Délský potápěč

Čítárna Délského potápěče je zpět!

Elektromobily, drony, chytré telefony, stále všudypřítomnější „teledohled“ – příhodný čas připomenout Skleněné včely (Gläserne Bienen, 1957), v Anarchově tvorbě patřící k méně známým románům. Činíme tak celou jednou kapitolou.

Kostel ve Velitelově rodném Bouillonu dnes…

Autor: Léon Degrelle

Byli jsme ještě malé ardenské děti.

Sníh uzavřel obzor, nasadil čepici hřebenům střech a zespodu se nám ve stále silnější vrstvě lepil na dřeváky.

Byli jsme si jistí, že jsme spatřili svatého Josefa, jak zahýbá do Rue du Moulin. O půlnoci se do prudkého kopce ke kostelu šlapalo ztěžka. Na posledním strmém úseku nám dovolili vzít si dřeváky do ruky. Poté jsme z noci mrazivých šipek bryskně přešli do hřejivé vůně skvělých chrámových lodí.

Continue Reading

Pierre Krebs – V boji o bytí

Autor: F. Roger Devlin

Pierre Krebs
Fighting for the Essence: Western Ethnosuicide or European Renaissance? (orig. Im Kampf um das Wesen Horn: Weecke, 1997). Anglicky: Arktos Media, 2012, Londýn.

Nakladatelství Arktos přináší první anglický překlad z díla čelního představitele evropské Nové pravice Pierra Krebse. Krebs se narodil roku 1946 ve francouzském Alžírsku a ve Francii studoval právo, žurnalistiku, sociologii a politologii. Koncem 60. let začal aktivně působit v pravicovém politickém milieu. Usadil se v Německu a v Kasselu v roce 1980 založil Thule Seminar, „společnost pro výzkum indoevropské kultury“. O jeho činnosti zdá se projevuje nemalý zájem i německý Verfassungsschutz (Spolkový úřad pro ochranu ústavy).

Mimo zde recenzovaného díla je dr. Krebs také autorem knih Die europäische Wiedergeburt (Evropské obrození), Das unvergängliche Erbe: Alternativen zum Prinzip der Gleichheit (Trvalé dědictví: alternativy k zásadě rovnosti) a studií o Valérym a Wagnerovi. Kniha V boji o bytí poprvé vyšla německy už v roce 1996, doplněné francouzské vydání pak v roce 2000.

Krebs ve své, podle mého povědomí originální, terminologii načrtává ostré rozdělení na „Evropu“ a „Západ“. „Evropou“ označuje širší rasovou a kulturní tradici, hodnou podle něj obrany; „Západ“ pak pro Krebse představuje soudobé „západní společenství hodnot“, jež má plné ruce práce s humanitárním bombardováním, vynucováním tolerance u ovládaného obyvatelstva pod hlavněmi pušek, upřednostňováním cizinců před vlastními nebo s tažením za vymazání všech odlišností, včetně těch mezi muži a ženami.

Continue Reading

Autor: F. Roger Devlin, Ph.D.

J. Philippe Rushton: A Life History Perspective
Edward Dutton
Thomas Edward Press, 2018
182 s., $19.89 brožovaná verze

Ed Dutton přišel s důležitou kritickou studií života a díla psychologa J. Philippeho Rushtona (1943–2012). Většině čtenářů je pravděpodobně známo, že Rushton se proslavil především aplikací r/K teorie životní strategie – původně nástroje pro pochopení chování zvířat – na tři hlavní lidské rasy. Jak vysvětluje ve své knize Lidské rasy, evoluce a chování z pohledu životní strategie (1994), mají afričtí černoši překotnější (tj. výrazněji „r“) „historii životní strategii“ než ostatní rasy: rychleji dospívají, nejméně si vytvářejí dlouhodobé plány, mívají početné potomstvo, jemuž ale nevěnují příliš zdrojů ani času. Strategie Orientálců bývá naopak v průměru nejpomalejší (tedy nejvýrazněji „K“), s pozdějším nástupem sexuální aktivity, intenzivnějším dlouhodobým plánováním, nižší absolutní plodností a rodičovstvím s vyšší mírou investice do dětí. Evropané se nacházejí mezi těmito dvěma extrémy, i když zpravidla mnohem blíže Asiatům než Afričanům. Vyšší inteligence vykazuje značnou korelaci s pomalejší životní strategií.

Dutton si ve své studii vytyčuje dva základní cíle: ukázat, že Rushton sám praktikoval spíše rychlejší životní strategii; a ve světle životopisných informací i pozdějšího bádání zhodnotit jeho dílo. Začneme u Duttonova popisu původu Rushtonovy rodiny a jeho života, při kterém vycházel  z vlastního genealogického bádání, rozhovorů s četnými lidmi z Rushtonova života a v neposlední řadě také z Rushtonovy nevydané autobiografie.

Continue Reading

Autor: Wayne Lutton

The Siege of Vienna
John Stoye
Edinburgh, Birlinn Limited, 2000

_____________________

Od událostí 11. září jsou obyvatelé Západu vystaveni neutuchajícímu přívalu komunikační a mediální kampaně, které se nás snaží přesvědčit, že „islám je náboženství míru“… a snášenlivosti. Četné příklady této – terminologií studené války – techniky „dezinformace“ najdeme třeba v článku New York Times z 28. března 2002. Ředitelka Whitney Humanities Center na Yaleově univerzitě María Rosa Menocalová v něm tvrdí, že při čtení dějin se všeobecně zapomíná na to, jak osvícení muslimové po dobytí Pyrenejského poloostrova před 1300 lety vytvořili v dnešním Španělsku „nejpokročilejší kulturu Evropy“. „Al Andalús, jak muslimové svou španělskou domovinu (sic!) nazvali, vzkvétala v kultuře otevřenosti a asimilace,“ píše Menocalová.

To je ovšem v ostrém rozporu s pohledem těch, kteří před mnoha staletími muslimské agresi skutečně museli čelit. Islám pro ně byl „náboženstvím meče“, což platilo už od doby, kdy Mohamed sjednotil arabské kmeny a po jeho smrti v roce 632, kdy se jeho nástupci pustili do útoku proti západnímu světu, který se definitivně zastavil až na podzim roku 1683, když 13. září armády několika evropských křesťanských zemí vedené polským králem Janem Sobieskim prolomily muslimské obklíčení Vídně.

Continue Reading

Wigan Pier (1939)

Autor: Karel Veliký

Pro pravicové či konzervativně smýšlející je George Orwell dodnes autoritou. Vždyť ve své románové dystopii 1984 jako jeden z prvních vylíčil možné „totalitářské“ vyústění vize socialismu. Sám ovšem před válkou také cítil socialisticky, což mj. ukazuje jeho práce z roku 1937 pojmenovaná Cesta k Wigan Pier, která se nedávno objevila v českém překladu. Málo známý text, spojení reportáže a eseje, líčí v první části dnes těžko představitelnou bídu severoanglických horníků, v druhé se autor zamýšlí nad socialismem na pozadí nástupu  jeho novějších a rivalizujících podob: evropských fašismů. Obsah je tedy převážně dobový a jako takový má (jistou) historickou hodnotu. Celým spiskem však probleskují kritické postřehy platné i pro dnešní idealisty – a právě ty tu chceme z omezení historična vyzdvihnout a rozvést.

Continue Reading

Vratislav Effenberger – Republiku a varlata (Torst, 2012)

Autor: Vratislav Effenberger

Ať to zní jakkoliv kacířsky, 21. srpen přišel jako rána z milosti, uštědřená této neobroditelné obrodě. Teprve tento tvrdý náraz o pozemskou realitu mohl ve své absurdnosti vytvořit neméně absurdní situaci jakési „národní“ jednoty, založené na sjednocujícím postoji proti okupantům. Konečně zde byl integrační model, o jehož konkrétní naléhavosti nebylo možné pochybovat. Byl však, stejně jako integrační model „obrodného procesu“, pouze negativistický, a proto bezperspektivní.

Tím se stával zároveň nereálný, fiktivní a mohl být dočasně prodlužován jen rozpačitostí postupu, který Moskva zvolila pro likvidaci „československého jara“ se zřetelem k současným zájmům své zahraniční politiky. Ukázalo se však, že opatrnost Moskvy byla přehnaná. V okamžiku, kdy president Johnson odejel na svou farmu, aby tak potvrdil zájem USA na trvání Jaltské dohody, měla volné ruce.

Nic nestálo v cestě tomu, aby po inscenaci incidentu a po nezbytném masakru byla dosazena nová špičková garnitura stranické hierarchie a aby noví vládci vzápětí ukázali přívětivější tvář, která by vyčerpanému obyvatelstvu dodala opět pocit jistoty.

Continue Reading

Alexandra Alvarová

Autor: František Klášterský

Na knižní trh byla nedávno uvedena publikace, mající za cíl přiblížit a náležitě vysvětlit hojně citovanou problematiku dezinformací a tzv. „fake news.“ Se zjevným záměrem odpovědět na otázku, kde leží kořeny nebývalého rozmachu fenoménu, který měl mimo jiné způsobit Brexit a vítězství Donalda Trumpa se autorka pustila na plochu, která je jí velmi blízká. Alexandra Alvarová v knize sama sebe označila za propagandistku a kniha je tak jakousi nevyřčenou terapií, mající za cíl náležitě osvětlit, jak dle autorčiných slov „markeťáci“ manipulují s lidským vědomím a úsudkem.

Upřímně jsem při koupi knihy nečekal, že se mi do rukou dostane vyčerpávající analýza fenoménu dezinformací, tak zvané „hybridní války“ či pokus o v rámci možností objektivní zhodnocení problematiky využívání tendenčního tiskového zpravodajství k dosahování politických cílů (pryč s únavnými a jazyk deformujícími anglickými novotvary). Nakonec to ani nebyl autorčin záměr, koneckonců sama dle svých slov nechtěla napsat nudnou studii plnou citací a odkazů, nýbrž čtivý text, přístupný nikoli vědcům a odborníkům, ale právě široké veřejnosti, „obyčejným lidem“ – tedy hlavním obětem dezinformačního řádění.

Výsledný dojem ale předčil i ta nejskeptičtější očekávání. Přes několik světlých momentů a informací ze zákulisí propagandistické branže kniha nepřináší nic nad rámec hlavního proudu. Za všechno mohou stále ti samí. Rusové, Rusko, Putin. A jejich poskoci.

Continue Reading

Autorka: Manon Welles

Jean Raspail
The Camp of the Saints
Social Contract Press, 1994

Tábor svatých vyšel už před skoro 45 lety, i dnes však zůstává jedním z nejproročtějších děl o zničení západní Evropy imigrací z Třetího světa.

Sám jsem se o románu doslechl, když se o něm opakovaně zmínil Steve Bannon, který o migrační krizi prohlásil „Není to vlastně ani tak migrace, jako spíš invaze. Osobně tomu říkám ‚Tábor svatých‘“. Už dříve se pak Bannon slyšet: „Je to skoro jako invaze střihu Tábora svatých do střední a následně západní a severní Evropy“. O knize padla několikrát zmínka v pořadu Tuckera Carlsona a doporučil ji i republikánský iowský poslanec Steve King.

Continue Reading

Adam Parfrey (12. dubna 1957 – 10. května 2018)

Autor: E.X.

Kdo byl Adam Parfrey?

Adam Parfrey se narodil 12. dubna 1957 a zemřel 10. května 2018. Byl americkým novinářem, redaktorem a vlastníkem vydavatelství Feral House. Celý život se věnoval vydávání knih z neobvyklých prostředí a zabývajících se extrémními, zakázanými a kontroverzními tématy. V roce 2012 získal ocenění Independent Publisher Awards Best History Book of 2012, konkrétně stříbrnou medaili za knihu Ritual America: Secret Brotherhoods and Their Influence on America Society, již napsal spolu s Craigem Heimbichnerem.

Poprvé se Adam Parfrey dostal do povědomí undergroundové veřejnosti v roce 1979 vydáváním experimentálního časopisu IDEA, časopis ale neměl dlouhého trvání. Poté napsal a v San Francisku uvedl divadelní hru o Gillesovi de Rais s názvem „The Wickedest Man in the World,“ psal se rok 1983. Později v témže roce, začal Parfrey spolupracovat s Georgem Petrosem a vydávat časopis EXIT. Odstěhoval do Los Angeles, kde spoluzaložil Amok Press s Kennethem Swezeym. První kniha Amok Press se jmenovala Michael a jednalo se o částečně autobiografický román napsaný Josephem Goebbelsem a z němčiny ho přeložil Joachim Neugroschel. V roce 1987 spatřilo světlo, nebo spíše temnotu světa první vydání dnes už kultovní klasiky: Apocalypse Culture. Následovaly dotisky v letech 1990 a 2001, tentokrát už u Feral House. V roce 2000 se kniha dočkala pokračování pod názvem Apocalypse Culture II. Vyvolala hysterické reakce mnohých novinářů i kulturních kritiků, pořádaly se proti ní protesty a v některých zemích je dodnes zakázána.

Continue Reading

Autor: Vítězslav Jinoch

Kniha Petra Hampla Prolomení hradeb se minulý týden opět stala předmětem sporů, poté, co liberecká Krajská vědecká knihovna zrušila již domluvený pronájem sálu na základě toho, že „názory obsažené v knize se neshodují s názory knihovny.“

Jenže Prolomení hradeb není zajímavé jen opakovanými cenzurními pokusy. Jedná se o knihu, které se za necelé tři měsíce prodalo 7000 výtisků a která je na cestě stát se jednou z nejprodávanějších politických knih v českých dějinách. To se z článků v mainstreamovém tisku ovšem nedozvíte. Stejně jako se nedozvíte, že Hampl je plně kvalifikovaný sociolog (PhDr., Ph.D.), který se v posledních letech podílel např. na velkém výzkumu alternativních forem lidského kapitálu a byl editorem sborníku na toto téma. Co hůře, žádný z autorů článků na iDnes, Novinkách, Aktuálně, Tiscali a dalších serverech knihu zjevně ani neotevřel. Citovány jsou autorovy bojovné a nekorektní poznámky na sociálních sítích, nejspíš na základě předpokladu, že kniha je sestavena právě z nich.

Není. Není to dokonce ani kniha o islámu, jak někteří mylně vyvozují z Hamplova dřívějšího angažmá v Konvičkově Bloku proti islámu. Přitom se stačí pozorně podívat na titulní stránku, kde najdete podnadpis „Proč západní civilizace podléhá islámu a jaká je naděje na její záchranu.“ Prolomení hradeb je knihou o vývoji Západu, o islámu se hovoří pouze okrajově.

Continue Reading

Autor: Rolf Peter Sieferle

Pozn. DP: Stručné představení R. P. Sieferleho naleznete zde, úryvky z jeho knihy Finis Germania zde (část 1, část 2, část 3).

Jak vlastně zní poučení z Osvětimi? Že člověk je schopen toho nejhoršího, dostane-li k tomu příležitost? Pokud někdo k tomuto poznání potřebuje Osvětim, ať ji k tomu využije. Nebo že lze v prostředí technologické moderny využít moderní techniku k masové vraždě? Pokud je tím někdo překvapen, ať mu tedy Osvětim poslouží jako memento. Nebo jím snad má být ohromný počet obětí, oněch neblahých šest milionů? Tedy jinými slovy něco pro Guinnesovu knihu světových rekordů? Ale pozor: rekordy jsou přece od toho, aby se překonávaly!

Continue Reading

Prezidenti Německa a Izraele Horst Köhler (vlevo) a Šimon Peres si připomněli památku obětí holokaustu v místě, odkud z Berlína za války vyjížděly vlaky s lidmi deportovanými do koncentračních táborů (26.1.2010) | foto: AP | zdroj: Idnes.cz

Pozn. DP: Stručné představení R. P. Sieferleho naleznete zde, úryvky z jeho knihy Finis Germania zde (část 1, část 2 a čtvrtá).

Autor: Rolf Peter Sieferle

Zkušenému televiznímu divákovi se v pravidelných intervalech nabízí příležitost sledovat následující představení: Spolkový prezident před shromážděnými poslanci přednese historické kázání, v němž vyvolá duchy nemrtvých a obřadně vyhlásí pravdu, již každý dávno zná a věří v ní. Jeho sametová, pečlivě volená slova mají kýžený efekt: vyvolat pocit kolektivní „afektovanosti“. Člověku je okamžitě jasné, že sleduje proklamaci mýtické pravdy. Ta probíhá ritualizovaně a nepředkládá žádné nové pravdy nebo prameny (její informační obsah se musí limitně blížit nule; cokoliv jiného by vyvolalo všeobecné pobouření), slouží totiž ke společné demonstraci oddanosti společenství věřících. Vyprávěný příběh je tak vždy nový i pravdivý; nemůže a nesmí být nikdy zapomenut, musí se vyprávět pořád znovu a znovu. Tato nekonečná liturgická repetice stále stejného příběhu mu dává patinu věčné nadčasovosti. První přikázání zní: nebudeš mít jiný holokaust mimo mne. Rituál vypořádání se s minulostí nabývá rysů skutečného státního náboženství.

Continue Reading

Charles Krafft – The Cross Wasn’t Heavy

Pozn. DP: Stručné představení R. P. Sieferleho naleznete zde, část první zde, třetí zde a čtvrtá zde.

Autor: Rolf Peter Sieferle

I dnes máme tabu a mýty. Nahota a všemožné sexuální praktiky už mezi ně nepatří o nic víc než staré dobré rouhačství, a třeba křesťanské božstvo lze tak zesměšňovat naprosto dle libosti a bez následků. Jedno tabu však zůstává zcela nezpochybnitelné: antisemitismus. Kritika Američanů, Rusů, boháčů, průmyslníků, odborů, intelektuálů, mužů, politiků nebo i Němců je přípustná bez ohledu na příkrost formulace. Kritiku Židů je však třeba podávat opatrně a výhradně s důsledným ujištěním, že se nejedná o antisemitismus. Příčiny jsou nasnadě.

Národní socialismus, konkrétněji tedy Osvětim, se stal posledním mýtem důsledně odmytizovaného světa. Mýtus je pravda, o níž není přípustné debatovat. Nepotřebuje zdůvodnění, právě naopak: sebemenší stopa pochybností ve formě její relativizace se rovná vážnému přestoupení tabu, které ji chrání. Není snad „osvětimská lež“ trestána jako svého druhu svatokrádež? A nenašli bychom snad za vším tím zdůrazňováním „neporovnatelnosti“ onen starý strach každé zjevené pravdy, že jakmile se podrobí osvícenému mechanismu historické komparace a zdůvodňování, rozplyne se? „Osvětim“ se stala vtělením jedinečné a nesmazatelné viny.

Continue Reading

Autor: Thomas Jackson

Dominique Venner, Za pozitivní kritiku (Pour une critique positive, angl. vydání For a Positive Critique, Arktos, 2017, 50 s.).

V jistém ohledu skutečně jsme revolucionáři: chceme totiž svrhnout intelektuální systém, který je hluboce zakořeněný ve všech institucích naší společnosti. Rádi bychom změnili svět. Kudy však vede cesta k úspěchu?

O revoluci už psali mnozí a jejich postřehy obsahují četné hodnotné poznatky. Nejznámější z nich sice psali o levicových rovnostářských revolucích, ale najdou se i teoretici revolucí nacionalistických. Jedním z nich byl i Dominique Venner (1935 – 2013).

Autorsky plodný francouzský historik a esejista Venner měl obzvlášť hluboké znalosti a zájem o zbraně a lov. V mládí patřil k francouzské paramilitární OAS, která byla ve snaze změnit francouzskou oficiální politiku v Alžírsku a udržet jej francouzské připravena uchýlit se i k terorismu. 21. května 2013 si Venner vzal život v pařížské katedrále Notre Dame, v posledním vzdorném gestu proti tomu, co vnímal jako dekadenci své země. Na mysli měl především legální svazky osob stejného pohlaví, nebělošskou imigraci do Evropy a amerikanizaci Evropy.

Venner své dílko Za pozitivní kritiku sepsal za mřížemi během výkonu 18-ti měsíčního trestu za svou činnost v OAS. Tento stručný pamflet pravidel pro revolucionáře je tak do jisté míry nacionalistickou verzí slavného Leninova Co dělat? Rozhodně stojí za přečtení.

Continue Reading

Autor: Rolf Peter Sieferle

Pozn. DP: Stručné představení R. P. Sieferleho naleznete zde, druhou část úryvků z jeho knihy zde, třetí zde a závěrečnou čtvrtou zde.

Poznámka překladatele F. Rogera Devlina:

Finis Germania se značně liší od pečlivě ozdrojovaných akademických prací, na nichž se zakládala Seiferleho odborná reputace. Jedná se o sbírku krátkých osobních meditací nad tím, čemu Němci říkají Vergangenheitsbewältigung: „překonání (nebo ‚vypořádání se‘) minulosti“, přičemž minulostí se zde myslí výhradně dvanáctileté období národně socialistické diktatury. Své úvahy začal sepisovat už v 90. letech a naposledy je upravoval ještě v dubnu 2015, tj. v předvečer „uprchlické“ krize onoho léta a podzimu. Sieferle se podle všeho toto velmi osobní dílo za svého života nepokoušel vydat.

Kniha je rozdělena na čtyři oddíly: 1) Finis Germania, 2) Paradoxy našeho věku, 3) Mýtus o vypořádání se s minulosti a 4) Zlomky. Každý z nich je dále rozčleněn do menších pododdílů.  Na následujících řádcích si můžete přečíst tři kompletní pododdíly z první sekce. Výňatky z třetí části, které vyvolaly nejhlasitější odsudky, přineseme v následujících dílech této minisérie.

Continue Reading

Autor: F. Roger Devlin

Rolf Peter Sieferle (1949–2016) byl německý historik, jehož posmrtně vydaná kniha Finis Germania vyvolala v zemi během léta 2017 morální paniku.

Coby příslušník generace osmašedesátníků byl v mladí radikálem: svou doktorskou dizertaci dokonce napsal na téma marxistického pojetí revoluce. Později se stal průkopníkem na poli environmentální historiografie. Nejvíce se proslavil svou knihou Der unterirdische Wald (1982) (Podzemní les), kde se zabývá průmyslovou revolucí z perspektivy energetických zdrojů. Vykládá ji jako přechod od na slunci závislého zemědělství podpořeného využitím palivového dříví ke stále silnější závislosti na uhlí. K průmyslové revoluci došlo nejdřív ve Velké Británii zčásti také proto, že dřevo se tam stávalo stále vzácnějším a jeho přeprava dražší, zatímco uhlí byl dostatek. Ten sice byl i v Německu, které ale průmyslovou revolucí prošlo později, jelikož zdejší rozsáhlé lesní porosty se nacházely nedaleko velkých říčních tepen, po kterých se dřevo dalo snadno a levně přepravovat. Z knihy Der unterirdische Wald se stala standardní referenční příručka ve svém oboru a roku 2001 byla přeložena i do angličtiny.

Sieferle během svého profesního života napsal a podílel se na desítkách dalších knih a byl považován za dokonale úctyhodného příslušníka německého akademického establishmentu. S přibývajícími léty se ale potichu posouval stále více doprava. V roce 1995 tak například vydal knihu životopisných medailonků osobností německé konzervativní revoluce včetně Oswalda Spenglera, Ernsta Jüngera a Wernera Sombarta. Toto dílko i část jeho další tvorby pozdních let vyvolaly jistě nesouhlasné reptání levicových kritiků, Sieferle si však i přesto zachoval dostatečně neposkvrněnou reputaci, aby získal pozici poradce vlády Angely Merkelové v otázce klimatických změn.

Continue Reading

Poznámka: Jedná se o úryvek z knihy Jonathana Bowdena Blood, napsané mezi dubnem a květnem 1992.

Autor: Jonathan Bowden

Redigoval Alex Kurtagić

Význam přikládaný celým socialistickým diskurzem banalitě, jeho fascinace selháním – opravdovým selháním, nikoliv velikášským a nezdařeným pokusem dosáhnout úspěchu, … ale zbožštění nedostatečnosti jako takové… bylo maximem triumfu, jehož měl marxismus – aniž by si to uvědomoval – ve svém prosazování prázdného materialismu nad duchovními konstrukty dosáhnout.

Jakkoliv naoko přijal ducha válečnické psychologie v otázce třídy, zůstal marxismus vždy degradovaný: plytký, umělý, škvára – doktrína „psychologizované“ hmoty, materialita pšouknutí a říhnutí, uspokojení žaludku. Ve zkratce se vždy jednalo o rouhání proti Bohu, proti naději na vykoupení; odtud ta palčivá nenávist ke všem podobám náboženství a touha zredukovat lidství i přes jeho rádoby hrdinskou pózu na smysl postrádající absurditu. Takovou, v níž z člověka nezbyde než lumpen; průměrnost a všednost, Massenmensch – k sobě se choulící masové člověčenství, prostřední a tupé; bez jakékoliv kultury i důstojnosti.

Continue Reading

Úryvek z knihy Alaina de Benoista: Totalitarismus, s podtitulem „Komunismus a nacionální socialismus – jiná moderna 1917 – 1989. Hrozby a výzvy dneška.“

Knihu je možné objednat zde. Zájemci ze Slovenska mohou knihu objednat v e-shopu Protiprúdu.

Komunismus zničil mnohem více lidských životů než nacionální socialismus. Přesto nadále převládá mínění, že nacionální socialismus byl něčím mnohem horším. Jak je to možné? Jak je možno se zřetelem ke dvěma stejnoměrně ničivým systémům považovat za méně odporný ten, který napáchal větší škodu? Jak je možno nadále odmítat představu, že je lze srovnávat? Aby bylo možno zastávat takovéto stanovisko, musí se člověk přirozeně odvrátit od současné bilance obou systémů, protože srovnání není v souladu s tím, co chce dokázat.

Nejčastěji uváděný argument se odvolává na rozdíly v záměrech tvořících základ. Nacionální socialismus je prý nenávistné učení, komunismus jedno z učení o osvobození. Komunismus je prý nesen láskou k lidstvu („dokonalým spojením“, říká Robert Hue, bývalý vůdce Komunistické strany Francie z let 1994—2002), nacionální socialismus prý negováním pojmu lidstvo. Jean-Jacques Becker ujištuje, že „podstatou komunismu je zcela v protikladu k nacionálnímu socialismu humanismus“. 1] Co se týče Rogera Martelliho, ten píše, že „komunismus přísluší k racionalistickému a humanistickému pojetí rovnosti mezi lidmi“. 2] Podle Rolanda Leroye „je podstatou nacionálního socialismu nenávist k lidem […] Podstatou komunismu je láska k lidem“. Guy Konopnicki je toho názoru, že „člověk se stal nacistou z nenávisti vůči lidskému rodu. Komunistou se člověk stal z důvodů zcela opačných“. 3]

Continue Reading

Thomas Flemming – „Waldgänger“ (2008)

Autor: Gary Lachman

Les je všude kolem nás

„Oproti tomu je potřebné vědět, že každý člověk je nesmrtelný a že věčný život v něm zřídil své stánky, jež mu sice zůstávají neprobádanou, nicméně přesto obydlenou krajinou, kterou sice může popřít, kterou ale žádná časná moc není schopna zlomit.“ Ernst Jünger

Německého konzervativního spisovatele Ernsta Jüngera mnozí neprávem házejí do stejné škatulky s nacisty, dovolte mi tedy začít uvedením věcí na pravou míru. Jünger nikdy nebyl členem NSDAP a dvakrát za stranu odmítl křeslo v Reichstagu. O jeho přízeň se ucházeli Himmler i Goebbels, oba však ignoroval, stejně tak jako nabídku stát se členem Deutsche Akademie der Dichtung – Německé spisovatelské akademie – vedené Jüngerovým podobně nacionalistickým, ale méně vybíravým kolegou Gottfriedem Bennem. (Tento konzervativec zprvu s nacisty spolupracoval, brzy se mu však znechutili.) Jünger byl hrdina první světové války, kde byl čtrnáctkrát raněn a stal se nejmladším nositelem vyznamenání Pour le Mérite – a bohužel právě jeho dionýské chvalozpěvy na nebezpečí bitev, živě zachycené v jeho prvotině V ocelových bouřích, dnes největším dílem utvářejí povědomí anglicky mluvících čtenářů o jeho osobě i dílu. Toto sloveso ale v daném případě není úplně na místě – většina těchto čtenářů i kritiků se mu totiž kvůli jeho temné pověsti vyhýbá, a tak o něm informovaní nejsou takřka vůbec. Přes to všechno byl ale Jünger mnohem víc než pouhým vyznavačem slavného Hérakleitova výroku, podle něhož „zápas je otec všech“.

Continue Reading