Délský potápěč

Bělošský nacionalismus je  stejně nevyhnutelný, jako když bitý pes konečně pokouše svého trýznitele.

Autor: Greg Johnson

Bělošský nacionalismus je nevyhnutelnou reakcí bělochů na etnické čistění v jejich vlastních zemích. Většina lidí samozřejmě není natolik obhroublá, aby otevřeně vyzývala k etnické čistce bělochů, takže namísto toho užívá eufemismů jako „rozmanitost“ či „multikulturalismus“. Kdykoliv se ovšem nějaký podnik, církev, škola nebo čtvrť stává „rozmanitější“ nebo „multikulturnější“, vždy to jednoduše znamená méně bělochů a více nebělochů.

Opačný proces, tedy nahrazování barevných bělochy, ovšem nikdy coby rozmanitost nebo multikulturalismus vychvalován není. Když k něčemu takovému dochází v barevné čtvrti, ozývají se nářky nad „gentrifikací“ a pokud se tak děje na úrovni celé nebělošské země, slyšíme odsudky „imperialismu“, „kolonialismu“ či dokonce „etnického čistění“ a „genocidy“. Něbělošské prostory jsou tedy zachovány, ty bělošské nikoliv. Co je jejich, je jejich. To naše je však na stole jako předmět vyjednávání.

Continue Reading

Heinrich Laufenberg

Termín „národní bolševismus“ v sobě nese četné nejasnosti, jež vyvěrají především ze spojení dvou zdánlivě zcela protikladných pojmů, jež často vymezují velice odlišné politické zkušenosti.

Různé výklady tohoto fenoménu pak celou situaci namísto kýženého vyjasnění spíše ještě dále komplikují. V případě Heinricha Laufenberga a Fritze Wolffheima přišli s nálepkou „národní bolševici“ jejich protivníci ve snaze o jejich diskreditaci, tito muži však označení nikdy nepřijali, protože podle nich dostatečně nevystihovalo podstatu jejich hnutí, jež označovali spíše za národně-komunistické. Tento rozdíl zdaleka není jen sémantický, jak ještě uvidíme.

Zrod národního komunismu

Když se tito dva pozdější soudruzi v roce 1912 poprvé setkali, měli už za sebou pestré zkušenosti v militantním křídle předválečného německého socialistického hnutí.

Laufenberg byl všeobecně považován za jednoho z čelních odborníků na německé dělnické hnutí. Rozhodně odmítal reformistickou a parlamentní linii mnohých levicových organizací té doby, když sám byl přesvědčeným revolucionářem. Aktivně se podílel na vzniku revolučních skupin na severu Německa, zejména v Hamburku, kde se těšil široké podpoře.

Continue Reading

Dokončení eseje, jejíž první část si můžete přečíst zde.

Autor: Harold Stowe

Jinou metodou porovnání variace v rámci rasy a mezi nimi je podívat se na křivky distribuce inteligence u Afroameričanů a Američanů evropského původu. Rozdíl mezi nimi je jedna tzv. směrodatná odchylka, neboli 15 bodů. Uvnitř každé ze skupin je variabilita IQ mnohem vyšší než 15 bodů – obsáhne celou škálu od hlupců po génie – což ovšem neznamená, že náhodně vybraný běloch bude s větší pravděpodobností mít stejné IQ jako náhodně zvolený černoch než jako jiný běloch. Pravdou je totiž opak. Stejně tak ani značná proměnlivost IQ v rámci rasových skupin nijak neumenšuje význam podstatně menšího, patnáctibodového rozdílu v průměrné inteligenci černochů a bělochů. Křivky se samozřejmě z nemalé části překrývají, takže v tomto jednom parametru si někteří běloši a někteří černoši skutečně jsou si vzájemně podobní více než s ostatními příslušníky své rasové skupiny.

Míra podobnosti se však rychle snižuje, jakmile srovnáme obě rasy podle více měřítek. Představme si, že u každého z nich se vyskytuje větší variace uvnitř skupiny než mezi nimi, což klidně může – vzhledem k poměrně velkému rozsahu příměsí a fenotypů u Afroameričanů a v menší míře i bělochů – být pravda. U každé z těchto samostatných vlastností (barva pleti, určité rysy obličeje, chování, tvar těla, lebky, metabolismus) se budou charakteristiky obou skupin částečně překrývat, avšak míra variace v jedné skupině bude opět větší než průměrná variace mezi nimi. (Porovnáváme zde americké černochy a bělochy, mezi nimiž proběhlo hojné míšení. Podobné srovnání afrických černochů s Evropany by však žádné překrytí u vlastností jako barva pleti nebo obličejové rysy neukázalo.) Budeme-li však brát všechny sledované vlastnosti pohromadě, šance na překrytí mezi oběma skupinami se snižují na minimum: sotva najdeme černochy nebo bělochy, kteří by se shodovali ve všech nebo i jen většině z mnoha fenotypických kritérií. U jediné nebo několika málo vlastností se to stát může, když jich ale budeme sledovat 20, 30 nebo dokonce stovku zároveň, už to možné není.

Continue Reading

Potomek východoevropských židovských imigrantů do Spojených států měl nepochybně jen ty nejryzejší úmysly.

Autor: Harold Stowe

Všichni jsme se asi už setkali s v současnosti dosti módním názorem, že rasa je spíše poněkud podezřelá sociologická kategorie, než platný biologický koncept. Důsledky tohoto postoje jsou nasnadě: rasové dělení představuje určitý druh předsudku, který rozhodně nemůže ospravedlnit přání jedné rasy zachovat svou existenci a nahrazení jedné skupiny jinou neznamená genetickou ztrátu. V praxi pak prý běloši v Evropě ani v Americe nemají dobrý důvod vzpěčovat se svému nahrazení, protože de facto jsme nahrazováni zase jen sebou samými.

Tato teze však je už od pohledu nesprávná. Rasy se v průběhu generací samy od sebe nemění – dánskému páru se nemůže narodit bantuské o dítě o nic snáz, než bantuskému páru dánské – a odlišnosti mezi rasami jsou natolik zásadní a neměnné, že neuniknou ani vnímání dvouletého dítěte. Vědci plně uznávají a pracují s podstatně méně fyzicky výraznými biologickými odlišnostmi mezi živočišnými poddruhy – např. gorila nížinná a gorila horská – než jsou ty mezi příslušníky různých lidských ras.

Hlavním motivem k prosazování přístupu v tak ostrém rozporu se zdravým rozumem samozřejmě je „antirasistická“ ideologie. Existuje ale i biologický fakt, o nějž „popírači“ rasy často opírají svou argumentaci. Mám pochopitelně na mysli hojně citované výzkumy harvardského Richarda C. Lewontina, že uvnitř lidských rasových skupin najdeme podstatně víc genetické variace (asi 85 % celku) než mezi nimi navzájem (15 %). To je pravda, která vědce skutečně překvapila. Zjištění profesora Lewontina však jsou od té doby opakovaně zcela absurdně dezinterpretována. Někteří dokonce zacházejí až k tvrzením, že větší genetická variace uvnitř lidských skupin než mezi nimi znamená, že běloši mají geneticky blíže k černochům než ostatním bělochům.

Continue Reading

Alexandr Dugin

Druhá část fascinujícího rozhovoru Paula Robinsona s Alexandrem Duginem, ikonou ruské konzervativní filozofie a zakladatelem Čtvrté politické teorie. Rozhovor proběhl 31. srpna 2017 v Moskvě.

Paul Robinson (PR): Což mě přivádí k jedné z mých připravených otázek. Zajímalo mě – protože ve svém díle hojně citujete západní filozofy – jestli není vaše myšlení založeno na západním paradigmatu?

Alexandr Dugin (AD): Samozřejmě, vždyť já francouzsky i přemýšlím.

Continue Reading

Alexandr Dugin

První část fascinujícího rozhovoru Paula Robinsona s Alexandrem Duginem, ikonou ruské konzervativní filozofie a zakladatelem Čtvrté politické teorie. Rozhovor proběhl 31. srpna 2017 v Moskvě.

Paul Robinson (PR): Pracuji na knize o ruském konzervatismu, a také proto jsem chtěl pořídit rozhovor s vámi, známým ruským konzervativcem. Na Západě se dnes často mluví o ruském „obratu ke konzervatismu“. Skutečně podle vás k něčemu takovému dochází?

Alexander Dugin (AD): Nelehká otázka. V prvé řadě je vůbec k obratu ke konzervatismu nejprve potřeba držet se modernizační linie. A právě tady začínají problémy. Napsal jsem knihu Archeomoderna, kde popisuji, jak carská i sovětská modernizace ruské společnosti proběhly jen neúplně a zůstalo při nich zachováno jisté konzervativní, archaické jádro. Mnoho moderně působících jevů, jako např. bolševismus, také mělo odlišnou sémantiku. Při bližším pohledu už tak moderní a soudobé nebyly. Marxismus nepochybně je moderní a progresivní ideologie, došlo k jeho přijetí, a tím i svržení staršího konzervativního systému. Takto se to odehrálo – přinejmenším tedy na úrovni formálních deklarací.

Důslednější rozbor sovětské společnosti však ukazuje, že sovětské období vlastně bylo archaičtější než to carské. Řada lidí, která nastoupila na vysoké pozice, zastávala starobylé přesvědčení, staré slovanské eschatologické náboženství, velice sektářské, a to z velké části překrylo hermeneutický nátěr komunismu. Nejbystřejší jsou zde zřejmě postřehy izraelsko-sovětského disidenta Michaila Agurského, autora knihy Národní bolševismus, kde ukazuje, že bolševismus i celé sovětské období nebyly tím, čím se zdály být a že v základech komunistické éry nenajdeme jen modernizaci, ale také archaismus.

Continue Reading

Levicová politika jako dobrovolná komodifikace lidské identity – zcela v souladu se zájmy kapitálu.

Autor: Christopher Pankhurst

Snad jedině slepec by si nevšiml, jak se současná levice svými stále nesmyslnějšími a nesrozumitelnými formami protestu odcizuje vlastním potenciálním voličům takřka spektakulárně. Jistě, halasně odsuzují Trumpa coby fašistu a Brexit jako projev jakéhosi ur-nacionalismu, ale jakou se doopravdy pokoušejí předložit alternativu? Každý, kdo by se touto otázkou alespoň trochu seriózněji zabýval, by velice brzo nutně dospěl k závěru, že žádné vážně míněné odpovědi nenabízejí.

Dětinské nadšení z každé nové podoby proměnlivé identity je intelektuální trapas, který ohrožuje a rozkládá právě ony programové body, jejichž dosažení si levice přeje vidět. Za všemi těmi efektními násilnostmi a převleky tak nacházíme mnohem zásadnější problém, jež si levice odmítá připustit.

Ten spočívá v jejím (ne)porozumění povaze kapitálu.

Continue Reading

V oblastech jako Oaxaca emigrace zcela zdecimovala místní společenství i hospodářství: muži odešli pracovat na americké farmy a jatka, takže doma zůstali jen staří, ženy a děti.

Autorka: Angela Nagleová

Zájmy korporací a morální vydírání

Otevřené hranice se příliš široké podpoře veřejnosti netěší, ale taková imigrační politika, která by odpovědnost za uplatňování zákonů kladla na bedra zaměstnavatelů namísto imigrantů, naopak ano. Podle průzkumu veřejného mínění provedeného listem Washington Post a televizí ABC News podporuje zavedení povinného využití federálního ověřovacího systému (E-Verify), který by zaměstnavatelům znemožnil využívat práci ilegálních imigrantů, téměř 80% dotázaných, více než dvojnásobek příznivců vybudování zdi podél mexické hranice. 11]

Proč se tedy prezidentská předvolební kampaň točila kolem stavby obrovské zdi? Proč se současné imigrační debaty soustředí na kontroverzní taktiku ICE mířit na migranty – tím spíše, když podstatně humánnější a populárnější metoda, tj. přinutit zaměstnavatele najímat jen legální zaměstnance, je současně i ta nejúčinnější? 12] Stručná odpověď zní, že podnikatelské lobby dlouhodobě úspěšně blokují a sabotují iniciativy jako E-Verify a levice dávno upustila od jakékoliv vážně vedené diskuse o těchto otázkách.

Continue Reading

„Radikální levice“ v 21. století

Autorka: Angela Nagleová

Dlouho předtím, než poprvé zaznělo „Postavme zeď!, obletěla celý svět výzva „Strhněte tu zeď!“. Prezident Reagan ve svém slavném projevu z roku 1987 vyzýval k odstranění „jizvy“ v podobě Berlínské zdi s tím, že jí ztělesněné omezování volnosti pohybu není ničím menším než „otázkou svobody celého lidstva“. Reagan zapáleně pokračoval: ti, kdo „se odmítnou připojit ke svobodnému společenství“ se následkem působení ohromné síly globálních trhů rychle stanou „překonanými“. A tak se také stalo. Leonard Bernstein na oslavu dirigoval „Ódu na radost“, Roger Waters zahrál svou „The Wall”. Hradby překážející pohybu pracovní síly a kapitálu se ale hroutily napříč celým světem, nejen v Berlíně. Byl vyhlášen konec dějin a otevřela se Amerikou vedená epocha globalizace.

Za těch 29 let, co Berlínská zeď stála, zemřelo při pokusech o její překonání asi 140 lidí. V zaslíbeném světě globální ekonomické svobody a prosperity zahynulo na americko-mexických hranicích jen za rok 2017 412 lidí a o rok předtím se jich víc než tři tisícovky utopily ve Středozemním moři. Popové hity i hollywoodské filmy o svobodě bychom však v těchto případech hledali marně. Kde je tedy problém?

Continue Reading

Žluté vesty ante portas

Autor: Alexandr Dugin

Protesty ve Francii, jejichž symbolem se staly žluté bezpečnostní vesty, zasahují stále větší část společnosti. Někteří politologové už dokonce o tomto hnutí mluví jako o „nové revoluci“. Hnutí „žlutých vest“ dosáhlo takových rozměrů, že si rozhodně zasluhuje bližší pohled a analýzu.

Setkáváme se tu s energickým projevem moderního evropského populismu. Hlavní význam tohoto fenoménu spočívá v tom, že nutí zavedené politické struktury, zformované po Francouzské revoluci a založené velkým dílem na střetávání pravice s levicí, k drastické proměně.

Populistická hnutí toto klasické schéma odmítají a nepřijímají ideologická dogmata zleva ani zprava. V tom se ostatně skrývá i síla a lesk populismu: nechce hrát podle stávajících pravidel. Populismus se však řídí svou vlastní logikou a přes veškerou jeho spontánnost lze vymezit některé jeho zásady. V současnosti se před našimi zraky takříkajíc za pochodu zřejmě formují i zárodky populistické ideologie.

Asi tím do očí nejvíce bijícím prvkem populistických hnutí je skutečnost, že jsou namířena proti politické elitě jako takové, bez rozlišování na levici a pravici. Jedná se o „vymezení se okraje společnosti proti jejímu centru“. Slavný americký sociolog Christopher Lasch (1932–1994) nazval dominantní formu vlády v moderních západních společnostech „revolucí elit“.

Continue Reading

Kristus, Nietzsche a Caesar: fašistickou filozofii lze vyjádřit velice srozumitelně

Autor: Oswald Mosley

Naši protivníci tvrdí, že fašismus postrádá hlubší historické kořeny i filozofii. Proto bych tu dnes rád ukázal, že fašismus ve skutečnosti vyrůstá z kořenů velmi hlubokých a živených tou nejvybranější duchovní potravou. Pochopitelně jsem si dobře vědom, že na stránkách denního tisku naší činnosti velkou filozofickou hloubku nepřiznávají. Nemusím vás ale myslím kdovíjak usilovně přesvědčovat, že tato slovutná zrcadla veřejného smýšlení neukazují vždy úplně přesný obraz. Zatímco o řekněme poutavějších momentkách našeho hnutí si v nich můžete přečíst leccos, najdou se i odlišné okamžiky, vyplněné hlubšími myšlenkami a tvůrčími představami.

Continue Reading

Paul Gottfried – Fašismus: dějiny pojmu

Autor: David Gordon

Paul Gottfried
Fascism: The Career of a Concept
Northern Illinois University Press, 2016

Při čtení brilantního shrnutí výkladů fašismu z pera Paula Gottfrieda asi nelze nevzpomenout na Ludwiga von Misese. Přestože ho Gottfried nezmiňuje, čtenáři této vynikající knihy budou znovu a znovu překvapeni, do jaké míry Gottfried zastává pozice blízké tomuto velkému rakouskému ekonomovi. Překvapení ale vlastně ani není na místě. Přestože je totiž Mises klasický liberál a Gottfried konzervativec, myšlení obou mužů je pevně ukotveno v hodnotách a tradicích evropské civilizace, a z této perspektivy také oba interpretují fašismus.

Gottfriedovo myšlení v tomto směru silně ovlivnil historik Ernst Nolte, podle něhož byl fašismus v prvé řadě reakcí na otřesy a chaos vyvolané bolševickou revolucí. „Fašistická hnutí byla ‚kontrarevolučními nápodobami levicové revoluce‘, jež se vyvinula v reakci na hrozbu levicového puče… Podle Nolteho přijali fašisté subversivní taktiku a revoluční elán svých levicových protivníků proto, aby je mohli porazit.“ (s. 1, 37)

Continue Reading

Jair Bolsonaro a jeho zvolení brazilským prezidentem ukazuje, že ani USA s bělošskou menšinou se nemusí stát levicí vyhlíženou utopií

Autor: Lance Welton

Z mediálního mainstreamu zaznívá nekonečná škodolibá radost nad tím, že někdy ve 40. letech tohoto století se Spojené státy stanou většinově nebělošskou zemí. Bílí příznivci Demokratické strany to vyhlížejí s naivní nadějí v duhovou budoucnost, plnou rovnosti, lásky a jejich politické hegemonie. V republikánech naopak tato vize vyvolává obavy a sklíčenost a považují ji za předzvěst permanentní vlády levice i zániku Ameriky, kterou znali a milovali. Jair Bolsonaro a jeho zvolení brazilským prezidentem však ukazuje, že i tam, kde jsou běloši menšinou (podle brazilských statistik představují pouhých 47% obyvatelstva) zůstává vítězství lidí, kterým záleží na budoucnosti země, možný.

Že se běloši v Americe stanou menšinou, pro ni samozřejmě dobré nebude. S mírou etnické rozmanitosti společnosti totiž roste i četnost konfliktů (viz Ethnic Conflicts, Tatu Vanhanen) a čím nižší podíl bělochů (nebo Orientálců), tím nižší je také průměrná inteligence, což  znamená chaos, korupci a těžko zvladatelnou zločinnost. (viz Intelligence: A Unifying Construct for the Social Sciences, Richard Lynn a Tatu Vanhanen).

Bolsonarův úspěch ale naznačuje možné paradoxní politické důsledky tohoto vývoje. Desetiletí vlády levice, plná korupce, politicky korektního pokrytectví, neschopnosti, protežování méně schopných zaměstnanců z řad menšin, laxní politika ke zločincům (znovu především příslušníků menšin), víra, že peníze rostou na stromech a omezování pilných a tvořivých prvků ve společnosti, zdá se stvořila takový blázinec, že lidem prostě nezbylo než hlasovat pro konzervativní a dokonce „krajně pravicovou“ (čti: „skutečně konzervativní“) vládu.

Continue Reading

Rasismus naruby aneb kolik z přítomných asi žhavilo smartphone ještě v sále, aby ulehčili břemeni své viny drobným příspěvkem hrdé a krásné (v každé velikosti) núbijské princezně Šekelfordové?

Autor: Mark Point

Je nabíledni, že v postobamovské Americe došlo k osvobození protibělošského zeitgeistu z jeho Pandořiny schránky. Zda byl pod nomenklaturou multikulturalismu a rozmanitosti skrytý od prvopočátku, musejí rozsoudit historikové. Jisté je však to, že když osobnosti mediálního mainstreamu jako Don Lemon nebo zaměstnanci New York Times jako Sarah Jeongová beztrestně dští učebnicové příklady protibělošského rasismu, neprojde to bez povšimnutí. Overtonovo okno se posouvá a pod kotel je přiloženo další polínko. Na bělochy se útočí i v Kanadě, Austrálii a Evropě.

Následkem bezprecedentně masivní imigrace i fatalistických experimentů progresivců tak dnes už nenajdeme zemi, která by nezažívala růst protibělošských kulturních trendů.  Nemělo to tak být: slabost, přesun bohatství, přednostní zacházení, otevřené hranice a úslužnost měly vyvolat hřejivé pocity, rovné výsledky a obecnou slepotu k rase.

Pokud nedojde ke změně této trajektorie, nebudou to starší konzervativci, kdo bude muset čelit nepříjemné a bezpříkladné budoucnosti, ale ti mladší spolu s příštími generacemi. Mileniálové tak oprávněně zpochybňují neproniknutelná společenská pravidla i mocenskou dynamiku zděděnou po (baby)boomerech (v evropském kontextu často označovaní jako „osmašedesátníci“ – pozn. DP). Na rozdíl od konzervativců studené války, kteří vyrostli ve společenstvích s vysokou mírou vzájemné důvěry a jednotící hrozbou východního komunismu, se mileniálové nedobrovolně stali prvními pokusnými králíky v experimentu „slepoty k rase“, jemuž je předcházející generace podrobily.

Continue Reading

Trumpův nacionalismus dláždí cestu k antisemitismu. Kapišto? (© )))Boatsinker(((, https://gab.ai/Boatsinker

Autor: Peter Beinart

V květnu 2016 udělal Ben Shapiro, v současnosti asi nejvlivnější konzervativní židovský komentátor v Americe, něco obdivuhodného. Přiznal, že se zmýlil. „Velkou část své kariéry jsem se snažil ukázat, že antisemitismus ve Spojených státech je takřka výhradním hájemstvím politické levice,“ napsal. „Antisemitismus, o kterém jsem slýchával od svých prarodičů, tedy antisemitismus společenských klubů i údajné rasistické sklony vidláků odněkud ze Zapadákova, jsem považoval spíš za výplod fantazie. Spletl jsem se.

Ano spletl se. Po událostech minulého týdne, kdy muž z Floridy poslal dopisní bombu Georgi Sorosovi a střelec z Pittsburghu spáchal masakr v synagoze, protože Hebrejská společnost pro pomoc imigrantům (Hebrew Immigrant Aid Society, HIAS) se podle něj snaží do Ameriky „přivést vetřelce, kteří vraždí naše lidi“, si židovští konzervativci musejí položit ještě znepokojivější otázku. Ta už totiž nezní: „Existuje mezi americkými konzervativci antisemitismus?“, ale „Je antisemitismus nevyhnutelným vedlejším produktem nacionalistické odrůdy* konzervatismu prezidenta Trumpa?“ Odpovědět na tuto otázku lze jedině souhlasně.

Je samozřejmě legitimní věřit v nutnost nižší míry imigrace a tvrdší vynucování imigračních pravidel, což je pozice třeba mých konzervativních kolegů z Atlanticu Davida Fruma a Reihana Salam, aniž by to podněcovalo antisemitismus. Trump ale nechce imigraci jen omezit. Uchyluje se při tom k odlidšťující, spiklenecké a apokalyptické rétorice. Označuje hispánské imigranty za „násilníky“ a „bestie“. Mluví o jejich „invazi“, která ohrožuje další existenci Ameriky coby „suverénní a nezávislé země“. Latinskoamerický zločinecký gang MS-13 podle něj „doslova ovládl některá města ve Spojených státech“. Demokraté prý „nepokrytě pomáhají milionům ilegálních imigrantů“ hlasovat ve volbách a vynakládají „spoustu peněz“ na to, „aby se pokusili dostat k hranici ještě před volbami“.

Continue Reading

Donald Trump při projevu na letišti Columbia Regional Airport ve státě Missouri.

Autor: Ricardo Duchesne

Následuje text přednášky profesora Duchesneho na The University of New Brunswick z 16. března 2017.

Co je to globalismus?

Globalismus je vládnoucí ideologií naší doby, která sjednocuje levici s pravicí. Neměli bychom jej však zaměňovat s globalizací, což je omyl aktivně podporovaný globalisty. Globalizace však ve skutečnosti označuje faktický popis zrychlující se interakce zemí od objevení Nového světa, vzniku mezinárodních trhů, přepravy, cestování a komunikačních sítí v období od 16. do 19. století. Globalismus oproti tomu je ideologií ztělesňující politický ideál našich současných elit – a to na levici i na pravici.

Ideologie globalismu obhajuje otevřené hranice, masovou imigraci a likvidaci (západních) národních identit. Pod pláštíkem diverzity horuje za zničení „domorodých“ evropských kultur a vytvoření generické kultury postavené na konzumerismu a všeobecných lidských právech. Globalizace není ideologií, ale faktickým stavem věcí v oblasti komunikace a obchodu v moderní éře.

Continue Reading

G. Faye

Autor: Guillaume Faye

Poznámka překladatele do angličtiny

Následující projev zazněl 17. května 2005 v Moskvě a jeho francouzský přepis vyšel na ruském webu Athenaeum.

Přinejmenším ze tří důvodů mám za to, že stojí za to šířit tento projev v nacionalistických kruzích: první důvod si postupně začíná uvědomovat stále více anglicky mluvících nacionalistů – Guillaume Faye je dnes asi nejzajímavějším, i když ne vždy nejpřípadnějším mluvčím za geneticko-kulturní dědictví související s bělošským odporem. Vše co napíše nebo řekne o tom, kým jsme, za co bojujeme a kudy vedou hlavní frontové linie, stojí za hlubší úvahu. Ve Francii, Belgii, Nizozemí, Španělsku, Portugalsku, Itálii a nyní i v Rusku podnítily jeho myšlenky důležité debaty (přestože ty se v některých případech zvrhly do ad hominem invektiv, které pro nás nejsou důležité).

Zadruhé si tento článek zasluhuje pozornost také z metapolitických důvodů. Faye je veterán první velké kampaně usilující o „gramsciánství zprava“ – tedy pokusů vést kulturní válku proti etnocidním zásadám vládnoucí liberální kultury. S tím souvisí i jeho výjimečnost mezi neliberálními nacionalisty: svou tvůrčí silou přišel s jazykem a diskurzem dalece přesahujícím těsné mantinely našeho hnutí, který se může stát radikální alternativou protibělošského jazyka a diskurzu stávajícího systému.

Třetím důvodem pak je skutečnost, že tato řeč je výstižnou i působivou syntézou idejí – vize – rozvíjených Fayem v sedmi knihách (a nespočtu kratších článků) vydaných od průlomového L’Archéofuturisme (1998). I v jen prozatímně nastíněné podobě se nám tyto myšlenky snaží ukázat cestu skrze to, co slibuje být největší bouří naší kolektivní existence, současně však promlouvají k čemusi mnohem prvotnějšímu.

Continue Reading

Joseph „Joe“ Sobran (23. února 1946 – 30. září 2010)

Autor: Joseph Sobran

Spojené státy se zrodily z republikánského přesvědčení, že dědičnost by se neměla stát osudem. Tato doktrína má rozmanité důsledky, ne vždy přísně vzato logické a vzájemně v souladu. Deklarace nezávislosti vyhlásila, že všichni lidé byli stvořeni sobě rovni; Ústava zrušila šlechtické tituly; časem postavila mimo zákon také otroctví; „lidská práva“ pak postupně začala znamenat třeba to, že ani zaměstnavatelé soukromníci si nesmějí vybírat zaměstnance podle etnických kritérií; rasové předsudky – „rasismus“ – se staly společenským tabu; a dokonce i zobecnění o etnických skupinách dnes v tzv. slušné společnosti vyvolávají přinejmenším pozvednutá obočí (pokud tedy nevynášejí do nebes „přínos“ té či oné skupiny). Poslední vlastností, kterou lze dnes ještě celým rasám přisuzovat, tak zůstává utrpěná historická křivda.

A přesto nám selský rozum říká, že skupiny i národy mají vlastní, jedinečný charakter, své typické nedostatky i přednosti. Pokud se nebojíme ideopolicie, můžeme o těchto věcech mluvit volně. Americký individualismus je vyvážen jadrnou sociologií stereotypů, které – jak nás ujistil slavný sociolog John Murray Cuddihy – „jsou více méně pravdivé“. Pochopitelně nemusí být vždy to, co platí pro danou skupinu, pravdivé i pro každého jejího příslušníka, ale skupina tak či onak má své zvyky a způsoby, možná dokonce i vlastní kulturu (nebo „subkulturu“, abych použil slovo, které se moje generace naučila na vysokých školách). Jednotlivec pak ve svém chování projevuje typické rysy své skupiny ze stejných příčin, kvůli kterým mluví nářečím svého rodiště: od nejútlejšího věku napodobuje lidi kolem sebe, často aniž by si to uvědomoval.

Continue Reading

A všechno to začalo na první pohled tak nevinně…

Autor: Gentleman Jim Crow

Jednou z nejpozoruhodnějších vlastností levice je její schopnost přivodit hluboké a často i nesmírně ničivé společenské změny jen pomocí slov. Její umné využití vymyšlených nebo novým, podvratným významem obdařených termínů jako rasismus nebo rovnost způsobil Západu větší škody, než o jakých si mohla Rudá armáda zdát. Mezi největší a nejškodlivější majstrštyky levice pak nepochybně patří slovo gender.

„Gender“ je slovo odvozené z latinského „genus“ – rod, druh, skupina. Až do roku 1955 se (v angličtině) užívalo výhradně k popisu gramatických kategorií v jazycích, jež přiřazují rod objektům, které nemají zjevné pohlaví. Tehdy se ale psycholog, sexuolog a horký uchazeč o titul nejzlotřilejšího a nejškodlivějšího kulturního marxisty 20. století John Money rozhodl tento termín využít, aby s jeho pomocí vytvořil terminologické rozlišení mezi biologickým pohlavím a pohlavím (genderem) coby společenskou úlohou.

Money byl velmi produktivní tvůrce a šiřitel verbálního i společenského jedu. Jako jeden z prvních se vědecky zabýval psychologií sexuální fluidity a tím, jak společenský konstrukt „genderu“ působí na jednotlivce. Přišel s označením parafilie, které mělo nahradit zavedenou perverzi a místo sexuální preference začal užívat sexuální orientace – přitažlivost podle něj totiž nemusela nutně být volní záležitostí. Byl rozhodným zastáncem teorie tabula rasa i operací ke změně pohlaví už v raném věku. Jednou z mnoha „hvězdných chvil“ jeho kariéry bylo doporučení, že po katastrofálně zpackané obřízce by se mělo přistoupit k operativní změně pohlaví u nemluvněte jménem David Reimer. Soudil totiž, že by mělo být možné vychovat ho jako děvče a této úloze ho uvyknout. Po dovršení patnáctého roku se ale Reimer vrátil k životu jako muž a zanedlouho poté si vzal život.

Continue Reading

Jak dál s národním hnutím?

Autor: Ladislav Malý

V rámci ankety Délského potápěče jsem byl osloven, abych řekl svůj názor na budoucnost národoveckého hnutí autentické pravice. Rád tak činím, i když vím, že všecko je v rukou Boha a On svou Prozřetelností řídí i naši budoucnost; čímž chci říci, že vlastně nevím, jaká že ta budoucnost bude. Ale jistou predikci můžeme vyčíst z chování politických subjektů, z filosofie jejich programů, ale rovněž tak je zajímavá i povaha a mravní kvalita jednotlivých lídrů těchto stran.

Před první světovou válkou francouzský historik Ernst Denis, velký přítel českého národa, sepsal pokračování českých dějin až na přelom XX. století, které Palacký ukončil rokem 1526. Denis, na podkladě našeho chování v době soustátí s Rakouskem, v povaze našeho národa bystře rozpoznal jeho „česká specifika“ a nazval je endemickou nemocí českou. O jakou nemoc se jedná? Jsou to ty naše staré známé: závist, nenávist, pomluvy, podrazy, furiantství, nesvornost, neúcta k názoru druhých, zbabělost – to jsou tak ty nejhlavnější, které každý Čech v sobě nosí. Upřímně řečeno: jsou to všelidské vlastnosti a my, Češi, nejsme výjimkou.

Continue Reading