Délský potápěč

Autor: Alain de Benoist

Alain de Benoist

Výběr z odpovědí Alaina de Benoista v rozhovoru o francouzské pravici, který vyšel na konci roku 2005 v revue Eléments (č. 118). Selhání mainstreamové pravice jsou známá a dobře popsaná – neúspěchy „skutečné pravice“ však představují komplikovanější záležitost, jelikož její představitelé (na mysli nám mohou vytanout mezi jinými Enoch Powell nebo Robert A. Taft) zpravidla byli odvážní muži s dobrými úmysly – přesto však neuspěli. Většina odkazů na francouzské dějiny byla odstraněna pro větší srozumitelnosti širší čtenářské obci. Tento text by měl posloužit díky své znamenité analýze „pravicového myšlení“ v prvé řadě jako zrcadlo našeho vlastního způsobu uvažování, a tak nás učinit „svěžejšími a zdatnějšími“ v bitvě idejí. Jde o ideální doplněk klasické úvahy Williama Pierce „Proč konzervativci nemohou vyhrát.“ Z francouzštiny do angličtiny přeložil Roman Bernard.

Pravice k intelektuálům nikdy příliš nepřilnula. Není potom divu, že se fráze „levicový intelektuál“ stala už dávno pleonasmem. Mnoho pravicově smýšlejících lidí nedokáže intelektuály snést. Představují si je, jak sedí v chaise longue, a vidí je coby „pokrytecké“ jedince, kteří do všeho rýpají, dělají z komárů velbloudy a publikují knihy bez výjimky popisované jako „nestravitelné“ a „nudné“.

S touto myšlenkou se setkáváme v mnoha odlišných prostředích. Pro libertariány jsou intelektuálové nevyhnutelně „odtrženi od reality“. Podle aktivistů zase intelektuálové slovíčkaří, zatímco čelíme „stavu ohrožení“, vyžadujícímu akci.

Continue Reading

„Když člověku shoří dům, zapomene i na oběd. – Ale později ho sní – na spáleništi.“ Friedrich Nietzsche

Autor: Andrew Joyce

Meine Ruh’ ist hin,
Mein Herz ist schwer.

Faust, Wolfgang von Goethe

Koncem osmnáctého století se v německé literatuře objevila prudká reakce proti osvícenskému duchu objektivismu a domnělé racionality. Pro buřičské literární a hudební hnutí, vymezující se proti těmto tendencím, se vžilo označení Sturm und Drang („Bouře a vzdor“) kvůli významu kladenému na krajní emoce a individualismus coby ztělesnění evropského ducha. Mezi klíčové osobnosti hnutí se počítají géniové jako Goethe, Herder a Lenz – mladí muži, kteří se svými životy i dílem vzepřeli konvencím úzkoprsé společnosti. Badatel David Hill píše, že „spisovatele ze Sturm und Drang poháněla touha postavit se estetickým a morálním hodnotám společnosti, která se dle jejich mínění stávala drtivě nesvobodnou.“ 1]

Jedním z nejrozhodnějších „objevů“ hnutí bylo odmítnutí vnějších forem národní identity – bezbarvého byrokratického „občanství“ a zvyků – ve prospěch německé Innerlichkeit (niternosti) a Kultur. Byla to vzpoura proti tendenci Evropanů chytit se do sítě utkané vlastním talentem k efektivitě a organizaci. Na nejzákladnější úrovni se jednalo o zavržení dvorského systému a vyzvednutí důležitosti národa (Volk). Hill popisuje hnutí jako „projev rozhořčení podobou kultury, jevící se jako povrchní a cizí a touhou nalézt alternativní, autentičtější hodnoty mezi prostým lidem a v přírodě.“ 2] Nepochopení a frustrace jsou nejčastější zkušeností postav děl počítaných ke Sturm und Drang, v prvé řadě v reakci na omezení kladená jednotlivci společností s jejími zákony a módou.

Continue Reading

Costas Lapavitsas: „Po pěti letech panikaření a dezinformací musí konečně proběhnout skutečná celospolečenská debata“.

V rámci ohlédnutí za nedávnými událostmi v Řecku přináší Délský potápěč překlad rozhovoru s řeckým ekonomem a poslancem za Syrizu Costasem Lapavitsasem z března tohoto roku.

V společném rozhovoru pro německé noviny Der Tagesspiegel a ThePressProject International říká poslanec Syrizy a ekonom Costas Lapavitsas, že pro Řecko i jeho partnery nastal čas, aby pochopili, že „sedlají mrtvého koně.“ Namísto toho by měli  pracovat společně na „dojednaném, konsenzuální a spořádaném odchodu.“ Co by mělo být prvním krokem? „Po pěti letech panikaření a dezinformací musí konečně proběhnout skutečná celospolečenská debata.“

Není žádnou novinkou, že Costas Lapavitsas, profesor na londýnské SOAS, aktivně podporuje Grexit (odchod Řecka z Eurozóny, pozn. DP) – ačkoli v rámci našeho rozhovoru je to poprvé od doby, kdy byl zvolen v lednu 2015 poslancem za Syrizu. Jeho názory byly odsunuty stranou nejenom jeho politickými protivníky, ale i ministry za jeho vlastní stranu.

Nicméně, i když někdo nemusí souhlasit s Lapavitsasovými názory na euro, je těžké ignorovat jeho posouzení situace – které potvrdil vývoj během posledních několika týdnů – že Eurozóna se nezdá připouštět žádné skutečné kompromisní řešení mezi úspornými programy a Grexitem: „Vedení strany si je vědomo velice obtížné volby stojící před ním: Budeme se držet programu vyhlášeného před řeckým národem? Nebo se uděláme to, co po nás instituce, Bruselská skupina, Trojka – ať už to chcete nazvat jakkoliv – žádají? Tyto dva póly nejde sladit“.

Continue Reading

Překrucování historie: jeden ze způsobů, jak napravit a vykoupit „křivdy“ způsobené barevným bělochy i institucionálním rasismem.

Autor: Richard J. Herbert

Jednou za uherský rok dojde ve světě vydávání knih k zázračné události, spadající do jedné ze dvou následujících kategorií: 1) buď k vydání v každém ohledu dokonalé knihy; nebo 2) vydání díla, jenž je v každém myslitelném slova smyslu zcela bídné. V podobě sbírky Crystal Blantonové, Taylora Ellwooda a Brandy Williamsové Bringing Race to the Table: Exploring Racism in the Pagan Community, se 21. století dostává krystalického příkladu oné druhé kategorie – sborníku, jenž by klidně mohl ztělesňovat platonskou formu Špatné knihy. Jelikož by jeho téma – tedy rasismus v současném pohanství – mohlo čtenáře Counter-Currents zajímat (částečně i proto, že se samotné C-C  jedné kapitole objevuje) 1], pojďme se na tuto úžasně špatnou knihu podívat podrobněji.

Od prvního odstavce se kniha nijak netají svou naprostou absurditou. Místo úvodu jsme vystaveni neohrabaně formulovanému a naformátovanému zaříkávání k Maye Angelouové, Rose Parksové, Martinu Lutheru Kingovi Jr. a Harriet Tubmanové. Doslovná citace tohoto zaříkávání ukazuje jak absurdní obsah, tak lajdáctví editora – v typografické oblasti i v pohrdání řádnou interpunkcí – tak typické pro tento svazek:

Continue Reading

Všichni víme o problému sexuální pornografie na internetu. Nastal ale čas promluvit si o pornografii morální.

Autor: Brendan O‘Neill

Už jste viděli mrtvého syrského hošíka? Podívejte se na jeho tělo zbavené života. Hlavu zabořenou do písku. Jeho smutný, beznadějný konec, kdy jej po zrádné cestě se svou rodinou ze Sýrie do Turecka vyplavilo moře na turecké pláži. Není to nejsmutnější fotka, jakou jste kdy viděli? A taky odpudivá? Rychle, sdílejte ji! Ukažte ji vašim přátelům – na Twitteru, na Facebooku – aby i oni mohli pocítit smutek a znechucení. Všichni se seběhněte a zírejte na mrtvé syrské dítě.

Všichni víme o problému sexuální pornografie na internetu. Nastal ale čas promluvit si o pornografii morální. Nic ji neilustruje lépe než fotka tříletého Syřana Aylana, který se společně se svým pětiletým bratrem Galipem, matkou a dalšími utopil na útěku před syrským peklem.

Globální šíření této momentky – která dnes „zdobí“ titulní stránku Independentu i stránky Guardianu, a kterou části truchlících twitterujících bezcitně využívají při tvorbě memů – je ospravedlňováno zvyšováním povědomí o uprchlické krizi. Ale no tak. Mnohem spíš jde o snuff obrázky pro progresivce, porno s mrtvými dětmi, které si neklade za cíl vyvolat vážnou debatu o migraci v 21. století, ale spuštění sebeuspokojujících pocitů zármutku u západních pozorovatelů.

Continue Reading

Uprchlíci by měli hledat útočiště v synagogách.

Autor: Gilad Atzmon

Během včerejška se Německo pustilo do Velké Británie ohledně uprchlické krize. Německo očekává, že do konce tohoto roku přijme 800 tisíc žadatelů o azyl. Británie se rovněž připravuje na vzrůstající uprchlickou pohromu – uzavřením svých bran. Musím uznat, že německá kritika nepostrádá určitý smysl. Nakonec, byl to Tony Blair a jeho labouristická vláda, kdo zahájili zločinnou válku, která vedla k této globální humanitární krizi. Ale Blair v tom nebyl sám. Ve skutečnosti byl pouhým šábes gójem.

Když Blair zatáhl Británii do války v Iráku, jeho hlavním fundraiserem (obstaravatelem finančních prostředků na volební kampaň, pozn. DP) byl „Lord bankomat“ Levy z lobbistické skupiny Labour Friends Of Israel. Dopisovatelé Jewish Chronicle David Aaronovitch a Nick Cohen byli předními obhájci nemorálních intervencionistických válek nejen v britských masmédiích. Od té doby jsme byli svědky úsilí židovské lobby, která činila otevřený nátlak na zahajování více a více válek (v Sýrii, Íránu, Libyi atd.). Ve Francii to byli Rada židovských náboženských obcí (CRIF) a Bernard Henri Levy, kdo prosazovali intervenci v Libyi, díky které se ze Středozemního moře stala smrtící past.

Continue Reading

Al-Fatah: Palestine (1970)

Autor: Celluloid Liberation Front

Úvahy nad mezinárodní filmovou tvorbou z období palestinského ozbrojeného odporu

„V boji s nimi není kritika vášní hlavy, je hlavou vášně. Není anatomickým nožem, je zbraní. Její předmět je jejím nepřítelem, kterého nechce vyvrátit, nýbrž zničit. Neboť duch oněch poměrů je už vyvrácen. Samy o sobě nestojí tyto poměry za přemýšlení, ony jen existují jako něco opovrženíhodného a opovrhovaného. Kritika si nepotřebuje vyjasňovat svůj poměr k tomuto předmětu, protože je jí jasno, na čem je. Kritika tu už není samoúčelem, nýbrž jen prostředkem. Její podstatný pathos je rozhořčení, její podstatná práce odhalování. […] Zbraň kritiky nemůže ovšem nahradit kritiku zbraní, materiální síla musí být svržena materiální silou, avšak i theorie se stává materiální silou, jakmile se zmocní mas. Theorie je schopna zmocnit se mas, jakmile demonstruje ad hominem, a ad hominem demonstruje, jakmile se stává radikální. Být radikální znamená jít na kořen věci.“ Karel Marx, Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva

Bez ohledu na výsledek jejich boje, budou – a vlastně už nyní jsou – dějiny Palestinců s největší pravděpodobností předmětem násilné manipulace příslušející psancům této země a poraženým. Aby delegitimizovaly stav uznaný mezinárodním právem, musí síly utlačitele vykreslit příběhy a dějiny v novém světle a pro (s)potřebu naivních čtenářů a pasivních diváků – chtivých dalšího příběhu o „dobru,“ triumfujícím nad „zlem“ – vytvořit nejnovější jedem prýštící narativ. 1] Masovými médii šířená propaganda dokáže zázraky: etnické čistky lze vykreslit jako sebeobranu, apartheid jako spravedlivou nezbytnost a odpor jako terorismus. Utlačovaní vždy čelí dvojí nespravedlnosti, současně směřující proti jejich současnosti i minulosti; jejich dějiny jsou překrucovány a jejich právo na sebevyjádření upíráno.

Continue Reading

Pokusme se znovu začít dějiny a svět.

Autor: Richard B. Spencer

Esej vznikla na základě autorova projevu na zimní konferenci NPI 2015 „Beyond Conservatism.“

Co je to konzervativec? A musíme se vůbec ptát?

„Konzervativní“, „liberální“ a „levicový“ neoznačují ani tolik ideologie, jako spíše sociální či fyziologické typy. Jinými slovy – rozeznáme je, jakmile je vidíme.

Přesto bychom si tuto otázku měli pokládat častěji.

Abychom se mohli byť jen pokusit odpovědět, musíme se zbavit všech „ožehavých témat“ a nesmyslů poválečného „konzervativního hnutí“ – tedy všeho, co si myslíme, že víme o konzervativcích.

Řada z pravidelných účastníků konferencí ve Washingtonu si ráda namlouvá, že jejich postoje a stranické pozice vycházejí z „nadčasových principů.“ Zpravidla si lžou do kapsy. Jejich postoje formují do velké míry nátlakové skupiny a volební koalice: od vojensko-průmyslového komplexu a Wall Street po „jižanskou strategii“ a další.

Nakonec neexistuje dobrý důvod, proč by člověk – řekněme oddaný křesťan – měl zároveň podporovat nespoutaný kapitalismus … a vojenské intervence na Středním východě … a soukromé školy … a stavět se proti environmentalismu.

Dnešní konzervatismus se podobá zfušované skládačce: dílky nesedí a navíc jich dávno spousta chybí. Dívali jsme se ale na ten nesmysl tak dlouho, že v naší hlavě skutečně tvoří obrázek.

Abych tedy zodpověděl vlastní otázku, měli bychom se pokusit dostat k něčemu mnohem hlubšímu: „věčnému“ konzervatismu, jeho podstatě a jádru.

Continue Reading

Jakákoli spojitost mezi přistěhovalectvím a terorismem je samozřejmě čistá náhoda…

Autor: Colin Liddell

Pokud někdy přemýšlíte nad tím, kolik lidí se dá postřílet kalašnikovem v přeplněném vlaku, před několika dny se vám málem dostalo názorné odpovědi, když se 26letý Maročan rozhodl přenést kus středovýchodního chaosu a řezničiny do francouzského rychlovlaku.

Hrou osudu (pobídka pro milovníky spikleneckých teorií) se po ruce naskytl párek amerických vojáků na dovolené, jmenovitě Spencer Stone a Alek Skarlatos:

„Spencer se k tomu chlapovi dostal jako první a popadl ho za krk,“ řekl Skarlatos pro Sky News. „Já jsem chytil pistoli, sebral mu ji a zahodil. Potom jsem vzal kalašnikov, který měl u nohou, a začal jsem ho tlouct do hlavy pažbou. Všichni jsme toho chlápka mlátili, zatímco Spencer ho držel pod krkem, dokud neomdlel.“

Z tragédie kalibru masakru v redakci Charlie Hebdo nebo i horšího byla celá věc okamžitě přeměněna na „pozitivní“ historku, jejíž hrdinové-odzbrojitelé teroristy o celé události vesele poskytují rozhovory ve stylu interview po sportovních zápasech:

Continue Reading

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Autor: William Pierce

Fjodor M. Dostojevskij (1821-1881) patří k největším postavám ruské literatury. Jako doktorský syn ze skromných poměrů využil příležitosti získat vzdělání a vystudoval na inženýra (stavební inženýrství na Vysoké vojenské technické škole, pozn. DP). Přesto si uchoval blízký vztah k prostému ruskému lidu, jak zřetelně vidíme z jeho života i díla.

Dostojevskij byl zaníceným vlastencem, ale styky s kroužkem radikálních spisovatelů vedly k jeho zatčení ve věku 27 let. Nejvyšší hrdelní rozsudek byl na poslední chvíli zmírněn a Dostojevskij byl převezen na Sibiř, kde strávil čtyři roky v táboře nucených prací a dalších několik let jako vojín v sibiřském pluku ruské armády.

Po návratu z vyhnanství vytvořil řadu nesmírně oblíbených a úspěšných románů: Zločin a trest (1866), Idiot (1868), Běsi (1871) a Bratři Karamazovi (1880). Nejzřetelněji však jeho smýšlení o vlasti i svém národu ukazuje Deník spisovatele, vydávaný na pokračování mezi lety 1873-1881.

Dostojevského Deník se zabývá mnoha palčivými tématy tehdejšího Ruska a jasně ukazuje hluboké poznání a citlivost, které z něj udělaly jednoho z nejmilovanějších ruských literárních velikánů. Boris Brasol, překladatel Deníku do angličtiny, popsal reakci ruského lidu na Dostojevského úmrtí 9. února 1881 takto:
Continue Reading

Ozbrojené stráže budou hlídkovat v uprchlických táborech po celé zemi.

Jak se dozvěděla redakce maďarského týdeníku HVG, ministerstvo vnitra se ze všech sil snaží přijmout 1 358 ozbrojených stráží a 191 policistů. Ozbrojené stráže budou hlídkovat v uprchlických táborech po celé zemi. Maďarská vláda se totiž obává, že ploty kolem táborů nebudou stačit, aby zadržely uprchlíky.

Obyvatelé obcí v okolí plánovaných zařízení pro uprchlíky protestují proti jejich zřizování, jelikož se imigrantů obávají. Umístěním ozbrojených stráží doufá vláda tyto obavy rozptýlit.

Celkově je však potřeba alespoň 1 500 nových strážných, protože existující zařízení už nedokáží pojmout další imigranty. Nově otevírané uprchlické tábory budou uzavřené a hlídané ozbrojenými hlídkami.

V roce 2012 zaznamenalo Maďarsko 2 157 žadatelů o azyl, o rok později 18 900; vloni 42 777 a jen za první polovinu letošního roku vstoupilo do země 66 788 ilegálních imigrantů. Za jediný letošní víkend se dostalo do země víc migrantů než za celý rok 2012.

Continue Reading

„Pokud nechce být pan Corbyn po svém zvolení považován za nepřítele britské židovské komunity, musí bez prodlení a vyčerpávajícím způsobem zodpovědět celou řadu otázek.“ Jewish Chronicle, 12. srpna 2015.

Autor: Gilad Atzmon

Vztah Jeremyho Corbyna a britských Židů lze shrnout poměrně snadno:

Zatímco Corbynův úspěch představuje nesmírně populární posun britského politického myšlení, proti němu organizovaná židovská kampaň znovu dokazuje, jak se Židé obracejí proti národu, v jehož středu žijí.

Raketově rostoucí oblibu Jeremyho Corbyna mezi Brity lze snadno vysvětlit. Po desetiletích nadvlády kulturního marxismu, rozdělující politiky identity a sionistického neokonzervatismu nad britskou levicí působí Corbyn jako závan svěžího ideologického vzduchu. Podle všeho sjednocuje Brity, záleží mu na slabých, odmítá zahraniční vojenské intervence a celkově ztělesňuje návrat k osvědčeným levicovým hodnotám, stojícím v protikladu k blízkému vztahu New Labour s velkokapitálem a vyvoleností. Záleží mu i na studentech i mládeži a přemýšlí o jejich budoucnosti. Slibuje odčinit Blairem a Cameronem způsobené škody. Zatímco Británie sleduje vzestup a široce populárního ideologického hnutí, řada židovských institucí vnímá Corbyna jako arcinepřítele. Raději by ho odklidily a k jeho diskreditaci už teď použily takřka všechny dostupné triky.

Continue Reading

Dvojí vláda. Skutečným problémem je chronická politická nevědomost amerického národa a také lhostejnost k hrozbě představované netransparentními institucemi.

Ve volbách zvolení lidé nejsou těmi, kdo rozhoduje, říká Michael J. Glennon z Tufts University.

Když voliči posílali Baracka Obamu do Bílého domu, očekávali velké změny. Od problematiky nezákonných odposlechů NSA, přes věznici v Guantánamu až po Patriot Act se Obama prezentoval coby kandidát stavící se za občanská práva a svobody, který sliboval výrazně odlišný přístup od svého předchůdce.

Po šesti letech v úřadě se ale Obamova podoba národní bezpečnosti zdá být k nerozeznání od té, kterou zdědil po svém předchůdci. Guantánamo stále funguje. NSA se stala při špiclování Američanů snad ještě agresivnější. Došlo k vystupňování náletů drony. A nejnověji vyšlo najevo, že tentýž prezident, který dostal Nobelovu cenu za mír za svou účast v jaderném odzbrojování, se chystá vydat až bilion dolarů za modernizaci amerického jaderného arzenálu.

Jaktože se tváře v Oválné pracovně mění, ale politika nikoliv? Kritici se zpravidla soustřeďují na Obamovu osobu, kterého označují za vůdce, který se posunul ve své politice ke tvrdší linii. Politolog z Tufts University Michael J. Glennon však nabízí mnohem skeptičtější pohled: Obama by nemohl politiku změnit, ani kdyby se o to pokusil.

Continue Reading

Proč bychom měli chtít dělat z Evropy Afriku?

Autor: Orkyniosdrymos

Volně tu navážeme na naše dva předchozí články o nedostatcích současného odporu proti islámské imigraci (1. a 2.) a budeme se dále věnovat chybám a možnostem odporu proti šířeji pojaté imigraci z mimoevropských zemí. Třebaže nyní budeme výrazně méně „idealističtí“ a více „realističtější“ než předešle, budeme se stále pohybovat v rovině teorie, jejíž praktické použití pouze ilustrativně nastíníme, rozvíjet jej tu však nebudeme. Touto cestou navrhneme novou metodu odporu, kterou pracovně nazýváme metoda kladení správných otázek.

Jak obecně známo, Evropa je již delší dobu cílem mimoevropských migrantů, kteří jsou zhusta zastoupeni příslušníky „barevných“ ras. Tento příval postupem času nabyl tolik na intenzitě, že v současnosti se již jedná o kritický problém. [1] Aniž bychom se tu více zdržovali důvody, označíme tento problém též za fatální – barevnou imigraci zcela odmítáme a považujeme ji za prostředek i znamení destrukce Evropy, které jsme i my součástí.

Zhoršující se stav zcela úměrně vzbuzuje i jisté podoby odporu. [2] Jeho činnost se však bez výjimek vyčerpává bezvýslednou aktivitou a po čase nutně zaniká. Mimo mnohé jiné problémy je příčinou jeho nevyhnutelného selhání i neschopnost pochopit situaci, v níž se nachází.

Continue Reading

Alain de Benoist

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier

Nicolas Gauthier: Navzdory slibům levicových i pravicových politiků nezaměstnanost – podle všeho nezadržitelně – roste. Jde o nevyhnutelný trend?

Alain de Benoist: Podle oficiálních údajů je ve Francii tři a půl milionu nezaměstnaných, což znamená míru nezaměstnanosti 10,3%. Toto číslo se však může výrazně lišit v závislosti na způsobu výpočtu. Vládní statistiky zohledňují pouze kategorii „A“ – tedy ty, kteří jsou bez práce a aktivně si ji shánějí – a vynechávají kategorie “B”, “C”, “D” and “E”, označující lidi, kteří si hledají práci, přestože v poslední době měli nějakou omezenou pracovní činnost; lidi, kteří zůstávají bez práce, ale přestali se po ní ohlížet; účastníky rekvalifikací, zaměstnané na „dotovaných místech“ atd. Když přičteme všechny uvedené kategorie, dostaneme údaj 21.1% – více než dvojnásobek oficiální cifry. Pokud pak mluvíme o celkovém podílu ekonomicky neaktivního obyvatelstva v pracovním věku, dosáhneme 35,8%. Pokud navíc vezmeme v úvahu nejistá, na částečný úvazek nebo krátkodobá pracovní místa a skupinu „chudých pracujících“ atd., číslo dále narůstá.

Míra nezaměstnanosti se bezpochyby odvíjí od vládní politiky – ale jen do jisté míry. Současná nezaměstnanost nemá už cyklický, ale v prvé řadě strukturální charakter – což někteří dosud plně nepochopili. Práce se tak stává vzácným zbožím. Ztracená pracovní místa jsou nahrazována ve stále nižší míře. Expanze sektoru služeb je nepopiratelným faktem – tento sektor hospodářství však negeneruje kapitál. Navíc do dvaceti let nahradí skoro polovinu těchto pracovních míst ve službách zesíťované stroje. Představu návratu k plné zaměstnanosti proto nutně musíme označit za iluzi.

Continue Reading

Definice no-go zóny: „Cítím se jako cizinec, jako bych stál na ulici v Karáčí,“ Již brzy v Teplicích ve vašem městě.

Existují v Británii pro nemuslimy „neprůchozí“ oblasti (tzv. „no-go zones“ – pozn. DP), jak tvrdí biskup z Rochesteru? Olga Craigová přináší reportáž z oblasti Yorkshiru s asijskou většinou

Už je tomu víc než 40 let, co Tim Carbin procházíval jako chlapec bradfordskou uličkou Oak Lane. V té době žil se svou babičkou Florence Pawsonovou, matriarchou společenství, a měl za úkol vyřizovat po škole drobné pochůzky.

„Jdi k Fosterům (místní pekařství) pro chleba a ke Gilbankovi (místní řezník) pro slaninu. A dej pozor ať není moc tlustá!“ říkávala.

Tehdy 13letý Carbin znal všechny obchodníky jménem, stejně jako rodiny v okolních řadových domcích.

Včera se před domem 95A – někdejším domovem své babičky – pan Carbin nevěřícně rozhlížel po svém starém rajonu.

Nepřekvapí, že krámky jeho mládí zmizely: tak výrazná změna se odehrála v posledních desetiletích v naších nákupních zvycích a ony musely udělat místo supermarketům a stánkům s rychlým občerstvením.

Continue Reading

Tolkienův Pán prstenů: zdroj inspirace

Autor: Stratford Caldecott

Pole „tolkienovských studií“ se neustále vyvíjí. Stále lze objednávat jeden z nejzajímavějších sborníků akademických esejí na toto téma, knihu Tolkien’s The Lord of the Rings: Sources of Inspiration , rekapitulující konferenci na univerzitě v Exeteru. Časopis VII vydávaný Marion E. Wade Center při Wheaton College v Illinois už třicet let přináší skvělé články o Tolkienovi i dalších autorech jeho okruhu. V Oxfordu dnes máme i vynikající Journal of Inklings Studies. West Virginia University Press publikuje periodikum Tolkienovských studií. Online Tolkien Library zůstává i nadále cenným zdrojem pro vyhledávání záplavy úžasných knih od i o Tolkienovi. Nové edice se dočkala i má vlastní kniha o Tolkienovi.

Webovou centrálou pro Tolkienovy fanoušky pochopitelně je Tolkien Society s mnoha odkazy na další stránky. Encyklopedie Ardy se detailně zabývá Tolkienovým vybájeným světem a nalezneme zde mapy, časové osy, ilustrace ad. Vznikly četné weby zasvěcené jazykům Středozemě a dokonce i elfské heraldice. Dalším úctyhodným webovým zdrojem pro studium knih je Lord of the Rings Project.

Continue Reading

Kopie dopisu německému atašé v Istanbulu zmiňující nabídku na spolupráci ze strany „Národní vojenské organizace v Palestině“

Autor: Allan C. Brownfeld

Obvinění kritiků Izraele z „antisemitismu“, s cílem umlčet otevřenou debatu o americké politice na Středním východě, patří už dlouhá léta k osvědčeným postupům.

V široce diskutovaném článku „J’Accuse“ (Commentary, září 1983), obviňuje Norman Podhoretz přední americké novináře, noviny i televizí sítě z „antisemitismu“ kvůli způsobu zpravodajského pokrývání války v Libanonu a kritice chování Izraele. Mezi takto obžalované patří Anthony Lewis z The New York Times, Nicholas von Hoffman, Joseph Harsch z The Christian Science Monitor, Rowland Evans, Robert Novak, Mary McGrory, Richard Cohen a Alfred Friendly z The Washington Post a mnoho dalších. Tito jednotlivci a jejich mediální organizace nemuseli čelit kritice kvůli nepravdivému informování nebo slabých novinářských standardům – namísto toho se jim dostalo nálepky antisemitů.

Podhoretz deklaroval: „… První krok na cestě k moudrosti představuje v tomto případě poznání, že se musíme zabývat očerňováním Izraele, nikoli chováním Izraelců, jež ho vyvolalo… Čelíme erupci antisemitismu.“

Abychom Normana Podhoretze a další jemu podobné pochopili, musíme si nejprve uvědomit, že obsah termínu antisemitismus prošel výraznou proměnou. Donedávna byli takto označovanými provinilci zpravidla lidé iracionálně nesnášející Židy a judaismus. Dnes se však používá naprosto odlišně – způsobem ohrožujícím nejen svobodu slova, ale také samotný obsah pojmu antisemitismus.

Continue Reading

„Jednotné Rusko se vymezuje proti manipulaci identity… ve jménu jakékoliv ideologie cizí danému národu.“

Autor: Vincent Law

Nedávno na mé univerzitě vystoupila delegace strany Jednotné Rusko (JR), aby promluvili o své platformě. Jelikož jsme „humanitní škola“, nedostalo se jim příliš vřelého přijetí. Kdo byl však ochoten poslouchat, mohl se leccos dozvědět. Začněme od „začátku“:

Je Jednotné Rusko konzervativní?

Pokud by měla většina lidí zařadit stranu na politické spektrum, zřejmě by ji označili za konzervativní. Podle Huntingtonovy definice konzervatismu ji však za konzervativní považovat nelze. Huntington tvrdí, že konzervatismus může být jen čistě situační spíše než ideový či ideologický – obrana jakékoliv existující instituce proti zásadní výzvě. Jinak řečeno, konzervatismus je reflexivní reakcí na jakýkoliv právě aktuální progresivní trend a postrádá ve svém jádře všeobjímající základní ideu. Jednotné Rusko s Hungtintonovou analýzou souhlasí a namísto „konzervativního“ se považuje za tradiční.

Skutečně tomu však tak je? Podle stranické ideologie a prezentace svých představitelů se JR pevně staví za četné klíčové koncepce moderny i liberální ideologie. Ve skutečnosti se strana pokládá za jediný subjekt schopný zachránit klasický liberalismus před sebou samým – velmi podivná ambice pro „tradiční“ stranu.

Continue Reading

Ferdinand Tönnies (1855 – 1936)

Autor: Alain de Benoist

Mírové moderní společnosti, uznávající hodnotu jednotlivce, odedávna kladly důraz na rodinné vazby namísto zájmů jednotlivce. Přechod z loveckých tlup přes klanové a kmenové uspořádání až k národním státům probíhal mírumilovně jen tehdy, pokud nebyly narušeny základní vazby spojující jednotlivce s širší společností prostřednictvím vědomí společné historie, kultury a názorové spřízněnosti. Pocit „přináležitosti“ k národu na základě takových sdílených vazeb podporuje spolupráci, altruismus a úctu k ostatním členům národa. V moderní době byly tyto tradiční vazby oslabeny vzestupem masových společností a rapidním zrychlením globální komunikace, které s sebou přinesly prudké společenské změny a nové filosofie, které popíraly důležitost smyslu pro národní ráz a kladly důraz na individualismus a individuální cíle. Soudržnost společností byla v důsledku toho podlomena, poté nahrazena multikulturními a multietnickými společnosti a zdrcujícím pocitem ztráty identity v masové globální společnosti, za jejíž součást se – přinejmenším – lidé Západu počali považovat.

Prvním teoretikem, kdo tento proces rozpoznal a popsal ze sociologického hlediska, byl arabský učenec Ibn Chaldún (1332 – 1406), který kladl důraz na sklon masových městských společností ke zhroucení, když se z nich vytratila sociální solidarita, typická pro kmenové a národní společnosti. Íbn Chaldún viděl ostrý kontrast mezi morálkou nacionalistických a etnicky jednotných severoafrických Berberů a nesourodou směsicí, nazývající se Arabové, pod arabským vedením – kteří však postrádali jednotu a etnickou identitu relativně nepočetné skupiny skutečných Arabů, kteří vytvořili rozlehlou, arabsky mluvící říši. V pozdější době to byl německý sociolog a filozof Ferdinand Tönnies (1855 – 1936), který tuto myšlenku uvedl do moderní sociologie pomocí teorie Gemeinschaft (pospolitost) a Gesellschaft (společnost), kterou popsal ve své knize Gemeinschaft und Gesellschaft (Leipzig, 1887). Tato teorie popisuje, jak předmoderní kmenové a národní pospolitosti (Gemeinschaft) dosáhly harmonického soužití a spolupráce díky společné kultuře a sdílené genetické a kulturní identitě, v níž byli všichni členové této pospolitosti vychováni. To zabránilo velkým střetům ohledně základních sdílených hodnot, jelikož všichni sdíleli společný soubor zvyků a společný osud. Postupem času se začaly formovat větší multietnické a multikulturní společnosti, které Tönnies popsal jako spojené vazbami společenskými (Gesellschaft). Tyto společnosti nespojoval žádný soubor hodnot nebo historické identity a spolupráce byla udržována jen za účelem potřeby směny zboží a služeb. Ve zkratce, jejich existence se stala závislou na ekonomických vztazích a následkem rozdílnosti kulturních hodnot, nedostatku „rodinného pocitu“ a důrazu na ekonomickou směnu a ekonomické bohatství zde kdykoli hrozilo riziko narušení harmonie těchto společností bojem o bohatství nebo základní hodnoty. V politické oblasti vznikl liberalismus k oslavě osvobození jednotlivce od požadavků oddanosti národu a účasti na národním osudu. Následoval marxismus, jako výraz nespokojenosti pociťované méně úspěšnými v soupeření o podíl na bohatství a moci, které se staly prvořadými cíli jednotlivců ponechaných napospas moderní masové společnosti (Gesselschaft). Nacionalismus a jakýkoli smysl loajality k národu jako konkrétní etnické, názorově spřízněné jednotce byl rozložen jak liberály, tak marxisty.

Continue Reading