Délský potápěč

Matthias Laurenz Gräff. „Der Weg zurück (Nach Erich Maria Remarque)“, 2006

Každý z nich založil svou literární slávu knihou, ve které zpracoval zkušenosti z války. Ernst Jünger v roce 1920 knihou In Stahlgewittern (V ocelových bouřích) a Erich Maria Remarque v letech 1928 až 1929 románem Na západní frontě klid.

Obě se na prožitek války zaměřují z rozdílné perspektivy: Jünger jej líčí z pohledu odvážného frontového důstojníka, jehož jednání přímo schválil císař udělením nejvyššího řádu Za zásluhy (Pour le Mérite) – a v přepracováních z dvacátých let se zesílenou heroizující a estetizující tendencí; Remarque zpětně pohlíží na generaci, kterou válka vytrhla z prostředí domova a připravila jí o mládí, takže se v poválečné době nedokázala uplatnit.

Oba spisovatelé hledali odpověď na otázku po smyslu války, před kterou jejich generaci válka postavila.

Continue Reading

Slobodan Milosević

Autor: Eduard Limonov

Mě i Slobodana zatkli v dubnu roku 2001. Obě naše zatčení přišla jen pár dní po sobě. Moje už 7. dubna. Je to příznačné. Stále více se na ta zatčení dívám jako na symbolický konec jedné epochy a začátek další. Jako na rozvodí dvou moří. A oba dva nás zatkli „naši“.

V roce 1992 mě přijal v prezidentském paláci v Bělehradě. Seděli jsme na pohovce v oslepujícím světle reflektorů kamer a blesků fotoaparátů a před námi na stole stála váza s květinami. Mluvili jsme o Rusku a o Srbsku. (Potom mě za to setkání odsoudila dobrá polovina mých přátel z řad srbských intelektuálů.)

Continue Reading

Erazim Kohák „o pravém lidství Ernsta Jüngera“

Zemřela s německým spisovatelem Ernstem Jüngerem i jedna éra našich dějin? Psalo se o tom v nekrolozích, avšak pochyby jsou namístě. Jünger nebyl představitelem určité dějinné epochy. Byl představitelem jedné ze dvou zásadních lidských možností – a ty nepominou, dokud lidstvo zůstane lidstvem a člověk a člověkem. Jen pominula epocha, kdy se zásadní možnost, kterou představoval, jevila nejen jako možnost, nýbrž i jako jeho vlastní, pravé, pravdivé – či eigentlich – lidství.

Jeden přístup představuje Erich Maria Remarque v románu Na západní frontě klid. Ten bývá označován za pacifistický – a s určitým oprávněním. Remarque zachycuje křehkost života a nesmyslnost ničení. Válka je mu nepochopitelná a naprosto nepřijatelná: nedá ospravedlnit „národními zájmy“ ani čímkoliv jiným. Je třeba ji odmítnout. Život je o životě, ne o zabíjení.

Continue Reading

Robert Brasillach (31. března 1909 – 6. února 1945)

Autor: Robert Brasillach

Epizoda, o níž mám teď podat zprávu, je z celého mého vyprávění pro mě nejobtížnější. Ne že by René o svých válečných zážitcích mlčel. Právě naopak, bavili jsme se o tom dost často, nebo spíš on mi o tom často vyprávěl, když jsme spolu sedávali za nádherných marockých nocí a po horoucím dni vychutnávali chlad. V těch pozdních večerních hodinách, když zhasla všecka světla a temnotu prosvětlovaly už jen naše cigarety, René začínal mluvit a s široce rozevřenýma očima evokoval dobu v zákopech: hlídky na předsunutých postech a hodiny čekání před útokem.

Jenže jak lze člověku, který válku nezažil, podat jasnou představu o tom, jaká opravdu je? Umím si představit strasti i dobrodružství z pampy Jižní Ameriky i ledové pustiny Aljašky. Dokážu si představit život cestovatele v Tibetu i život zlatokopa, ale do života vojáka, to znamená člověka, který byl kdysi dobré čtyři roky vojákem a jehož teď denně potkávám, člověka, který se honí za autobusem jako všichni ostatní a někdy nosí v knoflíkové dírce vybledlou zelenou stužku, se vžít neumím.

Continue Reading

Honoré de Balzac

Autor: Gustav Erhart

„Když svoboda zničí řád, pak touha po řádu zničí svobodu“. Eric Hoffer

„Odi profanum vulgus et arceo“. Horatius

Je osudem literárních titánů všech dob, že jejich vrcholná díla někdy zcela zakryjí práce drobnější, psané často jakoby in margine; jako momentální reflexe událostí a dějů nebo coby záznam niterných úvah a úsudků.

Nejinak je tomu i u největšího koryfeje západního kritického realismu Honoré de Balzaca, autora gigantické, téměř stosvazkové Lidské komedie, která jako nelítostně nastavené zrcadlo, odráží všechny náhlé zvraty dějinně zlomové doby živelně expanzivního kapitalistického rozmachu devatenáctého století. Právě onu éru, jež tak zásadně mění staletími posvěcený řád a přináší, slovy Nietzscheovými, definitivní „přehodnocení všech hodnot“.

Úvahu o elegantním životě napsal jedenatřicetiletý Honoré de Balzac v době červencové revoluce 1830 (tiskem vyšla až r. 1833, v žurnálu La Mode), kdy se záhy po dosazení Ludvíka Filipa Orleánského na francouzský trůn formuje proti vítězné liberální bankéřsko-průmyslové buržoazii poslední silná opozice, a to nejen z řad republikánů a bonapartistů, ale i tzv. legitimistů, přívrženců to svržené starobylé Bourbonské dynastie a jejího pretendenta Karla X.

Continue Reading

Z každodennosti k světovému věku

Autor: Karel Veliký

Předvánoční zamyšlení…

Snad nikdy není ráz věku, v němž žijeme, nám tak zřejmý jako před Vánoci. „Nám“, neboť pro masu, davového člověka, je vše příliš zřejmé zároveň i samozřejmé a tudíž neviditelné. Nám naopak dnešní Vánoce temně zářivými barvami ilustrují, jak tento věk ovládá zvětšené výrobně-spotřebitelské napětí a od něj se odvíjející hodnoty někdejšího třetího stavu. Což nás záhy přivádí k Evolovým zjištěním: „Je třeba neplést si, čím je kasta nebo vrstva, je-li podřízenou částí v hierarchii směřující k jiným hodnotám, s tím, čím se stává, přisvojuje-li si moc a vše podřizuje sobě samé. (Více k tomu, nutně: J. Evola, Árijská nauka, str. 60n.) Trvalo však ještě celé jedno století, než zaoceánský bastard vítězství Francouzské revoluce dospěl natolik, že dle sebe počal utvářet světadíl, jenž ho zplodil. Tuto fázi z fin de siècle jasnozřivě (vizionářsky) líčí Vasilij Rozanov (Svět ve světle „ruské ideje“, str. 139):

Continue Reading

Pohřeb obětí atentátu na Piazza Fontana v milánské katedrále Narození Panny Marie.

Autor: Karel Veliký

Aktéři, hypotézy, poučení…

Co se tehdy 12. prosince 1969 vlastně stalo? Komu a proč měly položené nálože posloužit?

Hypotézy jsou v zásadě dvě, třebaže s množstvím variant. První, bezprostřední a policejní, je prostá. Za útokem na Piazza Fontana (a dalšími) stáli anarchisté. „Práce s bombou“ je pro ně typická, stejně jako výběr cílů (tři banky, pomník vlastenectví s hrobem Neznámého vojína /antimilitarismus/a muzeem národního obrození, jimž se k moci dostal třetí stav – buržoazie). Nechyběl ani motiv přímé pomsty – na Piazza Fontana, přímo naproti Zemědělské bance, policie na jaře vyklidila nelegálně obsazenou budovu bývalého hotelu, který se proměnil v Dům studentů a pracujících neboli „anarcho-maoistickou centrálu“ s portréty Maa, Che Guevary a Ho Či Mina nad vchodem.

Continue Reading

Piazza Fontana: „13 mrtvých a přes 100 raněných si vyžádal v pátek výbuch v milánské Národní zemědělské bance a v římském památníku Neznámého vojína. V obou městech došlo ještě ke dvěma dalším výbuchům. Nejméně u dvou případů je policie přesvědčena, že jsou dílem teroristů,“ píše sobotní Rudé právo v rubrice 24 hodin ve světě (13. 12. 1969, str. 7) o „matce všech explozí“.

Autor: Karel Veliký

Půl století od neobjasněného atentátu…

Pátek, 12. prosince 1969. Do konce úředních hodin v Zemědělské bance, největší v Miláně, chybí necelá půlhodina, když se náměstí Fontana, kde se nalézá její hlavní vchod, otřese mohutným výbuchem. Hodiny na průčelí ukazují 16 hodin 37 minut.

Continue Reading

Petr Bakalář – Morana

Letos na konci léta vyšla kniha Morana s podtitulem Příručka pro trpící. Petra Bakaláře, jejího autora, se ptáme:

Co vás přivedlo k psaní o smrti a umírání?

Jednak několik osobních příkladů lidí, kteří jsou staří a nemocní a jejichž jediným přáním je zemřít, ale náš zdravotnický systém jim to nedovolí, jednak britský dokument Choosing to Die, kterým provádí Terry Pratchett a představuje u nás často tak démonizovanou švýcarskou společnost Dignitas.

Důležitá je i filosofie svobody: každý má právo si rozhodnout o svém životě sám a jen on sám je za to odpovědný – ne tedy úřady, komise apod.

To zní opravdu liberálně! A zdejší liberalisti už preludují k majdanům třicátého výročí „svobody“ neboli vítězství svého vyznání. I ten největší z nich, o letitých „konzervách“ mezi nimi ani nemluvě, vám ale nejspíš vytkne, že „taková kniha může být zneužita“ k impulsivním sebevraždám. Cítil byste se za ně v nějakém smyslu zodpovědný?

Continue Reading

Claudio Mutti: Kafkovské orgie a „jaro“ sionistů (Předseda ÚV Národní fronty František Kriegel a první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, duben 1968)

Autor: Claudio Mutti

20. srpna 1967 vyplavily vltavské vody mrtvolu občana Spojených států Charlese Jordana. Šéf „neziskovky“ zvané Americký židovský spojený distribuční výbor (American Jewish Joint Distribution Committee, JDC), známé sionistické [1] organizace, přijel do Prahy, aby vypracoval plán destabilizace, chystané izraelskou špionáží. Zda jeho smrt připsat Sovětům (kteří ho měli v merku od dvaapadesátého), anebo samotné CIA, znepokojené skutečností, že KGB věděla o americké spolupráci s agentem JDC, zůstává nejasné. Epizoda každopádně poodhaluje, že Praha se tehdy stala sídlem působení centrály sionistických tajných služeb pro východní Evropu. Posléze, vypuzena z Československa sovětskou intervencí, přesune se tato centrála do Istanbulu, kde zpravodajskou síť zreorganizuje Efraim Elrom alias „Hofstadter“; ta pak bude v květnu 1971 vyřazena skupinou Turecké lidově-osvobozenecké armády.

Continue Reading

O kladech reálného socialismu: z post-trockistické perspektivy

Autor: Karel Veliký

Když novinář Stanislav Budín, vlastním jménem Bencion Bať, jeden z četných aktérů „invaze beze zbraní“, čelil na jaře osmašedesátého výtkám řady „pokrokových cizinců“, kritizujících dvacet let budování socialismu v ČSSR (za procesy, za policejní režim = nedostatek svobody, nedůstojné poručníkování = ovzduší, v němž se prý „nedá dýchat“, za polovičaté rehabilitace atd.), tvrdil, že režimu se přece jen podařila věc, kterou by nám oni všichni – z kapitalistických i rozvojových zemí – měli závidět: totiž „že jsme odstranili parazitní třídy zbohatlíků, že nemáme u nás ‚zlatou mládež‘, že není u nás pro nikoho ‚sladký život‘, že jsme vytvořili egalitářskou společnost, že ministr či generál v podstatě žije stejně jako kvalifikovaný dělník či technik, že našim vládnoucím politikům lze vyčítat leccos, nikdo jim však nemůže upřít, že žijí takřka asketickým životem“. I když zároveň přiznával, že „jsme v té askesi a puritánství snad leccos přehnali a že rovnostářská tendence způsobila republice hospodářské potíže“, trval nicméně důsledně na tom, že právě toto je velkou vymožeností socialismu, o které lidé žijící v kapitalismu, kde „se ‚sladký život‘ stal rakovinou rozežírající morálku celé společnosti“, mohou jen snít.

Continue Reading

Maurizio Murelli „dnes“…

Spisovatel a nakladatel Maurizio Murelli, tahoun edice Aga, je známou tváří milánské i národní „radikální pravice“. Přede dvěma roky vyzval své kontakty na Facebooku k formulaci otázek pro hypotetický rozhovor s neofašistou. Následně byl osloven novinářem, hodlajícím na stejné téma udělat rozhovor, který sice uskutečnil, ale pak nikdy nezveřejnil. Ze dvou podnětů tak vznikl dlouhý text do budoucna snad určený k tomu, aby se stal knížkou, v níž Murelli čelí řadě otázek spjatých s fašismem a antifašismem a pokouší se k tématu sestylizovat jakési ABC odpovědí. Vybíráme tři (prozatím) nejzákladnější:

Continue Reading

Stezkami Eurasie

Od 4. do 15. června se v rámci tzv. letní univerzity za rok 2019 uskutečnila pod názvem „Stezkami Eurasie“ série putovních přednášek po různých italských městech a městečkách (s jednou zastávkou ve Švýcarsku) na aktuální i nadčasová témata:

Umění, čas a duch – trasy úniku z tekuté společnosti (Benevento);

Púlnoční slunce – od typu zvláštního člověka k radikálnímu subjektu (Miláno);

Subjekty v akci – čtvrtá politická teorie v kinematografii (Gavirate);

Populismus – nástroj nebo poslání? (Castiglione Olona);

Nový multipolární svět – jaké scénáře pro Švýcarsko? (Lugano);

 Civitas – identita a diverzita: radikální subjekt ve čtvrté politické teorii (Messina);

Jaká je budoucnost Evropy? (Neapol);

Evropské uvědomění vyjma populismu – obnova geopolitického mýtu (Řím);

Identitas – rovní, ale odlišní (Udine).

Continue Reading

Christian de La Maziére v šedesátých letech s přítelkyní – zpěvačkou Dalidou

Autor: Karel Veliký

Před deseti lety u nás vyšly jedny z nejcitovanějších memoárů 2. světové války: Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne.

Sen o Evropě

Kniha „věrnosti a zmaru“, jak ji nazval jeden francouzský kritik, je pro českého čtenáře zajímavá již svým líčením protektorátní Prahy a výcvikového prostoru u Benešova, především je ale velkolepým svědectvím o životě a smrti v černém řádu (viz ukázky).

Autora, aristokrata jménem Christian de La Maziére (nar. 1922), fascinovala politika již od čtrnácti let. Otec, důstojník, ho vychovával v nekompromisním tradicionalismu a nacionalismu. Konzervatismus však hocha brzy omrzel. Chtěl být hlavně revoluční, protože: „Svět, v němž jsme žili, otročil penězům a byl poskvrněn sociální nespravedlností.“ Díky norimberským vlajkám a reflektorům objevil východisko: národní socialismus, který se jevil vyváženě slučovat hlavní tradice se současnými požadavky. Během občanské války ve Španělsku, kde soupeřily fašismus a komunismus, pak nabyl dojmu, že kapitalismus a parlamentní demokracie jsou definitivně odsouzeny k zániku. Po porážce Francie se proto aktivně angažoval za Novou Evropu jako novinář, až „se ocitl v bodě, kdy je dále možno se angažovat jen se zbraní v ruce“ – to bylo však již v  době, kdy Angloameričané otevřeli druhou frontu a řada Francouzů otočila o 180° – přidávali se k nim. Christian de La Maziére se však rozhodl zůstat věrný a „naplnit své evropské poslání“ (pod klenbou Speerovy světelné katedrály se totiž rodilo „nové náboženství“) v právě se formující divizi Charlemagne.

Continue Reading

Horst Mahler a pomsta „právního státu“. Třiaosmdesátiletý invalida umírá ve vězení. Doživotí za svobodu?

Horst Mahler (nar. 1936) se v obnoveném systému nadvlády bank a monopolů, jehož základní kámen byl položen v roce 1944 v Normandii, necítil dobře nikdy. V šedesátých letech se mu – v duchu doby – pokoušel čelit zleva, což jej přivedlo až ke spoluzaložení Frakce Rudé armády, přestože ozbrojený odboj do posledka odmítal. Za toto nasazení byl v roce 1970 odsouzen ke čtrnácti letům odnětí svobody. O deset let později, po uplynutí dvou třetin trestu, ho propustili. V osmdesátých letech byl pak svědkem pozvolného kooptování stárnoucí „nové levice“ systémem. A přitom jasně poznává, pravděpodobně právě i pro svůj dlouholetý odstup daný společenskou izolací, že její „dlouhý pochod institucemi“ povede ke konečné likvidaci Německa.

Continue Reading

Heidelberský manifest

Autor: Karel Veliký

Osmatřicet let od prvního vážného varování před etnocidou v Německu!

Již počátkem osmdesátých let minulého století, konkrétně 17. června 1981, skupina patnácti německých vysokoškolských učitelů a vědců varovala veřejnost před rozvrácením německého národa a přecizením (Überfremdung) jeho jazykové a kulturní svébytnosti v důsledku zvyšujícího se počtu přistěhovalců – zejména z Turecka. Iniciátory prohlášení byli profesoři Theodor Schmidt-Kaler z bochumské a Helmut Schröcke z mnichovské univerzity. Heidelberský manifest mj. uvádí:

„S velikým znepokojením sledujeme rozvracení německého národa přílivem mnoha milionů cizinců a jejich rodin, přecizení našeho jazyka, kultury a národnosti (…) Pojem národ lze dnes definovat přírodovědně: národy jsou živoucí (biologické a kybernetické) soustavy vyššího řádu se vzájemně odlišnými systémovými vlastnostmi, předávanými geneticky a tradicemi. Integrace velkých mas neněmeckých cizinců při zachování našeho lidu je proto nemožná a vede ke známým etnickým pohromám multikulturní společnosti. (…) Každý národ, i německý, má na svém území přirozené právo na zachování své identity a svérázu. Úcta k jiným národům vyžaduje jejich zachování, ne však jejich smíšení. (…) Naším problémem přitom nejsou zahraniční dělníci vůbec, nýbrž jejich asijská část…“

Continue Reading

Spisovatel a cestovatel Jean Raspail se ženou doma v Paříži…

Přítomnost v sobě obsahuje budoucnost. Oznamuje ji. „Kde jsme v ní my?“ táže se tento tradiční katolík a monarchista.

Délský potápěč: Co Vás přivedlo k rozhodnutí přeložit a vydat Tábor Svatých, o ryze komerční záměr asi nejde?

Zuzana Adamson-Krupičková: Kniha mne zaujala z mnoha důvodů současně. Když se setkáte s románem, který byl napsán v roce 1973 a po pětačtyřiceti letech v tom, co bylo popsáno, žijete, a někdy slovo od slova, máte mnoho otázek: je to fascinující. Jak mohl Jean Raspail vědět, co se bude dít? A do takových podrobností? Pak si začnete připadat jako v nějaké hře, je možné, že dříve byla slepice, než vejce? Někdo vzal knihu a potom podle jejího scénáře poslal do Evropy migranty. A máte záhady, které vás nenechají v klidu. Karel Gott řekl v jednom rozhovoru, že světová dění řídí okultní společnosti.

Mám ráda díla, která jsou komplexní, celistvá, v nichž lze vnímat mnoho vrstev, taková, kde spisovatel dovede jít rovnou do středu – jádra věci nebo problému (vhledy) a která mají zároveň přesah – univerzální dimenzi. Tam nepatří Kundera, nepatří tam mnoho současných autorů (zanechávají rozpolcenost – autor ji přenáší na čtenáře). Já mám ráda celistvost vize.

Continue Reading

Jean Raspail

Tábor Svatých. Kniha prudká, šílená, tonická, ve svém neštěstí téměř veselá, ale divoká a občas brutální; pro vymyté mozky, které se množí jako epidemie, zaručeně odpuzující.

„Když si znovu čtu Tábor Svatých, raduji se, že jsem ho napsal v síle zralosti a přesvědčení. Nic z něho nepopírám. Ani čárku,“ upozorňuje jeho autor, Jean Raspail, v předmluvě ke třetímu francouzskému vydání z roku 2011, již český nakladatel chvályhodně připojil k románu jako vysvětlující dovětek. Zdejší čtenář se tak z první ruky dozví kde, kdy a jak tento milovaný i zatracovaný text vznikal, o jeho přijetí a šíření ve Francii i v zahraničí během bezmála pěti desetiletí, a hlavně o vztahu jeho osnovy a syžetu k budoucnosti: „Vyprávění se drží struktury jednoty času, místa a děje. Je to alegorie. Odehrává se během čtyřiadvaceti hodin, zatímco ve skutečnosti jde o proces potupného vstřebávání v průběhu let. Katastrofickou plnost procesu budeme moci změřit až v letech 2045–2050, až bude dovršena celá demografická přeměna. Ve Francii a u našich sousedů v urbanizovaných zónách, kde žije třetina populace, bude 55 procent obyvatel mladších 55 let mimoevropského původu…“ varuje Raspail, přičemž s údivem konstatuje, že o této „velké výměně“ se ve francouzském tisku píše, jako by to byla zcela přirozená věc.

Continue Reading

Autor: Jean Giono

Spatřil jsem právě jedno z dramat země. Zasáhl jsem potřebnými gesty. Rozumějme si: nikoli ledakterými, ne gesty toho, jenž neví; gesty, kterým jsem se pomalu naučil, se vší něhou svého srdce, gesty, která mi přešla do nervů a do svalů, ponenáhlu, možno říci po krůpějích, řádně naučena, řádně v mé krvi, gesty neúchylnými. Byla to ubohá gesta lidí. Zprvu jsem tak za to neměl. Zvěděl jsem to proto, že ač jsem je učinil, narazil jsem na mocnou přehradu.

Od té chvíle si říkám: „A přece, ty! …“

Ba arci, i já!

Byl to krásný déšť. Jedno z oněch rozechvění dubnových: veliké rozmachy větru, pak šlehání studené vody jako tisíceré řemínky důtek, obloha tak nízká, že bylo vidět všecka napínání a dmutí jejích svalů.

Ale k večeru si oblékám plášť, narážím baret a jdu ven. V jizbě plné dýmkového kouře pomalu mne už obluzovaly přízraky z dna moří. Dva políčky větru mne uzdravují a sílí. Vidím počasí, jaké jest, dím si „můžeš na pahorek“, a vystupuji tam.

Continue Reading

Jan Kozák

Úvodní slovo Karla Velikého

Redakce Délského potápěče mým jménem požádala o vyjádření se k zásadnímu v recenzi načrtnutému rozporu několik osobností . Jako první na výzvu zareagoval zástupce gnostické školy, překladatel Manuova zákoníku a Bhagavadgíty a také autor knihy Kořeny indoevropské tradice, Jan Kozák.

Continue Reading