtíže. A svou představu o zradě.

3. července 1940 na přístav Mers-el-Kébir zaútočilo britské loďstvo, aby potopilo „spojeneckou“ francouzskou flotilu. Ta byla vážně poškozena, bezmála dvanáct set námořníků zahynulo. V té době už generál de Gaulle začal v Londýně s Churchillovou podporou budovat své odbojové hnutí „svobodných Francouzů“.

Continue Reading

Mladý militant Alain de Benoist

Autor: Alain de Benoist

Čtyřiačtyřicet let po textu „Qu’est-ce qu‚ un militant?“ (Kdo je militant?), napsaným pod pseudonymem Fabrice Laroche, se Alain de Benoist vrací ke své minulosti militanta v článku reagujícím na naše šetření o současném stavu militantství!* [ARS MAGNA, 2007] 

Žádáte mě, abych popsal svou „vizi“ militanta roku 2007 a „jaké že jsou rozdíly, ale také společné body s těmi z předchozích generací“. Představu žádnou nemám a mluvit na toto téma z doslechu nelze. Zato vám mohu říct, že v mládí jsem poznal a vyznával kněžský typ militantnosti, do něhož jsem se vrhnul po hlavě (i srdcem). „Kněžskou“ [sacerdotal] nazývám tu militantnost, která si neklade žádné meze. Tehdy jsme chtěli dělat Revoluci a zdálo se nám nepředstavitelné nebýt v jejích službách sedm dní v týdnu dvacet čtyři hodin denně. Takže jsme neskonale pohrdali těmi, kteří se jen bavili, brali si dovolenou, věnovali se hlavně svým studiím, rodině nebo přítelkyním, tedy militanty na „částečný úvazek“ a těmi, kdo prostě zůstali „sympatizanty“.

Continue Reading

„Nebyla snad v prvních desetiletích našeho století v české literatuře osobnost tak nenáviděná a odmítaná nastupující levičáckou uměleckou avantgardou jako A. Procházka.“ Foto z r. 1923, necelé dva roky před smrtí…

Autor: Karel Veliký

U příležitosti výročí jeho narození vyzdvihujeme z hlubin zapomnění „principielní projevy a protesty proti věcem, které šly jinak: nezměnily-li jich, aspoň theoreticky stojí dosud proti nim. “ (Na okraj doby, 1919)

Před sto třiceti lety šel Arnošt Procházka cestou, kterou sami už také známe. V devadesátých letech coby mladý muž směle s Moderní revue otevíral zapařená okénka české vyhlídky: zejména do Francie, ale i jinam do Evropy, jak severní, tak i jižní.  Zato pražské Němce a Židy, dávající městu ráz, po němž se zdejším „pravnukům“ tzv. českých realistů a humanistů tolik stýská, rád neměl („samá němčina, ze všech koutův a skulin vylézala, rozpínala se, hlučela a hulákala, vyšklebovala se a zpíjela“). Patřil k těm vybraným „krasoduchům“, kteří – jak kdosi napsal –„ znali verše kdejakého druhořadého francouzského básníka, ale o svém německy píšícím sousedu z vedlejší ulice nechtěli vědět nic“. Jako takový po Velké válce přivítal vznik Československé republiky slibující potlačení dosud převládajícího žido-německého živlu a jeho sebevědomého (z českého pohledu pak nestoudně drzého) vlivu. V tomto smyslu se Procházka, jinak vlastně jeden z prvních novodobých českých zástupců nadnárodní république des lettres, stal nacionalistou. Avšak vznik republiky přinášel též demokratizaci, tj. „vládu davů“, po ruské říjnové revoluci navíc hodně bolševizovaných. (Zde je na místě připomenout, že celá ideologie naší I. republiky vycházela z revoluce francouzské: z jejího nacionalismu, demokratismu, socialismu a pokrokářství, neboť všechny tyto proudy v ní již byly zastoupeny; poválečná česká politická reprezentace se bez výjimky shodla na pokrokářství a, s výjimkou anarchizující krajní levice („tito anarchisté jsou také – té hanby! – slouhové každého cizáka“), rovněž na nacionalismu; na pravici a levici ji dělila „pouze“ otázka rychlosti „pokroků“ demokratizace a socializace.)

Continue Reading

Ženská zkáza mocí mouřenína! Rasová vize českého spisovatele…

Valkýra je méně známý román Františka Zavřela, pojmenovaný podle životní úlohy jeho heroiny. Děj se odehrává ke konci třicátých let: „Sotva dvacet roků po světové válce blížila se jí Evropa znovu. Propasti mezi jednotlivými státy prohlubovaly se každým dnem. Propasti mezi nepřátelskými ideami se již prohlubovat nemusely. Jelikož neměly dna… Nežilo se již v době poválečné, nýbrž předválečné a bylo to patrné na všem.“

Hlavní hrdinkou dění je Eva ***, operní diva, jejíž ztvárnění Wagnerovy Isoldy a poté i Valkýry proslavilo rodačku z městečka „uprostřed Železných hor“ („kam její děd přišel z Prus“) v Berlíně a následně po celém kulturním světě. Oním děním je líčení Valkýřiny paraboly, od rychlého vzletu k zářným hvězdám („blíženci“ Wagner – Nietzsche) „nadsvětí“ k ještě rychlejšímu pádu k beztvarým mátohám „podsvětí“ (ústav pro duševně choré – kremace na berlínském ústředním hřbitově).

I tato Zavřelova kniha je plná autobiografických narážek, vyznání k velkým osobnostem a tematických posedlostí. Takto autor např. popisuje jedno z Eviných zasvěcení:

Continue Reading

Martí Teixidor – „Dresden 1945-Europa 1981“

Autor: Karel Veliký

Lehká úvaha nad těžkou otázkou…

Organická pravda je filosofický termín z díla Alfreda Rosenberga. Stručně řečeno znamená, že pravdivé je především to, co slouží k přežití „těla“ národa nebo rasy. Organickou pravdu tak samotní Němci např. našli, když se po porážce v květnu 1945 hromadně vzdávali své nacionálně-socialistické víry a příslušnosti: jako kdyby s Říší zmizeli i nacionální socialisté, „nacisty“ zůstali hlavně ti mrtví. Ostatně ti, kteří se své víry vzdát rozhodně nehodlali a nepadli předtím v boji či neshořeli ve fosforovém pekle bombardování, se vskutku často zabíjeli sami (jistě několik desítek tisíc lidí), jiní umírali v internačních táborech, mnozí emigrovali. 1] Mnohamilionové tělo národa však žilo dál. Zbité, potrhané, popálené, zubožené, ale živoucí. A netrvalo ani dvě desetiletí, aby se toto tělo opět narovnalo, takřka zacelilo a navenek ozdravilo.

Continue Reading

Kde státní moc ochabne, zjevně ulici ovládnou „kmeny“. Pak si vyberte…

Co už i mainstreamoví experti říkali a psali před deseti a více lety? Poznamenali jsme si…

Continue Reading

Eugène Deloncle v černé uniformě Národní lidové legie, bezpečnostní služby Národního lidového sjednocení (24. července 1941)

Autor: Karel Veliký

aneb náhled na jeden z pokusů užití teroru k urychlení postupujícího rozkladu stávajícího režimu

Po únorových událostech roku 1934 opustilo na protest proti nečinnosti Charlese Maurrase Francouzskou akci (Action française, AF) několik desítek členů. Byl mezi nimi i Eugène Deloncle (1890-1944), bývalý technik, jenž se po válce stal lodním inženýrem, poté ředitelem několika společností a expertem u pařížského kasačního soudu. Přes pracovní vytíženost dokázal kolem sebe shromáždit dostatek mužů, povětšinou rovněž bývalých maurrasovců, aby v prosinci 1935 založil vlastní Národně revoluční stranu (Parti national révolutionnaire, PNR). Když ale levicová vláda v červnu příštího roku většinu iniciativ – lig, spolků a sdružení – krajní pravice zakázala, Deloncle svou PNR rozpustil a rozhodl se pokračovat v ilegalitě. Zprvu pod názvem Tajná organizace národně-revoluční činnosti (Organisation secrète d’action révolutionnaire nationale, OSARN), jenž záhy ustoupil stručnějšímu Tajnému výboru revoluční akce (Comité secret d’action révolutionnaire, CSAR), jehož členové již byli vybíráni ještě přísněji a hlavně, aby pocítili větší sounáležitost a důvěru ve vlastní úlohu, podstupovali zasvěcující obřad v kápích po karbonářském vzoru (k nim nejlépe film bratrů Tavianiových Alonzanfán), při němž na výraz svého „znovuzrození“ obdrželi nové jméno – „řádovou“ přezdívku. V AF proto tyto své disidenty ironicky přejmenovali na cagoulardy (z fr. la cagoule – kápě, kutna) čili „zakuklence“ (i když v tomto překladu se vytrácí osten zednářského salonarda).

Continue Reading

Isabel Medina Peralta

Isabel je teprve osmnáct a studuje na Madridské univerzitě. Vede ale i dívčí sekci mládežnické organizace španělské Falangy a v této funkci letos 13. února promluvila při slavnostním shromáždění na počest vojáků Modré divize, padlých na východní frontě. Zatímco na hřbitově promlouvala jen ke třem stům účastníků, ozvěnu jejích slov mohlo záhy zaslechnout celé Španělsko. Neboť v její řeči mj. zaznělo:

Je naší nejvyšší povinností bojovat za Španělsko a za Evropu, teď slabou a likvidovanou nepřítelem, nepřítelem, který bude stále stejný, i když pod různými maskami: židem. Protože nic není jistější než právě tohle: žid je vinen.

Continue Reading

Pierre Drieu la Rochelle v sychravé Paříži…

Pierre Drieu La Rochelle o únorových dnech čtyřiatřicátého… svědectví třetí a poslední

„Vy nechápete, co se děje. Tenhle národ není mrtvej, jak jsme si všichni mysleli, probral se z apatie. Opustil sice vesnice a kostely a nechal se nacpat do fabrik, kanceláří a kin, ale hrdá krev v něm tak docela nevyschla. Jakmile zlodějna a vyděračství přesáhnou určitou mez, nemůže odolat mocnýmu volání Erínyií. Což proběhlo v ulicích. Teď přišel váš čas, teď vy, mužové politiky, musíte ven, aby vás postavili do čela. Vypadnout z kuolárů. Vůdci se musejí spojit, tak jako se spojily oddíly. Poněvadž ty se tam, na náměstí, spojily, Clérenci; viděl jsem komunisty vedle nacionálů. Chybělo málo, aby ta výbušná směs zažehla celou Francii. Chápeš to? Jdi za komunistickou mládeží a ukaž jí společnýho nepřítele veškerý mládeže: senilní korupční radikalismus.“

Clérence na Gillese, který byl ještě celý pryč z prožitku noci 6. února, pohlédl s údivem, rozpaky i rozhořčením.

Continue Reading

6. únor 1934: Den občanské války

Autor: Robert Brasillach

Básníkova vzpomínka na 6. únor 1934… a co bylo potom.

Přesto naše současníky mohly pohltit i vážnější starosti. Do našich zábav a osobních životů náhle a ve stále rychlejším tempu pronikaly veliké události, revoluce, válka, peníze a smrt. Poslední měsíce roku 1933 způsobily, že se nad Francií rozprostřel podivný soumrak násilných úmrtí. V noci, den před Vánoci, si železniční neštěstí u Lagny příznačně vyžádalo dvě stě mrtvých – obrovský, dosud nedosažený počet. A v novinách jsme se z pár řádků dozvěděli, že Crédit municipal, zastavárna v Bayonne, se zapletla do jakýchsi podvodů. Z této skoro bezvýznamné zprávy vznikla o několik dní později největší režimní aféra. Poznali jsme už jiné. Čítali jsme, jak se „namočili“ parlamentáři zleva i zprava, s notným pohrdáním se bavili nad Oustricovou aférou i aférou Hanauové a jejím Gazette du Franc, nad nimiž tak naivně držela ochrannou ruku nejvyšší místa. V parlamentním režimu jsou obdobné skandály běžnou záležitostí. Ale ještě jsme neměli možnost poznat drama natolik veliké, bohaté a tajemné, aby otřáslo celou zemí. Aférka z Bayonne, odsunutá na třetí stránku, se zčistajasna rozšířila. Středem hrozivé sítě, jejíž součástí byla ta největší jména, se zdál být Alexandre Stavisky, židovský šejdíř z Oděsy. Krátce před svým zatčením uprchl do Savojska a počátkem roku 1934 ho našli mrtvého v jedné vile u Chamonix. Sebevražda? Říkalo se. Vražda? Byla určitě pravděpodobnější. Zastavit aféru již nebylo možné. Kompromitovaní s rukou na srdci přísahali, že do ní nebyli zapleteni. Zjistilo se, že podvodník požíval nevysvětlitelné shovívavosti a soudní nepostižitelnosti, že ho přijímala celá Paříž. A najednou se k němu nikdo neznal, byl ubožákem bez konexí. Tolik lží, tolik mrzkého pokrytectví město rozbouřilo. Horečka stoupala od začátku ledna, na bulváru Saint-Germain lidi vytrhali mřížky u stromů; parlamentáře s četníky vypískali. Tak se chystali na vzpouru – nebo revoluci.

Continue Reading

Náměstí. Svornosti?

Autor: Karel Veliký

Mrtví, zranění, křičí se, střílí, u Elysejských polí planou ohně, krev, hněv, zmatek. O necelý týden později přichází Fronta, tehdejší pražský radikálně pravicový týdeník, s vysvětlením, „Co se děje ve Francii“ a proč. Autor titulní stati, Jaroslav Slavata, píše:

Continue Reading

Svatý Remigius křtí Chlodvíka

Znepokojivý příběh z počátků Francie o základech křesťanské Evropy – i o lidech obecně…

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

K druhému čtení. Pro-žitou magii slova, obrazů a zvuku…

Continue Reading

Marcel Proust

Autor Hledání ztraceného času, sám po matce židovského původu, v mistrném uměleckém portrétu jednoho starobylého šlechtického rodu vykresluje onen germánský typ, jenž po pádu Říše římské opanoval Evropu.

Popravdě řečeno, i když se skuteční Guermanti podstatně lišili od mého snu, přece i když člověk připustil, že to jsou muži a ženy, byli dost zvláštní. Nevím, která mythologická rasa se to zrodila z bohyně a ptáka, podle mě to však určitě byli Guermanti.

Byli vysocí, bohužel však ne vždy symetricky, a jako kdyby chtěli dosáhnout pevného středu, jakési ideální linie, jako kdyby věčně znovu a znovu, jako když se ladí housle, chtěli sladit harmonii svých příliš protáhlých ramen, příliš dlouhého krku, který nervózně krčili k ramenům, jako když je někdo na druhé straně políbí pod ucho, svých nesouměrných obočí, nohou, často nestejných také následkem lovecké nehody, věčně vstávali, nakrucovali se, člověk je viděl vždycky jen bokem nebo jak vyskakují, zdvihají monokl, pravou rukou si třou špatně srostlé koleno.

Continue Reading

Guénon a Evola

Autor: Dr. Carlos Dufour

Představa jakési původní tradice byla diletantská od samého počátku. Nejprve je nutno vžít se do onoho renesančního ovzduší s italským zabarvením, do rostoucího luxusu a skvostných knížat, živě se zajímajících o kulturu a umění (řekněme tedy do lidí Göringova typu). Jednoho dne léta páně 1462 pověřil Cosimo Medicejský Marsilia Ficina, aby z řečtiny do latiny přeložil podivný rukopis. Jednalo o tzv. Corpus Hermeticum. Ficino věřil, že dílo opravdu sepsal Hermes Trismegistos a proto prý je přinejmenším tak staré jako Mojžíš. Byl by to tedy doklad prastaré moudrosti (resp. tradice), mimobiblické potvrzení křesťanství atd.

Continue Reading

Byla jednou jedna Amerika: K otázce Jihu a jižanství

V návaznosti na naše nedávné dva články, „Abychom vlekli člun lichvářů“ a „Fašistou se člověk nestává…“, pojednávajících o „Spartě a jižanech“, jak nám je v knize Sparte e les Sudistes vyložil Maurice Bardèche, zveřejňujeme ještě ukázky z románu Walkera Percyho Věčný divák. Dokonale totiž rozvádí a konkretizuje Bardècheovo: „Ti, komu říkám Jižani, jsou muži, usilující žít podle  ‚přirozenosti věcí‘ a snažící se je uvádět na pravou míru toliko zdvořilostí a šlechetností.“ Což u nás, kde představa o jižanství zůstává zúžená na buranské rednecks kleštící nevinné černochy a vraždící mírumilovné (ač sjeté) hippies, zní – jak nám i potvrdila jedna čtenářská reakce – naprosto pochybně, nepatřičně, zkrátka neuvěřitelně. Nuže, takto v padesátých letech minulého století líčí své (původní) jižanské prostředí „stará aristokratka“, tetinka hlavního hrdiny románu, onoho „věčného diváka“, a zároveň je vymezuje vůči (moderní) americké prostřednosti téhož období:

Continue Reading