Délský potápěč

Autor: George Monbiot

Těžko si asi představit tvrdší odsudek systému, než je epidemie mentálních poruch. A přesto se dnes ohromné množství lidí po celém světě potýká s úzkostmi, stresem, depresí, společenskými fobiemi, poruchami příjmu potravy, sebepoškozováním a osamělostí. Nejnovější a katastrofální data o psychickém zdraví anglických dětí globální krizi jen dokreslují.

Tento stav má i řadu druhotných příčin, ale ta hlavní se podle mě nikde nemění: lidské bytosti, ultra společenští savci, jejichž mozky jsou nastavené na interakci s ostatními lidmi, jsou od sebe odtrhávány. Zásadní roli při tom sehrávají nejen ekonomické a technologické proměny, ale také ideologie. Přestože je náš dobrý život a blahobyt neoddělitelný od životů ostatních, neustále kolem sebe slyšíme, že cesta k úspěchu vede přes tvrdé prosazování vlastního zájmu v konkurenčním prostředí a krajní individualismus.
Continue Reading

Autor: Thomas F. Bertonneau

Ray Bradbury (*1923) velice jasnozřivě předpověděl sociopolitický jev známý jako politická korektnost. Jeho dystopie z roku 1953 451 stupňů Fahrenheita je asi nejpádnějším důkazem prozíravosti takřka jasnovidecké. Většina čtenářů obecné rysy světa v knize, do jisté míry podobné dalším dílům v oblasti dystopií jako The Holy Terror (Diktátor) H. G. Wellse a 1984 George Orwella, dobře zná.

Desetiletí studené války znepřátelených bloků proměnila někdejší klasicky liberální společnosti k obrazu svých totalitárních rivalů do té míry, že všechny vykazují charakteristické rysy ideologické diktatury, založené na tvrdé represi jakéhokoliv odchýlení se od příslovečné stranické linie. Režim v Bradburyho románu sice manipuluje obyvatelstvem rafinovaněji než ve světě 1984, je však připraven použít úplně stejnou míru brutality. Skoro všichni mají nějaké zaměstnání; život pro ty, kteří nevydělávají, jako třeba žena hlavního hrdiny, sestává z nekonečného nasládlého rozptýlení v podobě každodenních interaktivních telenovel, jež diváci sledují z projektorů na stěně vysílajících do místností obraz v nadživotní velikosti.

Continue Reading

Autor: Ahab

Je environmentalismus jen další formou kulturního marxismu? Je čas ujasnit si pojmy

Od oznámení rozhodnutí prezidenta Trumpa o odstoupení USA od Pařížské dohody o klimatu jeho příznivci tento krok nadšeně oslavují – jednak proto, že podle všeho nasypal další sůl do ran levice, mnozí to ale po dlouhých týdnech Trumpova otálení a často až přímo zrady mnoha slibů předvolební kampaně berou především jako drobnou náplast.

„I když panáčkuje před Izraelem, neplní své sliby v oblasti imigrace nebo dohody NAFTA,“ snaží se sami sebe zastánci této myšlenkové linie přesvědčit, „alespoň je to levičákům ochotný natřít v oblasti ochrany životního prostředí.“ Celé nakládání s touto otázkou však jen chatrně zakrývá další ze zdánlivě nekonečné řady odklonů od skutečně pravicových zásad a vrhá světlo na záludně se šířící chapadla liberalismu v našem hnutí. Proto myslím nastal čas vyjasnit si pozice alternativní pravice k ekologii.

Continue Reading

Identitářství v praxi: Členové Identitás Generáció před kinem Corvin, jedním z největších center odporu během Maďarské revoluce v roce 1956, u připomínky jejího šedesátého výročí 23. října 2016.

Autor: John Morgan

Následující esej o identitářství jsem napsal na žádost maďarské pobočky Generace Idenity Identitás Generáció, za účelem překladu do maďarštiny. Původní anglická verze se poprvé objevuje zde.

Byl jsem požádán, abych představil koncept identitářství. Jakkoliv se toho velmi rád zhostím, je poněkud paradoxní, aby evropské skupině kázal o identitářství právě Američan. Panují totiž ne zcela neopodstatněné pochyby, zda něco jako autentická americká identita vůbec existuje. Přestože můj kolega Greg Johnson v jednom ze svých textů dosti přesvědčivě tvrdí, že se mezi lidmi evropské krve v Americe zformovala velice svébytná identita – nebo dokonce identit několik – pravdou zůstává, že se americká identita běžně zavedeným kategoriím dosti vymyká. Podle posledního sčítání lidu žije v USA stále ještě až kolem 70 % podle vládních škatulek „bělochů“, jak se souhrnně označují všichni lidé evropského původu. Paradoxně do této oficiální kategorie spadají i Židé a Arabové, přestože jsou původu blízkovýchodního, zatímco Hispánci tvoří samostatnou etnickou skupinu, i když jde nejčastěji o lidi v různém poměru smíšené evropské a indiánské krve.

Continue Reading

Ugandská fotbalová reprezentace.

Autor: Alex Fontana

„Fotbal má dnes nesmírnou společenskou zodpovědnost, jíž musí naplnit.“ — Antidiskriminační sociolog a výzkumník „fotbalového chuligánství“ Gerd Dembowski

Nedávná série článků oslavující multikulturalismus a Mistrovství světa ve fotbale tvrdí, že etnicky rozmanité fotbalové týmy jsou lepší. 1] Člověk si nutně klade otázku: lepší v čem a pro koho?

Continue Reading

Portréty tří předních členů Inkousťat: Tolkien (vlevo), Lewis (uprostřed) a Williams (vpravo). Autor kresby: Patrick H. Wynne.

Autor: Bradley J. Birzer

V roce 1958 řekl J.R.R. Tolkien holandskému publiku na oslavě pořádané na jeho počest:

Dívám se na Východ, na Západ, na Sever a na Jih, a nikde nevidím Saurona. Vidím však početné zástupy Sarumanových následovníků. My, hobiti, proti nim nemáme žádnou kouzelnou zbraň. Přesto, mí milí hobitci, mám pro vás tento přípitek: Na hobity! Ať přetrvají všechny Sarumany a dočkají se nového jara a znovu se probouzejících stromů. 1]

Tolkienovi se svět roku 1958 musel jevit jako polapený uprostřed nejhlubší a nejtemnější zimy. Anglický profesor z Wheaton College Clyde S. Kilby strávil s Tolkienem pracovní léto roku 1966, během něhož mu vypomáhal uspořádat rukopis Silmarillionu. „Tolkien byl Zápaďan starého střihu, kterého aktuální směřování civilizace šokovalo,“ vybavoval si Kilby později své rozhovory s Tolkienem. „Dokonce i větší část z všeobecně oslavované rovnosti podle něj devalvují naše snahy ‚zmechanizovat a zformalizovat ji‘“ 2] Tolkien napsal, že svatými jsou v moderním světě ti, kdo „ani přes všechny své nedokonalosti nikdy nesklonili hlavy a nepoddali se světu či zlému duchu (moderně, nikoliv univerzálně, označovanému jako: mechanismus, „vědecký“ materialismus, socialismus obou momentálně válčících frakcí).“ 3]

Continue Reading

„Do práce“ musí chodit všichni…

Autor: Brett Stevens

Konzervativci hájí tradiční (přesněji řečeno věčné) hodnoty, mezi něž patří i důraz kladený na tvrdou práci a obětavost. Jen málokdo se však zamýšlí nad tím, zda totéž platí i pro zaměstnání. Nemělo by, především proto, že (1) zaměstnání zpravidla nebývá skutečnou prací a (2) zaměstnání představují pravý opak toho, co má hodnota tvrdé práce kultivovat.

V moderním evropském a americkém světě musí všichni dospělí – ženy i muži – chodit „do práce,“ což obnáší každý den od osmi do pěti sedět v kanceláři a dělat kancelářskou práci. Každý dostane svou kóji nebo kancelář a počítač, k tomu mnozí i titul. Pokračují v tom do pětašedesáti a pak se ptají, jaký to vlastně všechno mělo význam.

V průměrném zaměstnání se toho, co by skutečně mělo význam, vykoná velice málo, v prvé řadě proto, že většina přidělené činnosti spadá do kategorie práce pro práci, ale obecněji hlavně z toho důvodu, že větší část podnikatelské činnosti je zbytečná nebo nerozumná, nezřídka následkem zavedení zákonné regulace.

V tomto ohledu není zaměstnání „prací“ jako takovou či plněním nějakého úkolu. Jeho náplní je účast, poslušnost a zabíjení času.

Tento dílčí závěr vede přímo k druhému bodu, tedy že zaměstnání je pravým opakem „práce“ popisované tradičními hodnotami. Náplní tradiční práce bylo poznávání fungování světa prostřednictvím soustředěného plnění úkolů a dosažení mistrovství. Šlo tak současně o pochopení realismu i osvojení si kázně.

Continue Reading

Dříve dívky vychovávali s tím, že jednoho dne z nich budou manželky a matky a také je učili potřebným dovednostem.

Autor: F. Roger Devlin

Další díly naleznete zde: Část první Část druhá Část čtvrtá

Návrat k primitivismu

Veřejná diskuse na téma sexuální revoluce se zpravidla zaměřuje spíše na to, co se děje (znásilnění na schůzkách a tzv. „hook-ups“), než na to, co se neděje – tedy vytváření stabilních rodin. Čas od času zveřejňované průzkumy naznačují spokojenost mužů s jejich „sexuálními životy“ a nespokojenost žen s jejich. To svádí k dojmu, že dnešní muži skutečně mají „víc sexu“ než v časech předcházejících protestům skupinky pomýlených děvčat před 40 lety. Lidé jako by se domnívali, že mužské sexuální utopie harému pro každého muže bylo skutečně dosaženo.

Nedá velkou práci dokázat, že to pravda nejen že není, ale ani být nemůže. Rodí se zhruba stejně děvčat jako chlapců (ne tak úplně: novorozenců mužského pohlaví je asi o 5% víc ženského – ne pro každého hocha se tedy najde nějaké děvče). Když dojde k odstranění omezení a překážek ženské sexuální žádosti, nezvýší se celkové množství mužům dostupného sexu, jen se nově rozdělí stávající nabídka a společnost se stává polygamní. Vzniká tak situace, kdy většina mužů zoufale a marně hledá ženu, zatímco většina žen se podobně zoufale vrhá k nohám hrstky výjimečně přitažlivých mužů. Tito muži – pro které ostatně bylo nalezení partnerky snadné vždy – mají tedy žen vícero.

Charakteristickým znakem společností ve stadiu úpadku bývá znovuobjevení se primitivních kulturních norem z časů úsvitu civilizace. Sexuální emancipace tedy vlastně mezi lidi znovu uvádí pářící chování paviání smečky.

Continue Reading

Naše vědomí má i vyšší rozměry než ty kvalitativní, materiální a užitné.

Autor: James

Moderního člověka lze vcelku právem označit za posedlého stroji. Tato obsese někdy bývá oslavována jako „pokrok“ lidstva, jindy zase zesměšňována termíny jako „instagramová generace.“ Mnozí velebí propojenost prostřednictvím sociálních médií, i když zaznívají i hlasy odsuzující jejich reduktivní a odlidšťující účinek. Toto nové, velice těsné spojení „společnosti“ s „technologií“ skutečně dalo vzniknout řadě nových jevů, za všechny jmenujme „sociální média“ či „technokracii.“

Už při zběžném rozboru zjišťujeme, že mnoho lidí se k tomuto vývoji staví poněkud váhavě a ostražitě. Odvrácenou stranou přitažlivosti technologického pohodlí, neustále se vznášející na pozadí, je strach z jakési formy Faustovy smlouvy. Obavy, že jsme možná výměnou za tento obří nárůst sociální síly bez vědomí většiny uživatelů obětovali něco mnohem zásadnějšího. Je tomu skutečně tak? A kdyby ano, bylo by řešením nějaké ludditské bláznovství?

Jak jsem zmínil ve svém předcházejícím příspěvku, puška je zbraní „zchytralých,“ ve smyslu zchytralosti hadí. Rozhodně není náhodou, že masově vyráběné palné zbraně, plody lidského technologického pokroku, sdílejí původ se svými sourozenci z rodiny „pokroku,“ sociálními médii a počítači. Je-li to pravda, neměli bychom pak být schopní odhalit původní, „duchovní“ hadí DNA – jeho „zchytralost“ – také v těchto nových formách technologie?

Continue Reading

Fuck Rape Culture? Není to contradictio in adjecto (stejně jako celý feminismus)?

Další díly naleznete zde:  Část první Část třetí Část čtvrtá

Autor: F. Roger Devlin

Plod sexuální revoluce: „Znásilnění na schůzce“

Několik let po začátku sexuální revoluce se začaly objevovat zprávy o nesmírném množství mladých žen – čtvrtině až polovině – které se staly obětmi znásilnění. Když oběti vypověděly své příběhy, šok se proměnil ve zmatení. „Pachatelé znásilnění,“ jak se ukázalo, na své oběti nečekali ukrytí ve stínu ozbrojení – a dokonce ženy ani nenapadli. Ne, tato „znásilnění na schůzce“ se odehrála v soukromí, nejčastěji na kolejích, a nedošlo při nich na výhružky ani násilí. Ve skutečnosti se blížily představám většiny z nás o znásilnění jen velice málo.

Co se to tedy vlastně dělo?

Vezměte dívku příliš mladou, než aby dokázala pochopit, co je to erotická touha, a vystavte ji několika letům propagandy, která jí opakuje, že v této oblasti má právo na všechno a jakýmkoliv způsobem – bez jakýchkoliv odpovídajících povinností k Bohu, svým rodičům nebo komukoliv jinému. Nedávejte jí jakoukoliv radu stran toho, co by pro ni bylo záhodno chtít, jak by mohla pokusit usměrňovat své chování nebo po čem by se měla dívat u mladého muže. Také ji naučte, že představa o odlišnostech mezi pohlavími je směšná pověra, kterou náš osvícený věk postupně překonává – se závěrem, že mužská sexuální žádost se od té její v ničem neliší ani není nijak zásadně intenzivnější. A zatímco dospívá fyzicky, ponechejte ji pod ochranou rodičovského domu bez jakékoliv vlastní zodpovědnosti.

Continue Reading

Příroda si s muži zažertovala

Další díly naleznete zde:  Část druhá Část třetí Část čtvrtá

Autor: F. Roger Devlin

Čtenářům tohoto webu (psáno pro Counter-Currents Publishing, pozn. DP) dozajista nemohl uniknout katastrofický propad bělošské porodnosti posledních desetiletí. V tomtéž období se naše společnost stala bez stínu pochybnosti tou sexem nejvíce posedlou v dějinách. Tyto dva souběžné trendy spolu jen těžko mohou nesouviset. Mnozí dobře mínící konzervativci se s námi shodují na nechuti k současnému stavu, nikoliv však v popisu situace ani jejím původu. Správná diagnóza ale je prvním předpokladem účinné strategie.

Otřepanou frázi „sexuální revoluce“ bychom neměli dle mého mínění brát na lehkou váhu. Podobně jako v případě Francouzské revoluce, modelové moderní politické revoluce, šlo o pokus vytvořit utopii, nikoliv však politickou, ale sexuální. A podobně jako ta Francouzská, prošla i sexuální revoluce třemi stádii: nejprve libertariánskou či anarchickou fází, kdy mělo k nastolení utopie dojít samovolně odvržením starých pravidel; prostřední – vládou teroru, kdy se jedna z frakcí chopila moci a pokusila se své plány uskutečnit diktátem; a konečně třetí – „reakce,“ kdy se opět postupně prosadila lidská přirozenost. Tato esej se bude blíže zabývat tímto vývojem.

Dvě utopie

Nejprve se zamysleme nad tím, co to vlastně sexuální utopie je – a začněme u mužů, kteří jsou v každém ohledu jednodušší.

Continue Reading

Thomas Couture – Římané v době úpadku (1847)

Autor: Samuel T. Francis

Sjednocuje-li něco drtivou většinu příznivců staré pravice, pak je to jistě přesvědčení, že Západ – či Amerika, křesťanstvo nebo jakákoliv jiná nálepka či identita, s níž se chtějí ztotožnit – se už delší dobu nachází v závažných potížích a velmi pravděpodobně z nich jen tak nevybředne, pokud vůbec. Ve svém slavném, i když snad až přehnaném, nástinu kořenů a průběhu modernity označuje Richard Weaver za výchozí bod sestupné trajektorie nominalismus Williama Ockhama ve 13. století, odkud pak úpadek logicky pokračoval až k dnešnímu nihilistickému existencialismu. Podle Friedricha Hayeka se doba spěšně ubírá po cestě do všeobecné poroby; Whittaker Chambers věřil, že se po odklonu od komunismu připojil k poražené straně a James Burnham varoval, že západní kultuře a politickému životu vládnoucí liberalismus vytváří podmínky pro sebevraždu Západu. Od Oswalda Spenglera po Roberta Borka předpovídaly takřka všechny hlasy „na pravici“ – bez ohledu na přesnou definici tohoto termínu – nezadržitelný sestup do Averna a postupný rozklad západní morálky, náboženství, společenských institucí, kulturních tradic, politické svobody, hospodářské prosperity a občanského řádu. Teprve v posledních několika letech, po volebních triumfech Ronalda Reagana a zhroucení Sovětského svazu, začali lidé označující se za „konzervativce“ tokat o „vítězství“ pravice a triumfu „konzervativní revoluce.“ Většinu z nich však nelze hodnotit o mnoho výš než jako najaté pisálky a profesionální stranické „roztleskávačky.“ Pravice jisté intelektuální úrovně  – konzervativní, kontrarevoluční či reakcionářská – si ovšem o tom, že by snad měl kýžený triumf být na dohled (nebo ostatně kdekoliv poblíž), žádné podobné iluze nedělá.

Continue Reading

„Tamíme a co ten mezinárodní zatykač na prince Hámida?“ „Dobrej fór Karle, nechceš se radši věnovat Rusku a Číně?“

Autor: Tom Zaja

Menšiny se uprchlíky ve státech Zálivu stát nemohou – ty je totiž předem označily za sektářské rozvraceče: z drúzů máme hrůzu a s alavity nejsou žerty. Křesťané a jezídové nasazovali vlastní kůži od první chvíle, a pokud si tuniská zpráva nevymýšlí, někteří z nich dokonce jí o kus nedobrovolně přišli. Když tedy BBC projevuje obavy o arabskou bezpečnost, identitu a společenskou harmonii, zatímco mlčí o totožných, ale nepoměrně větších hrozbách terorismu a ne-integrace sužujících v podobě imigrační noční můry Evropany, zřejmě jde o jejich představu „šíření pokoje mezi lidmi dobré vůle.“

Katar ovšem poskytuje útočiště výjimečným jednotlivcům, jako je třeba nejneotřelejší „alarmista“ loňského roku: „kluk s budíkem – oběť islamofobie“ Ahmed Mohamed, jehož elektronické hodiny v kufříku – k nerozeznání podobné bombě – vyvolaly adekvátní reakci učitelů a policie, následně označenou za rasistickou a islamofobní. Ahmed se při vyšetřování choval pasivně agresivně a nespolupracoval, zřejmě na základě pokynů svého otce – muslimského aktivisty, který se už dříve podílel na mediálním cirkusu floridského reverenda Terryho Jonese, který se proslavil „procesem s Koránem.“ Ahmed se však přesto stal improvizovaným mučedníkem pro prezidenta Obamu, Marka Zuckerberga, Harvard a dokonce i NASA – kde by případně mohl do budoucna nabýt cenné poznatky řekněme na poli balistiky.

Continue Reading

Autor: Jef Costello

1. Jsem Jackova nejoddanější Vesmírná opice

Dlouho jsem se zdráhal psát o Klubu rváčů, jelikož bych tím porušil první dvě pravidla Klubu rváčů. Už ale nemůžu mlčet – a mám toho na srdci opravdu hodně. Takže postavte hodně vody na kafe a vyčleňte si na mě hodinku času. Můžu vám slíbit, že to bude stát za to.

Klub rváčů nahradil Síť (1977) coby můj nejoblíbenější snímek – ne proto, že by šlo o kvalitnější filmařinu nebo snad „nejlepší film všech dob.“ Klub rváčů ke mně totiž promlouvá úplně jinak než ostatní filmy. Viděl jsem ho mnohokrát se spoustou různých lidí a za nejrozmanitějších okolností (zvlášť dobře k němu pasuje Jägermeister). Film se pouští do křížku s problémy mými i naší doby obecně; odráží mé vlastní nejhlubší frustrace a nejtemnější tužby; a přináší (nebo tak alespoň působí) mnoho správných odpovědí na naše neduhy (přestože ideologie filmu obsahuje jednu zásadní mezeru, jak posléze vysvětlím).

Žádný film mě nedokáže inspirovat tak jako Klub rváčů. Když se cítím na dně a v depresi z „dnešního světa“ nebo mé neschopnosti zasadit banalitu svého každodenního života do kontextu, jedno pozdně večerní promítání Klubu rváčů mě postaví zpátky na nohy a připomene mi mou „misi.“ Musím se přiznat, že do jisté míry mi to je poněkud trapné – Klub rváčů totiž (řekl bych) míří na podstatně mladší diváky. Jeho estetika v mnoha ohledech naprosto náleží současnosti a nezapomínejme, že přes jeho velikost máme co do činění s hollywoodským produktem. Jsem vzdělaný muž a přečetl jsem všechna hlavní díla západního kánonu. Jak by pro mě mohl být nový hollywoodský film (ze všech lidí zrovna s Bradem Pittem!) tak důležitý? A přesto všechno tomu tak je – a nikomu se za to nehodlám omlouvat.

Continue Reading

Kde je ten Karel?

Autor: Tom Zaja

Asi v polovině Perského zálivu u největšího ropného pole na světě vybíhá do moře malý poloostrov velikosti Connecticutu. Tento polibek geomorfologické štěstěny učinil z katarského státu arabskou verzi The Provision State (přezdívka Connecticutu narážející na jeho bohatství – pozn. překl.), který od svého mírumilovného nabytí nezávislosti na Británii roku 1971 nashromáždil obří bohatství. Takřka přes noc se země začala topit v záplavě možností i problémů, vládnoucí režim se však rozhodně nedrží nijak u zdi. Věren své topografii se Katar ostře vkliňuje do místní politiky a buduje si postavení vlivného hráče a jím rozbouřené politické vlny se budou šířit i v dalekých vodách.

Ctižádostivý Katar bývá podceňován, jelikož ho lidé často řadí do stejné škatulky jako ostatní rozmazlené země Zálivu, jejichž bohatství je nepřímo úměrné jejich pokoře. Katar se spíše než jako bohatý, neutrální a nezávislý stát profiluje jako politicky promiskuitní zemí, která se snaží koupit si přízeň všech (některých více než jiných) využitím strategie zvané „hedging.“(jištění vkladů, rozkládání rizika) 1] Kataru se daří udržovat těsné vztahy s USA, Izraelem, Iránem i Palestinou. Katar rozhodně více než běžný národní stát připomíná rodinné panství, vládnoucí dynastie Al Sání si však mezi občany udržuje oblibu, o níž by většině předáků západních demokracií mohlo jen zdát.

Continue Reading

Poselství ruské pravoslavné církve světu: Životaschopná je pouze taková ekonomika, která v sobě spojuje efektivitu se spravedlností a lidskou solidaritou a přitom chová šetrný ohled ke všem kulturním, přírodním a společenským hodnotám.

Globalizace představující zapojení národů a zemí do jedné rodiny ekonomických, kulturních, informačních a politických procesů se stala hlavním charakteristickým rysem nové éry. Lidé jasněji než kdy jindy cítí vzájemnou závislost, čemuž slouží stále nová a nová spojení zprostředkovaná jak rostoucími komunikačními možnostmi nových technologií, tak měnícím se způsobem myšlení.

Na základě sekulárních a materialistických tendencí ovlivňujících moderní společnost se nejvýznamnější hnací silou globalizace staly ekonomické motivy. Překonání hranic a vytvoření společného prostoru lidské činnosti je motivováno především hledáním nových zdrojů, rozšiřováním trhů a optimalizací mezinárodní dělby práce. Proto pochopení příležitostí a hrozeb, jaké světu přináší globalizace, je nemožné bez pochopení její ekonomické podmíněnosti.

Křesťanské svědomí nemůže zůstat lhostejné k fenoménům takového rozsahu, neboť globalizace od kořene mění tvářnost světa. Pravoslavná církev, coby božský a zároveň lidský organismus náležející k věčnosti a zároveň k časnosti, je povinna rozvíjet svůj postoj k probíhajícím změnám, které ovlivňují život každého křesťana i osud celého lidstva.

Continue Reading

F. Roger Devlin – Sexual Utopia in Power (k objednání zde)

Autor: F. Roger Devlin

Poznámka editora:

Následující kapitola z knihy F. Rogera Devlina Sexual Utopia in Power je kompletní verzí článku, který se ve výrazně zkrácené podobě (The ‘Reafricanization’ of the West) objevil v American Renaissance, roč. 19, č. 6. v červnu 2008.

Asi v polovině „bouřlivých dvacátých (let)“ – zatímco Amerika zažívala období míru a blahobytu – vyslovil přední literární kritik Irving Babbitt temné varování:

Sexuální nevázanost [napsal] páchá ve společnosti strašlivou spoušť… Výsledné nemoci jsou … hrozbou pro budoucnost bílé rasy… Vidíme nepopiratelné spojení mezi jistým druhem… požitkářského individualismu a povážlivě klesající porodností. Etničtí Francouzi a Američané jsou, máme-li věřit statistikám, ohroženi vyhynutím. Tam, kde počet obyvatel roste, je to prý na úkor kvality. Rody, k nimž v minulosti lidé vzhlíželi jako ke svým vůdcům, vymírají a množí se podřadnější a často dokonce degenerovaná krev.

Když se ale Babbit zamýšlel nad možnostmi nápravy situace, byl nucen uznat, že „nenajdeme nijak pevnou oporu pro víru, že jednotlivce lze ponouknout k vyšší míře sebekontroly apelem na tak obecné hodnoty, jako jsou prospěch země nebo… blaho bílé rasy ohrožované „stoupajícím přílivem barvy“ (narážka na knihu The Rising Tide of Color Lothropa Stoddarda, pozn. DP)“. Tvrdí, že tradiční ideály sebekázně by mohly být účinnější než otevřeně eugenická opatření. Někdo by mohl namítnout, že omezení uvalená z vnějšku bývají často účinnější než obě výše uvedené možnosti, a že rozmařilost (sexuální i jinou) dvacátých let fakticky zarazila až kázeň přijatá z nutnosti krize 30. let a 2. světové války. Po těchto strádáních následoval nikoliv náhodou poválečný baby boom – ten se však ukázal být pouze přechodnou záležitostí. Dnes se vrátila sexuální situace na Západě do horšího stavu, než by si Babbitt vůbec dokázal představit a jeho varování dnes zní dokonce naléhavěji, než když je svěřoval papíru.

Continue Reading

Autor: Vijay Prozak

Jeden moudrý muž kdysi poznamenal, že filozofie je plodem úpadku. Zdravým pokolením není třeba připomínat, co je správné – přejímají to skrze krev a kulturu. Když se ale kultura začne rozkládat nebo se octne na pokraji katastrofy, nestávají se filozofové jen učiteli uspořádaného poznání: jejich pohled dokáže proniknout houštinou abstrakce až k obrazu reality.

Stojíme na pokraji ekologické krize. Přestože televizní sítě dnes neuroticky blábolí o globálním oteplování, jedná se jen o jeden aspekt problémů způsobených růstem a technologií. Života v oceánech ubývá; využíváme příliš mnoho půdy a lesy tak nestíhají obnovovat úroveň kyslíku v atmosféře. Beton pohltil obrovské plochy země a naše řeky se staly tak špinavými, že pitná voda se stává vzácností; zvířata a rostliny vytlačujeme z jejich přirozených biotopů a snižujeme jejich počty natolik, že je decimuje blízké křížení a nemoci, dále zhoršené rozbíjením přirozeného prostředí lidským osídlením a výstavbou. Dopouštíme se ekocidy.

Když se na moment pokusíme přemýšlet nesobecky, měli bychom se podívat na následky ztráty přírody okem básníka: čelíme ztrátě úžasných stvoření nesmírné krásy a tím i ráně nejen na našich duších, ale také zodpovědnosti za čin v dějinách bezprecedentní hrubé ničivosti. Vyplenění Alexandrie, holokaust, genocida Arménů – to vše bledne ve srovnání s přeměnou přírodního světa na parky, zahrady a trávníky. A právě to nám zbyde: veverky, vrabci a traviny; složitější součásti našich ekosystémů však vymizí. Naši političtí předáci budou moci rozsah krize zlehčit, protože všechno přece mrtvé není; ale proměnit svět miliard druhů na rozlehlou stejnorodou zahradu za domem je jako vyměnit Beethovena za repetitivní techno.

Continue Reading

„Čapí hnízdo není moje, vůbec se mě to netýká … Já o tom nic nevím, obraťte se někde jinde.“

Autor: Radim Lhoták

Tragédie současné české politické scény spočívá v tom, že našim politikům nelze smysluplně oponovat, protože nevyjadřují žádné myšlenky, které by měly smysl.

Veškerá intelektuální kapacita politiků i vládnoucích politických stran se vyčerpává ve dvou směrech: Úvahami o tom, jak rozdělit peníze daňových poplatníků mezi bezedné studny jednotlivých kapitol státního rozpočtu, a vymýšlením způsobu, jak udržet sociální smír mezi menšinovými parazitickými vrstvami společnosti a otročící většinou národa.

V prvním ohledu jde o tupý kalkul, jímž se balancuje mezi bujícími potřebami jednotlivých státních rezortů na straně státních výdajů a sumou vybraných daní na straně státních příjmů. Gradující potenciál výdajové stránky rozpočtu je dán bezmeznou kreativitou státních úředníků, v jejichž popisu práce je naslouchat partikulárním žádostem občanů na obslužnost jejich potřeb všeho druhu a vymýšlet způsoby, jak tuto neukojitelnou žádostivost alespoň zčásti uspokojit. Z druhé strany jsou výdaje státu nafukovány lobbistickými tlaky podnikatelských parazitů dobývajících státní rentu za účelem zvýšení míry vlastního zisku.

Continue Reading

Vítejte v Detroitu!

Autor: Radim Lhoták

Popírání tradičních hodnot, ničení organické sociální struktury, dekadence kultury, inkvizice hlasu krve a ducha, vláda lži, rasové míšení a genocida. Nejde o pouhé symptomy stárnoucí a nemocné civilizace. Vše, co se tu vydává za výdobytek demokracie, svobody a pokroku, zví společenskou a morální mršinu sloužící za potravu zbohatlickým a finančně korporátním hyenám.

Vzorem západního společenského rozkladu jsou Spojené státy americké. Svědectví těch, kdo navštívili v poslední době USA a spatřili víc, než jen letiště, výstavná byznys centra, rezidentní čtvrtě či turistické parky, jsou otřesná: Sociální rozklad, bída, všude hory odpadků a spousta bezdomovců, chátrající infrastruktura, zanedbané chatrče nižších vrstev, strach před pádem ke dnu, vzájemná nenávist, osamělost a nihilismus. Takový je obraz života většiny Američanů.

Příčiny společenského, sociálního i ekonomického úpadku jsou v zásadě dvě: Bezohledný parazitismus přecházející v sociální teror vládnoucích elit a etnicko-rasová involuce v multikulturním mlýnku na maso. V prvním ohledu dochází k vylučování velké masy lidí z tvůrčího a hodnototvorného procesu. Většina americké společnosti se stává nepotřebnou a je určena k živoření, otroctví, sociální segregaci a následnému odpisu bez soucitu a bez pocty.

Continue Reading