Délský potápěč

Autor: Morgoth

Jak jistě mnozí z vás vědí, v pátek 13. (února 2026) ohlásil poslanec Rupert Lowe vznik nové strany Restore Britain. Příznačně s ohledem na stav naší země se jeho propagační nese ve vážném duchu, bez fanfár, velkého humbuku a jásavých sloganů – jen postarší muž, který mohl dožít své dny na statku, ale ze starodávného vědomí povinnosti se nechává vtáhnout zpátky do veřejného života. Ne nadarmo se Loweovi někdy říká náš Lucius Quinctius Cincinnatus.

Jak jsem napsal před několika dny, pozoruji jisté náznaky zrody nové éry upřímnosti, v níž se z keců a rádoby rafinovaných kliček stane jen kus tlustého na steaku, dobrý akorát k odříznutí.

Continue Reading

„Válka není od toho, aby se vyhrála, ale aby byla nepřetržitá.“ George Orwell

Autor: Jaromír Borecký

Že by Írán představoval „bezpečnostní riziko“ pro Spojené státy? Že by farmáři v Nebrasce nemohli v noci spát kvůli ohrožení přicházejícímu z Íránu? Ne, chystá se jen další válka za židovské (izraelské) zájmy. Dlouhodobá strategie je taková, že Izraelité nutí Spojené státy vyřazovat regionální protivníky Izraele jednoho po druhém: Kdo se nenechá podplatit jako Egypt (1978), Jordánsko (1994), Saúdská Arábie či Maroko (2020), je americkými a levantskými Izraelity s podporou evropských přisluhovačů napaden a vybombardován. Libanon, Irák, Libye, Sýrie. Teď je na řadě Írán. Další bude na řadě Turecko. A pak ještě dorazí Alžírsko.

Že má Írán strategickou polohu, velké zásoby ropy, zemního plynu? Že kontroluje Hormuzský průliv? Že má Írán regionální spojence v Libanonu, Jemenu nebo Sýrii? To jsou již úspěšně zničené rozvrácené státy. Důvod, proč jej nenávidí, je přeci jen jiný. Írán je hrdá civilizace, stát, který má v samotném názvu „země Árjů“, kde ústavní zákon neumožňuje finanční spekulace, stát, který zakazuje Židům a dalším etnicko-náboženským menšinám řídit finanční a zahraniční politiku, vstupovat do bezpečnostních složek a zastávat vysoké úřady. Který nepodlehl sankcím a vydírání, který si zachovává vysoký stupeň politické suverenity, který nemá žádný státní dluh u západních bank. A to se neodpouští.

Continue Reading

Na Rýnské louce

Autor: Günther Kümel

Po kapitulaci nabralo zločinecké řádění vítězů z Východu i Západu nové obrátky. Každý jeden z paragrafů upravujících povinnosti a práva okupačních mocností byl nehorázně porušován, stejně jako zásady obyčejné lidskosti. Na konferenci v Jaltě se Roosevelt, Stalin a Churchill dohodli, že poražení Němci budou muset platit rozsáhlé „naturální reparace“, tedy vykonávat nucené práce. Spojenci tak v Evropě oficiálně znovu zavedli otroctví. Jedenáct milionů válečných zajatců a až dva miliony deportovaných civilistů vytvořilo za 7,3 miliardy dní vynucených prací hodnotu ve výši více než jednoho bilionu eur. Velká část z nich toto nasazení nepřežila.

Během války západní spojenci zacházeli se zajatci relativně zákonně, byť i tehdy byli vzdávající se vojáci (dokonce i demokratickými mocnostmi) často jednoduše povražděni. Po kapitulaci se praxe úplně změnila. V roce 1945 bylo 10-12 milionů německých vězňů zbaveno jakéhokoli právního statutu a byla vynalezena nová kategorie lidí, spíše tvorů bez jakýchkoli práv. Staly se z nich prostě „odzbrojené nepřátelské síly“ (DEF). Mezinárodní výbor Červeného kříže marně žádal, aby se s těmito lidmi zacházelo v souladu s úmluvou z roku 1929, Američané a Britové to jednoduše ignorovali.

Continue Reading

„Vtipná“ ilustrace z Reflexu č. 9/2003 k třístránkového rozhovoru „Pravda je ta nejlepší cesta“, kdy tzv. „devadesátková porevoluční svoboda“ ještě doznívala, jakkoli otázky bývalého redaktora Mladého světa nemají vzbudit nejmenší pochybnost, že on – všední normouš – je stále na té jediné správné straně…

Autor: Karel Veliký

Třiadvacet let uplynulo od vydání knihy Tabu v sociálních vědách, shrnující teze a doklady o rasových nerovnostech, osvětlující židovskou skupinovou strategii a plédující za eugenická opatření.  Autor se jí vyřadil ze „slušné společnosti“ převládající egalitářské ekumeny (křesťanů, liberálů, demokratů, anarcho-komunistů, jakož i běžných grantoidů⁕ a nejrůznějších multidebilů vůbec) jednou provždy, a tak není divu, že z této perspektivy zapovězená témata u nás již nikdo knižně nepojednal, nedoplnil, natož, aby je rozvíjel.  K dnešku Petr, jehož životním krédem je údiv – Is that all there is?, sepsal zajisté již více jak tucet dalších, mediálně (i čtenářsky) však stále více opomíjených titulů, z nichž tu – z délského úhlu pohledu – vyzvedneme alespoň Konverzační slovník podlidí a Manuál moderního nonkonformisty (tzv. kontrariána), oba z roku 2018. Níže následující výbor je pak z knihy Tak pravil mimočlověk (2015), která je zase výběrem z autorových deníkových záznamů z let 2011–2015, čítajících tehdy přes pět tisíc stran (nyní je jich o 15 tisíc víc!). Z takového množství je ovšem možno libovolně poskládat několik zcela odlišných obrazů, ten náš je samo sebou zabarvený délsky, přičemž nepotlačuje autorův svérázný humor, (často „kompromitující“) smysl pro sebeironii a sebeodstup, prokazující jak málo mu záleží na cizích míněních. K distanci patří, že o sobě, mimočlověku v lidské zoo, hovoří ve třetí osobě – jako o onom.

Continue Reading

Háj Sasů u Verdenu (Sachsenhein)

U příležitosti vydání knížky z katalogu Ahnenerbe-Stiftung Verlag představujeme lokality s Ahnenerbe spjaté… Mnohé vyzývají k poutím.
Continue Reading

Cesta ke světlu…

Michal Semín (nar. 1967) je konzervativním publicistou a aktivistou katolického vyznání, publicistou, bývalým ředitelem Občanského institutu, s nímž se později názorově rozešel. V současnosti působí v rámci spolku Svatopluk, kde vede prut Tradice. Koncem 80. let se zapojil do činnosti Hnutí za občanskou svobodu a založil studentskou sekci Demokratické iniciativy, byl jedním ze svolavatelů studentské manifestace v listopadu 1989. Stál u zrodu řady iniciativ a spolků, vydává časopis Te Deum. Publikuje a přednáší doma i v zahraničí na témata, spjatá s politickou filosofií a sociální etikou. Patří mezi průkopníky domácího vyučování dětí. Žije na venkově, je otcem devíti dětí.

Jak se cítíš coby disident v minulém i současném režimu?

Nestěžuji si. Jsem od doby svého dospívání v zajetí honby za pravdou, bez ní si neumím život představit. Tím nechci říci, že ji vždy mám, bezpochyby se často mýlím, touha dobrat se pravdivého poznání o světě, o sobě, o smyslu života je však mým dlouhodobým hnacím motorem. A stejně tak si neumím představit, že když mám něco za pravdivé a správné, že bych se tím v životě neřídil. Samozřejmě netvrdím, že je mi to vždy příjemné, že s tím nebývá spojena i jistá bolest, způsobená předem nezamýšlenými a nevyhledávanými konflikty s lidmi, kterým svým postojem lezu na nervy, že i já někdy nebojuji s pokušením se zařadit do davu a předstírat, že svět kolem nás zase není až v tak hlubokém úpadku.

Continue Reading

Mapa znázorňující Kaufmanův návrh na rozdělení Německa (a Rakouska)

Autor: Günther Kümel

Je to děsivé: světové mocnosti považují války za legitimní prostředek své mocenské politiky. Od roku 1945 bylo vedeno asi 300 válek, které si vyžádaly 25 milionů obětí, z nichž více než 85 % byli civilisté. 1] Jen v roce 1992 bylo zaznamenáno 52 válek. Masové vraždění milionů nevinných, vyhlazování a vyhánění představují standardní metody moderních demokracií. Moderní definice genocidy již zahrnuje plánování vyhlazení skupiny lidí; vyhlazení vládnoucí elity je politická genocida nebo etnocida. Existuje celá encyklopedie genocid. 2]

Continue Reading

…aneb pár poznámek k přitažlivé síle, proti níž nic neobstojí

Autor: Morgoth

Asi poprvé jsem se slovem „multikulturalismus“ setkal někdy v roce 2003 v novinách Sunday Times. Autorem nebo hlavním hrdinou článku byl (britský ministr a později premiér) Gordon Brown a mně bylo instinktivně jasné, že se mi snaží prodat lež. Odpuzovala mě neuchopitelnost pojmu, který působil naprosto uměle. Ohavně také zněl – příliš mnoho souhlásek „naňahňaných“ až moc u sebe. Souvětí, v kterém se slovo objevilo, s jistotou a rozhodností tvrdilo, že multikulturalismus je objektivní fakt a žitá realita, navíc nikterak nová. Multikulturalismus neměl být nějakou hudbou budoucnosti, ale současnou, existující skutečností. Británie už je multikulturní – ne že se jí teprve vbrzku má stát. Věděl jsem, že je to lež. Skoro celý svůj život jsem prožil na severovýchodě Anglie, takže jsem viděl, že žádná pluralita kultur ani národností tam neexistuje – jen my.

Continue Reading

Sídlo Dědictví předků v Berlíně

Na závěr roku Délský potápěč vydá knížku z katalogu Ahnenerbe-Stiftung Verlag. Připomeňme si proto stručně historii Ahnenerbe. Ručně číslované svazky naší knihy budou obsahovat vloženou přílohu: dvanáctistránkový sešit o působení Ahnenerbe v Čechách, na Moravě a na Slovensku.

Vzniká 1. července 1935. U zrodu stojí Heinrich Himmler, duchovním otcem a vlastním zakladatelem je ale Herman Wirth – přímo navazuje na jeho Forschungsinstitut für Geistesurgeschichte a sbírku Deutsches Ahnenerbe. Dobu působení lze rozdělit do čtyř etap.

Continue Reading

Afrikanští uprchlíci z Jižní Afriky přilétají v pondělí 12. května 2025 na mezinárodní letiště Dulles poblíž hlavního města Spojených států Washingtonu, D.C. (Zdroj: Al Jazeera)

Autor: Greg Johnson

Čas od času se mě někdo zeptá, jak vidím život našeho hnutí „po Trumpovi“. Otázka není úplně jednoznačná, ono „po“ lze totiž chápat nejen jako začátek, ale také konec současného Trumpova volebního období.

Život od Trumpova znovuzvolení nebyl pro americké bílé nacionalisty vůbec špatný, protože prezident dělá to, k čemu dlouhodobě vyzýváme: utěsnil jižní hranici, deportuje ilegály, omezuje programy relokace uprchlíků (s výjimkou bělochů z Jižní Afriky!), vytváří tlak na pracovní víza H-1B, zrušil program USAID, odbor ministerstva spravedlnost pro rasové vztahy Community Relations Service, vystupuje proti „woke“ a DEI (mj. pozitivní diskriminace), podnikl kroky proti odpírání bankovních služeb z ideologických důvodů a dokonce si troufnul i na některé fragmenty ultimátní liberální modly – dědictví éry boje za občanská práva z 60. let. Bonusem pak budiž i to, že Trump nestojí za Izraelem zdaleka tak otrocky, jak jsem očekával.

Continue Reading

Autor: Radek P.

Nedávno proběhly volby do Poslanecké sněmovny České republiky. Předcházely tomu jako vždy mediální kampaně jednotlivých stran a jejich kandidátů, renomované agentury uveřejňovaly průzkumy volebních preferencí a v neposlední řadě se konaly politické debaty, jež svou povahou připomínaly mnohdy spíše hospodské půtky a výměny názorů než kultivované dialogy zástupců lidu, které bychom očekávali. Diskutovalo se o nich s předstihem – věcně, někdy vášnivě – v rodinách s příbuznými, v zaměstnání se svými kolegy. Rozhovory na toto téma bylo možné náhodně zaslechnout při procházce venku – zkrátka kdekoliv. Dav byl mobilizován do plné volební pohotovosti při znovu a dokola se odehrávajícím rozhodujícím boji dobra proti zlu. To si mohl nechat utéct opravdu jen málokdo. Každý se chtěl podílet na vítězství dobra a pomoci tak ke správnému kurzu naší republiky. Tomu odpovídala i volební účast, která dosáhla 68,95 procent. 1] Jednalo se o třetí nejvyšší účast v historii samostatné ČR, vyšší byla pouze v letech 1996 (76,41 %) a 1998 (74,03 %). 2] Na čem se všichni shodneme, je to, že tuto událost zkrátka nešlo minout a jistě ji zaznamenali i ti, kteří se obvykle o politiku a politické dění v zemi nijak zvlášť nezajímají anebo jen sporadicky. Emotivně laděná sdělení byla všudypřítomná a nešlo se před nimi téměř schovat.

Continue Reading

Tomislav Sunić – Evropská nová pravice (Sol Noctis, 2019)

Autor: Alain de Benoist

V roce 1990, kdy myšlenkový směr známý jako „Evropská Nová pravice“ (ENP) oslavil své 21. narozeniny, vydal můj chorvatský přítel Tomislav Sunić první anglickou edici své knihy o Nové pravici. Původně ji napsal jako doktorskou dizertaci, již o dva roky dříve obhájil na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře. 1] Díky svým skvělým znalostem francouzštiny ze studií na univerzitě v Záhřebu byl Sunić dobře vybaven pro bádání v materii tehdy nové evropské Nové pravice, navíc měl možnost studovat díla autorů tohoto proudu v originále. Na rozdíl od řady komentátorů, kteří reprodukovali informace získané o Nové pravici z doslechu a sekundárních zdrojů, tak projevil schopnost i ochotu jít přímo k jádru věci. Od zmíněných „odborníků“ se odlišoval také tím, že k Nové pravici přistupoval do značné míry sympaticky.

Tyto sympatie však samozřejmě ještě nebyly zárukou zajímavé knihy – tou jí činí především její průkopnický charakter. Do konce 80. let už pochopitelně na téma ENP vyšlo několik knih (a řada článků v odborném tisku), skoro všechny však francouzsky. Sunićova knížka tak byla spolu s počiny italských autorů první zahraniční publikací. Představit historii a ústřední myšlenky Nové pravice čtenářům, kteří o ní nikdy předtím neslyšeli, není nic jednoduchého. Sunić však díky svým znalostem, nadání syntetizovat ideje a také pochopení pro své čtenáře v tomto ošidném úkolu rozhodně uspěl.

Sunićova kniha byla napsaná v angličtině, protože ji autor sepisoval ve Spojených státech – zemi, již dobře poznal a hleděl na ni poměrně kritickým okem (jak ukazuje jeho nejnovější dílo Homo Americanus.) 2] Při své snaze oslovit anglicky mluvící prostředí stál však Sunić před problémy italským, španělským nebo německým autorům naprosto neznámými.

Continue Reading

Ohňostroj nad Prizrenem

Autorka: Juliana R.

Kosovo není válka 1998-1999. Je to složitá krajina převrstvujících se historií. Mrtvol z „devadesátkového“ vydání National Geographic. Medvědů v hospodách, kteří ještě před několika lety na řetězech bavili pijany. Masových hrobů. Obrovitých ovčáckých psů, jež pastýři vyhnali a oni teď loudí na ulicích podhorských měst. Krav na silnici, padělané měny, billboardů  inzerujících pistole. A stoupenců Islámského státu, kteří se ještě teď pokoušejí vyhodit do vzduchu srbské monastýry.

Kosovo není totéž co válka, ale klišovitá pravda zní, že bez války by nebylo Kosovem. Když mi nad hlavou exploduje ohňostroj, kladu si otázku, kolik obyvatel ještě po čtvrt století míru děsí výbuchy. Rachejtle rozkvétají zeleně a zlatě nad Sinan-pašovou mešitou, již prý Turci postavili z trosek bývalého kláštera Archandělů. To je paradox Kosova, který se tak výmluvně vtěluje v Prizrenu, nazývaném „perla země“, ve stověžatém Prizrenu. Když tu nad ránem přestanou odbíjet zvony, rozezpívají se muezzini.

Continue Reading

Od afektů oproštěný monotónní, a přece naléhavě znějící hlas, vyvolával u posluchačů oprávněný dojem, že je oslovuje svatý muž.

Autor: Karel Veliký

„Chovám naději, že po celém světě se ustaví strana, která ponese jméno ‚strana utlačených‛“, řekl Rúholláh Chomejní po vítězství jím vedené revoluce. Ta nás zajímá nejen proto, že šlo o revoluci národní, přesněji řečeno národně-lidovou (völkisch: protestů proti šáhově režimu se účastnili miliony lidí, od nejvzdělanějších po negramotnou chudinu, silně byly zastoupeny ženy), tzn., že namísto dědičné monarchie prosadila a v březnu 1979 na základě všelidového referenda (98 % pro) ustavila nedědičné, prolidové a republikánské zřízení – již v červnu tak bylo znárodněno sedmadvacet bank a patnáct pojišťoven, v červenci pak některé závody klíčových – strategických – odvětví, o čtyři roky později bylo zavedeno bezúročné bankovnictví, nahrazující pevnou úrokovou sazbu proměnlivými podíly na zisku či ztrátách v podnikání…  Avšak nás zde zajímá především proto, že z hlediska Tradice, jak ji vyložil Julius Evola a někteří jeho „žáci“ (Carlo Terracciano např.), jde v druhé polovině dvacátého století o jedinečný příklad dějinného uskutečnění ideje pravého Státu v čase a prostoru, hic et nunc.

Continue Reading

Před svým domkem v Černém lese. „Všechno podstatné a velké vzniklo z toho, že měl člověk domov a že byl zakořeněn v tradici,“ řekl novinářům ve známém rozhovoru pro časopis Spiegel ze září 1966 (česky: Filosofický časopis č. 1/1995). V téže době si Ernst Jünger poznamenal: „Martin Heidegger schreibt mir, daß man sich am besten in seinem Zimmer aufhalten, ja nich einmal aus dem Fenster schauen soll (Siebzehn verwehnt I). Ani tamní polní cesta (Der Feldweg, 1953) mu již tedy neposkytovala útěchu nad světem, v němž člověk již není pánem, nýbrž objektem techniky a ekonomicko-zbožních, tj. peněžních vztahů.

Autor: Karel Veliký

Není žádná náhoda, že György Lukács, Žid-stalinista a výjimečně erudovaný literární kritik, ve své knize Existencialismus či marxismus? (1947) odkazuje na Heideggera s Célinem v jediné větě: „Sein und Zeit je při nejmenším stejně zajímavá četba jako rozsáhlý román Célinův Cesta do hlubin noci…“ (s. 72), ač se při tom pevně drží výkladu fašismu coby „poslední fáze buržoazní společnosti“, jak jej vymezily instrukce a rozkazy kominterny. „Podstata fašismu“ (Locchi) ve smyslu vybojování si budoucnosti se zřetelem k minulosti (kde „pokrok“ je zároveň „návratem“ k počátku, přítomném v nitru „fašisty“ jako projekt) je v „prefašistickém“ (Adorno) Bytí a čas shrnuta v paragrafu 74/385-387 (v českém vydání s. 426nn): člověk jakožto bytí-tu/zdebytí (Dasein), tedy ten, kdo se sám dokázal vymanit z neautentičnosti existence ve společnosti – tj. vyprázdněné society, nabývá plné zdatnosti (včetně heroičnosti) až v (národně-lidové) pospolitosti, tj. autentickém společenství, která jej jako jednotlivce přesahuje, ale v níž právě proto sám získává. Čili jde o návrat ke stavu (prvotně ontologickému), v němž se individuální jedinečnost dialekticky včleňuje do komunity, namísto aby epické a tragické charaktery stály vždy mimo dutou společnost a proti ní, jak je tomu „nyní“, u existencialistů a jejich lidových („jurodivých“) podob (pop-derivátů: beatnici, vlasatci apod.).

Continue Reading

Mapa znázorňující Scottův plán Anakonda z roku 1861

Autor: Jan Procházka

Za jádrové oblasti považujeme ty regiony, kde se uskutečňují významná rozhodnutí, kde sídlí obyvatelstvo, administrativa, kde se nacházejí obchodní a finanční centra. Jádrové oblasti se vždy nacházely tam, kde vedly významné dopravní trasy, kde vzkvétal obchod, kde probíhala směna zboží, poznatků a technologií. Tyto regiony měly také přístup k bohatství, které z mezinárodního obchodu plyne.

Od nástupu evropského novověku po současnost se svět podivuhodným způsobem přepóloval. V předmoderním světě byly jádrové oblasti především ve vnitrozemí pevnin, kde vedly splavné řeky a karavanní stezky. V době mezinárodní kontejnerové dopravy je tomu přesně naopak, jádrové oblasti jsou vázány na rozhraní pevniny a moře, zatímco regiony, které byly v předmoderní době rozvinuté, hustě osídlené a bohaté, jsou dnes zapadlou periferií. Podívejme se třeba na současné Timbuktu (v dnešním Mali) nebo Samarkand či Chorézm (dnešní Uzbekistán).

Continue Reading

Radu Gyr, v pozadí legionářský Zelený dům (1937), který přetrval komunistický režim a zbořen byl až developerem… Jak moc se nepodobá „drsným“ hrdinům z akčních filmů. A přitom, kdo z jejich představitelů by asi unesl to, co tento obrýlený mladíček…

Autor: Karel Veliký

Devadesát let stará úvaha rumunského autora o podivné nedotknutelnosti toho, čemu se dodnes otevřeně a s hrdostí říká „Literatura jako zbraň“, viz Revolver revue…

Jakožto znalec pařížské bohémy Radu Gyr kritizuje osobnosti, u nejobecnějšího publika vnímané jako nezpochybnitelné veličiny francouzské literatury, a poukazuje na rozkladný vliv jejich působení, suverénně přetrvávajícího i v režimu „Dieu, famille, patrie“ (rozuměj: Vichy, za Národní revoluce), ba v Němci obsazené Paříži (včetně potlesku německých důstojníků Mouchám, Sartrově „odbojářské“ divadelní hře).

Zmiňuje jména jako André Breton (který stál za „buřičským hnutím“ zvaným surrealismus), Romain Rolland („melodickými frázemi hlásající humanitní ideje“), Louis Aragon, George Sadoul, Anatole France, Henri Guilbeaux, a další „trockisty a komunisty“. Jejich dopady na francouzské myšlení Gyr připodobňuje k rozkladnému působení Remarqua v Německu. Píše o zatuchlém duchu meziválečné umělecké scény („Uveďme jen salon paní Ménard-Dorianové, v němž se z chorobného zápalu několika Židů, ruských revolucionářů a básníků propadlých omamným jedům zrodila Liga pro lidská práva“), opovrhuje surrealismem („surrealistická škola nemálo přispěla k založení protifašistické ligy“), dadaismem („jenž vznikl roku 1916 v Curychu jako duchovní dítko hrstky židovských emigrantů a revolucionářských umělců pod vedením Tristana Tzary, jenž po válce opustil Kabaret Voltaire v Curychu a vystěhoval se do Paříže, kam jej následovaly ostatní humanitářské a mezinárodní proudy“ – s veškerou tou „oplzlou literaturou“, od bulváru po rádoby velké romány).

Za všechny jeden odstavec, psaný jakoby včera:

Continue Reading

Trajektorie demografické proměny Velké Británie (nezahrnuje ostatní bělošská etnika, kromě bílých Bílých britů a Irů, tzv. Other Whites). Podle této projekce se bílí Britové stanou menšinou v letech 2062-2063).

Autor: Morgoth

Britský poslanec za stranu Reform UK Richard Tice byl v nedávném rozhovoru se Stevenem Edgintonem z GB News dotázán, zda ho znepokojuje skutečnost, že se bílí Britové stanou během několika málo desítek let v zemi menšinou. Otázka zazněla částečně v reakci na nedávno vydanou demografickou studii Matta Goodwina, který stanovil „rok zlomu“ kousek za polovinu století, na rok 2063. Tice se z odpovědi pokusil vykroutit podivnou směsicí trapnosti, odvádění pozornosti, sarkasmu, aby z něj nakonec vypadlo, že „v té době tady už dávno nebude“. Navíc Edgingtona nařknul z „posedlosti podobnými záležitostmi“, zřejmě v odkazu na jeho předchozí interview s Nigelem Faragem. Farage se vykrucoval obdobně jako Tice, za což se jim oběma dostalo posměchu a nenávisti internetové pravice.

Lidé rádi až přespříliš zabředají do výpočtů bodu zlomu britské bílé populace. Ve školách to dost možná bude už v příští dekádě, kolem roku 2045 nejspíš u mladých do 30 let a kolem poloviny století u celé populace království jako takové.

Continue Reading

Na skutečnost jen nereagujeme, sami si ji tvoříme…

Rozhovor Délského potápěče s Josefem B., šéfredaktorem slovenské metapolitické iniciativy Reconquista, pokračuje druhou částí: o nostalgii po minulých režimech, nevraživosti k Čechům a České republice, aféře „Kuciak“ a k slovenské emigraci tentokrát promluvil spolu s kolegou Slavomirem.

Slovenský stát. Je ještě mezi lidmi nějaká nostalgie? Anebo již jen po poválečném Československu s jeho industrializací země, sociálními jistotami a rovnostářstvím, majetkovým i jiným?

J.: Po prevrate v roku 1989 a ešte aj krátko po rozdelení Československa u nás určitá nostalgia za prvým štátom nepochybne bola. Živená nielen v radoch slušne sa rozbiehajúcich nacionalistických zoskupení, ale aj pamätníkmi. Uvoľnenie od totalitných praktík ŠtB znamenalo väčšiu pluralitu názorov. V tejto dobe vzniklo viacero kultových kníh, rozhovorov a výrokov, ktoré sú dnes už skôr bonmotmi – expertom v tejto oblasti bol niekdajší šéf Slovenskej národnej strany, obsesívny alkoholik a občasný podporovateľ zdravých myšlienok, Ján Slota.

Continue Reading

Mýlil se, bývalý pražský zastupitel, který si ještě před rokem 2011 dovolil odmítnout lidskoprávního aktivistu s tím, že přece „revoluce se nedělají ve slipech“. Amazing Desmond je top děckem tohoto dějinného převratu…

Autor: Rio Preisner

– trajdy-prajdy coby jeden z fenoménů permanentní revoluce

Klasikem elitářské světovlády byl – každý to ví – Jean J. Rousseau. Už u něho se setkáváme s příznačným pokusem o objevení „společného měřítka“ lidskosti: v důstojném divošství. De Sade ovšem velmi snadno odhalil rozpor skrytý v důstojenství a divošství, rozpor zakrývaného protikladu elity a rovnosti. Rovnost nemohla být založena na důstojenství a ctnosti, na atributech elitářských. V tom tkvěl ostatně i omyl Robespierrův. De Sade se domníval, že nalezl fundament rovnosti v sexualitě. V momentu kopulace jsou si všichni lidé rovni. Ale ani de Sade nakonec neunikl skrytému rozporu elity a rovnosti, neboť sexualitu koncipoval sadomasochisticky, tedy opět jako vztah pána a otroka.

Continue Reading