Délský potápěč

Vedle ilegálních Ecrits de Guerre jsou k dispozici i kritická vydání listů, v Cahiers Céline 7 a Lettres des années noires

Autor: Redakce

Původním naším záměrem bylo připravit k českému vydání Célinovy veřejné listy psané za války pro francouzský kolaboracionistický tisk. Vyšly takřka v úplnosti „ilegálně“ roku 1990 v Paříži pod názvem Ecrits de Guerre u poloanonymních Nouvelles Éditions [Les Amis de Gustave Le Bon], a ještě před několika lety je nabízel katalog nakladatelství L’Homme Libre. Avšak poznámkový a jiný aparát k tak svébytným dokumentům, jakými dnes tyto dopisy pro českého čtenáře nesporně jsou, by přesáhl únosnou míru; pozornost v céliniích jsme proto přenesli jinam. V dalším článku se k „psaním z války“ vrátíme alespoň na stránkách Délského potápěče. Zde prozatím ostře vybroušená (a námi krácená) předmluva pisatele, skrývajícího se za šuansky znějícím nom de guerre: Caradec

Představovat Célina?

Jaká domýšlivost!

Třicet let po jeho smrti nás jeho stín osvěcuje, jeho světlo oslňuje.

Continue Reading

Plakat nebudeme

Autor: Constantin von Hoffmeister

Měl být skálou. Petrovým nástupcem. To, co jsme dostali, bylo uklouznutí, povzdech, měkký rozklad oděný do bílého. Vatikán přestal být pevností a stal se uprchlickým táborem, jehož brány se dokořán otevíraly pro každého cizince, každého nevěřícího, každý hlas, který se protestem a samolibým kraválem dožadoval vstupu. Papež František promlouval hashtagy a mumláním. Omlouval se za hříchy Západu těm, kdo vypálili jeho katedrály. Hřích se rozplynul v utrpení. Řád se rozpadl v empatii. Kristovo evangelium se proměnilo v příručku „oddělení lidských zdrojů“ pro globální Jih, rozdávanou jako pamflet na obědě v Davosu. Papež František poklekl před kamerou. Plakal za „lidi bez dokladů“, zatímco na nenarozené se zapomínalo.

Pastýř tradice se odvrátil od posvátné paměti. Latinské mše byly omezeny. Barokní stíny kadidla a viny se rozptýlily. Místo nich se na Svatopetrském náměstí třepotaly duhové vlajky. Pronášel projevy o „inkluzi“, kázal o „toleranci“, trval na tom, aby církev „přijala“ ty, kteří ji chtějí zbavit tajemství. Jeho slova o klimatu připomínala slova byrokratů z Bruselu. Jeho názory na kapitalismus se shodovaly s názory byrokrata z Buenos Aires. O hranicích mluvil, jako by hráze a limity nikdy neexistovaly. Jeho encykliky odrážely legislativní návrhy OSN. V jeho encyklice Fratelli Tutti („Všichni bratři“) byl každý bratr učiněn stejným, každá duše vtěsnána do stejnosti.

Božské se stalo rovností.

Tělo Kristovo bylo rozčleněno na nevládní organizace a kvóty pro migranty.

Continue Reading

Golda Rosheuvel jako královna Charlotte, manželka Jiřího III. a královna Spojeného království Velké Británie a Irska. (Seriál Bridgertonovi v produkci Netflix, 2024)

Autor: Václav Jan

– o obsesích světáčkovské pražské náplavy, dřevěném kačeru konzervativců a slušném člověku

Vyprávění tvoří vnímání světa. U dětí to bývalo vyprávění dospělých u kamen, za dlouhých zimních večerů, nebo když se dralo peří, vyprávění pohádek, příběhů, osudů, tradovaných v rodinách a kmenech po generace. Dnes je to u malých i velkých sugesce příběhů vyprávěných v televizích všeho typu. Chytří tvůrci dokážou propagandu dávkovat pomalu, nenápadně, a divák ji přijímá s jistou samozřejmostí, nebo i odporem, který ale slábne, jak je konzument postupně nahlodán pochybnostmi, že snad on nemá pravdu, že někde ustrnul, a že pravdu mají všichni ti, kteří kolem něj mluví úplně jiným jazykem. Oblíbení herci, moderátoři, moudří pánové v historických dokumentech. Kamarádi, učitelé, novináři. Jeho vlastní děti. Každopádně dospívá do stavu, kdy mu připadá lepší mlčet a smířit se, než si dělat problémy bez šance na změnu reality, zato s jistotou vnitřního neklidu a izolace.

Continue Reading

Kaja Kallasová na tiskové konferenci při návštěvě ukrajinského premiéra Šmyhala v Estonsku, 2024

Autor: Martin Kováč

Vědci se shodují, že historie je cyklická a dochází k opakování stejných scénářů v průběhu let. Historická spirála se však netýká jednotlivých osobností. Mohou se opakovat politické styly a reformy, ale stejné politické postavy nelze znovu vytvořit.

Média často vytvářejí paralely mezi historickými a současnými osobnostmi. Britský časopis New Statesman nedávno srovnal vysokou představitelku EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Kaju Kallasovou s někdejší premiérkou Velké Británie Margaret Thatcherovou. Obě političky zastávaly vysoké vládní pozice a mají reputaci kritiků Ruska. Je však Kallasová skutečně hodna srovnání se „železnou lady“?

Především je třeba si uvědomit geopolitickou hierarchii. Malé pobaltské Estonsko nelze postavit na stejnou úroveň jako vlivnou Velkou Británii. Navíc přínosy obou političek jsou neporovnatelné. Margaret Thatcherová zavedla reformy volného trhu a v 80. letech podnikla rázná opatření ke snížení inflace a nezaměstnanosti. Ačkoliv její politika měla i negativní důsledky, jako zavírání uhelných dolů a sociální nepokoje, její vliv na ekonomiku byl nepopiratelný.

Continue Reading

Ošklivý černoch a běloch s tváří andílka: skutečný misogynní vrah Hassan Sentamu a falešný misogynní vrah „Jamie Miller“

Autor:  Tobias Langdon

Jaký to dar z nebes pro levičáky! Už několik týdnů snáší superlativy na britské televizní drama Adolescent. V jejich očích minisérie odvážně nasvěcuje misogynní vraždy a ohromné nebezpečí, kterým pro ženy a dívky je toxická maskulinita. A realita – jako na zvolání – přispěchala za zvuků jejich velebení s dokonalým a velmi skutečným příkladem misogynní vraždy a toxické maskulinity. Titulky obsadil ohavný případ přesně na tyto motivy, paralely jsou znepokojivé: v seriálu misogynní školák ubodá děvče – jen za to, že ho na internetu šikanovala jako „incela“. Ve skutečnosti pak misogynní student „dvojího původu/míšenec/“ zavraždil nevinnou ženu 1] „během zběsilého útoku nožem“, jak to vyjádřila neochvějně feministická BBC. Podobně neochvějný deník The Guardian dodal, že mladík vykazoval „fascinaci noži i ‚zahořklost‘ vůči ženám“. „Co hůř“, pokračoval autor, „vražda ho dost možná sexuálně vzrušovala. [Ve vazbě] se policistky zeptal, jestli se o vraždě píše v novinách a následně před ní masturboval.“

Continue Reading

Každá podobná scéna má svého podivína v klobouku a Bobošíkovou, která se znovu vynoří před volbami jako zombie a dá smrtelný polibek každému politickému projektu.

Autor: Jiří Boudník

Bývalý diplomat Petr Drulák kdysi rozjel projekt, který mohl nést trochu naděje na vytvoření skutečně levicové alternativy k progresivistickému blouznění. Mohl, ale nemá. A mít nebude. Protože tento pokus přitahuje sortu lidí, jejichž největší intelektuální vzepětí končí vzpomínkou na dobu, kdy stát dával byty, pivo stálo tři kačky a šéf odborů měl větší slovo než premiér. Místo obrody autentické levice se vytvořil klub rozhořčených nostalgiků, kteří se dokážou sjednotit jen ve vzteklém brblání nad současným světem, zatímco vlastní pozitivní program jim zoufale chybí.

Dobrá, dejme tomu, že chtěl zahájit něco nového. Zkusil termín „konzervativní socialismus“. To je asi jako kdyby se vegetarián rozhodl otevřít steakhouse. Historicky se konzervatismus a socialismus vždy bily hlava nehlava, a ani dnes to nevypadá jinak. Místo důrazu na práci, odbory a sociální spravedlnost zbylo jen křečovité mávání pěstí proti progresivistům. A jestliže z nějakého levicového projektu zbude jen to, čemu tleskají klausisté, moTůrci a postavy zlodějen 90. let, pak se to nedá považovat za úspěch, ale spíš za politický ekvivalent sešrotovaného trabantu.

Continue Reading

Rudolf Jičín: Filosofie dějin a politika (Praha: Délský potápěč, 2025), 205 s., 2 obr.

Osmý titul bílé řady Metanoia! Po všech Němcích a Italech, ba i Japonci, s hrdostí dodáváme, že konečně od českého autora – Rudolfa Jičína! 

Znalci vědí, Jičínovo životní dílo čítá sedm strojopisných svazků A4 o váze šest kilogramů. Tiskem mu však za života vyšlo pouhých pětatřicet stránek (nepočítáme-li knižní překlad Spenglerova spisku Člověk a technika), a to v první polovině devadesátých let, kdy ještě doznívalo popřevratové znejistění – systém svou rovnováhu teprve nabýval a hranice nedovoleného stále rýsoval. Bylo naší dávnou touhou shrnout těchto šest statí, roztroušených po „okrajových sbornících a obskurních časopisech“, do jednoho knižního titulu. Předobrazem mu je samizdat, který vznikl poté, co Rudolf Jičín od přelomu tisíciletí přepisoval strojopisné svazky do elektronické podoby. Název Filosofie dějin a politika, publikované statě i řazení textů tedy ponecháváme autorské.

Zatímco první polovina knížky obsahuje „věci, o kterých se psát smí“, jak se autor – ostatně mylně – domníval, druhá „věci o kterých je to zakázáno“: ovšem „nikoliv jen nějak oficiálně, ale především obecným veřejným míněním, vytvářeným většinou našich vysoce liberálních intelektuálů,“ vysvětluje Rudolf Jičín na začátku pátého svazku svých sebraných spisů, neboť: „Neexistuje jen úřední nesvoboda slova, ale také neúřední, která vyrůstá z nás samých a je mnohem horší.“ A my k tomu dodáme, že nejde ani tak o témata, spíše o způsob, jakým jsou pojednána. Oč konkrétně v těchto místy vskutku „nepublikova(tel)ných“ textech jde, věděli doposud jen čtenáři, jež by se dali spočítat snad i na prstech jedné ruky…

Continue Reading

Jean Raspail

Autor: Redakce

Četba Tábora Svatých je jako test. Odmítavá reakce svědčí o konformitě, vrozené prázdnotě, slabosti či vykořeněnosti,  kterou dnes systém, jenž není náš, nýbrž těch Jiných, implementuje od dětství. Přitakání svědčí o zachované sebeúctě.

Děj románu z roku 1973 lze shrnout několika řádky: na jihu Evropy ztroskotá stovka lodí s milionem migrantů, chudáků vyhnaných bídou, ženy, děti, rodiny… Jsou slabí, beze zbraní, budí soucit, výčitky, otázky svědomí. Když jsou tu, přijmeme na naší pevnině i s rizikem, že to dodá odvahu dalším milionům barevných? Evropa bude ohrožena zaplavením jejich proudy. Co tedy dělat? Poslat je zpátky? Použít sílu proti slabosti? Tážou se všichni nelhostejní k osudu jejich domoviny. Avšak záhy je prostě pozdě – váha blátěných spočívá v jejich množství. Země je jich plná, autority à la fialovci rezignují, domorodí prchají, nepořádek, zmatek, zdevastované hypermarkety. Vlast nakonec brání jen dvacítka Svatých, napůl vojáků a napůl civilů, kteří se opevnili v jedné vesnici a střílejí na vše, co se pohne. Než je rozbombardují („Našlo se osmnáct pilotů, kteří vykonali tuto práci a jeden generál, jenž ji zorganizoval.“) stačí ještě pobít stovky invazistů…

Continue Reading

Stále více připomíná starého Célina…

Autorka: Gioconda

Ještě než se Michel Houellebecq v polovině devadesátých let proslaví svým románovým debutem Rozšíření bitevního pole, zůstane poněkud v pozadí jeho knižní esej o H.P. Lovecraftovi. Houellebecq se s Lovecraftovými texty seznámil v době dospívání a s odstupem času přiznal, že se jednalo téměř o iniciační zkušenost. „Temný Mistr z Providence“ osamělému teenagerovi doslova učaroval: Lovecraftovy záhyby přeludné imaginace se dotkly temné struny Houellebecqovy latentní senzibilitity a vytvořily jistý základ, který měl na budoucího romanopisce nepochybný vliv. Na eseji o Lovecraftovi začíná Houellebecq pracovat někdy na konci osmdesátých let a svůj rukopis později nabídne Michelu Bulteauovi, který tehdy vedl alternativní edici Les Infréquentables (Nevhodní) při nakladatelství Édition du Rocher. Houellebecqův H.P.Lovecraft s podtitulem Contre le monde, contre la vie (Proti světu, proti životu) vyjde v roce 1991. Kniha tehdy nezaznamená žádný větší ohlas; zájem vzbudí až její reedice během devadesátých let, ale to už byl Houellebecq známým autorem. Je zde však jedna zvláštní okolnost. Při redigování rukopisu Bulteau trval na tom, aby Houellebecq některé pasáže zmírnil nebo odstranil. Houellebecq se podřídil a – habent sua fata libelli – rukopis původního textu byl zničen. Z hlediska geneze některých konceptů, které jsou považovány za kontroverzní dodnes, by jistě nebylo bez zajímavosti jejich srovnání. Přesto se však otevírají i další možnosti: lze si položit otázku, do jaké míry Houellebecqovo mladistvé setkání s Lovecraftem mělo vliv na systém myšlenkových vzorců v jeho pozdějším románovém díle.

Continue Reading

Paříž má novodobých Arsène Lupinů evidentně málo, je tedy evidentně potřeba „kulturního potvrzení.“

Autor: Václav Jan

O propagandě v popkultuře

Continue Reading

Jurij Mamlejev – Šatuni

Úryvek z románu u nás dosud neznámého ruského prozaika Jurije Mamlejeva Šatuni *

Večer přišel Alexej do Annina pokoje téměř v slzách.

V prostředí, ve kterém Anna žila, znamenaly život a metafyzika totéž. Žít rovnalo se prostoupit vlastní život věcmi onostrannými; proto tu láska nejednou splývala s uznáním vnitřního světa a takové uznání nebylo jenom přívažkem k lásce nebo mlčenlivým přitakáním.

Aljoša k tomuhle prostředí tak docela nepatřil; přitahovalo ho a zároveň děsilo; ale byl zamilován – dlouho a neopětovaně – do Anny, zamilován zčásti kvůli její záhadnosti, sounáležitosti s tím temným, iracionálním prostředím.

Dnes navíc chtěl v Annině osobě přesvědčit všechny ty podivné lidi, kteří toho na sebe vzali příliš mnoho, že pevná víra v Boha je pro člověka nadále spolehlivou oporou uprostřed všeho toho metafyzického chaosu, uprostřed toho padajícího listí smrtí, ohavných strojů a k šílenství vybičovaných mozků.

Continue Reading

Ťiang Čching – Konfuciánský ústavní systém (Filosofia, 2020)

Autor: Ladislav Malý

Kniha ke studiu aneb jak starověká minulost Číny může utvářet její politickou budoucnost

Nedávno jsem si koupil knihu s názvem Konfuciánský ústavní systém (nakl. Filosofia, 2020). Napsal ji čínský současně žijící autor, vědec, Ťiang Čching, v překladu Milana Kreuzziegera. Zajímavé: obecně se říká, že v Číně probíhá jakási digitální diktatura, anebo taky diktatura a cenzura komunistická, ale při četbě textu pana Ťianga čtenář s úsměvem nabývá přesvědčení, že to všechno jsou na současnou Čínu nenávistné pomluvy.

Autor se zabývá novým sociopolitickým systémem, který by byl pro Čínu nejvhodnější, a vychází přitom z Konfucia (Konfucius 551–479 po Kr., v té době v Evropě kulminovala řecká kultura a filosofie – pozn. LM). Knížku jsem přečetl se zájmem a chutí, a protože má lidem zajímajícím se o politiku co říci, udělal jsem pár rešerší, s nimiž vás teď stručně seznámím.

Podle Ťiang Čchinga je nejlepším sociopolitickým systémem pro Čínu, a nejen pro ni, tzv. Cesta lidské autority, jejímž základem je otázka tří forem politické legitimity. Legitimita je rozhodující faktor pro určení toho, zda má vládnoucí právo vládnout. Cesta lidské autority – tvrdí autor –, spojuje tři sféry, což znamená, že politická moc, má-li být legální a spravedlivá, musí se opírat o tři druhy legitimity: Nebe, Země a Člověka.

Continue Reading

Alexej Pludek (Československý voják, 1973)

Autor: Jeroným Černý

Dne 29. ledna uplyne 102 let od narození Alexeje Pludka, spisovatele, novináře a dramatika, který se v české literatuře stal nejen známým pro svou tvorbu, ale i pro své politické postoje, které vzbuzovaly a vzbuzují u liberálně demokratické veřejnosti náležitý odpor. Jeho dílo je dodnes záhadou pro ty, kteří hledají jednoduché odpovědi. A stejně tak je jeho postava příkladem složitého vztahu mezi literaturou a politikou, mezi národem a ideologií.

Pludek, spojený s normalizačním obdobím, představoval jednu z těch postav, které se ve stínu mocných institucí snažily využívat slovo jako nástroj pro formování kolektivní identity. V jeho tvorbě rezonuje silný vlastenecký tón, kde se často vyzdvihují české a slovanské hodnoty, historie a kultura, rovněž také neskrývaná etnická hlediska, ať už v historických románech nebo v jeho fantastických příbězích. Ale za tímto nacionalismem se skrývá především antiliberalismus, touha po návratu k pevným kořenům, které by podle něj zaručily stabilitu národů. Jeho vděk socialismu a KSČ ve 20. století byl neochvějný a neskrývaný.

V roce 1968, kdy plály naděje na liberalizaci a vpuštění západních Němců a sionistů do ČSSR, Pludek patřil k těm, kteří neviděli nic než nebezpečí v dekadenci západního světa, tedy její další reimport.

Continue Reading

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden

Autor: Jeroným Černý

Jsem dnes stejen, pravím Vám, jako kdysi. Nejin. Tiše sobě zahnívám na smetišti dějin…

Citací úvodu dumky Demokracie od Karla Kryla můžeme uvést Pavlovu poslední desku Eden nedohleden, která vyšla jako jeho druhé album k výročí prapodivných a zamlžovaných událostí 17. listopadu 1989.

Continue Reading

Boris Buden

Autor: Jan Procházka

Na chorvatského myslitele Borise Budena mě přivedl Václav Bělohradský, který popularizuje Budenův koncept středoevropských národů jako „dětí postkomunismu“, které, aby se zavděčily svým západním dohlížitelům a vychovatelům, musí nejprve, „složit maturitu“ z demokracie, jak označil ministr Rakušan migrační pakt – tedy tím, že rezignují na svou identitu a suverenitu, na svou budoucnost a dobrovolně odejdou z tohoto světa. Žargon postkomunistické transformace je zatížen kuriózními metaforami: „výchova k demokracii“, „zkoušky z demokracie“, „škola demokracie“, která stále ještě potřebuje pleny, která sílí a zraje a možná má na nohou ještě dětské botičky, pokouší se o první nejisté krůčky, nebo, jak jinak, demokracie, která „strádá dětskými neduhy“. Lidé, kteří během demokratických revolucí let 1989/1990 právě osvědčili svou politickou zralost, se přes noc stali dětmi! (…) Ještě včera udělovali celému světu historickou lekci o odvaze, politické autonomii a historické zralosti, a přesto musejí dnes před svými vychovateli osvědčovat svou způsobilost coby jejich ukáznění chovanci, píše Buden v druhé kapitole své knihy Konec postkomunismu (Rybka Publishers, 2013).

Boris Buden nepatří do našeho „identitářského“ nebo „pronárodního“ tábora – naopak. Přesto řadu jeho postřehů stojí za to číst. Desiluzi roku 1991 sdílí společně s podstatnou částí populace východní Evropy a všímá si, že „přechod k demokracii“ maskoval spíše „přechod k porobenectví“, nesvéprávnosti a tranzici na úroveň rozvojovky. Z konzervativních, socialistických, národních států se silnou armádou a Ruskem v zádech, se přes noc stal Disneyland, orientální nevěstinec, skládka a montovna osazená nesvéprávnými dětmi, které musejí západní kurátoři prostřednictvím obslužné kasty z neziskovek nejprve „vychovat k demokracii“.

Continue Reading

My všichni jsme Hitler!
„Ty se chováš jako Hitler.“
„No dovol, to ty jsi jako Hitler.“
„Ne, ty jsi Hitler!“
„A ty jsi ještě větší Hitler!“

Shodnou se na něčem mainstream i alternativa, havlisté i dezoláti, vlastenci i globalisté, levice i pravice? Ano: I v dalším roce bude pokračovat vítězné tažení nacismu Evropou!

PF 2025!

Délský potápěč

Continue Reading

Náš ústřední úkol: Remigrace!

Autor: Karl Richter

Karl Richter argumentuje, že incident v Magdeburku podtrhuje potřebu remigrace a ochrany etnické identity, přičemž odmítá povrchová gesta a neefektivní parlamentní řešení.

Není třeba chodit kolem horké kaše: události jako ta v Magdeburku, které jsou nevyhnutelné v důsledku desetiletí trvajícího zaplavování naší země cizinci, mají samozřejmě svůj smysl. Zvyšují teplotu v tlakovém hrnci a vnášejí jasno do klíčových otázek: kdo nese odpovědnost a musí být pohnán k zodpovědnosti. Koneckonců systémové selhání imigrační politiky nezačalo nezačalo současnou semaforovou koalicí (Ampelkoaliton), přesto se nyní útoky nožem a znásilnění staly běžnou součástí každodenního života. Skutečnost, že vydání saúdského psychopata, kterého v jeho vlasti čekal soud, německé úřady záměrně sabotovaly, je v tomto případě jen nesnesitelnou třešničkou na dortu. Viníci mají jména a zastávají úřady.

Continue Reading

…k putování za Sluncem Temnoty

Autor: Martin Kováč

Tento text měl být původně napsán později, ale inspirace předběhla čas. Čtu recenzi Degrellovy knihy a silou střely mě zasáhla jeho slova:

„Vybavuji si tři slova, jež jsem rozluštil na hrobě z černého mramoru tam v Damme, ve Flandrech, v jednom kostele v mé ztracené vlasti: Etsi mortuus urit „Ač mrtvý, plane…“

Okamžitě jsem se vrátil do doby, kdy mně můj Učitel vysvětloval magnetismus smrti, který je pro Její vyvolené sladkostí, kterou jiní znát ani poznat nemohou. Je určena těm, jejichž jména byla zapsána v Její Knize a jejímž knihovníkem můj Mistr byl. Tam mě nalezl, tam mě probudil a za mnou Knihu zavřel.“ Tím naplnil slova Liber Legis:

„Ach! Ach! Smrt! Smrt! budeš toužit po smrti. Smrt, ó člověče, je ti zapovězena.“

Kdo nebyl probuzen ze sladkého spánku, kdo nebyl na seznamu spících, nemůže nikdy tato slova pochopit, jsou mu jakousi temnou poesií. Tak to má být, mystérium se chrání samo.

Continue Reading

Bohdan Chmelnický

Autor: Karel Veliký

K dějinám zneužívání ukrajinské identity

Slovo Ukrajina mělo původně význam ryze zeměpisný. Jako „okrajiny“ se označovaly pohraniční pásy při jižních hranicích polsko-litevského a moskevského státu, vystavené nájezdům asiatských kočovníků. První písemný doklad tohoto označení však spadá již do konce dvanáctého století, kdy se kyjevský letopisec zmiňuje o jakési okrajině v dnešní poltavské oblasti a v Haliči: „kníže Rostislav přišel do haličské okrajiny,“ píše. Pojem – bez jakéhokoli národnostního významu – se v letopisech opakovaně vyskytuje ještě během století třináctého, pak však na dlouhou dobu z pramenů mizí. Opět se objevuje až ve století šestnáctém a to stále ve významu pohraničního území. Rozdíl je pouze v tom, že tentokrát již označuje území středního Dněpru, pozdější kyjevské gubernie, která koncem onoho století utvoří jmenovanou jihovýchodní pohraniční provincii polsko-litevského státu. A byli to právě Poláci, kdo označení této své periferie ve formě „ukrajina“ zprostředkovali jiným národům: roku 1590 jej katolický kyjevský biskup Józef Wereszczyński užil při popisu osídlování nově získaných ruských území k polskému státu; „Ukrajinou“ nazval dnešní kyjevskou oblast také polský kronikář J. Bielski; tentýž název stojí ve smlouvě záporožských kozáků s polskou vládou z roku 1619 či v listech polského magnáta Zbaražského polskému králi, ba na zeměpisné mapě z téže doby, uložené v pařížské národní knihovně, kde rovněž vyznačuje kyjevské území. A tak zatímco jiné „okrajiny“ časem zanikaly, z „okrajiny“ v Podněpří se během sedmnáctého století, v dobách kozáckých bouří, stala „Ukrajina“ názvem velké země, která dosud nikdy nebyla jedním celkem. Stalo se to takto: jméno, označující jen pohraniční marku se vlivem kozáctva rozšířilo na celé jím ovládané území v dolním Podněpří. A domorodé obyvatelstvo tak postupně samo začalo nazývat zemi, kde žilo – odráží se to v lidovém básnictví, historických zpěvech i projevech kozáckých atamanů sedmnáctého věku.

Continue Reading

Americká vojenská přítomnost v Evropě v roce 2024 (zdroj: CSIS)

Autor: Podivný Pán

Jedním z důsledků vítězství Donalda Trumpa v posledních amerických prezidentských volbách bylo, mimo jiné, i oprášení tématu Evropa a její samostatnost. Začalo se skloňovat prakticky okamžitě po prvních předběžných výsledcích, a to v celém mainstreamu, včetně největších hlásných trub režimu: České televize, Českého rozhlasu a Seznam Zpráv.

Do popředí se spolu s tímto tématem dostaly i palčivé otázky o budoucnosti NATO. To je taková ta hodná americká organizace, která už dlouhé dekády „chrání“ nás, bázlivé evropské strašpytle. Jeden by se zeptal, proč NATO například houževnatě bombardovalo Srbsko v roce 1999, ale nezasáhlo při migrantské krizi roku 2015. Proč jeho jednotky nevytvořily neproniknutelný štít na jižní hranici silně ohrožené Evropy a nehlídaly ji. Odpověď je jednochá. Hlavním úkolem NATO není chránit Evropu. Hlavním úkolem této organizace je bedlivě dohlížet na to, aby naše evropské politické špičky náhodou nezběhly na zcestí a nezatoužily po nezávislosti na Washingtonu. Však to známe, podobné svědomité ochránce z druhé strany barikády jsme u nás měli od roku 1968.

Continue Reading