Brutálně upřímné, upřímně brutální

Deník skinheada je záznamem sociálních dějin dvacátého století, kdy se mladí lidé přidávali k různým subkulturám. Byli tu punkeři, rockabilly, rockeři, tedové, novoromantici, mods, scooter boys, heavymetalisté, hippies a gotická subkultura. Ve dvanácti letech se Paul Burnley vydal ve stopách svého staršího bratra a přidal se k londýnským skinheadům. Byla to cesta, která vedla k násilí, pití alkoholu „natajno“, policejním celám, rozpadu rodiny, radikální oi hudbě a krajně pravicovému fanatismu.

Napsané z pohledu tehdejší doby a s typickou bezohlednou drzostí — autor si nebere servítky. Nic není přikrášlené, žádné omluvy, jen strhující a místy děsivý popis života uprostřed chaosu těch opojných let.

Bibliografické údaje

Název: Deník skinheada 1980-1986
Autor: Paul Burnley
Originál: Skinhead Diaries 1980-1986, Vol. 1
Rok vydání: 2026 (1. vydání)
Nakladatel: Knihy Obrys
Vazba: Brožovaná (Vazba V8 – flexo, kulatý)
Počet stran: 240 stran
Rozměry: 148 x 210 mm
Váha: 526 g
Grafická úprava, obálka a sazba: Štěpán Kot
Překlad: Hana Milchová
ISBN: 978-80-909676-0-1
Doporučená prodejní cena: 549,- Kč

Knihu lze objednat na stránkách knihkupectví Alembiq, knihkupectví Skleněná louka nebo v eshopu Náš směr.

***

Předmluva autora

Před více než čtyřiceti lety si dvanáctiletý chlapec vyholil hlavu a vyleštil staré martensky. Uchvátilo ho nové sebepojetí a povzbuzovala ho hudba ska kapel stylu 2 Tone, jako byly Madness, The Specials a Bad Manners. To, co mělo odstartovat éru omamující mladické euforie, se nakonec vyvinulo v něco úplně jiného. Na pozadí rozvrácené rodiny, pesimistického výhledu do budoucnosti v thatcherovské Británii a rasového napětí v postranních londýnských uličkách se zrodil příběh vzteklého dospívání epických rozměrů.

Zatímco jeho vrstevníci ve škole zdolávali své Rubikovy kostky a nacvičovali elegantní triky na BMX kolech, tento chlapec pravidelně navštěvoval punkové koncerty, extremistické politické demonstrace a býval přímým svědkem šokujícího brutálního násilí.

Ve třinácti byl zatčen za podněcování rasové nenávisti, ve čtrnácti vyhozen z domova, v patnácti odešel ze školy s prázdnýma rukama, v šestnácti utekl z domu svého otce-alkoholika, aby se přidal ke gangu nacistických motorkářů, a v sedmnácti stál v čele nacionalistické skinheadské punkové kapely – to býval recept na katastrofu první třídy.

Toto je příběh o tom, jak se z přemýšlivého, tvořivého chlapce, který miloval kreslení a šachy, stal skinheadský pěšák, který se indoktrinoval filosofií snažící se „udržet Británii bílou”. Nakonec se vžil do role nacistického hudebníka a vůdce krajní pravice, jenž po celém světě vystupoval s rasistickým rock’n’rollem.

Ještě jako teenager se vášnivě stýkal jak s členy Ku Klux Klanu, tak s německými, italskými a švédskými pravicovými fanatiky. Diskutoval s americkými revolucionáři, kteří si odpykávali čtyřsetleté tresty za terorismus, a stoloval se zatvrzelými válečnými veterány v černých uniformách Hitlerovy nechvalně proslulé SS. Vycepoval armádu zběsilých boot boys v sílu věrnou národnímu socialismu, v přesvědčení, že jednou nad Downing Street zavlaje vlajka se svastikou.

Když se fasáda, kterou si budoval více než deset let, zhroutila, začal vážně přemýšlet o tom, co dělá. Přerušil všechny vazby s hnutím a snažil se vytvořit nový život, uzdravit staré rány, znovu navázat vztahy se svou odcizenou rodinou a věnovat se umění.

Po nástupu do mezinárodní eventové společnosti, kde mimo jiné natáčel hudební videa pro Status Quo a své idoly dospívání Madness, odešel, aby se věnoval studiu vizuálních efektů na National Film and Television School. Po absolvování NFTS v roce 2006 se podílel na natáčení hollywoodských filmových trháků, jako byly Harry Potter a Hvězdný prach (Stardust).

V roce 2010 byl na BBC poprvé odvysílán jeho film Fire in the Blood. Jeden deník jej označil za „nejupřímnější zobrazení umělce, jaké kdy bylo natočeno“. Dokument se zaměřil na alkoholismus otce, známého umělce, matčino opuštění rodiny a její rozpad, a což je neuvěřitelné, i na to, jak se jim podařilo najít cestu zpět ke dříve nepředstavitelnému znovusjednocení.

Dnes vede kreativní podnik určený mladým lidem a zaměřený na hudbu, filmovou tvorbu a tvůrčí psaní.

Tím dvanáctiletým klukem jsem byl já a toto je můj příběh.

Nebylo snadné vrátit se do svého mládí. Všechno je propletené – to dobré, to špatné i to ošklivé. Radost a nadšení mládí, bolest z těžkých životních okolností, touha někam patřit, neohrabaná vášeň pubertálních lásek, rodičovská odmítnutí, nedostatečné vzdělání, chyby nezralého úsudku, zoufalství z pocitu, že mě nikdo neposlouchá, drzost a tunelové vidění londýnského kluka ztraceného na širém moři s nefunkčním kompasem.

Díky oddanosti a neústupné vytrvalosti jsem se stal známým mezi stoupenci nadřazenosti bílé rasy po celém světě: od Evropy po Severní Ameriku, od Ruska po Austrálii a dále. Jako zpěvák, hybná síla a agitátor neonacistické rockové kapely No Remorse jsem fanaticky působil pod pseudonymem Paul Burnley. Ačkoli to byla jistě vzrušující zkušenost – cestovat po světě, vystupovat naživo před stovkami a tisíci příznivců, nahrát přes deset studiových alb a přechytračovat stát i naše levicové nepřátele pořádáním akcí tváří v tvář ohromujícím překážkám –, brutální konflikty a násilí nakonec zanechaly trauma a hluboké jizvy, které již nebylo možné ignorovat.

V průběhu let mě mnozí přátelé, kolegové, spisovatelé, aktivisté a dokonce i duchovní povzbuzovali, abych své zážitky sepsal. Dokud neuplynulo dost času, nebral jsem tuto možnost nikdy vážně. Nechtěl jsem vystrkovat hlavu, abych na sebe přitáhl další nežádoucí pozornost, ani jsem nechtěl, aby můj příběh skončil mezi memoáry „chuligánské literatury“, které vzrušují ty, kdo mají zálibu v prázdném chvástání a bezduchém násilí.

Když jsem se v roce 2014 nakonec vydal na tuto literární cestu, bylo to jako očistné cvičení, abych lépe porozuměl svému mladšímu já. Poskytlo mi to nadhled nad tím, jak jsem dostal do pasti vzteku a nenávisti a jak jsem nakonec nejvíc potrestal sám sebe. Když jsem poprvé vzal do ruky pero, neměl jsem na mysli žádné čtenáře, jen myšlenky na své dvanáctileté já, které se před tak dlouhou dobou vydalo na tuto katastrofální cestu. Jakmile byla kniha dokončena, rozhodně jsem neměl v úmyslu ji vydat.

Snažil jsem se tuto biografii napsat s odstupem času a s porozuměním širším souvislostem, ale zjistil jsem, že trávím čas nekonečným odsuzováním sebe sama nebo hledáním důvodů, které by ospravedlnily mé činy, což bránilo plynulosti příběhu. Rozhodl jsem se pro vyprávění v první osobě, psané v duchu deníku – deníku obsahujícího mé nynější představy o tom, co jsem si asi myslel, když jsem zažíval situace, z nichž tuhne krev v žilách.

Je to skutečný příběh chlapce ztraceného ve světě, který nachází domov, smysl a pocit sounáležitosti mezi podobně poznamenanými mladými lidmi a využívá svůj tvůrčí talent a nutkavou touhu ve prospěch svého nově objeveného fanatismu. Až téměř úplná kapitulace před světlem lásky odhalí únikovou cestu k pozitivnějšímu způsobu života.

Nenávist je vyčerpávající. Když se odvrátíš od krásy, světla a lásky ve světě, objeví se spousta důvodů k hněvu, a jakmile se jimi necháš pohltit, každý den se promění v vyčerpávající stav bytí, kdy je tvůj mozek přeprogramován tak, aby hledal potvrzení v čím dál větší nenávisti. Brzy zjistíš, že automaticky rasově profiluješ každého, koho vidíš, o kom čteš nebo koho sleduješ v televizi. Všechno, co nenávidíš, se ti jeví zveličené, a pokud něco neodpovídá tvému světonázoru, buď to ignoruješ, nebo, což je pravděpodobnější, prohlašuješ, že za tím stojí nějaká neviditelná ruka.

Existují ve světě velká spiknutí? Samozřejmě. Celá podstata vládní moci a velkého byznysu v jednadvacátém století je konspirativní. Nedůvěřuji žádné politické straně a myslím, že v systému zmanipulovaném těmi, kdo mají moc chránit a posilovat vlastní zájmy, jsou volby zbytečné.

Vůči psychopatickým miliardářům, velkým farmaceutickým firmám a šiřitelům strachu v médiích necítím nic jiného než opovržení. Nyní se soustředím na to, co mohu světu nabídnout – daleko od onoho politického cirkusu.

Žádný člověk, tak hluboce zakořeněný ve skinheadském způsobu života, jednoduše neopustí hnutí ze dne na den. Jediná věrohodná cesta ven je plná bolesti a utrpení. Musíš to přijmout, než uděláš první krok, ale zároveň vědět, že na konci té cesty čeká poznání. Budeš čelit zmatku, pochybnostem o sobě samém a nepřátelství, ale zároveň na své cestě potkáš laskavost, soucit a pochopení, někdy z nečekaných stran.

Nekonečná řada pomýlených lidí, na které jsem tehdy narazil a kteří si mysleli, že mě změní slovy o tom, jak se mýlím, jen přilévala olej do ohně. Když se někteří „přátelé“ mých rodičů dozvěděli o mém a bratrově zapojení do krajní pravice, trvali na tom, že „jediné, co potřebujeme, je jen pořádně nakopat“.

Neznalost se ti do mozku nevryje jen tak sama od sebe a bylo by pošetilé si myslet, že ti, kdo zastávají názory, jaké jsem kdysi měl já, tak činí z čiré nenávisti. Sám jsem na vlastní oči viděl a z první ruky slyšel od přátel a přítelkyň věci, jež ve mně vyvolávaly zuřivost, zejména to, co jsem vnímal jako kulturu černochů. Mnoho extremistů v sobě nosí skutečné bolesti a křivdy, které je ženou do života plného neustálého vzteku.

Pokud chcete těmto extremistům pomoci, musíte se nejprve pokusit jim porozumět. Odsuzování má často podobu sebeobrany nebo předvádění morální nadřazenosti ze strany vašich žalobců. Odsuzování jen posiluje odhodlání extremistů. Rušení jejich hlasu je jen donutí křičet hlasitěji a zatlačí je hlouběji do slují nepřátelství. Násilí a kriminalita by neměly být tolerovány, ale abyste zmírnili tu spalující nenávist, musíte mít snahu vypořádat se s důvody, proč se tam dostali.

Někteří lidé se z toho hnutí vymaní jen proto, aby se přidali k extremistické skupině jiné politické orientace, nebo se věnovali udávání lidí, kteří dělali přesně totéž, co dělali oni dřív. Já bych si nevybral ani jednu z těchto cest. Nemám žádné právo se cítit morálně nadřazený vůči lidem, které jsem opustil. Jen doufám, že v sobě najdou mír, který je odvede pryč od nenávisti, jež je tak sebezničující.

Lituji něčeho? Samozřejmě. Moje cesta byla těžká a mé činy ovlivnily životy mnoha lidí, ale abych mohl jít dál a společnosti nějak pozitivně přispět, musel jsem najít způsob, jak si odpustit. Nelituji však, že jsem se stal tím, kým jsem dnes.

Dokázal jsem, že se lze z takové zkušenosti dostat a vést produktivní a naplňující život. Mimo rodinu se nyní zaměřuji na práci s dětmi, z nichž mnohé mají své vlastní problémy. Snažím se jim poskytnout tvůrčí platformu ke zvýšení sebevědomí, sebeúcty a rozvoji individuálních talentů. Je to pro mě velmi obohacující. Mám spoustu kreativních dovedností, které chci sdílet – od tvůrčího psaní přes filmovou tvorbu až po hudební produkci a vizuální efekty. Pomáhat druhým je jeden z největších darů, který si můžete sami dopřát.

Dokonce i po třech desetiletích poté, co jsem se osvobodil z pout krajně pravicových dogmat, se stále setkávám se stigmatizací vyplývající z mých raných životních zkušeností. Nejhorší jsou případy, kdy se fanatici s vlastní agendou snaží zviditelnit na můj úkor nebo se mi chladnokrevně mstí, zejména když svou činnost zaměřují proti mé rodině, jejíž někteří členové v době, kdy jsem odhodil rukávovou pásku se svastikou a zanechal štvavé rasistické rétoriky, ještě ani nebyli na světě.

Když BBC odvysílala můj film Fire in The Blood, dostal jsem ohromně pozitivní ohlasy od přátel, kolegů i neznámých lidí. Někteří staří skinheadi mi dokonce poslali zprávy s přáním všeho nejlepšího. Bohužel žijeme v době identitární politiky a kultury rušení. Lidé se kvůli tomu zdráhají přehlédnout toxickou minulost těch, s nimiž se stýkají, bez ohledu na to, jak se dokázali změnit nebo jak dávno to bylo, ze strachu, že by mohli být i označeni černí onoho zvláštního nihilistického štětce.

National Front se na konci sedmdesátých let stala třetí největší politickou silou ve Velké Británii. V současnosti je nacionalismus ve Spojeném království natolik marginální, že tu není ani jedna věrohodná politická strana, která by měla program podobný tomu, jenž učinil NF v sedmdesátých a osmdesátých letech tak populární. Pokud vím, Blood and Honour, pravicová hudební organizace, kterou jsem pomáhal založit na počátku devadesátých let, je dnes už jen klubem starých opilců. Časy se změnily a mladá generace ani neví, že organizace Blood and Honour někdy existovala.

Nemám pochyb, že mnozí lidé, kteří dnes znají Paula, budou šokováni mým životním příběhem. Občas se ohlédnu zpět a divím se, jak jsem mohl být kdysi tím mladým klukem, který s předstíranou statečností, jež byla nad jeho síly, vykřikoval z pódia rasistické nadávky a byl věrný a oddaný něčemu, co je naprosto cizí mému dnešnímu životu. Ale stalo se to.

Některá jména byla změněna.

***

Karnevalové vylomeniny (devátá kapitola)

Pondělí, 31. srpna 1981

 Z eskalátoru pod námi uslyším pronikavý výkřik. Otočíme se naráz i s Benem a uvidíme ženu sraženou k zemi, zatímco tři černošští mladíci utíkají s ukořistěnou kabelkou. Přeskočíme eskalátor a seběhneme na druhou stranu. Pomůžeme ženě na nohy; vypadá natolik otřesená, že ani nepromluví.

„Jsou jak zasrané hyeny,“ procedím. „Člověku je z toho na blití,“ přisvědčí Ben. Londýn umí být hodně nebezpečný. V sobotu jeden muž málem přišel o život, když se ohradil proti bandě černých teenagerů, kteří vtrhli do vlaku metra a loupili, jak se jim zlíbilo. Tento nový jev se nazývá „napařování“. Muže pobodali a zemřel by, nebýt rychlé reakce spolucestujícího s lékařským vzděláním.

Před několika lety se karneval proměnil v učiněnou výtržnost a dvě stě lidí bylo hospitalizováno.

Prodíráme se rušnou pouliční slavností a já přemýšlím, jestli jsem se oblékl dost vhodně: jsem totiž chodícím ztělesněním vlajky Velké Británie. „Sakra, to je jako soutěž dvojníků Boba Marleyho,“ řekne Ben. Místo se topí v rastafariánských barvách – červené, zlaté a zelené. Tato ikona reggae nedávno zemřela na rakovinu plic. Míjí nás obří pestrobarevné alegorické vozy plné lidí v havajských sukních a nezaměnitelných melodií ocelových bubnů. Líbí se mi zvuk těchto bubnů: před pár lety na ně u nás ve škole hrála jedna zájezdní skupina a myslím, že zněly docela pěkně.

Skoro na každém kroku mi v krku uvízne odporný zápach marihuany. Začíná být horko, a tak se rozhodneme ponořit do festivalové nálady a koupíme si každý plechovku Liltu, což je, jak zní výstižně reklama, nápoj s „totálně tropickou chutí“.

Můj zrak upoutá velké shromáždění kolem zvukové aparatury, odkud duní reggae; musíme tedy blíž, abychom zjistili, co to je za atrakci. Nerozumím, o čem ta píseň je, ale zachytím slovo „Babylon“, které se celou dobu opakuje. V roce, kdy došlo k rozsáhlým potyčkám mezi policií a černochy v Brixtonu, Tottenhamu, Bristolu a Liverpoolu, je zvláštní vidět uniformovaného poldu tančit jak neohrabaný strýc na svatbě, a to právě s tmavou prsatou ženskou středního věku, která se přes něj valí. Usilovně pracují na budování mostů.

„To je sice hezké, ale proč tu nebyli žádní cajti, kteří by pomohli napadené ženě, co jsme předtím viděli? A jedno, jestli by byli tančící, nebo netančící, ne?“ ušklíbnu se. Ben souhlasně přikývne a oba se posouváme dál po Westbourne Grove a hloub do kakofonie tisíce melodií reggae.

Zahlídl jsem skupinu černých výrostků, jak se s poněkud hrozivým výrazem motají na rohu jedné z křižovatek. Tito kluci nevypadají, že by je přemohl karnevalový duch. Stánky s nápoji na tomto konci ulice už asi rozprodaly Lilt.

Jelikož v okolí nejsou vidět poldové, rozhodneme se pro bezstarostný ústup do oparu karibské kuchyně a volně dýmajících bylin. Naneštěstí nás spatřili, a tak ve své snaze uniknout teď musíme využít pomoc a zároveň překážku v podobě hordy hýřilů. V jednu chvíli se ohlídnu a uvidím asi osm pronásledovatelů, jak si klestí cestu za námi davy tančících lidí. Choreografie těchto kluků zřejmě zahrnuje rutinní zacházení s noži a pěstmi, a já na tento jejich tanec nemám náladu. Zrovna když se zdá, že už se k nám přibližují, popadnu Bena a vtáhnu ho pod jeden z alegorických vozů. Kutálíme se na druhou stranu, přičemž se zoufale vyhýbáme kolům. Dav je zde řidší, takže se jím prodereme s rychlostí i lstí hokejistů, a nakonec se ocitneme v Kensingtonských zahradách. Za chvíli jsme zpátky na domácím hřišti v Battersea.

Když se vrátíme do bytu, Jon mi vypráví, jak šel na zápas Chelsea; po jeho skončení se všichni vyhrnuli ze Shed Endu a on se dostal do davu na nedaleké Fulham Broadway, kde pořádala protest Národní fronta. Byly tam tisíce lidí, včetně našeho souseda Marka, který pracoval jako fotograf pro Antinacistickou ligu. Převládla velká nespokojenost, když policie zabránila Národní frontě pochodovat na karneval v nedalekém Notting Hillu.

Později večer Zprávy v deset informují, že dnes v noci ke konci karnevalu došlo k dalším šarvátkám mezi gangy černochů a policií. Přes třicet lidí potřebovalo ošetření bodných ran. Koukám na Jona a chechtám se. Máma zvedne zrak od svých učebnic, ale naše dnešní dobrodružství vůbec nezaznamená.

„Kluci, běžte si vyčistit zuby a na kutě, zítra je škola,“ vydá pokyny, než znovu zaboří hlavu do jedné ze svých nekonečných hromad knížek o sociologii.

***

Když tě chtějí zabít (dvacátáosmá kapitola)

Sobota, 24. března 1984

Vím, že ska je tradiční hudba prvních skinheadů ze šedesátých let, akorát se člověk nemůže skrýt před rozporem, že je rasistický skinhead a zároveň miluje nakažlivé zvuky produkované černošskými hudebníky z karibského ostrova Jamajka. Ve skutečnosti to nedává smysl, ale když poskakujete s kámoši jako já dnes večer na Suzanne Beware of the Devil od Dandyho Livingstona, Pressure Drop od Toots and the Maytals, Monkey Spanner od Davea a Ansela Collinsových a na celou řadu hitů od Trojanu, je mi to jedno, protože se cítím skvěle.

V hospodě The Crown and Cushion ve Woolwich Riverside roztáčí desky Mick Mac z jihovýchodního Londýna, zářící ve svém tričku s nápisem SS. Nikdo mi nepřijde zarytější než Mick Mac. V těchto oblastech je to legenda; jednou vtrhl do divadla a žádal, aby si herec z uprchlického tábora sundal pásku se svastikou, kterou měl na sobě, protože jinak by bylo zneváženo dobré jméno nacionálního socialismu. Vyděšený divadelník mu náležitě vyhověl. Mezi skiny je hodně drsných parchantů, ale někteří se dostanou vysoko nad ostatní. Mick Mac si vždy najde čas na mladé kluky, jako jsem já. Je čestný a přímý a zbytečně se nepředvádí.

Do Woolwiche chodíme od doby, kdy hospoda Agricultural v Islingtonu sice se zdráháním, ale přece zavřela své dveře holohlavým zákazníkům. Aggy vydělala jen na svých sobotních večerech se skinheady více peněz než všechny sousední hospody dohromady za celý týden. Nakonec se prosadila dlouhá ruka zákona. Používala všemožné taktiky, aby zastrašila a přiměla hospodské odmítnout naše pravidelné návštěvy. Policejní antony se řadily před barem nacházejícím se na jižním konci Chapel Street Market. Pokaždé v pátek a sobotu večer, když hodiny odbily jedenáctou, poldové vtrhli dovnitř ve velkém počtu a doslova brali pivní sklenice z rukou zákazníků, načež je vystrkovali na ulici a hledali jakoukoli záminku k zatčení kohokoli, kdo by kladl odpor.

V Crow and Cushion je vždycky dobrá parta. Skinheadi z celého jižního a centrálního Londýna se připojují k místním členům Britského hnutí. Obvykle tam chodíme se skiny z Claphamu, Battersea a Streathamu. Dnes večer se setkávám s Jackie a jejími přáteli ze severního Kentu.

Zazní prvních pár tónů písně Liquidator od kapely Harry J All Stars a skrumáž tancujících se rozroste. Skinové v košilích na knoflíky a v červených čtvrtpalcových kšandách se společně do sebe zaháknou. Když se dostaneme k refrénu, skandujeme neoficiální text: „Skin-heads are back… sieg heil!“ Toto se opakuje, dokud píseň Liquidator nevystřídá skladba Skinhead Girl od skupiny Symarip. Třetí kousek z legendárního alba Skinhead Moonstomp přiláká dámy, aby se přidaly k nám na taneční parket. Před gramofony Micka Maca nás teď v záři diskotékových světel tančí asi dvacet.

Spolu s našimi hudebními hostiteli, jako jsou Desmond Dekker, Judge Dread, Prince Buster a podobní, kteří to celou noc vypalují na plné pecky, se ocitáme v říši ska, kromě několika výjimek nabízejících skinheadské reggae. Voice of Britain od Skrewdriveru a British Justice od Ovaltinees vždycky zpestří pop svým agit-punkovým výrazem.

Poslední deska večera je vyhrazena srdcervoucí baladě zvané England od Angelic Upstarts, kterou složili pankáči z kapely Geordie. Každé slovo je zpíváno se zanícením a provázeno houpavými hitlerovskými pozdravy. Slova rezonují jako nějaká skinheadská národní hymna.

The red in the flag

Is the blood that was spilt

In the way that your forefathers tell

And never a country been so great

The stories Britannia could tell

I never want to live my life

Away from the golden shores

There’s never a country in the world

With the scent of an English rose

England, oh England a country so great

The land of so fair and so true

There’ll never be any colours like

The red, the white and the blue. 1]

Singl s touto verzí a obrázkovým obalem představuje velmi žádaný vinyl, zčásti i proto, že jej BBC zakázala a EMI jej stáhla z prodeje kvůli zločinu „vlastenectví“. Viděl jsem ji prodávat za týdenní mzdu. Vlna šílenství známého jako politická korektnost, která právě teď zaplavila Británii, je takového rozsahu, že v některých kruzích se láska k vlastní zemi považuje za velmi pohoršlivou.

Za zvuku pronikavé interpretace Anglie, která nám stále doznívá v uších, se naposled políbím s Jackie a vydám se na namáhavou zpáteční cestu domů – třemi autobusy, pokud budeme mít štěstí. Často můžete čekat i dvakrát tak dlouho, jak to trvá pěšky, než na zastávku dorazí Routemaster plný opilých šašků s nemožným chováním.

Autobus N53 nás z Woolwiche doveze až na New Cross, kde v chladném nočním vzduchu vyčkáváme na další bus do čtvrti Elephant and Castle. Dnes večer je v horním patře tucet skinheadů. V naší partě jsou Jon, Eddie a Tony ze Streathamu. Další známou tváří je bezchybně oblečený vojín Dave, který se s dalším aktivním vojákem vrací do kasáren v Chelsea, kde se už pár let nachází jejich posádka. Ve skupince, která se chystá na večírek do Aylesbury Estate, rozlehlého betonového sídlištního monstra ležícího hned u Old Kent Road, jsou taky tři skini a jedna skinka. Brácha odmítne pozvání, abychom se k nim přidali. Geordieho Johna, který je asi stejně starý jako brácha a dříve s námi popíjel v Aggy, znám jenom matně. Když vystoupí z busu, kývneme si na rozloučenou. My vystupujeme na další zastávce, v nákupním centru Elephant and Castle. Je už po jedné ráno a po autobusu ani stopy. Tohle je srdce nepřátelského území a pro malou partičku vyholených buřičů je docela nebezpečné se zde potulovat. Vzdáme jakoukoli šanci na odvoz domů a rozhodneme se pro postapokalyptickou procházku po Lambethu, přes ponuře vypadající bytové komplexy mezi tímto místem a SW4, jako je nechvalně známé sídliště Angell Town Estate, kde jsou pobodání nožem považována za vedlejší produkt všedního života. Jakýkoli vliv večerní konzumace alkoholu vyvažuje potřeba mít se na pozoru před možnými problémy nebo nežádoucí pozorností ze strany policajtů.

Tady jsou skinheadi snadnou kořistí po obou stránkách. Není tu žádná podpůrná skupina s transparenty, která by vlítla na policejní stanici, kdyby nás někdo neprávem zatkl nebo nás napadl na ulici.

Když se s bráchou vrátíme k tátovi domů, v horním patře je tma. To znamená, že táta buď spí, nebo je venku ve městě. Tak či onak, zabrání to stresu z noční konfrontace. Diskuse o čemkoli s tátou v brzkých ranních hodinách je stejná jako proplétání se minovým polem či přes sídliště zamořená gangy, kterými jsme právě po špičkách prošli.

Neděle, 25. března 1984

Já a Jon stojíme každý z jedné strany lůžka v Nemocnici Svatého Tomáše nedaleko Waterloo, jen co bys kamenem dohodil od místa mého narození. Jsme ohromeni, když nám „Geordie John“ Seymour váhavě odhaluje události, které se odehrály včera v noci na Old Kent Road. „Ti zmrdi na nás začali házet kameny a provokovali. Takže se pustíme za nimi, ale vlítneme rovnou mezi jejich zálohy.“

Jak se před námi začíná odvíjet celá ta hrůza včerejšího incidentu, v očích mu vidím utrpení.

„Když jsme zahnuli za roh, stálo tam asi padesát těch parchantů, jen číhali, že jo. Zmlátili nás a zavlíkli do prázdnýho bytu, kde do mýho kámoše Petera furt a furt bodali. Zabili ho! Byl to fakt zasranej děs.“

„No do prdele,“ vyhrknu a s hrůzou kroutím hlavou, když mi v mysli explodují představy jejich martýria.

Říká, že má strašnou žízeň, a tak brácha odskočí a vrátí se s plechovkou Fanty.

John pokračuje: „Znáte Jane?“

Oba přikývneme.

„Jo, ta holka v buse. Dostala ránu do hlavy zasraným kusem zdiva. Kopali ji po podlaze… ty kurvy… Ta holka je těhotná, proboha!“

Zíráme na něj v kamenném tichu, plní hněvu, nenávisti a totálního znechucení z toho, co tihle srabi udělali. Přemýšlím, jestli je to dobrý nápad ho v tomhle stavu ještě víc rozrušovat, ale neřeknu nic.

„Já měl štěstí,“ zkonstatuje s trochou šibeničního humoru, když si zvedne bílý nemocniční župan a ukáže nám něco, co se podobá spíše leteckému pohledu na spoustu železničních kolejí na claphamském nádraží. Trup má plný odřenin a stehů z množství bodných ran, které utržil, v obličeji hluboké rýhy a jizvy. Upozorní na pravé ucho, obvázané stejně jako většina hlavy.

„Snažili se ho uříznout,“ vysvětluje. Čepel jednoho z těch srabů, co na něj zaútočili, minula srdce jen o necelý palec. Cestou do špitálu ho museli dvakrát resuscitovat.

„Divoši… zasraný divoši,“ vyhrkne brácha a já vidím, jak vztekem zatíná pěsti.

Objeví se sestřička a oznámí příchod Johnovy matky, takže mu popřejeme jen to nejlepší a zmizíme.

Rozhlas informuje o incidentu jako o rvačce skinheadského gangu, což vytváří dojem, že šlo o vnitřní potyčku mezi rivaly v martenskách. Nic však nemůže být dál od pravdy. Na tendenci médií zkreslovat zprávy týkající se naší strany jsme si už zvykli, ale tohle je zase nové dno. Nezpochybnitelným faktem je, že Peter, Geordie John, Dave a Jane se stali oběťmi promyšleného útoku padesátičlenné, převážně černošské bandy násilníků. Peter Mathewson, v našich kruzích známý jako „Geordie“, je mrtvý.

Pondělí, 26. března 1984

Škola je nanic. I když nemám tušení, co mě čeká za školní branou, nemůžu se dočkat, až tohle místo konečně opustím. Dnes jsem tam ani nechtěl jít, ale nakonec jsem se tam opožděně došoural. Vůbec se nedokážu soustředit a paní Calderová mě v hodině matiky přistihne, jak si do lavice vyrývám slovo skins. Dnes se mi nechce hrát podle pravidel.

V Pimliku jsem teď jediný skinhead. Gary si nechal narůst vlasy a chodí oblečený jako soulboy. Pořád jsme zadobře, jenže není to už ono. Lee, můj nejlepší kámoš ze školy, se z Londýna odstěhoval, a tak vlastně nemám s kým trávit čas.

Přestávka na oběd je ještě daleko a já se potloukám kolem hranolkárny na druhém konci Lupus Street. Dělají tam dobré hranolky, ale fronta vždycky sahá až do poloviny silnice. Skočím do trafiky a prolítnu hlavní novinové titulky, najdu však jenom drobnou zmínku o Geordieho vraždě, ne větší než dva palce novinového papíru. „Skinhead zabit při potyčce nožem,“ hlásá titulek, a jak je už dnes u zločinů páchaných černochy obvyklé, pachatelé jsou popisováni prostě jako „mladíci“.

Do obchodu přichvátá statný chlapík s džíny na půl žerdi a hodí na zem balík novin. Koupím si Evening Standard a vezmu si ho ven. Fronta před hranolkárnou je teď ještě delší. Najdu další krátký článek o Geordieho smrti a udělá se mi nevolno ze způsobu, jak o události informuje. Není v něm žádný popis pachatelů, žádná zatčení a běžný občan si bude myslet, že proběhla pouze nějaká bezvýznamná rvačka mezi gangy nebo chuligánská roztržka, která zašla příliš daleko. Tyhle zvrácené bestie barbarsky zavraždily Geordieho a strážci našich denních zpráv na to zvysoka kašlou!

Poznámka:

1] „Červená na vlajce / je krev, jež byla prolita, / jak to vyprávějí vaši předkové. / Nikdy žádná země nebyla tak skvělá! / Ty příběhy, které by mohla vyprávět Británie! / Svůj život nechci nikdy prožít / daleko od zlatých břehů. / Nikde na světě není země / s vůní anglické růže. / Anglie, ach, Anglie, země tak velkolepá, / země tak spravedlivá a opravdová! / Žádné barvy nikdy nebudou takové / jako červená, bílá a modrá.“ – Pozn. překl.