Délský potápěč

Francie a Žluté vesty. Toto hnutí zřejmě nebude podporováno George Sorosem.

Autor: Alain de Benoist

Ptal se Yann Vallerie, z francouzštiny přeložil Greg Johnson. (Dvě poslední otázky na odlišná témata byly vypuštěny.)

Velká celonárodní debata skončila ještě dřív, než vůbec začala. Žluté vesty pokračují ve svých aktivitách s masivní podporou veřejnosti. Na startu nového roku 2019 jsme o situaci Francii, která se vypořádává s hlubokou krizí, hovořili s Alainem de Benoist.

Breizh-info.com: Francouzské hnutí žlutých vest i nadále energicky pokračuje, zatímco probíhající celonárodní debata jako by nikoho nezajímala. Kam vlastně směřujeme?

Alain de Benoist: Že hnutí žlutých vest dál žije a těší se podpoře nadpoloviční většiny veřejnosti, je už samo o sobě cosi mimořádného. Pochopitelně jsem nadšený. Po momentu letmé nejistoty si nyní média stěžují, že musí čelit „násilí“, aniž by se byť na okamžik zamyslely nad příčinami své bídné pověsti. Hlava státu píše dopisy a organizuje „velkou diskusi“, u níž je už předem jasné, že zásadní požadavky žlutých vest nesplní. Bylo by to bezmála k smíchu, kdyby to nepramenilo z podle všeho nevykořenitelného třídního pohrdání. Přesto však myslím není na místě klást si otázky stran konečné destinace hnutí.

Už teď totiž splnilo svůj raison d’être: zviditelnit nejfrancouzštější část Francie. Co se týče zbytku, hlubší příčiny nikam nezmizely, a tak nezbývá než čekat na další kolo v sekvenci příčin a následků. I proto jsem ostatně hovořil o „kostýmní zkoušce“.

Continue Reading

István Lovas

Autorka: Sofia Metelkinová

Věříte vůbec dnes ještě v „nezávislou novinařinu“?

Nezávislou ve smyslu nezávislého média?

Ano, nezávislého ideologicky.

Bez ideologie – to ne. Mainstreamová média samozřejmě všechna do posledního mají vlastníky. To je něco jiného. Ale pokud máte média nezávislá, ta prostě mají nějakou svou ideologii – jako třeba rakouské Unzensuriert nebo Wochenblick. Nevidím v tom problém. V zásadě ale neznám médium, které by se ideologicky nepřiklánělo na jednu nebo na druhou stranu, ne.

Continue Reading

Roboti

Autorka: Cheyenne Macdonaldová

Co kdyby se roboti mohli vyvíjet?

Právě tuto otázku si položila skupina vědců v Amsterdamu, jejichž nový radikální projekt usiluje o vytvoření chytřejších, pokročilejších robotů prostřednictvím procesu do jisté míry podobného sexuální reprodukci.

Jakkoli přitažená za vlasy se tato myšlenka může na první pohled zdát, vědcům už se důkaz konceptu podařilo demonstrovat – v únoru (2016 pozn. DP) se spolu „spářili“ dva robotí rodiče a narodilo se první „roboťátko“.

Vědci z amsterdamské Vrije Universiteit v projektu „Roboťátko“ přišli se způsobem, jako spolu roboti mohou mít „sex“ a předávat tak DNA potomstvu.

Continue Reading

Alain de Benoist o hnutí žlutých vest

Ptal se Yann Vallerie, z francouzštiny přeložil Greg Johnson.

Breizh-info.com: Jaké jsou vaše nejsilnější dojmy z událostí posledních týdnů?

Alain de Benoist: Především mě až skoro zaráží kontinuita hnutí: vláda očekávala, že tlak na ni rychle poleví, což se ovšem nestalo. Považuji to za výsledek neobyčejného odhodlání, podpořeného překvapivou mírou vyspělosti. Nejen že se Žluté vesty odmítají zařadit na pravolevé spektrum a své kroky podnikají zcela nezávisle na mínění politických stran i odborů, ale také se nenechaly chytit do tenat novinářů, pro něž mají jen opovržení. V televizních vystoupeních jejich zástupci mluví rozumně, nic nepředstírají, a tak zůstávají ztělesněním neochvějnosti bez zbytečné agrese.

Jejich hněv a odhodlání ukazují, že za stávající situace většina z nich cítí, jako by už neměli co ztratit. V tom jsou dokonalými reprezentanty Francie, která během uplynulých let postupně zjistila, že nemá budoucnost – a teď bojuje dokonce o holé přežití. Odtud tedy vyrostlo protestní hnutí, jež přerostlo v lidové povstání a rebelii.

Continue Reading

Facebook bojuje proti vlivu zahraničních vlád vlivem vlády USA

Autor: Tyler Durden

Poslední týden zrovna pozitivní zprávy nepřinesl: Alex Jones byl odstraněn z Facebooku, Apple, Spotify i Googlu. Šířící se vlnou cenzury byly zasaženy i další významné postavy alternativních médií a libertariánské weby včetně Institutu Rona Paula a Scott Horton Show, kterým Twitter pozastavil jejich účty. Navrch se objevily zprávy, že Atlantic Council přímo spolupracuje s Facebookem na označování a odstraňování „zahraničního vměšování“ na této populární platformě.

Continue Reading

Soros a jeho „Nadace pro otevřenou společnost“ se rozhodli odejít z Turecka

Autor: Andrew Korybko

Zástupci organizace se nechali slyšet, že důvodem jsou nedávná nařčení z vměšování do vnitřních záležitostí země. Jistě tak reagovali na tvrzení prezidenta Erdoğana o jejich účasti na pokusu o barevnou revoluci v parku Gezi v roce 2013, což je skutečný raison d’etre skupiny. Popravdě se jedná o vcelku prozíravý krok: sorosovci vidí, že jsou v Turecku odepsaní, a kdyby neodešli z vlastní vůle, brzy by byli odejiti nedobrovolně. Je to tedy svým způsobem výhra pro obě strany: „Nadace pro otevřenou společnost“ může v poklidu dostat své zahraniční agenty pryč ze země a rozpustit viditelnou část své sítě. Stát na oplátku nemusí čelit přehradné palbě, již by mainstreamová média jistě spustila, kdyby se Turecko při vypovídání sorosovců ze země uchýlilo k silovějším metodám ruského střihu.

Continue Reading

Kerčský most

Autor: Pat Buchanan

Před odletem na setkání G-20 v Buenos Aires zrušil prezident Trump své plánované setkání s Vladimirem Putinem. Jako důvod uvedl zadržení tří ukrajinských lodí a 24 námořníků ruskými ozbrojenými silami.

Byl ale Putin při nedělním námořním střetu poblíž Kerčského průlivu, černomořské brány do Azovského moře, skutečným provokatérem?

Nebo jím byl ukrajinský prezident Petro Porošenko?

Nejprve trocha historie.

V roce 2014, po svržení Rusku nakloněného kyjevského režimu a nastolení Amerikou podporované vlády, nařídil Putin obsazení Krymu, tradiční základny ruské Černomořské flotily.

Po získání Krymu tak Rusové mají pod svou kontrolou oba břehy Kerčského průlivu. Letos Rusko dokončilo stavbu devatenáctikilometrového mostu přes průliv na Krym a Putin osobně seděl za volantem prvního nákladního auta, který přes most přejel.

Z Azovského moře se stalo ruské „mare nostrum“, do nějž ovládá přístup výhradně Rusko, podobně jako je tomu v případě Turecka a moře Černého.

Continue Reading

Žluté vesty ante portas

Autor: Alexandr Dugin

Protesty ve Francii, jejichž symbolem se staly žluté bezpečnostní vesty, zasahují stále větší část společnosti. Někteří politologové už dokonce o tomto hnutí mluví jako o „nové revoluci“. Hnutí „žlutých vest“ dosáhlo takových rozměrů, že si rozhodně zasluhuje bližší pohled a analýzu.

Setkáváme se tu s energickým projevem moderního evropského populismu. Hlavní význam tohoto fenoménu spočívá v tom, že nutí zavedené politické struktury, zformované po Francouzské revoluci a založené velkým dílem na střetávání pravice s levicí, k drastické proměně.

Populistická hnutí toto klasické schéma odmítají a nepřijímají ideologická dogmata zleva ani zprava. V tom se ostatně skrývá i síla a lesk populismu: nechce hrát podle stávajících pravidel. Populismus se však řídí svou vlastní logikou a přes veškerou jeho spontánnost lze vymezit některé jeho zásady. V současnosti se před našimi zraky takříkajíc za pochodu zřejmě formují i zárodky populistické ideologie.

Asi tím do očí nejvíce bijícím prvkem populistických hnutí je skutečnost, že jsou namířena proti politické elitě jako takové, bez rozlišování na levici a pravici. Jedná se o „vymezení se okraje společnosti proti jejímu centru“. Slavný americký sociolog Christopher Lasch (1932–1994) nazval dominantní formu vlády v moderních západních společnostech „revolucí elit“.

Continue Reading

Stojedna let finské nezávislosti aneb rozkošná Miss Helsinky za rok 2017

Autor: Harri Honkanen

Nad ránem 28. září 1994 se v Baltském moři potopil trajekt MS Estonia. Z 989 lidí na palubě jich děsivých 852 přišlo o život. Šokující bylo, že asi 650 z nich bylo později nalezeno v podpalubí – nedokázali uvěřit, co se děje, a tak se ani nepokusili zachránit své životy.

Proč? Jedno z možných vysvětlení: lidé bývali lovnou zvěří, takže je pro ně tváří tvář neodvratné hrozbě přirozené ztuhnout. Toto nebezpečí však bylo neodvratné jen v hlavách obětí: řada lidí unikla, zatímco jejich paralyzovaní přátelé a příbuzní zahynuli.

Odlišná hypotéza zní: tito severští lidé – vysoce adaptovaní pro studené prostředí – vykazují vysokou míru úzkostnosti. Proto si svou budoucnost pečlivě plánují a velice jim záleží na tom, jak o nich smýšlejí ostatní. I díky tomu vytvářejí velice harmonické společnosti. Snáze ale také podléhají emocím, což znamená vysoké množství sebevražd – 14 smrtí vlastní rukou na 100 000 obyvatel ve Finsku i v Estonsku v roce 2015, zatímco ve Spojeném království pouhých 7 – a tendenci stahovat se z reality. Vyvinuli se v důvěřivá stvoření, poslušná vůči autoritám i pravidlům, ovšem naprosto bezradná v džungli naprostého chaosu.

Continue Reading

Občanský národ. Jak se vám líbí?

Autor: Fjordman

Když se zrada stane normou aneb proč naším největším nepřítelem není islám, ale občanské pojetí národa

Fjordmanova poznámka na úvod:

Tato úvaha byla inspirována esejí „Why Is This Not Treason?” (Jak je možné, že toto není vlastizrada?) odvážného anglického aktivisty a vlastence Paula Westona a je rozvedením mých komentářů z blogu Jew Among You.

V roce 2009 vyšlo najevo, že vládnoucí labouristická strana bez souhlasu voličů úmyslně zaplavila Británii několika miliony imigrantů s cílem vytvořit z Británie sociálně-inženýrskými metodami „skutečně multikulturní“ zemi. Prudký vzestup počtu přistěhovalců v posledních desetiletích byl zčásti způsoben i politicky motivovanou snahou radikálně proměnit tvář země a tak slovy někdejšího poradce premiéra Blaira Andrewa Neathera „vymáchat pravici v rozmanitosti“. Masová imigrace podle něj byla plodem záměrně uskutečňovaného plánu, o němž však ministři kabinetu nechtěli mluvit příliš nahlas, aby tím neztratili podporu „jádra dělnického voličstva“ strany.

Osobní Blairův přítel Lord Glasman v roce 2011 prohlásil, že „labouristé lidem lhali o rozsahu imigrace… což vedlo k obří krizi důvěry“. Uznal, že strana se k původnímu bílému obyvatelstvu někdy dokonce chovala až aktivně nepřátelsky, když především bělošské pracující vrstvy často vnímala jako „překážku pokroku“.

Continue Reading

Jair Bolsonaro a jeho zvolení brazilským prezidentem ukazuje, že ani USA s bělošskou menšinou se nemusí stát levicí vyhlíženou utopií

Autor: Lance Welton

Z mediálního mainstreamu zaznívá nekonečná škodolibá radost nad tím, že někdy ve 40. letech tohoto století se Spojené státy stanou většinově nebělošskou zemí. Bílí příznivci Demokratické strany to vyhlížejí s naivní nadějí v duhovou budoucnost, plnou rovnosti, lásky a jejich politické hegemonie. V republikánech naopak tato vize vyvolává obavy a sklíčenost a považují ji za předzvěst permanentní vlády levice i zániku Ameriky, kterou znali a milovali. Jair Bolsonaro a jeho zvolení brazilským prezidentem však ukazuje, že i tam, kde jsou běloši menšinou (podle brazilských statistik představují pouhých 47% obyvatelstva) zůstává vítězství lidí, kterým záleží na budoucnosti země, možný.

Že se běloši v Americe stanou menšinou, pro ni samozřejmě dobré nebude. S mírou etnické rozmanitosti společnosti totiž roste i četnost konfliktů (viz Ethnic Conflicts, Tatu Vanhanen) a čím nižší podíl bělochů (nebo Orientálců), tím nižší je také průměrná inteligence, což  znamená chaos, korupci a těžko zvladatelnou zločinnost. (viz Intelligence: A Unifying Construct for the Social Sciences, Richard Lynn a Tatu Vanhanen).

Bolsonarův úspěch ale naznačuje možné paradoxní politické důsledky tohoto vývoje. Desetiletí vlády levice, plná korupce, politicky korektního pokrytectví, neschopnosti, protežování méně schopných zaměstnanců z řad menšin, laxní politika ke zločincům (znovu především příslušníků menšin), víra, že peníze rostou na stromech a omezování pilných a tvořivých prvků ve společnosti, zdá se stvořila takový blázinec, že lidem prostě nezbylo než hlasovat pro konzervativní a dokonce „krajně pravicovou“ (čti: „skutečně konzervativní“) vládu.

Continue Reading

Rasismus naruby aneb kolik z přítomných asi žhavilo smartphone ještě v sále, aby ulehčili břemeni své viny drobným příspěvkem hrdé a krásné (v každé velikosti) núbijské princezně Šekelfordové?

Autor: Mark Point

Je nabíledni, že v postobamovské Americe došlo k osvobození protibělošského zeitgeistu z jeho Pandořiny schránky. Zda byl pod nomenklaturou multikulturalismu a rozmanitosti skrytý od prvopočátku, musejí rozsoudit historikové. Jisté je však to, že když osobnosti mediálního mainstreamu jako Don Lemon nebo zaměstnanci New York Times jako Sarah Jeongová beztrestně dští učebnicové příklady protibělošského rasismu, neprojde to bez povšimnutí. Overtonovo okno se posouvá a pod kotel je přiloženo další polínko. Na bělochy se útočí i v Kanadě, Austrálii a Evropě.

Následkem bezprecedentně masivní imigrace i fatalistických experimentů progresivců tak dnes už nenajdeme zemi, která by nezažívala růst protibělošských kulturních trendů.  Nemělo to tak být: slabost, přesun bohatství, přednostní zacházení, otevřené hranice a úslužnost měly vyvolat hřejivé pocity, rovné výsledky a obecnou slepotu k rase.

Pokud nedojde ke změně této trajektorie, nebudou to starší konzervativci, kdo bude muset čelit nepříjemné a bezpříkladné budoucnosti, ale ti mladší spolu s příštími generacemi. Mileniálové tak oprávněně zpochybňují neproniknutelná společenská pravidla i mocenskou dynamiku zděděnou po (baby)boomerech (v evropském kontextu často označovaní jako „osmašedesátníci“ – pozn. DP). Na rozdíl od konzervativců studené války, kteří vyrostli ve společenstvích s vysokou mírou vzájemné důvěry a jednotící hrozbou východního komunismu, se mileniálové nedobrovolně stali prvními pokusnými králíky v experimentu „slepoty k rase“, jemuž je předcházející generace podrobily.

Continue Reading

Orbán: Zvolme si nezávislost a spolupráci národů místo globální vlády a kontroly.

Autor: Guillaume Durocher

Maďaři si nedávno připomněli dvaašedesáté výročí povstání svého národa proti komunismu z roku 1956, tvrdě potlačeného SSSR. Reakce Západu se tehdy omezila na prázdnou rétoriku. Maďarský premiér Viktor Orbán využil příležitosti nejen k připomínce maďarského boje za svobodu, ale také otevřenému varování Evropanů před největší výzvou, jíž naše civilizace a rodina národů v tomto století čelí: umenšení pozice našich národů na bezmocné, zranitelné menšiny ve svých vlastních historických domovinách. Pokud je mi známo, bylo to poprvé, kdy hlava evropské vlády otevřeně promluvila na obranu zájmů „původních Evropanů“. Mainstreamová média tuto přelomovou a historickou událost velkým dílem ignorovala.

Orbánův projev byl pro posluchače i čtenáře velmi inspirativní. Začal tím, že:

Continue Reading

Hrůza v Huddersfieldu (nejen) aneb diverzita takřka 100%. Odvážnější mohou rozkliknout obrázek ve větším rozlišení.

Autor: Tobias Langdon

Observer je nedělní vydání známého listu Guardian. Vyšel v něm úvodník věnovaný událostem Hrůzy v Huddersfieldu. Stálo v něm mj., že „obětem strašlivých událostí v Huddersfieldu a dalších městech nijak nepomůže přehnaně vypjatá debata o rase“. Z tohoto úvodu autor dále pokračoval v mlžení (v originále obfuscate z latinského obfuscare, zatemnit), liberálům vlastním, prolhaným způsobem. Níže novinový komentář otiskuji, doplněný mými poznámkami:

Slova nedokáží v plném rozsahu vylíčit strašné zneužívání, jehož se dopouštěla skupina dvaceti mužů v Huddersfieldu, odsouzených v dosud největším „groomingovém“ procesu v Británii. Muži zranitelným dívkám, někdy teprve jedenáctiletým, v ústavní péči a s poruchami učení, podávali alkohol a drogy, aby je sexuálně zneužili. Při tomto zneužívání docházelo mj. ke znásilňování intoxikovaných dívek za přihlížení ostatních, sexuálnímu zneužívání pomocí lahví a skupinovému znásilnění muži, kteří místo kondomů používali plastové sáčky.

Touha popustit uzdu hněvu je proto zcela pochopitelná. Přesto však nejdůležitější otázkou, již bychom si jako společnost měli klidně a racionálně položit, musí být především to, jak opakování podobného zneužívání předejít. (The Observer view on dealing with child-grooming gangs, 21. října 2018)

Continue Reading

Sikhové a muslimové zdá se v Huddersfieldu zakopali válečnou sekeru…

Autor: Tobias Langdon

Podobně jako Friedrichovi Nietzschemu bývá i George Orwellovi často a neprávem upírán smysl pro humor. Na stránkách jeho románu 1984 však mezi vší hrůzou občas narazíme i na skvostné jiskřičky humoru. Vezměte si třeba pasáž, kde se zaměstnanci Ministerstva pravdy účastní „Dvou minut nenávisti“, manifestace proti ideozločinu, aby následně v aktu uctívání Velkého bratra „začala celá skupina lidí tiše a pomalu rytmicky skandovat: V-B!… V-B!… V-B!… – a znova a znova, velmi pomalu, s dlouhou pauzou mezi „V“ a „B“.“

Ministerstvo lží

Připomíná vám spojení „V-B“ (v angličtině Big Brother, B-B) něco? Mělo by, Orwell si totiž bral na paškál BBC, kde strávil část války jako propagandista. V jeho románu má Ministerstvo pravdy za úkol lhát a likvidovat nepohodlné části reality. Proto se v něm nacházela spousta paměťových děr, „velkých obdélníkových štěrbin, chráněná drátěnou mřížkou“, kterých „byly v budově tisíce či desetitisíce, nejen v každé místnosti, ale v malých vzdálenostech od sebe na každé chodbě.“ Tato zařízení měla paměť likvidovat, nikoliv uchovávat, jak tomu protagonista knihy Winston Smith přihlíží v mučírnách Ministerstva lásky. Jeho trýznitel O’Brien mu ukáže fotografii, která dokazuje prolhanost a zkaženost vládnoucí ideologie:

Continue Reading

Autor: Guillaume Durocher

Na rozdíl od zemí anglofonní sféry bohužel většina států kontinentální Evropy neshromažďuje oficiální statistiky na etnickém základě. Ve Francii pak mainstreamová média zatvrzele opakují, že Grand Remplacement (velká výměna) původního francouzského obyvatelstva, už na první pohled patrná v každém větším městě, není nic jiného než „spiklenecká teorie“. Škrabalové z médií, často přímo či nepřímo placení státem

Nebojácní a skutečně nezávislí občanští novináři mezitím pilně dělají práci, jíž se velká média vyhýbají, tj. dokumentaci tohoto vývoje. Etnonacionalistický web Fdesouche nedávno zveřejnil podíl novorozenců s muslimskými jmény ve Francii a Belgii podle vládních statistik.

Jak můžeme vidět (úvodní obrázek), vývoj v obou zemích je do značné podobný: podíl muslimských jmen nově narozených dětí se prudce zvedl z 5-8% v roce 1995 na dnešních asi 20%.

Continue Reading

Matt Parrott

Autor: Matt Parrott

V článku pro CBS News položil Will Rahn provokativní otázku: „Stojí ještě Amerika za to?“

Postupem času si stále více lidí bude klást otázku: Nedávalo by v nesmírně rozmanité třísetmilionové zemi větší smysl mít řekněme tři země po 100 milionech obyvatel? A co třeba 300 zemí po milionu?

Položit si otázku v tomto případě znamená si na ni i zároveň odpovědět. Země je dnes v důležitých ukazatelích ještě rozdělenější než před občanskou válkou

Bez ohledu na vítěze listopadových voleb se třetina země nevyhnutelně musela otřást nad prezidentem zvoleným naprosto cizím a hluboce nepřátelským národem. Pro kosmické Američany je Donald Trump doslova Hitler. Prožívají hysterický hněv, opravdové zděšení a svým dětem říkají, že jejich vrchní velitel je zlý bubák, který jim chce ublížit. Kdyby pak zvítězila Hillary Clintonová, třetina Ameriky by pozorovala globalistickou hrozbu jejich tradiční americké identitě ještě trucovitěji a podezřívavěji, než tomu bylo za polarizující vlády Baracka Obamy.

Continue Reading

Autor: Voice of Europe

Současně se znatelným nárůstem podpory pro pravicovou stranu Alternative für Deutschland (AfD) se situace nevyvíjí dobře pro kancléřku Angelu Merkelovou ani na dalších frontách. Podobně jako v případě francouzského prezidenta Emmanuela Macrona se její podpora propadla na nové minimum.

Německá spolková kancléřka se však může spolehnout na neochvějnou přízeň jedné supiny: lidí migrantského původu.

Její konzervativní blok stran CDU a sesterské CSU se totiž stal mezi migrantskými skupinami zdaleka nejpopulárnějším uskupením, když se podle nového průzkumu těší podpoře 43% z nich.

Prostým srovnáním s celkovou popularitou CDU/CSU – 28% – tak lze říci, že Merkelová je v současnosti oblíbenější mezi migranty než u původních Němců.

Její důvěryhodnost u domácího obyvatelstva utrpěla především pozváním půldruhého milionu migrantů do Německa a následnou obranou jejich vážných zločinů. Její rozhodnutí vedlo mimo jiné k terorismu, četným znásilněním a vraždám.

A reakce Merkelové? Označit ty, kdo proti tomu veřejně vystoupí, za xenofoby nebo neonacisty – a rozšířit nepravdivé informace o různých incidentech. Markantní byl v nedávné době hlavně údajný „hon na migranty“ v Saské Kamenici, o kterém neexistují žádné důkazy.

Nechala také odvolat šéfa zpravodajské služby, který si s ní troufnul nesouhlasit. Pozice Merkelové se celkově stává stále slabší a slabší.

Pokrytectví Angely Merkelové ohledně dopadů imigrace už je příliš veliké, než aby mohlo vést k něčemu jinému než k masivní ztrátě voličské podpory mezi Němci.

Článek Angela Merkel is now more popular among migrants than among Germans vyšel na zpravodajském webu Voice of Europe 30. září 2018.

Lealtà Azione

Rozhovor spolupracovníka Délského potápěče s členem Lealtà Azione o komunitě, aktivismu, politických sympatiích a situaci v Miláně.

Co je Lealtà Azione a jak vznikla?

Lealtà Azione je kulturní sdružení, které vzniklo v roce 2010, zpočátku ze spojení některých členů jedné milánské skupiny a Comunità Militante (Společenství aktivistů) z Monzy. Vychází z osob s různými politickými zkušenostmi, přišlých z rozdílných hnutí a stran. Zabýváme se kulturními aktivitami, sociálními projekty, komunitním a dobrovolnickým začleňováním.

Continue Reading

Nahoře: mediální konsenzus; Dole: realita v Chemnitz

Autor: Björn Arjuna

První dojmy

Město Saská Kamenice (Chemnitz) není na první zvlášť výjimečné. Člověk by tak jen těžko uvěřil, že právě ono se stane dějištěm prudkého výbuchu hněvu po vraždě Němce kubánského původu migranty z Blízkého východu. Tyto myšlenky se mi honily hlavou, zatímco jsem se procházel ulicemi východoněmeckého města, kam jsem se vypravil na pochod proti migraci a islamizaci, pořádaný politickou stranou Alternativ für Deutschland (AfD) a organizací PEGIDA.

Měl jsem trochu času navíc, a tak jsem se rozhodl trochu poznat město. Nezaznamenal jsem žádné známky aktivit pravice: žádné plakáty, nálepky, graffiti, nic. Možná je to odlišností stylu, ale množství levicové propagandy, s níž jsem se v tomto domněle pravicovém městě na každém kroku setkával, mě opravdu zarazilo. Mohou za to současné události, nebo je levice v Chemnitz takto aktivní stabilně?

Continue Reading