Délský potápěč

Mám sen, že s ohledem na míru páchání vražd u černochů, osmkrát vyšší než u bělochů – zasvětí organizace, jež si říká Black Lives Matter lví díl svého snažení snížení černošské zločinnosti na bělošskou – nebo ještě lépe asijskou – úroveň

Autor: John Derbyshire

Dnes mám sen, bratři a sestry. Mám sen.

Mým snem je Amerika, jež přijala pravdu rasového realismu.

Ano, mám sen, že jednoho dne budou rasové rozdíly na poli vzdělání přijímány se stejným klidem a bez emocí jako rasové rozdíly ve sportech; že rasové rozdíly ve statistikách zatčení a věznění za spáchané trestné činy nebudou budit větší rozhořčení než rozdíly mezi pohlavími v téže oblasti; že odlišné sociální postavení ras nebude vysvětlováno zlovůlí našich spoluobčanů, ale obyčejnými a přirozenými procesy.

Continue Reading

Marion Maréchalová

Autor: Guillaume Durocher

„Nemusím se omlouvat za to, že jsem běloška a Francouzka“

Marion Maréchalová, 1] neteř Marine Le Penové a vnučka Jean-Marie Le Pena, publikovala na Facebooku video v reakci na protesty Black Lives Matter, ničení historických monumentů napříč západním světem i nedávné vyjádření francouzského ministra vnitra Christopha Castanera, že je ochoten „pokleknout“ po boku BLM. Následuje překlad jejích slov, důležitý doklad rasové radikalizace francouzského diskurzu v antirasistickém i nacionalistickém táboře.

Pro ty, kdo třeba nejsou úplně v obraze, Maréchalová v roce 2017 odešla z politiky, aby věnovala čas své dceři a fungování pravicové univerzity v Lyonu, která nedávno zřídila „filiálku“ v Madridu. Čas od času také promluví před sympatickým publikem. Podle některých se snaží vyprofilovat jako možná sjednotitelka konzervativních a nacionalistických proudů ve Francii.

Continue Reading

James C. Russell – Germanizace raně středověkého křesťanství

Autor: Samuel T. Francis

Sociologický náhled na náboženskou transformaci

Když Oswald Spengler před mnoha lety napsal, že „křesťanská teologie je pramáti bolševismu“, snažil se touto hyperbolou vyjádřit své přesvědčení, že křesťanské přijetí idejí jako univerzalismus, rovnostářství, mír, všeobecného bratrství lidstva a bezbřehý altruismus pomohly vydláždit cestu a ospravedlnit etické a politické zásady socialistů a komunistů. Ti se však neshodli na všem, a tak jiný německý filozof Karel Marx prohlásil náboženství za sílu konzervatismu, opium mas, jež brání tomu, aby proletariát povstal proti svým třídním nepřátelům.

Oběma teutonským velikánům by ale nepochybně v lecčem prospělo znát knihu Jamese C. Russella The Germanization of Early Medieval Christianity (Germanizace raně středověkého křesťanství), která přinejmenším nepřímo promlouvá k otázce napětí mezi jejich odlišnými náhledy na úlohu křesťanství, jež dodnes zůstává na americké i evropské pravici předmětem často vyhrocených politických a ideologických debat. Hlavní otázka a ústřední bod této kontroverze se nijak nemění: je křesťanství pro úsilí pravice bránit euro-americký způsob života spíše přínosem nebo naopak břemenem? Podle křesťanů v našem táboře je jejich náboženský závazek nosným pilířem západní civilizace, zatímco pohané a sekularisté (především v Evropě) spolu se Spenglerem namítají, že křesťanství Západ podkopává svým univerzalistickým učením, jenž v jádru zavrhuje rasu, třídu a dokonce i rodinu a národ.

Continue Reading

Edward Bernays (1891 – 1995)

„Vědomá a organizovaná manipulace organizovaných zvyků a názorů mas je důležitým prvkem v demokratické společnosti. Ti, kteří manipulují tento neviditelný mechanismus společnosti, tak vytvářejí neviditelnou vládu, jež je skutečnou mocí v naší zemi. Jsme ovládáni, naše myšlení utvářeno, náš vkus formován a naše myšlenky zvnějšku vnukány lidmi, o kterých jsme povětšinou vůbec neslyšeli… takřka ve všech sférách našich běžných životů, ať už v politice či podnikání, v našem společenském životě či etickém myšlení nás ovládá poměrně nepočetná skupina… jež rozumí duševním pochodům i sociálním vzorcům mas. Právě oni tahají za nitky veřejného mínění, využívají odvěké sociální síly a přicházejí s novými metodami, jak spoutat a vést svět.“ (Propaganda, Edward Bernays)

Continue Reading

Roger Coudroy

Autor: Christopher Othen

Tmavovlasý muž s obočím jako tahy tlustým zvýrazňovačem spočinul v neoznačeném hrobu někde v palestinské půdě. Roger Coudroy zemřel v pouhých 35 letech a dodnes zůstává jedním z méně známých mučedníků pro ty, kteří se ideologicky naklání tak daleko doprava, že se ocitají v téměř vodorovné poloze.

„První Evropan, který položil život za palestinskou věc“, tak zní nadpisy blogů. Není to ovšem tak úplně pravda. V poušti pod svými arabskými pseudonymy navždy odpočívají také němečtí, bosenští nebo britští dobrovolníci arabských armád, kteří v jejich uniformách padli roku 1948 ve válkách, z nichž se zrodil Izrael. Coudroy byl ale už příslušníkem mladší generace.

Belgický inženýr zahynul v noci 3. června 1968, pravděpodobně při střetu komanda Fatahu (frakce Organizace pro osvobození Palestiny, OOP) s izraelskými vojáky. Stalo se to v prvních dnech opotřebovávací války, která následovala po porážce arabských armád v šestidenní válce. Palestinští guerilloví bojovníci pronikali na izraelské území, aby zde podnikali teroristické útoky proti civilním cílům, izraelské letectvo zase bombardovalo tábory OOP v Jordánsku a egyptskou infrastrukturu.

Věc Palestinců se v té době těšila značné podpoře mladých západoevropských levičáků i režimů východního bloku. Coudroye ale v žádném případě na levici zařadit nemůžeme.

Continue Reading

Spengler: „Kultura a civilizace – to je organismus zrozený z krajiny a mechanismus vzniklý z jejího nahrazení“

Autor: Tomislav Sunić

Oswald Spengler (1880-1936) se před 2. světovou válkou těšil značnému vlivu na myšlení evropských konzervativců a přestože jeho obliba po válce poněkud upadla, ve světle znepokojivého stavu současného zřízení jako by jeho analýzy znovu nabývaly na popularitě. Novější literatura plná temných postmodernistických motivů naznačuje, že Spenglerova proroctví úpadku si dnes zdá se nacházejí příznivce na obou pólech politického spektra. Odcizující povaha moderní technologie a společenský a morální rozklad dnešních velkoměst dodávají Spenglerovým předpovědím přicházejícího úpadku Západu na věrohodnosti. Stále více evropských i amerických autorů vnímá permisivní liberální stát jako garanta „měkké“ totality, jež ovšem stejně snadno může nastavit kurz k sociální entropii a skončit nástupem totality „tvrdé.“ 1]

Continue Reading

Tōjō Shōtarō – Bitva u Cušimi

Autor: F. Roger Devlin

Počátek 20. století lze právem označit za období zenitu západního politického vlivu ve světě, byť ne nezbytně evropské civilizace jako takové. Běloši v té době představovali skoro třetinu obyvatelstva planety a přímo či nepřímo ovládali většinu jejího povrchu; bělošská hospodářsko-technická převaha pak byla snad ještě úplnější. Americký autor Lothrop Stoddard barvitě popisuje neotřesitelné sebevědomí našich předků v onom dějinném momentě:

Continue Reading

Ernst Moritz Arndt (26. prosince 1769 – 29. ledna 1860)

Autorka: Juliana R.

V roce 2017 odstranila universita v Greifswaldu – jedna z nejstarších universit na německé půdě 1] – ze svého názvu jméno Ernsta Moritze Arndta. Učinila to prý proto, že odkaz této klíčové osobnosti německého národního sebeuvědomění se nesrovnává s „mezinárodní“ koncepcí instituce.

Spolkový stát Meklenbursko-Přední Pomořansko, v němž universitní město Greifswald leží, označil krok akademického senátu za neplatný. Po následující rok se tedy vlekl spor o Arndta. Skončil tím, co prof. dr. Ralph Weber, politický mluvčí AfD pro výzkum a vědu, nazval „nejhloupějším rozhodnutím, jež mohlo být učiněno“. Universita jako instituce definitivně přestala užívat název obsahující Arndtovo jméno, učinila je však „volitelným“ – absolvent se tak může rozhodnout, zda chce mít na diplomu starší, nebo novější verzi.

Jak vyplývá z výše řečeného, počin university neprošel tak hladce, jak by si akademický senát představoval. „Moderní obrazoborectví proti kulturnímu dědictví našeho národa každopádně může sponzory university všechno jiné, jen ne obšťastnit,“ podotkl profesor Weber. „Přejmenování navíc vysílá špatný politický signál. Ernst Moritz Arndt stojí za srůstáním naší vlasti [ano, opravdu řekl „Vaterland“ – pozn. J. R.] do jednoho národního státu.“

Continue Reading

Oba zvítězivší systémy, střídající se a prolínající na vrcholu moci v poválečném uspořádání, počítají s likvidací evropské rasové pevnosti, z čehož plynou veškeré další kontexty – sociální, kulturní, náboženské, ekonomické, právní.

Autor: Václav Jan

Máme za sebou další mohutné oslavy pádu Třetí říše, organizované vládnoucími kruhy systému. Opozice, opatrně fungující v rámci tohoto systému, se na oslavách podílí a jediný spor vede o to, zda je vhodnější zapít vítězství vodkou nebo whiskou. Opozice, která světonázorově vychází z totožného výkladu dějinného okamžiku, na němž je založena současná moc, zajišťuje liberální demokracii a globalismu bezpečný prostor pro další existenci a progres. Ruku v ruce slaví „osvobození“. Osvobození by mělo vést ke svobodě. Jakou svobodu mají organizátoři apoteózy triumfu bolševismu a bankovního kapitalismu a zrodu Nového světového řádu na mysli? Co si pod slovem svoboda představují liberální globalisté, co sionisté, co marxisté, co neomarxisté?

Continue Reading

Miriam Gebhartová – Když přišli vojáci: znásilňování německých žen na konci 2. světové války (Deutsche Verlags-Anstalt, 2015)

Autorka: Emma Anderson

Německá historička Miriam Gebhardtová ve své nové knize tvrdí, že francouzští, britští a američtí vojáci na konci 2. světové války a po ní znásilnili až 860 tisíc německých obětí. Za 190 000 z těchto sexuálních útoků měli být zodpovědní Američané.

Kniha profesorky Gebhardtové Als die Soldaten kamen: Die Vergewaltigung deutscher Frauen am Ende des Zweiten Weltkriegs shrnuje výpovědi obětí, příběhy dětí narozených následkem znásilnění i výsledky jejího více než půldruhého roku trvajícího zkoumání rodných listů ze Západního Německa a Berlína.

„Dnes, 70 let po válce, už dávno odpadly důvody pro podezřívání těch, kdo se zabývají Němci v pozici obětí zločinů“, řekla autorka a přednášející na univerzitě v Kostnici pro (zpravodajský online magazín) The Local.

„Možnost, že by tak někdo chtěl relativizovat zodpovědnost Němců za válku a holokaust, se stala bezpředmětnou.“

Gebhardtová podle svých slov dospěla k číslům v knize odhadem, že přinejmenším pět procent z tzv. „válečných dětí“, narozených v 50. letech neprovdaným Němkám, bylo počato při znásilnění.

Počítá s tím, že na každé narozené dítě došlo ke stovce znásilnění, přičemž mezi obětmi byli také muži a chlapci.

Continue Reading

Revoluce versus reakce: Sociální nacionalismus versus hitlerismus

Autor: Troy Southgate

Následující článek poprvé vyšel ve druhém čísle The Crusader [The Rising Press, 1993, s. 8-9] a přestože přináší argumenty ve prospěch ekonomického systému, který musí nevyhnutelně fungovat na národní úrovni (od čehož se Národně revoluční frakce /NRF/ 1] odvrátila, odmítá totiž všechny formy centralizované vlády a neoetatismu), zůstává důležitým dokladem existence na první pohled radikálnější národně socialistické alternativy k hitlerismu. I přes jejich nedostatky tak nelze popřít, že Otto a Gregor Strasserovi sehráli nepominutelnou úlohu ve vývoji revolučního nacionalismu.

Continue Reading

Asmara – čerpací stanice Fiat Tagliero

Autor: Patrick Sisson

(Poznámka autora z 8. července 2017: Při nedávném zasedání Výboru pro světové dědictví UNESCO v Polsku byla Asmara nově zařazena do Seznamu světového dědictví UNESCO.)

Excentrický symbol modernistického designu, čerpací stanice Fiat Tagliero, je něčím skutečně jedinečným. Se svými širokými, skoro pětatřicetimetrovými aerodynamickými převisy, jež připomínají křídla průkopnického vrtulového letadla, by tato budova Giuseppe Pettazziho vyčnívala asi kdekoliv. Ve svém stávajícím domově v eritrejské Asmaře však tento neočekáváný styl benzínové pumpy z konce 30. let dává smysl: město je plné racionalistického designu a smělých křivek. Jedná se o nejsnáze rozeznatelný symbol této takřka neznámé modernistické metropole Afrického rohu, jehož stavbu posvětili ve 30. letech italští fašisté.

Continue Reading

Eduard Limonov 22. února 1943 – 17. března 2020

Eduard Limonov zemřel 17. března roku dva tisíce dvacet.

Eduard Limonov, jeden z největších Rusů všech dob. Narozený na Ukrajině.

Eduard Limonov, jeden z nejzajímavějších, nejzábavnějších a také nejpodnětnějších lidí dvacátého století.

Eduard Limonov, jeden ze vzácně přeživších mužů, těch, kteří unikli moderní domestikaci a kastraci. Když říkám muž, mám na mysli tvora, člověka, který si dělá, co chce, ale také za to plně ručí.

Eduard Limonov, autor více než padesáti knih, veřejný hlas, zřetelný, nebojácný.

Continue Reading

Pierre Teilhard de Chardin

Autorka: Juliana R.

Na sklonku první světové války poslal Teilhard de Chardin, toho času sloužící ve francouzské armádě jako sanitář, na rodný zámek pohlednici s hradem. Na rubové straně jej komentoval slovy: „Připadá mi jako hrdé potvrzení nutnosti elity […]. Tyto věže, čnící vysoko nad skálou a nad horskou bystřinou – ty nemohl vymyslet a postavit nikdo jiný než nějaká rasa v silném vědomí, že převyšuje ostatní.“ 1] A dodává: „Musíme se naučit postrádat štěstí malého kroužku, abychom se vždy znovu ponořili do masy a tam pracovali na vytváření nových elit.“

Takové elitářství zdánlivě neodpovídalo povaze myslitele, který ve svých knihách hlásal splynutí všech lidí v jednotu, soustředěnou v bohu. Ale Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955) byl nejen katolickým knězem, nýbrž také aristokratem – ducha i krve, jak celý život dával najevo. V dalších dopisech z fronty tak vyjadřuje pohrdání nad tupou hrubostí venkovanů a některých spolubojovníků („Tato masa je přece sama o sobě hluboce méněcenná a hnusná, nepozoruješ?“ psal sestřenici Margueritě) nebo přemítá, oč by mu „byla milejší země plná zvířat než plná lidí.“ Skutečnost, že při svém misijním působení neprojevil sympatie k bídě nejchudších nebo k „utlačovaným“ rasám, dodnes mate jeho levicové přívržence. „Jsme šokováni,“ napsala sudetoněmecká theoložka Ida F. Görresová, když měla komentovat Teilhardův rozhovor (1946) s existencialistou Gabrielem Marcelem. Teilhard totiž proti Marcelovi hájil nacionálně socialistické experimenty na lidech jako výraz touhy po poznání: „Aby byl člověk člověkem, musí mít všechno lidské vyzkoušeno až do konce,“ sdělil židovsko-francouzskému kolegovi.

Continue Reading

Příběh vzpoury proti modernímu světu

Autor: Karel Veliký

Když v Itálii roku 1934 vyšla kniha Vzpoura proti modernímu světu (Rivolta contro il mondo moderno) poprvé, prošla skoro bez povšimnutí. Ne že by nenalezla své čtenáře, na to byl její autor, tehdy pětatřicetiletý baron Julius Evola (1898–1974) v určitých (uměleckých, hermetických, myslitelských i politických) kruzích již sdostatek proslulý, avšak pominuly ji tamější autority. Poté, co baron o šest let dříve, roku 1928, tedy právě v čase opětovného sbližování italského státu s katolickou církví, jež pak záhy vyvrcholilo uzavřením lateránských dohod, uveřejnil soubor svých statí pod názvem Imperialismo pagano (Pohanský imperialismus), musel čelit nevybíravým útokům jak z katolické, tak režimní – fašistické – strany. Což ovšem jen přispělo ke známosti titulu i autora. Tentokrát se proto Evolovi odpůrci a protivníci rozhodli přejít jeho dílo spíše mlčením…

Continue Reading

Američtí průkopníci a počátky hnutí ochrany přírody byli v Americe neodmyslitelně spjati s podporou vědeckého rasismu, eugeniky a odporu proti imigraci

Autor: Alex Graham

Počátky hnutí za ochranu přírody byly v Americe neodmyslitelně spjaty s podporou vědeckého rasismu, eugeniky a snahami o omezení imigrace. Ochrana prostředí i eugenika tehdy byly nedílnou součástí myšlení progresivního proudu. V tomto článku bych rád stručně představil pětici předních ochránců přírody, kteří zároveň vyznávali rasový realismus a eugeniku. Většině čtenářů se nejspíš okamžitě vybaví jméno Theodora Roosevelta, zdaleka ale nebyl jediným – v tomto krátkém představení bych rád za všechny zmínil alespoň jména Madisona Granta, Henryho Fairfielda Osborna, Charlese M. Goetheho, Josepha Le Conteho a Davida Starra Jordana.

Continue Reading

Hitler a abduktivní logika (2014)

Autor: Greg Johnson

Ben Novak
Hitler and Abductive Logic: The Strategy of a Tyrant
Lanham, Md.: Lexington Books, 2014

„Nahlédni do své duše a uvidíš, že je to pravda.“

Kniha Hitler a abduktivní logika Bena Novaka je dost možná tím nejvíce strhujícím akademickým titulem, na jaký jsem kdy narazil. Přináší smělou a nápaditou syntézu filozofie, historie, životopisu i literárního umu.

Už od roku 1933 nás zodpovědná místa s přísnou tváří varují, že musíme porozumět Adolfu Hitlerovi a jeho vzestupu k moci, abychom předešli jeho zopakování. (Jako by snad vůbec nepočítali s možností, že by někdo mohl Hitlera studovat s ambicí kráčet v jeho šlépějích.)

Přesto podle Novaka všechna nejčastěji předkládaná vysvětlení – tedy že Hitler byl demagog, oportunista, organizační génius, skvělý řečník, mistr propagandy, případně pak vysvětlení odkazující na intelektuální hnutí nebo společenské, politické a hospodářské podmínky – ve skutečnosti neříkají, čím Hitler předčil další ambiciózní a charismatické německé demagogy či stranické předáky, kteří působili v tomtéž intelektuálním, politickém, ekonomickém i sociálním kontextu.

Novakova neotřelá teze označuje za rozhodující Hitlerovu výhodu jeho jedinečné pojetí logiky. Ve zkratce řečeno dokázal totiž Hitler už před svým vzestupem k moci, kde si poslušnost mohl vynucovat, zdárně přesvědčit velké množství lidí, aby se přidali k jeho hnutí a hlasovali pro něj. Nepůsobil jen na lidské emoce, ale dokázal proměnit jejich smýšlení – a to nejen v případě nějakých všedních politických záležitostí. Od základu proměnil celý jejich světonázor.

Continue Reading

Ok, boomer!

Autor: Israel Shamir

Poznámka DP: Článek byl publikován 21. února 2020.

Jaký to úžasně kouzelný život jsme to my boomeři měli! Život byl jednoduchý, bydlení dostupné a laciné, platy velkorysé a děvčata povolná. Svět jsme dostali naservírovaný na stříbrném podnose. Mohli jsme cestovat, střídat místa pobytu i zaměstnání dle chuti, bojovat za spravedlnost a slitování pro ostatní nebo hledat svou vlastní cestu k Bohu. Narodit se po válce bylo jako výhra v loterii.

Continue Reading

New York se od 70. let poněkud vzpamatoval…

Autoři: Gregory Hood, Henry Wolff, Paul Kersey

Mnozí i dnes mluví o Velké výměně jako o mýtu či spiklenecké teorii, ale grafy doprovázející články z této série (dokumentující proces Velké výměny na konkrétních příkladech alabamského Birminghamu a Washingtonu D.C.) je jasně usvědčují z omylu nebo lži. Příběh každého z měst je odlišný, rychlý propad podílů bělochů však mají společný všechna.

Jen sotva se chce věřit, že ještě v 80. letech 20. století byl New York z převážné většiny bělošským městem – a dokonce místem tradičně konzervativním. I v dobách masivních imigračních toků přes Ellis Island to bylo bělošské velkoměsto, s výjimkou černošského Harlemu. Po přijetí nového imigračního zákona v roce 1965 se město rychle stalo multirasovým a zažilo značný úpadek. Přestože se v 90. letech a na přelomu století z toho nejhoršího zotavilo, podíl bělošského obyvatelstva se i nadále snižuje a New York se proměnil v baštu radikální levice.

Někdejší holandská osada Nový Amsterdam byla v roce 1664 obsazena Angličany a přejmenována na New York. Britové město drželi po celou dobu trvání americké války za nezávislost, bylo výspou loajalistů. New York se dokonce zdržel hlasování při klíčovém rozhodování o nezávislosti 2. července 1776. Po válce se z něj stalo centrum idejí federalismu Alexandera Hamiltona a jeho příznivců („High Federalists“ – pozn. DP). Během občanské války řada Newyorčanů, především mezi bělošskými dělnickými vrstvami, sympatizovala s Konfederací. Většina černochů z města odešla po nepokojích spojených s  odvody do armády v roce 1863 a v roce 1865 jich zde tak nezbývalo ani 10 000.

Continue Reading

„Naše matka Evropa“, francouzská velikonoční pohlednice z roku 1942.

Autor: Guillaume Durocher

Evropský kontinent se pyšní takovou různorodostí – co se týče států, jazyků, národností i geografie – že se dosud nikomu nepovedlo vytvořit z něj skutečně soudržný geopolitický celek, jakkoliv celé zástupy státníků, podnikatelů a dokonce i řadových obyvatel po mírumilovném a zracionalizovaném větším evropském prostoru volají.

Už v 19. století došlo k několika pokusům tohoto typu, a to v podobě napoleonského kontinentálního systému, postupného sjednocování celních i peněžních systémů německých států v Německém spolku nebo nepříliš známé Latinské měnové unie. Po roce 1945 pak samozřejmě sledujeme vznik Evropské unie se společnou měnou i celní unií coby seriózní hospodářské velmoci.

Continue Reading