Délský potápěč

Vidkun Quisling

Autor: Ragnar Skancke

Vidkun Quisling se o Rusko začal zajímat ještě na vysoké vojenské škole. Učil se kvůli tomu i rusky. Prvním výsledkem jeho studia byl spis, který sepsal pro norský generální štáb v letech 1912–1913, o vojensko-politických poměrech v zemi, v září 1905 tak překvapivě poražené Japonskem.

Není tudíž žádná náhoda, že počátkem r. 1918 tento štáb jmenoval nyní již kapitána Quislinga vojenským přidělencem v Petrohradu. Protože se však nepřehledná situace v revolucionizovaném sovětském Rusku stále zhoršovala, Norsko koncem roku svou ambasádu zase uzavřelo.

Zato otevřelo novou v Helsinkách, neboť ve Finsku, které po ruské revoluci vyhlásilo nezávislost, skončila nedlouhá občanská válka mezi bílými gardisty, podporovanými Německem, a rudými, podporovanými sovětským Ruskem, vítězstvím prvních.

Vedle funkce vojenského atašé zde kapitán působil po dva roky jako tajemník ambasády. Osvědčil se, takže když profesor Fridtjof Nansen, který proslul jako polárník a nyní se angažoval ve Společnosti národů, hledal spolupracovníka pro misi v Rusku, velvyslanec Quislinga vřele doporučil.

Continue Reading

Rasa, IQ a bohatství

Autor: Ron Unz

Jak neměřit inteligenci         

Někdejší ekonom Světové banky a specialista na oblast mezinárodního rozvoje Charles Kenny sepsal a na stránkách Foreign Policy (v dubnu 2012) zveřejnil ostrou filipiku „Dumb and Dumber“ (Hloupý a hloupější) s velmi nelichotivým podtitulkem „Sklouzávají rozvojoví experti k rasismu?“ Kenny obvinil stále větší podíl rozvojových ekonomů, že se prý uchylují ke genetice a dalším vrozeným vlastnostem člověka jako ústřednímu vysvětlení hospodářského výkonů jednotlivých zemí, když tyto faktory nezřídka staví i před investiční a regulační problematiku, na niž se mezinárodní agentury obvykle zaměřují.

Byť Kenny pranýřovaným přiznává v jejich přístupu k těmto nanejvýš kontroverzním idejím jistou obezřetnost, výslovně jmenuje knihu z roku 2001 IQ and the Wealth of Nations, (IQ a bohatství národů) Richarda Lynna a Tatu Vanhanena jako obzvlášť extrémní a ohavný příklad tohoto trendu. Autoři zde nepokrytě označují výsledky testů inteligence různých populací za z velké části dědičné a poměrně neměnné hodnoty, jež z velké části – spíše než hospodářské či vládní struktury a politika – podmiňují dlouhodobý blahobyt té které země.

Continue Reading

Lapsus vědy spočívá v odposvátnění skutečnosti: „přestanete-li věřit v bohy, začnete se ztotožňovat s opicemi.“

Autor: Karel Veliký

K jednomu z nejvizionářštějších českých textů 20. století

Utopie, založená a řízená Věčným Židem, do níž se v děsivém snu probudil spisovatel, filosof a umělec, jako jeho vězeň, upřednostňuje ženský živel, který má k pudové přirozenosti blíže než mužský: „Feminismus se oháněl lidskými právy, aby ospravedlnil v ženě čubu. Osvětářství ve jménu práva všech na vzdělání zanarchisovalo dav a uvolnilo v něm nejnižší afekty a pudy. Tuto tradici ustavila Utopie v kult,“ objasňuje ředitel. Proto žena obsluhuje „pojistné ventily“ Utopie: „Provádí selekci, rozhoduje o kvalifikaci, vyřazuje neschopné a nahrazuje ztráty.“ Je na to i speciálně školena – pro udržování stavu řízeného chaosu se při tom zvlášť hodnotí schopnost nemyslet.

Continue Reading

Balón!

Autor: Jon Schwarz

A když byly odhaleny, Eisenhowerova administrativa o tom nestoudně lhala.

Minulý týden velký čínský balón letící nad Spojenými státy zcela zaujal pozornost amerických médií.

Před sobotním sestřelení balónu Spojenými státy čínská vláda uvedla, že jde o „civilní balón, používaný především pro meteorologický výzkum“. Pentagon naopak tvrdí, že si je „vysoce jist“, že balón prováděl špionáž.

Je pochopitelné, že je vláda USA podezřívavá, vzhledem k tomu, že Amerika v roce 1956 vyslala přes Sovětský svaz i Čínu špionážní balóny přesně stejné velikosti – a poté tvrdila to stejné, co dnes Čína o tom, co prováděla.

Balóny, které USA používaly, byly kupodivu vyráběny General Mills. Nadnárodní potravinářská společnost General Mills popisuje své poslání jako „vyrábět jídlo, které svět miluje“, a dnes je určitě nejlépe známá pro své výrobky jako Cheerios, Chex nebo Lucky Charms. Ale společnost se v příspěvku na svém blogu z roku 2011 (The “daddy” of the balloon industry, 4. srpna 2011) chlubila, že najala „otce“ balónového průmyslu, a to díky divizi leteckého výzkumu, kterou založila v roce 1946. (Další divize General Mills vyrobila ponorku Alvin, která prozkoumala Titanic.)

Continue Reading

Richard Wagner

Autor: Přemysl Čech

– v díle Wagnerově!

Wilhelm Richard Wagner se narodil 22. května roku 1813 v saském Lipsku. V této době v Evropě vrcholily tzv. napoleonské války. Jednotný německý stát v podstatě neexistoval a byl roztroušen do řady malých knížectví, velkovévodství a království. Malý Richard byl v pořadí osmým dítětem policejního úředníka Carla Friedricha, který šest měsíců po Richardově narození umírá, a matky Johanny Rosine rozené Pätz.

Napoleonské války však netrvaly věčně a rok po skladatelově narození přichází Vídeňský kongres, který znatelně překreslil mocenskou mapu Evropy a nastolil nový geopolitický pořádek, který zvěstuje mimo jiné i rozmach nacionalismu.

Nedlouho po smrti otce se matka Johanna znovu vdala. Do života malého skladatele tak vstoupila postava básníka a herce Ludwiga Geyera, který se ujal celé devítičlenné rodiny. V roce 1815 pak Wagnerova matka porodila ještě devátého potomka – sestřičku Cäcilii. V pozdějších letech skladatel na nevlastního otce vzpomínal velice vřele. Ještě před sestřiným narozením se rodina přestěhovala do nedalekých Drážďan, kde Wagner začal navštěvovat církevní školu. Do Lipska se mladý skladatel vrátil při pozdějších studiích hudby, které absolvoval na tamní universitě. 1]

Continue Reading

Řekové v boji s Peršany

Autor: Guillaume Durocher

Řecká jednota: Federace proti barbarům

Po rodině a obci následuje další soustředný kruh spřízněnosti a loajality: spolek měst nebo přímo celý řecký národ. V Ústavě Platón nabádá, aby se k sobě Řekové chovali mírněji, protože je pojí pokrevní pouto, a otevřenou válku a braní do otroctví si „schovali“ výhradně pro barbary. V Zákonech se k této myšlence vrací a horuje pro spojenectví řeckých městských států proti cizím invazím.

Po rodině, skupině rodině a obci „jež svým založením následovaly… jedna za druhou v nesmírných délkách času“, konečně „nám přichází tato jakási čtvrtá obec“ (683a) v podobě obecně poměrně volných a nestabilních spolků či konfederací řeckých městských států coby potenciálně ještě vyšší formy společenské organizace.

Platon se věnuje mytickým dějinám třech městských států, založených Herkulovými potomky – Lakedaimonu, Argu a Messéně – jež společné vytvořily spolek dórských obcí. Tato konfederace ale nevznikla jen za účelem ochrany svých členů, ale celého řeckého národa:

Continue Reading

V Utopii humanita je rituál bestiality. (…) Pro humaniády, panhumanistické rituální hry, jsou vybíráni jednotlivci dokonale imunní proti nákaze duchem; po dlouhou dobu jsou cvičeni ve vzpřímené chůzi, s vydmutou hrudí a vztyčenou hlavou. Je to cirkusácká drezura, odkoukaná od krotitelů zvěře, při níž čtvernožci, zkorumpovaní bičem a cukrem, imitují hrdý postoj a gesta člověka. Kultura napřímila člověka zevnitř, organickou hierarchizací hodnot, vertikálou hlavy, břicha a pohlaví, se srdcem v těžišti. Utopie zná jen napřímenost cirkusáckou: pes, i když chodí po dvou, nenadřadil hlavu pohlaví a břichu, nezvedá zrak ke hvězdám, ale jen sleduje pohyb biče a pach žrádla; sotva opustí manéž, padne úlevou na všechny čtyry.

Autor: Karel Veliký

O snu, který již žijeme… K výročí autorova narození

Josef Šafařík (1907–1992) byl po většinu života důsledný Aussteiger. Roku 1938, tedy krátce po třicítce, se rozhodl z občanského života odejít do ústraní, v němž až na několik kratších „výstupů“ vytrval do smrti: „Věděl jsem, že musím udělat skok do tmy, a buď to bude dobré, nebo zahynu, ale jen tvůrčí práce je pro mě ta jediná,“ vysvětloval někdejší stavební inženýr později. Ve vnitřní emigraci, tu bez řádných dokladů, tu zas bez pracovního poměru (což bývalo trestné), hodně studoval (filosofie, umění etc.) a psal, třebaže publikovat mohl jen vzácně. K jeho zásadním esejistickým pracím patří Sedm listů Melinovi, Člověk ve věku stroje, Hrady skutečné a povětrné a více jak šesti set stránkové Cestou k poslednímu, dílo doslova celoživotní, neboť ho psal po čtyřicet let a vydání se dočkal pouhé tři dny před úmrtím!  Avšak v této nedlouhé řadě má drobná Noční můra místo ještě zcela zvláštní, neboť autor ji jako jedinou svolil zveřejnit až po svém skonu.

Text dokončený roku 1964 má formu dramatického dialogu. Situace je kafkovská („Josef K.“), existenciální („Mersault“). Protagonista, zřejmě autor sám, sní, že je vězněm v cele jakéhosi ústavu. V tom se otevřou dveře a on vychází za zeleným světlem. Ocitá se v sále s poblikávající elektrotechnikou, v jakémsi „řídícím centru“, kde ho osloví ředitel. Již úvod jejich rozhovoru navozuje ovzduší absurdna. Jako by všechno bylo „jinak“, fluidní a paradoxní. Vězeň je spisovatel – umělec a filosof. Ředitel vědec. První se snaží zjistit, kde je. Druhý mu to vysvětluje a v jistém okamžiku zapíná jednu z obrazovek. Objeví se na ní…

Continue Reading

Pro Engliše je solidarismus, „obětování se jednoho pro druhého nebo pro celek“, především  výchovný ideál, v němž „národ je předmětem péče a jejím účelem je ideál života, národního zdraví a kultury.

Autor: Karel Veliký

Znovu k výkladům Karla Engliše (Hospodářské nauky)

Slovníková definice obecně vymezuje pojem solidarismu takto: snaha po vzájemné lidské podpoře, soudržnosti – solidaritě. Konkrétněji pak jako: směr katolické sociální filosofie vycházející z principu solidarity mezi jednotlivcem a společenstvím. Latinské solidum značí pevnou, tvrdou půdu; přeneseně vždy něco úplného, hustého, soudržného a tedy trvalého, skutečného, pravého. Z definice jde tedy o protiklad pojmu liberalismus, který namísto vzájemnosti vychází z prvořadosti jedince a podněcuje jeho sobectví, přičemž zpochybňuje až samu existenci společenství. Latinské liberum značí neomezené, nespoutané bujení; přeneseně cosi nezávislého, plynoucího, volného a tedy oproštěného, nevázaného, (že ve starém Římě býval Liber božstvem plebsu, jistě není náhoda), svobodného. V napěťovém poli mezi solidum a liberum se ocitá každá správa obce, obecního zřízení, lat. politicus. Z výše uvedeného je zřejmé, že nadvláda liberálního principu každou obec (od národa po rodinu) narušuje, až je zruší, jak jsme toho nyní sami svědky. Poté, co se nekonečný počet zrnek liberálního principu strojní setbou (PR) jeho prostředníků (media) uchytila a rozpučela v těch myslích, které pro svou nepevnost, ba tekutost nejsou s to mu klást žádné zábrany, odpoutává se i od svého dočasného (taktického) spojence, demokratického principu, který zůstává příliš zakořeněný, lidový, domácí, krajanský, z téhož lidu pocházející, takže „populistický“.

Continue Reading

Evropané se nikdy nedokázali shodnout na společné pozici; většina se tak prostě přimknula k Americe. Jelikož nemají společné zájmy, nemohou mít ani společnou vůli a strategii.

Autor: Alain de Benoist

Následující projev přednesl Alain de Benoist na kolokviu časopisu Élements 26. dubna 2014. Se svou typickou precizností a ostrovtipem se zamýšlí nad některými ze největších problémů u kořenů evropského projektu a současně s tím nastiňuje vlastní představy o nutnosti spojené Evropy. Originální znění najdete na blogu Éléments. Z francouzštiny přeložil Martin Locker.

Zjevné nedostatky Evropské unie ukazují jak selhání stávajícího evropského konstruktu, tak nezbytnost evropského Impéria.

Dámy a pánové, mí drazí přátelé,

Ještě před pouhým čtvrtstoletím se Evropa zdála být řešením snad všech problémů. Dnes je naopak sama vnímána jako další z nich. Následkem tohoto rozčarování se na ni valí výčitky ze všech stran. Evropské komisi se dává za vinu snad všechno: její bujná produkce legislativních omezení, strkání nosu do věcí, které ji nepříslušejí, přání trestat všechny na okolo a ochromit tak naše instituce, její nepřehledná a nesrozumitelná organizace, nedostatek demokratické legitimity, likvidace suverénních národů, tendence k tomu stát neovladatelnou mašinérií. Ve většině zemí obliba Evropské unie už přinejmenším deset let celkem strmě padá. Podíl Francouzů, podle nichž „členství v Evropské unii škodí“ se dokonce zvýšil z 25% v roce 2004 na 41% v roce 2013. Novější výzkum agentury Ipsos pak odhalil, že 70% Francouzů by si přálo „omezit Evropě pravomoci“.

Evropská unie tak dnes nepochybně zažívá bezprecedentní krizi legitimity. Na vině je mimo jiné i fakt, že jí nabízený „spektákl“ není nijak zvlášť vábný. Ale jak jsme do tohoto bodu vlastně dospěli?

Continue Reading

Da Jeune Europe alle Brigate Rosse (Società Editrice Barbarossa, 1992). Tato krátká publikace se zabývala vztahem mezi Jeune Europe a maoistickou krajní levicí, kdy se staré kádry JE ocitly v řadách Rudých brigád na nejvyšší úrovni.

Autor: Yannick Sauveur

Hnutí Jeune Europe pod vedením Jeana Thiriarta (1922-1992), bylo zřejmě nejúspěšnějším pokusem o vytvoření autenticky nadnárodního evropského hnutí. Thiriart byl obráncem myšlenky Historické strany, „osvícené skupinky, předvoje, skupiny schopné zrodit národ“. Strana předchází národu (či společenství se sdíleným osudem), který chce vytvořit – evropskému národu. Od roku 1962 se buňky Jeune Europe začaly šířit po celé Evropě a dokonce i za její hranice. Vliv Jeune Europe byl však dosti okrajový, zejména s ohledem k početní slabosti jejich struktur. „JE“ byla také kvůli aktivní podpoře OAS zakázána ve Francii. Jen belgická a italská větev se tak dočkaly své chvíle na slunci.

U italské sekce organizace Jeune Europe ale lze oprávněně mluvit o relativním úspěchu jak v oblasti akceschopnosti a organizovanosti jejích struktur, tak originality nastolovaných témat. Za úspěch lze považovat také její vytrvalost, italská pobočka zůstala totiž funkční nejdéle, až do roku 1970.

Následují studie o Giovane Europa („Mladá Evropa“) je předložena v de facto původním znění z roku 1980, s výjimkou několika drobných úprav a nových informací.

Zrození Giovane Europa-Continente

Giovane Europa se zrodila na „na pravici“. Jeune Europe ve skutečnosti vzešla z Giovane Nazione. Inspirace francouzskou organizaci Jeune Nation a jejími zakladateli, bratry Jacquesem a Pierrem Sidosovými, je očividná, na jižní straně Alp byli totiž velice populární.

Giovane Nazione začala jako studentská organizace založená Pierfrancem Bruschim (*1940) a Renatem Cinquemanim. Její první interní věstník vyšel v listopadu 1962 a do listopadu následujícího roku jej pak následoval další tucet vydání.

Vidíme v nich neoficiální pochvalné zmínky o „soudruhu Renatu Curciovi,“ který šéfoval Giovane Nazione (mládežnická organizace Italského sociálního hnutí /MSI/ – pozn. DP), jak se dozvídáme z vnitřních bulletinů hnutí (vydání č. 4 a 5 z února a března 1963), a který se o několik let později stal velitelem Rudých brigád. Renato Curcio tehdy patřil ke skupině Albenga a vedení Giovane Nazione ho chválilo za dokonalou organizaci, řízení činnosti uvnitř skupiny a také provedení „překladu z našeho evropského tisku“. 1]

Continue Reading

Kariéry ve službách nacismu. Nejvyšší velitelé německého potlačovacího aparátu v protektorátu Čechy a Morava (ÚSTR – Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2020)

Autor: Tomáš Krystlík

Část 1, 2, 3.

Sudetští Němci v Gestapu

V české společnosti je zakořeněné přesvědčení, že nejkrutější gestapáci byli sudetští Němci. Ale studie historiků Jana Vajskebra a Jana Zumra z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) o policejních úřednících Gestapa v protektorátu této tezi protiřečí. Ze 183 oběma historiky identifikovaných vyšších úředníků protektorátního Gestapa byla čtvrtina z Rakouska, ostatní pocházeli ze staré Říše a jen tři (sic) z Königreich Böhmen. A to jen místem narození, protože postavení vyššího úředníka Gestapa mohli dosáhnout až po mnohaleté předchozí policejní službě v Říši, případně v Ostmark, ve Východní marce, tedy v Rakousku.

Vysoký podíl úředníků Gestapa z Rakouska byl podle autorů této studie způsoben „nadprůměrným počtem zaměstnanců úřadovny Gestapa ve Vídni“, z nichž část byla přeložena do protektorátu. Jan Zumr k nízkému podílu Němců českých zemí coby úředníků v protektorátním Gestapu říká:

Continue Reading

Charles Jordan

Autor: A. J. Tůma

Část 1. Sionismus

„Znamená to“, prohlásil David Ben Gurion, „že je nutné poskytovat Izraeli pomoc nezávisle na tom, přeje-li si to nebo nepřeje-li si to vláda té země, ve které Židé žijí a jíž jsou podřízeni. Když říkáme jednotný židovský národ, musíme ignorovat ten fakt, že židovský národ je rozptýlen po celém světě, a že Židé jsou občany těch států, v nichž pobývají. (Jurij Ivanov: Sionismus, Praha, 1970)

V lednu před 55 lety vystřídal Antonína Novotného v čele KSČ Alexander Dubček. Je to symbolický moment, k němuž můžeme vztáhnout počátek československého tzv. obrodného procesu. Během něho došlo k pokusu o společenskou změnu, jednou stranou interpretovanou jako pokus o nastolení pověstného „socialismu s lidskou tváří“, druhou stranou jako snaha o vyvázání Československa ze socialistického tábora, likvidaci zřízení a postupný přechod ke kapitalismu. Tato malá revoluce byla i díky Západem respektovanému geopolitickému rozdělení světa odsouzena k nezdaru. V odpověď na reformní snahy došlo k radikalizaci komunistických konzervativců uvnitř strany a definitivně bylo pak koketování s „třetími cestami“ ukončeno demonstrativním vpádem sovětské a dalších „spřátelených“ armád. Politicky pak bylo tzv. pražské jaro utlumeno prakticky okamžitě, na kulturní frontě postupně doznívalo až zhruba do roku 1970. Připomeňme si v rámci půlkulatého výročí událostí, které významně spoluformovaly pohled na svět několika generací Čechoslováků, jeden z nepříliš frekventovaných fenoménů: Židovský vliv na progres šedesátých let vrcholící pražským jarem, jak byl promítán do konsolidačního narativu let sedmdesátých.

Začátkem normalizace byla při pokusu o nalezení kořenů „kontrarevolučních událostí“ opakovaně nastolena teorie, že jednou z příčin krize (ne-li příčinou hlavní) bylo sionistické spiknutí. Toto tvrzení se objevilo jednak v politologických publikacích sovětské i domácí propagandy, jednak v motivech některých uměleckých děl.

Continue Reading

Pražské Dny mládeže (1943)

Autor: Tomáš Krystlík

Část 1, 2.

Plány SS     

Dají se rozlišit dva hlavní německé nacionálně socialistické přístupy k přenárodňování Čechů a zacházení s nimi: první zdůrazňoval hlavní roli politických postojů přenárodňovaných, druhý pouze jejich rasovou vhodnost. První zastávali aparát NSDAP a vedoucí všech žup v okolí protektorátu včetně Konrada Henleina, zastánci druhého přístupu byli Říšské ministerstvo vnitra, SS, Reichsführer SS H. Himmler, K. H. Frank a R. Heydrich. SS svůj názor proti vůli NSDAP postupně prosadila, definitivně se tak stalo rozhodnutím Reichsführera H. Himmlera z 12. 9. 1942.

V září 1940 začal šéf RSHA (Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, Reichssicherheitshauptamtu) Reinhard Heydrich požadovat, aby znovuponěmčitelní (wiedereindeutschungsfähig) Češi byli stanoveni pouze podle rasových kritérií (sic), nikoliv podle jejich afinity k Říši, k německé krvi a německé kultuře. Z použitého přídavného jména znovuponěmčitelní plyne, že RSHA považoval Čechy za poslovanštěné Němce. V opačném případě by se použil adjektiv eindeutschungs- nebo umvolkungsfähig (poněmčitelný nebo přenárodnitelný). Čeští historici tento zcela jasný etymologický důkaz ignorují a raději překládají tento termín záměrně nesprávně.

Podle Heydrichových pokynů mělo berlínské ústředí Hlavního rasového a osídlovacího úřadu SS (Rasse- und Siedlungshauptamt der SS, RuSHA) zpracovat metodiku zjišťování a provést příslušný rasový výzkum mezi českým obyvatelstvem.

Continue Reading

„Leif Eriksson objevuje Ameriku“, Christian Krohg (1893)

Autor: Thomas F. Bertonneau

Učenci zasazují dobu vzniku Vinlandských ság do 12. století v případě Ságy o Gróňanech a 14. století u Ságy o Erikovi Rudém. Jak tomu ale u tohoto typu literatury bývá, oba příběhy do značné míry zachycují i nemytickou ústní tradici osidlování a raných dějin Islandu a Grónska, jejíž obecnou (jakkoliv ne nutně ve všech detailech) důvěryhodnost potvrdil i bohatý korpus lingvistického i archeologického bádání posledního století. Odhlédneme-li od akademických a technických argumentů, i pro obyčejného čtenáře je bohatství různých podružných detailů a lakonická věcnost vyprávění přinejmenším silným náznakem jejich obecného souladu s pravdou. Dvojice Vinlandských ság zachycuje specifické období v dějinách Seveřanů: přelomovou epochu, v níž koncem 9. století začal tradiční válečnický étos ustupovat křesťanskému evangeliu a jako měřítko statusu muže ekonomický úspěch pomalu vytlačil zářezy na jílci meče. Sága o Gróňanech i Sága o Erikovi Rudém tuto proměnu vyobrazují v generačních odlišnostech Erika Rudého na jedné straně a jeho synů, především Leifa, na druhé. (Jejich portréty ze 16. a 19. století jsou samozřejmě smyšlené).

Continue Reading

Thierry Maulnier

Autor: Karel Veliký

Před již více jak čtvrtstoletím vyvolalo pojmenování jednoho nového gymnázia, vystavěného na západním předměstí Nice, mezi levicovými a levičáckými křiklouny a popudlivými antirasisty z profese pořádný rozruch. Představte si to! Starosta Nice, kterým byl tehdy Jacques Médicin, je chtěl pojmenovat Lycée Thierry Maulnier. A k veliké nelibosti výše uvedených, stále vlivnějších protivníků své přání i prosadil! Jenže kdo to vlastně byl Thierry Maulnier, o němž Mauriac řekl, že „mohl být Sartrem své generace“?  

«BIOITINERÁŘ»

Mládí

Thierry Maulnier je pseudonym Jacquese Louis André Talagranda. Narodil se 1. října 1909 v Alès, rodiče vyučují literatuře. Otec je zarytý republikán a zarputilý antiklerikál. Mimo to se chová jak naprostý domácí tyran a dvěma svým synům přikazuje nepřetržité studium. Jacques radosti studentského života nakonec stejně objeví na gymnáziu v Nice, avšak běda mu, přijede-li domů s jinými známkami než výbornými. „Despota“, jak mu bratři přezdívají, se rozzuří… Nicméně toto náročné vzdělávání má i své přednosti.  Jacques je víc než znamenitý, víc než kultivovaný. A coby předčasně vyspělý student na podzim 1925 přechází do pařížského lycea Louis-le-Grand, dvouleté přípravky pro elitní École normale supérieure. Záhy si tam dobývá jistou reputaci: jeho vysoká figura, výjimečný rozhled i na odiv stavěná lehkomyslnost přitahují pozornost. Rozhodl se totiž pro „zatvrzelé lajdáctví“ [čili pravý opak toho, k čemu ho tlačil otec], přesto „bakalářku“ složí na „dostatečnou“ – v době, kdy taková známka měla ještě hodnotu.

Continue Reading

Alexandr Solženicyn – Rusko v troskách

Autor: Alexandr Solženicyn

Jsem přesvědčený odpůrce „panslavismu“. Pro Rusko to byl vždy úmysl nad jeho síly. Nikdy jsem neschvaloval naši péči o osud Slovanů západních (hrozná chyba Alexandra I. s připojením Polska, a Čechy jdou také cestou od nás vzdálenou) nebo jižních, kde nám odměnou za starosti a oběti byl buď nevděk jako v Bulharsku nebo to, že jsme se zapletli do války pro nás nijak nutné, ale zato zhoubné, jako kvůli Srbsku.

Nemohu se však bez pronikavě bolestného zármutku dívat na umělý rozkol Slovanstva východního. Byly tu přece rozřezány miliony a miliony rodinných, příbuzenských a přátelských svazků. Toto rozseknutí bylo provedeno bezstarostným a nedbalým máchnutím naší nové demokratické moci, ale také za odsouzeníhodné nečinnosti nynějšího ruského lidu. I jeho dvanáctimilionová část, která nyní žije na Ukrajině, i dvojnásobný počet ukrajinských obyvatel, kteří za posledního sčítání lidu (1989) uvedli jako mateřský jazyk ruštinu, ti všichni se dali lehko přesvědčit, že se jim po tomto oddělení od Ruska bude dařit lépe („buřtověji“).

Od prvotních kroků vytváření ukrajinského státu tam byla v zájmu upevnění politických šiků nafukována údajná vojenská hrozba ze strany Ruska. Když se začala formovat ukrajinská armáda, žádalo se od důstojníka, aby při přísaze deklaroval zvláštní připravenost bojovat právě proti Rusku. Po válečné hrozbě prahli natolik (v zájmu stmelení dosud nesourodého „ukrajinského vědomí“), že stačilo, aby Rusko ohlásilo úmysl neprodávat naftu levně, nýbrž za světové ceny, a Ukrajina hned hrozivě reagovala: „To je válka.“ (Kučma v roce 1993: „Žádná ekonomika nevydrží, bude-li se nakupovat ropa za světové ceny.“)

Continue Reading

Alexandr Solženicyn (11. prosince 1918, Kislovodsk – 3. srpna 2008, Moskva)

Autor: Miroslav Červenka

Letitou recenzi na Solženicynovu knihu Rossija v obvale z roku 1998, která o pouhý rok vyšla v českém překladu u nakladatelství Rybka Publishers a Práh, připomínáme coby další příspěvek k poznávání příčin nynější tragédie na Východě.

Kdo mě a mé názory blíže zná, ví, že nejsem zrovna vášnivým milovníkem Ruska, jež pro mne již od roku 1968 představovalo centrum všeho zla a mravního i ekonomického úpadku. Nikdy jsem rovněž neměl v lásce ruskou kulturu, a když jsem četl Jeden den Ivana Denisoviče i Souostroví Gulag, vnímal jsem je jako knihy ze vzdáleného ruského světa mající pouze okrajovou souvislost se situací u nás. To se však v žádném případě netýká autorovy poslední práce, jež se ke mně dostala až na několikeré doporučení mého dobrého známého, jemuž i touto cestou vřele děkuji, neboť kniha rozšířila a změnila můj dosavadní náhled a obzor.

Continue Reading

K letošnímu zimnímu slunovratu jsme vybrali posledních pět slok z básně, kterou Karel Hynek Mácha složil ke korunovaci císaře Ferdinanda I. na (posledního) českého krále pod jménem Ferdinand V., neboť v nich, roku 1836, bohatě uplatňuje archaické, předkřesťanské srovnávání krále se Sluncem a jiné pohanské motivy. Čtěte pokud možno nahlas:

Continue Reading

Stalin žije

Autor: Pavel Kamas

Aneb ruský „denacifikacní“ narativ

Válečná propaganda nabízí zajímavé perspektivy nejen při zpětném rozboru po skončení války samotné, ale ještě za jejího běhu. Jak známo, kremelská administrativa si za oficiální důvod pro svou „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině zvolila „denacifikaci“. Moc dobře věděla proč, a lépe zvolit nemohla. Jak směrem k vlastním lidem, tak ke světové veřejnosti.

Uchu ruského obyvatelstva, dodnes vychovávaného sovětsko-komunistickým dějepisem, nemůže nic lahodit lépe než „denacifikace“, upomínající běžného Rusa na takřka mýtické poslání boje za světové dobro z dob „velké vlastenecké války“, jak se sovětské účasti na Druhé světové válce v Rusku dodnes říká. Něčemu takovému by imaginární a dnes již otřepaný „boj proti terorismu“, jenž byl záminkou pro války v Čečensku, Gruzii a na Kavkaze, nemohl zdaleka konkurovat. Ruští propagandisté tak postulovali „nepřítele“, kterého „zná“ každý Rus už z obrázkových knížek ve školce, „ví“, že je to nejhorší zlo, a bojovat proti němu nemůže být nikdy špatně.

Pokud chtěl Kreml pro své „tažení na Západ“ získat sympatizanty i mimo Rusko, opět nemohl zvolit lépe: „Nacistický“ strašák je společným produktem obou (kapitalistických i komunistických) vítězů Druhé světové války, a proto účinkuje stejné dobře na obou „polokoulích“. Lhostejno, zda v nových postkomunistických či „starých“ západních zemích, také na Západě stačí často i velmi vzdělaným a inteligentním lidem zamávat před očima hákovým křížem, aby odložili ratio na noční stolek a spustil se v nich řetězec „antifašistických“ pavlovových reflexů. Kdo bojuje proti „fašismu“ a nacismu“ a dodá potřebné obrázky, má většinu „slušných lidí“ vždy na své straně.

Continue Reading

Konstantin von Neurath

Autor: Tomáš Krystlík

První část zde.

Hitlerovo zásadní rozhodnutí

Na poradě u Hitlera 23. 9. 1940, které se zúčastnili i K. H. Frank a K. von Neurath, dal Hitler Frankovi za pravdu a podle zápisu Konstantin von Neurath se vyjádřil takto:

„Existují tři možnosti řešení problému Čechů:

1. Čechům sídlícím v protektorátu v souvislém území bude i v budoucnu poskytnuto mimořádné státoprávní postavení. Češi sami mezi sebou budou moci mít autonomní správu a možnost vyžití v tomto prostoru. Němci budou žít vedle nich, samozřejmě v rovnoprávnosti a jako němečtí státní příslušníci. Toto řešení považuje Führer za nebezpečné, protože by v souladu s mentalitou a svérázem Čechů mohlo někdy vést k dalším projevům odbojnosti a novým protiříšským rejdům.
2. Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy do jiného prostoru. To nepřichází v úvahu už proto, že sedm milionů Čechů od nás nebude chtít nikdo převzít. Okamžité vysídlení je kromě toho nežádoucí, nesmíme vytvořit vakuum, neměli bychom ani německé lidi k zaplnění: Führer se zmínil o poměrech v župě Povartí (Reichsgau Wartheland), kde není možno se obejít bez polského obyvatelstva.
Continue Reading