Délský potápěč

Aguirre: Hněv Boží

Tímto příspěvkem završujeme sérii článků „My a film,“ „Neofašismus ve filmu“ a „Sadonacismus ve filmu,“ které Délský potápěč publikoval v minulých letech.

Navzdory inflaci obrazu je pro moderního člověka film stále tím, čím obřad, meditace nebo modlitba pro člověka tradičního – zapomíná při něm sám na sebe. Navíc je obecně přístupnější než literatura, jejímž prostřednictvím se rovněž lze povznést nad svou momentální osobní situaci a duševní stav. Film začíná přesně tam, kde končí každodennost. Přesahuje ji technickými prostředky, podstatu i popis i úplně běžných jevů přitažlivě posunuje do jiného rozměru – filmové reality. Vytváří nové prostory a časy, ireálno samozřejmě přítomné v reálném, s vlastním rytmem dění. Člověku, bytosti, jíž obrazy zajímají jako věci samy, tak navozuje stav změněného vědomí, zúženého na uvolnění, opojení, terapii či katarzi. Z viděného přitom často činí něco trvalejšího a selekce obrazů, scén, záběrů, hrdinů i filmů samotných tak bývá ne nepodstatnou součástí budování vlastní identity, našich vnitřních projekcí („pole možností“). [1]

Continue Reading

Horst Mahler

Autor: Max Rodenberg

Ke konci 60. let pracoval berlínský advokát Horst Mahler jako právník pro Mimoparlamentní opozici (Außerparlamentarische Opposition, APO), spoluzakládal Socialistický německý studentský svaz (Sozialistischer Deutscher Studentenbund, SDS) a patřil k teroristické Frakci Rudé armády (Rote Armee Fraktion, RAF). Minulý týden si podal přihlášku do neofašistické Národně demokratické strany Německa (NPD).

Mahlerův zájem o členství v NPD přišel po několikatýdenní kampani za zákaz strany. Na tiskové konferenci v Bruchsalu poblíž Karlsruhe minulou sobotu Mahler – který sám sebe popsal jako „oponenta státostrany“ – vyzval ty, kteří „mají na srdci zájem Německa,“ aby „posílili řady vlastenců otevřeným vstupem do NPD – bez ohledu na možné osobní následky.“ „Dnes se musíme všichni chovat jako ve válce a Německá říše si žádá naši účast na obraně německého národa a osobních obětí… Výhrady či osobní třenice by měly být odloženy stranou – jedná se zde o osud Německa a Německé říše.“

Continue Reading

Aldous Huxley

Autor: Bradley J. Birzer

I další z vynikajících autorů dystopických děl této rané éry, Aldous Huxley, vyšel z prostředí britské privilegované vrstvy. Z otcovy strany byl jeho pradědem T. H. Huxley, z matčiny strany pak byl prasynovcem Matthewa Arnolda – Aldous Huxley tedy pocházel z rodu plného výrazných myslitelů a velkých duchů. Své mistrovské dílo Konec civilizace aneb Překrásný nový svět  však vytvořil celých 25 let po vydání Pána světa, v roce 1932. Když Benson zemřel, bylo Huxleymu teprve devatenáct. I Huxley ve svém díle předestírá vcelku blahobytnou a aseptickou podobu dystopie. Coby plod meziválečného období totiž ještě jeho dílo nemuselo čelit realitě vyhlazovacích táborů holokaustu a ani o gulazích se v letech 1931-2 ještě příliš nevědělo. Právě tato zvěrstva utvářela syrové a temné vize Orwella a Atwoodové, zatímco Benson s Huxleym ještě směli doufat v klinicky čistou dystopii.

Podobně jako řada dalších anglických autorů dystopií se i Huxley pohyboval ve stejném prostředí a udržoval styky s mnoha intelektuály, umělci, spisovateli a učenci své doby. Nehledal odloučenost umělce, ale neúnavně debatoval s komunitou mužů a žen pera. Kritizoval klíčové postavy jako Christopher Dawson – a ony jeho. Nikoliv bezdůvodně se Orwell obával, že Huxley náleží ke stoupencům a žákům zesnulého básníka a literárního kritika-mučedníka T. E. Hulmeho. V prosinci 1943 je označil za „neoreakcionáře“ a dodal, že jejich vliv odpovídá jejich inteligenci, talentu a přesvědčivosti. S očividným podivem pak pokračoval popisem jejich inkorporace zdánlivě nesourodých prvků katolicismu, konzervatismu a anarchismu do jejich myšlení i díla. Mezi „hulmeovce“ zařadil T. S. Eliota, Grahama Greena, Evelyna Waugha a Aldouse Huxleyho¹. A Huxley se nepochybně řadí mezi významné anglické literáty 20. století.

Continue Reading

Klauniáda v naší poslanecké sněmovně.

Autor: Axel Seidelmeier

Klauniáda v naší poslanecké sněmovně. Mj. 10 lidovců hlasovalo pro pozměňovací návrh zákona o regulaci hazardu, což mj. znamená:

Poslanci rozhodli o vyškrtnutí odstavců 3 a 4

Prostory, ve kterých nelze provozovat hazardní hry

(1) Hazardní hry nesmí být provozovány ve škole a školském zařízení, zařízení pro volnočasové aktivity dětí a mládeže, zařízení sociálních služeb, zdravotnickém zařízení poskytujícím ambulantní, jednodenní nebo lůžkovou péči, v prostoru sloužícím církvi nebo náboženské společnosti a v zařízení složky integrovaného záchranného systému.
(2) Kursová sázka a totalizátorová hra nesmí být provozovány v prostorech uvedených v odstavci 1 a v prostoru sloužícím orgánu veřejné moci.
(3) Bingo, technická hra a živá hra nesmí být provozovány v prostorech uvedených v odstavcích 1 a 2, ve sportovním zařízení, kulturním zařízení a v prostoru vlakového nebo autobusového nádraží.
(4) Zákaz provozování hazardních her podle odstavce 3 se vztahuje rovněž na prostory sousedící s prostory uvedenými v odstavci 3.

Continue Reading

Autor: Felice Vinci

Felice Vinci: The Baltic Origins of Homer’s Epic Tales

Podívejme se teď na umístění Tróje. V Iliadě je situována na pobřeží Hellespontu (dnes Dardanely), který je soustavně popisován jako „široký“ či dokonce „nezměrný.“ Můžeme tedy vyloučit, že by skutečně šlo o odkaz na Dardanelskou úžinu, kde leží město vykopané Heinrichem Schliemannem. Ztotožnění tohoto města s Homérovou Trójou dodnes vyvolává silné rozpaky: stačí jen vzpomenout na Finleyho kritiku v díle World of Odysseus. Ve skutečnosti odpovídá poloze řecko-římské Tróje, která ale podle Strabóna není homérským městem: „Toto není místo starodávného Ilia.“ Dodává také, že v Homérových časech ležela tato pláň pod mořskou hladinou (což potvrdily vrty provedené v roce 1977).

Na druhou stranu středověký dánský historik Saxo Grammaticus ve svých Gesta Danorum často mluví o národě „Hellespontců“ a oblasti nazývané Hellespont, která se paradoxně podle všeho nachází na východním pobřeží Baltského moře. Mohlo by snad jít o Homérův Hellespont? Konkrétněji jej můžeme ztotožnit s Finským zálivem, geograficky srovnatelným s Dardanelami (jelikož oba zálivy leží na severovýchod od svých mořských pánví). Jelikož se Trója podle textu Iliady nachází severovýchodně od moře (další důvod pro zpochybnění Schliemannem vykopaného města jako homérské Tróje), zdá se přiměřené pro účely toto výzkumu zabývat se oblastí jižního Finska, kde se stýká Finský záliv s Baltem. Tady, západně od Helsinek, nalezneme řadu místních jmen pozoruhodně připomínajících ty z Iliady a především jména trojských spojenců: Askainen (Askánie), Reso (Rhesus), Karjaa (Kárie), Nästi (Nastes, náčelník Káriů), Lyökki (Lýkie), Tenala (Tenedos), Kiila (Cilla), Kiikoinen (Kikoni), etc. Leží tu též Padva, která připomíná italskou Padovu (Padua), založenou dle legendy Trójanem Antenorem v kraji Veneto. (I „Eneti“ či „Veneti“ patřili mezi spojence Trójanů.) Co víc, místní jména Tanttala a Sipilä (mytický král Tantalos, známý pro svá muka, byl pohřben na hoře Sipylu) naznačují, že se celá záležitost neomezuje na homérský místopis, ale podle všeho se rozprostírá přes celý svět řecké mytologie.

Continue Reading

Autor: Trevor Lynch

Batman začíná

Film Inception režiséra Christophera Nolana mě ohromil, a tak jsem se rozhodl dát jeho staršímu počinu Batman začíná (2005) další šanci. Napoprvé se mi nelíbil. Vůbec. Musel jsem však být při sledování něčím rozptýlený, protože napodruhé mi přišel skvělý. Nolan odložil kýčovitý styl předchozích snímků o Batmanovi a soustředí se na vývoj postav a jejich motivace, což film Batman začíná a i jeho pokračování Temný rytíř dělá psychologicky temným a intelektuálně i emocionálně strhujícím.

Nolan vybral skvělé herecké obsazení. Přestože jsem byl zklamaný, že David Boreanaz – kterému by seděla jako ulitá – ztratil na poslední chvíli roli Batmana ve prospěch Christiana Balea, těžko na Baleově Batmanovi najdeme nedostatky. Možná je až příliš pohledný, ale nechybí mu inteligence, emoční komplexita a hrdinský vzhled potřebné k oživení postavy. (Adam West, Michael Keaton i George Clooney byli coby Batmanové špatným vtipem, Val Kilmer však zajímavou volbou.)

Continue Reading

Northwest Front

Greg Johnson: Mohl byste nám stručně vylíčit svůj příběh a říci nám, jak jste se dostal k bělošskému nacionalismu?

Harold Covington: Narodil jsem se v Burlingtonu v Severní Karolíně v roce 1953. Svoji první dávku rasové reality jsem dostal v 15 letech, kdy jsem byl uvržen do integrované střední školy v Chapel Hill v Severní Karolíně, která měla i na tu dobu (1968) velmi špatné standardy, ale i tak to nejde samozřejmě srovnávat s dnešní situací, která panuje v našich školách. Všichni jsme si samozřejmě museli dělat starosti s černochy ozbrojenými noži, ale nefungovaly dnešní organizované gangy, drogoví dealeři vyzbrojení samopaly a všudypřítomní levicoví radikálové, mezi nimiž je, jak jste si jistě povšimli, mnoho Židů. Homosexuálové v této době nevystrkovali také příliš růžky a drogy ve škole byly jen pivo, tráva a LSD, žádná extáze, kokain, nebo crack.

Nebudu zdlouhavě popisovat, čím jsem si prošel a jaké jsem měl různé strašlivé rasové zkušenosti na střední škole, ale v den, kdy jsem odtam odešel, jsem se rozhlédl a udělal tichý slib, že budu věnovat svůj život tomu, abych nějak zajistil, že žádný mladý bílý člověk si nebude muset znovu projít tím, čím jsem si musel projít já. Zde bych chtěl zdůraznit, že jsem si tehdy neuvědomoval, jak relativně mírné jsou mé problémy a jak hrozné věci se udály za mého života.

Důvody, proč jsem se dostal tam, kde jsem dnes mají v podstatě co dočinění s tím, že můj otec byl psychopat, vyhnal mně z rodinného domu. Tak jsem šel do armády Spojených států bylo mi tehdy 17 let. A získal jsem další negativní rasové zkušenosti, ale ve srovnání s tím, čím je armáda dnes, byla tato další dávka rasové reality jen slabým odvarem. Armáda dnes ve svém zoufalství snížila náborová kritéria natolik, že přijímá drogově závislé, zločince, členy gangů atd.

Continue Reading

Obálka Kennedyho knihy „Children of the Sun“ (1998).

Předmluva Briana Chidestera

Když se v květnu 1948 stala skladba „Nature Boy“ jedničkou hudebního časopisu Billboard, pováleční Američané považovali jejího autora Edena Ahbeze zároveň za proroka naděje i podivuhodnou zvláštnost.

Jeho upřednostňovaná image (dlouhé vlasy, plnovous a sandály) ostře kontrastovala s tehdejším obyčejným slušným Američanem. Jak ale tento rozhovor se spisovatelem Gordonem Kennedym ukazuje, měly alternativní hodnoty – které Ahbez uvedl do světa populární hudby a které o 20 let později ovládly subkulturu mládeže konce 60. let  – své průkopníky mnohem staršího data.

Kennedy napsal Children of the Sun (Děti slunce), knihu popisující vzestup primitivismu, naturopatického léčitelství a ekologické uvědomělosti na jejich cestě z Německa 19. století na západní pobřeží USA v meziválečné periodě předcházely volné lásce a květinové síle.

Continue Reading

Taková normální Gay Pride v Rusku.

Autor: Jim Goad

Mezi Ruskem a Západem se schyluje k nové Studené válce – tentokrát je ale jablkem sváru duhová vlajka.

Zatímco se USA rychle mění v přes celý kontinent se rozprostírající Fire Island – teploušský ráj, kde přihřátí sochaříčci sní o dni, kdy bude na západním trávníku Kapitolu stát 30 metrů vysoká socha Harveyho Milka v kožených motorkářských kalhotách se zadkem ven a zapíchnutým análním kolíkem – Rusko stále pevněji svírá svůj svěrač v zatvrzelém odporu proti všemu teplému.

Bývalý moskevský starosta Jurij Lužkov opakovaně ve městě zakázal pochody homosexuální hrdosti, které označil za „satanské“. V roce 2012 moskevský nejvyšší soud zakázal tento typ slavností na dalších 100 let.

Vladimir Putin, který rozhodně neucukne před pózováním pro lehce homoerotické fotky nahoře bez, už zatnul své mocné prsní svalstvo ve vzdoru proti tak zásadním pilířům západního smýšlení jako otevřená imigrace a shovívavost k protikřesťanskému rouhání – a nejnověji vytáhl proti gayům.

Continue Reading

Clyde S. Kilby: Tolkien and the Silmarillion

Autor: Bradley J. Birzer

Clyde S. Kilby: Tolkien and the Silmarillion, (Harold Shaw, 1976)

Pokud neznáte tamější vynikající Wadeovo centrum na Wheaton College, pravděpodobně jste nikdy neslyšeli o profesoru Clydu S. Kilbym (1902-1986), který tam učil angličtinu od roku 1935 až do svého odchodu do penze v roce 1981. Přesto by měl tohoto muže znát každý čtenář The Imaginative Conservative – vlastně bychom měli Kilbymu projevovat úctu takřka nábožnou. Přestože neuvedl C. S. Lewise a J. R. R. Tolkiena do amerického povědomí, zřejmě jako první rozpoznal literární kvality obou autorů ještě v době, kdy byli řazeni plně do sféry populární kultury. Kilby jejich knihy četl, analyzoval, vedl jejich dílu věnované semináře a často je v Anglii navštěvoval. Byl o dekádu mladší než Tolkien, od Lewise ho dělily jen tři roky, a tak de facto náležel ke stejné generaci. Počítal se také mezi praktikující křesťany a konzervativce, což bylo už i v 50. a 60. letech v akademickém světě vcelku vzácností.

Podobně pozoruhodný je Kilbyho nepokrytý křesťanský humanismus. Jakkoliv přirozené se to může jevit čtenářům The Imaginative Conservative v roce 2015, u učitele na Wheatonu v 50. a 60. letech to bylo velice neobvyklé. Proč? Protože v podstatě všichni prominentní křesťanští humanisté – od Jacquese Maritaina po T. S. Eliota – patřili k teologickému proudu high church (katolicko-svátostnímu) a takřka bez výjimky k nějaké formě katolicismu. Kilby byl protestanským evangelíkem.

Continue Reading

Wolves among Sheep

Autor: Alessandro P.

Jak se nacionálně socialistickému black metalu – mnoha metalovými fanoušky urputně nenáviděnému a pokládanému za naprostou zvrácenost podobně výrazným množstvím nacionálních socialistů – povedlo přežít a dokonce rozkvést jako etablovaná součást hudebního undergroundu zůstává záhadou zahalenou v tmě a mlze (Nacht und Nebel) a také díky závoji utajení, které většina kapel praktikuje.

V knize Wolves among Sheep (Vlci mezi ovcemi) se Davide Maspero a Max Ribaric pokoušejí tuto mlhu rozptýlit a vrhnout světlo na jeden z ideologicky nejtvrdších hudebních žánrů historie. V knize se splétají jedna ze současnou společností nejméně přijímaných ideologií a podivná směsice heterodoxních náboženských motivů. Maspero a Ribaric sledují stopy NS black metalu po celém světě včetně těch nejméně pravděpodobných destinací: od Polska a Austrálie po Řecko a Mexiko. Jen tak en passant: kapitola věnovaná Střední a Jižní Americe je skutečnou studnicí překvapení, dobrých – poslechněte si argentinský VII Batallòn de la Muerte – i těch špatných.

Vlci mezi ovcemi navazují na jednoho očividného a věhlasného předchůdce: knihu Lords of Chaos („Vládci chaosu“) Michaela Moynihana, která vyvolala nekonečnou – a především zbytečnou – sérii kontroverzí, kterou autor popisuje k předmluvě k anglickému vydání:

Continue Reading

Stephen A. McNallen – Asatru: A Native European Spirituality

Autor: Collin Cleary

Dobrý kazatel

Steva McNallena není radno brát na lehkou váhu. Bývalý průzkumník americké armády pěšky přešel Saharu a pobýval v tak exotických lokalitách, jakými jsou Tibet nebo Barma, nejčastěji jako válečný reportér. Jeho reportáže vyšly v časopise Soldier of Fortune (který mě fascinoval už jako teenagera – hlavně tajné reklamy na zadních stranách). McNallen pracoval i jako vězeňský dozorce, vychovatel v nápravném zařízení pro mládež a sloužil v Národní gardě (kde byl i svědkem nepokojů po incidentu s  Rodney Kingem v roce 1992). Ó, a taky šest let učil matematiku a fyziku na americké střední škole a během letních prázdnin se jako Indiana Jones vydával na dobrodružné výpravy do dalekých zemí.

Steve McNallen se také nejvíce zasloužil o obrodu Ásatrú v Severní Americe. Se svou typickou skromností nám svůj život stručně popisuje v této skvělé nové knize, na níž pracoval několik let. McNallen prozrazuje, že se rozhodl následovat bohy svých předků během studia na vysoké škole „buď v roce 1968, nebo 1969“ (str. 61).

Jeho upřímnost se mi líbí. Spousta lidí by si prostě v případě nejistoty zvolila jeden rok, možná dokonce určité datum: např. „Valpružina noc 1969!“ McNallen se ale nechce zalíbit čtenářům nebo si budovat určitou image. Jeho přímost, serióznost a absence domýšlivosti mají hodně co do činění s tím, proč se stal skutečným náboženským vůdcem.

Continue Reading

Monsignor R. H. Benson v říjnu 1912.

Autor: Bradley J. Birzer

První průkopníci na poli antiutopií 20. století vzešli z prominentních britských rodin. Ten zřejmě úplně první z nich, Robert Hugh Benson, byl třetím synem E. W. Bensona, arcibiskupa z Canterbury (1882-1896). V souladu s přáními svého otce složil Robert svaté sliby, aby se stal anglikánským knězem, následně však v roce 1903 Británii šokoval konverzí ke katolicismu. Do své smrti v roce 1914 stihnul Robert sepsat a vydat nesmírně vysoký počet knížek pro děti, pobožností, článků, her, hagiografií, historických i současných románů i science fiction. [1] Bensonovo mistrovské sci-fi dílo Pán světa bylo poprvé vydáno roku 1907. Nepochybně si byl vědom, že nic podobného se – s výjimkou několika posledních stran Twainova Yankeeho z Connecticutu na dvoře krále Artuše – dosud ve vydavatelských domech neobjevilo. V předmluvě ostatně vědoucně prohlásil: „Jsem si plně vědom, že jde o šokující knihu.“ [2] A v prostředí mírumilovné edwardiánské Anglie roku 1907 jí jistě byla.

V roce 1917 už však působila jako romantická tužba po ztraceném světě – natolik Velká válka proměnila svět. Víc než romantickou se ale jevila prorockou, podobně jako vize kardinála Newmana o zničeném světě z minulého století. Pán světa vykresluje svět ovládaný nesvatým spojenectvím či spojením svobodných zednářů a komunistů. Bensonovi komunisté se ale ve srovnání se nesčetnými ukrutnostmi svých protějšků ze skutečného světa – od bolševické revoluce dodnes – jeví takřka krotce. V románu spíš připomínají salonní levičáky než zrůdy, které jen o desetiletí později vedly nemilosrdné sovětské gulagy. V Pánu světa ještě existuje katolická církev, víra v její učení však hluboce upadla a většina zbývajících disidentů žije v někdejší Itálii, kde vznikla rezervace. Ve skutečnosti všichni odpůrci napříč celým spektrem žijí poblíž starobylého města Řím. Na rozdíl od většiny antiutopických společností se té zednářsko-komunistické daří vcelku dobře a její ekonomika vzkvétá. Její vůdci věří, že se jim podařilo vytvořit „nové lidstvo“ s tím, jak „se vnější skutečnosti staly nesmírně mocnými; a víra – kromě těch, kteří zjistili, že Vůle a Milost jsou vším a emoce ničím – připomíná batole lezoucí mezi obřími stroji.“ Aby uspokojili představivost svých obyvatel, přebírají komunisté-zednáři vnější formu mše, zbavují jí podstaty a naplňují ji sekulárním obsahem. Namísto uctívání božského směřuje nová mše o zbožštění lidstva.

Continue Reading

Leonardo da Vinci – Lebka zobrazená v řezu, 1489

Autor: Greg Johnson

Rasový realismus tvoří jeden ze základních intelektuálních pilířů bělošského nacionalismu. Podle tezí rasového realismu jsou rozdíly mezi rasami objektivními přirozenými skutečnostmi, předcházející lidské vědomí, společnost a dokonce i samotnou lidskou rasu – jelikož odlišné druhy a poddruhy existovaly už před počátkem lidstva. Přirozenost je třeba chápat v kontrastu ke konvencím – např. lidským jazykům či zákonům – které nezávisle na lidském vědomí a společnosti neexistují.

Coby objektivní skutečnosti nelze rasové odlišnosti bezpečně ignorovat ani je jednoduše změnit předefinováním právních či jazykových konvencí. Konvence dokáží změnit rasové reality jen do té míry, jakou usměrňují lidské činy k proměně přirozenosti samotné. Pokud tedy například ustanovíme eugenické či dysgenické pobídky, dojde ke změně genetické výbavy budoucích generací.

Opak rasového realismu představuje idea „rasy coby sociálního konstruktu,“ podle níž nejsou rozdíly mezi rasami objektivními fakty, ale spíše sdílenými společenskými konvencemi, které se mohou lišit místně i časově, podobně jako jazyk či pravidla stolování.

Sociální konstruktivismus rasy tvoří jeden z intelektuálních základů rasového rovnostářství – pokud je totiž rasa společenským konstruktem, lze totéž říci i o rasové nerovnosti. To s sebou přináší možnost nahrazení rasové nerovnosti rovností jednoduchou úpravou společenských konvencí.

Continue Reading

Olga Hepnarová (30. 6. 1951–12. 3. 1975)

Autor: Vratislav Effenberger

Neměla jsem v úmyslu zabít konkrétní lidi, bylo mně jedno, o koho půjde. Jednalo se mi především o naplnění principu. Principu, ke kterému jsem během životních zkušeností postupně dospěla. Mohu ten princip definovat, když chcete. Jde o to, že jestliže má společnost svědomí ničit jednotlivce, tak naopak jednotlivec může bez zábran a výčitek svědomí ničit společnost. V tom spočívá ten princip.

Olga Hepnarová

V tomto smyslu také Olga Hepnarová vycítila, že by její akt pomsty nebyl úplný, kdyby jí samé byla udělena milost, a proto o ni odmítla požádat. [1] Jedině smrt sama o sobě byla s to vyrovnat bezmeznou hloubku protikladů, v nichž se zmítala jako kdokoliv jiný, avšak mnohem citlivěji. (Neobrací se k žádnému auditoriu, přítomnému ani budoucímu; Ego se zde ztotožňuje v autodestrukci s celou lidskou společností podobným způsobem, jakým se Adolf Hitler ve svém pádu a smrti chtěl ztotožnit s veškerým německým lidem a v závěrečné fázi svého života záměrně usiloval o jeho totální zničení…) Proto také tento akt, na rozdíl od Palachova, není mythotvorný a bezpochyby bude vždy patřit mezi kriminalisticko-psychopatické kuriosity.

Nemyslím, že by tam patřil plným právem. Kdyby tomu tak mělo být, museli bychom dospět k přesvědčení, že zoufalství nad úpadkem lidského společenství mohou propadnout pouze zločinní šílenci. Ve skutečnosti však toto zoufalství, většinou omezeno na introvertní skepticismus, tížilo a tíží nejprozíravější a tím i nejzodpovědnější duchy minulého a zejména tohoto století. Olga Hepnarová vzala na sebe úlohu dát tomuto zoufalství a tomuto skepticismu maximální výraz ve své autenticitě samozřejmě bezperspektivní, přesto však neméně burcující.

Continue Reading

Superman a jeho tvůrci, Jerry Siegel (vlevo) a Joe Shuster.

Autor: Jay Schwartz

Podívejte na oblohu – je to pták? Je to letadlo? Ne, je to minjan komiksových superhrdinů a židovských podivínů, jejich tvůrců.

Od samotného vzniku byl svět moderního komiksu pro Židy přátelským prostředím, od Stana Leeho z Marvelu po autora knihy Maus Arta Spiegelmana. Hawkman, Flash, Thor, Superman a Batman všichni vzešli z horečnaté židovské imaginace.

Ale podobně jako nějaké temné tajemství, prozrazené až v posledním mnohoznačném komiksovém okénku, se židovské stopě v tomto oboru dostalo náležité pozornosti teprve nedávno.

Ale proč Židé? Jak se z lidu Knihy stal lid komiksového románu?

Sanfranciský spisovatel Gerard Jones, autor knihy Men of Tomorrow: Geeks, Gangsters, and the Birth of the Comic Book, říká, že se to Židům povedlo náležitým usměrněním „prvotních plánů dospívajících kluků,“ čímž přeměnili podnikání nevalné pověsti – pokleslý komiks – na nedílnou součást popkultury.

Continue Reading

J. R. R. Tolkien

Autor: Bradley J. Birzer

Během posledních let se na pultech knihkupectví objevila skutečná záplava knih zabývajících se J. R. R. Tolkienem. Filmy Petera Jacksona nepochybně posloužily jako skvělá reklama někdejšího syna Oxfordu. Naneštěstí se řada z autorů poslední doby při psaní o Tolkienovi dělí na dva tábory: ty, kteří píšou o jeho křesťanství a ty, kteří o něm nepíší.

Abychom byli spravedliví, všichni se o něm alespoň zmiňují, jen málokdo z nich se ale přiblíží pravdě.

Byť jen zběžný pohled na seznam webu Amazon odhalí, kolik neo-franklinistů (posedlých rozvrhy a podřizováním svých životů utilitárnímu rytmu jakéhosi osvícenského božstva 18. století) i křesťanských evangelíků touží diskutovat o nepříliš hluboko skrytých křesťanských prvcích Hobita a Pána prstenů.

Na opačné straně barikády pak stojí ti, kteří chtějí vidět výhradně Tolkienovu práci s pohanstvím a takřka nadlidské jazykové nadání. Tato skupina se ironií osudu dále štěpí na ateisty a fundamentalisty. Ateisté milují pohanství, fundamentalisté jej nesnášejí. I když mnozí z nich nemají problém s bohyní Venuší mezi dobrými křesťany v Lewisově Té obludné síle, bojí se modlitby Tolkienova Samvěda k valarské královně nebes Elbereth.

Ano, je to velice bizarní a zamotané, podobně jako mnohé v tomto světě zmatení, který Tolkien miloval a zároveň si nad ním zoufal.

Continue Reading

Julius Evola: Člověk a dílo.

Lutte du Peuple: Renato del Ponte, Vaše jméno je úzce spjato s Evolou. Můžete nám říct, jak jste přišel s Evolou do kontaktu a jaký byl váš vztah s ním?

Renato del Ponte: Jsem prostě člověk, který se vždy snažil dát svému životu řád na existenciální, politické i kulturní úrovni. Není žádným překvapením, že na této cestě jsem se setkal s Evolou, pro kterého byl řád náplní života a i v jeho spisech je podstatným heslem.

Evola se narodil v roce 1898 a já v roce 1944, tak se naše osobní setkání přirozeně mohlo uskutečnit až v posledních letech jeho života.

Okolnosti a charakteristiky našeho vztahu, tak, jak se vyvíjel, jsou zachyceny v dopisech od roku 1969 do roku 1973 (zveřejněno v knize Julius Evola, Lettere 1955-1974 [Finale Emilia: Edizioni La terra degli avi, 1996], str. 120-155) ,

Bylo to vždy velmi srdečný vztah, který mi vštípil touhu vytvořit organizační síť, aby se Evolovy myšlenky šířily jak v Itálii, tak i v zahraničí.

Continue Reading

Matthew Tait

Projev Matta Taita na třinácté konferenci American Renaissance 18. dubna 2015.

Úvodní slovo Jareda Taylora

Naším prvním řečníkem je Matthew Tait. Pochází z Buckinghamshiru blízko Londýna a svou oddanost našim lidem projevil velmi časně, když v roce 2004 vstoupil jako 18letý do Britské národní strany (BNP), sám vytvořil její místní pobočku a účastnil za ni několika volebních kláních. Několika jeho předvolebním kampaním se dostalo pozornosti národních médií, v prvé řadě když kandidoval v domovském městě samotné Královny, Windsoru, a získal 15% hlasů. Pan Tait odešel ze strany v roce 2010, když neochotně dospěl k závěru, že její vnitřní problémy jí znemožňují dosáhnout dalšího pokroku. Od té doby zřídil web jménem Western Spring, který se stal jednou z nejpopulárnějších stránek mezi rasově smýšlejícími Brity. Také se mu podařilo rozzuřit liberály založením skupiny nazvané The Legion Martial Arts Club, která si klade za cíl cvičit lidi umění sebeobrany. Dnes se s námi s využitím svých bohatých zkušeností  s nacionalistickou politikou v Británii podělí o možná poučení z katastrof britského nacionalismu. Přivítejte prosím Matthewa Taita!

Matt Tait

Skutečně rád jsem tady, a když jsem se některými z vás včera večer měl možnost setkat, hned mi bylo jasné, že jde o velice silnou, rozmanitou skupinu slušných, většinou bílých, heterosexuálních, normálních lidí – což už samo o sobě stačí, aby nás SPLC označilo za shromáždění k šíření nenávisti. Rád bych poděkoval Jaredu Taylorovi za možnost zde dnes před vámi promluvit. Zvlášť poctěn se cítím proto, že svou řečí zahajuji a pomáhám nastavit tón konference, jíž jsem v minulosti několikrát zúčastnil a odnesl si odtud velice příjemné zážitky. Dny konání konference byly vždy očekávaným datem v mém diáři: příležitost setkat se s přáteli, dobít baterky a probrat všechno, o čem se s lidmi v „běžném“ životě – i s rodinou, kolegy nebo přáteli –  nedá často úplně snadno bavit. Proto pro mě byla tato setkání vždy úžasným zážitkem a doufám, že si jej užijete stejně jako já dvakrát v minulosti i prozatím letos. Na minulých konferencích jsem se spřátelil se skvělými lidmi a tato přátelství přestála vzdálenost tisíců mil napříč oceánem, přivedla ke mně do Anglie několik návštěvníků a upřímně doufám, že na této cestě obnovím stará přátelství – jak už se stalo – a navážu i nová.

Continue Reading

Jediné oblasti, kde jsou křesťanské perspektivy přijímány mainstreamem jsou tam, kde si podávají ruce se sekulární levicí.

Autor: Kevin MacDonald

Několik komentářů pod mým článkem „Co je špatně se Švédy?“ zmiňuje křesťanství jako faktor vykořenění Evropanů. Souhlasím s tím, že křesťanství v rovnici figuruje, ale vidím několik problémů s tezí, podle níž se jedná o příčinu hlavní.

• Především bylo křesťanství západní náboženstvím v dobách expanze Západu napříč celým světem. Před stoletím celou planetu s výjimkou Číny, Japonska, Siamu, Koreje, Etiopie a Libérie ovládali křesťanští Evropané a křesťanství bylo přinejmenším slučitelné s touto pozoruhodnou expanzí a ohromným nárůstem evropského obyvatelstva během tohoto období. Pokud něco, úpadek Západu se kryje s úpadkem náboženského cítění mezi západními elitami. Kdyby svět zůstal v podobě z roku 1960, nikdo by o sebevraždě Západu nemluvil.

• Křesťanství se odívalo v průběhu staletí různými podobami – jako ideologie etnické obrany během iberské reconquisty, opora vykořisťovatelských monarchií a aristokracií v Evropě a Latinské Americe, prapor etnického boje proti lichvářskému vykořisťování rolnictva etnickými cizinci ve středověku, ospravedlnění otroctví a segregace na americkém Jihu a apartheidu v Jižní Africe. Také nesmíme zapomínat na puritány, kvakery a některé další protestantské sekty, tak významně probírané v mých dílech. Křesťanství se nedrží konzistentní linie etnické sebevraždy a morálního univerzalismu. Lidé na obou stranách rovnice obchodu s otroky v Británii 17. a 18. století byli křesťany, stejně jako obě strany Americké občanské války.

• Napříč dějinami křesťanství velice zdatně dávalo císaři, co je císařovo – pružně se přizpůsobovalo světské moci. V Americe – a hádám, že všude na Západě – měli křesťané před nástupem 60. let a triumfem sekulární levice mnohem větší vliv na kulturu, např. když od 20. let vedli úspěšnou kampaň za omezení zobrazování sexu a negativního vyobrazování křesťanství v Hollywoodu. Dnes je mocenská soustava sekulární, multikulturalistická, pro barevnou imigraci a za jeden ze svých hlavních cílů si vytyčila vymýcení veřejných projevů křesťanství a tradičních křesťanských postojů k manželství a rodině. Křesťanství samo o sobě bylo infiltrováno sekulární levicí, nejzjevněji v případě katolického 2. Vatikánského koncilu, ale také u hlavních protestanských církví. Církev však po staletí představovala výspu kulturního konzervatismu a opozice židovskému vlivu.

Continue Reading