Délský potápěč

Japonsko – časy se mění. (Ilustrační foto: Tsukioka Jošitoši – Smrt v bitvě sebevraždou, 1865)

Autor: Gavin Blair

Poprvé v dějinách zaznamenaly pokles všechny prefektury

Demografická transformace ovlivňuje skoro všechny oblasti života společnosti. Snahy zvrátit pokles zatím neměly větší úspěch.

Všech 47 japonských prefektur zaznamenalo v roce 2022 pokles počtu obyvatelstva, celková záporná bilance dosáhla skoro 800 000. Nová čísla zveřejněná japonským ministerstvem pro vnitřní záležitosti směřují národ do zatím nezmapovaných demografických vod, kam však míří i celá řada dalších zemí.

Continue Reading

Idylka na berlínském koupališti. Idylické zkušenosti s některými návštěvníky koupališť hlásí vedle Německa také Nizozemsko.

Autor: Václav Jan

Červenec 2018, cesta po rakouských a německých Alpách. Jako člověk politický jsem koncipoval dovolenou coby takříkajíc oddychovou, pln předsevzetí, že mě projevy islamizace a afrikanizace, na které u germánských sousedů narážím na každém kroku, či smutné kontrasty mezi tím, jak některá místa vypadala ještě před pár lety a jak dnes, nechají chladným jak horský ledovec, a že nenechám vyprovokovat k žádnému zamýšlení se nad stavem mateřského kontinentu, neřku-li k nějaké úvaze. O jeden zážitek se ovšem podělit musím, protože jde o nepominutelně výstižný, přímo modelový příklad chování západoevropské society vůči novým výzvám.

Rakouské alpské jezero Gleinkersee, oblíbené výletní místo. Voda je tu sice studená, ale průzračná, okolní krajina láká k horským túrám a místní hospůdka k odpočinku. Rodiny, děti, starší páry. Klidné víkendové odpoledne. Kde se vzala, tu se vzala, skupinka imigrantů. Vpadnou do tichého letního dne jako velká voda. Pustí na maximum hudbu z obrovského magneťáku, vtrhnou na molo, začnou křičet, zpívat, skákat do vody, rvát se mezi sebou. Co udělají místní? Automaticky vyklízejí pole. Bez hnutí brvy, bez zloby, bez jediného slova, jen za vzájemných soustrastných pohledů. Berou deky a lehátka a přesunují se na jiné místo, kde není tak dobrý přístup do vody. Bez nejmenšího odporu. Jako by to měli nacvičené, jako by vystupovali z tramvaje na konečné. Se stoickým klidem. Vědí, že odpor je marný. Jsou vděční, že jim zbyl ještě aspoň druhý břeh jezera.

Continue Reading

Dominique Venner

Deset let po dobrovolné smrti Dominiqua Vennera v katedrále Notre-Dame o něm hovoří jeho vdova v À la rencontre d’un cœur rebelle, knize rozhovorů, které s ní vedl Antoine Dresse: stránku po stránce osvětluje Clotilda Vennerová kontury tajnůstkářské postavy svého manžela, jehož cudnost mu vždy bránila mluvit o sobě – to nestoudný plebs se dnes vyznává horem dolem, i když jde o samé nicotnosti. Proč se přesto rozhodla o svém muži padlému v boji za Evropu promluvit, prolomit mlčení, to u vdovy Vennerové zjišťuje redakce bretonského (Breizh) zpravodajského webu.

Breizh-info.com: Můžete se našim čtenářům představit?

Clotilda Vennerová: Byla jsem manželkou Dominiqua Vennera a žila jsem s ním dvanáct let, posledních dvanáct let jeho života. Než jsme se potkali, vystudovala jsem filosofii a dva roky jsem pracovala s Guillaumem Fayem, pro něhož jsem v době vydání Colonisation de l’Europe [2000] a l’Archeofuturisme [1998] organizovala propagační zájezdy po celé Francii.

Continue Reading

Alžírské dny v pařížském Lidlu

Autor: Karel Veliký

Na příčině nedávné další z předeher rasové války ve Francii zarazí soudržnost té útočící pakáže. Po zabití jednoho  s p r a t a  se jinak jistě soupeřící gangy semknou a vyrazí za mstou. Permanentní napětí vybuchne. Přirovnáme-li je k hyenám, pak Češi budou přežvýkavci. Po usmrcení jednoho z nich by další snad polekaně poodběhli, ale než by lovec odstřelený kus naložil, ostatní by se již znovu popásali. Nejlépe „ól inkluzive“. Ne, nehodláme se tu pouštět do zkoumání historických či dokonce genetických podmínění tohoto stavu věcí. Lacině pranýřovat obecnou naši „zbabělost“, kupříkladu v konfrontaci s povykujícími cikánskými výrostky.

Continue Reading

Alain de Benoist

Více než týden po vypuknutí nepokojů se Alain de Benoist pokouší načrtnout jejich „genealogii“: specifičnost francouzské situace, dlouhodobé problémy s masovou imigrací, kultura zapírání a zakrývání etnické reality, individualismus… – to vše ještě více než v jiných zemích přiživilo plameny chaosu.

Il Giornale: Současné nepokoje hodně do očí bijícím způsobem ukazují na selhání multikulturalismu. Jak jsme se v tomto bodě octli?

Alain de Benoist: Pochopitelně sledujeme krach multikulturalismu, ale by asi dost lenivé zastavit se jen u tohoto vysvětlení. Násilné nepokoje ve městech, jež se momentálně odehrávají, ukazují také na rozdělenou a roztříštěnou zemi – a to nikoliv vinou imigrantů, ale vládnoucí ideologie, jež mezi obyvatelstvem podporuje nahrazení morálních norem zákony zisku a efektivity. U společnosti vedené tržními hodnotami, která podmínky pro sociální fragmentaci vytváří strukturálně, by nezájem o veřejné blaho neměl nikoho překvapit.

Continue Reading

„Hvězdy“ BFI Flare, Londýn. Za jak dlouho to bude podobně vypadat ve Zlíně? Nakročeno je slušně.

Autor: A. J. Tůma

Oficiálně se ta akce jmenovala Zlín Film Festival 2023 – mezinárodní festival pro děti a mládež, a proběhla jako každoročně na začátku června v Baťově městě. Podle organizátorů se jedná o nejstarší, největší a nejvýznamnější filmovou přehlídkou svého druhu na světě, jejímž posláním je nejen bavit, ale také prostřednictvím filmu vzdělávat, rozšiřovat povědomí o okolním světě, rozvíjet estetické, sociální a morální cítění.

Partnery festivalu jsou např. Ministerstvo kultury, Česká televize, Zlínský kraj a jiné instituce i soukromé firmy.

Typický film, uváděný letos na tomto festivalu, má asi takovouto anotaci:

Continue Reading

David Duke – populista

Na dnes více než třicet let starý záznam rozhovoru s Davidem Dukem, tehdy členem Sněmovny reprezentantů státu Louisiana, natrefil náš redakční kolega v ošumělé knížce novináře a scénáristy Radka Johna Jak jsem viděl Ameriku (1990), odložené do knihobudky. Nejde však pouze o kuriozitu, pásnoucí k začátku letní sezony, za ta uplynulá desetiletí se přece mnohé americké problémy, kdysi vzdálené, exotické, pomalu stávají i našimi problémy – vždyť doháníme, napodobujeme, seč můžeme – proto jsme se jej v poněkud zestručnělé podobě rozhodli reprodukovat. Leccos bude středoevropskému (!) čtenáři dosti povědomé…

Otázky kladou mladí pokrokoví novináři z různých zemí, Rus Lev ze Sovětského svazu, Izraelec Rafi, Leonissah ze Zimbabwe,  Odette z Chile, dále Carmen, Nasir a jednou se ptá i sám John, „Čech židovského původu“. Do „fenoménu Duke“ je „na válečné poradě“ ve svém bytě uvádí nejmenovaný „nezávislý žurnalista“ z New Orleansu. Z jeho dlouhého proslovu vyjímáme:

Continue Reading

Volnost, rovnost, bratrství! (Ale pouze pro někoho)

Autor: Karel Veliký

Francie, země „nesmrtelných principů“, vyhlášených roku 1789: volnost, rovnost, bratrství! Jejich stoupenci je do žitého světa vnesli demokratickými ústavami a institucemi, které převratně změnily, mění a ještě změní poměry lidských společností v nesmírně složitém společenském procesu, v němž se nadčasový idealismus mísí s každodenním pragmatismem a lidskými slabostmi (od těch prostých k vychytralým, skrytě instrumentalizujícím obecné zásady ve prospěch soukromých zájmů), jakož i pastmi dějinného vývoje – např. výše uvedená „svatá trojice“ demokratismu má v sobě  globalismus od samého počátku, avšak v obecné představě osmnáctého století se vztahovala především na příslušníky národně-státního tělesa, hluboce rozděleného staletými stavovskými přehradami a svázaného stavovskými pravidly, pak teprve na sousední „křesťanské“ národy – svět, kdežto o samotné příslušnosti Afričanů k lidskému druhu pochybovali i mnozí tehdejší největší volnomyšlenkáři… Atd.

Continue Reading

Jean Mabire, Divize Charlemagne (Pardubice: Nightingale Press, 2023)

Autor: Karel Veliký

I kdyby všichni zradili, my zůstaneme věrni (z „Treuelied“)

Nedávno vyšel druhý díl trilogie Jeana Mabira o osudech francouzských dobrovolníků Zbraní SS, kteří se za druhé světové války rozhodli se zbraní v ruce bránit Evropu před hrozbou, že ji až k Atlantiku opanuje kremelská bolševická vláda. Knížka nese název Divize Charlemagne a podtitul avizuje stěžejní obsah: „Boj francouzských esesmanů v Pomořanech“.

Wir kämpfen für Freiheit, wir kämpfen für Hitler… *

První část líčí vedle historického pozadí především sám vznik jednotky na podzim roku 1944. Byla utvořena z veteránů rozpuštěné Francouzské dobrovolnické protibolševické legie (Légion Volontaires Français contre le bolchévisme, LVF), přeživších ze Sturmbrigade SS Frankreich, o které pojednává první díl, z Francouzů činných u různých říšských útvarů a organizací (Kriegsmarine, National-sozialistische-Kraftfahrkorps a Todtovy Schultzkommandos), a příslušníků Francouzské milice, jakož i nových dobrovolníků, přihlásivších se v Paříži rovnou do evropské armády SS.

Continue Reading

D. S. Merežkovskij – Tajemství Západu

Autor: Dmitrij Sergejevič Merežkovskij

Čtení z autora, v jehož textech Julius Evola snad poprvé zahlédl rysy Tradice, také té, která dodnes trvá v eucharistii – svátosti a milosti oltářní. Oběť a rituál…

Dnešní černoši vnitřního Konga vypichují si při tetování na čele soustředné prstence a kroužky; týž znak je na hliněných foinických maskách černochů z prvního tisíciletí před Kristem, možná týchž mouřenínů, které přivážely králi Šalamounovi koráby Chíramovy zároveň s ufským, atlantským zlatem; týž znak je v hieroglyfech azteckých – v soustředných kruzích náspů a příkopů, jimiž je obehnána hora Aztlan, jako podle Platónovy báje hora akropole v hlavním městě Atlantů; týž znak je v kruhovém uspořádání v megalitických stavbách obou polokoulí; týž znak je v tajné moudrosti, již podle knihy Enochovy zjevují ben elohimové, synové boží, dcerám lidským – v oběhu nebeských těles; týž znak je i ve vodním víru, jenž pohltil ostrov Atlantidu.

„My jsme Atlanti,“ jako by říkali všichni, kdo nosí tento znak na čele.
Continue Reading

Dr. Carlos Dufour (1950 – 2020)

Autor: Dr. Carlos Dufour

SEBEVÝCHOVA

Každý si musí dodat odvahy, snášet  n e j i s t o t u – zrovna tak, jako se v dětství učil nebát se tmy.

PONÍŽENÍ

Nedostatek uznání podlamuje. Sejít o stupeň níže, abyste nějaké získali, je příliš snadné.

STRATEGIE A TAKTIKA

Filosof Whitehead prý řekl: „Myslíme v obecných pojmech a žijeme v detailech.“ První je spjato se strategií a jejími směrnicemi, druhé spíše s taktikou a momentálními okolnostmi. Potřebné je obé. Stratég bez taktiky je snílek, taktik bez strategie oportunista.

STEJNOU MINCÍ

Splácet vždy stejnou mincí nejde. Od určitého stupně inteligence je snazší snést urážku, než opětovat chválu.

XENOFILIE

Bezmezná láska, nežádající protilásku, má slušnou vyhlídku na to, že bude opětována pohrdáním a nenávistí. Filantropové a humanitáři podceňují, do jak choulostivě nebezpečné hry se pustili. Z čiré lidumilnosti jednoho dne vzplane peklo na Zemi.

Continue Reading

Kontrarián

Autor: Petr Bakalář

Kontrarián (z ang. contrarian) je někdo, kdo veřejně zastává názor, který není v „intelektuálně-silových složkách společnosti“ populární, i když může být mainstreamový, a za který může být a zpravidla je penalizován, a to bez ohledu na to, zda na něm „něco je“, prostě z principu.

Prohibované se pochopitelně s dobou mění, někdy dokonce až k preskribovanému, obojí je ovšem špatně. Následující seznam názorů a postojů slouží k tomu, aby čtenář sám sebe na škále současné nekorektnosti zařadil. Kromě toho může být užitečný jako diagnostická pomůcka společnosti, která trpí psychickou variantou nemoci motýlích křídel. Položky jsou seřazeny na škále bolestivosti.

Continue Reading

Artemisia Gentileschiová – Zuzana a starci (1610)

Autor: Kenneth Vinther

Po sérií incidentů, kdy byly na pornografických serverech odhalena videa zachycující znásilňování nezletilých dívek (která majitelé webů v některých případech odmítli smazat), podepsaly přes dva miliony lidí petici za zrušení plejády pornografických stránek a stíhání jejich vedení za obchodování s lidmi (tento skandál vedl až k bojkotu stránek Pornhub společnostmi Mastercard a Visa). V reakci na rostoucí odpor vůči současné podobě pornografie ovšem mainstreamové i akademické publikace započaly soustředěnou kampaň s cílem očernit toto rodící se hnutí jako semeniště „antisemitismu“ a „antisemitských konspiračních teorií“.

V článku s ambicemi odhalit „krajně pravicové kořeny #NoNutNovember“ autor z časopisu Rolling Stone popisuje značnou část hnutí proti pornografii jako „do jednoho klubka smotanou příšernou směsku vnitřní nejistotou živeného antisemitismu, misogynie a homofobie“, poháněnou „spikleneckou teorií, že Židé ovládají pornografický průmysl a využívají jej jako nástroj kontroly bělochů“. Autor také tvrdí, že „ideologický odpor vůči masturbaci historicky náležel do arzenálu fašistů, kteří si upevňovali svou kontrolu nad společností“ manipulací sexuálně frustrovaných mužů prostřednictvím pocitu studu. I New York Times uznal za nezbytné věnovat se této nebezpečné „spiklenecké teorii“, která prý přispívá k „nárůstu zločinů z nenávisti z poslední doby“. A bojovníci proti antisemitismu i židovské publikace jako Jerusalem Post se mohli vzteknout, když pobočka Al-Džazíry informovala diváky, že Židé vytvořili a nadále kontrolují pornografický průmysl, protože prý „nenávidí Krista“.

Continue Reading

Alexej Pludek (29. ledna 1923 – 7. září 2002)

Autor: A. J. Tůma

Část 3. Vabank

V okamžiku srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa pobývala velká část českých Židů v zahraničí. Mnoho profesorů bylo na stážích na zahraničních univerzitách. K těm, kteří se odtud nevrátili, přibyly tisíce dalších Židů, kteří emigrovali bezprostředně po srpnu. Ačkoli židovští intelektuálové vesměs podporovali Izrael a z postoje k šestidenní válce učinili jedno z nejžhavějších témat domácí politiky, drtivá většina z nich nepřesídlila na Blízký Východ, ale na Západ, často do německojazyčné části Evropy. Namátkou satirik Gabriel Laub se etabloval v západním Německu, stejně jako novináři Vilém Fuchs a Bedřich Utitz. Ludvík Aškenázy zakotvil v Rakousku, literáti Jan Picek nebo Richard Glazar v Basileji. Do emigrace odešlo celkem šest tisíc příslušníků židovských náboženských obcí, to znamená zhruba třetina. Kolik bylo emigrantů židovského původu celkem, lze jen odhadovat, proporčně k jejich celkovému počtu to však bylo zřejmě výrazně více než u ostatních částí československého obyvatelstva.

Padesátá léta v Československu mají nálepku antisemitská, do určité míry – a zcela specifickým způsobem – oprávněnou. Prezident Antonín Novotný ostře zaútočil na sionismus ihned po nástupu do funkce v roce 1957. Jeho pád na začátku roku 1968 byl symbolickým startem „polednového vývoje“. Německý historik Martin Schulz Wessel označil „boj proti antisemitismu“ za jeden z „nejúžasnějších a nejpozitivnějších aspektů pražského jara“.

Continue Reading

C. Mutti (ed.), Julius Evola – Mircea Eliade. Un bilan culturel (Ars Magna, 2021, 82 str.).

Autor: Karel Veliký

V roce 2021 vyšla ve francouzském překladu korespondence Julia Evoly s Mirceou Eliadem z let 1930 až 1963, kterou v Itálii k vydání připravil prof. Claudio Mutti. Podle Philippa Bailleta, hlavního „tlumočníka“ italského revolučního tradicionalismu ve Francii (viz revue Totalité z let 1977 až 1987), tyto dopisy ukazují, nakolik jejich vztah připomínal jakési „promarněné přátelství“.

První listy svědčí o velké spřízněnosti, která je spojuje. Oba totiž projevují tutéž „vůli k moci“, u Evoly má podobu bojovného hledání, „válečnického průzkumu“ mimo katedry, kdežto Eliade tuto vitální sílu dává do služeb intelektuálního bádání (a coby dříč často při zpracování svého díla překračuje své fyzické limity). Do předválečných politických a intelektuálních bojů se ovšem oba zapisují s tímtéž nasazením: Eliade je členem rumunské Železné gardy, věří ve vítězství legionářského hnutí, „ve smíření lidu s Bohem“, jak řekl Kapitán (Codreanu); Evola sice do italské fašistické strany nikdy nevstoupí, zato se mnohem více v tisku vyjadřuje k politické každodennosti (a pro jeho sílící kritiku buržoazních a demokraticko-demagogických reliktů režimu platí za jakéhosi „superfašistu“, u svých stoupenců vážně, u odpůrců jízlivě).

Continue Reading

Mircea Eliade

Autor: Karel Veliký

Mladý Eliade byl členem hnízda (cuib) Železné gardy, vedeného básníkem Radu Gyrem. Jako takový byl v létě 1938, za Carolovy „královské diktatury“, zatčen a deportován do nově zřízeného koncentračního tábora v areálu bývalé zemědělské školy. Legionářské víry se nezřekl, avšak pomocí protekce (jeho ochránce, generál Condeescu, měl osobní přístup k ministru vnitra Cãlinescovi, nejvyššímu vykonavateli represe, který bude později – již jako premiér – zabit za národní revoluce legionáři coby muž spoluodpovědný za smrt Cornelia Codreana) i díky nemoci (zánět pohrudnice) se na podzim dostal do sanatoria, odkud byl počátkem zimy v relativním zdraví propuštěn. Takto unikl masovému popravování svých legionářských druhů a lze předpokládat, že právě toto vyhnutí se osudu mučedníka, resp. duševní zátěž z něj vyplývající, již podstatně přispěly k jeho pozdějšímu rozhodnutí stát se napříště přísně „nepolitickým člověkem“. Když král Carol vyhlásil, že dosavadní korporativní stát budovaný od února 1938 nahrazuje totalitním, čímž prý se proces přestavby Rumunska formálně uzavírá, vstoupili do nové „totalitní“ vlády i přeživší legionáři a Eliade byl za ní v březnu 1940 jmenován kulturním atašé v Londýně, kde působil i za krátké existence (od září 1940 do února 1941) národně-legionářského Státu. Za Antoneskova režimu pak tutéž funkci kulturního přidělence (a později rady) vykonával v Portugalsku.

Portugalské roky dlouho patřily v jeho životě k těm nejméně známým. Dnes jsou k nim hlavním pramenem Eliadovy deníky, Diário Português (1941–1945), přeložené již do několika jazyků. Souhrnný přehled jeho pobytu podává Rosa Fina ve své knize Mircea Eliade em Portugal 1941–1945 z roku 2013. V Portugalsku byla navíc (časopisecky) zveřejněna i část Eliadovy korespondence s místními autoritami. V Pamětech (čes. 2007) se k tomuto období váže jedna kapitola, „Od Camõese k Salazarovi“.

Continue Reading

Konstantinos Kavafis

Autorka: Juliana R.

Proč jen jsme rozbili jejich sochy,
proč jsme je vyhnali z chrámů,
vždyť jejich bozi ještě nezemřeli.
Stále tě milují, ó jónská země,
to za tebou lkají jejich duše.
Když procitáš nad ránem,
tvým vzduchem vlaje jejich svěží život.
Po tvých pahorcích chvatným krokem
se občas znovu mihne jako sen
průzračné tělo eféba.

(Jónská země)

Konstantinos Kavafis (Κωνσταντίνος Καβάφης, 1863–1933), jeden z nejpozoruhodnějších evropských básníků, se narodil v Cařihradě, ve slavné čtvrti Fanar, která si od pádu Byzance udržela řecký charakter. Většinu života – vyjma studií v Londýně a tříletého pobytu v rodné Konstantinopoli – ovšem strávil Alexandrii.

Continue Reading

Guillaume Faye ¡Presente!

Autor: Karel Veliký

…o jednom bezúspěšném úsilí

Italský list Libero Pensiero nedávno ve své rubrice „Zapomenutí“ připomněl Guillauma Fayeho, myslitele tzv. „Nové pravice“, který zemřel 6. března před čtyřmi lety. Článek se věnuje téměř výhradně italské recepci Francouzova díla a osobnosti a jako takový není pro nás příliš zajímavý, nicméně poslouží nám jako osnova pro vlastní malé shrnutí.

Již Le Système à tuer les peuples (Systém k zabíjení národů) z roku 1981, vůbec první z Fayeho samostatných knižních titulů, vyšel o dva roky později v italském překladu a stal se prý „stěžejním textem alespoň pro dvě generace mladých“ Italů, Evropanů s identitárním cítěním.  V předmluvě k reedici z roku 2017 Robert Steuckers shrnuje jeho obsah do věty, že „pokud národ zapomněl vlastní hodnotová měřítka, umírá, jelikož nemůže jednat podle vlastních vnitřních pravidel“. Systém ho nejprve jakoby omámí a v narkóze postupně a takřka nepozorovaně usmrtí.

Faye přitom přísně rozlišuje mezi Evropou a Západem. Nejde o zeměpisné hranice, rozdíl leží jinde.

Continue Reading

Azov a milion chvilek pro demokracii (Praha, 27. února 2023). Aneb co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi.

Autor: Josef Turner

Učebnice teorie demokracie kdysi psaly, že opozici je dobré mít v parlamentu a nikoliv na kandelábrech, Masaryk prý kdysi pronesl, že „demokracie je diskuse“. V nové Evropě je ovšem vláda ztělesněním Dobra, a tedy opozice je logicky čiré Zlo. Jestli budeš volit Babiše, tak už neuvidíš vnoučata! Protože možnost jít volit toho, koho sám chceš, jsme tady v roce 1989 fakt nechtěli, chtěli jsme Coca Colu a banány bez front – z košíku v Kauflandu rovnou do tlamy! Místo vlády jedné strany tvoří pevnou hráz liberalismu jednotná fronta pěti stejných stran. A svoboda slova – ta má svoje hranice, varuje nejvyšší státní zástupce. Běda tomu, kdo bude schvalovat, relativizovat, propagovat nebo zveřejňovat!

Dezinformace není názor a o tom, co je a není dezinformace, bude rozhodovat vláda, případně soud. Dezinformátor je nový neonacista. Jak jsme se dozvěděli před patnácti lety během velkých čarodějnických procesů, neonacista se pozná tak, že používá neonacistický symbol, přičemž neonacistický symbol se pozná podle toho, že jej používá neonacista. Dezinformátor se pozná tak, že šíří škodlivý obsah a škodlivý obsah se pozná tak, že jej šíří dezinformátor. O objektivní pravdivosti nebo nepravdivosti rozhodnout často nelze a především – ve skutečně svobodné zemi to přeci není vůbec třeba. Byl odsun Němců „spravedlivou odplatou“ nebo genocidou? Vedla Ukrajina od roku 2014 brutální válku proti vlastnímu obyvatelstvu nebo to byla „protiteroristická operace“? Kdo provedl masakr v Katyni, v Babím Jaru, v My Lai, v Buči? Byl holodomor na Ukrajině stejně jako v Bengálsku „antropogenní“? Radši počkejme na stanovisko politbyra. Byl Džaváharlál Nehrú socialista a pokrokový předvoj dělnické třídy nebo reakční hinduistický tmář a zpátečník? Raději se nejprve poraďte se svým soudním znalcem! Protože tady hrozí totiž nejen postihy za popírání nacistické genocidy, ale i za její nepopírání a to i přesto, že jste jako Josef Skála školený historik. A tak bude třeba mobilizovat a vysílat na Ukrajinu vojáky, protože jsme ve válce a zároveň nejsme ve válce, to byla jen taková metafora. Pronášet metafory, že bude třeba mobilizovat, smí pouze chrabrý náčelník, nám dezolátům za totéž sdělení hrozí předvolání za šíření poplašné zprávy.

Continue Reading

Muriel Blaive

Autor: Jan Borg

Proti černobílému vidění. Normalizace byla tónovaná. Nejen v odstínech šedi.

Již loni jsem četl, jak z Ústavu pro studium totalitních režimů (občas označovaného za pseudovědeckou a v každém případě ideologickou instituci), propustili Muriel Blaive, renomovanou zahraniční historičku. Šéf Kudrna (nevíme zda a jaké má akademické či jiné badatelské vzdělání) vysvětluje, že „kolegyně je bezpochyby vzdělaná žena, bezpochyby rozumí svému řemeslu, ale on nepochybuje o tom, že náš pohled na minulost je naprosto rozdílný a nechce, aby na půdě ústavu zaznívaly výroky, které prostě znevažují to (… ?) zákonné poslání“. Paní Blaive se údajně znemožnila svým výrokem, že „tady v době vlády komunistické strany nešlo o vůbec žádné násilí, ale všechno bylo součástí široké dohody obyvatelstva s vedením státu“. Paní Blaive namítala, že tato Kudrnova interpretace je překroucená, diktatura jedné strany tu samozřejmě byla, ale to neznamená, že lidé nemohli nic dělat: „V každodenním životě většina lidí vždy možnost volby měla, vstoupit nebo nevstoupit do strany, spolupracovat nebo ne, podepsat antichartu nebo ne, posílat děti do SSM nebo ne atd.“

Nebudu se zabývat dále tím, jak paní Blaive poté správně argumentuje, co je skutečný vědecký výzkum, což v zahraničí (ještě?) vědí, tady možná ne a že nejspíše nelze vyhodit člověka za to, jak se dívá na dějiny.

Continue Reading