Délský potápěč

Každá podobná scéna má svého podivína v klobouku a Bobošíkovou, která se znovu vynoří před volbami jako zombie a dá smrtelný polibek každému politickému projektu.

Autor: Jiří Boudník

Bývalý diplomat Petr Drulák kdysi rozjel projekt, který mohl nést trochu naděje na vytvoření skutečně levicové alternativy k progresivistickému blouznění. Mohl, ale nemá. A mít nebude. Protože tento pokus přitahuje sortu lidí, jejichž největší intelektuální vzepětí končí vzpomínkou na dobu, kdy stát dával byty, pivo stálo tři kačky a šéf odborů měl větší slovo než premiér. Místo obrody autentické levice se vytvořil klub rozhořčených nostalgiků, kteří se dokážou sjednotit jen ve vzteklém brblání nad současným světem, zatímco vlastní pozitivní program jim zoufale chybí.

Dobrá, dejme tomu, že chtěl zahájit něco nového. Zkusil termín „konzervativní socialismus“. To je asi jako kdyby se vegetarián rozhodl otevřít steakhouse. Historicky se konzervatismus a socialismus vždy bily hlava nehlava, a ani dnes to nevypadá jinak. Místo důrazu na práci, odbory a sociální spravedlnost zbylo jen křečovité mávání pěstí proti progresivistům. A jestliže z nějakého levicového projektu zbude jen to, čemu tleskají klausisté, moTůrci a postavy zlodějen 90. let, pak se to nedá považovat za úspěch, ale spíš za politický ekvivalent sešrotovaného trabantu.

Continue Reading

Rudolf Jičín: Filosofie dějin a politika (Praha: Délský potápěč, 2025), 205 s., 2 obr.

Osmý titul bílé řady Metanoia! Po všech Němcích a Italech, ba i Japonci, s hrdostí dodáváme, že konečně od českého autora – Rudolfa Jičína! 

Znalci vědí, Jičínovo životní dílo čítá sedm strojopisných svazků A4 o váze šest kilogramů. Tiskem mu však za života vyšlo pouhých pětatřicet stránek (nepočítáme-li knižní překlad Spenglerova spisku Člověk a technika), a to v první polovině devadesátých let, kdy ještě doznívalo popřevratové znejistění – systém svou rovnováhu teprve nabýval a hranice nedovoleného stále rýsoval. Bylo naší dávnou touhou shrnout těchto šest statí, roztroušených po „okrajových sbornících a obskurních časopisech“, do jednoho knižního titulu. Předobrazem mu je samizdat, který vznikl poté, co Rudolf Jičín od přelomu tisíciletí přepisoval strojopisné svazky do elektronické podoby. Název Filosofie dějin a politika, publikované statě i řazení textů tedy ponecháváme autorské.

Zatímco první polovina knížky obsahuje „věci, o kterých se psát smí“, jak se autor – ostatně mylně – domníval, druhá „věci o kterých je to zakázáno“: ovšem „nikoliv jen nějak oficiálně, ale především obecným veřejným míněním, vytvářeným většinou našich vysoce liberálních intelektuálů,“ vysvětluje Rudolf Jičín na začátku pátého svazku svých sebraných spisů, neboť: „Neexistuje jen úřední nesvoboda slova, ale také neúřední, která vyrůstá z nás samých a je mnohem horší.“ A my k tomu dodáme, že nejde ani tak o témata, spíše o způsob, jakým jsou pojednána. Oč konkrétně v těchto místy vskutku „nepublikova(tel)ných“ textech jde, věděli doposud jen čtenáři, jež by se dali spočítat snad i na prstech jedné ruky…

Continue Reading

Jean Raspail

Autor: Redakce

Četba Tábora Svatých je jako test. Odmítavá reakce svědčí o konformitě, vrozené prázdnotě, slabosti či vykořeněnosti,  kterou dnes systém, jenž není náš, nýbrž těch Jiných, implementuje od dětství. Přitakání svědčí o zachované sebeúctě.

Děj románu z roku 1973 lze shrnout několika řádky: na jihu Evropy ztroskotá stovka lodí s milionem migrantů, chudáků vyhnaných bídou, ženy, děti, rodiny… Jsou slabí, beze zbraní, budí soucit, výčitky, otázky svědomí. Když jsou tu, přijmeme na naší pevnině i s rizikem, že to dodá odvahu dalším milionům barevných? Evropa bude ohrožena zaplavením jejich proudy. Co tedy dělat? Poslat je zpátky? Použít sílu proti slabosti? Tážou se všichni nelhostejní k osudu jejich domoviny. Avšak záhy je prostě pozdě – váha blátěných spočívá v jejich množství. Země je jich plná, autority à la fialovci rezignují, domorodí prchají, nepořádek, zmatek, zdevastované hypermarkety. Vlast nakonec brání jen dvacítka Svatých, napůl vojáků a napůl civilů, kteří se opevnili v jedné vesnici a střílejí na vše, co se pohne. Než je rozbombardují („Našlo se osmnáct pilotů, kteří vykonali tuto práci a jeden generál, jenž ji zorganizoval.“) stačí ještě pobít stovky invazistů…

Continue Reading

Stále více připomíná starého Célina…

Autorka: Gioconda

Ještě než se Michel Houellebecq v polovině devadesátých let proslaví svým románovým debutem Rozšíření bitevního pole, zůstane poněkud v pozadí jeho knižní esej o H.P. Lovecraftovi. Houellebecq se s Lovecraftovými texty seznámil v době dospívání a s odstupem času přiznal, že se jednalo téměř o iniciační zkušenost. „Temný Mistr z Providence“ osamělému teenagerovi doslova učaroval: Lovecraftovy záhyby přeludné imaginace se dotkly temné struny Houellebecqovy latentní senzibilitity a vytvořily jistý základ, který měl na budoucího romanopisce nepochybný vliv. Na eseji o Lovecraftovi začíná Houellebecq pracovat někdy na konci osmdesátých let a svůj rukopis později nabídne Michelu Bulteauovi, který tehdy vedl alternativní edici Les Infréquentables (Nevhodní) při nakladatelství Édition du Rocher. Houellebecqův H.P.Lovecraft s podtitulem Contre le monde, contre la vie (Proti světu, proti životu) vyjde v roce 1991. Kniha tehdy nezaznamená žádný větší ohlas; zájem vzbudí až její reedice během devadesátých let, ale to už byl Houellebecq známým autorem. Je zde však jedna zvláštní okolnost. Při redigování rukopisu Bulteau trval na tom, aby Houellebecq některé pasáže zmírnil nebo odstranil. Houellebecq se podřídil a – habent sua fata libelli – rukopis původního textu byl zničen. Z hlediska geneze některých konceptů, které jsou považovány za kontroverzní dodnes, by jistě nebylo bez zajímavosti jejich srovnání. Přesto se však otevírají i další možnosti: lze si položit otázku, do jaké míry Houellebecqovo mladistvé setkání s Lovecraftem mělo vliv na systém myšlenkových vzorců v jeho pozdějším románovém díle.

Continue Reading

Paříž má novodobých Arsène Lupinů evidentně málo, je tedy evidentně potřeba „kulturního potvrzení.“

Autor: Václav Jan

O propagandě v popkultuře

Continue Reading

Jurij Mamlejev – Šatuni

Úryvek z románu u nás dosud neznámého ruského prozaika Jurije Mamlejeva Šatuni *

Večer přišel Alexej do Annina pokoje téměř v slzách.

V prostředí, ve kterém Anna žila, znamenaly život a metafyzika totéž. Žít rovnalo se prostoupit vlastní život věcmi onostrannými; proto tu láska nejednou splývala s uznáním vnitřního světa a takové uznání nebylo jenom přívažkem k lásce nebo mlčenlivým přitakáním.

Aljoša k tomuhle prostředí tak docela nepatřil; přitahovalo ho a zároveň děsilo; ale byl zamilován – dlouho a neopětovaně – do Anny, zamilován zčásti kvůli její záhadnosti, sounáležitosti s tím temným, iracionálním prostředím.

Dnes navíc chtěl v Annině osobě přesvědčit všechny ty podivné lidi, kteří toho na sebe vzali příliš mnoho, že pevná víra v Boha je pro člověka nadále spolehlivou oporou uprostřed všeho toho metafyzického chaosu, uprostřed toho padajícího listí smrtí, ohavných strojů a k šílenství vybičovaných mozků.

Continue Reading

Ťiang Čching – Konfuciánský ústavní systém (Filosofia, 2020)

Autor: Ladislav Malý

Kniha ke studiu aneb jak starověká minulost Číny může utvářet její politickou budoucnost

Nedávno jsem si koupil knihu s názvem Konfuciánský ústavní systém (nakl. Filosofia, 2020). Napsal ji čínský současně žijící autor, vědec, Ťiang Čching, v překladu Milana Kreuzziegera. Zajímavé: obecně se říká, že v Číně probíhá jakási digitální diktatura, anebo taky diktatura a cenzura komunistická, ale při četbě textu pana Ťianga čtenář s úsměvem nabývá přesvědčení, že to všechno jsou na současnou Čínu nenávistné pomluvy.

Autor se zabývá novým sociopolitickým systémem, který by byl pro Čínu nejvhodnější, a vychází přitom z Konfucia (Konfucius 551–479 po Kr., v té době v Evropě kulminovala řecká kultura a filosofie – pozn. LM). Knížku jsem přečetl se zájmem a chutí, a protože má lidem zajímajícím se o politiku co říci, udělal jsem pár rešerší, s nimiž vás teď stručně seznámím.

Podle Ťiang Čchinga je nejlepším sociopolitickým systémem pro Čínu, a nejen pro ni, tzv. Cesta lidské autority, jejímž základem je otázka tří forem politické legitimity. Legitimita je rozhodující faktor pro určení toho, zda má vládnoucí právo vládnout. Cesta lidské autority – tvrdí autor –, spojuje tři sféry, což znamená, že politická moc, má-li být legální a spravedlivá, musí se opírat o tři druhy legitimity: Nebe, Země a Člověka.

Continue Reading

Alexej Pludek (Československý voják, 1973)

Autor: Jeroným Černý

Dne 29. ledna uplyne 102 let od narození Alexeje Pludka, spisovatele, novináře a dramatika, který se v české literatuře stal nejen známým pro svou tvorbu, ale i pro své politické postoje, které vzbuzovaly a vzbuzují u liberálně demokratické veřejnosti náležitý odpor. Jeho dílo je dodnes záhadou pro ty, kteří hledají jednoduché odpovědi. A stejně tak je jeho postava příkladem složitého vztahu mezi literaturou a politikou, mezi národem a ideologií.

Pludek, spojený s normalizačním obdobím, představoval jednu z těch postav, které se ve stínu mocných institucí snažily využívat slovo jako nástroj pro formování kolektivní identity. V jeho tvorbě rezonuje silný vlastenecký tón, kde se často vyzdvihují české a slovanské hodnoty, historie a kultura, rovněž také neskrývaná etnická hlediska, ať už v historických románech nebo v jeho fantastických příbězích. Ale za tímto nacionalismem se skrývá především antiliberalismus, touha po návratu k pevným kořenům, které by podle něj zaručily stabilitu národů. Jeho vděk socialismu a KSČ ve 20. století byl neochvějný a neskrývaný.

V roce 1968, kdy plály naděje na liberalizaci a vpuštění západních Němců a sionistů do ČSSR, Pludek patřil k těm, kteří neviděli nic než nebezpečí v dekadenci západního světa, tedy její další reimport.

Continue Reading

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden

Autor: Jeroným Černý

Jsem dnes stejen, pravím Vám, jako kdysi. Nejin. Tiše sobě zahnívám na smetišti dějin…

Citací úvodu dumky Demokracie od Karla Kryla můžeme uvést Pavlovu poslední desku Eden nedohleden, která vyšla jako jeho druhé album k výročí prapodivných a zamlžovaných událostí 17. listopadu 1989.

Continue Reading

Boris Buden

Autor: Jan Procházka

Na chorvatského myslitele Borise Budena mě přivedl Václav Bělohradský, který popularizuje Budenův koncept středoevropských národů jako „dětí postkomunismu“, které, aby se zavděčily svým západním dohlížitelům a vychovatelům, musí nejprve, „složit maturitu“ z demokracie, jak označil ministr Rakušan migrační pakt – tedy tím, že rezignují na svou identitu a suverenitu, na svou budoucnost a dobrovolně odejdou z tohoto světa. Žargon postkomunistické transformace je zatížen kuriózními metaforami: „výchova k demokracii“, „zkoušky z demokracie“, „škola demokracie“, která stále ještě potřebuje pleny, která sílí a zraje a možná má na nohou ještě dětské botičky, pokouší se o první nejisté krůčky, nebo, jak jinak, demokracie, která „strádá dětskými neduhy“. Lidé, kteří během demokratických revolucí let 1989/1990 právě osvědčili svou politickou zralost, se přes noc stali dětmi! (…) Ještě včera udělovali celému světu historickou lekci o odvaze, politické autonomii a historické zralosti, a přesto musejí dnes před svými vychovateli osvědčovat svou způsobilost coby jejich ukáznění chovanci, píše Buden v druhé kapitole své knihy Konec postkomunismu (Rybka Publishers, 2013).

Boris Buden nepatří do našeho „identitářského“ nebo „pronárodního“ tábora – naopak. Přesto řadu jeho postřehů stojí za to číst. Desiluzi roku 1991 sdílí společně s podstatnou částí populace východní Evropy a všímá si, že „přechod k demokracii“ maskoval spíše „přechod k porobenectví“, nesvéprávnosti a tranzici na úroveň rozvojovky. Z konzervativních, socialistických, národních států se silnou armádou a Ruskem v zádech, se přes noc stal Disneyland, orientální nevěstinec, skládka a montovna osazená nesvéprávnými dětmi, které musejí západní kurátoři prostřednictvím obslužné kasty z neziskovek nejprve „vychovat k demokracii“.

Continue Reading

My všichni jsme Hitler!
„Ty se chováš jako Hitler.“
„No dovol, to ty jsi jako Hitler.“
„Ne, ty jsi Hitler!“
„A ty jsi ještě větší Hitler!“

Shodnou se na něčem mainstream i alternativa, havlisté i dezoláti, vlastenci i globalisté, levice i pravice? Ano: I v dalším roce bude pokračovat vítězné tažení nacismu Evropou!

PF 2025!

Délský potápěč

Continue Reading

Náš ústřední úkol: Remigrace!

Autor: Karl Richter

Karl Richter argumentuje, že incident v Magdeburku podtrhuje potřebu remigrace a ochrany etnické identity, přičemž odmítá povrchová gesta a neefektivní parlamentní řešení.

Není třeba chodit kolem horké kaše: události jako ta v Magdeburku, které jsou nevyhnutelné v důsledku desetiletí trvajícího zaplavování naší země cizinci, mají samozřejmě svůj smysl. Zvyšují teplotu v tlakovém hrnci a vnášejí jasno do klíčových otázek: kdo nese odpovědnost a musí být pohnán k zodpovědnosti. Koneckonců systémové selhání imigrační politiky nezačalo nezačalo současnou semaforovou koalicí (Ampelkoaliton), přesto se nyní útoky nožem a znásilnění staly běžnou součástí každodenního života. Skutečnost, že vydání saúdského psychopata, kterého v jeho vlasti čekal soud, německé úřady záměrně sabotovaly, je v tomto případě jen nesnesitelnou třešničkou na dortu. Viníci mají jména a zastávají úřady.

Continue Reading

…k putování za Sluncem Temnoty

Autor: Martin Kováč

Tento text měl být původně napsán později, ale inspirace předběhla čas. Čtu recenzi Degrellovy knihy a silou střely mě zasáhla jeho slova:

„Vybavuji si tři slova, jež jsem rozluštil na hrobě z černého mramoru tam v Damme, ve Flandrech, v jednom kostele v mé ztracené vlasti: Etsi mortuus urit „Ač mrtvý, plane…“

Okamžitě jsem se vrátil do doby, kdy mně můj Učitel vysvětloval magnetismus smrti, který je pro Její vyvolené sladkostí, kterou jiní znát ani poznat nemohou. Je určena těm, jejichž jména byla zapsána v Její Knize a jejímž knihovníkem můj Mistr byl. Tam mě nalezl, tam mě probudil a za mnou Knihu zavřel.“ Tím naplnil slova Liber Legis:

„Ach! Ach! Smrt! Smrt! budeš toužit po smrti. Smrt, ó člověče, je ti zapovězena.“

Kdo nebyl probuzen ze sladkého spánku, kdo nebyl na seznamu spících, nemůže nikdy tato slova pochopit, jsou mu jakousi temnou poesií. Tak to má být, mystérium se chrání samo.

Continue Reading

Bohdan Chmelnický

Autor: Karel Veliký

K dějinám zneužívání ukrajinské identity

Slovo Ukrajina mělo původně význam ryze zeměpisný. Jako „okrajiny“ se označovaly pohraniční pásy při jižních hranicích polsko-litevského a moskevského státu, vystavené nájezdům asiatských kočovníků. První písemný doklad tohoto označení však spadá již do konce dvanáctého století, kdy se kyjevský letopisec zmiňuje o jakési okrajině v dnešní poltavské oblasti a v Haliči: „kníže Rostislav přišel do haličské okrajiny,“ píše. Pojem – bez jakéhokoli národnostního významu – se v letopisech opakovaně vyskytuje ještě během století třináctého, pak však na dlouhou dobu z pramenů mizí. Opět se objevuje až ve století šestnáctém a to stále ve významu pohraničního území. Rozdíl je pouze v tom, že tentokrát již označuje území středního Dněpru, pozdější kyjevské gubernie, která koncem onoho století utvoří jmenovanou jihovýchodní pohraniční provincii polsko-litevského státu. A byli to právě Poláci, kdo označení této své periferie ve formě „ukrajina“ zprostředkovali jiným národům: roku 1590 jej katolický kyjevský biskup Józef Wereszczyński užil při popisu osídlování nově získaných ruských území k polskému státu; „Ukrajinou“ nazval dnešní kyjevskou oblast také polský kronikář J. Bielski; tentýž název stojí ve smlouvě záporožských kozáků s polskou vládou z roku 1619 či v listech polského magnáta Zbaražského polskému králi, ba na zeměpisné mapě z téže doby, uložené v pařížské národní knihovně, kde rovněž vyznačuje kyjevské území. A tak zatímco jiné „okrajiny“ časem zanikaly, z „okrajiny“ v Podněpří se během sedmnáctého století, v dobách kozáckých bouří, stala „Ukrajina“ názvem velké země, která dosud nikdy nebyla jedním celkem. Stalo se to takto: jméno, označující jen pohraniční marku se vlivem kozáctva rozšířilo na celé jím ovládané území v dolním Podněpří. A domorodé obyvatelstvo tak postupně samo začalo nazývat zemi, kde žilo – odráží se to v lidovém básnictví, historických zpěvech i projevech kozáckých atamanů sedmnáctého věku.

Continue Reading

Americká vojenská přítomnost v Evropě v roce 2024 (zdroj: CSIS)

Autor: Podivný Pán

Jedním z důsledků vítězství Donalda Trumpa v posledních amerických prezidentských volbách bylo, mimo jiné, i oprášení tématu Evropa a její samostatnost. Začalo se skloňovat prakticky okamžitě po prvních předběžných výsledcích, a to v celém mainstreamu, včetně největších hlásných trub režimu: České televize, Českého rozhlasu a Seznam Zpráv.

Do popředí se spolu s tímto tématem dostaly i palčivé otázky o budoucnosti NATO. To je taková ta hodná americká organizace, která už dlouhé dekády „chrání“ nás, bázlivé evropské strašpytle. Jeden by se zeptal, proč NATO například houževnatě bombardovalo Srbsko v roce 1999, ale nezasáhlo při migrantské krizi roku 2015. Proč jeho jednotky nevytvořily neproniknutelný štít na jižní hranici silně ohrožené Evropy a nehlídaly ji. Odpověď je jednochá. Hlavním úkolem NATO není chránit Evropu. Hlavním úkolem této organizace je bedlivě dohlížet na to, aby naše evropské politické špičky náhodou nezběhly na zcestí a nezatoužily po nezávislosti na Washingtonu. Však to známe, podobné svědomité ochránce z druhé strany barikády jsme u nás měli od roku 1968.

Continue Reading

Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta

Autor: Ladislav Malý

– došlo do redakce! Z memoárů národního konzervativce…

Dny utíkají jeden za druhým a než se člověk naděje, rok je pryč; jak stárnu už roky ani nepočítám. Ve Vzpomínkách si vybavuji události svého mládí, kdy tělo nebolelo, člověk se z ranního probuzení těšil na očekávání kouzla života, svit slunce působil rozkoš, v zimě přikrylo zemi neuvěřitelné množství čistého sněhu. Příroda svým pravidelným koloběhem ukazovala na normálnost světa, to všechno odvál čas…

Prožil jsem celé období komunismu v Československu. I přes zdání jakési normálnosti světa, náš národ prožíval škaredou dobu. Ve své knize se snažím dost neuměle vykreslit čas svého mládí, přičemž se stylizuji do postavy Krištofa –, Krištof je moje literární alter ego. Snažím se uplynulý čas podávat tak, jak jsem ho na pozadí světového dění skutečně prožil a jak působil a ovlivňoval nejen můj, ale charakter nás všech, jimž bylo dáno v Československu žít. Byla to doba, která nás všechny svou neláskou pohltila, zatvrdila naše srdce a zatemnila mozek. Nedílnou součástí mého života bylo hledání správné životní cesty, popisuji svou cestu duchovního růstu a ukotvení v katolické církvi.

Continue Reading

Raymond Abellio (1907 – 1986) a Jean Parvulesco (1929 – 2010)

Autor: Philip Coppens

Raymond Abellio 1] a Jean Parvulesco jsou dva významní francouzští esoterici, kteří si představili a pokusili se realizovat plán, jakým by se Evropa – a celý západní svět – měli stát. Je to budoucnost, v níž se projeví skutečná role Převorství sionského.

Raymond Abellio tvrdil, že vlámský okultista S. U. Zanne, vystupující pod pseudonymem Auguste Vandekerkhove (1838-1923), 2] patřil mezi největší zasvěcence moderní doby. Málokdo však ví, kdo to byl. Někteří do stejné kategorie řadí i Abellia – i on je pro většinu velkou neznámou. A ti, kdo se Abelliovi věnovali, většinou došli k závěru, že to byl francouzský fašistický politik se zájmem o esoteriku.

Byl jím? Část problému spočívá v tom, že Abelliovy spisy – stejně jako spisy mnoha alchymistů – potřebují klíč. Tolik jejich materiálů je zakódovaným textem a sám Abellio se smál, že klíče většiny lidí „otevírají jen jejich vlastní dveře“ – ne jeho. Kdo byl ve skutečnosti a jaké byly jeho skutečné politické cíle?

Continue Reading

Odkaz stále živý!

Zpovídáme Davida Slavíka, zakladatele Nightingale Press, nakladatelství zaměřeného na osudy francouzských esesmanů a dějiny 2. světové války vůbec…

Proč zrovna tohle téma (v dnešní době)?

Celé nakladatelství vzniklo vlastně náhodou. Asi před pěti lety jsem na internetu narazil na knihu La Brigade Frankreich od Jeana Mabireho. A protože je mi téma války díky odslouženým létům v armádě blízké, pustil jsem se do četby. Po několika stránkách mi bylo jasné, o jak skvělý text se jedná! Vzhledem k tomu, že autor v něm používá i výrazy pocházející z devatenáctého století, musel jsem občas zalistovat ve slovníku. Také některé politické souvislosti z okupované Francie mi nebyly zprvu zřejmé a musel jsem si je vyhledávat na internetu. No, a když jsem si s tím dával takovou práci, uvědomil jsem si, že bych knihu mohl přeložit celou. Co kdyby se to jednou hodilo? No, a tak se i stalo. Ve chvíli, kdy byl překlad hotov, mé nadšení z knihy vůbec neopadlo, ba právě naopak. Jelikož knížka o útočné brigádě Frankreich tu vyloženě chyběla, začal jsem oslovovat nakladatelství, která se podobným tématům věnují. Jenže bezúspěšně. Mezitím jsem začal překládat i Divizi Charlemagne a odtud byl k myšlence na založení vlastního nakladatelství už jen krůček. Nechci tu čtenáře nudit víceméně totožnými problémy, jaké má každý začínající nakladatel. Nakonec se to ale podařilo, nakladatelství funguje, vydalo již tři knihy a čtvrtou připravuje. Tímto bych chtěl zároveň poděkovat za cenné rady do začátku.

Continue Reading

Donald Trump na předvolebním mítinku, Butler Farm Show Grounds, Pensylvánie: Boj, boj, boj!

Autor: Alain de Benoist

Pro stránky Breizh-info.com se ptal Yann Valerie

Několik dní po drtivém vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách (a obecněji po vítězství republikánů nad demokraty) jsme požádali Alaina de Benoista o jeho zasvěcený pohled na tuto globální bouři.

Breizh-info.com: Jaká je vaše bezprostřední analýza drtivého vítězství Donalda Trumpa?

Alain de Benoist: Když byl generál de Gaulle chválen za přednosti amerického politického systému, odpověděl: „Ve Francii je Nejvyšší soud lidem“. Donald Trump byl kandidátem dělnické třídy, a proto vyhrál. Bylo to vítězství o to významnější, že nad rámec hlasování volitelských shromáždění (které ve skutečnosti vůbec není demokratické) získal většinu hlasů voličů, a to se značným náskokem před svým ubohým soupeřem, což se mu v roce 2016 ani 2020 nepodařilo (a od roku 2004 se to nepodařilo žádnému republikánskému kandidátovi). Řečeno jinak, Trumpovo vítězství je především vítězstvím lidu nad establishmentem. U nás bychom mluvili o „periferní Francii“. 1] Na druhé straně Atlantiku je to vítězství kontinentální Ameriky nad mořskou Amerikou.

A konečně, a to už se zdůrazňuje méně, je to také vítězství konkrétní reference nad abstrakcí. Trump mluvil o Americe, jinými slovy o zcela konkrétní realitě, zatímco jeho protivník hovořil o velkých univerzálních pojmech – „demokracie“, boj za „svobodu“, „civilizace“ -, které jsou stejně jako všechny pojmy, jež neodkazují ke konkrétnímu, jedinečnému obsahu, jen prázdnými mantrami.

Continue Reading

Negerští (pardon, nigerijští) dealeři u Václavského náměstí podstupující perzekuci bílého rasistického policisty. Aby si je člověk prohlédl, tak ani nepotřebuje Honzejkových sto tisíc.

Autor: A. J. Tůma

Dnes nekřičí tu kameloti

tak jestli nejsi vážně proti,

podej mi ruku a projdem Václavák

Nedělám to rád, ale měl jsem cosi k vyřízení v Praze na Václavském náměstí. Tomu místu, kde se koncentruje zmar doby, se pokud možno vyhýbám obloukem. Navíc díky aktuálnímu probuzení budovatelského úsilí, při jehož tempu a organizaci v jiných dobách by Německo nemělo dálnice a komunistická Praha metro, je polovina náměstí zavřena za účelem pokládky tramvajových kolejí. V zájmu planety se radní rozhodli ještě trochu zkomplikovat pražskou dopravu. Jestli po téhle pirátské éře na magistrátu, pohrdající tradicí, zbude nějaký odkaz, pak to bude znovuzavedení tramvaje tam, kde byla už před stopadesáti lety. Originální a velmi progresivní.

V nějaké debatě komentátor Hospodářských novin Honzejk chytře navrhl, že by stát měl dát každému mladému člověku 100 tisíc korun na cestování, aby se ve světě na vlastní oči přesvědčil, že ne všichni lidé na světě jsou běloši. Mám k tomu zlepšovák: v rámci politiky rozpočtové odpovědnosti navrhuji dát každému exotiky chtivému juniorovi jenom tisícovku, ať sedne na vlak a jede se podívat na Václavák. Od nádraží je to kousek, trefí i dezolát z venkova, a po procházce centrální Prahou snadno uvěří, že existují i jiní než bílí lidé.

Continue Reading