Délský potápěč

Jen do toho, góji, nenech se pobízet…

Autor: Eric Striker

Většině obyvatel Západu se při zmínce o Japonsku vybaví stárnoucí a umírající společnost.

Nejnovější data ukazují, že 40 % japonských mileniálů nikdy nemělo sex. Každý další rok se v zemi uzavírá méně sňatků a rodí méně dětí. Mediánový věk Japonců dosáhl 46 let.

Tato sterilita má příčiny v poválečném podání koňských dávek dvojice známých jedů rasy, liberálního kapitalismu a feminismu, Spojenci.

Vykleštěný národ

Dvojici škodlivých doktrín vnutil kdysi hrdému národu silou generál Douglas MacArthur, jemuž při sepisování nové okupační „ústavy“ ochotně pomáhali do Japonska obratně přibyvší Židé.

Asi nejznámější z nich byla Beate Sirota Gordonová, dvaadvacetiletá učitelka hudby, již MacArthur pověřil sepsáním článku 24 o ženských právech. V době svého vzniku (1946) byla tato norma ve svém kulturním levičáctví podstatně extrémnější než cokoliv srovnatelného v americké legislativě. Gordonová se podílela i na vzniku částí ústavy po sovětsku zapovídajících „rasismus“ – o jejím komunistickém smýšlení se ostatně vědělo.

Continue Reading

Friedrich Nietzsche proslul svým nepřátelstvím ke křesťanství, tento jeho odpor však dost možná nebyl až tak jednoznačný, jak se obvykle soudí.

Nietzsche, nepochybně jeden z nejvlivnějších západních filozofů 19. století, pevně náleží do západní filozofické tradice společenské a náboženské kritiky. Do obecného povědomí se asi nejvýrazněji zapsal svým skoro bezmezným opovrhováním křesťanskou morálkou a tím pádem logicky také postavou Krista v jejím zažitém, tradičním pojetí. Nietzsche však nebrojil jen proti křesťanskému tradicionalismu – neméně se mu příčily také snahy zracionalizovat nebo zachovat „pověry“ křesťanské víry za pomoci světských a nadpřirozena zbavených teorií, což považoval za jakousi gentrifikaci křesťanského přesvědčení. Abychom však dospěli ke skutečnému kořeni Nietzscheho „nenávisti“ ke křesťanství, musíme jít až „za“ jeho dílo, k jeho intelektuálním kořenům a také filozofově dlouhodobější vizi pro společnost 19. století, jež se nezpochybnitelně vyhřívala v posledních odlescích křesťanské kulturní nadvlády.

Continue Reading

Alexander Markovics

Autor: Alexander Markovics

Geneze moderního myšlení od Darwina ke Spencerovi

Darwinským obratem v přírodních vědách v průběhu 19. století dosáhl evolucionismus rozhodujícího průlomu. Ideje evoluce a přirozeného výběru přijali za své nejprve evropští intelektuálové a po nich i masy. Britský učenec Herbert Spencer, označovaný svými dobovými kritiky za „Darwinova pitbula“ 1] pak přenesl myšlenku evoluce i na lidstvo. V kombinaci s osvícenskou ideou dělení lidstva do jednotlivých ras jako živočichy se zrodil sociální darwinismus. Tato biologizující teorie považovala za samozřejmé, že lidé jsou podmíněni převážně svou dědičností a proto je nejen že lze šlechtit jako zvířata, ale také je ohrožuje degenerace. Život pak chápali hlavně jako boj o přežití, z něhož vzejdou vítězně ti nejsilnější, zatímco slabí zahynou. Dnes to působí jako samozřejmost, ve své době však šlo o něco revolučního. Touto teorií byl nejen nadobro svržen (nebo, řečeno s Nietzschem, zabit) Bůh, ale došlo také k radikální proměně vnímání evropského člověka. Ten už tak nebyl chloubou stvoření, ale pouhou „chlupatou opicí“. 2] Lidé byli rozřazeni podle své začlenitelnosti do rasových hierarchií. Kdo se modernímu světu dokázal přizpůsobit nejlépe, stal se jeho pánem, kdo hůře – otrokem. Evropané si tak ostatní národy nepodmaňovali nadřazeností své kultury, ale díky kulometu a železnicím.

Continue Reading

David J. Stennett: Předmluva k druhému vydání Sunićovy knihy (Noontide Press, 2008)

Autor: David J. Stennett

Poznámka překladatele: Nakladatelství Sol Noctis nedávno vydalo český překlad knihy Tomislava Suniće Evropská nová pravice: Proti liberalismu a egalitářství. Kniha se zabývá hlavními liniemi evropského pravicového (tj. kulturně konzervativního a etnonacionalistického) myšlení po druhé světové válce, přičemž věnuje širokou pozornost především francouzskému sdružení GRECE a filosofii jejího předního představitele, Alaina de Benoist.

Kniha byla v anglickém originálu vydána celkově třikrát (1990, 2003, 2011), přičemž každé vydání je doprovázeno novou předmluvou. Z redakčních důvodů došlo v českém vydání k rozhodnutí vypustit druhou předmluvu z roku 2003 z pera Davida J. Stennetta, a to jednak kvůli jisté dobové zatíženosti textu, jakož i opakování motivů již rozvedených v ostatních předmluvách či v samotném hlavním textu knihy.

Čtenářům Délského potápěče přinášíme celé znění této vynechané předmluvy. Knihu je možné zakoupit zde (CZ) a zde (SK).

Continue Reading

Melting Pot

Již zítra vystoupí francouzský intelektuál, filozof a spisovatel Alain de Benoist na diskusním fóru Melting Pot, pořádaném v rámci festivalu Colours of Ostrava

Konec liberalismu
Global stage
18. 7. 2019 14:15 – 15:15

Ekonomický a kulturní liberalismus dlouhá léta dominoval evropské politice a stal se obecně uznávaným světonázorem evropských elit, politické pravice i levice. Vytvořil však také masu vyloučených lidí, kteří ztratili důvěru v liberální elity a našli naději u nové generace antisystémových politiků. Jak z toho ven?

Doprovázet ho bude politolog a diplomat Petr Drulák v současné době vykonávající funkci velvyslance ČR ve Francii.
Continue Reading

Mihail Manoilescu (1891 – 1950)

Autor: Mihail Manoilescu

S projevy stavovství se za našich dnů setkáváme ve všech zemích, a to i tam, kde slova stavovství výslovně se neužívá.

Stavovství je systém hospodářské organizace sociální i politické, který chce uskutečnit nejvyšší cíle národa tím, že jeho zájmové skupiny uvede v právní celky.

Zájmové skupiny, které nazýváme stavy neboli korporace, nesmějí se zaměňovat ani se skupinami různých povolání, ani se sociálními třídami.

Povolání, jež zahrnuje lidi, kteří mají stejné zaměstnání, je sociálně vodorovné i stejnorodé a má charakter kolektivního egoismu.

Třída, jež obsahuje lidi, kteří mají stejnou životní úroveň a jistou sociální solidaritu přes to, že zaměstnání lidí, kteří ji skládají, je rozmanité, jest vodorovná, nesourodá a vždy egoistická.

Naproti tomu korporace je soubor lidí, kteří mají společnou účast na téže funkci národní. Složení korporace je vertikální a různorodé, neboť obsahuje lidi, kteří mají různá povolání a patří i do různých sociálních tříd. Spojuje však tyto lidi fakt, že jejich různé činnosti směřují k naplnění téže národní funkce. Na rozdíl od povolání a třídy cíl korporace tudíž není egoistický, nýbrž národní. Zatím totiž co idea třídy vyjadřuje sociální požadavek a právo i za cenu národního rozvratu, idea korporace vyjadřuje sociální službu i povinnost a vede k solidaritě v národě.

Continue Reading

Autor: Peter Bradley

„‚Old Believer‘ (ten, kdo neochvějně důvěřuje zavedeným pořádkům – pozn. DP), ryzí moderní konzervativec, protože je ve své podstatě i ryzí klasický liberál, je zřejmě tím vůbec nejefektivnějším americkým typem, který většinu udržuje v bezpečném vakuu rasové apatie.“ – Wilmot Robertson, The Dispossessed Majority

V uplynulých týdnech a měsících jsme byli svědky obnoveného zájmu o konzervatismus, konkrétně o význam této ideologie v moderní Americe a to, jak se jí povede v současné Trumpově éře i po ní. Novější vývoj se dal shrnout jako malé krůčky kupředu naznačující jistou otevřenost k nacionalismu.

Manifest na webu First Things nazvaný „Against the Dead Consensus” (Proti mrtvému konsenzu), podepsaný poměrně vlivnými katolickými publicisty jako Sohrab Ahmari nebo Rod Dreher, vyvolal vlnu kontroverze a podnítil dosud probíhající bouřlivou debatu. Autoři ve své deklaraci ostře kritizují neschopnost konzervatismu bránit kulturu proti levici a vytýkají hnutí, že „až příliš často a ochotně ustupuje otrávenému a tyranskému multikulturalismu“.

Continue Reading

Plnou parou do neznáma aneb proč nás „praví-co-ví populisté“ nespasí (foto: Program TOP 09 je tvrdý, shoduje se pravice i levice, TN Nova. 2010)

Pravicové populistické strany jsou pro vlastence důležité, jelikož jde o jediné politicky významnější subjekty, které na Západě vystupují proti imigraci. To však ještě neznamená, že by všichni pravicoví populisté ze zásady odporovali veškeré migraci. Dokonce lze bez většího přehánění říct, že jejich současné politické požadavky by ještě před několika málo lety z velké části byly naprosto přijatelné pro strany umírněné pravice a dokonce i levice.

Continue Reading

Salvini oslavuje obklopen, jak podotkl jeden komentátor, křesťanskou, trumpovksou a putinovskou symbolikou.

Autor: Guillaume Durocher 

Tak je to konečně tady! Po pěti letech byl zvolen nový Evropský parlament! Co že to je Evropský parlament? Na tom přece až tolik nesejde. Co se lidské stránky celé věci týká, jedná se o odkladiště vysloužilých politiků a zároveň arénu, kde se otrkávají mladé (stále vykořeněnější a kosmopolitnější) naděje. Politicky pak má jistý vliv na regulace velkého společného evropského trhu, třetí největší ekonomiky na světě. Většina pozorovatelů však volbám věnuje pozornost proto, že jsou jakýmsi okénkem do hlav Evropanů, a tím pádem i korouhví budoucího politického vývoje.

V roce 2014 jsem psal o průlomovém úspěchu a zvolení asi dvou stovek nacionalistických a/nebo euroskeptických europoslanců. Výsledky této vyhlížené „revoluce“ v průběhu poslední pětiletky však byly v podstatě nulové, pomineme-li posílení finančních i politických zdrojů těchto nacionalistů.

Jak to tedy dopadlo tentokrát? Účast dosáhla 50,9 % a vzepřela se tak trendu vytrvale klesajícího zájmu. Jedná se o nejvyšší volební účast v evropských volbách od roku 1994 (56,7 %). Zdá se tak, že ve věku Trumpa, Macrona a Salviniho je stále více lidí přesvědčeno o naléhavosti zapojení do voleb.

Continue Reading

Lévy a Babiš. Kdo přijal v „neosobní kanceláři“ koho?

Radim Lhoták se zamýšlí nad příkladnou slepotou, s níž se česká oficiální média rozplývala nad chytráctvím levicového globalisty Bernarda-Henri Lévyho a přitakávala jeho pejorativním odsudkům Andreje Babiše.

Autor: Radim Lhoták

Nejpomatenější věta, jakou jsem v poslední době zaznamenal na českých zpravodajských portálech, vyšla z úst Bernarda-Henri Lévyho a zněla: „Česká republika, tak jak ji mám rád, jak ji vidím v představách, má dva duchovní otce – Václava Havla a Milana Kunderu.“

Jedno je jisté, Bernard-Henri Lévy získal veřejné ocenění „přední francouzský spisovatel a filosof“ jenom proto, že se stal dobře placenou hlásnou troubou globalistů usilujících o nový světový řád, jehož podstatou je odlidštění člověka, morální relativizace a ne-řád ve formě liberální svobody být kýmkoli a nikým zároveň. Tato svoboda není rozlišitelná od anarchie, s níž se na výsluní dostávají osobnosti typu Lévyho, které mají v povaze sebestřednost, narcisismus a svévoli, nebo také potřebu „zajímavého života“ a být za každou cenu vidět, protože jinak by měli pocit hluboké prázdnoty. To jsou přesně vlastnosti lidí, v jejichž jádru bychom marně hledali něco duchovního, neboť vpravdě duchovní člověk nemusí vyčnívat a nepotřebuje být obdivován.

Continue Reading

Kristův dům, násilí a bílá identita

Autor: Václav Jan

Brenton Tarrant v teoretické části svého protestního aktu, tedy ve svém manifestu, zdůrazňuje potřebu bílé identity.

Přihlášení se k této identitě obecně vzato představuje lapidární vyjádření nepopsatelného průniku fatálních komponent evropského člověka ve vztahu k minulosti, k půdě, k domovu, k tradici i k sobě navzájem. Tato identita představuje moment průniku jedinečných a neopakovatelných historických kontextů, kulturního dědictví a biologické podstaty tvůrců evropské civilizace. Může být dočasně upozaděna, pronásledována, oslabena, zpochybňována, ale dokud bude žít uvnitř evropského vědomí, bude existovat hmatatelná naděje na návrat Evropy k jejímu původnímu významu a velikosti.

Continue Reading

Krokodýlí slzy za Christchurch amerických politiků, kteří vyjádřili solidaritu s obětmi útoku, přestože značnou část svých politických kariér zasvětili ničení muslimských zemí a podněcování islamofobie, vyznívají pokrytecky.

Autorka: Whitney Webb

Po vražedné střelbě ve dvojici mešit v novozélandském Christchurch proudí do tichomořské země projevy solidarity a sympatií z celého světa a s nimi také odsudky zločinného aktu nebo připomínky padesáti ztracených životů, včetně několika dětí.

Ne všechny tyto projevy jsou však truchlícími přijímány jako zcela upřímné, jak ukazuje konfrontace Chelsea Clintonové s dvěma muslimkami po tryzně za oběti atentátu v Christchurch. Pro dvojici přítomných muslimek byla přítomnost Clintonové na pietní akci s ohledem na její nedávné výroky proti kongresmance Ilhan Omarové v reakci na kritiku vlivu izraelské lobby z úst mladé demokratické političky nežádoucí.

Pozornost věnovaná miniaféře Chelsea Clintonové však neprávem zastínila další americké politiky, kteří také vyjádřili solidaritu s obětmi útoku, přestože značnou část své politické kariéry zasvětili likvidaci muslimských zemí či podněcování islamofobie, které pomohly vytvořit situaci vedoucí k smrtící střelbě.

Continue Reading

Masakr v Christchurch: Záběr z přenosné kamery, než pachatel útoku vstoupil do novozélandské mešity

Masakr v Christchurch: Ano je to terorismus. Ano, je to tragédie – a ano, elity by tomu zastavením imigrace mohly předejít, ale neudělají to

Autor: Peter Brimelow

Zpravidla se ostře vymezuji proti myšlence, že opakované muslimské masové vraždění na Západě představuje „tragédii“, jak generál George Casey (ne)slavně popsal střelbu na armádní základně Fort Hood – vždyť jsou to zvěrstva a ukrutnosti. Podobnou skepsi cítím i k pokusům mediálního mainstreamu ocejchovat vraždy spáchané bělochy jako „terorismus“. Obvykle jde totiž spíš o průhlednou záminku pro volání po drakonických protiteroristických zákonech k potlačení politických odpůrců. Tak tomu bylo u šíleného ikonoklasmu zaměřeného na připomínky jižanské Konfederace po (takřka nesouvisejícím) útoku Dylanna Roofa (na černošský kostel). Masakr v novozélandském Christchurch se ovšem v mnohém liší. Přestože byl podle všeho spáchán jednotlivcem, šlo o terorismus v tom smyslu, že (domnělý) pachatel Brenton Tarrant vědomě využil toho, co kdysi levičáci opěvovali jako „propagandu činem“, k dosažení specificky vymezeného politického cíle. A skutečně to je tragédie v tom smyslu, že ji bylo možné předvídat i předejít. Dobré zprávy? Masakrům jako byl tento, i muslimským ukrutnostem, které Tarranta podle všeho k jeho činu vyprovokovaly, lze stále ještě předejít: zastavením masové imigrace z Třetího světa. Špatná zpráva? Západní elity to neudělají a raději přitáhnout šrouby represe bělošských národů. Fungovat to ovšem nebude.

Continue Reading

Hendrick ter Brugghen: Hérakleitos (1628)

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora: Následuje text části přednášky z 15. srpna 1996 z kurzu pro dospělé v Atlantě, který jsem vedl během svého doktorského studia. Celá přednáška byla podstatně delší a mluvil jsem při ní mj. o Rousseauovi, Kantovi, Schillerovi nebo Hegelovi.

Proč jsme se tu dnes večer sešli? Pochopitelně nemohu tuto otázku zodpovědět za nás všechny, ale troufnu si odhadnout, že budu mluvit za více z nás, než jen za sebe.

Věnujeme se tu humanitnímu vzdělávání s téměř výlučným důrazem na ten „nejhumanitnější“ obor vůbec: filozofii. Co vlastně je humanitní či všeobecné 1] vzdělání? A proč se sem kvůli němu stále znovu vracíme? Zeptejte se dnešního vysokoškoláka a nejspíše se dozvíte, že všeobecné (liberální) vzdělání znamená být vzděláván liberály. Ale humanitní (liberální, archaicky také svobodná umění) vzdělání není „liberální“ v tomto slova smyslu. Přestože totiž filozofie odjakživa tvoří nedílnou součást humanitního vzdělání, všichni velikáni dějin filozofie před Marxem – včetně tzv. klasických liberálů – by dnešní optikou byli pokládáni za politické konzervativce.

Continue Reading

Joseph Sobran s rodinou

Autor: Joseph Sobran

V ostrém kontrastu k dobám mého mládí je dnes nesmírně módní označovat se za konzervativce. V 60. letech byl konzervatismus spíše ve stínu a všeobecné přízni se těšil liberalismus či dokonce radikalismus. Někdy koncem 80. let se však z liberála stalo bezmála sprosté slovo a liberálové se tak začali poohlížet po přijatelnějších eufemismech, jako třeba progresivec. Změna to byla skutečně znatelná.

Skutečně se toho ale tolik změnilo? Nebo proběhla tato proměna jen na povrchu? Obávám se, že pravdě bude blíže spíše tato možnost. Éter je dnes přesycen překřikujícími se hlasy politických rozhlasových komentátorů, kteří se sice halasně označují za konzervativce, kteří ale příliš nezní jako velcí konzervativci, které jsem v mládí obdivoval: Bill Buckley, Frank Meyer, James Burnham, Russell Kirk, Willmoore Kendall nebo Barry Goldwater.

Continue Reading

Jair Bolsonaro

Nicolas Gauthier: Jair Bolsonaro, zvolený v říjnu 2018 brazilským prezidentem s podporou více než 55 % voličů, se počátkem roku ujal úřadu. Levice ho častuje sprškou svých oblíbených nálepek (homofob, rasista, sexista atd.) a hovoří o nové vlně „populismu“. Z jeho vítězství jsou prý nadšení i všichni „pravičáci a ultrapravičáci“. Řadíte se mezi ně?

Alain de Benoist: Ani náhodou. Bolsonaro se sice skutečně nepochybně vyvezl na vlně současného trendu, když se mu podařilo získat hlasy širokých vrstev, které dříve podporovaly Dělnickou stranu. Musím však připomenout, že populismus nemá pevně danou ideologickou náplň. Jde tak spíš o otázku stylu a reakce na zákon politické nabídky a poptávky, který lze ovšem kombinovat s různými ideologiemi („populistou“ tak byl i bývalý prezident Luiz Inácio Lula). Pravice vždy reflexivně reaguje na prohlášení o obnově „práva a pořádku“. Problém ovšem spatřuji v tom, že právo může být nespravedlivé a pořádek často bývá spíš shora posvěcený chaos.

Continue Reading

PhDr. Štefan Surmánek, CSc.

Úvod

V dnešním díle našeho seriálu se podíváme za bývalým slovenským profesorem a disidentem, který kvůli politickému názoru a odborné publikaci přišel o zaměstnání na své kmenové universitě. Na universitách by se mělo především debatovat, předkládat fakta a ne cenzurovat a potom trestat. PhDr. Štefan Surmánek, CSc. působil na Inštitúte politológie Prešovskej univerzity, kde vyučoval filozofické a politologické disciplíny, dnes pracuje jako odborný poradce ĽSNS a asistent poslance Milana Mazureka. Je poněkud smutné, že nejednoho politického disidenta musí zaměstnávat strana obecně médii nálepkovaná jako totalitární a „fašistická“.

S bývalým profesorem tedy (nejen) o ĽSNS, politickém pronásledování, cikánském etniku, prolamování společenských tabu či politice.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Studentský protest v Bělehradě, 1968.

Autor: Alexekin Rockowia

Mýty bývají obvykle považovány za cosi negativního, ve skutečnosti by však bez nich stát ani jeho občané nemohli dost dobře existovat. Proto dnes liberální novináři a akademici vybízejí své politické reprezentanty, aby na mýty nacionalistické, které považují za přitažlivější, reagovali vytvořením mýtů nových.

Potenciál a význam mýtů si dobře uvědomovali už naši předkové ve starověku – proto byla také sestavena Bible. Platón se silou mýtů zabýval ve své Ústavě už někdy kolem roku 380 př. n. l. Popisuje je jako vymyšlené příběhy, které směřují nikoliv na náš rozum, ale city, a jsou tak nepostradatelnými výmysly pro vznik státu.

Continue Reading

Alexandr Dugin

Druhá část fascinujícího rozhovoru Paula Robinsona s Alexandrem Duginem, ikonou ruské konzervativní filozofie a zakladatelem Čtvrté politické teorie. Rozhovor proběhl 31. srpna 2017 v Moskvě.

Paul Robinson (PR): Což mě přivádí k jedné z mých připravených otázek. Zajímalo mě – protože ve svém díle hojně citujete západní filozofy – jestli není vaše myšlení založeno na západním paradigmatu?

Alexandr Dugin (AD): Samozřejmě, vždyť já francouzsky i přemýšlím.

Continue Reading

Hlášení pro konzervativce: Ústava vás nezachrání

Autor: Gregory Hood

Američtí konzervativci jsou typičtí svou až dojemnou vírou ve schopnost písemných záruk a právních norem zachovat tradiční svobody. Tato důvěra v legalismus má pravděpodobně mnoho do činění s jejich anglosaskými geny a tradicí, jak ale demografická situace rychle temní, budou tyto papírové záruky základních práv stále častěji ustupovat přáním kmenově smýšlejících nebělochů. Reakce amerických konzervativců se dost možná projeví ještě pevnějším upnutím se k zakládacím dokumentům americké státnosti aneb „Pořád mi ještě zůstala Ústava“, jak praví populární mem. I letmý pohled na aktuální vývoj v Jižní Africe však naznačuje, jak snadno dokáže demografická změna smést a odvát i ty údajně nejsvětější ústavní záruky.

Jihoafrické Národní shromáždění nedávno drtivou většinu schválilo vytvoření výboru pověřeného sestavením návrhu ústavních změn, jež by umožnovaly vyvlastnění půdy bez náhrady. Jeden z poslanců za stranu Bojovníci za ekonomickou svobodu (EFF) během debaty prohlásil: „Běloši, váš čas vypršel.“

Continue Reading