Délský potápěč

Ani elity nejsou mnohdy schopné čelit konfirmačnímu zkreslení – inteligence jim často slouží k sofistikovanější obhajobě emocí, nikoliv k jejich překonání

Autor: Radek P.

Uměním není říkat pravdu, ale umět ji říkat.

Úvodní teze

Kapitalismus. Technokracie. AI. Informační věk. Triumf efektivity. Přičemž vše řídí jasná pravidla empirismu, datové optimalizace, logiky a racionality. V tomto kontextu se potom přirozeně jeví, že dnešní člověk musí být nevyhnutelně ztělesněním těchto principů. Emoce sice prožívá a sdílí s ostatními, ale nepodílejí se na utváření jeho názoru, čemuž ostatně věří většina lidí. Tato víra je založena na tom, že lidská mysl funguje podobně jako počítač – sbírá data, analyzuje, a nakonec na jejich základě činí logická rozhodnutí. Důsledek této premisy se nutně promítá do způsobu jejich myšlení a komunikace. Předpokládají, že sdělení podložené fakty s racionální strukturou musí samozřejmě vést k přijetí argumentu. Jenže tato představa je iluzorní. Přehlíží základní faktory lidského rozhodování, a proto se na ní založený přístup ukazuje v praxi jako neúčinný.

Continue Reading

Autor: Jan Procházka

Poněkud mě unavuje ono neustálé lamentování učitelek, že žáci jsou stále horší a horší.

Je pravda, že již Hésiodos si v 8. století př. Kr. stěžuje, že mládež je tak zpustlá, jako nikdy nebyla, ale u nás pozorujeme a měříme propad objektivně. Paní učitelky mají v tomto pravdu. Poslouchám to pořád ze všech stran a vidím to i sám dost jasně.

Ve fyzice a matematice se v podstatě celou základku probírají převody jednotek a v prváku na střední škole stejně polovina absolventů neví, kolik má metr milimetrů. A je pravda i to, že mnozí středoškoláci válčí s malou násobilkou. Logaritmus či kvadratická rovnice je dnes vysoká škola. Také je pravda, že přírodopis osazenstvo základní školy spíše prospí a nakonec nemá ponětí, co je to třeba bučina nebo doubrava (jakási srandovní tajuplná slova), v zemáku se celý druhý stupeň základky učí zeměpisné souřadnice a stejně to třetina třídy prostě nedá.

Continue Reading

…aneb pár poznámek k přitažlivé síle, proti níž nic neobstojí

Autor: Morgoth

Asi poprvé jsem se slovem „multikulturalismus“ setkal někdy v roce 2003 v novinách Sunday Times. Autorem nebo hlavním hrdinou článku byl (britský ministr a později premiér) Gordon Brown a mně bylo instinktivně jasné, že se mi snaží prodat lež. Odpuzovala mě neuchopitelnost pojmu, který působil naprosto uměle. Ohavně také zněl – příliš mnoho souhlásek „naňahňaných“ až moc u sebe. Souvětí, v kterém se slovo objevilo, s jistotou a rozhodností tvrdilo, že multikulturalismus je objektivní fakt a žitá realita, navíc nikterak nová. Multikulturalismus neměl být nějakou hudbou budoucnosti, ale současnou, existující skutečností. Británie už je multikulturní – ne že se jí teprve vbrzku má stát. Věděl jsem, že je to lež. Skoro celý svůj život jsem prožil na severovýchodě Anglie, takže jsem viděl, že žádná pluralita kultur ani národností tam neexistuje – jen my.

Continue Reading

Afrikanští uprchlíci z Jižní Afriky přilétají v pondělí 12. května 2025 na mezinárodní letiště Dulles poblíž hlavního města Spojených států Washingtonu, D.C. (Zdroj: Al Jazeera)

Autor: Greg Johnson

Čas od času se mě někdo zeptá, jak vidím život našeho hnutí „po Trumpovi“. Otázka není úplně jednoznačná, ono „po“ lze totiž chápat nejen jako začátek, ale také konec současného Trumpova volebního období.

Život od Trumpova znovuzvolení nebyl pro americké bílé nacionalisty vůbec špatný, protože prezident dělá to, k čemu dlouhodobě vyzýváme: utěsnil jižní hranici, deportuje ilegály, omezuje programy relokace uprchlíků (s výjimkou bělochů z Jižní Afriky!), vytváří tlak na pracovní víza H-1B, zrušil program USAID, odbor ministerstva spravedlnost pro rasové vztahy Community Relations Service, vystupuje proti „woke“ a DEI (mj. pozitivní diskriminace), podnikl kroky proti odpírání bankovních služeb z ideologických důvodů a dokonce si troufnul i na některé fragmenty ultimátní liberální modly – dědictví éry boje za občanská práva z 60. let. Bonusem pak budiž i to, že Trump nestojí za Izraelem zdaleka tak otrocky, jak jsem očekával.

Continue Reading

Autor: Radek P.

Nedávno proběhly volby do Poslanecké sněmovny České republiky. Předcházely tomu jako vždy mediální kampaně jednotlivých stran a jejich kandidátů, renomované agentury uveřejňovaly průzkumy volebních preferencí a v neposlední řadě se konaly politické debaty, jež svou povahou připomínaly mnohdy spíše hospodské půtky a výměny názorů než kultivované dialogy zástupců lidu, které bychom očekávali. Diskutovalo se o nich s předstihem – věcně, někdy vášnivě – v rodinách s příbuznými, v zaměstnání se svými kolegy. Rozhovory na toto téma bylo možné náhodně zaslechnout při procházce venku – zkrátka kdekoliv. Dav byl mobilizován do plné volební pohotovosti při znovu a dokola se odehrávajícím rozhodujícím boji dobra proti zlu. To si mohl nechat utéct opravdu jen málokdo. Každý se chtěl podílet na vítězství dobra a pomoci tak ke správnému kurzu naší republiky. Tomu odpovídala i volební účast, která dosáhla 68,95 procent. 1] Jednalo se o třetí nejvyšší účast v historii samostatné ČR, vyšší byla pouze v letech 1996 (76,41 %) a 1998 (74,03 %). 2] Na čem se všichni shodneme, je to, že tuto událost zkrátka nešlo minout a jistě ji zaznamenali i ti, kteří se obvykle o politiku a politické dění v zemi nijak zvlášť nezajímají anebo jen sporadicky. Emotivně laděná sdělení byla všudypřítomná a nešlo se před nimi téměř schovat.

Continue Reading

David Adamec – Horory (z cyklu VHS); akryl na plátně

Autorka: Michaela Kopelentová

Jsme nájemníci kultury, ale co vlastně smíme sledovat? Nic nám nepatří – filmy a seriály, které sledujeme, alba oblíbených interpretů a interpretek ani programy na úpravu fotek. Kulturu si teď pronajímáme – a výpověď může přijít kdykoliv.

Vedle Gmailu, SISu (Studijní informační systém) a YouTube mám na liště Netflix, HBO Max, Disney+ a Oneplay, kde mi právě končí týdenní zkušební doba. Účet jsem si založila jen kvůli Králu Šumavy, který není dostupný nikde jinde. Po zhlédnutí ho tedy můžu zrušit. Podle červencové studie WPP Media z roku 2025 tvoří tzv. streaming jumpers, tedy uživatelé, kteří často střídají předplatné, největší část českého publika. Zaplatit si službu jen kvůli jedné exkluzivní show se stalo běžnou praxí – ať už šlo o Squid Game na Netflixu či The Last of Us na HBO.

Continue Reading

Autentický, tj. kontinentální konzervativec se distancuje od angloamerického pseudokonzervativismu. Staví se daleko důsledněji proti liberalismu, jehož heslem se stalo: volnost, rovnost, bratrství.

Autor: Jiří Hejlek

Nacházíme se v situaci, která si vyžaduje nové myšlenkové zakotvení politického jednání. Bývá dnes obvyklé operovat v této souvislosti s pojmem „konzervativismu“. Stavíme se tak proti vládnoucímu liberalismu, který sice instinktivně odmítáme, ale většinou přejímáme jeho myšlenková schémata a jazyk, a tak setrváváme pod jeho vlivem. Vynikající ruský politický filosof Alexandr Dugin si je dobře vědom úskalí, na která konzervativismus naráží, a proto raději svou teorii nazývá „čtvrtou politickou teorií“, jíž navazuje na konzervativní tradicionalismus. První a v současnosti vítěznou a zároveň odcházející teorií je liberalismus, vůči němuž je třeba se vyhranit. Druhou je socialismus a komunismus, který zemřel ve svém pokročilém věku vyčerpáním, zatímco třetí teorie, tj. fašismus v širším slova smyslu, zemřel mlád na své choroby. Ani na jednu ze dvou posledně jmenovaných už nelze navázat v celku, ačkoliv v nich lze nalézt pozitivní prvky. Hledejme tedy čtvrtou teorii. Potud Dugin. Ještě je třeba podotknout, že se opírá o ty neúctyhodnější konzervativce, jako je v současnosti Alain de Benoist a v minulosti Arthur Moeller van den Bruck, Oswald Spengler nebo Carl Schmitt.

Continue Reading

Stačilo! mělo šanci stát se silou, která by obnovila tradici české národní levice – tedy hnutí, které by spojovalo důraz na suverenitu, ekonomickou demokracii a sociální spravedlnost. Místo toho však podlehlo vábení oportunismu, personální prázdnotě a kulturní negaci.

Autor: Karel Alexa

Text je reakcí na poněkud plytký, ale spíše provokativní text Jiřího Boudníka. Pan Boudník měl být více konkrétní než ironický. Jestli svým textem chtěl jenom vzbudit určitou pozornost, pak blahopřeji.

Zaslechl jsem: „von ten Fiala je následek všech těch průserů a Klausových rozkrádaček, který se táhnou vod devadesátek a co dělali komunisti? Seděli ve sněmovně jak bafuňáři přes 30 let a teď budou s bývalýma liberálama dělat Ordnung?“. Říkal to přibližně 75letý senior na setkání SPD v Praze v roce 2024. Je to zajímavý postřeh, protože nám sděluje, že Fiala prostě přijít musel, a to že přišel je vina také české levice, jejíž zbytky se snaží formovat v uskupení Stačilo!.

Hnutí Stačilo!, které se zformovalo v reakci na hlubokou společenskou a ekonomickou krizi české společnosti původně v prostředí KSČM, ČSNS a několika liberálů (SN-SD), se na první pohled profiluje jako síla hájící národní suverenitu a sociální spravedlnost – tedy hodnoty, které by v klasickém pojetí tvořily pilíře nekosmopolitní levicové politiky. Přes deklarativní rétoriku však vykazuje řadu hlubokých ideových, strategických a personálních slabin, které zpochybňují jeho schopnost stát se nositelem autentického levicového a zároveň národně zakotveného hnutí. Cílem tohoto textu je poukázat na hlavní rozpory a limity Stačilo!, a to v kontextu národně levicové tradice, která má v českém prostředí dlouhou, ale dnes opomíjenou kontinuitu – sahající od R-U monarchie, přes první republiku, státní socialismus až po národně levicovou kritiku globalizace a neoliberalismu v novém miléniu.

Continue Reading

Každá podobná scéna má svého podivína v klobouku a Bobošíkovou, která se znovu vynoří před volbami jako zombie a dá smrtelný polibek každému politickému projektu.

Autor: Jiří Boudník

Bývalý diplomat Petr Drulák kdysi rozjel projekt, který mohl nést trochu naděje na vytvoření skutečně levicové alternativy k progresivistickému blouznění. Mohl, ale nemá. A mít nebude. Protože tento pokus přitahuje sortu lidí, jejichž největší intelektuální vzepětí končí vzpomínkou na dobu, kdy stát dával byty, pivo stálo tři kačky a šéf odborů měl větší slovo než premiér. Místo obrody autentické levice se vytvořil klub rozhořčených nostalgiků, kteří se dokážou sjednotit jen ve vzteklém brblání nad současným světem, zatímco vlastní pozitivní program jim zoufale chybí.

Dobrá, dejme tomu, že chtěl zahájit něco nového. Zkusil termín „konzervativní socialismus“. To je asi jako kdyby se vegetarián rozhodl otevřít steakhouse. Historicky se konzervatismus a socialismus vždy bily hlava nehlava, a ani dnes to nevypadá jinak. Místo důrazu na práci, odbory a sociální spravedlnost zbylo jen křečovité mávání pěstí proti progresivistům. A jestliže z nějakého levicového projektu zbude jen to, čemu tleskají klausisté, moTůrci a postavy zlodějen 90. let, pak se to nedá považovat za úspěch, ale spíš za politický ekvivalent sešrotovaného trabantu.

Continue Reading

„Československá“ Velká výměna v praxi. Aneb kde soudruzi všech časů udělali chybu? (foto: Předlice, Ústí nad Labem)

Autor: A. J. Tůma

Ta poslední, Velká, je jen přirozeným vyústěním procesů plynoucích ze změněného vědomí Evropanů

Málokdo si dovede představit, co čeká Evropu v pozdějších fázích Velké výměny. Přitom máme ve vlastních moderních dějinách jednoduchou případovou studii. Po pětačtyřicátém roce došlo v Sudetech k téměř úplné výměně obyvatelstva. V čem je tehdejší případ poučný pro dnešek a v čem se naše dnešní situace liší?

Zásadní rozdíly jsou dva: Při náhradě Němců v českém pohraničí novými usedlíky nedošlo v souhrnu k tak radikální proměně etnického, kulturního, náboženského, civilizačního elementu. Mezi příchozími převažovali Češi a Moravané, většinou s horšími charakterovými vlastnostmi a socioekonomickým potenciálem, doplněni ještě problematičtějším lidským materiálem ze Slovenska a Balkánu. Přestože většinu příchozích tedy tvořili lidé alespoň přibližně shodných rasových, civilizačních a kulturních vlastností s původním německým obyvatelstvem, rychle proměnili kdysi nejbohatší, nejprůmyslovější a nejurbanizovanější část bývalého Rakouska-Uherska a později Československa v nejchudší, nejproblematičtější a nejzaostalejší regiony. A zoufalou periferií zůstává pohraničí podnes – přes nejrůznější metody obou poválečných režimů, různá zvýhodnění, pobídky, dotace a sociálně-inženýrské nápady a statistická kouzla. Tato výměna byla tedy fatální, ačkoli nahrazující populace se zdaleka nelišila od původní tak radikálně, jak se liší dnes se usazující noví Němci, Švédi, Francouzi, Angličané od původních Evropanů. I u nás doma jsme nuceni sledovat stupínek po stupínku pokles estetické, hygienické, všeobecně civilizační úrovně ve službách, obchodě, zdravotnictví, všude, kde začíná být stát závislý na pracovní síle z Východu. A to mluvíme ještě o lidech relativně rasově příbuzných a mezi nimi ještě hlavně o těch, kteří jsou vůbec ochotni pracovat.

Continue Reading

Krása novořeči

Autor: Ignác Bauer-Šíma

Byl jsem svědkem jedné debaty o problémech některých dětí ve školním prostředí. Řeč byla o těch, kteří trpí poruchami soustředění, mentální zaostalostí, mají problémy se svou identitou, o sexuálních menšinách nebo nezvladatelně agresivních jedincích. Tyto děti byly opakovaně označovány souhrnným výrazem „žáci, kteří se nějakým způsobem vymykají průměru“. Nechyběla ani půvabná definice „děti, které něčím mimořádným vynikají“.

Jedná se o typické ukázky jazykové manipulace. Výraz „něčím vynikat“ má formálně neutrální charakter, ale jeho emoční vnímání je jednoznačně pozitivní, což se promítá i do výhradně kladného významu výrazu přímo odvozeného, tedy být „vynikající“. V celé této novořeči je soustavně obsažena nápověda: abys byl vynikajícím jedincem, nemusíš mít nadání, pracovitost, vůli, předpoklady.

Stačí narodit se jako součást nějaké menšiny.

Continue Reading

Vlajka vítězů

Autor: Andrej Mitrofanov

Navzdory tomu, že ruská zvláštní vojenská operace (SVO) na demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny běží, v poslední době jsou v mediálním prostoru cítit určité „vibrace“.

Na jedné straně ozbrojené síly Ruské federace postupně posouvají linii bojového kontaktu a okusují z Ukrajiny kilometr po kilometru, letecké pumy s jednotným plánováním a korekčními moduly ničí blízké týlové oblasti nepřítele a vysoce přesné zbraně dlouhého doletu systematicky vyřazují nepřátelskou infrastrukturu, výrobní zařízení, muniční sklady, vybavení a ničí koncentraci živé síly nepřítele. Zároveň má nepřítel i své vlastní „peremogy“. Nepřátelské telegramové kanály tvrdí, že ofenzívu provádí ruské ozbrojené síly za cenu obrovských ztrát, ukrajinský vojensko-technologický komplex pravidelně útočí na ruský týl včetně infrastrukturních zařízení, západní země předávají Ukrajině stále výkonnější a účinnější modely zbraní a vojenské techniky. Další „červená linie“ již byla překročena a stíhačky F-16 již byly převedeny na Ukrajinu. Potenciálně by SVO v tomto formátu mohla trvat řadu let. Někteří hovoří o pěti letech nutných k úplné porážce Ukrajiny, jiní věří, že Rusko bude schopno dojít do Kyjeva za dva roky.

Otázkou je, zda jsou skuteční aktéři tohoto konfliktu spokojeni se současným stavem, s možnými termíny ukončení SVO a hlavně s perspektivou úplného vojenského vítězství Ruska nad Ukrajinou?

Continue Reading

Jdeme do toho! (Aneb Lipavský na linii dotyku s Ruskem)

Autor: Karl Richter

O první světové válce stále převažuje názor, že evropské národy do ní vstoupily z čiré zaslepenosti a politické hlouposti. Bestseller australského historika Christophera Clarka Náměsíčníci (2012) je dobrým příkladem tohoto názoru. Je však nepřesný. Mezinárodní zednářské a finanční kruhy pracovaly na Velké válce, svržení monarchií a zavedení západní demokracie po celá desetiletí. První světová válka byla výsledkem dlouhodobé politiky zájmových a intrikářských západních zákulsiních kruhů.

To platí i pro druhou světovou válku. I když byl Hitler nejvýraznějším účastníkem, není již žádným tajemstvím, že byl pouze hybatelem, protože druhá světová válka byla s koncem té první předem daná. Jen Polsko se ve dvacátých a třicátých letech několikrát pokusilo zahájit válku proti Německu s pomocí západních mocností. Podnětem v roce 1939 bylo nakonec pokračující terorizování německého etnika v Polsku – a povzbuzování k němu ze strany britsko-amerických strůjců. Mimochodem, přesně stejnou konstelaci, až na hlavní účastníky, vidí Putin dnes před sebou. Na rozdíl od Hitlera čekal osm let, od roku 2014 do roku 2022, než přišel na pomoc sužovanému ruskému obyvatelstvu v sousední zemi. V rozsáhlém rozhovoru, který s ním v únoru vedl Tucker Carlson, dal Putin jasně najevo, že si je historických paralel vědom.

Continue Reading

Jižní Korea čelí demografické krizi

Autor: David M. Zsutty

Už tak velice nízká porodnost v Jižní Koreji se v roce 2023 dále propadla na pouhých 0,72 dítěte na ženu, což je přibližně jen třetina hodnoty nutné pro zachování velikosti populace (2,1). Na webu BBC se dokonce objevil článek, jehož autorka si klade otázky, proč se tolik Korejek rozhodlo zůstat bezdětných. Jižní Korea a její děsivá situace nám ovšem může posloužit jako užitečná případová studie demografického úpadku, jelikož země není na rozdíl od většiny západních států ovládána k většinovému obyvatelstvu nepřátelsky naladěnou elitou.  Naopak, celá řada jihokorejských politiků opakovaně označila nízkou porodnost za „celonárodní problém“, bez nějaké snahy využít jí jako záminku k otevření stavidel masové imigrace. Problémem pak v Jižní Koreji pochopitelně není ani bělošská etnická etnická neuróza či vina. Díky tomu můžeme oddělit a prostudovat další proměnné, a tak se přiblížit možným řešením pro budoucnost, v níž budou nepřátelské elity v našich zemích sesazeny ze svých pozic.

Některá tvrzení z odkazovaného článku BBC můžeme okamžitě takříkajíc zmuchlat a zahodit do koše. Silně pochybuji, že něco tak banálního jako domácí práce je skutečnou podstatou problému neochoty žen rodit. Pokud by to byla pravda, jejich dekadence by byla natolik hluboká, že jakékoliv pokusy o záchranu nestojí za tu námahu. Krtinec domácích prací však snadno vyroste v horu, není-li dosaženo správné rovnováhy mezi kariérou a soukromým životem, což bylo z celého článku BBC o Jižní Koreji zjištění asi nejnápadnější.

Continue Reading

Morgan Ariel, jedna z mnoha internetových komentátorů, kteří v poslední době naskočili na antisemitskou vlnu. (Foto z jejího Instagramu)

Autor: Travis LeBlanc

Ještě v dobách největší slávy „alt-right“ (přibližně první polovina minulé dekády, pozn. DP) jsem si nejednou postesknul nad tím, že hnutí až nevyvratitelně spravedlivé je do takové míry obýváno lidmi morálně nepříliš vábnými. Nebyla to jistě celá a dokonce ani většina alternativní pravice, ale stěží jste mohli ujít více než pár pomyslných kroků, aniž byste narazili na nějakého narcistního sociopata, narkomana, zhýralce nebo zástupce jiného z nepřeberného množství protispolečenských osobnostních typů.

Co jsme ale měli dělat? Když se člověk postaví za myšlenky, jejichž otevřené zastávání ho může snadno stát všechno, logicky z toho plyne, že značná část těch, ochotných podstoupit toto riziko, budou lidé, kteří toho nemají zrovna moc ztratit. Logickým důsledkem vysoké rizikovosti veřejné podpory bělošského nacionalismu pak je i výrazné nadzastoupení lidí se sklony k riskantnímu chování, kteří ovšem nemají daleko ani k jiným nebezpečným aktivitám, jako jsou užívání drog, netradiční sexuální chování, drobná kriminalita atd.

S ohledem na výše nastíněné a přesvědčení, že pokud chcete mít co do činění s bělošským nacionalismem, musíte být alespoň trošku blázni, jsem se v té době se skřípěním zubů rozhodl tolerovat i naše poněkud bláznivější druhy, alespoň dočasně. Vždycky jsem ale setrvával v naději, že to tak nezůstane navždycky. S postupným pohybem Overtonova okna a přibližováním našich myšlenek hlavnímu proudu se riziko spojené s otevřeným bělošským nacionalismem – jak jsem doufal – sníží, a tím hnutí snáz bude moci rekrutovat z nových okruhů: stabilnějších, neurotypických lidí bez mučednického komplexu.

Continue Reading

Petr Drulák a Ilona Švihlíková během trialogu „Co nás čeká a nemine?“

Autor: A. J. Tůma

Petr Drulák v trialogu zakladatelů spolku Svatopluk nazvaném Co nás čeká a nemine?, zveřejněném i na YouTube (s Michalem Semínem a Ilonou Švihlíkovou) komentuje Carlsonův rozhovor s Putinem:

„On (Putin) říká: Nad Američany se dá těžko vyhrát propagandistická válka. A to bych řekl je určitý fakt, který mějme na mysli, protože tady se neustále opakuje ruská propaganda, kremelská propaganda. Uvědomme si, že Rusové jsou v propagandě naprostí břídilové, ale naprostí. Prostě ti, kteří vytvořili moderní aparát propagandy, a kteří ho zdokonalili do toho, co dneska znamená dělat kvalitní propagandu, jsou Spojené státy americké. Platí to od dvacátých let, kdy tam vychází ta klíčová knížka od Bernayse Propaganda, která inspirovala Goebbelse, to přichází ze Spojených států. A Spojené státy v tom jsou dokonalé. Proto ta ruská propaganda je taková neumělá až směšná, a ten Putin to ví a říká ‚my se do toho nepouštíme, a navíc kdybychom odhalili všechny ty argumenty, tak akorát odhalíme svoje zpravodajské zdroje, a to nás poškodí‘. Takže tohle byla jeho reakce, která myslím zase nám dává jinou perspektivu na to, když se mluví o všech těch propagandách. Ten, kdo vytváří tu nejefektivnější propagandu, to je Západ, a především Spojené státy. A to vidíme v tom našem mainstreamu. To jsou propagandistické produkty, které někdy jsou fakt chytře udělané, a není úplně jednoduché je prohlédnout. U těch ruských propagandistických produktů, nebo u toho co se spojuje s tím Kremlem, to jsou většinou tedy řekl bych někdy až amatérské pokusy, z toho, co tak koluje.“

Continue Reading

„Neblahá loutkohra“ aneb karikatura systému francouzské třetí republiky ještě z doby krátce po jejím vzniku: nahoře vládnoucí bankovní kapitál, uprostřed jeho „symbolický analytik“, dole zástupci konzervativní pravice a pokrokářské levice. Voliči nepatří k jádru soustavy, obrázek je proto pomíjí.

Autor: Ladislav Olešovský

Takřka celých třicet let se demokracie (de facto liberalismus) bránila svým nejzarytějším, ale i domnělým protivníkům prostřednictvím tzv. antiextremistické politiky. Někdy byla tato politika řízena lidmi, kteří neznali a nerozuměli ideologickým základům různých spolků, hnutí či politických stran, a proto často zaměňovali pojmy extremismus, radikalismus, nacionalismus a neonacismus. Nicméně tato agenda měla jasný cíl, označit a dehonestovat společně s novináři razantní kritiky liberální demokracie již od devadesátých let, přičemž se nemuseli ani moc snažit, protože tzv. vlastenecký tábor byl a je složen z různých magorů, autistů (nemám nic proti autistům), narcisů a šotoušů.

Na bojujícím liberalismu (ne demokracii), známe Loewensteinovy a Schmittovy teorie, který si demokracii přisvojil, ochočil a neutralizoval podobně jako rudí v podobě lidové či socialistické demokracie, je ve své podstatě málo demokratického. Nepřítelem liberální demokracie je především demokrat – člověk, který respektuje názor druhého, ale je rovněž se ochoten postavit proti zjevným hloupostem a nepravostem a přistoupit k jejich jasnému odsouzení a možnému potrestání, člověk, který netrpí sociálněvědeckým surrealismem, který má oporu v nemocné mysli té části společnosti, kterou můžeme označit jako patologickou sedlinu, která nyní ovládá západní společnost a relativně úspěšně indoktrinuje střední Evropu. Demokratem může být každý. I autoritář je větším demokratem než progresivista. Progresivista usiluje o společnost prozářenou dobrem a chce mít nad dobrem kontrolu, aby se nevykloubilo, s dobrem totiž neumí zacházek každý, pouze lidé „dobří“. Nicméně je progresismus cenným zdrojem a zrcadlem společenských změn, zejména pro levici, která by v něm měla spatřovat svoji dějinnou příležitost.

Continue Reading

Národní ekonomickou radu vlády tvoří lidé, jež jsou zcela pohlceni světem nadnárodního kapitálu a kosmopolitního myšlení

Autor: Jan Maloušek

Na nervy z NERVu: od národa odtržené myšlení o národním hospodářství

NERV představil sdělovacími prostředky hlavního proudu široce a hlasitě popularisovaný „návrh k vyššímu dlouhodobě udržitelnému ekonomickému růstu,“ jelikož se „český ekonomický model vyčerpal.“ Jistě nelze rozporovat, že naše vlast se nachází ve velmi komplikované situaci a hospodářská rovina tvoří nedílnou součást tohoto problému. Co však zapadlo, je skutečnost, že akademici a bankéři, jež sedí v NERVu, se na tom, že jsme se do této situace dostali, spolupodíleli.

Jsou vesměs ve službách nadnárodního kapitálu (banky), anebo alespoň ve vleku internacionálního „elitního“ prostředí (vysoké školy). Můžeme úspěšně pochybovat, že současná národohospodářská věda pojednává o tom, „jak se člověk stará o udržení a zlepšení [svého] života“ (Karel Engliš), spíše se její dnešní představitelé a jejich absolventi domnívají, že ekonomie hledá cesty k zvýšení zisku v podobě peněz, jež však jsou pouze národohospodářským nástrojem.

Řada návrhů vypadá na papíře rozumně či alespoň přijatelně, nicméně základní účel, tedy rozvoj či snad dokonce rozkvět naší vlasti, přiměřený blahobyt všeho obyvatelstva, jeho budoucnost a plnění základních funkcí státu se někde ztratil.

Continue Reading

Björn Höcke

Autor: Tomislav Sunić

Pokaždé, když se ambiciózní nacionalistické straně podaří zajistit si parlamentní křesla, nebo dokonce nějaký podíl na výkonné moci, propadnou její příznivci neochvějné víře, že systém se zmítá ve smrtelných křečích a předhánějí se v deklaracích nástupu zářivé nacionalistické éry. Během uplynulých více než 70 let se tato prospěchářská (byť neprospěšná) představa pevně usadila v myšlení nespočtu bělošskému nacionalismu nakloněných voličů v Americe i Evropě, což nevyhnutelně a rychle vede ke chronickému zklamání. Od Národního shromáždění Marine Le Penové ve Francii přes rakouské Svobodné, belgický Vlaams Belang až po nedávno zformovanou rádoby fašistickou vládu Giorgie Meloniové v Itálii, kýžený druhý prezidentský Donalda Trumpa nebo šestákové latinskoamerické kopie Bolsonara tyto viditelné nacionalistické figury dříve či později sklouznou k parodii sebe sama. A když už se snad nějakým zázrakem protáhnou brankou k pákám moci, hned na druhý den začnou způsobně recitovat všechny předepsané homilie systému.

Continue Reading

Fialový restart…

Autor: Jan Procházka

Latinskoamerický scénář

„Do deseti let křižovatkou Evropy“ hlásá aktuální propaganda na ulicích s ksichtem českého guvernéra. Česká republika má však mnohem spíše nakročeno k tomu stát se periferií, disneylandem, skladištěm, skládkou a montovnou pro korporace jádrových oblastí světa. Ani v jednom případě se s původním obyvatelstvem nepočítá, domorodci jsou něčím, co je nadnárodním korporacím a lokálním guvernérům, kteří jim mají umetat cesty a zvyšovat zisky, prostě na obtíž. Nemyslím si, že by ve střední Evropě v dohledné budoucnosti mohla vzniknout nějaká „rasová válka“, která hrozí vypuknout ve Francii, spíše se přikláním k názoru, že latinskoamerický scénář je nejrealističtějším výhledem.

V amerických banánových republikách typu ČR se budou střídat guvernéři, často z vojenských kruhů, nepříliš inteligentní, ale loajální a úplatní, panáci fungující jako yes-mani amerických velvyslanců. Petr Pavel je v zásadě stejnou figurou jako Fulgencio Batista. Vedle toho se zde pomalu ale pravidelně začínají objevovat úkazy dosud příznačné jen pro rozvojové země, které předchozí dvě generace neznaly.

Continue Reading