Délský potápěč

Autor: Alberto Lombardo

Když Julius Evola zemřel 11. června 1974, četla jeho knihy velká většina pravicové orientované politické mládeže v Itálii. Evolovy tradicionalistické myšlenky byly od prvních let po skončení druhé světové války hlavním výchozím bodem pro lidi, kteří nesouhlasili s nevyhnutelným dekadentním směřováním a duchovní destrukcí jejich země a celého světa. Jak je dobře známo, a Evola o tom často psal, ve skutečnosti neztratily pouze poražené státy části svého území, prestiže a mezinárodní autority, nýbrž všechny evropské země ztratily během několika let svá koloniální dominia a impéria (Anglie, Francie, Portugalsko, Španělsko) a ztratily svůj vliv ve prospěch dvou mocnějších politických bloků, západního a východního: světa Las Vegas, Coca-Coly a Hollywoodu a komunistického impéria.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Povaha právního státu prý spočívá v tom, že je lidem dovoleno činit vše, co není zákonem výslovně zakázáno. Proto se v moderní demokratické společnosti množí zákony jako houby po dešti, aby byl nastolen pořádek a zamezilo se svévolnému jednání. Soudní kniha zákazů bobtná do nesnesitelné tíže a my ztrácíme vědomí o tom, co vlastně se ještě smí. Bojíme se už málem vyjít i na ulici, aby nás někdo nepřistihl při protiprávním jednání. Neznalost zákona se neomlouvá. Je tím však naše nesnáz vyčerpána? Ó nikoliv, kéž by tomu tak bylo! Jsme na tom hůř, než trestanci ve vězeňské kopce. Ti mají svá omezení dána viditelnými okovy: stačí najít způsob, jak je překonat, a svobodu zří na dohled. Nám právní stát vedle zákazů i nařizuje a trestá za neplnění stejně bobtnající sumy uložených povinností. Dnes nestačí pro klid duše vyvarovat se zakázanému jednání. V moderním státě se člověk nevyhnutelně stává zločincem, i když nedělá nic.

Eduard Limonov

Autor: Eduard Limonov

Když se Bakunin potkává s Evolou: Sen o novém národě, ozbrojené občině, Eurasii a polygamii…

Už jsem skoro zapomněl, že jsem napsal knihu Disciplinární sanatorium, 1] kde jsem uvažoval nad zřízením současné společnosti. Dneska jsem si vzpomněl, v souvislosti s tím, co my, NBS, 2] chceme, jakou společnost chceme vybudovat. Na Západě se dnes za šťastný považuje jednotvárný dlouhý život podle standardů evropské civilizace. To znamená netěžká práce, nějaké papírování, celý život jedna pevná kariéra, pak vysoký věk – ne ubohá existence penzisty a smrt v hluboké bezmocnosti stáří. Státy západních zemí člověka potlačují, když mu nechávají jen jednu dovolenou samostatnou aktivitu – lov na samičky.

V ostatním je život západního člověka krajně omezován hranicemi zákona. Nemůže nic. Za poslední stovku let se to, co možné není, zmnožilo, a to, co možné je, katastrofálně zredukovalo. 3] Člověka porobili a domestikovali. V SSSR bylo jiné zřízení, ale člověka porobili a domestikovali i tam. Celkově ho naučili tomu, co všechno nesmí, že má po celý svůj život jen pracovat jak pitomec a pak, bez vzbouření, umřít. Za kvalitní je považován život sytého otroka. Ideál: rodina – žijící v párovém manželství.

Continue Reading

Autor: Novopatriot

Běžně se setkávám s pokusy stavět náboženství nad ideologii a vlastní zkušenost mi zároveň říká, že mnozí lidé tak podvědomě náboženství vnímají, aniž by je napadlo řešit to nějak víc do hloubky. Často to platí i v případech, kdy daní jedinci nemají k náboženství nějaký zvláštní vztah. Prostě je to silně zakořeněné.

Ve skutečnosti ale neexistuje nic, co by náboženství jakkoliv nad obyčejnou ideologii řadilo. Rozdíly jsou většinou pouze kosmetické. Například náboženští myslitelé se odvolávají na to, že jejich řád jim byl zjeven (případně nějakému jejich prvotnímu vůdci). Sami se tak do určité míry zbavují odpovědnosti za své chování, protože se automaticky staví do role služebníků tohoto božího, rádoby dokonalého, řádu. Zároveň s tím přijímají i mentalitu člověka, který je přesvědčen, že má tu největší možnou pravdu, protože za ním stojí stvořitel všeho. Snaha tvářit se, že jejich řád je ten jediný dokonalý, je u nich běžná. Fakticky k tomu však nemají jediný důkaz.

Continue Reading

Autor: A. A. Gusejnov

Alexandr Alexandrovič Zinověv se narodil v roce 1922 v Kostromské oblasti v rolnické rodině požehnané mnoha dětmi. Po skončení školní docházky v roce 1939 pokračoval ve studiu na moskevském IFLI (Institut filosofie, literatury a historie – v té době základní vysoká škola univerzitního typu s humanitním zaměřením). Kvůli protestu proti kultu osobnosti byl z tohoto institutu vyloučen, aniž by mu bylo přiznáno právo přestoupit na jinou vysokou školu ve státě. Nato byl vězněn, ale z vězení utekl a skrýval se před orgány státní bezpečnosti. Od dalších nepříjemností ho zachránila služba v armádě, kam vstoupil v roce 1940 a sloužil až do roku 1946.

Continue Reading

Gabriele Adinolfi je italský krajně pravicový ideolog a spisovatel. Byl jedním z prominentních představitelů italské mimoparlamentní krajní pravice v sedmdesátých letech.

Ranná politická kariéra a Třetí pozice

Adinolfi zahájil svoji politické aktivity v letech studentských protestů. V roce 1968 působil v římských kruzích Italského sociálního hnutí, obzvláště v sekci Filippa Anfusa na via Livorno (naproti Piazza Bologna).

Od počátku sedmdesátých let se přidal k mimoparlamentním hnutím: Fronte Studentesco, poté k Avanguardia Nazionale, Lotta di Popolo a nakonec k Alternativa Studentesca. V roce 1976 byl, společně s Giuseppem Dimitrim a Robertem Fiorem, jedním ze zakladatelů organizace Lotta Studentesca (organizace byla založena v knihkupectví Waltera Spedicata, dalšího krajně pravicového aktivisty sedmdesátých let). V roce 1977 se Lotta Studentesca transformovala do Terza Posizione, která pak byla jedním z nejvýznamnějších krajně pravicových mimoparlamentních hnutí.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Více než půlstoletí po skončení druhé světové války není stále většina (především střední a východní) Evropy schopna vnímat události druhé světové války jako uzavřenou kapitolu a nesměšovat národnostní příslušnost s étosem boje proti totalitnímu režimu. Dnes si připomínáme čtyřiašedesát let od osvobození Československa, tedy od jeho osvobození z drápů nesnesitelného nacistického totalitního režimu, přesto se znovu začínají ozývat hlasy, varující tu před „německým“, tu před jiným nebezpečím, vyplývajícím z údajných vrozených imperiálních národků nějakého evropského státu (popřípadě třídy a skupiny lidí), tedy přesně z těch myšlenkových kategorií, jaké stály za zformováním hrůz dvou podstatou identických totalitních režimů 20. století – nacismu a sovětského komunismu.

Continue Reading

Autor: Redakce

Valpuržina noc neboli Noc čarodějnic, původně germánský středověký svátek jara a probuzení přírody slavený v noci z 30. dubna na 1. května.

Je zasvěcen svaté Valpurgii, bojovnici proti temným silám. Po církevním odsouzení této pohanské slavnosti byl svátek jara slaven tajně. Zavedením alternativního svátku křesťanské světice, která měla chránit věřící před úklady ďábla, byla jen posílena lidová pověra o nespoutaných orgiích čarodějnic a ďáblů za přítomnosti Satana, odbývajících se v noci na 1. května na vrchu Brocken v Harzu. Jde tedy i v tomto případě o christianizovanou pohanskou tradici konce temnoty a počátku nového ohně života.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Byli mocní vládci a lidé téměř nevěděli, že jsou.
Byli menší vládci a lidé je ctili a milovali.
Ještě menších vládců se lidé báli,
a ty docela maličké neměli rádi.

                                                                Lao-C’

Continue Reading

Autor: Redakce

Máme velikonoce. Pro někoho svátky Kristovy oběti, pro jiné svátky jara. Ve skutečnosti však velikonoce odrážejí daleko hlubší podstatu vztahů našich předků s okolní přírodou na pozadí neustále se střídajících kosmických cyklů. Dnešní ateistické pojetí velikonoc, nazývající je „svátky jara“, sice vnějškově užívá „pohanské“ symboliky, ale nechápe jejich skutečný dopad. Symboly se stávají pouhými znaky komerčního pojetí tohoto svátku, který modernímu člověku neříká ani ve své křesťanské, nebo pohanské podobě. Tak například kdo dnes chápe, proč jsou velikonoce spojeny s vejci, pletenými pomlázkami, či proč je s nimi spojen například zajíc?

Continue Reading

Jevgenij Zamjatin

Autor: Ivana Ryčlová

Historie je občas plná absurdit. Ten, o kom se nemluví, časem přestává existovat. Propracovaný systém zapomínání, jeden z nejdokonalejších produktů sovětského systému, vytěsnil na dlouhá léta mnohá jména z našeho povědomí, či alespoň potlačil jejich význam, upřel jim mnohá prvenství. Tak se stalo, že synonymem pro revoltující sci-fi literaturu vytvářející obraz státu vzdálené budoucnosti, v němž vůle kolektivu pod totalitním diktátem vládce vytlačuje svobodu myšlení lidského jedince, se stal George Orwell.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Než začneme přemýšlet o výhodách a nevýhodách evropské integrace, měli bychom nejprve zvážit, na jakých pilířích je tento náš společný evropský dům postaven. Volný pohyb kapitálu, zboží, služeb a osob. To je idea jednotného prostoru, v němž by Evropa měla najít společnou řeč. Nikoliv vzájemnost rozličných autonomních kultur, nikoliv humánní svazek duchovního porozumění a mezilidské inspirace v rozmanitosti tvůrčích sil, ale společné koryto materiálových toků, jeden univerzální žlab konzumu a směny lidskosti za industriální pokrok ve jménu tažné síly liberálně tržního kombajnu planýrujícího svět do jednolité multikulturní drůbežárny.

Continue Reading

Alain de Benoist je významným francouzským politickým myslitelem a publicistou, který své jméno za více než 40 let své dosavadní kariéry propojil ponejvíce s hnutím tzv. „nové pravice“.  Následující ukázka rozhovoru je vůbec prvním přímou mediální recepcí v českém prostředí, která se práce Alaina de Benoist týká. Rozhovor vznikal na jaře a v létě loňského roku. Text je ukázkou rozhovoru, který vyjde v Revue Kontexty 3/2009.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Pohyby na politických scénách nejen doma v poslední době nutí k otázce, nakolik je v dnešní době platné rozdělování politického prostoru na střet mezi pravicí a levicí. Jsme svědky mnohdy zajímavých jevů. Nedávno padnuvší pravicový kabinet varuje před nebezpečím vlády levicové, ale sám svůj pravicový program vyšperkoval tolika novotami, že se od tezí současných socialistů příliš nelišil. Francouzský prezident, považovaný za tvrdého liberálního pravičáka, předvádí etatistické orgie. Američtí hardcore liberálové spolupracují s paleokonzervativci proti intervencionistickému diskurzu svých neoliberálních a nekonzervativních kolegů. A nakonec spousta nonkonformních, především mladých publicistů a politických aktivistů, si začíná silně notovat s některými ryze post-moderními intelektuály v kritice jednostranné politiky Spojených států, lidskoprávního univerzalismu a globálního kapitalismu, ačkoli typické levicové zásady (přerozdělování, regulaci, egalitarismus) nevyznávají. Mění se orientace dělících linií?

Continue Reading

Autor: Redakce Délského potápěče

Massimo Fini, narozený v Cremenu, 19. listopadu 1943, je italský novinář, spisovatel, dramaturg a herec. V roce 2005 založil politické hnutí Movimento Zero. Jeho dílo a aktivity jsou svědkem eroze tradičních politických doktrín a zároveň indikátorem zajímavého posunu v myšlení nonkonformních myslitelů a autorů, kteří předpovídají nástup nové politické dichotomie – nikoli pravo-levé vymezení, nýbrž polaritu mezi univerzalisty a lidmi, zdůrazňujícími odlišnosti a zároveň odmítající všeobjímající, jednou provždy a všude platná řešení.

Continue Reading

Autor: Tomislav Sunić

Při studiu komunistického teroru jsou uplatňovány rozličné metody z různých oborů lidské působnosti sahající od oblasti politických věd, přes historiografii, filosofii, až k mezinárodnímu právu. O zločinech komunistů vyšlo obdivuhodné množství knih, které umožnily pozorovatelům a zájemcům o problematiku porozumět tomuto unikátnímu fenoménu dvacátého století, jenž s sebou nevyhnutelně přínesl velké vzedmutí emocí následované neustálými dohady o nejrůznějších součtech jeho obětí. V myslích mnoha občanů bývalých komunistických zemí představuje komunismus synonymum pro nehumánní politický systém, ať již se jedná o exkomunistickou Kambodžu nebo exkomunistické Polsko.

Continue Reading

Autor: Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

Pro Českou republiku, kromě data smutku a hněvu 15. března, další dva březnové dny vyvolávají přinejmenším smíšené pocity, ve kterých by měl asi převládat pocit hanby: 12. března 1999. jsme vstoupili za zvuků fanfár do organizace NATO, která pak 24. března provedla, na základě snůšky výmyslů, bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, již více měsíců chystanou agresi proti Svazové Republice Jugoslávii (SRJ). V té chvíli se NATO stalo zločineckou organizací, která neváhala zabíjet, mrzačit a zraňovat tisíce civilistů, včetně dětí, kolem půl milionu lidí zbavit zaměstnání zničením továren (většina bez vojenského významu) a uvrhnout zem do ekologické katastrofy „pumami výlučně humanitární povahy“ (nesmyslná slova použitá v této souvislosti bývalým prezidentem Havlem v Le Monde 29.dubna 1999).

Continue Reading

Autor: Finrod Felagund

15. března 1939 si připomínáme letos smutné sedmdesátileté výročí počátku nacistické okupace českých zemí. Přesto bych rád v tomto článku, podobně jako v článku, který jsem psal loni o výročí Srpna 1968, zkusil spíše tlumit emoce typu „tisíc let jsme trpěli“ a nakolik je to možné, podíval se na situaci reálnýma očima.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Buďme poctiví a nechtějme si namlouvat, že jedinec sám o sobě má nějaká nezadatelná práva ze své lidské podstaty, z pouhého faktu, že vstoupil svým životem do tohoto světa. Mluvit o lidských právech bez toho, abychom stanovili kdo a vůči komu má právo zasahovat do jeho osobní sféry vlivu, znamená, že nevíme, co to právo vlastně je. Právo se vždy odvíjí od poměru sil ve společnosti. Více moci znamená více práv. Právo je ekvivalent síly, která vložila svoji ruku do oblasti moci někoho druhého. Ať se nám to líbí nebo ne, právo silnějšího je prototypem každého právního vztahu, z něhož vzniká právní systém jako požadavek nastolení řádu v nerovnosti, jako potřeba udržitelné spolupráce všeho, co vytváří společenství jedinců, a přitom dobře ví, že pochází z tohoto, nikoliv onoho, světa.

Continue Reading

Autor: Robert de Herte

Mnoho nešťastných duší si v dnešní době stěžuje, že se ze světa vytratila „veškerá morálka“. Velmi zajímavé. Žádná morálka? Ale vždyť je jí svět zaplaven více než kdy jindy! Morálka na nás útočí každým dnem. Nicméně to není vždy ta samá. Je pravdou, že mnoho z našich současníků si myslí, že jsou od jakýchkoliv morálních pravidel osvobozeni. I jejich samotní kritici se braní tomu, že by jim morálku „kázali“. Vyjadřují se tak, aby nikdo nemohl mít pochyb o tom, že jejich rozhodnutí morálkou ovlivněná nejsou. Namísto termínu „morálka,“ který má jisté náboženské konotace, jež mnozí považují za zastaralé, se dává přednost termínu „etika,“ který se jeví jako vhodnější pro sekulární společnost, jako kdyby etymologický význam obou slov nebyl stejný (mores a ethos) a jako kdyby etika nemohla mít jiný než individuální dopad.

Continue Reading