Délský potápěč

Zimní pohled na Hochkalter u Berchtesgadenu

Autor: Václav Jan

Když spisovatel, básník a dramatik Dietrich Eckart umíral o mrazivých Vánocích roku 1923 ve sněhem zavátém Berchtesgadenu, pravděpodobně byl smířen se světem. Odcházel z něj uprostřed milované horské scenérie, navíc s pocitem dobře vykonané práce, s vírou, že se mu podařilo najít muže, který spasí nemocné Německo. Byl přesvědčen, že právě tento člověk vyřeší problémy, které Eckartovu duši drásaly celý život.

Podle některých pramenů byl Eckart prvním, kdo použil v souvislosti s Hitlerem výraz Führer.

Eckart se narodil 23. března 1868 v Neumarktu poblíž Norimberku v katolické rodině, a od malička se odmítal podřídit vedení těch, které nepovažoval za autoritu. Byl proto vyloučen z několika škol. Ostatně svou neústupnost neztratil ani v dospělosti, a už jako etablovaný spisovatel byl uvězněn za účast v souboji kvůli cti. Dostalo se mu univerzitního vzdělání v právech a medicíně, ale vždy toužil hlavně tvořit a hovořit k národu. Po přesídlení do hlavního města napsal několik her zejména pro Pruské královského divadlo.

V roce 1912 vyvolala obrovskou pozornost Eckartova divadelní adaptace Ibsenova Peer Gynta. Do tohoto hrdiny vtělil svou představu nadřazeného germánského hrdiny, bojujícího proti trollům, kteří představují židovskou zkaženost, a musí být poraženi pro znovuobnovení principu nevinnosti. Boj proti trollům je především bojem duchovní síly proti Jörmungandrovi, nepříteli Thóra i lidí. Podle Eckarta takový boj omlouvá i násilí a faustovskému Gyntovi musí být všechny hříchy odpuštěny.

Continue Reading

Štáva, která běží / a se námi třese / nový život svěží…
Má snad být již jen elektrická, bez krve?

Continue Reading

Svět bez identit…

Autor: Markus Willinger

– slovo k egalitářům: neziskovčíkům, libertářům a liberastům

Představte si na okamžik, že se vaše vidění světa bez protiv, jinými slovy světa bez rozdílů, uskutečnilo. Jen na chvilku si představujete, jak by takový svět vypadal. Potom snad pochopíte, proč vaše cíle nikdy nebudeme sdílet. Proč s vámi budeme a musíme bojovat. Prozkoumejte „terén“, do kterého nás vaše ideologie nakonec zavede.

Continue Reading

Jungmannova národní akademie

Autor: Petr Hampl

Petr Bakalář napsal v eseji o islamizaci Evropy, že v konfliktech populací mají tendenci vítězit ty s vyšším IQ. Do značné míry je to pravda – i když z historie známe řadu výjimek, kdy rozhodly momentální okolnosti, početní převaha, rozdíl v porodnosti, zájem nějaké mocnosti atd.

Jenže i když dáme takové momentální okolnosti stranou, nejde jen o výkonnost mozků (velmi zjednodušeně řečeno můžeme mluvit o IQ), nýbrž také o způsob, jakým jsou ty mozky využívány. Když použijeme přirovnání Charlese Murrayho, můžeme mozky přirovnat k motorům. Výkonnější motor je lepší než méně výkonný motor, ale minimálně stejně významnou roli hraje kvalita převodového ústrojí a k čemu je ten který motor využíván. Tendenci vítězit mají populace s lepšími analytickými schopnostmi, efektivnějším plánováním, schopností vidět slabiny druhé strany, vynalézavostí (ke které patří i schopnost rychle se zbavovat omylů), širšími znalostmi apod.

I proto mluvil profesor Budil ve své nedávné přednášce o tom, že pokud mýtus přestane být jen povzbuzujícím a motivujícím faktorem, ale nahradí racionální myšlení, zpravidla to vede k úpadku a porážkám. Ale to je jen jeden z mnoha příkladů chybného využívání výkonných mozků.

Continue Reading

Fialový restart…

Autor: Jan Procházka

Latinskoamerický scénář

„Do deseti let křižovatkou Evropy“ hlásá aktuální propaganda na ulicích s ksichtem českého guvernéra. Česká republika má však mnohem spíše nakročeno k tomu stát se periferií, disneylandem, skladištěm, skládkou a montovnou pro korporace jádrových oblastí světa. Ani v jednom případě se s původním obyvatelstvem nepočítá, domorodci jsou něčím, co je nadnárodním korporacím a lokálním guvernérům, kteří jim mají umetat cesty a zvyšovat zisky, prostě na obtíž. Nemyslím si, že by ve střední Evropě v dohledné budoucnosti mohla vzniknout nějaká „rasová válka“, která hrozí vypuknout ve Francii, spíše se přikláním k názoru, že latinskoamerický scénář je nejrealističtějším výhledem.

V amerických banánových republikách typu ČR se budou střídat guvernéři, často z vojenských kruhů, nepříliš inteligentní, ale loajální a úplatní, panáci fungující jako yes-mani amerických velvyslanců. Petr Pavel je v zásadě stejnou figurou jako Fulgencio Batista. Vedle toho se zde pomalu ale pravidelně začínají objevovat úkazy dosud příznačné jen pro rozvojové země, které předchozí dvě generace neznaly.

Continue Reading

Jakkoliv uvadání „tvrdé“ i „měkké“ síly Pax America s tím, jak konkurenti hegemona dotahují, bylo do jisté míry geostrategicky nevyhnutelné, americké elity – dekadentní, zchátralé a oddané sionistům – implozi měkké síly a rychlé oslabování té tvrdé mocně urychlují.

Autor: Matt Parott

Leckdo jistě namítne, že na post-mortem analýzu amerického impéria je ještě příliš brzy. Osobně jsem přesvědčen o opaku. Neschopnost Bidenovy vlády prosadit příměří a humanitární pomoc pro Palestince v Pásmu Gazy přichází jako poslední hřebík do rakve morálně-podpůrného narativu amerického impéria.

Ať už se zeptáte Arménů z Karabachu, Gruzínců na Kavkaze, Ukrajinců nebo Arabů z úrodného půlměsíce, mytická představa Ameriky coby šampiona lidských práv, bojovníka za mezinárodní uspořádání založené na pravidlech a symbol míru a prosperity, utrpěla nezhojitelné rány. Z Ameriky se stal nemocný muž globální politiky, cynicky a paranoidně prosazující partikulární zájmy vlivných hráčů vnitropolitického kolbiště.

Continue Reading

Multipolarita je velkou příležitostí pro Evropu konečně nabrat vlastní kurz, poslat americké poradce tam, odkud přišli, a začít dělat vlastní politiku.

Autor: Jan Procházka

Ačkoliv jsem se již mnohokrát ve svých úsudcích mýlil, naposledy ohledně rusko-ukrajinského konfliktu, kdy jsem do poslední chvíle nevěřil, v co se tento regionální konflikt nakonec zvrhne, přeci jen bych se pokusil extrahovat z probíhajícího konfliktu v Pásmu Gazy jakási poučení o povaze světa, do kterého nyní vstupujeme.

Předně, nemyslím si, že by Palestinci z Pásma Gazy mohli v probíhajícím konfliktu „zvítězit“, ať už se tím myslí cokoliv. A nemyslím si, že srovnání s jomkipurskou válkou (1973) je v tomto případě trefné. V roce 1973 čelil Izrael plnohodnotné frontální invazi dvou průmyslových a moderně vyzbrojených států, jakož i tisíců dobrovolníků z Iráku, Jordánska a Severní Afriky – a Izrael navzdory počátečním neúspěchům, kdy vše vypadalo ztraceně, stejně dokázal uhájit svou existenci. Egyptský prezident Anwár as-Sádát se nechal Američany podplatit, stal se jakýmsi „egyptským Gorbačovem“ (také za to dostal Nobelovku), načež byl za svou zradu zavražděn, Syřané se stáhli zpět snad pod hrozbou jaderného úderu na Damašek (ověřit to s jistotou kromě spekulací v literatuře nemůžeme, ale podle odhadů držel Izrael již v 60. a 70. letech patrně deset nebo dvacet jaderných bomb).

Continue Reading

„Nadčlověk je především tvůrce, budovatel, vynálezce, někdo, kdo se povznáší nad obyčejné lidství…“ Clotilde Vennerová

Clotilde Vennerová, vdova po Dominiquovi Vennerovi (nietzscheovské osobnosti par excellence), odpovídá na dotazy francouzské Nietzscheho akademie.

Nietzsche Académie: Jak důležitý pro vás Nietzsche je?

Clotilde Venner: I když jsem studovala filosofii, nemyslím, že bych ho před čtyřicítkou niterně chápala. K tomu je zapotřebí určité zralosti. Na Nietzschem si cením jeho úžasně obrodného a vyvažujícího čtení řeckého světa. Po celý středověk a raný novověk jsme totiž u Řeků viděli hlavně logos ve smyslu racionálního uvažování, ačkoli oni pod vlivem předsokratiků a tragiků stavěli rozumové schopnosti na roveň životní síle. Nietzsche nás nutí Řeky milovat a chápat. Další stránkou jeho myšlení, které si cením, je důležitost, jakou přikládá tělu, ne v současném hédonickém a narcistickém smyslu, ale v tom, že tělo nelze oddělovat od duše. Pečujeme-li o svou duši, ani v nejmenším to není činnost povrchní a marnivá: „Jak se právě ty, máš živit, abys došel svého maxima síly, virtù v renesančním stylu, od moralinu osvobozené ctnosti?“ Ecce homo. Pro mě je myslitelem životní síly [vitalismu], to se mi na něm líbí nejvíc. V Genealogii morálky rovněž napsal: „Naše myšlenky nekoření v našem rozumu, ale v nás, v našem těle, v naší tělesnosti, v našem nejhlubším bytí.“

NA: Co znamená být nietzscheán?

CV: Znamená to chtít se pořád překonávat, povznést se nad sebe, nespokojit se s tím, čím jste, nebo s tím, čím by vás chtěli mít druzí. Znamená to být podněcován vnitřním napětím, které nás nutí tvořit. Nádherně tenhle duchovní podnět, přicházející k nám od Řeků, tlumočí homérská triáda Dominiqua [Vennera]: p ř í r o d a  jako  z á k l a d,  v ý b o r n o s t  jako  c í l,  k r á s a  jako  o b z o r.

Continue Reading

„Jsou mezi námi“
2+2=5
válka = mír
svoboda = poroba
nevědomost = síla

Autor: Karel Veliký

Jazyk neslouží jen k domluvě, také k tomu, aby lidé uvěřili, byli umlčeni a poslouchali. V boji proti identitám je dnes jeden z hlavních směrů útoku veden právě na řeč.

Každá moc, každá kasta, každá odbornost si vždy vytváří svůj slovník, svou terminologii – „metajazyk“. Nejinak je tomu u těch současných. Nynější mocí vládnoucí vrstva, její podpůrní experti a jiní servíti však ve vytváření nových slov a pojmů, v posunu, ba v obracení významů těch dosavadních, jakož i ve vylučování a nahrazování jiných („logocida“), dosahují ve srovnání s dřívějškem opět znatelně vyšší úrovně. A není divu, z podstaty své víry byli egalitáři ve lži a pokrytectví odjakživa napřed. Stačí připomenout Církev, „děvku v šarlatě, s hnáty ve zlatě“, po staletí hlásající a oslavující chudobu, jakkoli jí samé je nad slunce jasné, že bez jisté okázalosti si  m o c  udržet nelze (neboť přepych má veřejnou, oficiální dimenzi): a tak i ona největší část peněz vybírá od chudých a nejchudších.  Ale nás teď zajímá naše doba, za jejíž pokrytecký počátek si můžeme symbolicky zvolit rok 1791, kdy francouzští hlasatelé rovnosti, volnosti a bratrství dosavadní „ministerstvo války“ krále-vlastizrádce přejmenovali na „ministerstvo obrany“.  Takže US Department of Defense pořád  b r á n í  kdekoli jen chce, také na druhém konci světa.

Continue Reading

Za nejstarší univerzitu bývá pokládána ta v Bologni (1088), za zlatou éru univerzit pak platí 12.-15. století.

Autorka: Juliana R.

V 60. letech mladý německý komunista Rudolf Dutschke převzal (a pojmenoval) Gramsciho koncept „dlouhého pochodu institucemi“. Marxistický filosof Antonio Gramsci – který poslední ze svých děl napsal ve věznici mussoliniovské Itálie – původně mluvil o školách obecně: ty je vedle jiných institucí potřeba získat, aby mezi lid šířily myšlenku míru. Dutschke už hovořil konkrétněji: v propagaci komunismu musejí sehrát významnou roli univerzity. Od 60. let také „vysoká učení“ Západu nesporně přispívají – byť nejen ona, ne vždy a ne celá – k levicové agitaci.

Od let 80. se na nich rozvíjejí obory jako genderová neboli rodová studia (v historiografii mají dvě větve: dějiny žen a dějiny mužů), černošská a bělošská studia (druhá jmenovaná, stejně jako tzv. postkoloniání studia, postulují vinu bělochů na utlačování barevných ras), studia postižených (disability studies) či třeba antrozoologie (animal studies, zkoumající vztah lidí a zvířat v dějinách a různých kulturách). Na těchto disciplínách a odvětvích by nemuselo být nic špatného; mnozí vědci v jejich rámci odvádějí práci, která posouvá hranice lidského poznání. 1] Problematickými se stávají tehdy, když přerůstají v ideologii a – stejně jako klasický marxismus – před výzkum stavějí mimovědecký axiom: například boj utlačovaných (žen, barevných, postižených, zvířat atd.) proti utlačovatelům. Tyto mladé obory mají zároveň své „aktivistické“, tj. politicky a společensky angažované větve, čímž se samy vylučují z oblasti nezávislé vědy. Jiná hrozba, kterou s sebou nesou, spočívá ve vytlačování starší sumy vědění. Jak v úvodu ke sborníku, pojmenovaném příznačně 2] Idea university, upozornil ředitel Ústavu filosofie a religionistiky FF UK Jakub Jirsa, v 70. až 80. letech byly na amerických univerzitách těmito disciplínami nahrazeny kurzy o tzv. „great books“ – civilizačně formativních dílech od Aristotela po Shakespeara. Amerikanizace vysokého školství dostihla i to evropské, a tak na seznamech četby ubývají klasikové na úkor moderních autorů s neevropským původem, menšinovou sexuální orientací nebo „progresívním“ světonázorem.

Continue Reading

Knut Hamsun – Až do konce!: Politická publicistika z let 1940–1945

Autor: Karel Veliký

V nakladatelství Délský potápěč vychází nový knižní titul. Jmenuje se Až do konce! a jeho základem je politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945.

Výběr autora není nijak náhodný. Hamsun v roce 1920 obdržel Nobelovu cenu za román Matka země.  V následujícím desetiletí byl nejen nejslavnějším Norem, ale také jednou z největších světových autorit. Když ve třicátých letech vyjádřil podporu hitlerovskému novému řádu a vytrval v ní opravdu až do samého konce, ba za něj, vyvolalo to u četných egalitářů, demo-liberálů s marxisty, dodnes trvající otřes (viz stať „Knut Hamsun jako národní trauma“ v: Svět literatury č. 64/2021, s. 186–189), také v ČSR. Než se vyznal k NS, většina jeho knih vyšla v českých překladech, ty poslední už ale ne.

Nebyla to však pouze tato egalitářská zášť, ani naše zprvu spíše zběžná znalost Matky země, Hladu, Pana a Mystérií, co nás přivedlo k hlubokému průzkumu hamsunovského fenoménu, zářícímu jak Severka, k němuž se obracely statisíce Němců, od Hitlerovské mládeže po první muže Říše. Prvním vodítkem nám byly následující dvě pasáže z dávno již rozebraných knížek. V rozhovoru k eseji „Podstata fašismu“ se editor jejího autora ke konci táže a on odpovídá…

Continue Reading

Bratrství

Andreos je v poloutajení působící český rasový teoretik, rasový identitář a zastánce eugeniky, jehož texty již po mnoho let vycházejí na stránkách iniciativy Bratrství. Položili jsme mu proto několik otázek…

Přesně je to už kolik let, co přispíváte na Bratrství?

Začal jsem v létě 2011, takže dvanáct.

To je hodně času i hodně práce. Proč vlastně?

Mojí hlavní snahou je dát dohromady dílo, které by skutečně komplexně zmapovalo vztah rasy a genetiky ve vztahu k utváření kultury a civilizace. Pak také zmapovat vliv rasy a genetiky na vývoj kultur a civilizací během dějin – troufám si říci, že jsem dokázal odhalit základní zákonitosti formování a historického vývoje civilizací. Myslím si, že je to svým způsobem přelomové, protože nikdo se o to do takové hloubky ještě nepokusil (ale nechci, aby to znělo příliš sebevědomě). K tomu se samozřejmě věnuji popisu dějin různých civilizací (při zohlednění rasového dění v nich), něco asi napíšu i o aktivismu, úpadku současného Západu, budoucím vývoji světa a pár dalších věcí.

Continue Reading

Rolf Peter Sieferle (1949 – 2016)

Autor: Václav Jan

Pravím-li Západ, myslím na Evropu. Čím dále od jejího středu kterýmkoli směrem, tím méně lze mluvit o evropské tradici. Amerika, stejně jako Rusko, jsou pak svéráznými periferními výhonky kulturně-civilizačního odkazu evropské rasy, bez ohledu na jejich mocenské ambice a vliv. Jestliže je Ukrajina etymologicky „U kraje Ruska“ tedy jeho okrajovou částí, pak USA a Rusko jsou duchovní „Ukrajinou Evropy“. Vnímat anglosaský svět jako součást Evropy je vysoce rizikový omyl. Do Ameriky odcházeli ze starého kontinentu různé typy ztroskotanců, dobrodruhů a vyděděnců, od počátku odhodlané vytvořit alternativu evropanství. Levicové kořeny zde mají mnohem hlubší kořeny, než jak jsou obecně vnímány. Rio Preisner považuje za pravděpodobné, že „USA by dospěly k socialismu už ve čtyřicátých letech pod egidou Rooseveltovou, nebýt druhé světové války“. A jízlivě dodává, že „oplátkou Roosevelt dopřál socialismus střední Evropě“ (Americana. Zpráva o velmoci 1).

Americký spisovatel F. P. Yockey hned po vzniku železné opony interpretoval kulturní rozměr studené války tak, že U. S. liberalismus bude pro Evropany zhoubnější než sovětský komunismus. Tvrdou moskevskou represi východní Evropy vnímal z dlouhodobého hlediska jako méně škodlivou než měkkou amerikanizaci, která svým pozlátkem a systematickým podmiňováním okupuje mysl mnohem účinněji, a důrazem na egoistické „štěstí“ trvaleji ničí a korumpuje mezilidské vztahy. Neschopnost civilizačně vzdáleného Sovětského Ruska hluboce kulturně ovlivnit své vazaly z něj nakonec dělá méně nebezpečného nepřítele Evropy, než jakým jsou Spojené státy se svým „American Way of Life“ pro každý národ na Zemi.

Continue Reading

Alternativní realita v podání Alexandra Vondry

Autor: Karel Veliký

– stručný rozbor se závěry

Před časem v jednom ryze odborném listu i František Koukolík doznal, že je znovu načase připomenout si čtyři univerzální nástroje mocenské kontroly, ovšem s přihlédnutím k jejich současným modelům.

1) Represe

a) měkká: zastrašování, šikanování, omezování (skryté či institucionální)
b) tvrdá: nucený exil, věznění, mučení, usmrcování (mizení lidí)

2) Indoktrinace

Snaha o „řízený chaos“: postpravdivý, postfaktický svět infotaimentu („inscenace dění“), logický důsledek relativizace všeho – žvanění v médiích, politice i vědě, jemuž sociální sítě dodávají bezprecedentní dynamiku; devastování vztahu mužů a žen, rodičů a dětí; cenzura – využívání legálního systému v boji proti „dezinformacím“ (narušujícím monopol pokusu „řízeného chaosu“) spjaté s moralizováním „luzy“ lidmi „lepšími“

Continue Reading

Zadržení neofašistů – mladičkého Stefana ukazuje šipka. Později tuto dobu zhodnotil takto: „V mladických letech jsme v komunistovi ze sousedství viděli svého nepřítele. Taková hloupost! Moc je úplně jiná věc, nadnárodní, jako Mezinárodní světový fond, Světová banka a globální obchod.“ (v černém roláku a dioptrických brýlích Mario Merlino)

Autor: Karel Veliký

– se svázanými křídly; z Říma na Altiplanu!

Stefano Delle Chiaie, bombardiere di Roma! Novináři bez zodpovědnosti ho spojují snad se všemi největšími italskými bombovými atentáty od konce šedesátých let (Piazza Fontana) do začátku osmdesátých (Bologna). Měl se tak podílet na tzv. „strategii napětí“ a kontrarevoluční „infiltraci levice“. Při pokusu „černého knížete“ Borgheseho o státní převrat („Golpe Borghese“) v prosinci 1970 údajně velel coby jeho „dauphin“ padesátičlennému komandu, které již i tajně (v noci) obsadilo ministerstvo vnitra; v létě téhož roku měl pomáhat rozdmýchávat lidovou vzpouru v Reggio Calabria. V politickém exilu byl prý činný ve frankistických jednotkách bojujících proti („teroristickému“) separatismu ETA, poté působil při několika jihoamerických vojenských vládách, včetně té generála Pinocheta, coby žoldnéř a politický poradce. Tento expresivní mediální obraz, vymalovaný senzacechtivostí či stranickostí tisku s jeho bezohledným cynismem i bezmyšlenkovitou lhostejností, záhy pronikl do odborných prací o politickém extremismu a udržuje se v něm dodnes, třebaže po několika soudních procesech, z nichž „římský bombarďák“ nakonec vyšel s osvobozujícím rozsudkem, jeho (krvavé) barvy i (černé) tahy značně vybledly. Nicméně na wiki nálepka „black“ či „neo-fascist terrorist“ drží přepevně a pro orientaci lidiček v ustavené soustavě to postačuje. Naše črta bude podstatně střízlivější, věcnější, až na závěr její monochrom bez tajemství zabarvíme delší osobní vzpomínkou portrétovaného.

Continue Reading

Jungmannova národní akademie

Jungmannova národní akademie – škola pro dospělé lidi

Žijeme v době všeobecného úpadku vzdělanosti. Nesmířili jsme se s tím.

Naším cílem je:

• zprostředkovat normálním pracujícím lidem znalosti z oborů jako psychologie, sociologie, ekonomie, antropologie, historie atd. a zároveň zvýšit jejich analytické schopnosti;
• tedy připravit je k tomu, aby sami dokázali posuzovat a analyzovat informace a orientovat se ve společenských situacích lépe než jen intuitivně. Neříkáme, co je dobré a co je špatné. Poskytujeme nástroje k tomu, abyste si sami vytvořili kvalifikovaný názor.

Jungmannova národní akademie (JNA) je určena lidem, kterým není blízká zpolitizovaná atmosféra současných humanitních fakult a kteří mohou získávané znalosti a schopnosti propojit s životní zkušeností.

Continue Reading

Peter Oborne – The Triumph of the Political Class

Autor: Mark Gullick

Peter Oborne
The Triumph of the Political Class
London: Simon & Schuster, 2007

Některé knihy se podruhé narodí. Každé dílo s politickými motivy se snaží být prorockým – jen čas však dokáže rozsoudit jejich úspěšnost. Orwellův 1984, Bloomovo The Closing of the American Mind (Uzavírání americké mysli), Huntingtonův Střet civilizací nebo Fayeho Konvergence katastrof lze považovat za knihy, jejichž čas nastal. Těžko uvěřit, že další z těchto děl je pouze něco přes deset let staré, ale postřehy z The Triumph of the Political Class (Triumf politické třídy, dále jen TPC) Petera Obornea skutečně nikdy nebyly aktuálnější.

Autor se věnuje výhradně Spojenému království, ale jeho argumenty platí i pro USA a jejich evropské gauleitery. Oborne je uznávaný britský novinář. Coby parlamentní zpravodaj („lobby correspondent“)  je obeznámen s vnitřními mechanismy fungování „matky všech parlamentů“, jak John Bright popsal centrum anglické politiky a vlády už v roce 1865. TPC přes svou brilantnost pochopitelně nadělala Oborneovi nepřátele právě v řadách oné elity, jejíž vzestup a triumf popisuje ve své knize. Oborne se totiž zachoval jako všetečka v řadách publika, který ohromeným divákům popisuje, jak kouzelník na pódiu provádí své triky, nebo jako malý Toto, když odhrnul závěs, a tak odhalil, že Čaroděj ze země Oz je ve skutečnosti jenom výstřední stařík se spoustou pák a ozubených koleček.

Jeho hlavní teze zní, že „skutečná dělicí linie v britském veřejném životě už nevede mezi hlavními politickými stranami, ale mezi politickou třídou a zbytkem“ (s. xvii).

Continue Reading

Nebojujeme ani tak s islamizací, rovnostářstvím nebo dysgenikou, jako s tím nejhorším ze všech prokletí – Posledním člověkem

Autor: Tomáš Lofo Lofaj

Už bolo napísané, už bolo vykonané, už bolo povedané a ešte aj bude znova všetko raz a mnoho ráz predložené, aby sa prebralo to, čo už bolo prebraté naprieč históriou a naším chápaním času a priestoru. Napriek týmto skutočnostiam sa aj tak stále obťažujeme písať, debatovať a špekulovať rôznymi metódami o hentom či tamtom. Rôzne štýly rétoriky, štylistiky, rôzne úrovne debát, od tých najprimitívnejších po tie najdekadentnejšie, či od tých zmysluplných po tie (zase) najdekadentnejšie. Vo vyšších kruhoch intelektuálneho charakteru sa často používa dialektika filozofického charakteru, ktorej bežný čitateľ či poslucháč nerozumie, ale aj napriek tomu pochybovačne pritakáva. V tých nižších kruhoch – plebse –  sa jazyk dostáva pod ťažkú paľbu primitivizmu hraničiacu s rozkladom samotného jazyka. Deštrukcia schopnosti vyjadrovania sa aj inou formou ako komentármi na (anti)sociálnych sieťach je dokonaná. Najnižšie dno ľudstva bolo prekonané (zase raz), a to sme si mysleli, že Francúzsku revolúciu už nič neprekoná. Stačila dlhšia okupácia mysle a ducha komunizmom a následná fúzia s jej starším bratom kapitalizmom, aby vzniklo podhubie toho, čo Tolkien nazval prostredníctvom Stromobrada – burárum – zlookých, čiernorukých, krivonohých,  kamennosrdcích, smradľavobruchých, krvilačných podľudí. A ako ďalej Tolkien poznamenáva, je to dôsledok toho, že sme unáhlený národ. Natoľko unáhlený, že sa nevieme vysporiadať ani s vlastnou minulosťou a znovu objaviť životodarné tézy polomŕtveho národa.

Continue Reading

Militanti z C14 čistí cikánské ležení…

Autor: Karel Veliký

– bojovali za vlast?

Na Ukrajině samozřejmě existují četné iniciativy, skupiny, hnutí a politické strany, které systémová (pan-demo-pluto) politologie označuje za krajně pravicové, tedy ty „nacionalistické“ (tj. především vyhraněně pronárodní, také na úkor národů jiných), „nacionálně-populistické“ (tj. národně-lidové čili odvolávající se hlavně na interní zájem a prospěch daného dému-lidu v politicko-sociálním smyslu: od národní demokracie po „völkisch“), i ty vyloženě „neonacistické“ (s odrazy hollywoodských scénářů, asi jako satanismus býval odrazem křesťanství) atd. Obdobná škála se ostatně vyskytuje snad v každé z euroamerických zemí. Nicméně na Ukrajině lze známky tzv. banderovského ozbrojeného odporu vůči moskevské nadvládě zaznamenat ještě hluboko do padesátých let minulého století, novodobou ukrajinskou státnost je možné právně odvozovat z legální přeměny 14. ukrajinské granátnické divize SS v březnu pětačtyřicátého roku v 1. divizi Ukrajinské národní armády, a v polovině let sedmdesátých měl nacionálně-militantní disent své další velké politické vězně (Valentyn Moroz, Ivan Hel, Ivan Kandyba aj.). Tito byli po rozpadu Sovětského svazu rehabilitováni jako i naši disidenti, ale právě tak jako oni zůstali i poté stranou většinové společnosti s jejími obstarávačně-rodinnými zájmy a starostmi, neboť příhodná prozápadní figura s Havlovým EU-US potenciálem se mezi nimi pochopitelně nenašla.

Continue Reading

Guido Taietti

Autor: Guido Taietti

Následuje zredigovaný přepis projevu italského intelektuála a politického aktivisty Guida Taiettiho z květnové Jarní konference, pořádané Fróðim Midjordem v estonském Tallinu. Taietti vystudoval politologii (se specializací na politickou komunikaci), je aktivní v CasaPound a stojí za Youtube kanálem Progetto Razzia. Je autorem knih Trattato sul Sovranismo: O del populismo efficace (Pojednání o suverenismu aneb efektivní populismus, Collana Chimera, 2019) a Stregoneria Politica: Comunicazione politica non convenzionale (Politické čarodějnictví: nekonvenční politická komunikace, Altaforte Edizioni, 2021).

Procesu, jehož prostřednictvím se člověk seznamuje s – a rozvíjí – své vlastní politické kategorie, se označuje jako „politická socializace“. Vyžaduje – nebo tomu tak alespoň bývalo – hodně času a značné množství zdrojů a podnětů.

Podoba tohoto procesu se sice významným způsobem liší v závislosti na geografických, historických nebo sociálních podmínkách, přesto jej však můžeme označit za univerzální. Ve společnostech s tradičně vysokou mírou politické participace – nezřídka i v konfliktní podobě – jako je třeba Itálie, dosahuje člověk své politické socializace působením hodnot v rodině, v níž vyrůstal, ve školách, které navštěvoval, v ochozech (v Itálii notoricky zpolitizovaných) fotbalových stadionů, během času stráveného v klubech organizovaných politickými stranami, na univerzitě nebo prostřednictvím knížek. Takovouto socializaci lze označit za částečně vědomý proces.

Continue Reading