Délský potápěč

Alexandr Solženicyn – Rusko v troskách

Autor: Alexandr Solženicyn

Jsem přesvědčený odpůrce „panslavismu“. Pro Rusko to byl vždy úmysl nad jeho síly. Nikdy jsem neschvaloval naši péči o osud Slovanů západních (hrozná chyba Alexandra I. s připojením Polska, a Čechy jdou také cestou od nás vzdálenou) nebo jižních, kde nám odměnou za starosti a oběti byl buď nevděk jako v Bulharsku nebo to, že jsme se zapletli do války pro nás nijak nutné, ale zato zhoubné, jako kvůli Srbsku.

Nemohu se však bez pronikavě bolestného zármutku dívat na umělý rozkol Slovanstva východního. Byly tu přece rozřezány miliony a miliony rodinných, příbuzenských a přátelských svazků. Toto rozseknutí bylo provedeno bezstarostným a nedbalým máchnutím naší nové demokratické moci, ale také za odsouzeníhodné nečinnosti nynějšího ruského lidu. I jeho dvanáctimilionová část, která nyní žije na Ukrajině, i dvojnásobný počet ukrajinských obyvatel, kteří za posledního sčítání lidu (1989) uvedli jako mateřský jazyk ruštinu, ti všichni se dali lehko přesvědčit, že se jim po tomto oddělení od Ruska bude dařit lépe („buřtověji“).

Od prvotních kroků vytváření ukrajinského státu tam byla v zájmu upevnění politických šiků nafukována údajná vojenská hrozba ze strany Ruska. Když se začala formovat ukrajinská armáda, žádalo se od důstojníka, aby při přísaze deklaroval zvláštní připravenost bojovat právě proti Rusku. Po válečné hrozbě prahli natolik (v zájmu stmelení dosud nesourodého „ukrajinského vědomí“), že stačilo, aby Rusko ohlásilo úmysl neprodávat naftu levně, nýbrž za světové ceny, a Ukrajina hned hrozivě reagovala: „To je válka.“ (Kučma v roce 1993: „Žádná ekonomika nevydrží, bude-li se nakupovat ropa za světové ceny.“)

Continue Reading

Alexandr Solženicyn (11. prosince 1918, Kislovodsk – 3. srpna 2008, Moskva)

Autor: Miroslav Červenka

Letitou recenzi na Solženicynovu knihu Rossija v obvale z roku 1998, která o pouhý rok vyšla v českém překladu u nakladatelství Rybka Publishers a Práh, připomínáme coby další příspěvek k poznávání příčin nynější tragédie na Východě.

Kdo mě a mé názory blíže zná, ví, že nejsem zrovna vášnivým milovníkem Ruska, jež pro mne již od roku 1968 představovalo centrum všeho zla a mravního i ekonomického úpadku. Nikdy jsem rovněž neměl v lásce ruskou kulturu, a když jsem četl Jeden den Ivana Denisoviče i Souostroví Gulag, vnímal jsem je jako knihy ze vzdáleného ruského světa mající pouze okrajovou souvislost se situací u nás. To se však v žádném případě netýká autorovy poslední práce, jež se ke mně dostala až na několikeré doporučení mého dobrého známého, jemuž i touto cestou vřele děkuji, neboť kniha rozšířila a změnila můj dosavadní náhled a obzor.

Continue Reading

K letošnímu zimnímu slunovratu jsme vybrali posledních pět slok z básně, kterou Karel Hynek Mácha složil ke korunovaci císaře Ferdinanda I. na (posledního) českého krále pod jménem Ferdinand V., neboť v nich, roku 1836, bohatě uplatňuje archaické, předkřesťanské srovnávání krále se Sluncem a jiné pohanské motivy. Čtěte pokud možno nahlas:

Continue Reading

Stalin žije

Autor: Pavel Kamas

Aneb ruský „denacifikacní“ narativ

Válečná propaganda nabízí zajímavé perspektivy nejen při zpětném rozboru po skončení války samotné, ale ještě za jejího běhu. Jak známo, kremelská administrativa si za oficiální důvod pro svou „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině zvolila „denacifikaci“. Moc dobře věděla proč, a lépe zvolit nemohla. Jak směrem k vlastním lidem, tak ke světové veřejnosti.

Uchu ruského obyvatelstva, dodnes vychovávaného sovětsko-komunistickým dějepisem, nemůže nic lahodit lépe než „denacifikace“, upomínající běžného Rusa na takřka mýtické poslání boje za světové dobro z dob „velké vlastenecké války“, jak se sovětské účasti na Druhé světové válce v Rusku dodnes říká. Něčemu takovému by imaginární a dnes již otřepaný „boj proti terorismu“, jenž byl záminkou pro války v Čečensku, Gruzii a na Kavkaze, nemohl zdaleka konkurovat. Ruští propagandisté tak postulovali „nepřítele“, kterého „zná“ každý Rus už z obrázkových knížek ve školce, „ví“, že je to nejhorší zlo, a bojovat proti němu nemůže být nikdy špatně.

Pokud chtěl Kreml pro své „tažení na Západ“ získat sympatizanty i mimo Rusko, opět nemohl zvolit lépe: „Nacistický“ strašák je společným produktem obou (kapitalistických i komunistických) vítězů Druhé světové války, a proto účinkuje stejné dobře na obou „polokoulích“. Lhostejno, zda v nových postkomunistických či „starých“ západních zemích, také na Západě stačí často i velmi vzdělaným a inteligentním lidem zamávat před očima hákovým křížem, aby odložili ratio na noční stolek a spustil se v nich řetězec „antifašistických“ pavlovových reflexů. Kdo bojuje proti „fašismu“ a nacismu“ a dodá potřebné obrázky, má většinu „slušných lidí“ vždy na své straně.

Continue Reading

Konstantin von Neurath

Autor: Tomáš Krystlík

První část zde.

Hitlerovo zásadní rozhodnutí

Na poradě u Hitlera 23. 9. 1940, které se zúčastnili i K. H. Frank a K. von Neurath, dal Hitler Frankovi za pravdu a podle zápisu Konstantin von Neurath se vyjádřil takto:

„Existují tři možnosti řešení problému Čechů:

1. Čechům sídlícím v protektorátu v souvislém území bude i v budoucnu poskytnuto mimořádné státoprávní postavení. Češi sami mezi sebou budou moci mít autonomní správu a možnost vyžití v tomto prostoru. Němci budou žít vedle nich, samozřejmě v rovnoprávnosti a jako němečtí státní příslušníci. Toto řešení považuje Führer za nebezpečné, protože by v souladu s mentalitou a svérázem Čechů mohlo někdy vést k dalším projevům odbojnosti a novým protiříšským rejdům.
2. Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy do jiného prostoru. To nepřichází v úvahu už proto, že sedm milionů Čechů od nás nebude chtít nikdo převzít. Okamžité vysídlení je kromě toho nežádoucí, nesmíme vytvořit vakuum, neměli bychom ani německé lidi k zaplnění: Führer se zmínil o poměrech v župě Povartí (Reichsgau Wartheland), kde není možno se obejít bez polského obyvatelstva.
Continue Reading

Starověká řecká rodina

Autor: Guillaume Durocher

Posvátnost rodiny a plození

Synovská oddanost: Základ společenského uspořádání

Ve zbytku tohoto článku se zaměřím na ústřední úlohu, již v Platónově magnétském režimu měla mít příbuzenská pouta, a to rodinná i etnická. Platón nabízí metaforu Homérových Kyklopů coby příkladu rodiny jako první, prehistorické formy společenského uspořádání. V takovéto rodině vládne patriarcha oprávněně z titulu rodinných svazků:

…vládnou nejstarší, protože dostávají vládu od otce a matek; ostatní, následujíce jich, udělají jako ptáci jedno hejno a žijí pod otcovládou a pod vládou královskou, ze všech nejspravedlivější. (680e) 1]

Platón detailně popisuje, čím jsou děti posvátnými příkazy povinny svým rodičům „co se týče uctívání bohů a péče o předky“ (723e). Často zde bok po boku vystupují krev a duch: nejdůležitější morální závazky náležejí vlastní krvi a božstvu.

Continue Reading

I kdybychom připustili, že ukrajinská prohra by skutečně otřásla americkým systémem tak, jak se nepovedlo válkám ve Vietnamu, Iráku či Afghánistánu, opravdu by to byla pro disidenty výhra?

Autor: Greg Johnson

Mike Maxwell z nakladatelství Imperium Press přišel na substackovém účtu Imperium Press s dobře promyšleným protiargumentem mých postojů k válce na Ukrajině. Bílí nacionalisté by podle něj měli podporovat ruský vpád na Ukrajinu, jelikož Ukrajince podporují Spojené státy i drtivá většina členských zemí NATO, porážka Ukrajinců tudíž znamená porážku i pro naše vlády, což usnadní činnosti disentu. Jak píše, „naším nejvyšším národním zájmem je dosti očividně ponížení a prohra naší domácí nepřátelské vládnoucí elity“. Jeho teze mě hned z několika důvodů nepřesvědčuje.

V prvé řadě – skutečně by ukrajinská porážka zasadila NATO a Spojeným států tvrdý úder? Amerika přežila ponižující neúspěch ve Vietnamu. Oklepala se i z nákladnějších a nedávnějších ostudných debaklů v Afghánistánu či Iráku. Nevidím proto důvod, proč by jí hypotetická porážka Ukrajiny Rusy měla zasadit nějakou zdrcující ránu. USA ani NATO dokonce s Ruskem neválčí, „jen“ pomáhají Ukrajině. Jestliže Amerika dokáže přežít přímou porážku ve válce s vlastní účastí, jistě by zvládla i prohru spojence, jako je Ukrajina.

Continue Reading

Ahnenpaß (1939)

Autor: Tomáš Krystlík

Německá národně socialistická ideologie a národnost

V německém Ahnenpaßu, nacionálně socialistickém průkazu o předcích jedince, zavedeném v roce 1933 nejdříve pro německé úředníky, pak pro ostatní, se ve vydání z roku 1938 doslova uvádí, čtěte, prosím, pozorně: „Árijského původu (německé krve, poznámka v německém originálu) je člověk z hlediska německého národa nedotčený prvky cizích ras. Za cizí prvek platí především židovská a cikánská krev… krev asijských a afrických ras a původních obyvatel Austrálie a Ameriky… zatímco např. Angličan nebo Švéd, Francouz nebo Čech, Polák nebo Ital, pokud je prost takových cizích krevních prvků, musí být považován za příbuzného, tedy za árijského.“ [Der Ahnenpaß] Již toto dává tušit, že s výkladem německých záměrů s Čechy českými historiky to bude poněkud jinak, než se učí v českých školách a píše v různých publikacích a médiích.

První úvahy

Prostředky německé národnostní politiky vůči protektorátním Čechům, germanizace zemí bývalého Království Bohemie (Regnum Bohemiæ, Königreich Böhmen) byly odstupňované, stejná politika se měla týkat i Čechů v územích připadlých do Říše: (1) odpolitizování, (2) přenárodňování prostřednictvím ekonomických výhod, (3) názorová převýchova. Byly společné Konstantinu von Neurath, K. H. Frankovi, souhlas s nimi vyjádřil i Hitler. Jak zdůrazňuje historik Detlef Brandes, český národ „nesměl být deklasován“ nebo z rasových důvodů „proměněn v pomocný národ“ [Brandes 1999]. Vyjádřeno souhrnně jednou větou: Němci se za války pokusili o poněmčení Čechů en bloc.

Pro kontrast. Ignorujíce historická fakta, dodnes Češi o sobě, coby Slovanech, například tvrdí: „Proti Slovanům hlásali Němci stále důrazněji vyhlazovací politiku markýze Géra. K Slovanům nebylo třeba míti ohledů, ani slitování! To byl pro ně národ služebný, otrocký!“ [Hruban].

Continue Reading

Olga von Barényi – Pražský tanec smrti

Autorka: Juliana R.

V knize rozhovorů And time rolls on se Sávitrí Déví rozhovořila o svých německých přátelích; mezi nimi jmenovala Olgu von Barényi (1905-1978). Vzpomíná na ni jako na německo-maďarskou spisovatelku z Čech (Sávitrí výslovně odmítá říkat „Československo“), s níž se po druhé světové válce stýkala v Mnichově. Olga jí vyprávěla o svých zážitcích z května 1945 a částečně také o životě v protektorátu. Hinduistická myslitelka později četla její „trilogii smrti“, kde Barényiová z autopsie zachytila vraždění a mučení (převážně) Němců za květnového povstání (Pražský tanec smrti, čes. 2012), vyhnání Němců (Der tote Briefkasten čili Mrtvá poštovní schránka) a činnost komunistické tajné služby mezi německými emigranty (Das tote Geleise čili Mrtvá kolejnice). Není divu, že z jejího vyprávění Sávitrí nejvíc utkvěly obrazy týraných lidí a zvířat, například koní Wehrmachtu, kterým české děti vypíchaly oči. Jeden moment nás bude zajímat obzvlášť:

[Olgu von Barényi] zajali a mučili komunisté. Ukázala mi svoje záda. Měla hřbet samou ránu. Pálili ji do ruda rozpáleným železem, aby ji přiměli mluvit. Nepřiměli. Řekla mi: „První dvě nebo tři minuty je to příšerné. Ani pak si člověk, samozřejmě, na rozžhavené železo nezvykne, ale rozvine se u něj jakýsi odbojný duch. Vstoupí do něj taková síla,“ řekla, „a on cítí: Vydržel jsem to doteď, vydržím to až do konce. Je to zvláštní druh síly pramenící odkudsi. Ale“ – dodala, a já to velice dobře chápu – „kdyby to zkoušeli na mém psovi místo na mně, nevím, co bych dělala.“ Tomu já rozumím.

Autorku Obžaloby člověka jistě musel takový přístup oslovit. Úryvek je však zajímavý i něčím jiným. Zauvažujme nad ním v kontextu povídky, již Olga Barényi publikovala v květnovém čísle časopisu Ahoj (r. IX, č. 19) z r. 1941 pod názvem „Já nezemru docela“.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

„Chceme-li načrtnout povšechnou podobiznu Čecha, musíme především povědět, že jako všichni Slované je hluboce individualistický, ale že jeho individualismus je jiný než u Francouze nebo u Angličana. Slovanu se v jádře příčí princip autority. Ať přichází odkudkoli, autorita je mu trapná, a je mu nesnesitelná, vyvěrá-li z lidí jeho vlastního prostředí. Demokratičnost Slovana, zabarvená anarchií snílka, je cit prostoduchý, selský a patriarchální s příměskem mystičnosti a religiosity. Slovan je stoupencem rovnosti ve smyslu prvních křesťanů. U něho, zotročeného, jako byli kdysi učedníci Nazaretského, zrodilo se bratrství, právě tak jako u nich, ze společné bídy.

Continue Reading

Svrchovanost – zprava i zleva (2022). Knihu lze objednat v eshopu nakladatelství Dauphin nebo v online knihkupectví Kosmas.

Autor: Petr Drulák

K expanzi atlantického liberálního impéria do střední Evropy

Po roce 1989 nabývají středoevropské státy suverenitu, symbolickým momentem byl odchod sovětských vojsk ukončený rokem 1991. Národní svrchovanost je velkým cílem roku 1989, píseň, která se stává hymnou sametové revoluce oslavuje právě obnovení suverenity: „Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých / Zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí.“ Středoevropané si v roce 1989 přejí jít jinou cestou než doposud, i když příliš nevědí jakou. Ve velké většině si nepředstavují, že by z jednoho impéria přešli k druhému. Nechtějí se zcela vzdát socialismu a obrátit ke kapitalismu a už vůbec nestojí o členství v NATO. Chtějí sami hledat a tvořit. Přesto toto období středoevropské svrchovanosti netrvá dlouho. Během devadesátých let se seznamují s liberálním impériem. Svoji suverenitu opouštějí, když mezi lety 1999 a 2004 vstupují do NATO a EU.

Tento vývoj je výsledkem jak objektivních podmínek, tak politického působení. Objektivní podmínky můžeme shrnout do tří faktů. Za prvé středoevropské ekonomiky jsou na pokraji bankrotu a potřebují partnerství s vyspělejším Západem; o totéž usilovaly v osmdesátých letech i komunistické vlády. Za druhé středoevropské státy nejsou strategicky soběstačné, nejsou schopné samy bránit své území, potřebují garance či spojence, opět nejlépe na Západě. Za třetí středoevropské národy žízní po uznání své evropské identity zpochybněné čtyřicetiletým pobytem v sovětském impériu.

Ze všech těchto důvodů je vyjednávací váha Středoevropanů vůči Západu zanedbatelná. Kromě rétoriky nemají žádné silnější páky, hodně toho potřebují a aktiva, která mohou imperiálním investorům nabídnout, mohou sice být zajímavá, ale nikoliv natolik, aby výrazně zmírnila onu asymetrii. Z této asymetrie vychází politické působení – podmínky partnerství diktuje liberální impérium. Nejde o rovnocennou spolupráci, nýbrž o včlenění do impéria, jehož průběh a podmínky stanovuje jednostranně impérium. Nezapomeňme však, že se jedná o liberální impérium, které v podobných případech nesahá k silovému přinucení. Naopak, nechává se přemlouvat. Liberální elity působí na nové elity tak, aby pochopily, co se od nich čeká. Musejí prokázat, že jsou připraveny plnit všechny podmínky a trpělivě žádat o přijetí do impéria. Příslušníci elit, kteří to zvládnou, jsou kooptováni atlantickou elitou, mohou se dočkat různých odměn i puncu modernosti a evropskosti, ti ostatní jsou marginalizováni či eliminováni.

Continue Reading

Ezra Pound

Není-li člověk ochoten pro své názory riskovat, nestojí on nebo jeho názory za nic.

Ezra Pound, autor této úsečné, avšak výstižné věty, zemřel před padesáti lety [5. listopadu 1972] v Benátkách. Muž, který se zavázal znovu okouzlit [odkouzlený] svět, nám zanechal plodné a bohaté dílo a jako takový je v anglosaském světě pokládán za jednoho z největších umělců dvacátého století. Vyzpovídali jsme Adriana Sciancu, kulturního referenta italského hnutí CasaPound, které, jak název napovídá, se k odkazu prokletého básníka hlásí a propaguje jeho myšlenky.

Continue Reading

Francis Fukuyama (2005)

Autor: Richard Hanania

Z tupení Francise Fukuyamy se stala zábava mnoha, kdo se považují za chytřejší, než skutečně jsou.  V twitterové zkratce se stal chlapíkem, podle kterého už se nikdy nemělo stát nic nového – a pokaždé, když se něco nového stalo, byl usvědčen z trapného omylu. Menšina těch, kdo jeho knihu Konec dějin a poslední člověk četli a dokonce porozuměli, ovšem chápe, že jeho teze nehlásala definitivní konec vedení válek nebo páchání genocid, jako spíš etablování liberální demokracie coby uspořádání společnosti bez skutečných, seriózních alternativ. A tak jakkoliv ve „válce proti teroru“ umírali lidé a my ostatní si na letištích budeme nejspíš muset zouvat boty donekonečna, nikdy na stole neležela možnost, že by muslimský fundamentalismus buď vážně ohrozil nejvyspělejší země světa, nebo snad předložil alternativu k jejich modelu vládu kdekoliv jinde než v těch nejzaostalejších koutech světa

Vzestup Číny byl ovšem od začátku něčím úplně jiným. Zdálo se, že země se 1,4 miliardou obyvatel je na cestě k tomu, aby ekonomicky překonala USA, a to bez čehokoli, co by připomínalo demokratické instituce nebo svobodný tisk. Dosáhla toho a navíc se stala světovým lídrem v oblasti vědy a technologií a s extrémně nízkou mírou kriminality, užívání drog nebo podílu dětí narozených mimo manželství. Tálibán ani ISIS skutečně neinspirují ostatní národy k tomu, aby je následovaly. V posledních letech však mnozí chytří analytici vážně argumentují ve prospěch „čínského modelu“, který klade důraz na technokratické dovednosti a politickou meritokracii namísto hlasování a zapojení občanské společnosti. Ti, kteří berou vážně lidský kapitál (tedy např. rozdíly v inteligenci populací, pozn. DP), jako například Garett Jones, by mohli poukázat na to, že v Číně i dnes žijí nejchudší Číňané na světě, takže bychom tamější komunistické straně neměli přičítat tolik zásluh. Nicméně většina lidí lidský kapitál vážně nebere, a tak by se na čínský úspěch mohlo pohlížet jako na výsledek neobvykle moudrých politických rozhodnutí.

Continue Reading

Hemet Maze Stone

Autor: Mars Ultor

První část zde.

O překvapivých, přitažlivých i znepokojujících souvislostech v projevech dávných kultur…

Kámen z kalifornského Hemetu. Městečko Hemet leží v Kalifornii na americké straně nedaleko hranic s Mexikem.  V roce 1914 byl na okraji obce objevem předkolumbovský petroglyf znázorňující jakýsi labyrint v podobě svastiky. Petroglyf na kameni v Hemetu  nelze principielně datovat. Je připisován místním domorodým Američanům, ostatně je známo, že národy amerického středozápadu a Velkých plání, měly symbol svastiky v oblibě, a až do svého zákazu ve 30. – 40. letech dvacátého století byl ústředním motivem jejich textilií (v literatuře je nazýván whirling log). Svastika byla oblíbená zejména u kmene Navajo z Nevadské pouště. V levém dolním rohu petroglyfu se nachází levotočivá svastika, která byla přitesána v moderní době, neboť na nejstarší fotografii petroglyfu z 30. let se ještě nevyskytuje.

Continue Reading

Platón

Autor: Guillaume Durocher

Společenská soudržnost a spravedlivá nerovnost

Holistický právní stát vedený snahou vštěpovat ctnost a vytvářet soudržnou společnost

Nejvýznamnější Platónovou inovací v Zákonech jistě je idea „vlády zákonů“. Režim jeho obce je řízen komplexní soustavou zákonů a odvolacích soudů, na něž dohlíží tzv. strážci zákonů a které mohou stíhat všechny úředníky za jejich prohřešky. Platón směle prohlašuje: „Každá obec by jistě přestávala být obcí, kdyby v ní nebylo řádně ustanovených soudů“ (766d). „Totalitář“ Platón tak předjímá myšlenku zákonného státu i brzd a protiváh, jež měly takový vliv na Montesquieueho a americké Otce-zakladatele.

Další novinka: zákony mají mít preambule, jež mají občany přesvědčovat rozumnými argumenty o jejich nezbytnosti, aby bylo k donucení přistupováno jen v opravdu nezbytných případech. Zákony tak užívají dvojí metody: „přemlouvání a násilí, pokud je to možné vůči lidu neúčastného vzdělání“. Zákon vytvořený pod vedením rozumu má být „zlatou“ a „posvátnou“ nití, jež duše občanů táhne směrem k ctnosti. Platón se přimlouvá za reformativní pojetí trestního práva a chce zločince léčit, ne jim ubližovat (854a). Od občanů ovšem očekává potrestání těch, kdo by tyto zákony svým jednáním podvraceli.

I když si je vědom nevýhod rigidního a přespříliš obecného zákona, chce se Platón vymanit z vlády lidí a založit vládu rozumu ztělesněného zákonem. Řecké slovo nomos označuje jak „zvyk“, tak i „zákon“ a platónské chápání zákona skutečně někdy výslovně zahrnuje kulturu a tradice společnosti jako takové. Jako už mnozí před ním si všímá, že ústava i zákony v posledku vycházejí z „nepsaných zvyklostí“ a „zákonů otců“, jež „jsou svorníky veškeré ústavy, spojující všechny psané zákony, jak vydané a platné, tak ty, které ještě budou vydány, přímo jakoby po otcích zděděné a zcela starobylé zásady, které, jsou-li dobře stanoveny a ve zvyk uvedeny, s dokonalou ochranou v sobě uchovávají zákony v tu dobu napsané“ (793b-c). Politika a legislativa tak pro něj nejsou jen záležitostí správní nebo manažerskou, ale také věc výchovy a zvyklostí. Úcta k tradiční kultuře je tedy podle Platóna jednou z hlavních zásad práce státníka.

Continue Reading

James Howard-Johnston – The Last Great War of Antiquity

Autor: Morris van de Camp

James Howard-Johnston
The Last Great War of Antiquity
Oxford: Oxford University Press, 2021

První světová válka je konflikt v mnoha ohledech podivný. Znepřátelené strany se modlily k témuž Bohu, jejich královské rodiny byly blízkými příbuznými a národy byly dosti svobodné a blahobytné. Skrze své kolonie ovládaly většinu světa. Stačilo, aby postupovaly společně a zlatý věk, v němž žily, mohl vydržet dlouhá léta – katastrofálně v této situaci ovšem neuspěly. A zatímco se civilizovaný svět vyčerpal v krvavé válce, bolševici a sociální hnutí ve Třetím světě vystoupily ze stínů na hlavní scénu světového dění.

Něco v mnohých obrysech podobného se odehrálo také v dávném sedmém století, mezi lety 602 a 628, kdy probíhala dlouhá válka mezi Římany, v té době už s hlavním městem v Konstantinopoli, a Peršany. Římané a Peršané se ke stejným božstvům nemodlili, jejich náboženské představy se ovšem vzájemně nevylučovaly. Coby dva nejcivilizovanější státy světa mohli společným postupem zachovat zákonnost, poznání a řád. Podobně jako velmoci v letech 1914-1918 však místo toho zabředli do ničivého konfliktu.

Continue Reading

Mary Heimannová

Autor: Jan Borg

… jedné britské profesorky a několika českých spisovatelek

Mnoho různých článků a polemik bylo věnováno „revizionismu“, tomu, který se týká holocaustu, ale i tomu ohledně výkladu příčin a důsledků druhé světové války. Tato diskuse jistě není zcela uzavřena a přešla dokonce k problému revize samotného „jaltského systému“, který mohl mít různé podoby a výklady, ačkoliv asi nejsou dosud známy s plnou zřetelností, ale jehož „revize“ má jasný cíl: ovládnout Střední Evropu a zvrátit rovnováhu, která mezi Východem a Západem přese vše existovala.

A jelikož s jídlem roste chuť, je třeba „revidovat“ samotnou historii středoevropských států hned po první světové válce a případně dokázat jejich otřesenou identitu od samotného počátku.

Zde je klasickou ukázkou na první pohled důkladný a objemný spis Československo – stát, který zklamal paní profesorky Mary Heimannové, který údajně nechtěli čeští vydavatelé ani vydat, ale který nakonec za nejasných okolností (a řekl bych příznačně) vyšel „v malém, ale skvělém“ vydavatelství v Petrkově (chudák Reynek by se možná divil) s těžko říci jak výmluvnou podporou Prague Business Clubu a také s podporou, typickou a zde ovšem velmi výmluvnou, již neblaze proslulého a stále ještě asi nesmrtelného senátora Petra Pitharta. (Nemohu se ubránit poznámce, že tato podpora patří ústrojně ke klasickým projevům celého tohoto vychvalovaného, leč zbytnělého tělesa, nebudeme hovořit o tom, jak někteří zdůrazňují, že to je odkladiště těch, které „stát – jakýkoliv – zklamal“ anebo to bylo naopak?)

Continue Reading

Autor: Morgoth

V jedné scéně filmu Matrix Reloaded (2003) se radní Hamann baví s Neem a vybízí ho, aby se spolu zašli podívat do „strojovny“ skutečně globálního města, z toho či onoho důvodu pojmenovaného „Sion“. Hamann hlavnímu hrdinovi vypráví, jak se po večerech rád prochází útrobami technického zázemí podzemního města, protože zde si nejlépe uvědomí drtivou mechanickou sílu, jež udržuje jejich ohrožené lidské sídlo v chodu. Tady je filtrován vzduch a čištěna voda, tady se vyrábí elektrická energie.

Hamman si jako jeden z mocných Sionu je vědom existence a důležitosti strojů, které udržují obyvatele při životě, v mnohem větší míře než řadoví občané. Skoro nikdo si totiž neuvědomuje, že vzduch v jejich plicích musí projít mechanickými procesy, které mohou selhat, což se občas stane. Radní poněkud zlověstně říká Neovi, že teprve když stroje přestanou fungovat, si lidé uvědomí jejich existenci.

Pomoci si můžeme třeba i historickým obrazem mladé ženy, která si na horní palubě Titaniku dopřává kaviáru s šampaňským. Činí tak s dobrodiním přepychu naprosté nevědomosti ohledně intelektuální, řemeslné i technické geniality, jíž bylo potřeba, aby byla její zmrzlina ledová a čaj horký.

Continue Reading

Kněžské bratrstvo svatého Pia X.

Autor: Karl Nemmersdorf

Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (SSPX, v českém prostředí FSSPX) je společností založenou roku 1970 arcibiskupem Marcelem Lefebvrem, jedním z hrstky biskupů, kteří se otevřeně postavili proti modernistickým inovacím v katolické Církvi po Druhém vatikánském koncilu (1962–65). SSPX nemá ve struktuře Církve oficiální, posvěcené postavení, vehementně se však brání veškerým nařčením ze „schizmatických“ sklonů nebo neposlušnosti zákonné církevní autoritě. Sama pak za své poslání označuje ochranu jádra Církve před překroucením, zejména pak latinskou mši a svěcení kněží, čímž chce zachovat staré způsoby, které pomohly ke svatosti milionům světců a světic.

SSPX si uvědomuje, že se nepřátelům – modernistům, Židům, svobodným zednářům a homosexuálům – podařilo infiltrovat církev a podnítit v ní zásadní a tragickou proměnu staré víry (viz “The role of Jewish converts to Catholicism in changing traditional Catholic teachings on Jews“ /Úloha židovských konvertitů ke katolicismu při změně tradičního katolického učení o Židech/). Papež František se svým levicovým aktivismem není ani tak ojedinělým příkladem, jako spíš kulminací pronikání Církve zlovolnými silami. Musíme si bezpodmínečné uvědomit, že současná církev – zbabělá a liberální – v ničem nepřipomíná církev starou. Ta je sice dávno pryč, ale někteří přesto i dnes udržují tradice staré seriózní a mužné Církve. K těmto silám patří i SSPX, spolu s dalšími ostrůvky konzervatismu v nové církvi.

Rozhodně však musíme rozlišovat mezi SSPX a jejími následovníky.  Bratrstvo se striktně vzato skládá jen z kněží a několika biskupů. Tito kněží slouží mše pro početné věřící („tradiční katolíci“), často zaměňované za „členy“ SSPX. V tomto článku však i já občas budu označovat kněží i laiky jednoduše jako „Bratrstvo“.

Continue Reading

Platón

Autor: Guillaume Durocher

Platónova Ústava patří k nejslavnějším knihám všech dob. Dokud se bude číst, budou se lidé ptát, zda byl ideální stát načrtnutý v tomto díle, Kallipolis, míněn jako seriózní politický návrh. Měl posloužit jako intelektuálně podnětná utopie nebo snad šlo o symbolickou analogii dokonalé duše? Osobně mě tyto dohady a nejasnosti poněkud matou – důležitější než konkrétní opatření mi totiž v Ústavě i dalších platónských dialozích přijdou zásady, z nichž vycházejí. Proto si můžeme být jistí např. tím, že Platón byl myslitel bytostně aristokratický a uznání nerovnosti chápal jako základ etiky, protože mu velice záleželo na dosažení spravedlivé hierarchie, dobré kultury a kvalitního potomstva.

Kromě Ústavy navíc máme Platónovo nejdelší, ale méně známé dílo, jež se také věnuje politice: Zákony, v nichž popisuje „druhou nejlepší obec“ zvanou Magnésia. Potkáváme se v něm s naším starým známým Platónem – tatáž nekompromisní obrana altruismu, tentýž paradoxní „totalitarismus“ ve službách společenství, tentýž strach a zhnusení z rovnostářství a „populární kultury“, tentýž meritokratický proto-feminismus a tatáž snaha o dosažení dokonalosti. Většinu z toho, co se moderním liberálům příčí v Ústavě, najdeme i v Zákonech, zjevně míněné s plnou vážností.

Continue Reading