Délský potápěč

Julius Evola

Autor: Andrea Scarabelli

V rušném roce 1938 podnikl Evola další dvě cesty. První následovala po německé výpravě a přivedla jej do Prahy, města prostoupeného po anšlusu [Rakouska] plíživým strachem. Když sem na samém začátku července dorazil, nalezl město přeplněné návštěvníky desátého všesokolského sletu. Pod heslem ve zdravém těle zdravý duch panslavistická organizace Sokol prosazovala všestrannou výchovu mládeže schopnou sjednotit tělo a ducha. Půlmilionu jeho členů proudilo do „stověžatého“ města v atmosféře pohlcené mezinárodním děním – jako by je pobízela tíha dějin přeměňující sraz na jakousi oslavu odehrávající se na pokraji propasti. Dokonce ani Evola nebyl vůči tomu zcela imunní. Byl svědkem „nepopsatelného entusiasmu obyvatelstva, představení odehrávajícího se na Masarykově stadionu, které zde k sobě přivedlo 210 000 lidí“; v „oblíbených nočních podnicích“ i „zvucích národních písní a slovanských pochodů“ byl svědkem „jedinečné atmosféry“ sjednocující „obyvatelstvo se sokolským hnutím různých národů.“ Avšak v uličkách na Malé straně o těchto pražských nocích již bylo možné cítit blížící se evropskou katastrofu. 1]

V této horečné atmosféře se setkal s ministrem zahraničí Kamilem Kroftou, jenž mu pověděl, že nelze zcela vyloučit Evolou předloženou (a v Bělehradě diskutovanou) hypotézu „o politice úplné autonomie různých menších středoevropských a balkánských států, včetně Československa, které by se jednostranně neodvolávaly na Londýn a Paříž, nebo které by jinak nenarušovaly mezinárodní politiku Osy.“ 2] Avšak Krofta požadoval, aby tyto mocnosti poskytly nějaké záruky. Se sudetským povstáním z 13. září a anexí Sudet Třetí říší z 1. října ovšem věci nabraly jiný směr. To, co Britové a Francouzi chválili jako krok k zachování míru, bylo ve skutečnosti jednou z příčin druhé světové války.

Continue Reading

„Československá“ Velká výměna v praxi. Aneb kde soudruzi všech časů udělali chybu? (foto: Předlice, Ústí nad Labem)

Autor: A. J. Tůma

Ta poslední, Velká, je jen přirozeným vyústěním procesů plynoucích ze změněného vědomí Evropanů

Málokdo si dovede představit, co čeká Evropu v pozdějších fázích Velké výměny. Přitom máme ve vlastních moderních dějinách jednoduchou případovou studii. Po pětačtyřicátém roce došlo v Sudetech k téměř úplné výměně obyvatelstva. V čem je tehdejší případ poučný pro dnešek a v čem se naše dnešní situace liší?

Zásadní rozdíly jsou dva: Při náhradě Němců v českém pohraničí novými usedlíky nedošlo v souhrnu k tak radikální proměně etnického, kulturního, náboženského, civilizačního elementu. Mezi příchozími převažovali Češi a Moravané, většinou s horšími charakterovými vlastnostmi a socioekonomickým potenciálem, doplněni ještě problematičtějším lidským materiálem ze Slovenska a Balkánu. Přestože většinu příchozích tedy tvořili lidé alespoň přibližně shodných rasových, civilizačních a kulturních vlastností s původním německým obyvatelstvem, rychle proměnili kdysi nejbohatší, nejprůmyslovější a nejurbanizovanější část bývalého Rakouska-Uherska a později Československa v nejchudší, nejproblematičtější a nejzaostalejší regiony. A zoufalou periferií zůstává pohraničí podnes – přes nejrůznější metody obou poválečných režimů, různá zvýhodnění, pobídky, dotace a sociálně-inženýrské nápady a statistická kouzla. Tato výměna byla tedy fatální, ačkoli nahrazující populace se zdaleka nelišila od původní tak radikálně, jak se liší dnes se usazující noví Němci, Švédi, Francouzi, Angličané od původních Evropanů. I u nás doma jsme nuceni sledovat stupínek po stupínku pokles estetické, hygienické, všeobecně civilizační úrovně ve službách, obchodě, zdravotnictví, všude, kde začíná být stát závislý na pracovní síle z Východu. A to mluvíme ještě o lidech relativně rasově příbuzných a mezi nimi ještě hlavně o těch, kteří jsou vůbec ochotni pracovat.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Letos konečně vyšly v českém překladu dvě významné práce (Metafyzika sexu, Jezdit na tygru) Julia Evoly (1898 – 1974), tradicionalisty a filosofa, který u nás po celé 20. století zůstal prakticky neznám, a to překvapivě i v kruzích apolitických „hermetiků“.  O jakékoli recepci jeho díla v českém prostředí proto nemůže být – alespoň prozatím – ani řeči (na rozdíl od některých sousedních států jako jsou Německo, Rakousko, ba i Maďarsko). Sám „arcireakcionář“ však přinejmenším dvakrát naši zemi navštívil.

Prvně se v Československu ocitl někdy v posledním měsíci roku 1937, snad jen na cestě z Mnichova do Vídně (?). V poznámce ke svému článku Panorama della Mostra antiebraica di Monaco (Panoráma protižidovské výstavy v Mnichově) totiž vysvětluje, že materiál, který je podkladem tohoto textu, mu byl spolu s ostatními (katalog mnichovské výstavy, katalog protibolševické výstavy v Berlíně, vědecká díla o židovské otázce) zabaven na česko-německém hraničním přechodu v Podmoklech – s tím, že jde o publikace na československém území zakázané. 1]

Continue Reading