Etnicky a rasově nespecifikovaní „mladíci“ právě obohatili zatuchlou pařížskou čtvrť novou „francouzskou tradicí“.
Autorka: Melissa Mészáros
Imigrantská pařížská předměstí opět přivítala nový rok vlnou násilností.
Krátce po silvestrovské noci se po sociálních médiích začalo virálně šířit video, na němž desítky běsnících mladíků převracejí na ulici automobil a opakovaně kopou do na zemi ležící policistky.
Záběry vyvolaly okamžitou reakci francouzských úřadů i prezidenta Macrona, který se na Twitteru nechal slyšet: „Viníci tohoto zbabělého a zločinného lynčování příslušníků policejních sil konajících 31. prosince svou povinnost budou dopadeni a potrestáni. Právo a zákonnost musejí být rozhodně podpořeny silou. Policii náleží úcta a plná podpora všech jejích takto hanebně napadaných příslušníků.“
Les coupables du lynchage lâche et criminel des policiers faisant leur devoir une nuit de 31 décembre seront retrouvés et punis. Force restera à la loi. Honneur à la police et soutien total à tous les agents bassement agressés.
Policistka a její kapitán byli brutálně zbiti poté, co zasahovali u velké party pořádané ve skladišti na předměstí Champigny-sur-Marne na jihovýchodě Paříže. Bitka vypukla, když se na akci vetřela skupinka asi dvaceti „obzvlášť agresivních jednotlivců“ a odmítla odejít. Tito mladíci si následně svou agresi vybíjeli i na policistech, což povzbudilo i další, kteří s klacky zaútočili na automobil.
Německý list Der Spiegel a rakouský Der Standard zveřejnili zprávu o zatčení 15 identitářů během víkendových demonstrací v Paříži, přestože orgány činné v trestním řízení oznámily, že zadrženi byli levicoví extrémisté. Ani jedna z publikací dosud tuto zavádějící informaci neopravila nebo nestáhla
Když se ráno 23. dubna 2017 otevřely brány volebních místností devátého pařížského okrsku, postavil se starý muž před jasně žlutou poštovní schránku a začal škrábat. Po několika minutách se odšoural směrem k tržnici na rue des Martyrs, zanechávajíc za sebou roztrhané a odškrábané pozůstatky pozměněného loga se srpem a kladivem strany krajně levicového Jean-Luc Mélenchona La France Insoumise (Nepodrobená Francie).
Stařec – podle všeho žádný fanda Mélenchonovy protikapitalistické, protialianční (NATO) a proruské rétoriky – měl důvod ke znepokojení. Ve čtvrtích jako tato, tedy s vysokou koncentrací pařížských hipsterů, se totiž Mélenchonovi vedlo výborně. Každý, koho tu potkávám, od protestujících studentů přes akademiky a zazobaná dítka nejbohatší pařížských rodin, se mi svěřuje, že hlasoval pro buřičského ex-komunistu. Jeho vzletné projevy a rozhněvanost na systém si podmanily levicové voliče a téměř ho posunuly až do druhého kola prezidentských voleb – získal skoro 20% hlasů, jen o dvě méně než předsedkyně Národní fronty Marine Le Penová. Continue Reading
Teorií nacionalismu pravděpodobně existuje přinejmenším tolik jako nacionalistických teorií. Pochopitelně je nemožné zabývat se na tomto místě všemi a nemíníme se zúčastnit prázdného sváření, zda je nacionalismus patologickým zbytněním patriotismu, nebo jestli se naopak jedná o vědomé a důsledné rozpracování jeho doktríny. Řekněme k tomu snad jen tolik, že odhlédneme-li od současných často nesmírně komplexních typologií, 1] lze nacionalismus vymezit v zásadě dvěma základními způsoby.
Při příležitosti výročí úmrtí Maurice Bardècheho přinášíme závěrečný díl třídílné minisérie, první část naleznete zde, druhou zde.
Účelem fašistického státu je formovat lidi podle určitého modelu. Na rozdíl od demokratických států se ty fašistické nezdráhají učit také morálku. Vůli a energii národa totiž fašisté považují za ten vůbec nejcennější národní kapitál. Proto pokládají podporu oněch kolektivních vlastností, jež dávají národu tvar a chrání jeho energii, za svou nejvyšší prioritu. Snaží se tak rozvíjet národní vlastnosti jako kázeň, láska k pořádku a práci či smysl pro povinnost a čest. V praktickém prostředí každodenních úkolů se tyto národní morální zásady projevují smyslem pro zodpovědnost, solidaritou, povědomím o povinnostech velení a pocitu uspokojení se s přijatým řádem a důležitým úkolem.
Toto cítění se však neučí ve školách pomocí hesel napsaných na tabuli. Má-li jej výchova v dítěti probudit, režim sám ho pak dále musí rozvíjet v mužích – spravedlivostí dělení národního důchodu, svým příkladem i úkoly, jež stanovuje.
Druhý díl ze třídílné minisérie, první část naleznete zde, závěrečnou třetí tady.
Fašismus v protikladu k tomu demokratickému předkládá svůj vlastní alternativní obraz člověka i pojetí svobody, od onoho velebeného demokratického velice odlišné.
Demokracie svobodu nijak neomezuje, snad kromě zákazu škodit ostatním. Demokraté ale rychle zjišťují, že člověk může škodit vládě, aniž by škodil ostatním a jejich zákoníky se tak rychle plní politickými prohřešky. Že však člověk může poškodit národ jako celek zneužitím svobody, aniž by nutně škodil jednotlivým lidem, by nikdy nepřiznali.
Fašismus proti tomuto anarchickému pojetí svobody staví své vlastní, společenské, jež páchání újmy národu nepřipouští – povoluje však vše ostatní. Bylo by omylem domnívat se, že omezování svobody jednotlivce nebo myšlení patří k duchu fašismu. Když se vlády v zemi ujme fašismus, v každodenním životě se nic nemění: navzdory oblíbenému pořekadlu cinknutí domovního zvonku v sedm ráno skutečně ohlašuje mlékaře.
Diktatura je věčná. Římané, když se jejich vlast ocitla v ohrožení, pozastavovali působení republikánských svobod. Stejně tak Konvent. Režim „vlasti v nebezpečí“ je režim autoritářský, nastolený ve vážných případech (Ernstfall) k zachování nezávislosti a k záchraně země vůbec. Válčící státy, obležená města nebo země rozdělené občanskou válkou musejí být řízeny autoritářsky, bez ohledu na svou aktuální politickou reprezentaci.
Typické pro tyto metody je omezení ustálených svobod a především jistě ukáznění svobodné rozpravy. Toto ukáznění může být, případ od případu, dobrovolné či vynucené. Smyslem těchto dočasných autoritářských režimů je po dobu trvání krize sjednotit všechny síly země v mocný svazek a nedovolit tak soukromým zájmům nebo zahraničnímu působení využívat síly potřebné ke společné obraně k vlastnímu prospěchu.
Může se však toto autoritářské řízení státu, přijímané – a někdy dokonce vyžadované – lidmi v časech krize, stát běžnou metodou vládnutí i po pominutí nebezpečí? Fašismus je přitakávající odpovědí na tuto otázku. Podle fašistických stran právě lehkomyslné a rutinní zneužívání svobody vede k pravidelným obdobím nebezpečí, kdy se v ohrožení ocitají nezávislost i samotné přežití národa. Cítí tedy potřebu předejít návratu těchto pravidelných krizí a přijmout jistou míru národní disciplíny jakožto normální. Stávající podmínky politického života podle nich vystavují všechny země neustálému nebezpečí. Opatření nezbytná k zajištění jejich nezávislosti a spásy musejí být podniknuta bezodkladně, nemá-li země zůstat bezbranná, až přijde nebezpečí.
Jupiterský císař Emmanuel možná není až takový fanda Afriky, jak by se mohlo na první pohled zdát…
Autor: Redakce FWM
Když byl v květnu Emmanuel Macron zvolen francouzským prezidentem, stal se „moment africké ‚ódy na radost‘ ne úplně nápadným, ale velice působivým symbolem,“ psala BBC. Období líbánek mezi Afrikou a Macronem však rázně ukončila jeho poslední vyjádření o vysoké africké porodnosti.
Příznivci nového francouzského prezidenta se shromáždili na prostranství před Louvrem v centru Paříže, kde se pódium před jejich zraky proměnilo při vystoupení africké skupiny z Pobřeží slonoviny v taneční parket. Byla to tedy africká oslava porážky „krajní pravice“.
Ve Francii dnes žije na nebo pod hranicí chudoby 8,8 milionů Francouzů, tedy jeden ze sedmi. Stočtyřicet až 150 tisíc jich je bez domova. Francouzský stát v současnosti vlastní nemovitosti o výměře asi 78 milionů metrů čtverečních (včetně jednoho milionu bytů), z nichž je 11 milionů m2 oficiálně volných (tedy neobsazených).
Má tedy více než dostatek možností přidělit bydlení našim nejhůře strádajícím krajanům – místo toho se však raději stará o neevropské ilegální imigranty, kteří dennodenně, na náklady a úkor francouzského národa, zaplavují naše břehy.
Ti, kdo do jisté míry trpěli pod imperiální nadvládou, by se v případě prohození rolí nepochybně zachovali podobně.
Autor: Derek Turner
Imperiální choutky jsou staré jako lidstvo samo. Jakmile si totiž kmen uvědomí sám sebe, automaticky s tím zdá se přichází nutkání zveličit sám sebe. Napříč světem, v každé době a často i na těch zdánlivě nejméně pravděpodobných místech povstávali vizionáři a tyrani dychtící posílit moc a vliv svého lidu nad jeho nejbližšími sousedy.
Na hornatém Balkáně to byl Alexandr Makedonský, jehož sličné rysy učinily nesmrtelnými fresky z Pompejí, který zatoužil přivést celý známý svět pod sluneční řecký prapor – a vzpomínka na něj dodnes dodává inspiraci mýtům i národním povstáním.
Z apeninských svahů plných vlků povstal do té doby neznámý kmen, povzbuzen obdivem k Řekům a poháněn snem o rasové nadvládě a republikánských ctnostech; snem, jenž rozprostřel své standarty s orly od skotských vysočin až k okraji Sahary, od Španělska po Rumunsko; snem, který formoval moderní Evropu a byl znovu a znovu uskutečňován všude, kam vkročila evropská noha.
Rozhovor s Alainem de Benoist pro bretaňské stránky Breizh-info.com
Jaké poučení vyvozujete z prvního kola prezidentských voleb? Čím se liší od dřívějších volebních klání?
Alain de Benoist: Nejdůležitější novinkou těchto voleb, která jim dodává historický význam, není fenomén Macron ani postup Marine Le Penové do druhého kola, ale naprosté selhání obou hlavních vládních stran, socialistů i republikánů. Sám jsem na to upozorňoval už v únoru, kdy tomu nikdo jako by ještě nevěnoval pozornost: poprvé od zavedení všelidové volby hlavy státu se druhého kola neúčastní kandidát ani jedné ze dvou stran, které Francii střídavě vládnou už přes půl století.
Coby nejmladší dcera Jean-Marie Le Pena, zakladatele francouzské pravicové strany Front National, vyrostla Marine Le Penová ve světě politiky a už od svých 13 let se účastnila otcových politických kampaní. Vystudovaná právnička vyhrála své první volby do místního zastupitelstva v roce 1998 a v roce 2011 nahradila svého otce ve vedení strany. Brzy poté se od jeho extrémnějších postojů distancovala, aby ho nakonec – když zopakoval svá slova, že holokaust byl „detailem“ historie – dokonce ze strany vyloučila. V posledních měsících v ovzduší ovládaném evropskou migrační krizí, kdy všichni dosud mají v živé paměti teroristické útoky v Paříži a Nice a hlasování o Brexitu, jde její nacionalistická, euroskeptická a protiimigrační vize na dračku. Nedávné průzkumy jí přisuzují první místo mezi kandidáty na prezidentský úřad, když ji dotázaní dávají před úřadujícím socialistou Françoisem Hollandem přednost v poměru dva ku jedné. Le Penová v září (2016, pozn. DP) v Paříži poskytla rozhovor zástupci šéfredaktora čtvrtletníku Foreign Affairs Stuartu Reidovi.
Naděje francouzských vlastenců Marie Le Penová v prvním kole voleb zvítězila ve 47 francouzských departementech, zatímco její soupeř Emmanuel Macron jen ve 42, řekl šéf kampaně Marine Le Penové David Rachline v pondělí.
V neděli francouzští voliči rozhodovali, který z 11 kandidátů se stane příštím prezidentem země. Mandát vládnoucího Françoise Hollanda vyprší v polovině května.
Rachline označuje vynikající výsledky Le Penové za „historické“ a volby podle něj vytvořily úplně novou dynamiku. „Marine zvítězila v 47 departmentech proti 42 Macronovým,“ nechal se slyšet Rachline v rozhovoru pro rádio FranceInter.
Nad tichým a liduprázdným městečkem Hayange se vypínají vysoké komíny ocelárny ArcelorMittal. Na mlhou zalitých promrzlých ulicích se mnoho lidí na kus řeči nezastavuje – ale těch pár mluví jasně: Když v roce 2013 vysoké pece ocelárny vychladly, nezbylo tu mnoho práce ani naděje.
„Všichni toho máme plné zuby,“ říká Pascal, který odmítl poskytnout své příjmení, a opírá se přitom o dveře do svého tetovacího salonu. „Rozhodně se chystám volit Marine Le Penovou.“
Podobně jako řada oblastí na průmyslovém severu a východu Francie bývalo i patnáctitisícové Hayange nedaleko lucemburských hranic tradičně levicové. Do parlamentu posledních 20 let vysílalo socialistické zákonodárce a komunisté i další krajně levicové strany po desetiletí aktivně působí v místní politice.
V roce 2014 ale zdejší voliči dali před socialistickým starostou přednost kandidátu Front National (FN). Sedmatřicetiletý uhlazený Fabien Engelmann dobře ztělesňuje proměnu politického vkusu na místní úrovni. Někdejší tvrdě levicový odborář přešel kvůli rostoucímu znepokojení ohledně imigrace a islámu v roce 2010 do řad FN. Město sice v posledních prezidentských volbách o fous podpořilo socialistu Françoise Hollanda před Le Penovou, ale máme-li soudit podle ohlasu v ulicích, při dubnovém hlasování má tentokrát šéfka FN velkou šanci v Hayange triumfovat.
V polovině 19. století se Alžírsko dostalo pod francouzskou nadvládu a do země začaly přicházet desetitisíce bílých kolonistů. Přibližně o sto let později proti nim arabské elity (s francouzským vzděláním!) začaly vést partyzánskou válku a v roce 1962 muselo přes milion bílých – během několika měsíců – zemi opustit, přestože zde mnoho rodin zakořenilo přes několik generací. Nehodláme zde zkoumat jejich nárok na život v zemi, která byla získána vojenskou silou. Ani velebit moderní infrastrukturu, kterou této zemi Francouzi vnutili, jakkoli z ní dnešní Alžírsko stále těží. Chceme jen důrazně připomenout, že ani této sporné domoviny se evropské obyvatelstvo nevzdalo bez boje.
Prezidentská kandidátka francouzské Národní fronty Marine Le Penová označila evropskou Schengenskou zónu za „bezpečnostní fiasko“.
V prohlášení zveřejněném na její webové stránce dala za vinu Schengenské dohodě, že se berlínskému teroristovi tak snadno podařilo uniknout z Německa.
„Bez pevných národních hranic a celní infrastruktury na nich nezbývá Francii – podobně jako jejím sousedům – než se ex post dozvídat, že se po její půdě nejspíš pohyboval nebezpečný ozbrojený džihádista,“ řekla.
„Znovu zdůrazňuji svůj závazek zajistit Francii plnou kontrolu nad vlastními hranicemi a odstoupení od Schengenské dohody. Mýtus naprosté svobody pohybu v Evropě, jehož se mí protikandidáti v prezidentských volbách stále pevně drží, musíme pohřbít.“
Knihu Kolonizace Evropy napsal před 16 lety Francouz o kontinentu 3500 mil vzdáleném od toho našeho – a přesto se v něm popsaná rasová krize podobá té naší v podstatě k nerozeznání. A co je ještě horší – a v čem vidím největší hodnotu knihy – rozbor patolízalské mentality evropských bělochů poslouží jako takřka dokonalá diagnóza amerických vládců. Navzdory geografické, jazykové a kulturní vzdálenosti a dokonce i zavedené tradici franko-americké řevnivosti zuří na obou stranách Atlantiku stejná psychologická nákaza. Propukla ve všech západních národech. Jakkoliv je toto zjištění velice znepokojivé, podobnosti jsou natolik zásadní, že když se povede zvrátit zhoubný vývoj byť jen jediné vládě, může to posloužit jako model pro zbytek bělošského světa.
Autorem Kolonizace Evropy je plodný a nadaný Guillaume Faye, mezi jehož další díla patří mj. Souběh katastrof, Pročbojujeme a Archeofuturismus, které anglicky mluvícím čtenářům přineslo stále nepostradatelnější nakladatelství Arktos. Faye také dvakrát promluvil na konferenci American Renaissance, kde přítomné uchvátil svou ohnivou obhajobou Západu. Počítám ho mezi nejlepší mluvčí za naše lidi.
„Evropa prochází demografickou a etnokulturní tragédií,“ píše Faye. S Francií v čele se nechává dobrovolně kolonizovat cizinci, nezřídka právě z oněch oblastí, které v 19. století naopak kolonizovali Evropané. Tentokrát však jsme svědky „kolonizace zezdola“ lavinou barevných, kteří prostými počty dobývají kontinent, o jehož ovládnutí silou by si jejich národy mohla leda tak nechat zdát.
Burkini – pohodlné, estetické, hygienické. Doporučuje deset z devíti wahhábistů!
Autor: Adam Boult
Komunitní skupina z francouzského Marseille vzbudila svými plány uspořádat v místní akvaparku akci pro ženy v „burkinách“ – jednodílných plavkách pro muslimky zakrývající celé tělo – rozhořčení pravicových politiků.
Na plakátech, které zvou na výhradně pro ženy určenou akci, konanou v sobotu 10. září ve Speed Water Parku, stojí, že „návštěvnice musejí být zahaleny od ramen po kolena.“
Akce se smějí účastnit chlapci mladší deseti let a příchozí se podle organizátorů mohou těšit „na příjemný den strávený se svými dětmi.“ Přítomní budou také mužští plavčíci.
Skupina Smile 13, která akce pořádá, vznikla, aby „podpořila zapojení žen do života komunity.“
„Burkinový den“ však v zemi zažívající v posledních letech ostrou debatu o islámském oděvu u mnohých vyvolal rozhořčení.
Radnice pařížského předměstí varovala vlastníka halal supermarketu Good Price v Colombes (département Hauts-de-Seine v regionu Île-de-France, pozn. DP), že pokud chce i dále provozovat své podnikání, musí začít prodávat také vepřové maso a alkohol. Místní obyvatelé si totiž stěžovali, že v obchodě není k dostání celá řada výrobků.
Podle nájemní smlouvy je Soulemane Yalcin povinen provozovat „obchod s potravinami,” absence vepřových produktů a alkoholu v sortimentu jeho supermarketu Good Prices v Colombes však na západopařížském předměstí budí vášně.
Zástupci místní radnice soudí, že kvůli nedostupnosti vepřového masa a alkoholu neposkytuje služby celé komunitě. V objektu dříve fungoval supermarket Franprix, kde se prodávalo zboží bez omezení náboženskými pravidly.
„Nevím, zda Bůh Angličany miluje či nenávidí; vím jedině to, že musejí být z Francie vyhnáni.“ – sv. Jana z Arku
Ve své kritice tohoto kontroverzního díla švýcarský „revizionistický“ historik Jürgen Graf ze svého ruského exilu napsal, že se Guillaume Faye v „rasově nacionalistických a nacionalistických kruzích hodných tohoto označení“ [1] trvale zdiskreditoval. A důvod? Jeho „nepoctivé“ a urážlivé napadání lidí, kteří pochybují o oficiální verzi holokaustu a kteří zachovávají tradiční „judeofobní“ orientaci nacionalistické pravice.
„Nová židovská otázka“ (NŽO) skutečně může znamenat konec Fayeho postavení coby předního identitářského a nacionalistického myslitele, alespoň u určitého segmentu nacionalistické komunity – i když rozhodně ne komunity celé, a možná dokonce ani její většiny. Ostrá srážka holokaust vyvracejícího exulanta a militantně protiislámského Francouze totiž ilustruje zásadní neshodu mezi evropskými nacionalisty, v jejichž řadách se střetávají dlouhodobé historicko-teoretické identity těsně spjaté s antiliberálním křídlem nacionalistické pravice s nezbytnými požadavky, kladenými volebním procesem na nacionalisticko-populistické strany, které se snaží zastavit proimigrační politiku ve svých zemích. [2] Na řešení těchto neshod dost možná závisí samotná budoucnost evropského člověka.
*** Ztracený klenot, vysoce ceněný svého času například Gottfriedem Bennem
Mistrovské vizionářské dílo Ernsta Jüngera odehrávající se na odlehlém skandinávském ostrově patří mezi neprávem opomíjené skvosty německé literatury poloviny minulého století. Tato novela, rozsahem nevelká, myšlenkově však nesmírně bohatá, plná znepokojivých obrazů a apokalyptické imaginace, je další ukázkou autorova hutného vybroušeného stylu, jeho schopnosti vnímat vnitřní předivo věcí a jejich skrytých souvislostí i líčení přírodních krás. Je typovou studií válkou sežehnutých duší, částečně autobiografickou, vyprávěním o hledání zasvěcení a nového začátku, příběhem o utrpení a znovuzrození.
*** Objednávejte na stránkách nakladatelství Malvern nebo v okultním knihkupectví Alembiq.
.
Oswald Spengler – Myšlenky
***
Kniha obsahuje: vedle 370 výroků o pojmech, majících ve Spenglerově myšlení zásadní význam, jako např. osobnost, dějiny, válka, právo, stát, tradice atd., v původním výboru správkyně autorovy – do té doby z valné části nezveřejněné – pozůstalosti, též rozsáhlý překladatelský a redakční výběr z knih Preussentum und Sozialismus a Jahre der Entscheidung s aktuálními poznámkami a vysvětlivkami, jakož i úplnou, komentovanou bibliografii nakladatelství Délský Potápěč.
*** Objednávejte v Knihkupectví Délského potápěče nebo na Kosmasu
.
Ezra Pound – „Přítomen!“
***
Ezra Pound míří přímo na jádro systému, v nemž žijeme – a zasahuje! Politika – ekonomie – poezie; články, básně, poznámky, manifesty, překlady a eseje z doby Italské sociální republiky.
*** Objednávejte ZDE
.
Knut Hamsun: Až do konce! – DOTISK!
***
Politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945. Knut Hamsun je příkladem Muže, který se nepoddal, nepodvolil a už vůbec v šířícím se křiklavém chaosu nezbloudil. Ač sražen, zůstal na svém.
*** Objednávejte ZDE
.
Paul Sérant: Fašistický romantismus – DOTISK!
***
O politickém díle několika francouzských spisovatelů – Robert Brasillach (popravený), Pierre Drieu La Rochelle (sebevrah), Lucien Rebatet (rebel), Abel Bonnard (estét), Alphonse de Châteaubriant (mystik) a „fantaskní jezdec“ Louis-Ferdinand Céline (sardonik).
*** Objednávejte ZDE
2. listopadu1847 se ve francouzském Cherbourgu narodil francouzský filosof a anarchistický teoretik revolučního syndikalismu, tzv. anarchosyndikalismu Georges Sorel. Ve svém díle se tento v českém prostředí neprávem opomíjený autor zabýval kapitalismem, revolucí, revizí Marxe a myšlenkou syndikalismu, teorií o řízené ekonomice a pracovních strukturách. Zabýval se nutností existence "mýtu", který by zmobilizoval masy. Nejen tím ovlivnil jak pozdější socialisty, tak například B. Mussoliniho.
2. listopadu 1938 se v americkém Washingtonu D. C. narodil konzervativníspisovatel, politik, publicista, televizní komentátor a v 90. letech uchazeč o úřad prezidenta Spojenýc států, Patrick Joseph Buchanan. Aktivně se do politického života zapojil už v 60. letech v prezidentské kampani Richarda Nixona. Buchanan je dlouhá desetiletí symbolem paleokonzervativní tendence a jedním z nejhlasitějších kritiků neokonzervatismu.
2. listopadu 1827 se v Berlíně narodil Paul Anton de Lagarde, spisovatel, biblista a orientalista, který výrazně ovlivnil průkopníky etnického hnutí jako Alfred Rosenberg, Houston Stewart Chamberlain nebo Heinrich Claß. Ač vycházel z křesťanských pozic, svým dílem spoluformoval i Nietzscheho protikřesťanské a protižidovské myšlení.. Lagarde, podle něhož svatý Pavel zahalil ryzí křesťanství sterilním hebrejským zákonem, usiloval o germánské náboženství, aby „bylo možno dosáhnout přestavby duchovních sil a skutečné národní jednoty“.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
Autor: Maurice Bardèche
***
***
***
***
***
2. listopadu1847 se ve francouzském Cherbourgu narodil 
2. listopadu 1827 se v Berlíně narodil
Nejnovější komentáře