Karl Popper
Autor: Andrea Marcigliano
Pro Karla Poppera jsem nikdy moc sympatií neměl. Ovšem mou chybou je, že jsem naprosto neporozuměl filosofii vědy, tj. oblasti filosofie, která „vědu zkoumá jako specifickou sféru lidské činnosti i jako vyvíjející se soustavu poznatků“. A nechal se ovlivnit (ovšemže negativně) vším tím popperovským opojením z počátku devadesátých let, kdy se po pádu východního bloku v nadšení z konce dějin (vzpomínáte na toho výsostného idiota Fukuyamu, toho nového doktora Panglose z Voltairova Candida, co si myslel, že náš svět je nejlepší?) najednou ze všech stali liberálové. Ještě včera byli leninisty, maoisty, veterány stalinismu … v menším počtu byli i fašisty, veterány historického fašismu nebo neofašisty, nacionalisty a kdoví čím ještě. Zkrátka, abyste ještě v osmdesátých letech v Itálii našli liberála, museli jste ho jít hledat do chráněné oázy městečka Mondovì , kde se potulovala exotická zvířata jako Raffaele Costa, místopředseda Partito Liberale Italiano, a Valerio Zanone, předseda téže strany v Turíně…
A pak najednou, Todos Caballeros! Za zvuku saxíku nepopsatelného Billa Clintona se všichni proměnili v liberály. Což nás přivedlo k tomu, abychom žili v nejlepším z možných světů … jděte o tom vyprávět obyvatelům Bělehradu [nebo Bagdádu, Kábulu, Tripolisu, Damašku, Kyjeva, kam se tento svět exportuje].
***
***
***
Nejnovější komentáře