Délský potápěč

Petr Pavel jako Princezna koloběžka – dnes tvrdí, že okupaci neschvaloval, dříve pak: „Posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou obhajobu našich přátel mne v názoru pouze utvrdil.“

Autor: Podivný pán

Máme za sebou další výročí 21. srpna 1968. Dlouhé roky jsem sledoval, jak ho velká média (v čele s „veřejnoprávní“ Českou televizí) statečně ignorovala, případně bagatelizovala. Stejně jako vládní politici, zleva napravo, a spolu s nimi i všichni dnešní prorežimní svazáci a politicky uvědomělá kulturní fronta. Téměř nikoho to datum a události s ním spojené nezajímaly. To se opakovalo až do roku 2014, kdy americké tajné služby ze zištných důvodů aktivizovaly své pohůnky v zemích za bývalou Železnou oponou a přikázaly jim šířit ostrou protiruskou propagandu. Najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, se 21. srpen opět dostal do mainstreamových zpráv a začalo se zuřivě mávat zaťatou pěstičkou směrem na Východ. Plebs musí vědět, s kým už se nemá kamarádit.

Continue Reading

Alexej Pludek

Autor: A. J. Tůma

Část 3. Vabank

V okamžiku srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa pobývala velká část českých Židů v zahraničí. Mnoho profesorů bylo na stážích na zahraničních univerzitách. K těm, kteří se odtud nevrátili, přibyly tisíce dalších Židů, kteří emigrovali bezprostředně po srpnu. Ačkoli židovští intelektuálové vesměs podporovali Izrael a z postoje k šestidenní válce učinili jedno z nejžhavějších témat domácí politiky, drtivá většina z nich nepřesídlila na Blízký Východ, ale na Západ, často do německojazyčné části Evropy. Namátkou satirik Gabriel Laub se etabloval v západním Německu, stejně jako novináři Vilém Fuchs a Bedřich Utitz. Ludvík Aškenázy zakotvil v Rakousku, literáti Jan Picek nebo Richard Glazar v Basileji. Do emigrace odešlo celkem šest tisíc příslušníků židovských náboženských obcí, to znamená zhruba třetina. Kolik bylo emigrantů židovského původu celkem, lze jen odhadovat, proporčně k jejich celkovému počtu to však bylo zřejmě výrazně více než u ostatních částí československého obyvatelstva.

Padesátá léta v Československu mají nálepku antisemitská, do určité míry – a zcela specifickým způsobem – oprávněnou. Prezident Antonín Novotný ostře zaútočil na sionismus ihned po nástupu do funkce v roce 1957. Jeho pád na začátku roku 1968 byl symbolickým startem „polednového vývoje“. Německý historik Martin Schulz Wessel označil „boj proti antisemitismu“ za jeden z „nejúžasnějších a nejpozitivnějších aspektů pražského jara“.

Continue Reading

Slavnostní vyznamenávání na Pražském hradě. První tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček (vpravo) předává Řád Klementa Gottwalda za budování socialistické vlasti, za dlouholetou aktivní a obětavou práci v dělnickém hnutí a v Komunistické straně Československa a za zásluhy o výstavbu socialismu dr. Gustávu Husákovi (vlevo).

Autor: A. J. Tůma

Část 2. Kontexty

Teorie o zásadním podílu účasti sionistického spiknutí na československém kulturně-politickém vývoji konce šedesátých let byly formulovány v materiálu, připraveném jako oficiální interpretace příčin „kontrarevoluce“ tzv. libeňskými radikály (neostalinisté kolem Josefa Jodase). Ti však prohráli souboj o podobu normalizace s umírněným husákovským křídlem, které vytvořilo vlastní materiál, známý jako „Poučení z krizového vývoje“. Tady už je sionistický motiv zmiňován jen okrajově, např: „Značný vliv v boji proti socialismu v ČSSR měly síly, které se angažovaly z pozic sionismu, jednoho z nástrojů mezinárodního imperialismu a antikomunismu. Jejich předními reprezentanty u nás byli F. Kriegel, J. Pelikán, A. Lustig, E. Goldstücker, A. J. Liehm, E. Löbl, K. Winter a řada dalších.“

Státní bezpečnost, která v politickém ovzduší pražského jara otázku sionismu přestala reflektovat, přesto začala ihned s nástupem normalizace opět sestavovat seznamy osob židovského původu. Přesvědčení o vlivu židovské komunity na události roku 1968 tak zůstávalo aktuální, ale projevovalo se spíše v praxi tajných služeb, kdežto z veřejného diskurzu bylo de facto odstraněno, až na výjimky, jako byla například angažovaná beletrie Alexeje Pludka (o tom více ve třetím pokračování).

Continue Reading

Muriel Blaive

Autor: Jan Borg

Proti černobílému vidění. Normalizace byla tónovaná. Nejen v odstínech šedi.

Již loni jsem četl, jak z Ústavu pro studium totalitních režimů (občas označovaného za pseudovědeckou a v každém případě ideologickou instituci), propustili Muriel Blaive, renomovanou zahraniční historičku. Šéf Kudrna (nevíme zda a jaké má akademické či jiné badatelské vzdělání) vysvětluje, že „kolegyně je bezpochyby vzdělaná žena, bezpochyby rozumí svému řemeslu, ale on nepochybuje o tom, že náš pohled na minulost je naprosto rozdílný a nechce, aby na půdě ústavu zaznívaly výroky, které prostě znevažují to (… ?) zákonné poslání“. Paní Blaive se údajně znemožnila svým výrokem, že „tady v době vlády komunistické strany nešlo o vůbec žádné násilí, ale všechno bylo součástí široké dohody obyvatelstva s vedením státu“. Paní Blaive namítala, že tato Kudrnova interpretace je překroucená, diktatura jedné strany tu samozřejmě byla, ale to neznamená, že lidé nemohli nic dělat: „V každodenním životě většina lidí vždy možnost volby měla, vstoupit nebo nevstoupit do strany, spolupracovat nebo ne, podepsat antichartu nebo ne, posílat děti do SSM nebo ne atd.“

Nebudu se zabývat dále tím, jak paní Blaive poté správně argumentuje, co je skutečný vědecký výzkum, což v zahraničí (ještě?) vědí, tady možná ne a že nejspíše nelze vyhodit člověka za to, jak se dívá na dějiny.

Continue Reading

Charles Jordan

Autor: A. J. Tůma

Část 1. Sionismus

„Znamená to“, prohlásil David Ben Gurion, „že je nutné poskytovat Izraeli pomoc nezávisle na tom, přeje-li si to nebo nepřeje-li si to vláda té země, ve které Židé žijí a jíž jsou podřízeni. Když říkáme jednotný židovský národ, musíme ignorovat ten fakt, že židovský národ je rozptýlen po celém světě, a že Židé jsou občany těch států, v nichž pobývají. (Jurij Ivanov: Sionismus, Praha, 1970)

V lednu před 55 lety vystřídal Antonína Novotného v čele KSČ Alexander Dubček. Je to symbolický moment, k němuž můžeme vztáhnout počátek československého tzv. obrodného procesu. Během něho došlo k pokusu o společenskou změnu, jednou stranou interpretovanou jako pokus o nastolení pověstného „socialismu s lidskou tváří“, druhou stranou jako snaha o vyvázání Československa ze socialistického tábora, likvidaci zřízení a postupný přechod ke kapitalismu. Tato malá revoluce byla i díky Západem respektovanému geopolitickému rozdělení světa odsouzena k nezdaru. V odpověď na reformní snahy došlo k radikalizaci komunistických konzervativců uvnitř strany a definitivně bylo pak koketování s „třetími cestami“ ukončeno demonstrativním vpádem sovětské a dalších „spřátelených“ armád. Politicky pak bylo tzv. pražské jaro utlumeno prakticky okamžitě, na kulturní frontě postupně doznívalo až zhruba do roku 1970. Připomeňme si v rámci půlkulatého výročí událostí, které významně spoluformovaly pohled na svět několika generací Čechoslováků, jeden z nepříliš frekventovaných fenoménů: Židovský vliv na progres šedesátých let vrcholící pražským jarem, jak byl promítán do konsolidačního narativu let sedmdesátých.

Začátkem normalizace byla při pokusu o nalezení kořenů „kontrarevolučních událostí“ opakovaně nastolena teorie, že jednou z příčin krize (ne-li příčinou hlavní) bylo sionistické spiknutí. Toto tvrzení se objevilo jednak v politologických publikacích sovětské i domácí propagandy, jednak v motivech některých uměleckých děl.

Continue Reading

Pjotr Arkaďjevič Stolypin

Autor: Spencer J. Quinn

Vysoký muž  se nesl s  hrdostí, pohledný, sebevědomý ve svém dobře padnoucím lehkém bílém redingotu. Přestože působil málem královsky, car to nebyl – byť jako premiér k tomu neměl úplně daleko. Přesto měl kolem sebe Pjotr Stolypin jen nepočetnou osobní ochranku, když se 14. září 1911 vydal do kyjevské opery. Jeho vztahy s carem v poslední době trochu ochladly, neboť trval na tom, aby místní vlády v západních guberniích (tzv. zemstva) kontrolovali Rusové, nikoliv vlivní polští velkostatkáři. Odcizoval se také carevně, hlavně pro svůj chlad k jejímu velkému příteli Rasputinovi.

Přesto se díky svému nanejvýš úspěšnému působení v křesle ministerského předsedy cítil v bezpečí. V jeho milovaném Rusku se dařilo hospodářství i lidem a hrozba revoluce, která Romanovce dlouhá léta strašila, se zdála být zažehnána. I přízrak války jako by se rozptýlil, vždyť Stolypinovi se nedávno podařilo přemluvit cara, aby nenařizoval mobilizaci proti Rakousku-Uhersku kvůli banálnímu sporu na Balkáně. Zahraniční politika pro něj byla tak snadná – nikdy nedokázal pochopit, proč v ní ostatní tolik tápou. Jak nám říká Alexandr Solženicyn ve svém Srpnu 1914:

Byl na vrcholu svých sil i moci a jeho mladistvý elán prostupoval celou vládou. Nic neskrýval, stál celému Rusku na očích a nenechával za sebou žádná temná místečka, odkud by mohly vzklíčit pomluvy. Dostával tak svému příjmení (столб, stolp – sloup), skutečný pilíř ruského státu. Dokázal se stát středem ruského života jako žádný car před ním.

Continue Reading

Jakov Sverdlov, významný židovský bolševický komisař v raných letech režimu – dokonce coby předseda Ústředního výkonného výboru de iure hlava státu – se prý vydatně zasloužil o popularitu nejen kožených bund, ale dokonce i kalhot. Tady ho máte po Leninově levici (na obrázku vpravo):

Autor: Karl Nemmersdorf

Ve své eseji „Ted Gold a Židé ze skupiny Weatherman“ (na webu TOO vyšla v září 2017) jsem při nástinu možné podoby ovládnutí Spojených států radikální skupinou Weatherman napsal: „(Byl by to) signál k návratu tajné policie, složené z Židů v kožených bundách a s nosy od koksu, kteří by podnikali zátahy na góje a následně je v zatuchlých kobkách znásilňovali, mučili a vraždili. Jednou už se to stalo se, vyhledejte si to.“ Tento pravda dosti drásavý historický odkaz jednoho z čtenářů, který se podepsal jako „Jim“, uvedl do jistých rozpaků. Napsal, ať už ironicky nebo vážně (ovšem zábavně): „Kde bych ty informace o Židech, kteří s nosy plnými kokainu znásilňovali hlava nehlava, mohl najít?“ S jistým zpožděním jsem se  rozhodl blíže podívat na nově dostupné důkazy pro jednotlivé části mého výroku: kožené kabáty, kokain, mučení, znásilňování a vraždění v „zatuchlých kobkách“. A pochopitelně i židovské čekisty.

Čeka

Když se bolševici počátkem listopadu 1917 chopili moci, která se řečeno s klasikem „válela v ulicích“, nijak se netajili svým záměrem vládnout za pomoci teroru a síly. Během několika málo týdnů tak vznikla úderná pěst permanentní revoluce, „Vsěrossijskaja čerezvyčajnaja komissija po borbě s kontrarevoljucijej i sabotažem pri Sovětě narodnych komissarov RSFSR, česky Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR, zkráceně Ve-Čeka nebo Čeka. Lenin do jejího čela postavil polského rudého fanatika Felixe Dzeržinského, který se obklopil houfy Lotyšů, Židů a ruských odpadlíků, s jejichž pomocí se jal týrat ruský národ. Z Čeky se v podstatě okamžitě stali pachatelé jedněch z nejhorších orgií masového vraždění v lidských dějinách a muži židovského původu, kteří si podobně jako další židovští levičáci zachovali svou židovskou identitu, v ní zanechali nepominutelnou stopu.

Continue Reading

Anatolij Solonicyn jako Spisovatel ve Stalkerovi

Autor: Mark Gullick

Všichni studenti moskevské konzervatoře z Šostakovičovova ročníku byli zastřeleni. Do posledního, na Stalinův rozkaz. A když se ptali… čím tomuto osudu unikl, Stalin řekl: „Šostakovič um psát hudbu k filmům. Tu potřebujeme, protože potřebujeme film. Filmem totiž můžeme působit přímo na myšlení mas!“ — Jonathan Bowden, “Hans-Jürgen Syberberg: Leni Riefenstahl’s Heir”

Sovětské úřady mi plivly na duši. – Andrej Tarkovskij

Sovětský svaz byl lidstvu strašlivým prokletím, a jak tomu u takovýchto prokletí zpravidla bývá, mohou se s námi táhnout. Fanatická komunistická ideologie SSSR drtila ducha obyvatel země a desítky milionů z nich nakonec zavraždila. Co se jejího působení na kulturu týče, sotva nalezneme lepší a názornější příklad nihilismu než sovětské nakládání s umělci. Přesto tento neúspěšný lidský experiment vydal velké kulturní počiny, ovšem pravda spíš navzdory než díky sovětským úřadům. S tím jak se Británie i Amerika stále těsněji přibližují ovzduší všudypřítomné a vševidoucí cenzury, stále podobnější Sovětskému svazu, tak může být dosti poučné podívat se na jedno z těch děl a příběh jeho vzniku.

Continue Reading

Rudá hvězda nad Hollywoodem: Dlouholetý románek filmové kolonie s levicí

Autor: Virgil Hicks

Rudá hvězda nad Hollywoodem
Ronald Radosh a Allis Radoshová
San Francisco, CA: Encounter, 2005

Nejnovější (esej vznikla v roce 2006 – pozn. překl.) hollywoodský počin George Clooneyho Dobrou noc a hodně štěstí zobrazuje období, kdy – alespoň podle obecného přesvědčení – skupina reakcionářských politiků spustila zběsilou kampaň proti Američanům podezřelým ze sympatií ke komunismu, jejíž hlavní záběr směřoval proti Hollywoodu. Příběh hollywoodské „černé listiny“ se podle autora tří knih o vině amerických komunistů Ronalda Radoshe a jeho ženy Allis, stal bezmála „hollywoodským subžánrem“. Jakkoliv totiž hollywoodští scénáristé a režiséři velice rádi označují své počiny za „smělé a průkopnické“, manželé Radoshovi ukazují, o jak běžné téma se ve skutečnosti jedná, když píší, že „filmové odvětví znovu a znovu vykresluje tuto éru stejným obecně přijímaným způsobem: jako černobílou moralitku nevinných rudých hrdinů a odpudivých zloduchů z Kongresu“. Romance Barbary Streisandové a Roberta Redforda z roku 1973 Takoví jsme byli se tak například točí kolem radikální činnosti ženské hrdinky a nekomunistického smýšlení jejího přítele. Ve filmu z roku 1977 Julia hraje Jane Fondová hollywoodskou radikálku Lillian Hellmanovou a ve snímku z počátku 90. let Předem vinni ztvárnil Robert De Niro fiktivního režiséra, složeninu z několika skutečných postav, který odvážně odolává tlaku vypovídat před Sněmovním výborem pro neamerickou činnost (House Committee on Un-American Activities /HUAC/). Od té doby nás tvůrci oblažují tvorbou s touto tematikou s ještě větší intenzitou.

Continue Reading

Henry Ford (foto z roku 1919)

Autor: Ron Unz

Úvodní část si můžete přečíst zde.

Byť se mi nakonec povedlo prokousat všemi čtyřmi svazky Mezinárodního Žida, nekonečný příval popisu židovských pletich a prohřešků začal být po jisté době únavný, tím spíš když mnohé z uváděných příkladů mohly působit jako zásadní mezníky v roce 1920 nebo 1921, dnes jsou však v podstatě nadobro zapomenuty. Většinu obsahu tak lze charakterizovat jako sbírku dosti monotónních stížností na židovské protiprávní jednání, skandály a skupinovou sebestřednost, tedy poměrně všední záležitosti, jaké bychom za běžných okolností na stránkách obyčejných novin a časopisů, tím spíše bulvárnějšího ražení, právem očekávali.

Těžko však toto úzké zaměření klást autorům za vinu. Opakovaně totiž zdůrazňovali, že kvůli ochromujícímu strachu z židovských aktivistů a vlivu se skoro všechna běžná americká média jakékoliv debatě o těchto poměrně důležitých záležitostech vyhýbají. A protože tato nová publikace vznikla primárně s cílem tuto mezeru vyplnit, její obsah se logicky musel točit právě kolem židovských témat. Autoři článků si kladli za cíl postupně rozšiřovat mantinely přípustné veřejné debaty, a tak časem dotlačit i další periodika k otevřeným diskusím o židovských nepravostech. Když tedy uznávané a čtené časopisy jako The Atlantic Monthly či Century Magazine skutečně začaly otiskovat články v tomto duchu, bylo to označeno za velký úspěch.

Continue Reading

Kamarádi do deště

Dokončení zde.

Autor: Ron Unz

Přestože jsem se odjakživa živě zajímal o historii, až příliš naivně jsem věřil všemu, co stálo v mých učebnicích, a proto jsem považoval studium amerických dějin za beznadějně nudné a tak nějak mdlé.

Naopak obzvlášť fascinující mi vždy přišly dějiny Číny, nejlidnatější země světa a sídla nejstarší nepřetržitě existující civilizace: spletenec moderních revolučních nepokojů, náhlé znovuotevření Západu za prezidenta Nixona i následné Teng Siao-pchingovy hospodářské reformy, jež začaly napravovat desetiletí maoistického ekonomického strádání.

V roce 1978 jsem se na UCLA zapsal na seminář o politické ekonomii venkovské Číny a během následujícího semestru k tématu přečetl asi tři nebo čtyři desítky knížek. Zásadní dílo E. O. Wilsona Sociobiology: The New Synthesis vyšlo jen několik let předtím a po dekádách tvrdého politického tlaku vdechlo do oboru závan svěžího vzduchu. S přihlédnutím k Wilsonovým myšlenkám mi nemohly ujít očividné závěry z přečteného: Číňané mi vždy přišli jako vysoce inteligentní národ a tradiční rolnická ekonomika vesnické Číny vyvíjela nanejvýš intenzivní sociálně-darwinovský selektivní tlak, který tyto kognitivní kvality velice elegantně vysvětluje. O pár let později jsem tuto svou teorii „hodil na papír“ – s Wilsonem jako vedoucím práce a o několik desítek let ji oprášil a vydal jako analýzu pod názvem How Social Darwinism Made Modern China (Jak sociální darwinismus stvořil moderní Čínu).

Continue Reading

Volkmar Weiss

Autor: Grégoire Canlorbe

Doktor Volkmar Weiss (*1944)  je německý genetik a historik. V roce 1972 získal na berlínské Humboldtově univerzitě doktorát po obhajobě disertace o dědivosti nadání. Napsal řadu knih o lidské genetice nebo sociální mobilitě. V letech 1990-2007 stál v čele Spolkového německého genealogického ústavu. V roce 2000 dr. Weiss vydal knihu Die IQ-Falle: Intelligenz, Sozialstruktur und Politik (Případ IQ: Inteligence, struktura společnosti a politika], mnohými označovanou za německý protějšek slavné The Bell Curve. Zkrácená anglická verze vyšla letos (2020) jako IQ Means Inequality: The Population Cycle that Drives Human History (IQ znamená nerovnost: Populační cyklus, který pohání dějiny) u nakladatelství KDP.

Po odchodu do důchodu píše Weiss literaturu faktu nebo romány rozvíjející alternativní historii, mj. Die Intelligenz und ihre Feinde: Aufstieg und Niedergang der Industriegesellschaft (Inteligence a její nepřátelé: vzestup a pád průmyslové společnosti) z roku 2012 a o pět let starší Das Reich Artam: Die alternative Geschichte 1941–2099 (Říše Artam: Alternativní dějiny 1941–2099). Weissovy argumenty použil ve své vysoce kontroverzní a úspěšné knize z roku 2010 Deutschland schafft sich ab pro své závěry o demografické proměně Thilo Sarrazin.

Continue Reading

Revoluce versus reakce: Sociální nacionalismus versus hitlerismus

Autor: Troy Southgate

Následující článek poprvé vyšel ve druhém čísle The Crusader [The Rising Press, 1993, s. 8-9] a přestože přináší argumenty ve prospěch ekonomického systému, který musí nevyhnutelně fungovat na národní úrovni (od čehož se Národně revoluční frakce /NRF/ 1] odvrátila, odmítá totiž všechny formy centralizované vlády a neoetatismu), zůstává důležitým dokladem existence na první pohled radikálnější národně socialistické alternativy k hitlerismu. I přes jejich nedostatky tak nelze popřít, že Otto a Gregor Strasserovi sehráli nepominutelnou úlohu ve vývoji revolučního nacionalismu.

Continue Reading

Kdo zabil Orwella? Nejstudenější člověk, „Bába“ Gow?

Autorka: Margot Metroland

Jistá pověst tradovaná o smrti George Orwella se už posledních více než 20 let usilovně snaží prodrat na povrch hlavního proudu. Pokud vím, nebyla zatím nikde otištěna, což je poněkud zvláštní, protože všechny její hlavní součásti jsou už dlouho veřejně dostupné a známé: v životopisech, memoárech i novinových titulcích. Kdokoliv, tedy skoro kdokoliv, koho celá věc zajímá, si dávno mohl dát dvě a dvě dohromady.

Pokusím se tedy celou teorii stručně shrnout. Spisovatel George Orwell, alias Eric Blair, zemřel náhle a tiše ve věku 46 let na krvácení do plic v noci 21. ledna 1950 v londýnské nemocnici University College Hospital (UCH), tvrdí nám. Ve skutečnosti ale Orwell ze světa takto neodešel – tak či onak byl zavražděn.

Něco nekalého bylo úplně přinejmenším v tom, že ho nechali umírat skoro dvě hodiny, než se konečně udusil krví. Krom této chvíle před půlnocí 21. ledna 1950 byli totiž Orwellovi neustále nablízku nemocniční sestry a zřízenci. Sesterna byla jen kousek po chodbě od jeho pokoje. Oné noci však nikdo ze zaměstnanců nezasáhl a Orwella nechali udusit se vlastní krví – nebo se na tom možná podíleli ještě aktivněji.

Continue Reading

Claudio Mutti: Kafkovské orgie a „jaro“ sionistů (Předseda ÚV Národní fronty František Kriegel a první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, duben 1968)

Autor: Claudio Mutti

20. srpna 1967 vyplavily vltavské vody mrtvolu občana Spojených států Charlese Jordana. Šéf „neziskovky“ zvané Americký židovský spojený distribuční výbor (American Jewish Joint Distribution Committee, JDC), známé sionistické [1] organizace, přijel do Prahy, aby vypracoval plán destabilizace, chystané izraelskou špionáží. Zda jeho smrt připsat Sovětům (kteří ho měli v merku od dvaapadesátého), anebo samotné CIA, znepokojené skutečností, že KGB věděla o americké spolupráci s agentem JDC, zůstává nejasné. Epizoda každopádně poodhaluje, že Praha se tehdy stala sídlem působení centrály sionistických tajných služeb pro východní Evropu. Posléze, vypuzena z Československa sovětskou intervencí, přesune se tato centrála do Istanbulu, kde zpravodajskou síť zreorganizuje Efraim Elrom alias „Hofstadter“; ta pak bude v květnu 1971 vyřazena skupinou Turecké lidově-osvobozenecké armády.

Continue Reading

O kladech reálného socialismu: z post-trockistické perspektivy

Autor: Karel Veliký

Když novinář Stanislav Budín, vlastním jménem Bencion Bať, jeden z četných aktérů „invaze beze zbraní“, čelil na jaře osmašedesátého výtkám řady „pokrokových cizinců“, kritizujících dvacet let budování socialismu v ČSSR (za procesy, za policejní režim = nedostatek svobody, nedůstojné poručníkování = ovzduší, v němž se prý „nedá dýchat“, za polovičaté rehabilitace atd.), tvrdil, že režimu se přece jen podařila věc, kterou by nám oni všichni – z kapitalistických i rozvojových zemí – měli závidět: totiž „že jsme odstranili parazitní třídy zbohatlíků, že nemáme u nás ‚zlatou mládež‘, že není u nás pro nikoho ‚sladký život‘, že jsme vytvořili egalitářskou společnost, že ministr či generál v podstatě žije stejně jako kvalifikovaný dělník či technik, že našim vládnoucím politikům lze vyčítat leccos, nikdo jim však nemůže upřít, že žijí takřka asketickým životem“. I když zároveň přiznával, že „jsme v té askesi a puritánství snad leccos přehnali a že rovnostářská tendence způsobila republice hospodářské potíže“, trval nicméně důsledně na tom, že právě toto je velkou vymožeností socialismu, o které lidé žijící v kapitalismu, kde „se ‚sladký život‘ stal rakovinou rozežírající morálku celé společnosti“, mohou jen snít.

Continue Reading

David J. Stennett: Předmluva k druhému vydání Sunićovy knihy (Noontide Press, 2008)

Autor: David J. Stennett

Poznámka překladatele: Nakladatelství Sol Noctis nedávno vydalo český překlad knihy Tomislava Suniće Evropská nová pravice: Proti liberalismu a egalitářství. Kniha se zabývá hlavními liniemi evropského pravicového (tj. kulturně konzervativního a etnonacionalistického) myšlení po druhé světové válce, přičemž věnuje širokou pozornost především francouzskému sdružení GRECE a filosofii jejího předního představitele, Alaina de Benoist.

Kniha byla v anglickém originálu vydána celkově třikrát (1990, 2003, 2011), přičemž každé vydání je doprovázeno novou předmluvou. Z redakčních důvodů došlo v českém vydání k rozhodnutí vypustit druhou předmluvu z roku 2003 z pera Davida J. Stennetta, a to jednak kvůli jisté dobové zatíženosti textu, jakož i opakování motivů již rozvedených v ostatních předmluvách či v samotném hlavním textu knihy.

Čtenářům Délského potápěče přinášíme celé znění této vynechané předmluvy. Knihu je možné zakoupit zde (CZ) a zde (SK).

Continue Reading

Petr Drulák – Lidská práva v zahraniční politice aneb od snění k naivitě. A zpět?

Autor: Petr Drulák

Poznámka redakce DP: Esej Petra Druláka původně vyšla na stránkách Deníku Referendum 7. prosince 2014. Vzhledem k autorově participaci na zítřejší přednášce Alaina de Benoista Konec liberalismu v rámci diskusního fóra Melting Pot bude zajímavé seznámit se i s jeho přístupem k problematice lidských práv.

***

Petr Drulák sám aktuálně českou zahraniční politiku tvoří a pracuje na její nové koncepci. Jeho příspěvkem do debaty Ideály a možnosti české zahraniční politiky tak budiž starší text, jenž přibližuje myšlenková východiska, která dnes autor promítá do konkrétních politik.

Lidská práva tradičně patřila k výrazným tématům československé a české zahraniční politiky po roce 1989. Podpora lidských práv patří k velkým politickým myšlenkám, které dokáží propojit základní principiální stanovisko s hmatatelnými praktickými přínosy. Jinými slovy, podporovat lidská práva je správné i užitečné.

Správné z důvodů naší přirozené lidskosti, která se bouří, pokud jiní lidé v bídě, ponížení a zoufalství ztrácejí svoji důstojnost. Užitečné proto, že svět, který vytváří bědné, ponížené a zoufalé, není bezpečný ani pro ty, kteří se v něm dokáží pohodlně zařídit. Bída těch druhých je bude vždy ohrožovat. Je proto škoda, že naše zahraniční politika brala lidská práva tak často za špatný konec.

Continue Reading

Heinrich Laufenberg

Termín „národní bolševismus“ v sobě nese četné nejasnosti, jež vyvěrají především ze spojení dvou zdánlivě zcela protikladných pojmů, jež často vymezují velice odlišné politické zkušenosti.

Různé výklady tohoto fenoménu pak celou situaci namísto kýženého vyjasnění spíše ještě dále komplikují. V případě Heinricha Laufenberga a Fritze Wolffheima přišli s nálepkou „národní bolševici“ jejich protivníci ve snaze o jejich diskreditaci, tito muži však označení nikdy nepřijali, protože podle nich dostatečně nevystihovalo podstatu jejich hnutí, jež označovali spíše za národně-komunistické. Tento rozdíl zdaleka není jen sémantický, jak ještě uvidíme.

Zrod národního komunismu

Když se tito dva pozdější soudruzi v roce 1912 poprvé setkali, měli už za sebou pestré zkušenosti v militantním křídle předválečného německého socialistického hnutí.

Laufenberg byl všeobecně považován za jednoho z čelních odborníků na německé dělnické hnutí. Rozhodně odmítal reformistickou a parlamentní linii mnohých levicových organizací té doby, když sám byl přesvědčeným revolucionářem. Aktivně se podílel na vzniku revolučních skupin na severu Německa, zejména v Hamburku, kde se těšil široké podpoře.

Continue Reading

Joseph „Joe“ Sobran (23. února 1946 – 30. září 2010)

Autor: Joseph Sobran

Spojené státy se zrodily z republikánského přesvědčení, že dědičnost by se neměla stát osudem. Tato doktrína má rozmanité důsledky, ne vždy přísně vzato logické a vzájemně v souladu. Deklarace nezávislosti vyhlásila, že všichni lidé byli stvořeni sobě rovni; Ústava zrušila šlechtické tituly; časem postavila mimo zákon také otroctví; „lidská práva“ pak postupně začala znamenat třeba to, že ani zaměstnavatelé soukromníci si nesmějí vybírat zaměstnance podle etnických kritérií; rasové předsudky – „rasismus“ – se staly společenským tabu; a dokonce i zobecnění o etnických skupinách dnes v tzv. slušné společnosti vyvolávají přinejmenším pozvednutá obočí (pokud tedy nevynášejí do nebes „přínos“ té či oné skupiny). Poslední vlastností, kterou lze dnes ještě celým rasám přisuzovat, tak zůstává utrpěná historická křivda.

A přesto nám selský rozum říká, že skupiny i národy mají vlastní, jedinečný charakter, své typické nedostatky i přednosti. Pokud se nebojíme ideopolicie, můžeme o těchto věcech mluvit volně. Americký individualismus je vyvážen jadrnou sociologií stereotypů, které – jak nás ujistil slavný sociolog John Murray Cuddihy – „jsou více méně pravdivé“. Pochopitelně nemusí být vždy to, co platí pro danou skupinu, pravdivé i pro každého jejího příslušníka, ale skupina tak či onak má své zvyky a způsoby, možná dokonce i vlastní kulturu (nebo „subkulturu“, abych použil slovo, které se moje generace naučila na vysokých školách). Jednotlivec pak ve svém chování projevuje typické rysy své skupiny ze stejných příčin, kvůli kterým mluví nářečím svého rodiště: od nejútlejšího věku napodobuje lidi kolem sebe, často aniž by si to uvědomoval.

Continue Reading