Délský potápěč

Nepřítel Evropy: islám nebo Amerika?

Autor: Michael O’Meara

Le coup d’Etat mondial: Essai sur le Nouvel Impérialisme Américain
(Globální převrat: Esej o novém americkém imperialismu)
Paris: L’Æncre, 2004 (Arktos, 2017)

Fas est ab hoste doceri. (Sluší se poučit i od nepřítele.) Ovidius

Letos (recenze byla napsána v roce 2004 – pozn. DP) na jaře Guillaume Faye už pošesté za posledních šest let vydal knihu, jíž znovu překreslil a nově definoval obsah evropského nacionalismu (zde ovšem „nacionalismus“ neznamená obranu „národního státu“ 19. století, ale Velké Evropy). Stejně jako všechny předchozí knihy adresuje i Le coup d’Etat mondial jak aktuální problémy, tak i věčné otazníky nad budoucností evropského lidu. V tomto duchu tak přináší zdrcující kritiku „nového amerického imperialismu“ i jeho protipólu, evropského antiamerikanismu, a současně je jeho kniha také příspěvkem do širší nacionalistické debaty o osudu Evropy. Tato diskuse se v kontextu Schmittova vymezení Freund/Feind odvíjí především od odpovědi na otázku: Kdo je vlastně nepřítelem Evropy? Pro Schmitta znamená tato otázka určit, kdo ohrožuje evropský systém států a tím pádem také její jedinečnou biokulturu.

Continue Reading

Thomas Robert Malthus (1766 – 1834)

Autorka: Juliana R.

Když roku 1798 vyšel Esej o principu populace (česky nakl. Zvláštní vydání, Brno 2002), vzbudil rozruch. Po krátkém zamyšlení však bystřejší čtenáři uznávali, že není až tak překvapivý; Thomas Malthus v něm vyjádřil změnu, která se dala dobře pozorovat z perspektivy jednoho lidského života. Vždyť před několika lety se Francie stala republikou, v Anglii se rozbíhala průmyslová revoluce a nad mezinárodní „obcí vzdělanců“ právě zářilo osvícenství v zenitu. Svět stál na přelomu epoch.

Zatímco ostatní osvícenci tehdy rozvíjeli představy o pokroku lidstva, všímal si Thomas Malthus znepokojivých skutečností: průmyslová revoluce s sebou sice přinášela růst zdrojů, zároveň se však rychle násobila populace. Až dosud byl přírůstek obyvatelstva vždycky vítán. Merkantilistická ekonomie sedmnáctého a osmnáctého století v poddaných spatřovala zdroj státního bohatství, proto jejich rozplozování podporovala. Ale tento melancholický kněz, sužovaný při psaní bolestí zubů, vypočítal, že zatímco počet lidí roste geometrickou řadou (1, 2, 4, 8, …), zdroje potravy vzrůstají pouze řadou aritmetickou (1, 2, 3, 4, …). Z toho pak – jak známo – vyvodil, že nad lidstvem neustále visí Damoklův meč bídy. Populaci sice průběžně snižují různé faktory jako homosexualita nebo bezženství, přesto však průmyslová Anglie spěje do pasti. Jakmile země už obyvatele neuživí, musí se jejich počet snížit epidemiemi, katastrofami a bratrovražednou válkou o zdroje. Lidstvo, jak se zdá, nemíří ke štěstí, nýbrž ke zkáze.

Continue Reading

Umělci pravice: D. H. Lawrence (1885–1930)

Autor: Kerry Bolton

„Mým opravdovým náboženstvím je víra v sílu krve.“ D. H. Lawrence

David Herbert Lawrence (1885–1930) je považován za jednoho z nejvlivnějších spisovatelů 20. století. Jeho romány i básně lze číst mj. jako polemiku a proroctví, sám Lawrence se totiž považoval za proroka a zvěstovatele nového úsvitu, vůdce-spasitele, jenž osobně přinese nesmírnou oběť v podobě převzetí stěží přestavitelné zodpovědnosti diktátora, což lidstvo osvobodí, tak aby mohlo znovu nabýt svého lidství.

Lawrencův náhled snad v lecčems připomíná Junga s Nietzschem, přestože však jejich dílo znal, vyvíjelo se jeho myšlení nezávisle na nich. Lawrence se narodil v hornické rodině v městě Eastwood nedaleko Nottinghamu. Otec hodně pil, což spolu s křesťanským zápalem matky vytvářelo mezi rodiči permanentní napětí. Během studií se Lawrence přiklonil k agnosticismu a rozhodl se stát spisovatelem a básníkem. Přestože však odvrhnul víru své matky, nevedlo to u něj ani k příklonu k jejímu opaku, tedy modernistické víře ve vědu, demokracii, industrializaci a mechanizaci člověka.

Continue Reading

Miguel Serrano a Ezra Pound

Autor: Miguel Serrano

Od sklonku 30. do poloviny let čtyřicátých i později na mě činila ohromný dojem osobnost amerického básníka Ezry Pounda. Viděl jsem v něm mnohé ze sebe samého. Za války se skutečně postavil vládě své země na stranu věci Německa a Itálie. Učinil jsem něco srovnatelného, když jsem vystoupil proti politice mého strýce Joaquina Fernández y Fernandez, ministra zahraničí (chilského) prezidenta Juana Antonia Riose, který se také přikláněl k Německu. Můj strýc přerušil styky s Osou – a já na dlouhá léta přerušil styky s ním.

Na rozdíl ode mě však velkého básníka jeho vlastní vláda uvěznila, nejprve do zvířecí klece v Pise, následně na 13 let do ústavu pro choromyslné ve Spojených státech, dlouho předtím, než tento postup začali k týrání politických disidentů užívat v Sovětském svazu. Mě nepostihlo nic horšího než pár let na komerční černé listině spojeneckých mocností, (tj. cizích zemí, nikoliv mé vlasti), což mi znemožnilo získat práci v Chile a hádám i zbytku světa. Byla to sice soukromá pohroma, ale nic co by se dalo srovnávat s osudy Ezry Pounda a Knuta Hamsuna, dalšího literárního velikána, norského laureáta Nobelovy ceny, který po válce pro svou podporu německého režimu také skončil v psychiatrické léčebně a byl mu zabaven veškerý movitý i nemovitý majetek.

Uplynula řádka let a já o Ezrovi Poundovi úplně přestal slýchat. Ano, doneslo se mi, že ho propustili, načež se obratem vrátil do Itálie. Prohlásil tehdy: „Opouštím Spojené státy, protože se z nich stal jeden obří blázinec“… a usadil se v Benátkách.

Continue Reading

Matthias Laurenz Gräff. “Der Weg zurück (Nach Erich Maria Remarque)”, 2006

Každý z nich založil svou literární slávu knihou, ve které zpracoval zkušenosti z války. Ernst Jünger v roce 1920 knihou In Stahlgewittern (V ocelových bouřích) a Erich Maria Remarque v letech 1928 až 1929 románem Na západní frontě klid.

Obě se na prožitek války zaměřují z rozdílné perspektivy: Jünger jej líčí z pohledu odvážného frontového důstojníka, jehož jednání přímo schválil císař udělením nejvyššího řádu Za zásluhy (Pour le Mérite) – a v přepracováních z dvacátých let se zesílenou heroizující a estetizující tendencí; Remarque zpětně pohlíží na generaci, kterou válka vytrhla z prostředí domova a připravila jí o mládí, takže se v poválečné době nedokázala uplatnit.

Oba spisovatelé hledali odpověď na otázku po smyslu války, před kterou jejich generaci válka postavila.

Continue Reading

Joseph Sobran

Autor: Joseph  Sobran

O amerických Židech se často mluvívá jako o „menšině“. Tou skutečně jsou – a nejen početně, jak bych rád ukázal. Navzdory svým skromným počtům však tvoří také mocnou frakci, přestože se tohoto termínu k jejich označení užívá jen velmi vzácně.

V desátém ze série 85 článků, vydanými souborně pod názvem Federalista přichází James Madison se slavnou a velmi užitečnou definicí pojmu: „Frakcí mám na mysli skupinu občanů, kteří mohou tvořit v rámci celku menšinu či většinu, sjednocenou a poháněnou sdíleným cílem, vášní nebo zájmem, jež stojí v protikladu k právům ostatních občanů nebo dlouhodobým zájmům společenství.“

Sám organizované židovské frakci říkám „Kmen“ – je to určitější než „Židé“; zahrnuje to však většinu Židů, kteří podle výsledků mnoha anket a průzkumů veřejného mínění v drtivé většině podporují stát Izrael a zároveň  v podobné míře příznivě pohlížejí i na „progresivní“ agendu jako právo na potrat, „sexuální emancipace“ nebo „práva homosexuálů“.

Continue Reading

Slobodan Milosević

Autor: Eduard Limonov

Mě i Slobodana zatkli v dubnu roku 2001. Obě naše zatčení přišla jen pár dní po sobě. Moje už 7. dubna. Je to příznačné. Stále více se na ta zatčení dívám jako na symbolický konec jedné epochy a začátek další. Jako na rozvodí dvou moří. A oba dva nás zatkli „naši“.

V roce 1992 mě přijal v prezidentském paláci v Bělehradě. Seděli jsme na pohovce v oslepujícím světle reflektorů kamer a blesků fotoaparátů a před námi na stole stála váza s květinami. Mluvili jsme o Rusku a o Srbsku. (Potom mě za to setkání odsoudila dobrá polovina mých přátel z řad srbských intelektuálů.)

Continue Reading

Asasíni jsou zpět! „Přijde-li tě někdo zabít, povstaň a udeř první“

Autor: Israel Shamir

Ron Unz, neohrožený šťoural do obecně zastávaných dogmat, nedávno zveřejnil svou rozsáhlou esej, v níž spojil několik svých starších textů pod titulkem Mossad Assassinations (z vynikající série American Pravda, kterou rozhodně doporučujeme a jejíž jednotlivé části výhledově plánujeme přeložit a publikovat v češtině – pozn. DP). Mám rád jeho civilní styl prostý patosu a bombastičnosti. Nesnaží se čtenáři přednášet ani kázat, ale spíš se s ním podělit o svůj vlastní pokrok v materii – co se za poslední den dozvěděl a jak. Číst jeho články vyvolává podobně libé pocity jako rozhovor s příjemným erudovaným sousedem: v hypotetickém filmovém zpracování Unzova života by ho velice dobře mohl ztvárnit Henry Fonda. Rozsah jeho článků (tento zatím poslední má přes 27 000 slov) nevnímám jako přítěž, ale jako výhodu, přesto však jeho obsah stručně shrnu.

V podstatě v něm spolu s Unzem čteme tlustý svazek (750 stran) Rise and Kill First (z talmudského doporučení „přijde-li tě někdo zabít, povstaň a udeř první“) od Ronena Bergmana, velice pečlivě zpracovanou knihu o cílených vraždách spáchaných Mosadem. Unz si při probírání se záplavou informací rychle uvědomil zásadní nedostatek knihy: Bergman svou studii vražd spáchaných Mosadem předložil k revizi a cenzuře… Mosadu. Jakkoliv mu tato opatrnost dost možná zachránila krk před odvetou Kidonu, jak si zabijácké jednotky Mosadu říkají, jeho knize to na každý pád značně ubralo na užitečnosti i přesvědčivosti. Dílo o zabijácích, schválené jejich komitétem, je totiž hagiografickým cvičením, nikoliv kritickým pohledem na dějiny. Unz se proto zaměřuje na slepá místa Bergmanovy knihy; na psy, kteří neštěkali a jako středověký glosátor osvětluje svými cennými postřehy jinak nejasný (záměrně?) text.

Continue Reading

Erazim Kohák „o pravém lidství Ernsta Jüngera“

Zemřela s německým spisovatelem Ernstem Jüngerem i jedna éra našich dějin? Psalo se o tom v nekrolozích, avšak pochyby jsou namístě. Jünger nebyl představitelem určité dějinné epochy. Byl představitelem jedné ze dvou zásadních lidských možností – a ty nepominou, dokud lidstvo zůstane lidstvem a člověk a člověkem. Jen pominula epocha, kdy se zásadní možnost, kterou představoval, jevila nejen jako možnost, nýbrž i jako jeho vlastní, pravé, pravdivé – či eigentlich – lidství.

Jeden přístup představuje Erich Maria Remarque v románu Na západní frontě klid. Ten bývá označován za pacifistický – a s určitým oprávněním. Remarque zachycuje křehkost života a nesmyslnost ničení. Válka je mu nepochopitelná a naprosto nepřijatelná: nedá ospravedlnit „národními zájmy“ ani čímkoliv jiným. Je třeba ji odmítnout. Život je o životě, ne o zabíjení.

Continue Reading

Drážďany, 1945 (socha Augusta Schreitmüllera Güte /Bonitas/ shlíží na město po náletu)

Autor: Dominic Selwood

Dnes si připomínáme 75. výročí (v originále sedmdesáté, článek je z února 2015 – pozn. DP) operace „Thunderclap“ („Zahřmění“), jedné z nejkontroverznějších vojenských operací 20. století.

Mezi 13. a 15. únorem 1945 shodily britské a americké těžké bombardéry přes 2 400 tun tříštivých a 1 500 tun zápalných bomb na starobylé město katedrál na Labi – Drážďany. Během několika hodin zahynulo ve výbuších a plamenech mezi 25 000 až 35 000 lidí (mnohé odhady ale mluví o podstatně více obětech – pozn. DP).

V bitvě u Arnhemu zajatý britský výsadkář Victor Gregg coby válečný zajatec oné noci v Drážďanech pomáhal při záchranných pracích. V rozhovoru pro BBC z roku 2014 vzpomínal na zoufalé hledání přeživších ničivého ohnivého inferna, když se jeho skupina sedm hodin pokoušela dostat do protileteckého krytu pro tisíc lidí v Altstadtu (historické centrum města – pozn. DP). Jakmile tam konečně pronikli, nenašli nikoho živého a dokonce ani rozeznatelné lidské pozůstatky – jen zelenohnědou tekutinu, z které čouhaly kosti. Všichni lidé hledající zde útočiště se působením nesmírného žáru roztopili. V městských částech dále od středu města zase nacházeli nespočet pozůstatků dospělých scvrklých na délku jednoho metru. Malé děti se jednoduše vypařily.

Continue Reading

Robert Brasillach (31. března 1909 – 6. února 1945)

Autor: Robert Brasillach

Epizoda, o níž mám teď podat zprávu, je z celého mého vyprávění pro mě nejobtížnější. Ne že by René o svých válečných zážitcích mlčel. Právě naopak, bavili jsme se o tom dost často, nebo spíš on mi o tom často vyprávěl, když jsme spolu sedávali za nádherných marockých nocí a po horoucím dni vychutnávali chlad. V těch pozdních večerních hodinách, když zhasla všecka světla a temnotu prosvětlovaly už jen naše cigarety, René začínal mluvit a s široce rozevřenýma očima evokoval dobu v zákopech: hlídky na předsunutých postech a hodiny čekání před útokem.

Jenže jak lze člověku, který válku nezažil, podat jasnou představu o tom, jaká opravdu je? Umím si představit strasti i dobrodružství z pampy Jižní Ameriky i ledové pustiny Aljašky. Dokážu si představit život cestovatele v Tibetu i život zlatokopa, ale do života vojáka, to znamená člověka, který byl kdysi dobré čtyři roky vojákem a jehož teď denně potkávám, člověka, který se honí za autobusem jako všichni ostatní a někdy nosí v knoflíkové dírce vybledlou zelenou stužku, se vžít neumím.

Continue Reading

Rusko se postavilo zpochybňování jeho podílu na vítězství Spojenců v druhé světové válce (ilustrační foto: Německý velvyslanec Hans-Adolf von Moltke a německý ministr propagandy Joseph Goebbels na návštěvě u polského maršála Józefa Piłsudského /napravo polský ministr zahraničních věcí Józef Beck/ ve Varšavě 15. června 1934. Zdroj: Wikipedia)

Autor: Anatoly Karlin

V moderním světě představuje role oběti velice snadnou cestu k získání společenského postavení. „Přivlastnění“ si holokaustu je tak cosi jako první cena v loterii – Němci Židům v letech 1941-45 nabídli plnou ošatku citronů a ti z nich obratem začali vyrábět citronádu.

Continue Reading

Israel Shamir: „Polská demonstrace proti restitucím, označená v americkém tisku jako ‚protest neonacistů‘. Jistě, jedině neonacista by rád zůstal vlastníkem svého bytu, když se nabízí velice lákavá příležitost předat ho americké židovské organizaci.“

Autor: Israel Shamir

V pátek 17. ledna 2020 otřásly ruskou metropolí tři tisíce slavnostních salv a moskevské nebe prozářily překrásné ohňostroje. Stalo se tak v připomínce památného pozdravu z před 75 let, kdy 17. ledna 1945 čtyřiadvacet salv 324 těžkých děl oznámilo osvobození Varšavy Rudou armádou. Zdevastované město na Visle bylo tehdy zachráněno před úplným zničením.

Byla by to bývala vynikající příležitost k veřejné oslavě přátelství mezi dvěma slovanskými národy. Poláci by si mohli připomenout na 200 000 ruských padlých v bojích o Varšavu se slovy „zemřeli, abychom my mohli žít“. Mohli by Rusku poděkovat také za bohaté země a lidnatá města, vyrvaná poraženému Německu a předložená Polsku: Danzig se stal Gdaňskem, ze Stettinu Szczecin, Breslau Wrocławí a z Posenu je Poznań. Projevit vděčnost by ostatně mohli i za navrácení ukrajinského území, v meziválečné éře ovládané Poláky, což skončilo krvavými masakry polského obyvatelstva ukrajinskými nacionalisty, zpátky Ukrajině.

Continue Reading

Honoré de Balzac

Autor: Gustav Erhart

„Když svoboda zničí řád, pak touha po řádu zničí svobodu“. Eric Hoffer

„Odi profanum vulgus et arceo“. Horatius

Je osudem literárních titánů všech dob, že jejich vrcholná díla někdy zcela zakryjí práce drobnější, psané často jakoby in margine; jako momentální reflexe událostí a dějů nebo coby záznam niterných úvah a úsudků.

Nejinak je tomu i u největšího koryfeje západního kritického realismu Honoré de Balzaca, autora gigantické, téměř stosvazkové Lidské komedie, která jako nelítostně nastavené zrcadlo, odráží všechny náhlé zvraty dějinně zlomové doby živelně expanzivního kapitalistického rozmachu devatenáctého století. Právě onu éru, jež tak zásadně mění staletími posvěcený řád a přináší, slovy Nietzscheovými, definitivní „přehodnocení všech hodnot“.

Úvahu o elegantním životě napsal jedenatřicetiletý Honoré de Balzac v době červencové revoluce 1830 (tiskem vyšla až r. 1833, v žurnálu La Mode), kdy se záhy po dosazení Ludvíka Filipa Orleánského na francouzský trůn formuje proti vítězné liberální bankéřsko-průmyslové buržoazii poslední silná opozice, a to nejen z řad republikánů a bonapartistů, ale i tzv. legitimistů, přívrženců to svržené starobylé Bourbonské dynastie a jejího pretendenta Karla X.

Continue Reading

Význam empatie pro morální společenství: altruismus a patologický altruismus

Autor: Kevin MacDonald

Následující úryvek je ze zatím poslední knihy Kevina MacDonalda Individualismus a západní tradice.

V části této kapitoly zabývající se osobnostními rozdíly mezi rasami popisuji systém osobnosti „péče/láska“ (Nurturance/Love, dále jen N/L) s tím, že v evropské kultuře je podstatně vyvinutější než v jiných kulturách (viz také kapitola 3). Ve stručnosti: tento systém souvisí se specifickými oblastmi mozku, zaměřenými na pozitivní odezvu při projevech lásky i péči o jiné. Nejdůležitější emocí systému N/L pak je vcítění (empatie), tj. bolest při pohledu na utrpení ostatních, zejména svých milovaných. Okraje křivky empatie v systému N/L se projevují na dolním konci spektra sociopatií (bezcitná lhostejnost k citům jiných lidí, nulové výčitky svědomí, krutost), na opačném pak syndrom závislosti (nadměrná potřeba uznání a lásky ostatních lidí) či patologickým altruismem (přílišná empatie až k sebezničení, chování škodlivé vlastní osobě). 1] Kvůli jeho nezastupitelné úloze při upevnění rodinných vztahů a péči o dětí se ženy nacházejí v systému péče/láska výše než muži.

Continue Reading

Kdo zabil Orwella? Nejstudenější člověk, „Bába“ Gow?

Autorka: Margot Metroland

Jistá pověst tradovaná o smrti George Orwella se už posledních více než 20 let usilovně snaží prodrat na povrch hlavního proudu. Pokud vím, nebyla zatím nikde otištěna, což je poněkud zvláštní, protože všechny její hlavní součásti jsou už dlouho veřejně dostupné a známé: v životopisech, memoárech i novinových titulcích. Kdokoliv, tedy skoro kdokoliv, koho celá věc zajímá, si dávno mohl dát dvě a dvě dohromady.

Pokusím se tedy celou teorii stručně shrnout. Spisovatel George Orwell, alias Eric Blair, zemřel náhle a tiše ve věku 46 let na krvácení do plic v noci 21. ledna 1950 v londýnské nemocnici University College Hospital (UCH), tvrdí nám. Ve skutečnosti ale Orwell ze světa takto neodešel – tak či onak byl zavražděn.

Něco nekalého bylo úplně přinejmenším v tom, že ho nechali umírat skoro dvě hodiny, než se konečně udusil krví. Krom této chvíle před půlnocí 21. ledna 1950 byli totiž Orwellovi neustále nablízku nemocniční sestry a zřízenci. Sesterna byla jen kousek po chodbě od jeho pokoje. Oné noci však nikdo ze zaměstnanců nezasáhl a Orwella nechali udusit se vlastní krví – nebo se na tom možná podíleli ještě aktivněji.

Continue Reading

Dočkáme se v roce 2020 rozmachu nacionalistické levice?

Autor: Andrew Joyce

„Lidský život je nepřetržitým bojem, nikoliv pouze metaforickým; nejen s nouzí nebo nudou, ale také opravdovým bojem s ostatními lidmi. Člověk naráží na všech stranách na protivníky, žije v ustavičném konfliktu a umírá s mečem v ruce.“

Arthur Schopenhauer – Parerga und Paralipomena (kap. XII. „Dodatky k nauce o utrpení světa“)

Přestože pro lidi v prostředí pravicového disentu je mezi filozofy podle všeho favoritem Nietzsche, osobně mám značnou slabost pro Arthura Schopenhauera. Jeho popudlivý filozofický pesimismus byl vždy blízký mému vlastnímu temperamentu a během let jsem tak opakovaně a rád nacházel nečekanou útěchu v jeho kvazibuddhistické a vysoce soucitné konceptualizaci utrpení. Pojetí života coby nekončících střetů se soupeři je nedílnou součástí Schopenhauerovy filozofie – i mého osobního náhledu na politiku i filozofii. Asi nemusím nijak sáhodlouze prokazovat, že lidé zapojení do pravicového disentu si rozhodně nemohou stěžovat na nedostatek protivníků.

Continue Reading

Evropská Nová pravice: Alexandr Dugin na konferenci Nové obzory v květnu 2018

Autor: Kevin Barrett

V této eseji se zabývám myšlenkami načrtnutými v knihách The European New Right: A Shi’a Response od Arashe Najaf-Zadeha; Dugin Against Dugin: A Traditionalist Critique of the Fourth Political Theory od Charlese Uptona; Thinkers Against Modernity Keitha Prestona a Du Brexit aux Gilets Jaunes Youssefa Hindiho.

V průběhu několika uplynulých desetiletí povstala z trosek toho, co kdysi bývalo západní civilizací, nová škola idejí. S tím jak se postupně hroutil metanarativ sekulárního humanismu, materialismu a pokroku – jehož nekrologem byla Lyotardova La condition postmoderne (1979, česky O postmodernismu, 1993) – začalo samými základy západního intelektuálního i politického života stále citelněji otřásat podivné, novou silou prodchnuté seskupení nacionalistického a tradicionalistického myšlení. Trumpovo zvolení v Americe, Brexit ve Spojeném království, Žluté vesty ve Francii nebo volně sdružené pravicové evropské strany, jejichž program komentátor Saker shrnul jako „národní sionismus“ – to vše jsou symptomy tohoto vývoje.

Continue Reading

25 fascinujících faktů ze světa demografie (obraz: Raymond Douillet – Un petit tour et adieu /Krátká pouť a sbohem/)

Autor: Anatoly Karlin

Nemíním se v tomto článku zabývat informacemi, které lépe informovaní „normálové“ vesměs dávno vědí: Že Izrael svou porodností představuje podivnou výjimku ze standardu Prvního světa, že se fertilita islámského světa propadá rychlostí volného pádu; že předpokládaná délka dožití rychle roste skoro po celém světě; že americké bělochy ve velkém kosí „velké bělošské umírání“ (Great White Death) a že všechny rasové skupiny v USA si v délce dožití vedou lépe než jejich soukmenovci ve zbytku světa – s výjimkou bělochů, kteří umírají dříve než většina Evropanů.

Continue Reading

Peter Turchin: Ages of Discord

Autor: Lance Welton

Společenskovědní obory upí pod stále pevnější kontrolou levicových ideologů, kteří zbytků důvěry v akademickou sféru mezi obyvatelstvem využívají hlavně ke vštěpování svých rovnostářských dogmat studentstvu i nejširší veřejnosti. Najdou se však ještě čestné výjimky. Jednou z nich je i Peter Turchin, ruský profesor evoluční biologie na University of Connecticut. Turchin, který svůj doktorát získal na Dukeově univerzitě a své vědecké vzdělání nemilosrdně aplikuje na super-pokrokářský („woke“) svět společenských věd s cílem dospět k jednoznačným a testovatelným předpovědím o cyklech, jimiž civilizace procházejí. Západní svět podle profesora Turchina čekají těžká a bouřlivá 20. léta.

Continue Reading