Délský potápěč

Dean Spears, Michael Geruso: After the Spike (Simon & Schuster,2025)

Dvojice ekonomických demografů Dean Spears a Michael Geruso ve své nové knize After the Spike (Za vrcholem) předkládají poněkud kontraintuitivní argumentační linku: úbytek obyvatelstva planety by nás měl znepokojovat více než jeho nárůst. V analogii se změnou klimatu tvrdí, že příchodu zmenšování populace už nelze předejít – a že jakmile jednou začne, může být velký problém jej zastavit.

Nejvíc dětí v dějinách lidstva se narodilo v roce 2012, asi 146 milionů. Globální populace sice i nadále roste, i když porodnost začala klesat, zejména díky dalším a dalším úspěchům na poli snižování dětské úmrtnosti. Lidé ale mají stále menší rodiny a během dalších desetiletí míra úmrtnosti převýší porodnost. Právě to označuje dvojice profesorů ekonomie z austinské University of Texas jako „vrcholek“ či „kulminaci“, tedy konec období prudkého růstu, následovaný dost možná podobně svižným úbytkem populace.

Spears, zakladatel r.i.c.e., the Research Institute of Compassionate Economics, který se zabývá zdravím dětí v indickém státě Uttarpradéš, to na vlastní oči viděl v Indii, kde se průměrná porodnost (TFR, tj. průměrný počet dětí, které žena za život porodí) s rostoucím blahobytem země dostala pod hodnotu dvou dětí.

Naši redaktoři hovořili se Spearsem a Gerusem, proč méně lidí není dobrá zpráva pro planetu, která podle mnohých úpí už pod tíhou současných 8 miliard, proč si lidé po celém světě pořizují menší rodiny a co se s tím dá dělat – pokud vůbec něco.

Continue Reading

Ősök Napja 2025

Autor: Jeroným Černý

Bugac jižním Maďarsku v srpnovém žáru tohoto roku. Slunce pálí, obloha bez mraků, čtyřicet stupňů ve stínu a k tomu tisíce lidí, kteří se valí do písku puszty jako proud, co nezná odpočinku. Ősök Napja – Den předků 2025, je pokaždé stejný a pokaždé jiný – letos, protože je lichý rok, bez sesterské Kurultáj, která je podobná, ale ještě větší a láká větší mezinárodní pozornost – ta se vrací vždy v sudých letech. Ale i tak: rozměrný, přepestrý, někdy až ohlušující zážitek, v němž se mísí vůně jehněčího a papriky, křik orlů, řev koní, zvuk bubnů, švih lasa a svištění šípů za dohledu bájného Turula.

Continue Reading

Před svým domkem v Černém lese. „Všechno podstatné a velké vzniklo z toho, že měl člověk domov a že byl zakořeněn v tradici,“ řekl novinářům ve známém rozhovoru pro časopis Spiegel ze září 1966 (česky: Filosofický časopis č. 1/1995). V téže době si Ernst Jünger poznamenal: „Martin Heidegger schreibt mir, daß man sich am besten in seinem Zimmer aufhalten, ja nich einmal aus dem Fenster schauen soll (Siebzehn verwehnt I). Ani tamní polní cesta (Der Feldweg, 1953) mu již tedy neposkytovala útěchu nad světem, v němž člověk již není pánem, nýbrž objektem techniky a ekonomicko-zbožních, tj. peněžních vztahů.

Autor: Karel Veliký

Není žádná náhoda, že György Lukács, Žid-stalinista a výjimečně erudovaný literární kritik, ve své knize Existencialismus či marxismus? (1947) odkazuje na Heideggera s Célinem v jediné větě: „Sein und Zeit je při nejmenším stejně zajímavá četba jako rozsáhlý román Célinův Cesta do hlubin noci…“ (s. 72), ač se při tom pevně drží výkladu fašismu coby „poslední fáze buržoazní společnosti“, jak jej vymezily instrukce a rozkazy kominterny. „Podstata fašismu“ (Locchi) ve smyslu vybojování si budoucnosti se zřetelem k minulosti (kde „pokrok“ je zároveň „návratem“ k počátku, přítomném v nitru „fašisty“ jako projekt) je v „prefašistickém“ (Adorno) Bytí a čas shrnuta v paragrafu 74/385-387 (v českém vydání s. 426nn): člověk jakožto bytí-tu/zdebytí (Dasein), tedy ten, kdo se sám dokázal vymanit z neautentičnosti existence ve společnosti – tj. vyprázdněné society, nabývá plné zdatnosti (včetně heroičnosti) až v (národně-lidové) pospolitosti, tj. autentickém společenství, která jej jako jednotlivce přesahuje, ale v níž právě proto sám získává. Čili jde o návrat ke stavu (prvotně ontologickému), v němž se individuální jedinečnost dialekticky včleňuje do komunity, namísto aby epické a tragické charaktery stály vždy mimo dutou společnost a proti ní, jak je tomu „nyní“, u existencialistů a jejich lidových („jurodivých“) podob (pop-derivátů: beatnici, vlasatci apod.).

Continue Reading

Radu Gyr, v pozadí legionářský Zelený dům (1937), který přetrval komunistický režim a zbořen byl až developerem… Jak moc se nepodobá „drsným“ hrdinům z akčních filmů. A přitom, kdo z jejich představitelů by asi unesl to, co tento obrýlený mladíček…

Autor: Karel Veliký

Devadesát let stará úvaha rumunského autora o podivné nedotknutelnosti toho, čemu se dodnes otevřeně a s hrdostí říká „Literatura jako zbraň“, viz Revolver revue…

Jakožto znalec pařížské bohémy Radu Gyr kritizuje osobnosti, u nejobecnějšího publika vnímané jako nezpochybnitelné veličiny francouzské literatury, a poukazuje na rozkladný vliv jejich působení, suverénně přetrvávajícího i v režimu „Dieu, famille, patrie“ (rozuměj: Vichy, za Národní revoluce), ba v Němci obsazené Paříži (včetně potlesku německých důstojníků Mouchám, Sartrově „odbojářské“ divadelní hře).

Zmiňuje jména jako André Breton (který stál za „buřičským hnutím“ zvaným surrealismus), Romain Rolland („melodickými frázemi hlásající humanitní ideje“), Louis Aragon, George Sadoul, Anatole France, Henri Guilbeaux, a další „trockisty a komunisty“. Jejich dopady na francouzské myšlení Gyr připodobňuje k rozkladnému působení Remarqua v Německu. Píše o zatuchlém duchu meziválečné umělecké scény („Uveďme jen salon paní Ménard-Dorianové, v němž se z chorobného zápalu několika Židů, ruských revolucionářů a básníků propadlých omamným jedům zrodila Liga pro lidská práva“), opovrhuje surrealismem („surrealistická škola nemálo přispěla k založení protifašistické ligy“), dadaismem („jenž vznikl roku 1916 v Curychu jako duchovní dítko hrstky židovských emigrantů a revolucionářských umělců pod vedením Tristana Tzary, jenž po válce opustil Kabaret Voltaire v Curychu a vystěhoval se do Paříže, kam jej následovaly ostatní humanitářské a mezinárodní proudy“ – s veškerou tou „oplzlou literaturou“, od bulváru po rádoby velké romány).

Za všechny jeden odstavec, psaný jakoby včera:

Continue Reading

To vše je ovšem svět jiných. Pro nás je tu „cesta lesem“, také ta třetí nebo čtvrtá, „po zarostlých stezkách“, i polních, příklady anarchy, Tajného Německa, politického vojáka, i onoho zvláštního typu člověka, jenž za dlouhé noci bdí a ve ztemnění světa střeží světlo lampy, aniž by doufal, že ještě spatří ty nové (a přece věčné), kteří se – možná – vynoří s úsvitem…

Autor: Karel Veliký

– o dovršiteli humanismu

Francouzský filosof Michel Foucault patří k těm nemnoha myslitelům, kteří nasadili brýle celé jedné epoše – té naší. Doslovně stvořil celý myšlenkový svět určitého typu člověka, vědomí, jaké před jeho působením v takto celistvé podobě neexistovalo. Při tom dnes se rozšířilo již natolik, že většina z těch, kdo se na sebe a svět dívají skrze jeho dioptrická skla o něm nejspíš nikdy neslyšela… Jaký byl tento profesor, cílevědomý šiřitel duchovního HIV, jenž světlé dokázal proměnit v temné a naopak?

Vychováním katolík, chodil do výběrové (a tedy přísné) katolické školy. Dospěl však v homosexuála se sadomasochistickými sklony. Po tomto zjištění se nejprve pokusil o sebevraždu. Opakovaně. Až poté vyzval svět, jak bůhví kolikátý Rastignac: „Tak teď my dva! Kdo z koho!“

Doba šla doleva. Četba knih Louise Althussera ho přesvědčuje natolik, že se stává členem komunistické strany. Avšak význam Moci coby primárního hybatele dění a dějin prověřoval již dříve, patrně jak u Nietzscheho, tak De Sadeho.  V šedesátých letech zprvu sympatizoval Maovou kulturní revolucí, neboť „aby mohl být na půdě starého systému vybudován zcela nový společenský systém, je třeba tuto půdu vyčistit“. Tento citát předsedy Maa jako by byl Foucaultovým východiskem do let sedmdesátých…

Tehdy v něm plně dozrály teze, jež začnou měnit i zákoníky:

Continue Reading

Na skutečnost jen nereagujeme, sami si ji tvoříme…

První část rozhovoru zde.

Rozhovor Délského potápěče s Josefem B., šéfredaktorem slovenské metapolitické iniciativy Reconquista, pokračuje druhou částí: o nostalgii po minulých režimech, nevraživosti k Čechům a České republice, aféře „Kuciak“ a k slovenské emigraci tentokrát promluvil spolu s kolegou Slavomirem.

Slovenský stát. Je ještě mezi lidmi nějaká nostalgie? Anebo již jen po poválečném Československu s jeho industrializací země, sociálními jistotami a rovnostářstvím, majetkovým i jiným?

J.: Po prevrate v roku 1989 a ešte aj krátko po rozdelení Československa u nás určitá nostalgia za prvým štátom nepochybne bola. Živená nielen v radoch slušne sa rozbiehajúcich nacionalistických zoskupení, ale aj pamätníkmi. Uvoľnenie od totalitných praktík ŠtB znamenalo väčšiu pluralitu názorov. V tejto dobe vzniklo viacero kultových kníh, rozhovorov a výrokov, ktoré sú dnes už skôr bonmotmi – expertom v tejto oblasti bol niekdajší šéf Slovenskej národnej strany, obsesívny alkoholik a občasný podporovateľ zdravých myšlienok, Ján Slota.

Continue Reading

Mýlil se, bývalý pražský zastupitel, který si ještě před rokem 2011 dovolil odmítnout lidskoprávního aktivistu s tím, že přece „revoluce se nedělají ve slipech“. Amazing Desmond je top děckem tohoto dějinného převratu…

Autor: Rio Preisner

– trajdy-prajdy coby jeden z fenoménů permanentní revoluce

Klasikem elitářské světovlády byl – každý to ví – Jean J. Rousseau. Už u něho se setkáváme s příznačným pokusem o objevení „společného měřítka“ lidskosti: v důstojném divošství. De Sade ovšem velmi snadno odhalil rozpor skrytý v důstojenství a divošství, rozpor zakrývaného protikladu elity a rovnosti. Rovnost nemohla být založena na důstojenství a ctnosti, na atributech elitářských. V tom tkvěl ostatně i omyl Robespierrův. De Sade se domníval, že nalezl fundament rovnosti v sexualitě. V momentu kopulace jsou si všichni lidé rovni. Ale ani de Sade nakonec neunikl skrytému rozporu elity a rovnosti, neboť sexualitu koncipoval sadomasochisticky, tedy opět jako vztah pána a otroka.

Continue Reading

Oto Jurnečka – Propaganda v popkultuře

Autor: Jiří K.

Nad knihou Oty Jurnečky Propaganda v popkultuře

Dnes je pravděpodobně jen málo těch, kteří by při sledování nějakého filmu nebo seriálu nezaregistrovali fakt, že jsou podrobováni indoktrinaci prostřednictvím propagandy. Přesto se zdá, že většina tuto propagandu vnímá jen v její nejukřičenější formě. Má-li podobu subtilnější, nevidí ji.

Délský potápěč tomuto tématu věnoval několik článků. A nedávno k němu vyšla celá knížka: Propaganda v popkultuře, která právě na tyto subtilnější formy upozorňuje; Oto Jurnečka, její autor, usiluje dovést čtenáře k tomu, aby si je uvědomoval a stal se tak vůči nim více odolný. Zejména se však pokouší o vysvětlení, proč vůbec propaganda existuje, co sleduje a čeho vlastně chtějí dosáhnout ti, kteří ji používají, a to nejen dnes, nýbrž i v minulosti.

Jaké cíle může propaganda mít? První co většinu dotázaných napadne, je, že se nás jejím prostřednictvím snaží přimět přijmout cosi, co přirozeně odmítáme. Migrace, LGBT, vzdání se soukromého vlastnictví, a podobně. To je jistě pravda. Avšak v různých obdobích dějin byly cílem propagandy různé věci. A přece šlo vždy vlastně o to samé!

Continue Reading

Petr Drulák „Ve Svatopluku nepopíráme rozdíl mezi pravicí a levicí, ale ukazujeme, jak se v národním programu mohou doplňovat.“

O nepřátelích národních svrchovaností, stavu Francie a Francouzů, kolonii Czechia, Svatopluku a mnohém jiném… Také o klíčovém politickém dělení dneška!

Vzhledem k zaměření Délského potápěče nejprve k Vašemu kontaktu s Alainem de Benoistem. Jak k němu došlo? Čím Vás zaujal a co jste od něho četl?

Na Benoista jsem narazil, když jsem si v Paříži mapoval francouzskou intelektuální scénu. Vedle jeho kritiky liberalismu a lidských práv, což byla témata, která jsou mi dlouhodobě blízká (kritiku liberalismu jsem otevřel již v Politice nezájmu), mne zaujal intelektuální vliv a respekt, kterému se v určitých kruzích těší a zároveň naprosté zavržení ze strany intelektuálního mainstreamu, jehož nositeli jsou univerzity a hlavní média. Jako velvyslanec jsem ho pozval na oběd a čas od času jsme se viděli. Mimo jeho spisů věnovaných liberalismu a lidským právům mne zaujala jeho kniha Být pohanem. Umožnila mi nově promyslet duchovní alternativu, kterou jsem již několik let hledal. Podstatná část mého Podvojného světa by nevznikla bez intelektuálního setkání s jeho myšlenkami. Ale také se mi líbil respekt, s nímž psal o některých levicových myslitelích jako Sorel či Michéa.

To na Vaše pozvání v roce 2019 Alain de Benoist přijel, aby v rámci festivalu Colours of Ostrava vystoupil na diskuzním fóru Melting Pot?

Ano, hrál jsem v tom roli. Akci jsem neorganizoval, ale doporučil jsem Benoista Lubomíru Zaorálkovi, který tehdy měl možnost program Melting Pot utvářet.

A jak to proběhlo?

Continue Reading

Mario Praz – Tělo, smrt a ďábel (Triáda, 2024)

Autorka: Gioconda

Chtělo by se říci, pozdě – ale přece – přichází k českým čtenářům překlad monografie italského kulturního historika a komparatisty Maria Praze Tělo, smrt a ďábel v romantické literatuře (La carne, la morte e il diavolo nella letteratura romantica). Kniha vyšla poprvé v roce 1930 v Società Editrice „La Cultura“ Milano-Roma, a je proto nutno vzít v úvahu jak podmíněnost dobou vydání, tak existenci určitého kulturního zpoždění v českém prostředí. Ani tyto skutečnosti však nesnižují hodnotu Prazových závěrů. Je tomu spíše naopak: jeho koncepce kontextuálního výkladu bezpochyby prokázala svou nadčasovost a Mario Praz je dodnes celosvětově uznávaným referenčním autorem. Díky příznivým okolnostem, v nichž bezpochyby sehrály úlohu i autorovy mezinárodní kontakty, které si vytvořil jako erudovaný anglista, byla Prazova monografie již tři roky po prvním italském vydání přeložena do angličtiny pod pozměněným názvem The Romantic Agony.

V metodologické perspektivě Praz příznačně hovoří o efektu lupy a celku a o tekutých píscích teorií. Jeho způsob čtení komplexněji pojaté formule romantismu, jež v sobě zahrnuje představu tzv. dlouhého 19. století, narušuje požadavek konvenční proporcionality a může tak představovat určitý interpretační problém: Praz nevytváří akademický systém encyklopedických hesel, škol, žánrů, hnutí; jeho pojetí literárních dějin se přetavuje spíše do funkčních řad literárních obrazů někdy ve fascinujících souvislostech, někdy nečekaných kombinacích, jež zdůrazňují zvláštnosti a ryze individuální idiosynkrasie jednotlivých autorů. Jádro Prazova výkladu pak spočívá spíše v důrazu na konkrétní detail, tímto způsobem pak vzniká mnohovrstevnatý celek, který určuje systém proměn fenoménu dobových senzibilit, což je proces, v němž se následně skrývá klíč k zákonitostem imaginace romantiků a tyto zákonitosti tkví v principu podvojnosti, kterou tvoří stíny duše a erotická tajemství těla.

Continue Reading

Autentický, tj. kontinentální konzervativec se distancuje od angloamerického pseudokonzervativismu. Staví se daleko důsledněji proti liberalismu, jehož heslem se stalo: volnost, rovnost, bratrství.

Autor: Jiří Hejlek

Nacházíme se v situaci, která si vyžaduje nové myšlenkové zakotvení politického jednání. Bývá dnes obvyklé operovat v této souvislosti s pojmem „konzervativismu“. Stavíme se tak proti vládnoucímu liberalismu, který sice instinktivně odmítáme, ale většinou přejímáme jeho myšlenková schémata a jazyk, a tak setrváváme pod jeho vlivem. Vynikající ruský politický filosof Alexandr Dugin si je dobře vědom úskalí, na která konzervativismus naráží, a proto raději svou teorii nazývá „čtvrtou politickou teorií“, jíž navazuje na konzervativní tradicionalismus. První a v současnosti vítěznou a zároveň odcházející teorií je liberalismus, vůči němuž je třeba se vyhranit. Druhou je socialismus a komunismus, který zemřel ve svém pokročilém věku vyčerpáním, zatímco třetí teorie, tj. fašismus v širším slova smyslu, zemřel mlád na své choroby. Ani na jednu ze dvou posledně jmenovaných už nelze navázat v celku, ačkoliv v nich lze nalézt pozitivní prvky. Hledejme tedy čtvrtou teorii. Potud Dugin. Ještě je třeba podotknout, že se opírá o ty neúctyhodnější konzervativce, jako je v současnosti Alain de Benoist a v minulosti Arthur Moeller van den Bruck, Oswald Spengler nebo Carl Schmitt.

Continue Reading

Stačilo! mělo šanci stát se silou, která by obnovila tradici české národní levice – tedy hnutí, které by spojovalo důraz na suverenitu, ekonomickou demokracii a sociální spravedlnost. Místo toho však podlehlo vábení oportunismu, personální prázdnotě a kulturní negaci.

Autor: Karel Alexa

Text je reakcí na poněkud plytký, ale spíše provokativní text Jiřího Boudníka. Pan Boudník měl být více konkrétní než ironický. Jestli svým textem chtěl jenom vzbudit určitou pozornost, pak blahopřeji.

Zaslechl jsem: „von ten Fiala je následek všech těch průserů a Klausových rozkrádaček, který se táhnou vod devadesátek a co dělali komunisti? Seděli ve sněmovně jak bafuňáři přes 30 let a teď budou s bývalýma liberálama dělat Ordnung?“. Říkal to přibližně 75letý senior na setkání SPD v Praze v roce 2024. Je to zajímavý postřeh, protože nám sděluje, že Fiala prostě přijít musel, a to že přišel je vina také české levice, jejíž zbytky se snaží formovat v uskupení Stačilo!.

Hnutí Stačilo!, které se zformovalo v reakci na hlubokou společenskou a ekonomickou krizi české společnosti původně v prostředí KSČM, ČSNS a několika liberálů (SN-SD), se na první pohled profiluje jako síla hájící národní suverenitu a sociální spravedlnost – tedy hodnoty, které by v klasickém pojetí tvořily pilíře nekosmopolitní levicové politiky. Přes deklarativní rétoriku však vykazuje řadu hlubokých ideových, strategických a personálních slabin, které zpochybňují jeho schopnost stát se nositelem autentického levicového a zároveň národně zakotveného hnutí. Cílem tohoto textu je poukázat na hlavní rozpory a limity Stačilo!, a to v kontextu národně levicové tradice, která má v českém prostředí dlouhou, ale dnes opomíjenou kontinuitu – sahající od R-U monarchie, přes první republiku, státní socialismus až po národně levicovou kritiku globalizace a neoliberalismu v novém miléniu.

Continue Reading

Radim Lhoták – Večerní červánky

Autor: Redakce

„Pokud ve vás název vyvolává asociace s Nietzscheho Ranními červánky, není to náhoda: oproti myšlenkovému rozbřesku totiž oznamuje jeho soumrak,“ napsal nám Radim Lhoták o své letošní knižní novince Večerní červánky – kniha aforismů vyšlé v nakladatelství ABB. (Ro)zmary našeho věku v ní uchopuje s nesmiřitelností glosátora zcela „probuzeného“. A činí tak, občas snad v rozporu s pravidly žánru, spíše těžkou rukou rozzlobeného analytika, než s lehkovážným odstupem břitkého satirika, jemuž jde hlavně o efekt ostrovtipné zkratky. Je znát, a v tom je síla knihy, jak bytostně se ho dotýkají fenomény, které promýšlí a jejichž gró se snaží postihnout, občas spíše v esejistické zkratce než v avizovaných aforismech. Lhoták je zkrátka spíše filosof než satirik, ač sám se za filosofa v pravém slova smyslu (natož katedrového) nepovažuje. Ale oč méně v jeho aforismech najdeme „fórů“, s o to větší poctivostí a razancí jdou přímo k jádru věci.

Autor k tomu říká: „Prožil jsem půlku života v socialismu, kdy pravda měla sílu jedné tyranské ideologie, vedoucí k nastolení nejspravedlivější fáze lidského pokroku. Druhou půlku života prožívám ve společnosti, v níž se pravda stala věcí posměchu a nejvyššího opovržení ve jménu téhož pokroku, který má znamenat konec všem ideologiím a vrchol lidského blahobytu. Kde je skutečná pravda? Na to se pokouším odpovědět svými články.“

Continue Reading

Reconquista. Znovudobytie, znovuzískanie strácaného, strateného.

Rozhovor Délského potápěče s Josefem B., šéfredaktorem slovenské metapolitické iniciativy Reconquista; ohlédnutí za její činností od roku 2018.

Co se nyní děje s RCQ?

Stagnuje. Samozrejme neustále publikujeme, vyhľadávame pre našich sledovateľov ďalšie knižné tituly, ktoré by ste v iných kníhkupectvách hľadali márne a komunikujeme. To je však „zotrvačná“ aktivita a ja nemám problém otvorene priznať, že aktuálne nevládzeme robiť viac. Od momentu, kedy zakladajúce entity vdýchli projektu RCQ život, povzbudení počiatočným entuziazmom každý prichádzal s ambicióznymi nápadmi. Aj keď na naplnení niektorých torzo pôvodného tímu stále pozvoľna pracuje, viaceré navždy pohltil čas.

Jaká byla vaše motivace?

Pretrvávajúcim a primárnym cieľom vždy bolo pôsobiť metapoliticky. Nie si dať názov „Metapolitika“ a zosmiešňovať tradičné – či nebodaj samých seba. Ale systematicky vnášať do spoločenského diskurzu tabuizované pojmy ako Intermarium, etnonacionalizmus, či Veľká výmena a nebáť sa konfrontovať bludárov, ktorí sa v alternatíve vďaka adekvátnej podpore rýchlo a žiaľ úspešne udomácnili.

Continue Reading

Louis-Ferdinand Céline

Autor: Armin Mohler

Poslední Francouz a fízl Jünger… Někdejší tajemník Ernsta Jüngera, autor standardní příručky Konservative Revolution in Deutschland 1918–1932, o svém setkání s Louis-Ferdinandem Célinem v druhé polovině padesátých let.

Louis-Ferdinand Céline, veliký berserk francouzského básnictví, je mrtvý. Když se v novinách objevilo první nesmělé oznámení, že prý je těžce nemocný, byl ve skutečnosti již mrtvý a pohřbený. Zpočátku se ani nevědělo, kde je pochovaný. O bližších okolnostech jeho smrti postupně prosakovaly zprávy, jaké by si mohl vymyslit on sám.  Zatímco vdova byla s několika málo přáteli na hřbitově, do domu se kdosi vloupal a odcizil část rukopisů (neznámí je pak tu a tam nabízeli ke koupi v antikvariátech). Rukopis, na němž pracoval naposledy a který ještě ležel na pracovním stole, zloději nevzali. Poslední nedokončená věta pojednává o Číňanech, kteří proniknou až do Cognacu a tam propadnou ožralství.

Célinův vpád do Académie Franҫaise a Sorbonnou starostlivě opečovávané literární zahrady v roce 1932 je poslední velkou událostí francouzského básnictví. (Nikoli literatury.) První jeho tehdy vyšlý román Voyage au bout de la nuit (Cesta na konec noci – název je převzatý z písně o Berezině od Švýcarů, kteří s Napoleonem táhli do Ruska), vynášející nejen argot, nýbrž především mluvenou, žitou, nasupenou a zajíkavou řeč, dodal poezii jeho země ještě jednou novou sílu. Muži jako Sartre či Malraux přes všechny ideologické rozpory vždy znovu uznávali, že bez tohoto průlomu by většina z toho, co bylo od té doby ve Francii napsáno mimo klasické schéma nebyla možná.

Continue Reading

„Rodina je nejmenší, ale nejcennější jednotkou v celé státní struktuře.“ – Georg Sluyterman von Langenweyde (1903)

Autor: Tomáš Lofo Lofaj

Rodina sa dnes nachádza na rázcestí. Cesta vľavo (ekonomicko-politicky) smeruje k progresívnemu moderno-sociálnemu ekonomickému modelu, ktorý a priori nemá žiadnu oporu v minulosti – dejinách. Vychádza z čisto ekonomických potrieb pre dnešnú kapitalistickú spoločnosť, ktorá manželstvo ako zväzok potrebuje už len pre uľahčenie byrokratického aparátu – dedenie, rozvody, adopcie atď. Rodinu teda berie ako základný ekonomický faktor pre štát. Rodina – manželstvo – rodičovstvo – tradície 1] a posteriori majú oporu v dejinách. Ide o poslanie vychovávať svoje deti v čo najlepších ľudí, viesť ich životom a pripraviť ich na životné výzvy. Táto cesta nepotrebuje žiadne označenie pravého či ľavého smerovania, je to totiž tradičná rodina, kde neexistujú križovatky vytvorené politicko-ekonomicko-abrahámskym videním sveta.

Continue Reading

„Stává se z nás jen česky mluvící masa.“ Václav Černý

V tom je poslání vysoké literatury a osobního příkladu jejích autorů.

Václav Černý je takovým autorem. Antonín Bělohoubek, dělník z donucení, ho navštěvoval po sedmnáct let (1971–1987) takřka každý týden, a rozmlouvali spolu i několik hodin. Výbor ze svých záznamů zveřejnil pod názvem Rozmluvy s Václavem Černým (Praha: Primus, 1998). Přemnohé Černého odpovědi jsou svědectvím o mravní a intelektuální úrovni představitelů tehdejšího disentu (a jako takové se již v době vydání přestávalo hodit), výpovědí o jeho zákulisí a dobové situaci, těm se zde však důsledně vyhýbáme. Pro náš stručný výběr jsme upřednostnili výpovědi osobní a nadčasovější…

Jste obklopen knihami – jako velký knihomil?

Víte, knihy, to je hrozná věc! Vidíte u mě tu záplavu. Nevím si s ní rady. A to myslím doopravdy! Radím vám, abyste byl velice přísný ve výběru knih pro svou knihovnu. Nemilosrdně vyřazujte všechno, co už nebudete potřebovat. Hlavně různou beletrii a vůbec knihy, které jednou přečtete a víte, že se k nim už vracet nebudete. (1972)

V jakém asi poměru je teď u vás čtení prózy a poezie?

Bývaly doby, kdy jsem hltal hlavně poezii. Teď ji čtu už méně. Myslím si, že poezii je třeba číst i ve stáří. (1976)

Continue Reading

Vedle ilegálních Ecrits de Guerre jsou k dispozici i kritická vydání listů, v Cahiers Céline 7 a Lettres des années noires

Autor: Redakce

Původním naším záměrem bylo připravit k českému vydání Célinovy veřejné listy psané za války pro francouzský kolaboracionistický tisk. Vyšly takřka v úplnosti „ilegálně“ roku 1990 v Paříži pod názvem Ecrits de Guerre u poloanonymních Nouvelles Éditions [Les Amis de Gustave Le Bon], a ještě před několika lety je nabízel katalog nakladatelství L’Homme Libre. Avšak poznámkový a jiný aparát k tak svébytným dokumentům, jakými dnes tyto dopisy pro českého čtenáře nesporně jsou, by přesáhl únosnou míru; pozornost v céliniích jsme proto přenesli jinam. V dalším článku se k „psaním z války“ vrátíme alespoň na stránkách Délského potápěče. Zde prozatím ostře vybroušená (a námi krácená) předmluva pisatele, skrývajícího se za šuansky znějícím nom de guerre: Caradec

Představovat Célina?

Jaká domýšlivost!

Třicet let po jeho smrti nás jeho stín osvěcuje, jeho světlo oslňuje.

Continue Reading

Plakat nebudeme

Autor: Constantin von Hoffmeister

Měl být skálou. Petrovým nástupcem. To, co jsme dostali, bylo uklouznutí, povzdech, měkký rozklad oděný do bílého. Vatikán přestal být pevností a stal se uprchlickým táborem, jehož brány se dokořán otevíraly pro každého cizince, každého nevěřícího, každý hlas, který se protestem a samolibým kraválem dožadoval vstupu. Papež František promlouval hashtagy a mumláním. Omlouval se za hříchy Západu těm, kdo vypálili jeho katedrály. Hřích se rozplynul v utrpení. Řád se rozpadl v empatii. Kristovo evangelium se proměnilo v příručku „oddělení lidských zdrojů“ pro globální Jih, rozdávanou jako pamflet na obědě v Davosu. Papež František poklekl před kamerou. Plakal za „lidi bez dokladů“, zatímco na nenarozené se zapomínalo.

Pastýř tradice se odvrátil od posvátné paměti. Latinské mše byly omezeny. Barokní stíny kadidla a viny se rozptýlily. Místo nich se na Svatopetrském náměstí třepotaly duhové vlajky. Pronášel projevy o „inkluzi“, kázal o „toleranci“, trval na tom, aby církev „přijala“ ty, kteří ji chtějí zbavit tajemství. Jeho slova o klimatu připomínala slova byrokratů z Bruselu. Jeho názory na kapitalismus se shodovaly s názory byrokrata z Buenos Aires. O hranicích mluvil, jako by hráze a limity nikdy neexistovaly. Jeho encykliky odrážely legislativní návrhy OSN. V jeho encyklice Fratelli Tutti („Všichni bratři“) byl každý bratr učiněn stejným, každá duše vtěsnána do stejnosti.

Božské se stalo rovností.

Tělo Kristovo bylo rozčleněno na nevládní organizace a kvóty pro migranty.

Continue Reading

Golda Rosheuvel jako královna Charlotte, manželka Jiřího III. a královna Spojeného království Velké Británie a Irska. (Seriál Bridgertonovi v produkci Netflix, 2024)

Autor: Václav Jan

– o obsesích světáčkovské pražské náplavy, dřevěném kačeru konzervativců a slušném člověku

Vyprávění tvoří vnímání světa. U dětí to bývalo vyprávění dospělých u kamen, za dlouhých zimních večerů, nebo když se dralo peří, vyprávění pohádek, příběhů, osudů, tradovaných v rodinách a kmenech po generace. Dnes je to u malých i velkých sugesce příběhů vyprávěných v televizích všeho typu. Chytří tvůrci dokážou propagandu dávkovat pomalu, nenápadně, a divák ji přijímá s jistou samozřejmostí, nebo i odporem, který ale slábne, jak je konzument postupně nahlodán pochybnostmi, že snad on nemá pravdu, že někde ustrnul, a že pravdu mají všichni ti, kteří kolem něj mluví úplně jiným jazykem. Oblíbení herci, moderátoři, moudří pánové v historických dokumentech. Kamarádi, učitelé, novináři. Jeho vlastní děti. Každopádně dospívá do stavu, kdy mu připadá lepší mlčet a smířit se, než si dělat problémy bez šance na změnu reality, zato s jistotou vnitřního neklidu a izolace.

Continue Reading