Meč se nazýval „duší rytíře“

Rytíř je nemyslitelný bez svého meče. Nosí jej stále při sobě a tak se stal jeho aktivním společníkem. Odpovídá svérázu japonského národního charakteru, že ne každé umění si nárokuje zvláštní oblast, nýbrž že všechna umění jsou sloučena do jediné živé syntézy, ba že umění je od života vlastně neoddělitelné. Takto světské skutky lidského života nejsou estetizovány ve špatném smyslu, nýbrž tříbeny a povzneseny do duchovna. Rytířský zápas není věcí rozkolu, vzpoury či závisti, nýbrž umění, a meč, řemeslný předmět výkonu tohoto umění, je uměleckým předmětem, plodem zduchovněného uměleckého řemesla. Meč je nejzhuštěnějším symbolem japonského ducha a v každém Japonci žije jakožto světonázorová směrnice.

Rytíři své meče ctili a milovali víc než cokoli jiného. Meč je přec – jak bylo řečeno – od pojmu rytíře neodmyslitelný. Proto se nazýval „duší rytíře“. Každý rytíř si přál meč hodnotný. Pocházel-li nějaký meč od neznámého či nevalného mistra, tak se označoval za meč „tupý“ či za kuchyňský.  Vlastnil-li však dobrý meč nezdatný rytíř, postrádající náležité schopnosti k výkonu šermířského umění, tak se říkávalo, že „meč pláče“. Jak vysokého významu až japonský meč dosáhl svou kvalitou jakožto umělecký předmět a zbraň, jak precizní, kompaktní a perfektní bylo jeho hmotné složení, dokazuje dnešní věda. Aby zjistila jejich konstrukci, pokusila se mistrovská veledíla uměleckého kovářství chemicky a fyzikálně analyzovat. Dík vymoženostem moderní přírodovědy se podařilo přesně do všech podrobností zjistit složení kovu. Avšak vyrobit na základě tohoto rozboru nový stejný nebo podobný meč syntetickou technikou zůstalo nemožné. Umělecké dílo se dá vědecky zanalyzovat – rovněž Rembrandtovy či Dürerovy malby lze prosvítit rentgenovými paprsky a dílem se tak dokonce učinilo – bez mistrovských rukou jsou však tyto malby nestvořitelné.

Při výkonu šermířského umění na jeho nejrozvinutějším stupni byly cvičeny zvláštní duchovní schopnosti, byla vychovávána zvláštní duchovní elita, díky níž se vlastně japonská šermířská technika liší od té západní. Tkví totiž ve východoasijské mystice zenového buddhismu. Konečný smysl šermu nespočívá v metodickém zdokonalování užívání meče nebo ve vyřízení kteréhokoli nepřítele, nýbrž soustřeďuje se do etického zápasu o vysvobození, v němž se vše cizí – i nepřítel – může stát vlastním. Stav jednotnosti zenové mystiky a meče je rovněž označován za ne-já (muga). Člověk vyhrává, když se sám zahubí. Z tohoto paradoxu vychází vlastní pravda japonského šermu: Dokud se totiž ještě člověk stará o to, skolit nepřítele a boj vyhrát, je ještě nepřítelem zmaten čili na jedné straně musí věnovat plnou pozornost všem jednotlivým pohybům a skrytým záměrům nepřítele za nimi, a na druhé straně se sám bránit. Při bránění není útoku.  V konečném důsledku je japonský šerm mečem pokládán za metodu náboženského rozjímání a za cestu k vysvobození. Což nemuselo být prožito pouze na válečném poli, nýbrž jakožto náboženský stav všude a kdykoliv. Tento stav vědomí je dosažen výkonem šermířského umění po dlouhém tréninku a asketickém způsobu života. V okamžiku, kdy člověk hubí svůj život anebo spíš své já podřizuje nebezpečí smrti – dovoluje pohlédnout smrti do tváře – dává nepříteli možnost, aby mu zahubil život. Zároveň ale dostává i chviličku, aby protivníka skolil. Mezi výhrou a prohrou je v takovém okamžiku hranice tenká jen jako vlásek, přičemž jednomu dává pouze možnost usmrcení, druhému však věnuje skutečnost usmrcení. Tento minuciézní stav není vyvolán smělostí, nemá být ojedinělou chvílí napětí, zenitem, po němž se bojem opět vytratí, nýbrž musí zůstat trvalou vlastností šermíře. Tento postoj se nazývá „nehybnost duše“. Japonské rytířství je obzvlášť svéráznou obměnou univerzální rytířské myšlenky. Od rytířství jiných zemí se liší, jak už bylo zmíněno, svým specifickým náboženským stanoviskem k boji se smrtí.  Navíc nikde mimo Japonsko neuměl rytíř tak mistrně ovládat meč a žádné rytířství vyjma toho japonského nedokázalo tak hluboce zduchovnit žití integrací smrti. Tím větší byly povinnosti japonského rytíře, tím přísnější byly nároky na jednotlivce. Silné a nesrovnatelné bylo naplnění mravní normy rytířství. Příslušníkům svého stavu musel rytíř svým vzorným způsobem chování a naplňováním rytířského ideálu dávat zářný příklad. Porušil-li rytíř svou důstojnost, řeklo se, že s ním „nelze sedět ve stejném směru větru“, poněvadž zamořil vzduch…

Étos japonského rytířství se dá odvodit z věrnosti a cti, dvou zásadních složek.  Mezi japonským lidem se traduje nespočet anekdot svědčících o neproměnné věrnosti japonského rytíře a jeho neotřesitelném smyslu pro čest.

Japonské drama Vesnická škola nás seznamuje s jedním slavným a exemplárním případem věrnosti. Návštěvníky japonského divadla ta hra dodnes dojímá k slzám. Průběh děje je tento:

Rozpuštěním jednoho knížectví se jeho družinní rytíři ocitli bez místa. Jednomu z těchto propuštěných rytířů byl svěřen syn zemřelého knížete. Rytíř svému mrtvému pánu zachoval neproměnnou věrnost a nesloužil jinému. Odešel na venkov a založil vesnickou školu. Jednoho dne vešlo ve známost, že vesnický učitel ukrývá syna zemřelého knížete a bylo po něm vyžadováno, aby vydal hlavu mladého knížete. Upadl do velké tísně a obavy o jeho mladého chráněnce ho sužují dnem i nocí. Právě v den, kdy má být hlava mladého knížete vyzvednuta pověřeným poslem, přichází vznešená dáma s dítětem velice podobným knížecímu synovi, aby toto dítě přihlásila do školy. Učitel se v zoufalství dopustí neodpustitelného zločinu tím, že nově příchozího žáka zavraždí. Tentýž den se objeví hned dva poslové, mající prověřit správnost hlavy. Jeden z těch dvou byl dříve vojvodou zemřelého knížete a dobře jeho syna znal. Proto se dostavil k identifikaci hlavy. Když posel spatřil hlavu zabitého žáka, potvrdil, že o správnosti předložené hlavy není nejmenší pochyby.  Jak školu opouštěl, zahlédl za zahradním plotem svou ženu, která obhlídku sledovala s pláčem. Posel na svou ženu pohlédl a řekl jí: „Raduj se, ženo! Náš syn splnil svou povinnost.“ Jeho žena byla totiž tou, která tentýž den do vesnické školy přihlásila své dítě, s plným vědomým strašlivého osudu, jež ho tam očekával. Tak posel a jeho žena obětovali své dítě náhradou za mladého knížete, aby zachovali věrnost zemřelému knížeti. K takovému činu patří nadlidská síla přemáhání sebe sama a nekonečný smysl pro věrnost, jenž je hotov obětovat vše lidské.

Tato historka je psychologicky velice zajímavá. Rovněž v západním rytířství, v islandských ságách, v Písni o Nibelunzích, v pověsti o Ditrichovi z Bernu, existují četné příklady věrnosti až za hrob. Věrnost Nibelungů se stala doslova pojmem. Vesnický učitel japonského dramatu je jakýmsi protějškem Hagena z Písně o Nibelunzích, jenž z věrnosti ke svému králi, Güntherovi, spáchá tajným zavražděním Siegfrieda samo o sobě neodpustitelný zločin. V japonské divadelní hře je však dramatické představení otázky věrnosti odstíněno v tom ohledu, že matka přihlašující své dítě již zcela samozřejmě předpokládá, že učitel z družinné věrnosti zajde bez dalšího až do krajnosti, že v rozhodující chvíli necouvne před vraždou. Samozřejmé očekávání bezpodmínečné věrnosti zprostředkovává v tomto případě z etiky japonského rytířství obzvlášť silný dojem.

Má to pokračování…