Délský potápěč

Plnou parou do neznáma aneb proč nás „praví-co-ví populisté“ nespasí (foto: Program TOP 09 je tvrdý, shoduje se pravice i levice, TN Nova. 2010)

Pravicové populistické strany jsou pro vlastence důležité, jelikož jde o jediné politicky významnější subjekty, které na Západě vystupují proti imigraci. To však ještě neznamená, že by všichni pravicoví populisté ze zásady odporovali veškeré migraci. Dokonce lze bez většího přehánění říct, že jejich současné politické požadavky by ještě před několika málo lety z velké části byly naprosto přijatelné pro strany umírněné pravice a dokonce i levice.

Continue Reading

Salvini oslavuje obklopen, jak podotkl jeden komentátor, křesťanskou, trumpovksou a putinovskou symbolikou.

Autor: Guillaume Durocher 

Tak je to konečně tady! Po pěti letech byl zvolen nový Evropský parlament! Co že to je Evropský parlament? Na tom přece až tolik nesejde. Co se lidské stránky celé věci týká, jedná se o odkladiště vysloužilých politiků a zároveň arénu, kde se otrkávají mladé (stále vykořeněnější a kosmopolitnější) naděje. Politicky pak má jistý vliv na regulace velkého společného evropského trhu, třetí největší ekonomiky na světě. Většina pozorovatelů však volbám věnuje pozornost proto, že jsou jakýmsi okénkem do hlav Evropanů, a tím pádem i korouhví budoucího politického vývoje.

V roce 2014 jsem psal o průlomovém úspěchu a zvolení asi dvou stovek nacionalistických a/nebo euroskeptických europoslanců. Výsledky této vyhlížené „revoluce“ v průběhu poslední pětiletky však byly v podstatě nulové, pomineme-li posílení finančních i politických zdrojů těchto nacionalistů.

Jak to tedy dopadlo tentokrát? Účast dosáhla 50,9 % a vzepřela se tak trendu vytrvale klesajícího zájmu. Jedná se o nejvyšší volební účast v evropských volbách od roku 1994 (56,7 %). Zdá se tak, že ve věku Trumpa, Macrona a Salviniho je stále více lidí přesvědčeno o naléhavosti zapojení do voleb.

Continue Reading

Lévy a Babiš. Kdo přijal v „neosobní kanceláři“ koho?

Radim Lhoták se zamýšlí nad příkladnou slepotou, s níž se česká oficiální média rozplývala nad chytráctvím levicového globalisty Bernarda-Henri Lévyho a přitakávala jeho pejorativním odsudkům Andreje Babiše.

Autor: Radim Lhoták

Nejpomatenější věta, jakou jsem v poslední době zaznamenal na českých zpravodajských portálech, vyšla z úst Bernarda-Henri Lévyho a zněla: „Česká republika, tak jak ji mám rád, jak ji vidím v představách, má dva duchovní otce – Václava Havla a Milana Kunderu.“

Jedno je jisté, Bernard-Henri Lévy získal veřejné ocenění „přední francouzský spisovatel a filosof“ jenom proto, že se stal dobře placenou hlásnou troubou globalistů usilujících o nový světový řád, jehož podstatou je odlidštění člověka, morální relativizace a ne-řád ve formě liberální svobody být kýmkoli a nikým zároveň. Tato svoboda není rozlišitelná od anarchie, s níž se na výsluní dostávají osobnosti typu Lévyho, které mají v povaze sebestřednost, narcisismus a svévoli, nebo také potřebu „zajímavého života“ a být za každou cenu vidět, protože jinak by měli pocit hluboké prázdnoty. To jsou přesně vlastnosti lidí, v jejichž jádru bychom marně hledali něco duchovního, neboť vpravdě duchovní člověk nemusí vyčnívat a nepotřebuje být obdivován.

Continue Reading

Kristův dům, násilí a bílá identita

Autor: Václav Jan

Brenton Tarrant v teoretické části svého protestního aktu, tedy ve svém manifestu, zdůrazňuje potřebu bílé identity.

Přihlášení se k této identitě obecně vzato představuje lapidární vyjádření nepopsatelného průniku fatálních komponent evropského člověka ve vztahu k minulosti, k půdě, k domovu, k tradici i k sobě navzájem. Tato identita představuje moment průniku jedinečných a neopakovatelných historických kontextů, kulturního dědictví a biologické podstaty tvůrců evropské civilizace. Může být dočasně upozaděna, pronásledována, oslabena, zpochybňována, ale dokud bude žít uvnitř evropského vědomí, bude existovat hmatatelná naděje na návrat Evropy k jejímu původnímu významu a velikosti.

Continue Reading

Krokodýlí slzy za Christchurch amerických politiků, kteří vyjádřili solidaritu s obětmi útoku, přestože značnou část svých politických kariér zasvětili ničení muslimských zemí a podněcování islamofobie, vyznívají pokrytecky.

Autorka: Whitney Webb

Po vražedné střelbě ve dvojici mešit v novozélandském Christchurch proudí do tichomořské země projevy solidarity a sympatií z celého světa a s nimi také odsudky zločinného aktu nebo připomínky padesáti ztracených životů, včetně několika dětí.

Ne všechny tyto projevy jsou však truchlícími přijímány jako zcela upřímné, jak ukazuje konfrontace Chelsea Clintonové s dvěma muslimkami po tryzně za oběti atentátu v Christchurch. Pro dvojici přítomných muslimek byla přítomnost Clintonové na pietní akci s ohledem na její nedávné výroky proti kongresmance Ilhan Omarové v reakci na kritiku vlivu izraelské lobby z úst mladé demokratické političky nežádoucí.

Pozornost věnovaná miniaféře Chelsea Clintonové však neprávem zastínila další americké politiky, kteří také vyjádřili solidaritu s obětmi útoku, přestože značnou část své politické kariéry zasvětili likvidaci muslimských zemí či podněcování islamofobie, které pomohly vytvořit situaci vedoucí k smrtící střelbě.

Continue Reading

Masakr v Christchurch: Záběr z přenosné kamery, než pachatel útoku vstoupil do novozélandské mešity

Masakr v Christchurch: Ano je to terorismus. Ano, je to tragédie – a ano, elity by tomu zastavením imigrace mohly předejít, ale neudělají to

Autor: Peter Brimelow

Zpravidla se ostře vymezuji proti myšlence, že opakované muslimské masové vraždění na Západě představuje „tragédii“, jak generál George Casey (ne)slavně popsal střelbu na armádní základně Fort Hood – vždyť jsou to zvěrstva a ukrutnosti. Podobnou skepsi cítím i k pokusům mediálního mainstreamu ocejchovat vraždy spáchané bělochy jako „terorismus“. Obvykle jde totiž spíš o průhlednou záminku pro volání po drakonických protiteroristických zákonech k potlačení politických odpůrců. Tak tomu bylo u šíleného ikonoklasmu zaměřeného na připomínky jižanské Konfederace po (takřka nesouvisejícím) útoku Dylanna Roofa (na černošský kostel). Masakr v novozélandském Christchurch se ovšem v mnohém liší. Přestože byl podle všeho spáchán jednotlivcem, šlo o terorismus v tom smyslu, že (domnělý) pachatel Brenton Tarrant vědomě využil toho, co kdysi levičáci opěvovali jako „propagandu činem“, k dosažení specificky vymezeného politického cíle. A skutečně to je tragédie v tom smyslu, že ji bylo možné předvídat i předejít. Dobré zprávy? Masakrům jako byl tento, i muslimským ukrutnostem, které Tarranta podle všeho k jeho činu vyprovokovaly, lze stále ještě předejít: zastavením masové imigrace z Třetího světa. Špatná zpráva? Západní elity to neudělají a raději přitáhnout šrouby represe bělošských národů. Fungovat to ovšem nebude.

Continue Reading

Hendrick ter Brugghen: Hérakleitos (1628)

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora: Následuje text části přednášky z 15. srpna 1996 z kurzu pro dospělé v Atlantě, který jsem vedl během svého doktorského studia. Celá přednáška byla podstatně delší a mluvil jsem při ní mj. o Rousseauovi, Kantovi, Schillerovi nebo Hegelovi.

Proč jsme se tu dnes večer sešli? Pochopitelně nemohu tuto otázku zodpovědět za nás všechny, ale troufnu si odhadnout, že budu mluvit za více z nás, než jen za sebe.

Věnujeme se tu humanitnímu vzdělávání s téměř výlučným důrazem na ten „nejhumanitnější“ obor vůbec: filozofii. Co vlastně je humanitní či všeobecné 1] vzdělání? A proč se sem kvůli němu stále znovu vracíme? Zeptejte se dnešního vysokoškoláka a nejspíše se dozvíte, že všeobecné (liberální) vzdělání znamená být vzděláván liberály. Ale humanitní (liberální, archaicky také svobodná umění) vzdělání není „liberální“ v tomto slova smyslu. Přestože totiž filozofie odjakživa tvoří nedílnou součást humanitního vzdělání, všichni velikáni dějin filozofie před Marxem – včetně tzv. klasických liberálů – by dnešní optikou byli pokládáni za politické konzervativce.

Continue Reading

Joseph Sobran s rodinou

Autor: Joseph Sobran

V ostrém kontrastu k dobám mého mládí je dnes nesmírně módní označovat se za konzervativce. V 60. letech byl konzervatismus spíše ve stínu a všeobecné přízni se těšil liberalismus či dokonce radikalismus. Někdy koncem 80. let se však z liberála stalo bezmála sprosté slovo a liberálové se tak začali poohlížet po přijatelnějších eufemismech, jako třeba progresivec. Změna to byla skutečně znatelná.

Skutečně se toho ale tolik změnilo? Nebo proběhla tato proměna jen na povrchu? Obávám se, že pravdě bude blíže spíše tato možnost. Éter je dnes přesycen překřikujícími se hlasy politických rozhlasových komentátorů, kteří se sice halasně označují za konzervativce, kteří ale příliš nezní jako velcí konzervativci, které jsem v mládí obdivoval: Bill Buckley, Frank Meyer, James Burnham, Russell Kirk, Willmoore Kendall nebo Barry Goldwater.

Continue Reading

Jair Bolsonaro

Nicolas Gauthier: Jair Bolsonaro, zvolený v říjnu 2018 brazilským prezidentem s podporou více než 55 % voličů, se počátkem roku ujal úřadu. Levice ho častuje sprškou svých oblíbených nálepek (homofob, rasista, sexista atd.) a hovoří o nové vlně „populismu“. Z jeho vítězství jsou prý nadšení i všichni „pravičáci a ultrapravičáci“. Řadíte se mezi ně?

Alain de Benoist: Ani náhodou. Bolsonaro se sice skutečně nepochybně vyvezl na vlně současného trendu, když se mu podařilo získat hlasy širokých vrstev, které dříve podporovaly Dělnickou stranu. Musím však připomenout, že populismus nemá pevně danou ideologickou náplň. Jde tak spíš o otázku stylu a reakce na zákon politické nabídky a poptávky, který lze ovšem kombinovat s různými ideologiemi („populistou“ tak byl i bývalý prezident Luiz Inácio Lula). Pravice vždy reflexivně reaguje na prohlášení o obnově „práva a pořádku“. Problém ovšem spatřuji v tom, že právo může být nespravedlivé a pořádek často bývá spíš shora posvěcený chaos.

Continue Reading

PhDr. Štefan Surmánek, CSc.

Úvod

V dnešním díle našeho seriálu se podíváme za bývalým slovenským profesorem a disidentem, který kvůli politickému názoru a odborné publikaci přišel o zaměstnání na své kmenové universitě. Na universitách by se mělo především debatovat, předkládat fakta a ne cenzurovat a potom trestat. PhDr. Štefan Surmánek, CSc. působil na Inštitúte politológie Prešovskej univerzity, kde vyučoval filozofické a politologické disciplíny, dnes pracuje jako odborný poradce ĽSNS a asistent poslance Milana Mazureka. Je poněkud smutné, že nejednoho politického disidenta musí zaměstnávat strana obecně médii nálepkovaná jako totalitární a „fašistická“.

S bývalým profesorem tedy (nejen) o ĽSNS, politickém pronásledování, cikánském etniku, prolamování společenských tabu či politice.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Studentský protest v Bělehradě, 1968.

Autor: Alexekin Rockowia

Mýty bývají obvykle považovány za cosi negativního, ve skutečnosti by však bez nich stát ani jeho občané nemohli dost dobře existovat. Proto dnes liberální novináři a akademici vybízejí své politické reprezentanty, aby na mýty nacionalistické, které považují za přitažlivější, reagovali vytvořením mýtů nových.

Potenciál a význam mýtů si dobře uvědomovali už naši předkové ve starověku – proto byla také sestavena Bible. Platón se silou mýtů zabýval ve své Ústavě už někdy kolem roku 380 př. n. l. Popisuje je jako vymyšlené příběhy, které směřují nikoliv na náš rozum, ale city, a jsou tak nepostradatelnými výmysly pro vznik státu.

Continue Reading

Alexandr Dugin

Druhá část fascinujícího rozhovoru Paula Robinsona s Alexandrem Duginem, ikonou ruské konzervativní filozofie a zakladatelem Čtvrté politické teorie. Rozhovor proběhl 31. srpna 2017 v Moskvě.

Paul Robinson (PR): Což mě přivádí k jedné z mých připravených otázek. Zajímalo mě – protože ve svém díle hojně citujete západní filozofy – jestli není vaše myšlení založeno na západním paradigmatu?

Alexandr Dugin (AD): Samozřejmě, vždyť já francouzsky i přemýšlím.

Continue Reading

Hlášení pro konzervativce: Ústava vás nezachrání

Autor: Gregory Hood

Američtí konzervativci jsou typičtí svou až dojemnou vírou ve schopnost písemných záruk a právních norem zachovat tradiční svobody. Tato důvěra v legalismus má pravděpodobně mnoho do činění s jejich anglosaskými geny a tradicí, jak ale demografická situace rychle temní, budou tyto papírové záruky základních práv stále častěji ustupovat přáním kmenově smýšlejících nebělochů. Reakce amerických konzervativců se dost možná projeví ještě pevnějším upnutím se k zakládacím dokumentům americké státnosti aneb „Pořád mi ještě zůstala Ústava“, jak praví populární mem. I letmý pohled na aktuální vývoj v Jižní Africe však naznačuje, jak snadno dokáže demografická změna smést a odvát i ty údajně nejsvětější ústavní záruky.

Jihoafrické Národní shromáždění nedávno drtivou většinu schválilo vytvoření výboru pověřeného sestavením návrhu ústavních změn, jež by umožnovaly vyvlastnění půdy bez náhrady. Jeden z poslanců za stranu Bojovníci za ekonomickou svobodu (EFF) během debaty prohlásil: „Běloši, váš čas vypršel.“

Continue Reading

Franz Boas

Autor: Sam Francis

Dvě z asi nejrozšířenějších pověr našeho věku tvrdí, že (1) člověk je nepopsaným listem, jehož chování je proto utvářeno sociálním prostředím a (2) že rasa neexistuje. Seriózní vědci však postupně vyvracejí jeden pseudovědecký zdroj těchto mýtů za druhým. Minulý týden (článek je z října 2002 – pozn. DP) se pak v základech otřásla jedna z největších opor rovnostářských mýtů vůbec.

Franz Boas, často označovaný za kmotra moderní antropologie a hlavní průkopník myšlenky, že rasa není příliš užitečný koncept, protože jde o pouhý „sociální konstrukt“ bez přirozené existence, se vedle Karla Marxe a Sigmunda Freuda řadí mezi vůbec nejvlivnější moderní myslitele. Jako profesor na Kolumbijské univerzitě v letech 1899-1942 v podstatě vytvořil obor moderní antropologie a jeho studenti jako Margaret Meadová a další slavná jména určovala ještě dlouho po jeho smrti kurz této disciplíny.

Continue Reading

V oblastech jako Oaxaca emigrace zcela zdecimovala místní společenství i hospodářství: muži odešli pracovat na americké farmy a jatka, takže doma zůstali jen staří, ženy a děti.

Autorka: Angela Nagleová

Zájmy korporací a morální vydírání

Otevřené hranice se příliš široké podpoře veřejnosti netěší, ale taková imigrační politika, která by odpovědnost za uplatňování zákonů kladla na bedra zaměstnavatelů namísto imigrantů, naopak ano. Podle průzkumu veřejného mínění provedeného listem Washington Post a televizí ABC News podporuje zavedení povinného využití federálního ověřovacího systému (E-Verify), který by zaměstnavatelům znemožnil využívat práci ilegálních imigrantů, téměř 80% dotázaných, více než dvojnásobek příznivců vybudování zdi podél mexické hranice. 11]

Proč se tedy prezidentská předvolební kampaň točila kolem stavby obrovské zdi? Proč se současné imigrační debaty soustředí na kontroverzní taktiku ICE mířit na migranty – tím spíše, když podstatně humánnější a populárnější metoda, tj. přinutit zaměstnavatele najímat jen legální zaměstnance, je současně i ta nejúčinnější? 12] Stručná odpověď zní, že podnikatelské lobby dlouhodobě úspěšně blokují a sabotují iniciativy jako E-Verify a levice dávno upustila od jakékoliv vážně vedené diskuse o těchto otázkách.

Continue Reading

„Radikální levice“ v 21. století

Autorka: Angela Nagleová

Dlouho předtím, než poprvé zaznělo „Postavme zeď!, obletěla celý svět výzva „Strhněte tu zeď!“. Prezident Reagan ve svém slavném projevu z roku 1987 vyzýval k odstranění „jizvy“ v podobě Berlínské zdi s tím, že jí ztělesněné omezování volnosti pohybu není ničím menším než „otázkou svobody celého lidstva“. Reagan zapáleně pokračoval: ti, kdo „se odmítnou připojit ke svobodnému společenství“ se následkem působení ohromné síly globálních trhů rychle stanou „překonanými“. A tak se také stalo. Leonard Bernstein na oslavu dirigoval „Ódu na radost“, Roger Waters zahrál svou „The Wall”. Hradby překážející pohybu pracovní síly a kapitálu se ale hroutily napříč celým světem, nejen v Berlíně. Byl vyhlášen konec dějin a otevřela se Amerikou vedená epocha globalizace.

Za těch 29 let, co Berlínská zeď stála, zemřelo při pokusech o její překonání asi 140 lidí. V zaslíbeném světě globální ekonomické svobody a prosperity zahynulo na americko-mexických hranicích jen za rok 2017 412 lidí a o rok předtím se jich víc než tři tisícovky utopily ve Středozemním moři. Popové hity i hollywoodské filmy o svobodě bychom však v těchto případech hledali marně. Kde je tedy problém?

Continue Reading

Alain de Benoist

První část rozhovoru zde, druhá zde, třetí zde.

TOQ: Kam byste ve své osobní identitě (sám jste řekl, že se pokládáte za Normana, následně Francouze a konečně pak Evropana) zařadil fakt, že jste „běloch“ – nebo podle vás tento termín postrádá význam?

AdB: Lidské rasy existují, jelikož v některých oblastech může mít rasová příslušnost statisticky významnou prediktivní hodnotu. Příslušnost k jedné rase namísto jiné tedy má svůj význam, stejně jako jej má to, jestli je člověk vysoký nebo malý nebo zda patří k lidskému druhu místo k paviánům či třeba broukům. To však ještě neznamená, že tato biologická data jsou klíčem k odemknutí a pochopení celých lidských dějin. Člověk může uznat význam ekonomiky, aniž by hned vše redukoval na ekonomické faktory, stejně jako může uznat realitu rasy, aniž by se s její pomocí snažil vysvětlit úplně všechno. Započtení etnických faktorů nevysvětluje takřka nic ve vnitřních dějinách populací, ty totiž vycházejí ze socio-historické specifičnosti lidské existence.

Continue Reading

Dr. Greg Johnson na Skandza fóru

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora: Následuje přepis mé řeči, která zazněla na čtvrtém setkání fóra Scandza v Kodani 15. září 2018. Při svém minulém vystoupení na Scandza fóru jsem hovořil o nutnosti vytvořit zvláštní etnonacionalistické poselství pro všechny bělošské skupiny, včetně třeba fandů Star Treku. Následující řádky tedy budiž jakousi epištolou určenou „Trekkies“. Rád bych také poděkoval všem účastníkům i organizátorům fóra Skandza. (na videozáznam řeči se můžete podívat zde)

Myšlenka dosažení utopické společnosti prostřednictvím vědeckotechnického pokroku se v této své podobě datuje až někam k zakladatelům moderní filozofie Baconovi či Descartesovi, pohrával si s ní ale už Machiavelli. Dnes si však většina lidí utváří svou představu technické utopie na základně sci-fi. S význačnou výjimkou série Duna Franka Herberta se v tomto žánru obvykle setkáváme se ztotožněním pokroku s politickým liberalismem a globalismem. Stačí si vybavit seriál Star Trek, v němž se liberální a multirasová Federace neustále potýká s odvěkými zly nacionalismu nebo eugeniky. Proto jistě stojí za to položit si otázku: je vůbec etnický nacionalismus – neliberální a antiglobalistický – slučitelný s technologickou utopií?

Podle mě je technický utopismus s etnickým nacionalismem nejen slučitelný, ale jeho antiteze v podobě liberalismu a globalizace vlastně technický pokrok zpomalují. Etnostát se tak ve skutečnosti může stát ideální živnou půdou pro technologickou apoteózu člověka.

Continue Reading

Paul Gottfried – Fašismus: dějiny pojmu

Autor: David Gordon

Paul Gottfried
Fascism: The Career of a Concept
Northern Illinois University Press, 2016

Při čtení brilantního shrnutí výkladů fašismu z pera Paula Gottfrieda asi nelze nevzpomenout na Ludwiga von Misese. Přestože ho Gottfried nezmiňuje, čtenáři této vynikající knihy budou znovu a znovu překvapeni, do jaké míry Gottfried zastává pozice blízké tomuto velkému rakouskému ekonomovi. Překvapení ale vlastně ani není na místě. Přestože je totiž Mises klasický liberál a Gottfried konzervativec, myšlení obou mužů je pevně ukotveno v hodnotách a tradicích evropské civilizace, a z této perspektivy také oba interpretují fašismus.

Gottfriedovo myšlení v tomto směru silně ovlivnil historik Ernst Nolte, podle něhož byl fašismus v prvé řadě reakcí na otřesy a chaos vyvolané bolševickou revolucí. „Fašistická hnutí byla ‚kontrarevolučními nápodobami levicové revoluce‘, jež se vyvinula v reakci na hrozbu levicového puče… Podle Nolteho přijali fašisté subversivní taktiku a revoluční elán svých levicových protivníků proto, aby je mohli porazit.“ (s. 1, 37)

Continue Reading

Autor: Rudolf Ina Malý

Zachytit základní duchovní typ této doby a jedním slovem jej přibít doprostřed terče jest těžké. Neboť základním rysem této doby je právě všeobecná duchovní vlažnost a strakatá duchovní míchanice, nestálost, povrchnost, necharakternost – a nikoliv jenom některý určitý projev těchto vlastností. Paskvilním symbolem této doby je rozhodně spíš celý sendvič než jen jedna jeho součást. Nynější doba naprosto není jednostranná – naopak, je přímo přeplněna všeho druhu vědomostmi a funkcemi, „výboji“ a možnostmi literárními, průmyslovými, hospodářskými, sociálními. Čeho jí však v každém směru chybí je opravdovost, jednota, pevný tvar a vnitřní podstata. Snad všecko, čím lidstvo dosud žilo, najdeš i v této době; ale všecko je tu roztodivně nahloučeno, pomícháno a rozmělněno jako úkrojky a rybí salát na sendviči. A ta efektní řada poválečných hesel a ilusí svým konkrétním výsledkem se podobá spíše strakatému průvodu reklamních sendvičmenů než opravdovému hnutí lidstva. Sendvič je typem této doby! Sendvič i sendvičmen.

Continue Reading