Poznámka autora: Následuje přepis řeči, kterou jsem v roce 2000 přednesl v Atlantě. Odstranil jsem příliš košaté větné konstrukce, stejně jako občasnou interakci s publikem.
Žijeme v době bohaté na předpovědi konce věků. Loni, na konci roku 1999, oslavovala drtivá většina silvestrovských hýřilů o rok předčasně konec milénia. Tak či onak se však s kulatým letopočtem zdá se pojí víra, že dojde k něčemu zásadnímu. V současném akademickém prostředí se také hodně mluví o „konci modernity“. Takzvaní postmodernističtí filozofové a literární kritici se těší značné oblibě a jistí náboženští myslitelé a autoři se pak samozřejmě obávají dokonce zániku času samotného.
Můj přítel, pravoslavný mnich v bulharském klášteře, mi těsně před Novým rokem poslal e-mail: dost Bulharů prý věří tomu, že kromě selhání všech počítačů je před námi také konec světa. Odpověděl jsem: „Tak pokud od tebe už neuslyším, rád jsem tě poznal.“
Rád bych dnes mluvil o jednom z nejvíce ohromujících tvrzení vůbec, tedy že dějiny skončily, které značně zpopularizoval Alexandre Kojève, podle mého soudu asi nejvlivnější filozof 20. století, a také jeden z nejvíce opomíjených. Zanechal totiž hluboký otisk nejen ve světě idejí, ale i v tom politickém: měl ohromný vliv na utváření poválečného hospodářského a politického uspořádaní, v němž dnes žijeme. Lidé mu někdy říkají „nový světový řád“, každopádně však v nemalé míře vděčí za svůj vznik Kojèvovu myšlení a činům.
Přestože to na veřejnosti neradi přiznávají, chtějí vás mnozí z vašich šéfů co nejrychleji nahradit stroji.
Vím to, protože jsem minulý týden strávil mezi korporátními hlavouny na každoročním setkání Světového ekonomického fóra v Davosu.
Před zraky veřejnosti řada z nich lomí rukama nad možnými negativními dopady rozvoje umělé inteligence a automatizace na pracující. Vystupují v panelových diskuzích věnovaných budování „na lidi orientované umělé inteligence“ pro „čtvrtou průmyslovou revoluci“ – což v davosštině znamená zavádění strojového učení a dalších vyspělých technik – a hovoří o nutnosti vytvořit záchrannou síť pro ty, kteří následkem automatizace přijdou o práci.
Dostali jsme se na historické rozcestí, kde musíme znovu všechno kompletně přehodnotit. Všechny staré úmluvy se rozpadly na prach, stejně jako drtivá většina kdysi platných společenských dohod. Člověk stojí na prahu znepokojivé budoucnosti, která se příliš nepodobá čemukoliv, co známe z dějin našeho druhu. Nemáme tedy na co odkazovat a s čím srovnávat. Naše další směřování se odvíjí od toho, k čemu se přikloníme: buď k souboru horkou jehlou šitých moderních hodnot – anebo k časem prověřeným zásadám, jež nazýváme tradicí.
První část fascinujícího rozhovoru Paula Robinsona s Alexandrem Duginem, ikonou ruské konzervativní filozofie a zakladatelem Čtvrté politické teorie. Rozhovor proběhl 31. srpna 2017 v Moskvě.
Paul Robinson (PR): Pracuji na knize o ruském konzervatismu, a také proto jsem chtěl pořídit rozhovor s vámi, známým ruským konzervativcem. Na Západě se dnes často mluví o ruském „obratu ke konzervatismu“. Skutečně podle vás k něčemu takovému dochází?
Alexander Dugin (AD): Nelehká otázka. V prvé řadě je vůbec k obratu ke konzervatismu nejprve potřeba držet se modernizační linie. A právě tady začínají problémy. Napsal jsem knihu Archeomoderna, kde popisuji, jak carská i sovětská modernizace ruské společnosti proběhly jen neúplně a zůstalo při nich zachováno jisté konzervativní, archaické jádro. Mnoho moderně působících jevů, jako např. bolševismus, také mělo odlišnou sémantiku. Při bližším pohledu už tak moderní a soudobé nebyly. Marxismus nepochybně je moderní a progresivní ideologie, došlo k jeho přijetí, a tím i svržení staršího konzervativního systému. Takto se to odehrálo – přinejmenším tedy na úrovni formálních deklarací.
Důslednější rozbor sovětské společnosti však ukazuje, že sovětské období vlastně bylo archaičtější než to carské. Řada lidí, která nastoupila na vysoké pozice, zastávala starobylé přesvědčení, staré slovanské eschatologické náboženství, velice sektářské, a to z velké části překrylo hermeneutický nátěr komunismu. Nejbystřejší jsou zde zřejmě postřehy izraelsko-sovětského disidenta Michaila Agurského, autora knihy Národní bolševismus, kde ukazuje, že bolševismus i celé sovětské období nebyly tím, čím se zdály být a že v základech komunistické éry nenajdeme jen modernizaci, ale také archaismus.
Právě tuto otázku si položila skupina vědců v Amsterdamu, jejichž nový radikální projekt usiluje o vytvoření chytřejších, pokročilejších robotů prostřednictvím procesu do jisté míry podobného sexuální reprodukci.
Jakkoli přitažená za vlasy se tato myšlenka může na první pohled zdát, vědcům už se důkaz konceptu podařilo demonstrovat – v únoru (2016 pozn. DP) se spolu „spářili“ dva robotí rodiče a narodilo se první „roboťátko“.
Vědci z amsterdamské Vrije Universiteit v projektu „Roboťátko“ přišli se způsobem, jako spolu roboti mohou mít „sex“ a předávat tak DNA potomstvu.
Zdá se, že vrcholnou fází globalizace by měla být globalizace vesmírná, soudě podle tun komiksů a záplavy filmů, které nás připravují na setkání s mimozemšťany.
Podle hollywoodských představ má setkání s vesmírnými bytostmi dva možné scénáře: bud budou zákeřní a nebezpeční, a tudíž se musíme ve vlastním zájmu sjednotit a odhodit pozemské spory, abychom jim mohli čelit. Ve druhém případě budou vyspěle tolerantní, a jejich moudrá multikulturní vstřícnost bude mít přímo mezigalaktický rozměr. Před takovými tvory bychom se museli stydět za naše primitivní rasové předsudky, za naši zastydlou pozemskou malost, která v nekonečném vesmíru ztrácí smysl. Jinými slovy: ať tak nebo tak, údajná kosmická výzva v představách jejích konstruktérů čistě náhodou kopíruje myšlenkový koncept otců pozemské globalizace a relativismu, je jejím vyšším filozofickým axiomem a stvrzením, servírovaným v atraktivním obalu populární vědy a masové kultury. Předpokládá zcela samozřejmě odmítnutí a postupné prolnutí a odumření prakticky všech dosud směrodatných národních, rasových, kulturních, náboženských identit.
Nad jižní Moravou vychází slunce. Je ráno babího léta a blíží se čas vinobraní. Vrčení malotraktorů, příprava všech těch věcí pro čas sklizně, bedny, nůžky na stříhání hroznů, kbelíky a vůbec vše, co je potřeba. Nejprve se lidé, rodiny a příbuzní, přátelé, sousedé, to čemu se říká občina…, sejdou u kávy či čaje u snídaně, povídají si, řeší se, co se bude sklízet, kam a jak se to odveze a zpracuje, co si kdo odnese a co se nechá na později.
Mezitím ve vinohradu osychají hrozny od ranní rosy a může se sklízet. Vesničané.., sedláci a selky, s „čeledí“, co je jinak zaměstnaná ve městech, začínají s prací. Nůžky se míhají, hroznů přibývá, kbelíky jsou odnášeny, práce jinak namáhavá je ale radostí.., lidé se zdraví, žertují, vyprávějí si, řeší se banality i důležité věci. Bodří „strécové“ přitom krouží bravurně při odvážení nasbíraných hroznů se svými benzínovými přibližovadly a vidíte, že si to také užívají…
Imre Makovecz patří k největším architektům závěru 20. století. Byl také zdaleka nejvýraznějším představitelem organické architektury v Maďarsku. Pro jeho díla je typický osobitý styl spojující moderní vlivy s motivy vycházejícími z maďarské lidové tradice. Během svého života vytvořil návrhy téměř pěti stovek budov, z nichž byla asi polovina skutečně postavena.
Autorem pojmu „organická architektura“ je Frank Lloyd Wright, který takto popisoval svou filozofii projektování budov, jež napodobují přírodu a usilují o harmonii s přírodním světem. Makovecz objevil maďarské překlady Wrightových spisků už za studií na budapešťské polytechnice a tento slavný Američan se mu stal jedním z hlavních zdrojů inspirace. Ovlivnili ho také Bruce Goff, Antoni Gaudí nebo Károly Kós.
Makovecz byl ještě jako student zatčen během událostí maďarské revoluce roku 1956. Později mu kvůli jeho nekonvenčním návrhům a kritice brutalistických budov, jež byly v té době v komunistickém bloku tolik v módě, zakázali pracovat v Budapešti. Odešel proto do městečka Visegrád na březích Dunaje, kde se postupně začal rodit jeho svébytný styl.
Po pádu SSSR se těžiště jeho kritiky posunulo: začal brojit proti silám moderního kapitalismu a globalizace, jež podle Makovecze oslabují místní i národní identity a vzdalují tak člověka přírodě.
Leitmotivem Makoveczovy tvorby je snaha o propojení nebes se zemí. Vycházel při tom ze symboliky stromu života (či světového stromu), starobylého mytologického archetypu, zpodobňovaného jako kosmický strom, který spojuje celou sféru stvoření: jeho větve se dotýkají nebes na jedné straně a na opačné pronikají kořeny až do podsvětí. V maďarské mytologii se strom života/světový strom (maďarsky „égig érő fa“, „világfa“, nebo „életfa“) nachází v samém středu všehomíra. Jedná se o pozůstatek šamanistických představ maďarských kmenů – ještě z dob před jejich migrací na západ – v novověkém folklóru. (Není vyloučeno, že i severský mýtus o Yggdrasilu má původ v šamanské tradici severních partií Eurasie.) Tento symbolismus je nosnou konstrukcí celé Makoveczovy filozofie architektury.
Proměna centra v „administrativně obchodní zónu“ a „turistickou atrakci“ je vcelku hotova. Což znamená, že obé ve středu města na první pohled převládá nad „běžným životem“ místních obyvatel: pokud sem turisté jezdí, Pražané dojíždějí: ti mladší aby se „ukázali“ a rozhlédli po sobě podobných, za „zábavou“ (jakou je např. shopping), a teď po prázdninách také do škol; ti starší hlavně za prací.
První část rozhovoru zde, druhá zde, závěrečná čtvrtá zde.
TOQ: V Manifestu tvrdíte, že moderní teorie tabula rasa je v rozporu s lidskou přirozeností. Jak spolu souvisejí vnímání člověka Nové pravice a to formované sociobiologií? Píšete totiž o lidských „dědičných předpokladech k některým schopnostem a způsobu chování“, omezené autonomii jednotlivce a plasticitě lidských bytostí, jež jim umožňuje „vzdorovat politickému a sociálnímu kondiciování“. Mohl byste být konkrétnější? Jaké vlastně je lidské biologické dědictví a jak působí na politickou kulturu?
AdB: Osvícenští filozofové jako Condorcet nebo Helvétius se domnívali, že se člověk rodí jako nepopsaný list, a že tedy jsou všechny jeho vlastnosti určovány vlivy prostředí. Přesto však věřili i v „lidskou přirozenost“. Byla to však přirozenost netělesná, předpolitická a abstraktní, již potřebovali pro svou teorii práv – tedy pojetí zcela odlišné od toho Aristotelova, podle něhož je člověk tvor inherentně společenský a politický. Tuto víru ve všemocnost vlivu prostředí převzala i většina ideologů progresivismu, kteří si bez výjimky představovali člověka budoucnosti jako nutně lepšího, protože bude žít v lepším prostředí (tento motiv optimistické víry v pokrok s nimi sdíleli i někteří sociální darwinisté jako Herbert Spencer). V oblasti vědy pracovala s teorií tabula rasaLamarckova teorie dědičnosti získaných vlastností, kulminující v Sovětském svazu v osobě Trofima D. Lysenka. Tato teorie – již v poslední době podrobil kritice např. Steven Pinker (The Blank Slate: The Modern Denial of Human Nature, New York, 2002) — už dnes není udržitelná. Lidská přirozenost existuje, ale nemá nic společného s ideami filozofů 18. století. Prostředí jistě význam má, rozhodně však není všemocné. S vývojem vědy o lidském životě se stále více odhaluje realita biologické a genetické složky člověka, jež značně omezuje plasticitu lidské přirozenosti, nepotlačuje ji však docela. Význam pojmů jako svobodná vůle i svoboda jako taková totiž nelze jen tak snadno vymazat.
Julius Evola byl italský esoterik a filozof, jeden z nejvýraznějších myslitelů tradicionalistického proudu Reného Guénona. Jeho myšlenky výrazně ovlivnily moderní Novou pravici, radikální tradicionalismus i hnutí tzv. neoreakce (NRx).
Evola věřil v platnost hinduistické doktríny o čtyřech jugách, podle níž v současnosti žijeme na konci duchovně nejúpadkovějšího z těchto věků, kalijugy či temného věku. Ve zlatém věku – satjajuze – však existovaly tradiční společnosti uspořádané organicky podle transcendentních zásad. Touto optikou spojení s transcendentnem pak Evola posuzuje stav moderní společnosti, politiky, války či světových náboženství.
V následujícím stručném průvodci jsou Evolovy v angličtině dosud vydané knihy rozřazeny do tří hlavních kategorií: všeobecný úvod do Evolova myšlení, jeho postoje k náboženství a nakonec i politice. V závěru pak naleznete odkazy na další Evolovy spisky, články o radikálním tradicionalismu na webu Aristocrats of the Soul a další online zdroje relevantní pro studium Evoly.
První část rozhovoru zde, třetí zde a závěrečná čtvrtá zde.
TOQ: Najdeme vůbec Novou pravici i v anglicky mluvícím světě, když si tedy odmyslíme Spojené království (tj. Michaela Walkera a jeho časopis The Scorpion)? Čím si vysvětlujete slabost Nové pravice v anglicky mluvícím světě?
Alain de Benoist: Do anglosaského prostředí jsme nikdy nepronikli. Časopis The Scorpion, k němuž chovám skutečnou náklonnost, k našemu hnutí vlastně nikdy tak úplně nepatřil. Přestože se mé knihy dočkaly překladů do tuctu evropských jazyků, jen hrstka mých článků byla přeložena do angličtiny, což jistě o něčem vypovídá. Jistě, najdou se výjimky, na prvním místě Telos, kde v posledních deseti nebo dvanácti letech vyšla řada mých textů. Telos – jehož editorem byl nedávno zesnulý Paul Piccone – byl původně časopisem amerických následovníků Frankfurtské školy (Theodor W. Adorno, Max Horkheimer) a v 70. letech jeden z hlavních hlasů nové levice. Následně se ale začal otevírat novým a „transversálnějším“ tématům, což vedlo například k popularizaci díla Carla Schmitta mezi americkými čtenáři. Pozorně se věnoval také evoluci evropských myšlenek, čímž se nápadně lišil od většiny ostatních amerických publikací. Zvláštní vydaní Telos věnované Nové pravici (číslo 97-98, zima 1993) dodnes bez stínu pochyb zůstává nejlepší studií na toto téma v anglickém jazyce.
Minulý týden jsem se podrobně věnoval kritice pravicového aktivismu, což zcela podle očekávání vyvolalo četné reakce. Záměrně jsem vynechal obhajobu možných alternativ, jimiž se míním zabývat na tomto místě. Podobně jako termín „aktivismus“ označuje celou škálu příbuzných činností, jsou i jeho alternativy širokou skupinou činností, kterým říkáme pasivismus. Minulý týden jsme si řekli, co nedělat – tedy čím si člověk na pravici zajistí výprask, zatčení, uvěznění, exil nebo dokonce smrt. Nezapomínejte, že nic z výše uvedeného není triumfem, ale prohrou. Ještě se k tomu vrátím, jelikož celá řada lidí zůstává přesvědčena, že tento typ porážky je ve skutečnosti přestrojeným vítězstvím.
Nejprve si tedy vyjasněme, čím pasivismus není. Přestože znějí pasivismus a pacifismus podobně, nejde o totožné věci, ale jen o hříčku jazyka.
Už více než čtvrt století uplynulo od vydání přelomového díla Edwarda O. WilsonaSociobiology. 1] Kniha se zabývá genetickými vlivy na sociální chování uvnitř skupiny a její spojení příbuzenství a biologie s normami lidského chování vyvolalo vědeckou revoluci, která propojila kritické proudy biologických a společenských věd, přestože se dopadu na lidské záležitosti věnovala pouze poslední kapitola knihy. Tento teoretický výtvor vycházející z pečlivého studia příbuzenského výběru, altruismu a skupinového evolučního chování předznamenává zásadní obrat celého oboru zpět ke staronovému uznání vlivu biologie na utváření lidské přirozenosti. Na příbuznosti založený altruismus má totiž obrovský význam při vysvětlování sociální kooperace a skupinové soudržnosti napříč kulturami, rasami a kmeny.
Wilsonova kniha vyvolala bouři rozhořčení. Rovnostářští ideologové ve společensko i behaviorálně vědních oborech Wilsona s vervou napadli a dlouhá léta se sociobiologii i její různé odnože ze všech sil pokoušeli zdiskreditovat.
Tento stav má i řadu druhotných příčin, ale ta hlavní se podle mě nikde nemění: lidské bytosti, ultra společenští savci, jejichž mozky jsou nastavené na interakci s ostatními lidmi, jsou od sebe odtrhávány. Zásadní roli při tom sehrávají nejen ekonomické a technologické proměny, ale také ideologie. Přestože je náš dobrý život a blahobyt neoddělitelný od životů ostatních, neustále kolem sebe slyšíme, že cesta k úspěchu vede přes tvrdé prosazování vlastního zájmu v konkurenčním prostředí a krajní individualismus. Continue Reading
„Wyndham Lewis je dosti paradoxní postava ve všech možných ohledech: dalo by se říct, že z jedné strany, té řekněme silně tradicionalistické a perenialistické, je Lewis vlastně součástí stávajícího světa – byl to ultramodernista, arcimodernista. Vlastně měl hlavní zásluhu na vzniku jediného smysluplného ‚domorodého‘ modernistického hnutí na těchto ostrovech, ‚vorticismu‘. A přesto byl Lewis také postavou ultrapravicovou a hierarchickou. Takže podle mé interpretace Wyndhama Lewise – který zemřel v 50. letech, a tak ho dnes už můžeme hodnotit s dostatečným odstupem více než půl století – to byl člověk, který věřil v pravicovou verzi toho, čemu dnes říkáme modernistický projekt.“
— Jonathan Bowden, “Elitism, British Modernism, and Wyndham Lewis”
Říci, že do toho, co je dnes známo jako modernita, byly vkládány velkolepé naděje, by bylo hodně slabým slovem. Osvícenští filozofové jako Condorcet, Voltaire či Marat věřili, že k rozmachu vědy a technologie se přidá i soubor odpovídajících hodnot. To je jeden ze zajímavých aspektů modernity: přesvědčení, že moderní vědní obory povedou k moderním idejím. Má-li být společnost vystavěna na vědě a technologii, pak lze podle zastánců této teorie logicky dovodit, že moderním se stane i myšlení lidí a síla rozumu tak triumfuje.
Komunismus se sice zhroutil, ale kulturní studená válka pokračuje, oděná do hávu „osvobozování“ států považovaných za nedostatečně „demokratické“. Amerika tak dnes má svou vlastní verzi Trockého „permanentní revoluce“, již američtí stratégové nazývají „permanentní konflikt“. S tímto termínem podle všeho přišel v článku téhož jména přední vojenských stratég major Ralph Peters, který pracoval mj. pro úřad Deputy Chief of Staff for Intelligence (DCSINT). Jeho práce jasně ukazuje „převracení kultury“ coby promyšlenou strategii globální nadvlády; připomíná nám tak, že režim šiřitelů zvrácené kultury má dnes k dispozici technologické prostředky nesrovnatelně silnější a všudypřítomnější než filmy a literatura Yockeyho epochy:
„Jak může identitář požadovat změnu identity země? V tom je vnitřní rozpor identitářské pozice. Pro identitáře je identita daná, je to základ, axiom, který je třeba respektovat.“
Zajímalo by mě, jak Roman Joch k této představě přišel. Když pominu zjevnou ironii (a možná také nadsázku) v jeho otázce, zbývá pořád ještě určité myšlenkové jádro, která zřejmě odpovídá tomu, jak si řada lidí, ať už se identifikují s politickou levicí či pravicí, pojem identity vykládají.
Za prvé, O’Meara si všímá, že americká identita je jiná než identita evropských zemí – považuje ji za mylnou, špatnou – a kritizuje ji. Chtěl by ji změnit.
Ale jak může identitář požadovat změnu identity země? V tom je vnitřní rozpor identitářské pozice. Pro identitáře je identita daná, je to základ, axiom, který je nutné akceptovat. A identity různých zemí, národů jsou vzájemně nesouměřitelné; jiná je identita francouzská (či evropská), jiná je ruská, jiná arabská, nebo čínská – a nemá smysl říkat, která je lepší, nebo horší. Každá je jiná a měla by být zachována tam, nikoli změněna v universální amalgám.
Na základě jakých kritérií může identitář říci, že identita nějaké země je špatná? On ta kritéria nemá, neboť identita je pro něj axiom.
Portréty tří předních členů Inkousťat: Tolkien (vlevo), Lewis (uprostřed) a Williams (vpravo). Autor kresby: Patrick H. Wynne.
Autor: Bradley J. Birzer
V roce 1958 řekl J.R.R. Tolkien holandskému publiku na oslavě pořádané na jeho počest:
Dívám se na Východ, na Západ, na Sever a na Jih, a nikde nevidím Saurona. Vidím však početné zástupy Sarumanových následovníků. My, hobiti, proti nim nemáme žádnou kouzelnou zbraň. Přesto, mí milí hobitci, mám pro vás tento přípitek: Na hobity! Ať přetrvají všechny Sarumany a dočkají se nového jara a znovu se probouzejících stromů. 1]
Tolkienovi se svět roku 1958 musel jevit jako polapený uprostřed nejhlubší a nejtemnější zimy. Anglický profesor z Wheaton CollegeClyde S. Kilby strávil s Tolkienem pracovní léto roku 1966, během něhož mu vypomáhal uspořádat rukopis Silmarillionu. „Tolkien byl Zápaďan starého střihu, kterého aktuální směřování civilizace šokovalo,“ vybavoval si Kilby později své rozhovory s Tolkienem. „Dokonce i větší část z všeobecně oslavované rovnosti podle něj devalvují naše snahy ‚zmechanizovat a zformalizovat ji‘“ 2] Tolkien napsal, že svatými jsou v moderním světě ti, kdo „ani přes všechny své nedokonalosti nikdy nesklonili hlavy a nepoddali se světu či zlému duchu (moderně, nikoliv univerzálně, označovanému jako: mechanismus, „vědecký“ materialismus, socialismus obou momentálně válčících frakcí).“ 3]
22. prosince 1876 se v egyptské Alexandrii narodil italskýbásník a spisovatel Filippo Tommaso Marinetti, zakladatel a čelní představitel modernistického uměleckého směru - futurismu. Velice záhy se přiklonil k Mussoliniho fašistickémuhnutí.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
Autorka: Manon Welles
***
***
22. prosince 1876 se v egyptské Alexandrii narodil
Nejnovější komentáře