Délský potápěč

Ve čtvrtek, 22.4. 2008, uplyne dvacet let od chvíle, kdy v komunistickém žaláři položil svůj život za svobodu politický disident a právník Pavel Wonka. Byl jednou z posledních obětí režimu a k jeho smrti navíc došlo na dosud stále ne příliš vyjasněných okolností.

Wonka vešel v šedesátých a sedmdesátých letech ve známost jako „právník chudých“, kdy byl pomocníkem jinak bezbranných spoluobčanů v boji proti státní mašinérii.

Zajímavé je, že svých vynikajících (to přátelé a pozůstalí potvrzují) právnických znalostí dosáhl jako samouk. Třikrát se neúspěšně pokusil dostat na studium na právnické fakultě – měl ovšem silně nevyhovující kádrový posudek, který byl navíc umocněn částečným německým původem.

Na začátku roku 1981 tak byl odsouzen za „rozkrádání socialistického majetku“ na 14 měsíců, a protože jeho trest přesáhl dobu jednoho roku, byl navíc ještě propuštěn z práce. V roce 1986, po svém propuštění, opět poněkolikáté uplatnil své obecné právní povědomí a hlubokou znalost komunistického práva a využiv vágní formulace a právní kličky v Ústavě, rozhodl se kandidovat jako nezávislý kandidát do Federálního shromáždění. Ústřední volební komise však odmítla jeho kandidaturu zaregistrovat.

Krátce po volbách byl Pavel spolu se svým bratrem Jiřím zatčen za „šíření protistátních tiskovin“, výsledkem bylo odsouzení bratra na 12 měsíců za „pobuřování“, ten byl nicméně záhy propuštěn, zatímco Pavla soud odsoudil k odnětí svobody na 21 měsíců a ke třem letům následného ochranného dohledu. Po vynesení rozsudku se odvolal, ale Nejvyšší soud odvolání zamítl.

Následovalo vzedmutí silného odporu vůči komunistické moci a vyjádření solidarity ze zahraničí. V Československu se na protest proti Wonkově odsouzení zúčastnilo přibližně šedesát lidí protestní řetězové hladovky.

V polovině roku 1987 byl Wonka převezen do nápravně-výchovného ústavu Minkovice-Liberec, kde byl ihned po příjezdu velmi surově zbit, dozorci mu pravděpodobně způsobili silný otřes mozku, ale i přes podezření na těžká zranění mu nebyla poskytnuta adekvátní péče. Během výkonu trestu také několikrát odmítl pracovat, čímž si vysloužil další kázeňské postihy.

V únoru 1988 byl na základě velmi špatného zdravotního stavu propuštěn z vězení. Krátce nato byl ale opět zatčen, a to poté, kdy odcházel z úřadu, kde vyřizoval své podklady pro plánovaný (a legální) odchod do NSR. Opět byl uvězněn, tentokrát za „maření výkonu úředního rozhodnutí“, kterého se měl dopustit odmítnutím ochranného dohledu. Nepomohly ani protestní nóty mezinárodní Helsinské federace pro lidská práva.

Pavel Wonka byl následně 20.4. t.r. u okresního soudu v Trutnově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců nepodmíněně ve II. nápravně skupině. K tomuto soudu byl dopraven na kolečkovém křesle, což dokazuje v jakém stavu byl a že musel být také s velkou pravděpodobností týrán. O čtyři dny později byl ve své cele nalezen mrtev.

*fotografie použita z archivu www.wonka.wz.cz

Autor: Radim Lhoták

Přirozenou potřebou rozumného člověka je řád, vědomí o řádu a řádný život. Řád lidem dává vědomí příslušnosti k celku, identitu, měřítko dobra a zla i pocit bezpečí. Bez řádu není pořádek. Pořádek je důsledek řádu. Již z etymologie samotného slova pořádek vyjadřujícího „stav po-řádu“ vyplývá cíl, jímž se hledá rovnováha ve všech úrovních lidského bytí, jednota v mnohosti, harmonie znějící souladem všech hlasů v kontrapunktu názorů, které se řídí zákonitostmi přijatého řádu. Řád je pořádek uskutečněný skrze sama sebe, a není třeba velkého vnějšího násilí k tomu, aby byl udržován. Opakem řádu je neřád. Moderní doba si pro ne-řádné chování lidí našla výraz anarchie.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Jsme svědky věčných tahanic o politickou moc. Garnitury stranických zástupců se beze smyslu dohadují o tom, na kterou stranu se přikloní, aniž by věděly, o jakou stranu vlastně jde. Mluví jednou o straně pravé, jednou o straně levé, chápou se otěží podle přirozenosti praváků nebo leváků, zatímco kůň, jímž vládnou, je vysloužilá herka klopýtající po neobdělávaném úhoru a je mu úplně jedno, kterou rukou ho kočírují. To ovšem našim politikům vůbec nevadí. Herkou zde rozumím politický systém současných „demokratických států“, neobdělávaným úhorem jejich občany.

Continue Reading

16. dubna 1922 došlo v lázeňském letovisku Rapallo, nedaleko Janova, k podpisu historické smlouvy mezi výmarským Německem a sovětským Ruskem. Rappalská smlouva bývá často označována za první ránu versailleskému systému. Přitom se zapomíná, že svou podstatou není Rapallo ničím jiným, než potvrzením několik let patrného trendu (ne-li historické tradice), nebo pokusem o znovu sblížení Ruska a Německa, které je na evropské scéně patrno minimálně od dob Fridricha Velikého.

Z čistě diplomatického a strategického hlediska představuje smlouva samotná mistrný tah, kdy se dvěma zemím, odsouvaným v té době mezinárodním společenstvím na okraj a nucených pod bedlivým dohledem plnit versailleským systémem určená kritéria, podařilo vzájemnou smlouvou jednak mezinárodní společenství legálně obejít a recipročně se vyvázat z diplomatické izolace.

Již krátce po skončení Versailleské konference došlo k pro mnohé překvapivým dohodám mezi Německem a bolševickým Ruskem, když si Rusové v létě roku 1920 objednali z Německa lokomotivy a materiál pro stavbu železnic. Začátkem ledna 1922 bylo v Cannes, kde se konalo zasedání Nejvyšší spojenecké rady Dohody rozhodnuto, že se uskuteční hospodářská a finanční konference na kterou bude pozváno i Německo a Rusko.

Předpokládalo se, že v čele ruské delegace bude Lenin, ale z obav před vysokým rizikem možného atentátu delegaci nakonec vedl komisař pro zahraniční otázky Gregorij Čičerin. Ruským cílem bylo posílit vlastní pozici tím, že na konferenci bude mezi účastníky vnášet rozkol. Zatímco jednání s Velkou Británií, Francií a Itálií se jevilo jako obtížné, větší šance na úspěch se daly očekávat při jednání s Německem.

První cesta ruských diplomatů vedla přes Berlín. Slibně se vyvíjející schůze mezi Čičerinem a ministry Wirthem a Rathenauem však nakonec v dohodu nevyústila, protože Německo nebylo ochotno zříci se úhrady válečných ztrát.

10.dubna 1922 byla zahájena Janovská konference za účasti celkem 29 zemí. Zatímco v průběhu dnů oficiální jednání vázla, vedly se horečné debaty v kuloárech. Z popudu Velké Británie byl činěn nátlak na Rusko, aby uznalo dluhy předchozích vlád, Rusové za to však považovali náhradu ztrát, které způsobila intervence a blokáda.

Německo, které se kuloárových vyjednávání neúčastnilo, začalo mít obavy, že vznikne za jeho zády dohoda, která bude silně nepříznivá, 15. dubna se proto sešli zástupci ministrů zahraničí obou zemí a dohodli se, že obě strany jsou ochotny podepsat spolu vzájemnou smlouvu bez ohledu na výsledek konference.

Následující den přijela německá delegace do hotelu Palazzo Imperiále v lázeňském středisku Rapallo, kde sídlili Rusové. Týž den večer podepsali Rathenau s Čičerinem smlouvu ve dvou rovnomocných jazykových verzích. Smlouva měla necelé dvě stránky a obsahovala tyto body:

• Obnovení sovětsko-německých diplomatických a konzulárních styků.
• Obě strany se vzdaly náhrad za škody způsobené během války.
• Ve vzájemných obchodních a hospodářských stycích měly být uplatňovány zásady nevyšších výhod.

Výsledkem této dohody bylo, že Janovská konference ztratila jakýkoli další potenciál cokoli dohodnout. Německu se ve spolupráci s Ruskem podařilo obejít mezinárodní dohody a výsledky Versailleské konference a najít ztracené místo na mezinárodním poli.

V květnu roku 1932, v době vrcholící krize, vychází v Praze útlá brožura Jana A. Bednáře Manifest sofokracie.

Po kritice vládnoucí parlamentní demokracie přechází autor k výkladu nového pojmu:

„Sofokracie znamená doslova vládu moudrých, v našem dnešním specializovaném a mnohostranném životě pak vládu odborníků, kapacit, autorit, znalců, vůdců. Vývoj lidi tak specializoval a při tom je zase všechny tak svazuje závislostí, že není jiné řešení.“

Sofokracie hlásá vůdcovství – je přirozené, zdravé a užitečné. I demokracie hlásá, že mají vládnout nejlepší, problém je, že je hledá ve stranách.

Sofokracie hledá nejlepší tam, kde už jsou – přímo ve svých oborech: jde přece hlavně o správu věcí, oborů; o správu financí, obchodu, zdravotnictví, školství, dopravy atd. Demokracie svěřovala správu těchto speciálních oborů straníkům podle jejich mocenských pozic; Místo, aby hledala ministra financí mezi finančníky; ministra obchodu mezi obchodníky, ministra školství mezi pedagogy, hledala především silného straníka.

Sofokracie staví proti kartelu stran „kompetenci“, opírá se o skutečnost: odbornost a odborovost. Stranictví musí být omezeno věcností, stavovstvím. Každý stav musí mít své centrum, a pak i své zastoupení v celku.

Lidé určitého zaměstnání mají stejné starosti, problémy, přání. Tento stavovský základ, organizace na čistě zájmovém základě, je správný. Vše ostatní je přidáno. Příklad: Nechceme školu ani socialistickou, ani agrárnickou, ani klerikální – ale pedagogickou a kulturní!

V sofokracii je moc vzata stranám, útvarům zastaralým ideově i technicky. Sofokracie je boj proti stranám ze zásady: strany jsou zbytečné, stranické ideologie, narazí-li na skutečnost, se rychle rozplývají a jen překáží. Příklad: Stranické starosti o železnici; nejde o to, aby dráha dobře a lacino dopravovala. Ale aby: a) zřízenců neměli národní socialisté víc než sociální demokraté; b) aby úřednická místa byla „spravedlivě“ rozdělena mezi národní demokraty, klerikály a socialisty; c) aby dodávky dostal „náš člověk“.

Odbornost dnes požaduje kdekdo, jen vládnout může kdokoliv. Kterýkoliv poslanec se mohl stát jakýmkoliv ministrem. O bankovním, zdravotním, školském zákoně rozhodují v parlamentu lidé, kteří z 90% věci vůbec nerozumí.

Bude-li politika zvěcněna, zodborněna, přenesena přímo na reprezentanty povolání, stavů, odborů a na autority vědecké, bude to především lacinější. Odpadá totiž náklad na agitaci, tj. na sekretariáty a tisk. Odborový spolek nepotřebuje agitovat; kádr jeho členstva je pevný. Utichne humbuk, skandály a desatero jiných stranických ohavností.

Demokracie byla taková stará dílna; plna zbytečného mluvení, vykládání, pobíhání, sporů, chyb a oprav. Sofokracie je Baťou pro politiku.“
Za Bednářovou sofokracií [1] se tedy skrývá hospodářský systém zvaný korporativismus, stavovská demokracie nebo také nacionální syndikalismus, který má svůj původ nejen v evropském středověku a dělnických podpůrných spolcích, ale vůbec v prastarém indoevropském členění společností do kast resp. stavů [2].

Od počátku byl součástí ideologie katolické reakce a s koncem 19. století se objevily – jako alternativa k socialismu i kapitalismu – jeho sekularizované verze. V první polovině 20. století nastoupily „třetí cestu“ vlády mnoha zemí (na Balkáně i ve Střední Evropě), jen v několika (Itálie, Španělsko, Portugalsko, Německo) však bylo tolik času, aby alternativa nabyla pevnějších forem [3]. U nás měl korporativismus zastánce v klerikálních (Hajn), agrárnických (Berounský) i fašistických (Branžovský, Šimerda, Cyphelly aj.) kruzích [4].

Sofokracie představuje jeho ryze technokraticko-syndikalistickou variantu, (ve schmittovském smyslu) nepolitickou a neimperialistickou, omezenou na správu věcí („Lépe se nám líbí slovo správa než vláda. Dobrá správa je nejlepší vláda“). O dvacet let později se tomuto pojetí dostalo – poněkud nečekaně – uznání z pera Alberta Camuse:

„Syndikalistické hnutí: právě ono dokázalo během jednoho století úžasně zlepšit životní podmínky dělníků z šestnáctihodinové pracovní doby na současný čtyřicetihodinový pracovní týden. I

Ideologické impérium vrhlo socialismus zpět a zničilo většinu toho, co odborářské hnutí vybojovalo. To proto, že odborářské hnutí vycházelo z konkrétního základu, z profese, která v ekonomickém řádu představuje to, co obec v řádu politickém, živou buňku, z níž vyrůstá celý organismus, zatímco cézarská revoluce vychází z učení, jemuž násilně přizpůsobuje skutečnost“. (Člověk revoltující. Praha 2007, s. 323)

Ideologickým impériem jsou pochopitelně myšleny strany, vnikající do odborových spolků za jediným účelem – lovit v nich hlasy, čímž ovšem tříští a oslabují jejich původně jednotné zájmy.

Sofokracie také odmítá byrokratický, od života odtržený centralismus, neboť idea místního či profesního společenství (tedy res-publica ve svém čistém významu) je mnohem jasnější a užitečnější, než idea lidovosti (demo). Tuto myšlenku dnes hájí např. Alain de Benoist (za společnosti „lidského rozměru“ [5]).

Bednář, který si oškliví stranické pokrytectví, ono „kadění optimismem, prováděné nejvíc těmi, u nichž to smrdí až k zalknutí“, črtá rovněž několik etických norem:
„Sofokracie znamená především autoritu poctivosti. Tu dnes ze starých nemá nikdo, protože zpolitizováním – zestraničtěním tuto autoritu ztratili. Jen mladí mohou být dnes autoritou nad všemi stranami. Sofokraté budou onou organizací mlčenlivých politiků, po které toužil Mussolini.

Sofokracie je hierarchická, váží-li si ovšem více stavitele, než vykonavatele, dělníka, je to proto, že i ten dělník se na stavitele dívá jako na autoritu. Vždy tomu tak bylo a vždy tomu tak bude; je to přirozený zákon. Sofokracie je realistická. Vidí, že nic si není rovno, že si lidé nejsou rovni. Ale: listonoš, který roznesl statisíce dopisů, dobře vychoval děti, stojí pochopitelně výš, než ministr s rodinou v troskách, který okrádá stát. Lidská rovnost je ve vědomí, že člověk dobře vykonal své poslání.

V demokracii nebylo možno nikoho chytit za límec; osobně se vyzul každý straník; musil, aby strana nedoznala úhony; každý říkal – já nic, já muzikant, to strana, koalice, vláda, ouřad, oni. Sofokracie stojí na osobní zodpovědnost; štěstí je ve skromnosti a minimálních požadavcích.“

A nakonec konstatování, platící bezvýhradně dodnes:

„Páni si myslí, že se vždy všechno ututlá a zapomene, domnívají se, že lidé jsou politikou tak otráveni, že jim je už všechno jedno, že veřejnost všechno snese a dá si štípat dříví na zádech. To je drzý omyl. Vždyť kdo má prospěch ze stranictví. Pár lidí – na újmu všech. Ignorovaných a poškozených bude vždy víc, než protěžovaných a zakoupených!“
—————-

Poznámky:
1. Termín sofokracie („vláda filozofů“) se vyskytuje už u Platóna.

2. Stavy nelze zaměňovat s třídami. Třída je pojem převážně socio-ekonomický, stav socio-kulturní.

3. Souhrnné dějiny korporativismu nebyly dosud napsány. Příležitostná kritika z marxistických či liberálních pozic je povrchní, předpojatá a dogmatická, což ovšem nevylučuje skutečnost, že stavovská teorie (i praxe) vykazuje řadu slabých míst. Julius Evola tvrdí (Lidé uprostřed ruin), že nejblíže k papírovému ideálu měl německý korporativismus dr. Leye z let 1935 – 1940, ne tedy italský, a už vůbec ne španělský poválečný („caudillův“) model. Také Salazarova ekonomika se vůči liberalistickému „svádění“ ukázala bezzubá – prostí Portugalci podléhali vábení barevného celofánu stejně snadno, jako lidé ze sovětského bloku.

4. A. Hajn: Obnovení církevního státu (1929); R. Gajda: Stavovská demokracie národního státu (1932); S. Berounský: Stavovská myšlenka (1936); J. Jílek: Stavovský řád a zřízení (1937); . Cyphelly: Politická čítanka. Populární úvahy o národě, státu a novodobém zřízení stavovském (1939); Opírali se přitom nejen o papežskou encykliku Rerum novarum (Lev XIII.) a italské korporativce (G. Bottai), ale také o učení Rakušana Othmara Spanna („Der wahre Staat“).

5. Alain de Benoist – Charles Champetier: GRECE Manifeste – la Nouvelle Droite de l´an 2000.

Autor: Radim Lhoták

Naše civilizace dospěla do stádia, jaké nemá historickou obdobu. Proti všem lidským zkušenostem i tradicím vítězí ženský pohled na svět, ženské vnímání reality. Ženský princip ovládl myšlení lidí a přivodil ztrátu člověka. Určujícím pro naše jednání se stalo podvědomí, podvědomí rovněž určuje charakter člověka. Rozum je v tomto názoru pouhou doplňující instancí a ze své úlohy druhotnou mohutností inteligence. Namísto vědění a vůle nastoupily dojmy a empatie v zajetí soucitu, chtělo by se spíše říci v zajetí pocitu tak, jak se dostavuje pod tlakem ponížených a stádních instinktů.

Continue Reading

Naše „moderní“ filosofie: na ni v 20. století velmi zapůsobil Friedrich Nietzsche, otec a hlavní filosofická autorita německého fašismu. Hlasatel hrubé síly, německé povýšenosti nad jinými národy, aristokratismu vybraných jedinců nad tupou, neuvědomělou masou. Kolik lidí i v naší tzv. moderní kultuře podlehlo Nietzscheovi, živili se jim, napodobili jej, dali se prostoupit nietzscheovstvím, zejména jeho otravným, tak v hloubi protilidovým pesimismem. [1]

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Zjistili jsme, že ve všech hlavních morálních soudech dospěla Evropa k jednomyslnosti, počítaje v to i země, kde vládne evropský vliv: v Evropě se zjevně ví to, o čem se Sókratés domníval, že neví, o čem onen slavný had kdysi přislíbil učit – dnes se „ví“, co je dobro a zlo. Pak ovšem musí znít tvrdě a špatně doléhat k sluchu, když stále znovu trváme na jednom: co se tu domnívá, že ví, co tu svou chválou a hanou velebí samo sebe, je instinkt stádního zvířete jménem člověk.

Continue Reading

Aféry, korupce a drzá neschopnost lžidemokratů. Obsah tohoto textu vám bude povědomý. Není to náhoda, ani záměr. Podobný systém nutně plodí podobné deformace… a dává vyniknout podobným lidem.

MANIFEST SOFOKRACIE

Pod tímto názvem vychází v květnu r. 1932 [1] formátem nevelký, tenký sešit (paperback). Autorem i vydavatelem je mladý muž, snad ještě student – JAN A. BEDNÁŘ. Spisek, zaštítěný větou Abrahama Lincolna („Určitou dobu je možné klamat všechny lidi. Určité lidi lze po všechen čas, ale není možné klamat všechny lidi po všechen čas“), je především radikální kritikou praxe parlamentní demokracie z nadstranických pozic. Bednář konstatuje, že:

– v politice není možné sledovat „šlépějí otců“, které uvázly „v bahně korupce, ve slizu úplatků a vedou do bezedných bažin mravní otrlosti, bezzásadovosti, cynismu!“ (s. 12)
– stranictví je „vřed, který otravuje, ochromuje celé tělo státu, a je třeba ho hezky zhluboka vyříznout.“ (s. 13)
– liberální demokracie nerozlišuje, neboť „všichni jsou si prostě rovni, poctivec i zloděj; býlí tak má právo kvést uprostřed pšenice, cizopasníci jsou chráněni stejně jako napadení“; režim se zkrátka chová jako „špatný lesník, který neodstřelí škodnou: vždyť je to také zvíře!“ (s. 21)
– plebs nezmizel; nesmí se sice mluvit o luze, nesmí se citovat: Odi profanum vagus, „má však své zastoupení v parlamentě, u všech stran percentuálně; jeho hlavní znaky jsou nízkost a sprostota“. (s. 24)
– „aféry, tutlání, sensace [2]; nelze tak dále žít; je to nervóza před bouří; abychom nakonec nepřišli o vše!“, varuje autor prozíravě na konci první kapitolky.

Má také svou představu o každodenní politické práci „demokratických“ institucí a jejich aktérů:

„Parlamentarismus zakouší mnoho posměšků a výtek. A právem. Nejsou to jen komunisté, kteří jej nazývají žvanírnou. Žvaní se sice dost, mluví se nevěcně, zabíhá z cesty až kdovíkam, v čemž právě vynikají sami komunisté, ale … ono se vlastně neřeční, jen čte; parlament je spíš čítárna; nebo také posluchárna; je to i mlčírna, protože je tam většinou ticho. Poslanec suše předčítá, lavice prázdné. Copak by tam také dělali?! Předsednictvo strany už rozhodlo; hlas jednoho poslance nestojí za poslouchání. Je to zcela logické, praktické a rozumné, že je parlament prázdný; pouze jde-li o sensaci, je živěji.“ (s. 28)

„Vlastní jednání je vskutku těžká práce; odbývá se v kuloárech, kde se horlivě domlouvá, aby druhý povolil. Neboť aby se smluvilo 5- 10 stran, to není lehká věc! Je třeba zdlouhavosti, nerozhodnosti, oddalování. Nikdo nesmí tvrdit, že přišel s něčím dobrým, ostatní mu to z principu očerní. A protože je parlament vrchol výkvětu národa, není třeba radit se s odborníky – právníci, úředníci atd. aparát pomáhají tajně – neboť poslanec rozumí všemu“ (s. 29)

„Senát pak je chudinka. Jelikož už rozhodly stranické kluby, nemůže přec nějaký senátor desavuovat jejich rozhodnutí. Senát nemá do čeho píchnout. Je bez práce, bez zaměstnání. Je reprezentantem nezaměstnaných. Je to také penze; senátor je politický vysloužilec. Čas od času začne naříkání na jeho druhořadost, ale zase to utichne: dělat se nedá nic a ¾ milionu měsíčně není k zahození, že ano, strany?“ (s. 30)

„Strana je drahý aparát; proto čím víc poslanců, tím víc příspěvků pro stranu. Je tedy vyloučeno, že by se parlament sám zmenšil alespoň o třetinu; proti tomu by byla jedinečná většina: všech 300 poslanců; každý by si přece řekl: mohl bych to být já!“ (s. 30)

„Tak velký počet je opravdu odsouzen k nedělnosti, je nutno, aby výbory, komise byly co nejmenší – a nakonec dochází k tomu, co je de facto správné; každou stranu – bez ohledu na počet mandátů – zastupuje jeden VŮDCE. I vzniká Pětka, Osmička [3]. Demokraté, ti pravověrní, se hrozí Pětek. Prý je to oligarchie, zastřená diktatura, absolutismus. A zatím je to PŘÍRODNÍ TLAK ZÁKONA VŮDCOVSTVÍ!“
(s. 30)

„Obecný typ poslance má tyto charakteristické znaky: k voličstvu žoviálnost, úsměvy, sliby; mezi kolegy stranická kolegialita, tj. ve skutečnosti řevnivost o popularitu a o přednost v klubu. K vůdci vztah většinou patolízalský. Další znaky: nadutost, kariérnictví, vychloubačnost. Poslanec je figurka u lidu neoblíbená, nikdo si ho neváží, naopak je víc a víc ironizován a zesměšňován. Lidé už prohlédli jejich lži, vytáčky, sliby i augurský úsměv“. (s. 31)

„Počet ministrů ve vládě je příliš velký, není řízen věcnou potřebou, nýbrž požadavky stran, které při velkém počtu musí mít zastoupení ve vládě, i když třeba jen ministrem zbytečností [4]. Ministr je totiž především reprezentantem své strany ve vládě, což ve skutečnosti znamená závislost na demagogii. Všechno jeho počínání je vázáno líbivostí vlastních straníků a tím ovšem i konkurencí druhých stran; a opět platí co v parlamentě: dobrý počin jednoho ministra by znamenal silný agitační zisk pro jeho stranu – a to ovšem druhé strany nepřipustí.

Ministr má ruce svázané sterými ohledy a vedlejšími zájmy. Především osobními; víme, že pro politického kariéristu je ministerské křeslo vrchol snů. Dostat se na křeslo, to znamená mít za sebou vůdce strany – je třeba si ho naklonit. Zvláštních osobních zkušeností a věcných znalostí není třeba, tak může být sedlák v čele ministerstva obchodu nebo vojenství, kněz v čele ministerstva zdravotnictví a kdo si plete cizí slova v čele ministerstva školství. Licitace o křesla patří – pro lidové publikum – k nejzajímavějším podíváním. Náš čsl. ministr se tak pomalu stává vděčnou figurkou pro komiky. Jak by ne, když v něm krystalizují všechny vlastnosti liberálně-demokratického politika: osobní nadutost, nedostatek inteligence i kompetence, vše „obratně“ zastírané….“ (s. 32-33)

„Stranictví potřebuje organizaci. Organizaci obstarává sekretariát. Práce je mnoho: schůze, mluvení na nich, boj proti jiným stranám, obstarávání protekcí, často přímo ekonomických zájmů. V tomto prostředí se postupem času vytvořil zvláštní druh lidí, věcných a praktických stranických sekretářů. Ulovit hlas, mít vždycky pravdu, vždycky vyhrát – nikdy neprohrát, vše dobré jsme udělali my, vše špatné ti druzí… Tento zájem posvětí všechny prostředky, všechno ostatní je vedlejší: pravda, obecný zájem, osobní čest“. (s. 33 – 34)

Vypočítáme si jednou, kolik milionů [5] je třeba pro strany, užasneme. A užasneme, kde a jak je přece jen možno ty miliony najít! Lidé ze sekretariátů nahlédli víc než jiní do zákulisí, a proto jdou tam, kde se víc platí. Nějaký charakter, přesvědčení, ideovost nepotřebují… Sekretář potřebuje jen vsáknout do mozku pár základních frází, to mu úplně stačí. Z dalších ohebných znaků jeho typu jmenujme ještě mravní otrlost, polointeligenci, šplhounství a pochlebnictví. Vedle ministra, poslance a senátora patří typ sekretáře mezi základní lidské typy „demokratické“ politiky. (s. 34)

„Demokratický tisk… jeho značná anonymnost má vliv na vzrůst osobní drzosti, k jeho funkcím patří např. i slídičství, klepařství. Vítězí-li kdo rozumem – je napaden osobně, i když to s věcí nemá co dělat. Je-li poctivec – zesměšní jeho názory. Tisk lže nejen přímo, ale i tím, že škodlivé buď zamlčí, překroutí nebo ututlá. Lidé vychovaní sensačností zapomenou; máme už celý magazin ututlanin, umlčených afér“. (s. 35)

Na závěr autor nezapomíná ani na straníky. Jsou několikerého typu. O prvním Bednář říká, že již skoro vymizel a k nalezení je prý hlavně u starších lidí, mladší už „jen zachytili vůni rozkladu, a ta je ke stranám nepřitáhla buď vůbec neb jen slabě“: je to „každému protivný“ typ fanatika „své“ strany. Druhý je hrubě materialistický chytrák, který instinktivně vystihl fakt, že „stranictví je kšeft (a nejsou to jen obchodníci, ale i „inteligence“, umělci i vědci)“! Zvláštní species jsou koaličníci, většináři, počtáři („vždycky s mocnými“) a baby, čili chameleoni barvící se podle barvy šéfa. (s. 38 – 39)

Je jasné, že za takové situace se každý jiný už „stydí být straníkem – kterýmkoliv, protože stranictví vůbec a pak i každá strana jednotlivě má tolik ostud, že je vskutku hanba přiznat se v nepolitikářské společnosti k některé straně. Většinou se proto o politice ani nemluví, natož aby se o ni lidé hádali, nanejvýš se nadává nebo ironizuje“. (s. 40)

„Konečně tak přišla doba, kdy příslušnost k politické straně – kterékoliv – je pozorována útrpným úsměškem nestranných; mnozí se stydí, tají, kam patří. Právem? Právem, neboť nelze nevidět ubohost „ideových“ programů a nemorálnost praxe. Velká část lidí ještě volí, ale jen jaksi ze zvyku; ani si moc nevybírají; „je to prašť jako uhoď, říkají, „stejně se tím moc nezmění“. (s. 41)

Hlavní příčiny demokratických deformací tedy vězí ve stranictví, v samé podstatě liberálního, parlamentního režimu:

1. Straníci neřeší problémy věcně, ale mocensky, s ohledem na zájmy svých stran. Dobrý návrh začnou proto automaticky „kritizovat“, špatný případně „vylepšovat“ („ne pro věc, ale pro větší slávu své partaje; proto ty tahačky o osnovy, o konečnou redakci apod.“). Proto z tohoto parlamentu nemůže vyjít nic dobrého, každý ze zákonů je nutně bastardem politického spektra.

2. Strany potřebují co nejvíc lidí s příspěvky pro pokladny strany – tedy pro poslance, senátory, agitační a organizační aparát, čili: „strany, finančně vždy pasivní, jsou navždy odsouzeny k švindlům a tajným fondům“.
Oproti dnešku je tu však přece jen podstatný rozdíl: v době I. republiky byla politická moc sice provázána s ekonomikou, nikoliv však s organizovaným zločinem! Tohoto „pokroku“ dosáhli až její polistopadoví následníci.

„pokroku“ dosáhli až její polistopadoví následníci.
Podle EDICE NOVÉ GENERACE Č. 1: MANIFEST SOFOKRACIE 1. část, napsal JAN A. BEDNÁŘ, vyšlo vlastním nákladem v Praze v květnu 1932.
KRITIKA DEMOKRACIE a. Zásady demokratismu; b. Formy demokracie.
Příště: SOFOKRACIE a. Výklad pojmu; b. Sofokratická reforma.

Poznámky:
[1] Rok 1932 patří k nejtěžším. Krize se blíží vrcholu, bezmála čtvrtina obyvatelstva je bez možnosti výdělku, ministr Slávik dávál „střílet do lidu“, KSČ na oplátku vyhlašuje bolševický „program sovětské moci v ČSR“ (právě na jaře, v době vydání brožury, probíhá mohutná mostecká stávka), v Německu sílí nacionální socialismus. Udržalova koaliční vláda, mimo brutálních zásahů málo rozhodná, stíhaná kritikou ze všech stran, se udrží jen do října.
[2] Aféry. Je jich požehnaně: : „lihová“, „pražcová“, „vagony&dresiny“, „uhlí&olej a jiné materiály“, „aféra veřejných staveb“, „a. vranovské přehrady“, „burzovní dobrodruzi (bří Šebestyenové)“, týden co týden, určitě však každý měsíc propukají další…
[3] „Pětky“ a „Osmičky“, spolu s „fenoménem Hradu“ další neústavní „instituce“ faktické hierarchie. Jsou složeny z vůdců nejsilnějších stran.
[4] „Ministerstva zbytečností“. Autor má patrně na mysli ministerstvo unifikací či zásobování lidu, která byla zamýšlena jako dočasná, v roce 1932 však stále existují, případně též funkce ministrů bez portfeje, což jsou vlastně prostředníci mezi vládou a politickými stranami, které nezískaly žádná „křesla“.
[5] Znovu si to připomeňme – jde o miliony vyplácené v době, kdy je v ČSR okolo milionu nezaměstnaných!

Autor: Radim Lhoták

Co rozdělovalo a dosud rozděluje národy Evropy se dá nazvat chorobným šílenstvím nacionalismu: jím se chronicky rozmáhá moc politiků krátkého pohledu a rychlé ruky, jím se prohlubuje odcizení mezi Evropany, onen status quo národní zdrženlivosti, který přehlíží nebo lživě překrucuje všechna jednoznačná znamení minulosti a dlouhodobé prorůstání duchovních kořenů ve společném prostoru, v němž chce Evropa být jedno.

Continue Reading

K URČENÍ NEPŘÍTELE:

Nositelem „nepřátelských“ ideologií jsou tedy intelektuálové, stavící se z nějakého důvodu mimo národní i etnickou pospolitost (projevují se a vyjadřují, viz post-modernistický newspeak, jako cizí skupina). Ekonomický liberalismus, rovněž nadnárodní, je podporuje tam, kde mu to přináší prospěch (zisk). Benoist: „Rétorika lidských práv nemá jiný cíl, než zlomit protiglobalizační odpor a otevřít nové trhy.“ Politické zájmy národních vlád jsou tu – snad s výjimkou právě USA či Izraele – nanejvýš submisivním partnerem. Levicový antiglobalismus pak hlavně adrenalinovou zábavou jeho mladých aktivistů.

1) KDO systematicky zamlčuje nebezpečí vyplývající z kulturních odlišností?
Vždyť mezikulturní komunikace není snadná ani v nezávazném styku, natož v trvalém sousedském soužití! V mnohých evropských městech tak vznikly mezi afro-semitskými migranty a domácím obyvatelstvem nepřekročitelné propasti. Tisíce Čechů je mělo možnost vidět!

2) KDO je tedy chce nadále mást novodobým slovníkem „tolerance“ a „relativních hledisek“ („všechny způsoby života jsou si rovné a zasluhují stejnou zákonnou ochranu“)?
Od kulturního relativismu je krůček k relativismu morálnímu!

3) KDO bezostyšně opakuje, že národ je jen imagined community (Judson)? Že „základky mají učit multikulturně (Czechkid)“?

4) KDO s jistotou hlásá, že „migrační klid v Česku nepotrvá věčně“, že „cizince prostě potřebujeme“, neboť „jejich podíl je hluboko pod absorpční kapacitou společnosti?

5) KDO nesmyslně tvrdí, že ghetta nevytváří mentalita a od ní odvozená kultura jeho obyvatel, nýbrž že je to až ghetto, které formuje své obyvatele?

6) KDO staví do popředí otázku ochrany rostlinných a živočišných druhů, jejich biotopů, ale k ochraně vlastního druhu, jeho kultury a teritoria buď mlčí, nebo je svou činností dokonce poškozuje?

Patrně jen ten, kdo se necítí být jejich součástí… Je důležité, že se děti učí chránit přírodu, je neomluvitelné, že se neučí chránit samy sebe (naprostá nepřipravenost, s jakou naše dívky a mladé ženy vstupují do mezietnických vztahů a manželství, je pouhá špička ledovce této ideo-diverze)!

7) KDO burcuje k boji proti globálnímu oteplování, ale ignoruje bezprostřední nebezpečí plynoucí z kolapsu burzovní turboekonomiky s její téměř naprostou provázaností?
Jsou oblasti, v nichž je mlčení spoluvinou!

8) KDO degraduje vlastenectví na „poslední útočiště padouchů“, přitom však podporuje různé agresivní a úchylné menšiny?
Mysleme na dětské oběti této zrůdné agitace!

9) KDO okřikuje a ironizuje „konzervativní moralisty“, že nemají právo určovat, co je dobré a co je špatné?
Diktovat zřejmě smějí jen ti, kdo financují podrývání našich biologických instinktů a etických hodnot.

10) KDO nebo co vyrábí všechny ty „uznávané nezávislé odborníky“, „nezávislé pozorovatele“ a „experty na vše“, kteří pod chabým pláštíkem odbornosti vedou jako krysaři celé národy do katastrofy?
Jedince, kteří se neštítí „vědeckými“ principy „neutrality hodnot“ omlouvat svou destruktivní činnost, namířenou proti duchovnímu i fyzickému bytí společností, z nichž vyšli?

11) KDO má prostředky vytvářet pomocí médií a pochybných průzkumů, které nejsou ověřitelné, iluzi „veřejného mínění“?

12) KDO má možnost vnucovat významy, filtrovat poznání a spoléhat se na to, že mediálně viděné, slyšené a čtené převáží osobní, každodenní žitou skutečnost a zkušenost?

Kdo má tedy monopol na to, co do politiky patří (např. registrované partnerství), a co ne? Kdo tvoří onen malý okruh lidí? Prezident Klaus ho kdysi definoval jako „nesmírně vlivnou intelektuální skupinu nadnárodního elitářského aktivismu, jejíž univerzalismus, mesianismus a internacionalismus se opírá o feminismus, pacifismus, ekologismus a hlavně humanrightismus.“ Bohužel už nevysvětlil, proč je tak vlivná. Stojí za ní totiž zájmy (a prostředky) jeho nedotknutelné modly – ekonomického liberalismu.

Důležité je tu slůvko „nadnárodní“, bylo by nesprávné ztotožňovat výše uvedené –ismy výhradně s USA, naopak, většina amerických vlastenců poukazuje na to, že ve skutečnosti se v americké společnosti objevily až s jistou předválečnou i poválečnou intelektuální evropskou emigrací (Buchanan); když se ovšem agenda lidských práv osvědčila jako nejúčinnější trojský kůň v boji amerického imperialismu se sovětským, stala se trvalým nástrojem k úspěšnému prosazování jeho zájmů (viděli jsme to na Balkáně, na Ukrajině, u nás, uvidíme to v Bělorusku, o „třetích“ zemích nemluvě).

Nositelem těchto ideologií jsou tedy intelektuálové, stavící se z nějakého důvodu mimo národní i etnickou pospolitost (projevují se a vyjadřují, viz post-modernistický newspeak, jako cizí skupina). Ekonomický liberalismus, rovněž nadnárodní, je podporuje tam, kde mu to přináší prospěch (zisk). Benoist: „Rétorika lidských práv nemá jiný cíl, než zlomit protiglobalizační odpor a otevřít nové trhy.“ Politické zájmy národních vlád jsou tu – snad s výjimkou právě USA či Izraele – nanejvýš submisivním partnerem. Levicový antiglobalismus pak hlavně adrenalinovou zábavou jeho mladých aktivistů.

Definice nepřítele proto zní:

a) NEPŘÍTEL JE TEN, KDO PŘINÁŠÍ „CHAOS“

– kosmopolitní, multikulturalistický, homosexualistický, genderistický, humanrightistický, protinárodní intelektualismus, ti, kteří v menšinách objevili svůj nový „proletariát“, jemuž jsou schopni slíbit cokoliv + islám a imigranti z třetího světa se svou etno-kulturní odlišností

b) A TEN, KDO HO TOLERUJE

– ekonomický a politický liberalismus, systém až příliš vycházející vstříc našim slabostem a neřestem, který „chaos“ podporuje a využívá tam, kde z něho profituje (včetně organizovaného zločinu se zbraněmi, drogami a prostitucí), současně se ho však pokouší kontrolovat (zákazy, cenzura, „teledohled“ všudypřítomných kamer, slídění na internetu atd. atd.); svůj „řád“ tak vlastně zakládá na etablovaném nepořádku! (Benoist)

Stará koalice, kterou už dávno před II. světovou válkou prohlédli lidé jako Julius Evola, Gottfried Benn, Hermann Keyserling, Pierre Drieu La Rochelle či Giovanni Gentile, když v tehdejším komunismu a liberalismu spatřovali „dvě strany falešné mince“.

Sluší se v této společnosti citovat i definice Carla Schmitta, v souvislosti s kolonizací Evropy národy třetího světa podivuhodně aktuální:

„Extrémní případ konfliktu mohou rozhodnout jen sami zúčastnění mezi sebou; zejména může každý z nich jen sám rozhodnout o tom, zda jinakost cizince znamená v konkrétně existujícím konfliktu negaci vlastního způsobu existence, a zda se proto proti ní vystupuje nebo bojuje, aby byl zachován bytostně vlastní způsob života.“

…nepřátelství… je bytostnou negací jiného bytí.
(Obyvatelé Paříže, Rotterdamu nebo Berlína o tom ví své).

„Jestliže část národa prohlásí, že už žádného nepřítele nezná, pak se podle okolností staví na stranu nepřátel a pomáhá jim…“

(Vyhnou se i tentokrát politické zodpovědnosti?)

Je-li tomu skutečně tak, jak v devatenáctém století napsal Friedrich Nietzsche, že „jeden“ Bůh je mrtev a sledujeme-li, že proklamovaný vítězný „rozum“ a všeobjímající liberalismus a vláda peněz a blahobytu, které měly skoncovat s dějinami a nastolit na zemi řád pokoje, blahobytu a spokojenosti, se ukázaly v celé své duševní nahotě, vnitřní prázdnosti a rozpornosti, jakmile narazily na první překážky, nepřišel čas pokusit se obnovit to, co „nikdy neumírá a věčně se rodí?“

Alain de Benoist se v úvodu své knihy „Býti pohanem“ ptá, jaký je skrytý význam figur a postav v malbách Boticelliho nebo Caspara Davida Friedricha? Jaké nadčasové kontinuum vyzařuje z jejich upřeného pohledu? Která božská síla mohla předvídat jejich pouť světem, světem, který jim dal život, který je obklopuje, ale který zároveň nedovedl plně pochopit poselství jejich skrytého smyslu? Jaký druh transcedence bude jeho spouštěcím mechanismem? Tyto a podobné otázky vedly Alaina de Benoist, jak ostatně píše, k otázce vpravdě fundamentální. Co dnes znamená „být pohanem“?

V minulosti bylo „pohanství“ vnímáno silně negativně a koneckonců pojem samotný byl a do jisté míry je i dnes pojímán silně pejorativně. Ovšem, není divu, že slovo „pohan“, „pohanství“ a jeho další variace, vzbuzují úsměv na tváří, v horším případě označování za „pomatené blouznění“, v tom nejhorším potom vedou k náboženskou morálkou ospravedlňovaným vraždám a masakrům. Kdo by chtěl být v době supermoderních technologií a postmoderního myšlení, v období zdánlivého vítězství materialismu nad lidskou duší, přesvědčení o neustálosti vědeckého pokroku, všeobecného optimismu a vidiny zlatého věku spojován s čarodějnicemi, černou magií, „primitivismem“, popřípadě uctíváním zvířat, či rostlin?

Avšak pohanství není úcta k (z dnešního pohledu) primitivním kultům a falešným modlám, ani sentimentálním tancem kolem lipové, nebo dubové ratolesti. Pohanství, pohanská idea, to jsou bohaté prameny myšlení, na nichž byla (a je) založena západní civilizace, z nichž některé byly a jsou dodnes (přes dřívější snahu katolické církve je zničit a zadupat) patrné a přítomné v mnoha aspektech lidského života, aniž si to uvědomujeme.

Dějiny „západního světa“ nezačaly narozením Krista, ani náboženství starých Evropanů nespatřila světlo světa za časů Mojžíše v poušti. Koneckonců, určité první základy toho, co jsme si navykli nazývat demokracií, nemá své počátky v osvícenství, ani v křesťanské nauce, to všechno existovalo mnoho let předtím ve starověkém Řecku ve svém jedinečném společenském kontextu (Sunič), ale nejen tam, dokonce indoevropské kmeny vždy volily svého náčelníka, krále, rexe, na veřejném kmenovém shromáždění, byla zde nezanedbatelná úloha jakéhosi poradního orgánu „rady starších“ (Dumézil) a prvek dědičnosti a odvozování legitimity z nějakého mýtu přišel až s křesťanstvím.

Pohanská myšlenka, to nejsou jen sentimentální setkávání nadšenců v rohatých přilbách Vikingů, obliba v díle J.R.R. Tolkiena, lidové trhy s léčivými amulety a napodobeninami starých pohanských symbolů. Pohanství, to je především například dědictví myšlenkového odkazu renesance 15. a 16. století, pokus oživit antickou ideu v uměleckém díle a lidové kultuře. Je to idea harmonického života a možnosti vyslovit pravou podstatu sděleného, vlastní romantismu 19. století. Théophile Gautier, francouzský romantický básník, například hovořil o helénismu jako o „duši našeho básnictví“, Louis Ménard, další z francouzských literátů té doby, s oblibou zase nazýval polyteismus „základem republikánské ideje“.

Opravdový revival pohanské myšlenky přišel s nástupem moderní literatury a přelomem 19. a 20. století. Pohanská idea přímo bila do očí z děl D.H. Lawrence, Stefana George, Knuta Hamsuna, J.R.R Tolkiena, ale také Octavia Paze, Gabriele D´Annunzia, Moellera van der Brucka, či Ernsta Jüngera.

Zájem o obrodu pramenů antického myšlení v devatenáctém století ostře kontrastoval s úsilím katolické církve znovu nalézt svou ztracenou identitu a postavení ve světě. Charakteristický postoj k návratu směrem k „pohanským ideám“ vystihuje nejlépe postoj Otce J. Gaumeho, fanatického nepřítele pohanství, který polyteismus ztotožňoval s demokracií a socialismem.

„Pohanství dalo vzniknout renesanci, ta reformaci, ta zase osvícenství, to zahájilo hrůzy francouzské revoluce a francouzská revoluce je největší morální katastrofou v lidských dějinách“.

Gaume si však ve svém příkrém hodnocení neuvědomil, že hodnoty osvícenství nevznikly z „pohanské vzpoury proti katolickému ordo“, nýbrž z laicizace monoteistických, křesťanských myšlenek. Ostatně jak tvrdí sociolog Maffesoli a ve shodě s ním A. de Benoist, některé osvícenské myšlenky, které ve svém důsledku vedly k zabsolutizování hodnoty lidského rozumu, stejně jako rovnostářství (a později vyústily v krvavé totalitarismy 20. století), jsou jen laickým odrazem absolutní víry v Boha, rovnosti všech lidí před Bohem a obé, jak „revoluční“ tak křesťanské monoteistické, ideje produktem stejného univerzalistického myšlení.

Můžeme, tedy lépe řečeno, má smysl v jednadvacátém století doufat v revival „tradičních idejí“ a pokoušet se o jejich obrození? Ve světle první otázky, zda má vůbec smysl v době technologií, vlády konzumu a negace jakékoliv duchovnosti hledat prameny „esence života“ jinde, než v materiálnu, odpovídá nejlépe výrok Alaina de Benoist:

„Ne proto, abychom si hráli na operetní druidy a příležitostné Valkýry, nesnažíme se vracet zpět, nýbrž znovu se chopit nitek kultury, jež má dostatečné důvody k existenci sama v sobě. Za tvářemi bohů a herojů hledáme hodnoty a normy.“

Ale kde takové normy a hodnoty hledat? Které to vlastně jsou? Představa Pantheonu bohů, Odin, Thor, Teutatis, Svantovít, Mithra, či Varruna? Héraklés, Sigurd, Bivoj, nebo Beowulf? Nikoli výhradně. To všechno jsou osoby pro mnohého pohana nepochybně důležité, ale nevyjadřují onu pravou podstatu a esenci pohanského myšlení. Koneckonců definovat pohanství jako „víru v mnoho bohů“ je neskutečně povrchní a prázdné.

Ona právě četnost a komplementarita počtu bohů odráží do jisté míry odlišnost polyteistického myšlení od myšlení monoteistického. Podstatou „pohanské ideje“ je víra v jedinečnost individua, je to potvrzení reality „polytheismu přírody“ v praxi, polytheismus hodnot proti uniformizaci individua a „absolutní pravdě“. Nominalismus proti ideji univerzálnosti, ústící v totalitarismus. Idea protikladů a rovnováhy proti touze a snaze vytvořit sociální a lidskou jednotu a redukci jednotlivců do jednoho modelu. Pohanská myšlenka je krystalizací lidské identity.

Je-li tomu skutečně tak, jak v devatenáctém století napsal Friedrich Nietzsche, že „jeden“ Bůh je mrtev a sledujeme-li, že proklamovaný vítězný „rozum“ a všeobjímající liberalismus a vláda peněz a blahobytu, které měly skoncovat s dějinami a nastolit na zemi řád pokoje, blahobytu a spokojenosti, se ukázaly v celé své duševní nahotě, vnitřní prázdnosti a rozpornosti, jakmile narazily na první překážky, nepřišel čas pokusit se obnovit to, co „nikdy neumírá a věčně se rodí?“

Autor: Karel Veliký

Indoevropské kmeny spolu válčily odpradávna. Evropské národy také. Společná barva kůže či příslušnost ke stejné jazykové skupině ještě nezaručují stejnou politickou vůli. Dokázaly se však také sjednocovat. Táží-li se dnes někteří „mudrci“ – úplně naivně – v čem spočívá naše „evropská identita“, pak odpovídáme: především ve společných obětech proti vnějšímu nepříteli. Od řeckých států, přes říši Franků až k tureckým válkám umírali muži, abychom my mohli žít: Za etnogeopolitickou skutečnost Evropy!

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Kdo říká, že parlamentní demokracie moderních států je nejlepší zřízení, jaké kdy lidstvo vymyslelo? Kdo může s otevřenýma očima tvrdit, že tyto státy jsou demokratické? Co přinesly lidem moderní státy dobrého? Za dobu jejich existence lidstvo prožilo největší hrůzy, nejděsivější genocidu, nejstrašnější války v celých lidských dějinách. Po dobu jejich existence nevydržela politická mapa světa ve stálém rozdělení ani souvislých padesát let. Moderní demokratické státy porodily imperialismus, nacismus, fašismus, komunismus, feminismus, stalinismus, dvě světové války a terorismus jako fenomén poslední doby.

Continue Reading

Gabriele d’Annunzio (12. března 1863 – 1. března 1938)

Roku 2008 připadlo být rokem, ve kterém se (mimo jiných) v březnu současně setkala dvě významná a do jisté míry i „kulatá“ výročí, týkající se zajímavé osoby italského literáta, básníka, prozaika i dramatika, Gabriele d’Annunzia. On sám představuje ztělesnění rozporů a divokosti své doby – přelomu 19. a 20. století. Je považován za autora, jehož díla se vykazovala vyzařující silou, originalitou a též notnou míru dekadentnosti. K umělcům směru zvaného „dekadence“ však také bývá D’Annunzio často řazen a nezřídka je považován za součást pomyslného „pantheonu“ těch nejlepších.

Nemělo by nám však uniknout ani d’Annunziovo působení za první světové války (je považován za jednoho z hlavních italských hrdinů Velké války), ani to, že to byla právě válka, co do značné míry formovalo d’Annunziovy politické názory a postoje.

D’Annunzio bývá často také považován za jednoho z myšlenkových původců italského fašismu, byl blízkým přítelem Benita Mussoliniho a je nesporným faktem, že na jeho myšlenky italský fašistický režim navázal. Do jaké míry d’Annunziovy myšlenky korespondovaly se vším, co po fašistickém režimu zůstalo, je druhou stranou mince. Faktem zůstává, že jednoznačný a bytostný antidemokrat d’Annunzio, byť kupříkladu jednoznačně podporoval perzekuci politických odpůrců, kterou od něj Musssolini převzal, například vždy ostře vystupoval proti pozdější protižidovské politice a antisemitismu vůbec.

Continue Reading

MANIFEST VOLNOSTI, SVOBODY A HIERARCHIE

3 + 1 alternativa „životního stylu“ aneb „snažím se být sebekritický, ale lidi soudím“.

a) POLEMOS. „Někteří pod tlakem vyrostou, jiní se zhroutí“.
Postavit se diktatuře (reklamy, médií, konzumu, korupce, trhu, pragmatismu, relativismu etc.); považovat duchovní (vztah k transcendentnu) a duševní (charakter) za cennější než život (tj. „štěstí“, „klid“, „pohodlí“).

b) AGAPÉ. „Vnitřní emigrace“.
Smířit se. Cenit výš „štěstí“, „klid“, „pohodlí“, život sám…

c) DIVERZE za „mocí“, „penězi“ a „úspěchem“.
Adaptovat se a přizpůsobit, prostituovat se a kolaborovat.

d) Někde mezi, od každého trochu…

OSUD je GRAVITACE; SVOBODA pak ODSTŘEDIVÁ SÍLA. Jünger
Svoboda spočívá v tom, že si člověk uloží zákon a sám si zvolí povinnost být jím vázán. Heidegger
V prožitku se člověk už vpravdě nachází uvnitř světa, nemusí ho už pojmově převyšovat. Benn

3 axiomy

a) K EVROPSKÉMU NACIONALISMU: Lidskost existuje v množných číslech.
I kdyby protiklady mezi evropskými národy byly sebevětší, ve srovnání s jinými ihned představují uzavřený svět.

b) KE KONZUMNÍ SPOLEČNOSTI: Co je příjemné každému z nás jednotlivě, může být katastrofou pro naše národy.

c) O NAŠINCÍCH: Jen malá část z nás je buď vysloveně dobrá nebo špatná. Většina je morálně neutrální, řídí se tím, co je momentálně v kurzu. Když národ vedou dobří muži (Lvi), odrazí se to ve společnosti stejně, jako když se k vládě dostanou korupčníci (Lišky). Lidé pak s pocitem správné věci papouškují kdejakou destruktivní myšlenku. Většina učitelů, lidskoprávních aktivistů, herců, soudců, zkrátka všech, kteří pracují na sebezničení, jistě není tak cynická či „zlá“ sama od sebe. Považují se za dobré občany, stejně tak, jako by o tom byli přesvědčeni, kdyby pod vlivem jiných hodnot jednali právě opačně.

3 problémy k rozpracování:

a) Geneze metafyziky vůle.
b) Svědomí v antické, křesťanské a moderní literatuře.
c) Stud v indoevropské kultuře.

3 palčivé otázky:

a) Je možný smír se světem?
b) Když bojuješ se svou vlastní podstatou, vždycky prohraješ?
c) Nikdo není dokonalý – tak proč nebýt lepší?

OZBROJOVÁNÍ INTELEKTU, MOBILIZACE VĚDOMÍ proti:

– behaviorismu, lockeovské víře, že člověk je tabula rasa a rozdíly mezi lidmi se vytvářejí vnějšími vlivy
– universalismu (dějiny prý postupují jediným a pro celé lidstvo společným směrem)
– homogenismu (všichni lidé na světě jsou v podstatě stejní a pokud nejsou, vývoj k tomu zákonitě a správně směřuje)
– ekonomismu (neustálý ekonomický růst je pro pokrok a přežití lidstva rozhodující a určuje vše ostatní – zákony „neviditelné ruky“ proto musí ovládat všechny sféry lidské činnosti [odtud trh vzdělání, lidské zdroje etc.])
– internacionalismu a kosmopolitismu (pojmy jako národ a rasa jsou zastaralé, nevědecké, folklórní, příslušnost k národu a rase není pro člověka podstatná, je to v podstatě zločinná idea chorobných mozků)
– racionalismu (dějiny se řídí racionálním plánem, lidé jednají víceméně podle rozumu)
– pacifismu (sebevražda), humanismu (dogmatický antropocentrismus), mýtu pokroku („zlatý věk“ projektovaný do budoucnosti) a víře ve „vědeckou“ znalost jeho „zákonů„.
Je prostou pravdou, že většina těchto idejí má základ ve svobodném zednářství…

OZBROJOVÁNÍ INTELEKTU, MOBILIZACE VĚDOMÍ za:

– biokulturní identitu
– demografickou obnovu
– intenzivní zpřítomnění etnického uvědomění

ZBRANĚ (V BOJI O BYTÍ):

Historiografie – filozofie, sociologie – etologie, etnologie – antropologie – genetika, metapolitika – umění; namátkově Dumézil – Eliade – Mahieu – Nietzsche – Spengler – Heidegger – Guzzoni, Gehlen – Abellio – Lorenz – Eibl-Eibesfeltd; Vaj – Lahovary – MacDonald – Dawkins – Eysenck – Borský, De Benoist – Faye – Schmitt – Pound – Montherlant

7 stupňů likvidace:

Tlak v prosazování současných ideologií je sice „soft“ a „na míru“, ale zato všudypřítomný (okupace myslí). Režim spoléhá na sílu „hlavního toku“, takže se většinou obejde bez hrubého násilí. I „tolerantní“ však umí klepnout přes prsty, postup je klasický.

1. Pozdvižení „veřejného mínění“
2. Nenávistné osobní útoky, často zesměšňující, ironické.
3. Tabu-nálepky vyřazující ze společnosti „slušných lidí“.
4. Psychologizace oběti s pomocí „vědeckého“ aparátu.
5. Žádná možnost veřejné obrany (prostor v médiích jen dezinformační).
6. Zničení profesní kariéry resp. ekonomické základny

a konečně

7. trestní postih

Autor: Radim Lhoták

Z nejmenovaného zdroje a z nejmenované internetové domény pronikla na veřejnost pozoruhodná zpráva: Jistá farmaceutická společnost vyvinula léčivý preparát, kterým lze bezpečně navodit stav vnitřního klidu a pocitu vyrovnanosti. Jde o pátou generaci léků proti depresím a úzkosti. Účinek preparátu nejen odstraňuje úzkost a stres, ale vyvolává v člověku odhodlání k životu, aktivizuje v něm pozitivní myšlení a energii k práci. President společnosti říká: Nejde v žádném případě o psychotropní či návykovou látku. Podařilo se nám zlomovým způsobem ovlivnit závislost mezi myšlením člověka a jeho emocemi. Vědecké výzkumy prokázaly, že lidské emoce jsou v přímém vztahu s našimi představami, které jsou produktem myšlení. Jde o vztah vzájemný, nikoliv jednosměrný. Navozením vhodného emočního náboje stimulujeme myšlenkový proces k vytváření takových představ, které s vyvolanou náladou přímo konvenují. Podařilo se nám zasáhnout do centra nervové soustavy člověka a ovlivnit jeho myšlení takovým způsobem, že po krátké době užívání léku nacházíme namísto zdeptaného individua šťastného a obětavého jedince připraveného budovat lepší svět.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Nikdo z nás v jádru nepopírá tvrzení, že svět je povrchní a nespravedlivý, když dopustí, aby vzdělaný učitel, lékař či vědec měl ze svého snažení tak nesrovnatelně hubenější příjmy a požitky, těšil se tak trestuhodně podřadnému ocenění proti fotbalistům, zpěvákům a všem producentům povrchní zábavy. Co to je za svět, který si víc cení zábavy než duševního výkonu a úsilí o zdravější a šťastnější život lidí? Dokážeme tomu ještě rozumět?

Continue Reading