Délský potápěč

Dvě Zla a malé, již potlačené…

Autor: Jan Procházka

Seznámení se zemí, kterou se Donald Trump prý chystá vybombardovat, a jaké důsledky to může přinést, pokud nejde jen o silácké výhrůžky.

Írán (v perštině Érán šahr „Království Árjů“), historicky Persie, má skoro 90 milionů obyvatel a rozlohu 1,6 milionu km², čili jako čtyři a půl Německa. Írán má skvělé přirozené hranice, strategickou polohu, vyhraněné národní sebevědomí i hlubokou tradici vlastní státnosti. Geopolitickou orientací, polohou, příznivou (kontinentální) strukturou a rozložením obyvatelstva, zaměřením na průmysl a nucenou izolací od mezinárodního obchodu se Írán řadí k posledním zbývajícím pevninským silám (v protikladu k oceánským). Lze v této souvislosti zmínit i specifika íránského bankovnictví: Bankovní zákon zakazuje lichvu a burzovní spekulaci. Saldo zahraničního obchodu má Írán kladné, platební bilanci aktivní a zahraniční zadlužení nízké (to vše snad i vzhledem k sankcím).

Írán sedí v jižní části Eurasie mezi makroregiony Blízkého východu a Indického subkontinentu zaokrouhlený hraničními horskými pásmy, Kaspickým mořem a Indickým oceánem. Historickou Persii (dnešní Írán, Afghánistán, Tádžikistán, případně i současný Turkmenistán a Uzbekistán) můžeme označit britským koloniálním pojmem Střední východ.

Continue Reading

Horní mapka ukazuje republikánské červené státy a demokratické modré státy; mapka níže rozložení sil mezi Unií a Konfederací v roce 1861; v rámci Spojených států dochází k vnitřnímu pnutí a konfrontaci mezi regionem příznačně nazývaným „Nová Anglie“ a jakýmsi „Americkým Ruskem“ velkých rovin pokrývajícím Velké pláně a povodí Mississippi

Autor: Jan Procházka

Řada komentátorů si všímá, že ve Spojených státech je nakročeno s rostoucím napětím ve společnosti k nové občanské válce (1861 – 1865). Dnes v Americe existuje značný rozdíl mezi obyvateli venkova na jedné straně a obyvateli měst na druhé straně. Ve státech, které jsou zemědělské, kde se provozuje těžba a těžký průmysl (Velké pláně a řeka Mississippi), s převahou venkovského obyvatelstva a maloměsta, vedou Republikáni, zatímco v pobřežních pásech (východním a západním), které jsou urbanizovány, kde bují sektor služeb, financí, obchodu, kde sekundárnímu sektoru vévodí vojensko-průmyslový komplex a informační technologie, vedou Demokraté.

Na mapě USA vykrystalizovalo geografické omezení, které nelze téměř nijak přesáhnout. Situace nápadně připomíná americkou občanskou válku mezi Unií a Konfederací. To, co platí pro všechny pevniny, platí i pro Spojené státy – i v jejich rámu existuje napětí mezi jádrem a periferií. A protože USA jsou konvenční silou nepřemožitelné (stejně jako Rusko nebo Čína), jediné, co mohou jejich protivníci činit, je přiživovat tento proces, tedy v praxi podporovat odtržení Texasu či Kalifornie, a vytvořit Američanům jejich vlastní Ukrajinu. Tak snadné jako v Rusku oslabeném v období „smuty“ 90. let to ovšem nebude, jelikož obyvatelé jednotlivých amerických států nepatří na rozdíl od Ruska k žádné vlastní národnosti, ani mezi nimi neexistují staleté křivdy. V 19. století počítali američtí demokraté (Manifest Destiny) přirozeně s tím, že civilizační jádro Ameriky by mělo být uvnitř kontinentu na Mississippi. Ovšem když za prezidenta Wilsona a ještě později za pokračování světové války převzaly Spojené státy bývalé Britské impérium a jeho roli ve světě, přirozeně nabyly souběžně s tím i „oceánskou“ sídelní strukturu, v níž dominuje přelidněný pobřežní pás (s oligarchickou kastou ovládající přístavy, banky a klíčová ministerstva) s populačně vyhnívajícím vnitrozemím, které „Atlanťanům“ dosud stále generuje pšenici, měď, uhlí, zemní plyn a blonďaté manželky.

Continue Reading

Soudě podle projevů izraelských vůdců se zdá, že velká válka je na spadnutí

Autor: Jan Procházka

– komentář k současné krizi v Sýrii

Hle, dávná sionistická myšlenka vytvoření Velkého Izraele je opět o krok blíže. V izraelském zpravodajství se o ní hovoří celkem otevřeně a zároveň prakticky představuje politický program vládnoucí militaristické strany Likud. Nemá smysl moralizovat, je to geopolitika, ale ano, také mi vadí ta nevyrovnanost, kdy jeden „vytváří nárazníkové pásmo“, zatímco druhý provádí „nevyprovokovanou agresi“. Asi jako když proti sobě šachují na šachovnici černý s bílým. Černý začne brát jako první, čímž se provedl „nevyprovokovanou agresi“, zatímco bílý byl její nevinná oběť.

Doposud měli Izraelci určité zábrany. Ostatní regionální hráči drželi celkem silné pozice v okolních zemích. Írán měl přes šíitskou Sýrii a Irák pozemní zásobovací koridor do Libanonu pro vyzbrojování Hizballáhu. Turci vyzbrojovali své bratry v Gaze (málo se o tom ví, ale turecká vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje je stejně jako Hamás pobočkou Muslimského bratrstva, vlivné organizace s neformálním sídlem v Kataru, jejíž politický program spočívá v obnovení Arabské říše.)

Continue Reading

„Jean-Marie Le Pen obklopen svou rodinou byl dnes ve 12:00 povolán zpět k Bohu.“ (20. června 1928 La Trinité-sur-Mer – 7. ledna 2025 Garches)

Autor: Jean-Marie Le Pen

Do angličtiny přeložil Guillaume Durocher

Poznámka G. D.: Následující řádky jsou překladem závěrečných odstavců první části autobiografie Jean-Marie Le Pena Mémoires: Fils de la nation (Paris: Muller, 2018), s. 402-403.

…v konečném hodnocení 2. světová válka zůstává pouhým detailem dějin – detailem využívaným k ideologickým účelům.

Dnes se ale celé evropské dějiny staly terčem ohromných lží a překrucování, jehož cílem má podle mého mínění být vštípit Evropanům vedle kajícnosti také nenávist k sobě samým, svému původu i výchově, a tak ospravedlnit, abychom připustili invazi, velkou výměnu a dekadenci bez nějakého zásadního odporu. Nejhorší na celé věci ale jistě je, že útočí hlavně na mladé, zranitelné, děti a dospívající, bez možnosti volby vystavené státnímu vzdělávacímu systému.

Continue Reading

Boris Buden

Autor: Jan Procházka

Na chorvatského myslitele Borise Budena mě přivedl Václav Bělohradský, který popularizuje Budenův koncept středoevropských národů jako „dětí postkomunismu“, které, aby se zavděčily svým západním dohlížitelům a vychovatelům, musí nejprve, „složit maturitu“ z demokracie, jak označil ministr Rakušan migrační pakt – tedy tím, že rezignují na svou identitu a suverenitu, na svou budoucnost a dobrovolně odejdou z tohoto světa. Žargon postkomunistické transformace je zatížen kuriózními metaforami: „výchova k demokracii“, „zkoušky z demokracie“, „škola demokracie“, která stále ještě potřebuje pleny, která sílí a zraje a možná má na nohou ještě dětské botičky, pokouší se o první nejisté krůčky, nebo, jak jinak, demokracie, která „strádá dětskými neduhy“. Lidé, kteří během demokratických revolucí let 1989/1990 právě osvědčili svou politickou zralost, se přes noc stali dětmi! (…) Ještě včera udělovali celému světu historickou lekci o odvaze, politické autonomii a historické zralosti, a přesto musejí dnes před svými vychovateli osvědčovat svou způsobilost coby jejich ukáznění chovanci, píše Buden v druhé kapitole své knihy Konec postkomunismu (Rybka Publishers, 2013).

Boris Buden nepatří do našeho „identitářského“ nebo „pronárodního“ tábora – naopak. Přesto řadu jeho postřehů stojí za to číst. Desiluzi roku 1991 sdílí společně s podstatnou částí populace východní Evropy a všímá si, že „přechod k demokracii“ maskoval spíše „přechod k porobenectví“, nesvéprávnosti a tranzici na úroveň rozvojovky. Z konzervativních, socialistických, národních států se silnou armádou a Ruskem v zádech, se přes noc stal Disneyland, orientální nevěstinec, skládka a montovna osazená nesvéprávnými dětmi, které musejí západní kurátoři prostřednictvím obslužné kasty z neziskovek nejprve „vychovat k demokracii“.

Continue Reading

My všichni jsme Hitler!
„Ty se chováš jako Hitler.“
„No dovol, to ty jsi jako Hitler.“
„Ne, ty jsi Hitler!“
„A ty jsi ještě větší Hitler!“

Shodnou se na něčem mainstream i alternativa, havlisté i dezoláti, vlastenci i globalisté, levice i pravice? Ano: I v dalším roce bude pokračovat vítězné tažení nacismu Evropou!

PF 2025!

Délský potápěč

Continue Reading

Náš ústřední úkol: Remigrace!

Autor: Karl Richter

Karl Richter argumentuje, že incident v Magdeburku podtrhuje potřebu remigrace a ochrany etnické identity, přičemž odmítá povrchová gesta a neefektivní parlamentní řešení.

Není třeba chodit kolem horké kaše: události jako ta v Magdeburku, které jsou nevyhnutelné v důsledku desetiletí trvajícího zaplavování naší země cizinci, mají samozřejmě svůj smysl. Zvyšují teplotu v tlakovém hrnci a vnášejí jasno do klíčových otázek: kdo nese odpovědnost a musí být pohnán k zodpovědnosti. Koneckonců systémové selhání imigrační politiky nezačalo nezačalo současnou semaforovou koalicí (Ampelkoaliton), přesto se nyní útoky nožem a znásilnění staly běžnou součástí každodenního života. Skutečnost, že vydání saúdského psychopata, kterého v jeho vlasti čekal soud, německé úřady záměrně sabotovaly, je v tomto případě jen nesnesitelnou třešničkou na dortu. Viníci mají jména a zastávají úřady.

Continue Reading

Americká vojenská přítomnost v Evropě v roce 2024 (zdroj: CSIS)

Autor: Podivný Pán

Jedním z důsledků vítězství Donalda Trumpa v posledních amerických prezidentských volbách bylo, mimo jiné, i oprášení tématu Evropa a její samostatnost. Začalo se skloňovat prakticky okamžitě po prvních předběžných výsledcích, a to v celém mainstreamu, včetně největších hlásných trub režimu: České televize, Českého rozhlasu a Seznam Zpráv.

Do popředí se spolu s tímto tématem dostaly i palčivé otázky o budoucnosti NATO. To je taková ta hodná americká organizace, která už dlouhé dekády „chrání“ nás, bázlivé evropské strašpytle. Jeden by se zeptal, proč NATO například houževnatě bombardovalo Srbsko v roce 1999, ale nezasáhlo při migrantské krizi roku 2015. Proč jeho jednotky nevytvořily neproniknutelný štít na jižní hranici silně ohrožené Evropy a nehlídaly ji. Odpověď je jednochá. Hlavním úkolem NATO není chránit Evropu. Hlavním úkolem této organizace je bedlivě dohlížet na to, aby naše evropské politické špičky náhodou nezběhly na zcestí a nezatoužily po nezávislosti na Washingtonu. Však to známe, podobné svědomité ochránce z druhé strany barikády jsme u nás měli od roku 1968.

Continue Reading

Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta

Autor: Ladislav Malý

– došlo do redakce! Z memoárů národního konzervativce…

Dny utíkají jeden za druhým a než se člověk naděje, rok je pryč; jak stárnu už roky ani nepočítám. Ve Vzpomínkách si vybavuji události svého mládí, kdy tělo nebolelo, člověk se z ranního probuzení těšil na očekávání kouzla života, svit slunce působil rozkoš, v zimě přikrylo zemi neuvěřitelné množství čistého sněhu. Příroda svým pravidelným koloběhem ukazovala na normálnost světa, to všechno odvál čas…

Prožil jsem celé období komunismu v Československu. I přes zdání jakési normálnosti světa, náš národ prožíval škaredou dobu. Ve své knize se snažím dost neuměle vykreslit čas svého mládí, přičemž se stylizuji do postavy Krištofa –, Krištof je moje literární alter ego. Snažím se uplynulý čas podávat tak, jak jsem ho na pozadí světového dění skutečně prožil a jak působil a ovlivňoval nejen můj, ale charakter nás všech, jimž bylo dáno v Československu žít. Byla to doba, která nás všechny svou neláskou pohltila, zatvrdila naše srdce a zatemnila mozek. Nedílnou součástí mého života bylo hledání správné životní cesty, popisuji svou cestu duchovního růstu a ukotvení v katolické církvi.

Continue Reading

Donald Trump na předvolebním mítinku, Butler Farm Show Grounds, Pensylvánie: Boj, boj, boj!

Autor: Alain de Benoist

Pro stránky Breizh-info.com se ptal Yann Valerie

Několik dní po drtivém vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách (a obecněji po vítězství republikánů nad demokraty) jsme požádali Alaina de Benoista o jeho zasvěcený pohled na tuto globální bouři.

Breizh-info.com: Jaká je vaše bezprostřední analýza drtivého vítězství Donalda Trumpa?

Alain de Benoist: Když byl generál de Gaulle chválen za přednosti amerického politického systému, odpověděl: „Ve Francii je Nejvyšší soud lidem“. Donald Trump byl kandidátem dělnické třídy, a proto vyhrál. Bylo to vítězství o to významnější, že nad rámec hlasování volitelských shromáždění (které ve skutečnosti vůbec není demokratické) získal většinu hlasů voličů, a to se značným náskokem před svým ubohým soupeřem, což se mu v roce 2016 ani 2020 nepodařilo (a od roku 2004 se to nepodařilo žádnému republikánskému kandidátovi). Řečeno jinak, Trumpovo vítězství je především vítězstvím lidu nad establishmentem. U nás bychom mluvili o „periferní Francii“. 1] Na druhé straně Atlantiku je to vítězství kontinentální Ameriky nad mořskou Amerikou.

A konečně, a to už se zdůrazňuje méně, je to také vítězství konkrétní reference nad abstrakcí. Trump mluvil o Americe, jinými slovy o zcela konkrétní realitě, zatímco jeho protivník hovořil o velkých univerzálních pojmech – „demokracie“, boj za „svobodu“, „civilizace“ -, které jsou stejně jako všechny pojmy, jež neodkazují ke konkrétnímu, jedinečnému obsahu, jen prázdnými mantrami.

Continue Reading

Negerští (pardon, nigerijští) dealeři u Václavského náměstí podstupující perzekuci bílého rasistického policisty. Aby si je člověk prohlédl, tak ani nepotřebuje Honzejkových sto tisíc.

Autor: A. J. Tůma

Dnes nekřičí tu kameloti

tak jestli nejsi vážně proti,

podej mi ruku a projdem Václavák

Nedělám to rád, ale měl jsem cosi k vyřízení v Praze na Václavském náměstí. Tomu místu, kde se koncentruje zmar doby, se pokud možno vyhýbám obloukem. Navíc díky aktuálnímu probuzení budovatelského úsilí, při jehož tempu a organizaci v jiných dobách by Německo nemělo dálnice a komunistická Praha metro, je polovina náměstí zavřena za účelem pokládky tramvajových kolejí. V zájmu planety se radní rozhodli ještě trochu zkomplikovat pražskou dopravu. Jestli po téhle pirátské éře na magistrátu, pohrdající tradicí, zbude nějaký odkaz, pak to bude znovuzavedení tramvaje tam, kde byla už před stopadesáti lety. Originální a velmi progresivní.

V nějaké debatě komentátor Hospodářských novin Honzejk chytře navrhl, že by stát měl dát každému mladému člověku 100 tisíc korun na cestování, aby se ve světě na vlastní oči přesvědčil, že ne všichni lidé na světě jsou běloši. Mám k tomu zlepšovák: v rámci politiky rozpočtové odpovědnosti navrhuji dát každému exotiky chtivému juniorovi jenom tisícovku, ať sedne na vlak a jede se podívat na Václavák. Od nádraží je to kousek, trefí i dezolát z venkova, a po procházce centrální Prahou snadno uvěří, že existují i jiní než bílí lidé.

Continue Reading

„Československá“ Velká výměna v praxi. Aneb kde soudruzi všech časů udělali chybu? (foto: Předlice, Ústí nad Labem)

Autor: A. J. Tůma

Ta poslední, Velká, je jen přirozeným vyústěním procesů plynoucích ze změněného vědomí Evropanů

Málokdo si dovede představit, co čeká Evropu v pozdějších fázích Velké výměny. Přitom máme ve vlastních moderních dějinách jednoduchou případovou studii. Po pětačtyřicátém roce došlo v Sudetech k téměř úplné výměně obyvatelstva. V čem je tehdejší případ poučný pro dnešek a v čem se naše dnešní situace liší?

Zásadní rozdíly jsou dva: Při náhradě Němců v českém pohraničí novými usedlíky nedošlo v souhrnu k tak radikální proměně etnického, kulturního, náboženského, civilizačního elementu. Mezi příchozími převažovali Češi a Moravané, většinou s horšími charakterovými vlastnostmi a socioekonomickým potenciálem, doplněni ještě problematičtějším lidským materiálem ze Slovenska a Balkánu. Přestože většinu příchozích tedy tvořili lidé alespoň přibližně shodných rasových, civilizačních a kulturních vlastností s původním německým obyvatelstvem, rychle proměnili kdysi nejbohatší, nejprůmyslovější a nejurbanizovanější část bývalého Rakouska-Uherska a později Československa v nejchudší, nejproblematičtější a nejzaostalejší regiony. A zoufalou periferií zůstává pohraničí podnes – přes nejrůznější metody obou poválečných režimů, různá zvýhodnění, pobídky, dotace a sociálně-inženýrské nápady a statistická kouzla. Tato výměna byla tedy fatální, ačkoli nahrazující populace se zdaleka nelišila od původní tak radikálně, jak se liší dnes se usazující noví Němci, Švédi, Francouzi, Angličané od původních Evropanů. I u nás doma jsme nuceni sledovat stupínek po stupínku pokles estetické, hygienické, všeobecně civilizační úrovně ve službách, obchodě, zdravotnictví, všude, kde začíná být stát závislý na pracovní síle z Východu. A to mluvíme ještě o lidech relativně rasově příbuzných a mezi nimi ještě hlavně o těch, kteří jsou vůbec ochotni pracovat.

Continue Reading

O našem právu na existenci a budoucnost se nediskutuje

Autor: Zander

Omlouvat se a používat jazyk našich nepřátel je obrovská chyba.

Bílí by si měli uvědomit, že s našimi nepřáteli se nelze domlouvat. Nezáleží na tom, zda jsou to nepřátelští, nevděční přistěhovalci okupující naše země, nebo protibělošské židovské elity zakotvené v našich politických a mediálních třídách. Jejich cíl je stejný: naše vytěsnění jako národa a vyvlastnění naší půdy, zdrojů a všech plodů naší kultury cizincům.

Slovo „rasista“ je již mnoho let používáno jako beranidlo proti původním bělochům v našich vlastních zemích. Ačkoli toto slovo již nemá takovou moc jako kdysi, nevýslovné škody napáchal strach bělochů z označení rasista – strach, který naši nepřátelé využívají při každé příležitosti, aby nás oslabili, pokusili se nás morálně podkopat a nakonec nám vzali vše, co máme.

Continue Reading

Jason Kessler

Autorka: Anne Wilson Smith

Jason Kessler
Charlottesville and the Death of Free Speech
Dissident Press, 2024

Od demonstrace Unite the Right (UtR) ve virginském Charlotesville uplynulo sedm let, její dopady a síla v našem každodenním politickém diskurzu se však příliš neumenšily. Naopak, stále ještě nájemník Bílého domu a údajný prezident Spojených států Joe Biden nepřestává během své (mezitím neslavně ukončené, pozn. DP) kampaně vyvolávat přízrak „Charlottesville“. Bohužel téměř okamžitě po skončení této osudné událost kolem ní vyrostl mýtus, který rychle a takřka úplně zastínil realitu.

Akce jsem se zúčastnila a pozorně sledovala její zpravodajské pokrytí v průběhu i po skončení, proto jsem cítila nesmírnou vděčnost k (hlavnímu organizátorovi) Jasonu Kesslerovi za jeho odvážnou snahu veřejně hájit nespravedlivě očerňované protestující. Podobně silné však bylo mé znechucení a rozčarování, že dokonce i „konzervativní“ média se přidala k zástupu těch, kteří Kesslerovi – a vlastně jakémukoliv zastánci účastníků Unite the Right – znemožnili vysvětlit své pozice širšímu publiku. Právě tato frustrace z neochvějného postavení zlovolné nepravdy výrazně přispěla k mému rozhodnutí napsat v roce 2021 knihu Charlottesville Untold  (Charlottesville – co nezaznělo).

Continue Reading

„Velká výměna“ je pro levičáky „konspirační teorií“ – pokud se jí ovšem sami nechlubí

Autor: Jan Procházka

  – tři scénáře o kolonizované Evropě

Popustíme uzdu své fantazie a podíváme se ve světle nedávných událostí v Británii na Českou republiku za několik desetiletí. Nebudeme přitom události v Británii (nebo minulý rok v Marseille, předminulý rok v Detroitu atd.) přeceňovat. K tomu, aby se etnické a rasové násilí zvrhlo v jakousi „občanskou válku“ je daleko, ačkoliv myslím, že se tohoto scénáře ještě dožijeme. Budeme přitom doufat, že nás za podobné úvahy nenechá lidový komisař pro strategickou komunikaci pozatýkat, ale snad ne – nejsme žádné velké ryby s vysokou čteností, jen malinkaté bezvýznamné svině.

K podobným výbuchům dochází na vyspělém rozvinutém Západě každých pár let. Podle mediální lupy by se zdálo, že hoří už celá Británie, nicméně třeba na venkově na jihu Anglie byl klid. V takovém zapadákově jako Bavorský les nebo Vogézy se nic neděje a města jsou jen body v krajině. Nicméně body klíčové, lidnaté, kde se nakonec uzavírají politická rozhodnutí a koncentruje moc. O latinskoamerickém scénáři pro Evropu jsme již referovali. Teď se zkusme podívat na scénáře temnější a násilnější.

Continue Reading

AIPAC

Autor: Dave Chambers

Po svém odchodu z televize Fox News loni v dubnu se politický komentátor Tucker Carlson vydal cestou vlastního nezávislého podcastu, který jen na YouTube běžně dosahuje stovek tisíc přehrání. Letos (2024) v červnu si jako hosta pozval republikánského kongresmana Thomase Massieho, zvoleného v okrsku na severu státu Kentucky. Massie, který proslul svým zásadovým postojem proti zahraničním intervencím, se ve své straně – i celém Kongresu – nápadně vymyká také svým pravidelným hlasováním proti zahraniční pomoci Izraeli.

V roce 2021 Massie jako jediný republikán ve sněmovně hlasoval proti zajištění financování izraelského systému protivzdušné obrany Železná kupole. 1] V nedávné době pak Massie vyslovil své „ne“ hned několika rezolucím na podporu židovského státu v průběhu dosud trvající války v Pásmu Gazy. Jak napsal The Nation, jeho historie hlasování „vyvolala ostrou kritiku mezi neokonzervativci, kteří se obávají obrození nějaké podoby někdejšího republikánského izolacionismu, z podstaty podezíravého k vojenským zásahům i balíčkům zahraniční pomoci. Obzvlášť hlasití byli lidé spojení s AIPAC, kteří zdůraznili jeho opakované hlasování proti pomoci Izraeli nebo zamítavý postoj k vyjádřením podpory Netanjahuově vládě.“ 2]

Continue Reading

Adolf Hitler, velký válečník

Autorka: Juliana R.

Kdo připlouvá do Evropy kolem Gibraltaru, jako první z ní spatří mešitu. Kdo zase připlouvá do Afriky přes Ceutu, uvidí nejdřív sochu Hérakla, opírajícího se silou vůle i svalů do dvou žlábkovaných pilířů. Podle báje stojí hérós rozkročený mezi dvěma kontinenty, které od sebe právě oddělil rozpolcením skály. Ceuta s Gibraltarem, to jsou ony Héraklovy sloupy, o kterých psal Platón, Dante, Cervantes. A prostor, kde se „stýkají a potýkají“ Afrika s Evropou, se nemůže obejít bez paradoxů.

Mešitu na nejjižnějším mysu Gibraltaru nechal ve druhé polovině devadesátých let 20. století postavit saúdský král – jako první muslimský svatostánek od reconquisty (1492). Reconquista. Procházíme-li se v přístavu španělského města Algeciras, odkud vyplouvají lodě do Afriky, nebo v přilehlé čtvrti, reconquista se nezdá ničím než slovem v písku; už ho smazaly vlny přistěhovalců, od šedesátých let čím dál mocnější. Ulice lemují samá „kadeřnictví Abdulláh“ a „halál řeznictví Granada“, zahrádky restaurací naplňují výhradně arabské tváře, tu tam se pestří barvy palestinské vlajky. V roce 2021, odkud pocházejí poslední dostupné údaje, žilo ve Španělsku 870 000 legálních imigrantů z Maroka (stranou ponechme ostatní arabské země). O několik týdnů dřív jsem si v centru katalánské Tarragony chtěla prohlédnout ruiny římského divadla. Bylo poledne a bohabojný lid v úborech, které by jistě zaujaly Delacroixe, se scházel do mešity, zatím co na rohu prosila o zakát žebračka v burce. Byla jsem jediný běloch na ulici, k čemuž římské rozvaliny tvořily kulisu velmi smutnou.

Continue Reading

Bratrstvi

Loni na podzim DP zpovídal muže (ř. andreos), který se dlouhá léta věnuje rasovému bádání. Debata byla pochopitelně širší, než dva zveřejněné rozhovory, leccos zůstalo nedořečeno. S mnohaměsíčním odstupem nám Andreos zaslal následující dodatek (mezititulky jsou naše, redakční):

Continue Reading

Normálové (normies) mohou od osobností Con Inc., jako jsou Candace Owensová a Charlie Kirk, slyšet stejný druh argumentů, které kdysi mohli slyšet pouze od alternativní pravice.

Autor: Travis LeBlanc

Někdy kolem poloviny první dekády tohoto století se začalo formovat to, pro co se později vžilo označení alternativní pravice (Alt Right). Ta vnesla do bělošského nacionalismu styl natolik dramaticky odlišný od zavedených postupů, že bylo nutné vymyslet pro oba světy nové pojmenování. Bělošský nacionalismus z doby před alternativní pravicí se tak začal označovat jako WN 1.0. Do něj spadaly skupiny jako Ku-Klux-Klan, skinheads, milice a vytrvalé úsilí lidí jako George Lincoln Rockwell, David Duke, William Pierce nebo Tom Metzger. Toto „OG“ hnutí bylo založeno především na fyzicky existujících organizacích, pozornost vyvolávajících výstupech a horečné snaze domoci se drobtů spadlých ze stolu médií hlavní hlavního proudu. S trochou štěstí jste se mohli dostat do show Geraldo Rivery, aby tam na vás mohlo jeho obecenstvo bučet a pořvávat. Ať už byly úmysly jeho představitelů seberyzejší, jednou z nejnápadnějších charakteristik WN 1.0 byl do jisté míry nekulturní, násilnický obraz, spojený s obvykle nevalnou prezentací a přehnanou vážností.

Continue Reading

[ngg src=”galleries” ids=”4″ display=”imagebrowser” maximum_entity_count=”500″]

Autor: Karel Veliký

U vzniku Lidových novin, které prý „znamenaly zásadní zvrat v české žurnalistice“ (viz Wikipedie) stál roku 1893 advokát židovského původu Adolf Stránský. Původní rodinné příjmení se neuvádí, ale „ti, kdo si mění jména“ volili, jak známo, často právě ta co možná nejčeštější, např. Luboš Dobrovský býval Hamerschlag, Bencion Bať se stal Stanislavem Budínem atd. Mívali-li i dva posledně jmenovaní nemalý vliv na tvorbu tzv. veřejného mínění (jen jejich stručné životopisy stojí opravdu za přečtení, včetně osudů potomků a příbuzných!), pak Adolf Stránský a jeho syn Jaroslav zcela zásadní, jak koneckonců dokládá i zde citovaná „otevřená encyklopedie“ (otevřená jak pro koho, že?). Nepřeháníme příliš, řekneme-li, že to právě oni podle vlastního zájmu a měřítka mezi Čechy a Moravany prosadili novou, dodnes povšechně uznávanou stratifikaci české společnosti na vrstvu lepší, vzdělanou, slušnou a inteligentní (vzorně buržoazní, zato vždy s nějakou tou bolševnickou ratolestí), totiž filosemitskou, a na n e k u l t u r n í antisemitskou luzu, hloupou, zakomplexovanou, deprivovanou, neschopnou, nenávistnou, záštiplnou, patologickou ssedlinu – za ta desetiletí je těch jako-odborných i neskrývaně pohrdlivých adjektiv ještě mnohem víc.

Continue Reading