Délský potápěč

Putlere! – Banderovče!

Autor: Jim Goad

Jako by utrpení posledních dvou let nestačilo, jako bychom neměli dost mentální i sociální destabilizace, temné a sadistické síly, které tahají za nitky vesmíru, se rozhodly přihodit na naše hřbety novou světovou válku. No, paráda! Nejsem si jistý, jestli nám zbývá dostatek kolektivního rozumu, abychom se s takovouto ránou dokázali vypořádat. Ale jak špatné to může být? Rýsuje se z toho ta nejhorší světová válka vůbec?

Abychom předešli nedorozumění: ze svých středoškolských studií i důsledné indoktrinace popkulturou jsem nabyl dojmu, že zatím poslední světová válka, ta která skončila před skoro 80 lety, znamenala pro nacisty rozhodnou porážku. Jedním z nejsilnějších důsledků prohrané války bývá krom jiného i nerozdělitelné propojení ideje vaší samotné existence s představou nenapravitelného zla. Nikoliv náhodou darebáci nakonec vždycky válku prohrají a jen blázen nebo lhář by nepřiznal, že poválečná léta byla pro nacisty jedna velká PR katastrofa.

Ale možná mají nakonec antifašisté přece jen kus pravdy, protože nacisté si podle všeho zachovali tolik síly, že se hlavní účastníci tohoto potenciálního nového globálního vzplanutí navzájem obviňují z nacismu, takže pokud skutečně doklopýtáme až ke světové válce, budou nacisté bojovat proti nacistům, aby jednou a provždy zbavili svět nacistů, což velmi návodně naznačuje jisté velmi nedořešené otázky a odpovědi 2. světové války.

Continue Reading

Autor: Francisco Carmo Garcia

Vhled do jedinečné atmosféry první poloviny 20. století můžeme nabýt i prostřednictvím některých literárních děl. Jedním z nich je Kouzelný vrch Thomase Mann, brilantní popis morálního i duchovního rozkladu tehdejší buržoazní společnosti. V tehdejším poraženém a otlučeném poválečném Německu se stal dominantní morální orientací nihilismus. Oswald Spengler ohlásil zánik Západu ještě uprostřed arogantního dunění zbraní Velké války, Nietzscheho vůle k moci se po jeho smrti stala lákadlem pro mladší generaci německé inteligence a Heidegger se popuzoval nad koncem filozofie. Toto ovzduší dekadence bylo znakem doby, intelektuálního i existenciálního zoufalství, následujícího po éře víry v nevyhnutelný pokrok lidské společnosti, typické pro 19. století. Jakmile se však musela idea pokroku postavit realitě zkázy světové války, nemohlo než přijít morální zmatení.

A právě tato hluboká krize ideje pokroku se jako červená nit vine dílem Ernsta Jüngera už od jeho proslulých deníkových vzpomínek na Velkou válku (In Stahlgewittern, česky V bouřích ocele, Academia 2021), přes „prorockou“ knihu Der Arbeiter až po jeho poválečné romány. Ale proniknout do nihilistického zeitgeistu meziválečného Německa se daří především jedné z jeho drobnějších prací: novele Auf den Marmorklippen (Na mramorových útesech), vydané na poledni Hitlerovy moci v roce 1939. Tato krátká kniha, pozapomenutá podobně, jako inteligence přehlíží jejího autora, nám o naší vlastní době – také zmítané krizí – prozrazuje více, než mnohá z dnes tolik rozšířených „vědeckých“ děl varujících před údajně očividným obrozením fašismu. V Jüngerově příběhu se despotická postava tyrana objevuje ve své nejnásilnější podstatě, jako důsledek kosmologického nesouladu, jež rozbíjí všechny základy, na nichž společnost spočívá. Na mramorových útesech je kniha, která si zaslouží neupadnout do zapomnění, už jen proto, že zůstává skoro stejně srozumitelná – a případná – jako v době svého vzniku.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Když odsoudíte Brasillacha k trestu smrti, jaký trest budete požadovat pro obchodníky s děly? J. Isorni, obhájce

6. února 1945, devět hodin třicet osm minut, vězení v Mont-Rouge. Robert Brasillach provolává slávu Francii. V tu chvíli ho sráží salva popravčí čety.

Takto v šestatřiceti letech skončil život jednoho z nejnadanějších a nejkultivovanějších mladých spisovatelů nejen své generace, ale Francie vůbec. Bystrý „normalien“ (čili absolvent École normale supérieure) mnohostranných zájmů debutoval jako romanopisec sotva ve třiadvaceti letech (Voleur d´etincelles – Zloděj jisker, 1932), to už ale působil i jako redaktor listu L´Action Française. Během třicátých let se s dalšími svými navýsost poetizujícími romány L´Enfant de la nuit (Dítě noci, 1934), Le Marchand d´oiseaux (Ptáčník, 1936) a Comme le temps passe (Jak ten čas plyne) stal miláčkem pařížského literárního milieu, unešeného jak jeho ryzím talentem, elegancí stylu a obsahů, tak samotným mládím tohoto mládí tolik milujícího autora.

Continue Reading

Civilizace podle Spenglera

Autorka: Margot Metrolandová

Mezi novináři se dlouhá léta traduje (a dnes to často opakují bloggeři a lidé na sociálních sítích) výrok Oswalda Spenglera, že jsme se ocitli na konci civilizace. Vždyť přece napsal Zánik Západu, nebo ne? Krom toho je pro něj poslední fází civilizace caesarismus, kterým jsme prošli před mnoha desetiletími – tak se to alespoň říká – érou Dolfa & Mussa.

Samozřejmě je to celé nesmysl a málokoho asi překvapí, že se toto zkreslené vylíčení rozmohlo ve 30. a 40. letech, kdy byl Spengler ex post obsazen do role proroka národně socialistického Německa. Než se k tomu ale dostaneme, dovolte mi podoktnout, že výše nastíněnou interpretaci „caesarismu“ lze snadno vyvrátit i letmým pohledem do přílohy „Historická morfologie“ na konci Zániku Západu.

Continue Reading

Julius Streicher v Norimberku

Úvodní část najdete zde.

Norimberk  

V květnu 1945, jen pár týdnů po skončení války, Streichera zajali američtí vojáci. V americkém vězení ho zkopali, bili, plivali na něj, nutili ho pít sliny a pálili cigaretami. Měl pohmožděné genitálie, vytrhané řasy i obočí. Svlékli ho donaha a fotili.18] Následně ho převezli do Norimberku k ostatním někdejším vysokým představitelům Třetí říše, obviněným u Mezinárodního vojenského tribunálu. Židovský americký důstojník a vojenský psycholog Tribunálu Gustave Gilbert provedl u obviněných testy inteligence. Streicherova byla ze všech obviněných nejnižší: 106, tedy jen lehce nadprůměrná.

Jako obhájce byl Streicherovi přidělen Dr. Hanns Marx. Přestože mnoho úcty mezi oběma muži nebylo a Streicher se nijak netajil nedůvěrou ke svému obhájci, Marx se se svým – jak sám správně říkal – „obtížným a nevděčným úkolem“ 19] vypořádal až pozoruhodně dobře.

Continue Reading

Julius Streicher v roce 1935

Autor: Mark Weber

Po vyhrané 2. světové válce zřídily vlády Spojených států amerických, Sovětského svazu, Velké Británie a Francie „Mezinárodní vojenský tribunál“ v Norimberku, který měl potrestat přeživší pohlaváry německé Třetí říše. Široce sledovaný „proces s hlavními válečnými zločinci“ probíhal v jihoněmeckém městě od listopadu 1945 do října 1946.

Ze všech spojeneckých mocnostmi souzených mužů bylo nejobtížněji ospravedlnitelné zařazení Julia Streichera, jelikož nesehrál sebemenší přímou úlohu při plánování ani exekuci válečné politiky hitlerovského režimu. Na seznamu hlavních válečných zločinců se ocitl kvůli své mezinárodní reputaci fanatického protižidovského autora, publicisty, řečníka a v prvé řadě vydavatele ostře antisemitského týdeníku Der Stürmer. Kvůli článkům otištěným v této jeho publikaci byl tribunálem uznán vinným ze zločinů proti lidskosti a odsouzen k trestu smrti.

V posledních letech – i v souvislosti s vyostřenou debatou o postavení „šíření nenávisti“ v naší společnosti či „kultury rušení“ potlačující domněle urážlivé texty i obrazy – nabývá život Julia Streichera i jeho smrt novou relevanci.

Continue Reading

Paulina Forslundová jako řečník na akci Severského hnutí odporu

Délský potápěč: Vážená paní Forslundová, nejprve bychom chtěli poděkovat, že jste si udělala čas a laskavě odpověděla na naše otázky.

Pro stručné představení Severského hnutí odporu (ve švédštině Nordiska motståndsrörelsen, NMR) a jeho hlavních zásad odkážeme čtenáře na několik dřívějších článků, zveřejněných na Délském potápěči, proto začněme rovnou s vaší cestou. Ženy nejčastěji přejímají náhled na svět a politické pozice od nejdůležitějších mužů v jejich životech, tj. otců a partnerů/manželů. Bylo tomu tak i ve vašem případě, nebo jste se ubírala jinou cestou? Jak se z vás stala otevřená národní socialistka?

Paulina Forslundová: V roce 2003 jsme žili hned vedle páru aktivního v NMR, naši synové si spolu hrávali. Tak jsem se dostala do kontaktu s hnutím.

DP: Vyrostla jste v menším městě nedaleko Göteborgu na jihozápadě Švédska jménem Kungälv, z něhož se postupem času stala jedna z bašt hnutí v zemi. Jaká byla vaše úloha v tomto procesu a označila byste tuto výraznou přítomnost na místní úrovni za zárodek paralelního probělošského/národně socialistického společenství? Jaká je v současnosti vaše role v NRM, pokud vám to tedy rodinné povinnosti dovolují?

Continue Reading

Sir Robert Waley Cohen

Autor: Frank Hilliard

Chlapík na fotografii s hitlerovským knírkem je britský průmyslník Sir Robert Waley Cohen (1877-1952), někdejší ředitel společnosti Royal Dutch Shell, místopředseda londýnské University College, viceprezident organizace Board of Deputies of British Jews, předseda United Synagogue a nejvlivnější z tvůrců Palestine Corporation.

Southhamptonská univerzita o jeho životní dráze říká toto:

Continue Reading

Martí Teixidor – „Dresden 1945-Europa 1981“

Autor: Karel Veliký

Lehká úvaha nad těžkou otázkou…

Organická pravda je filosofický termín z díla Alfreda Rosenberga. Stručně řečeno znamená, že pravdivé je především to, co slouží k přežití „těla“ národa nebo rasy. Organickou pravdu tak samotní Němci např. našli, když se po porážce v květnu 1945 hromadně vzdávali své nacionálně-socialistické víry a příslušnosti: jako kdyby s Říší zmizeli i nacionální socialisté, „nacisty“ zůstali hlavně ti mrtví. Ostatně ti, kteří se své víry vzdát rozhodně nehodlali a nepadli předtím v boji či neshořeli ve fosforovém pekle bombardování, se vskutku často zabíjeli sami (jistě několik desítek tisíc lidí), jiní umírali v internačních táborech, mnozí emigrovali. 1] Mnohamilionové tělo národa však žilo dál. Zbité, potrhané, popálené, zubožené, ale živoucí. A netrvalo ani dvě desetiletí, aby se toto tělo opět narovnalo, takřka zacelilo a navenek ozdravilo.

Continue Reading

Michael Kellogg: Ruské kořeny nacismu

Autor: Spencer J. Quinn

Michael Kellogg
The Russian Roots of Nazism: White Émigrés and the Making of National Socialism, 1917–1945
Cambridge University Press, 2005

V ovzduší takřka úplné démonizace Třetí říše se u historiků vyvinulo cosi jako slepá skvrna v otázce původu německého antisemitismu. Michael Kellogg ve své knize z roku 2005 The Russian Roots of Nazism (Ruské kořeny nacismu) na tuto problematiku vrhá nové ostré světlo a obrací naši pozornost na východ. Ukazuje, jak ukrutnosti páchané bezprostředně po 1. světové válce v sovětském Rusku společně s působením početné, pomstychtivé a politicky činné bílé ruské emigrace ve výmarském Německu sehrály zásadní úlohu při formování národně socialistického postoje k Židům i bolševismu. Při formulaci svých argumentů Kellogg nejen že opravuje mnohé chyby svých kolegů-historiků, ale také nepřímo snáší argumenty na podporu mnohých prvků samotného nacismu.

Jeho dílo vnímám jako zásadní z několika důvodů, z nichž nejpřednějším jsou nejspíš fakta samotná. V období mezi oběma světovými válkami sužovaly Německo, Pobaltí i Ukrajinu konflikty, mocenské pletichaření a hlavně nejistota. Nepochybně to nebyla nudná doba, jejíž události vrhají dlouhý stín. Každé historické dílo, které osvětluje dříve neznámé či přehlížené události z takovéto doby a prostoru, tudíž má svou hodnotu.

Continue Reading

Političtí vojáci

Autor: Martin Saxlind

Martin Saxlind ze Severského hnutí odporu se zamýšlí nad konceptem politického vojáka

Před několika lety se mi dostala do rukou kniha Dereka Holllanda The Political Soldier (Politický voják). Vybavuji si dojem, že úplně nedostála vysoké pověsti, které se v našich kruzích těšila a matně si vzpomínám, že mi příliš nesedl autorův podle mého až přehnaný důraz na duchovnost a křesťanství. Samotný pojem „politický voják“ – který jako první prý použil Joseph Goebbels – se mi ovšem velice líbí a právě tím se v následujícím článku hodlám zabývat.

Continue Reading

Hermann Göring (1893-1946)

Rozhlasový projev Hermanna Göringa ze dne 28. srpna 1933

„Stavět zvíře na roveň neživé věci a jeho vlastníku přiznat právo s ním neomezeně nakládat neodpovídá německému cítění, neodpovídá to především základům nacionálně socialistického pojetí německého člověka jakožto stavu mysli.“

Soukmenovci! Ode dne, kdy jsem vydal výnos proti týrání zvířat vivisekcí, obdržel jsem záplavu telegramů a dopisů, vyjadřujících živý souhlas a potěšení, že byl v potírání tohoto týrání konečně učiněn rozhodný krok.

Snad bylo překvapující, že můj výnos uhodil tak najednou jako blesk z čistého nebe. Boj proti vivisekci se vede roky. Hodně se o tom namluvilo, spory se vedly odborně i laicky, avšak k ničemu to nevedlo. Nacionálně socialistická vláda měla od prvního dne jasno v tom, že se tu bude muset zasáhnout ráznými prostředky, a přesto trvalo měsíce, než tento zákon mohl být se vší jeho přípravou schválen.

Continue Reading

Sávitrí Déví (jaro 1971)

Autorka: Juliana R.

„Ukrutnost ke zvířatům je jednou z nejvýznačnějších neřestí a známkou nešlechetného národa,“ napsal Alexander von Humboldt (1769-1859). Jeho výrok o dvě staletí předstihl mnohem proslulejší vyjádření Mahátmy Gándhího (1869-1948), že velikost morálního pokroku národa lze posuzovat podle jeho zacházení se zvířaty. Von Humboldt vyjádřil duchové tíhnutí germánského romantismu k přírodě, kdežto Gándhí – i přes svoje ekumenické směřování – tehdy promluvil jako představitel jednoho z „východních náboženství milosrdnosti“. Kamsi mezi německou romantiku a indickou etiku života, jež obě dospěly ke stejnému závěru, by bylo možné umístit náhled Sávitrí Déví.

Pojmy „antropocentrismus“ a „biocentrismus“, rozpracované v Obžalobě člověka, patří ke klíčovým pojmům její filosofie. Sávitrí konstatuje, že Západ (jímž rozumí bělošské země a semitský svět) se až na několik výrazných výjimek, jako bylo vegetariánské učení pýthagorejců či zooetika nacionálního socialismu, vyznačuje postoji soustředěnými kolem člověka. Patří k nim odnože židokřesťanství a islámu, ale právě tak i volnomyšlenkářský humanismus či komunismus. O posledně jmenovaném podotýká: „Je to [jen] křesťanská doktrína o radosti z práce pro bližního, osvobozená od těžkého břemene křesťanské theologie.“ Antropocentrismus, domnívá se Sávitrí, byl zazděn do základu evropské civilisace, když křesťanský bůh postoupil od vyvoleného „národa“ k vyvolenému „druhu“, ale nikoli dál, aby objal veškerý život. Occident tak vyhloubil „nepřekonatelnou průrvu“ oddělující člověka od zbytku tvorstva. Zvířata a rostliny zbavil duše a stal se – alespoň obecně a teoreticky – hluchým k jejich blahu či bolesti. Sávitríinu myšlenku bychom mohli ilustrovat výrokem Pia XII., jenž ve 20. století vybídl své ovečky, aby nelitovaly zvířata naříkající na jatkách „o nic víc než kov zvučící pod kovadlinou“. Jako variace na totéž téma pak znějí výroky karteziánských vivisekcionistů ze 17. století, že týrané zvíře křičí bez bolesti stejně, jako bez citu řinčí rozbité hodinky.

Continue Reading

Příběh vzpoury proti modernímu světu

Autor: Karel Veliký

Když v Itálii roku 1934 vyšla kniha Vzpoura proti modernímu světu (Rivolta contro il mondo moderno) poprvé, prošla skoro bez povšimnutí. Ne že by nenalezla své čtenáře, na to byl její autor, tehdy pětatřicetiletý baron Julius Evola (1898–1974) v určitých (uměleckých, hermetických, myslitelských i politických) kruzích již sdostatek proslulý, avšak pominuly ji tamější autority. Poté, co baron o šest let dříve, roku 1928, tedy právě v čase opětovného sbližování italského státu s katolickou církví, jež pak záhy vyvrcholilo uzavřením lateránských dohod, uveřejnil soubor svých statí pod názvem Imperialismo pagano (Pohanský imperialismus), musel čelit nevybíravým útokům jak z katolické, tak režimní – fašistické – strany. Což ovšem jen přispělo ke známosti titulu i autora. Tentokrát se proto Evolovi odpůrci a protivníci rozhodli přejít jeho dílo spíše mlčením…

Continue Reading

„Naše matka Evropa“, francouzská velikonoční pohlednice z roku 1942.

Autor: Guillaume Durocher

Evropský kontinent se pyšní takovou různorodostí – co se týče států, jazyků, národností i geografie – že se dosud nikomu nepovedlo vytvořit z něj skutečně soudržný geopolitický celek, jakkoliv celé zástupy státníků, podnikatelů a dokonce i řadových obyvatel po mírumilovném a zracionalizovaném větším evropském prostoru volají.

Už v 19. století došlo k několika pokusům tohoto typu, a to v podobě napoleonského kontinentálního systému, postupného sjednocování celních i peněžních systémů německých států v Německém spolku nebo nepříliš známé Latinské měnové unie. Po roce 1945 pak samozřejmě sledujeme vznik Evropské unie se společnou měnou i celní unií coby seriózní hospodářské velmoci.

Continue Reading

Gustave Le Bon

Autorka: Juliana R.

„Je třeba být jim bohem, anebo ničím,“ napsal o davech francouzský antropolog a polyhistor Gustave Le Bon. Jeho krátká osobitá studie s názvem Psychologie des foules [1] (1895) zároveň hlásá, že lidstvo vstupuje do věku davů, živlu, „s nímž se nediskutuje o nic víc než s cyklonem“ a který právě usmýkal své dosavadní vůdce: spisovatele, tisk a politiky. I proto se Le Bon (1841-1931), vášnivý odpůrce socialismu a Velké francouzské revoluce, rozhodl vychovat nového pastýře, takového, který se nenechá svým stádem rozdupat.

Sám Le Bon nevěřil, že by bylo možné davy řídit, a svou knihu mínil jako příručku pro toho, kdo se nechce nechat řídit jimi. Přesto prokazatelně vychoval politika, jehož moc nad tímto živlem dodala slovu „dav“ nové konotace. Od dob Benita Mussoliniho se spisovatelé nezřídka zaměřují na dav „totalitní“ (H. Arendtová), případně přímo „fašistický“ (Wilhelm Reich, freudiánský židovský marxista). „Četl jsem všechna díla Gustava Le Bona; a ani nevím, kolikrát jsem znovu pročítal jeho Psychologie des foules. Je to hlavní dílo, k němuž se dodnes často vracím,“ vyjádřil se duce. A dodal, že ochota davu „uvěřit neuvěřitelnému“, kterou dokazuje Le Bon, se mu samotnému stala praktickým východiskem.

Continue Reading

Thomas Robert Malthus (1766 – 1834)

Autorka: Juliana R.

Když roku 1798 vyšel Esej o principu populace (česky nakl. Zvláštní vydání, Brno 2002), vzbudil rozruch. Po krátkém zamyšlení však bystřejší čtenáři uznávali, že není až tak překvapivý; Thomas Malthus v něm vyjádřil změnu, která se dala dobře pozorovat z perspektivy jednoho lidského života. Vždyť před několika lety se Francie stala republikou, v Anglii se rozbíhala průmyslová revoluce a nad mezinárodní „obcí vzdělanců“ právě zářilo osvícenství v zenitu. Svět stál na přelomu epoch.

Zatímco ostatní osvícenci tehdy rozvíjeli představy o pokroku lidstva, všímal si Thomas Malthus znepokojivých skutečností: průmyslová revoluce s sebou sice přinášela růst zdrojů, zároveň se však rychle násobila populace. Až dosud byl přírůstek obyvatelstva vždycky vítán. Merkantilistická ekonomie sedmnáctého a osmnáctého století v poddaných spatřovala zdroj státního bohatství, proto jejich rozplozování podporovala. Ale tento melancholický kněz, sužovaný při psaní bolestí zubů, vypočítal, že zatímco počet lidí roste geometrickou řadou (1, 2, 4, 8, …), zdroje potravy vzrůstají pouze řadou aritmetickou (1, 2, 3, 4, …). Z toho pak – jak známo – vyvodil, že nad lidstvem neustále visí Damoklův meč bídy. Populaci sice průběžně snižují různé faktory jako homosexualita nebo bezženství, přesto však průmyslová Anglie spěje do pasti. Jakmile země už obyvatele neuživí, musí se jejich počet snížit epidemiemi, katastrofami a bratrovražednou válkou o zdroje. Lidstvo, jak se zdá, nemíří ke štěstí, nýbrž ke zkáze.

Continue Reading

Joscelyn Godwin: Arktos: The Polar Myth in Science, Symbolism, and Nazi Survival

Autor: Joscelyn Godwin

Český překlad vyjde 27. listopadu 2025 ve spolupráci nakladatelství Horus a Malvern

Polární kult přežíval v klasických dobách v lidovém náboženství a magii. Řecké magické rukopisy obsahují řadu kouzel adresovaných Velké Medvědici:

„Medvěde, medvěde, vládneš nebi, hvězdám, celému světu; ty jsi učinil, aby se osa otáčela, a spravuješ celý kosmos mocí i nutkáním, naléhavě tě prosím, úpěnlivě a pokorně, jestli bys to splnil [to, co si přeji], protože tě vzývám tvými svatými jmény, v nichž tvé božství jásá, jmény, které nemůžeš přehlížet…“

Zvuk sedmera řeckých samohlásek – α ε η ι ο υ ω – je představitelem sedmi hvězd Medvědice: další dvojsmyslné dědictví polárně-sluneční tranzice, protože ve starověku bylo daleko obvyklejší připisovat samohlásky symbolům sedmi planet. 10]

Continue Reading

Joscelyn Godwin

Polární mýtus ve vědě, symbolismu a přežívajícím nacismu

Britský autor Joscelyn Godwin (*1945), skladatel, muzikolog, znalec hermetismu a překladatel, se proslavil svými pojednáními o hudbě z okultního hlediska, o pohanství a staré hudbě.

K nejzajímavějším patří díla věnovaná víceméně opomíjené okultní povaze hudby, barev, zvuku a řeči: Harmonies of Heaven and Earth. The Spiritual Dimension of Music from Antiquity to the Avant-Garde, dále Music and the Occult. French Musical Philosophies 1750-1950, The Mystery of the Seven Vowels in Theory and Practice (Tajemství sedmi samohlásek v teorii a praxi, Malvern 2017), a nelze opomenout ani překlad díla filosofa a filologa Fabre d’Oliveta (1767-1825), klasického autora z počátků francouzského magického obrození: The Secret Lore of Music. The Hidden Power of Orpheus.

Zvláštní pozornost pak věnoval bájesloví týkajícího se velké doby ledové, zániku starých kontinentů, časovým cyklům a moderním mýtům, jde zejména o knihy Atlantis And The Cycles Of Time: Prophecies, Traditions, And Occult Revelations a Arktos: The Polar Myth in Science, Symbolism, and Nazi Survival.

Continue Reading

O. Dix: Autoportrét s mým synem

Autor: David Yorkshire

Otto Dix byl německý malíř, dnes obdivovaný jako jeden z velkých výtvarníků 20. století, nemalým dílem jistě i proto, že byl zařazen na nacistický seznam tvůrců zvrhlého umění. Postmoderní levice totiž razí dosti bezmyšlenkovitý přístup, že pokud národní socialisté někoho nesnášeli, jistě musel být skvělý. Totéž ale z opačné strany platí i pro postmoderní šosácké karikatury nacistů současné zkažené pravice, kteří považují jeho umění za zvrhlé jednoduše proto, že ho tak označila NSDAP. Dixovo dílo je paradoxně mnohem slučitelnější s pravicovými než levicovými postoji, a proto myslím nastal nejvyšší čas k zaujetí nového pohledu na tohoto umělce i jeho dílo.

Člověk se jen stěží ubrání srovnání Dixem s jiným německým umělcem a válečným hrdinou. Zatímco Adolfa Hitlera ale na vídeňskou akademii nepřijali, Dixe se drážďanské Kunstgewerbeschule ujal jako mentor Richard Guhr, se kterým navázal celoživotní přátelství. Guhrovo mentorství rozhodně není bez zajímavosti, jelikož Guhr byl velký wagnerovec a nepokrytě kladl organizovanému Židovstvu za vinu úpadek a rostoucí degeneraci umění, zejména ve Výmarském Německu. Dix o tom musel vzhledem k jejich hlubokému přátelství dobře vědět. To, že si byl vědom existenci židovské otázky, je ostatně jasně patrné i z několika jeho maleb. Například pamflet z obrazu Pragerstraße (1920) nese titul „Juden raus!“:

Continue Reading